tomas9591
přečtené 112
Otrávená
2021,
Jennifer Donnelly
Před Otrávenou jsem četl od autorky Nevlastní sestru, která se mi líbila o něco víc, nicméně i tato knížka se řadí mezi jedny z mých nejoblíbenějších, to můžu říct s čistým srdcem. Knížka je kratší, než Nevlastní sestra, má taky méně kapitol, i přesto byl ale příběh poměrně dynamický a dobře se četl. Autorka mě, stejně jako u předešlé knížky, úspěšně odzbrojila už v prologu, po kterém jsem měl naprostou husí kůži. Autorka to celkově se slovy umí mistrovsky, každé slovo zapadá tam, kde by mělo být. Samozřejmě klobouk dolů pro překlad. Téma feministického retellingu - převyprávění pohádky jinak - mi moc sedlo, bavilo mě se dívat, jak se hlavní hrdinka mění a jde si za svým, celkově mi poměrně sedla. Co se týče námětu převyprávění pohádek, které autorka zpracovává, wow. V epilogu ( nebudu spoileovat! ) se totiž objevuje scéna, která mě dostala spojená s pohádkami. Takže mě autorka dostala jak na samém začátku, tak na samotném konci. Příběh je, jak jsem říkal, dost dynamický, tudíž se tam toho stane dost a hlavně potkáme docela dost postav. Každá postava má bijící srdce, tedy krom Sophie :D, všechno bylo tak, jak jsem si představoval aby to bylo, jakmile knihu otevřu, takže jsem s knížkou spokojený. Nesmí samozřejmě chybět hromada bombových citátů, které se vryjou pod kůži a hezky vystavěný svět. I to, jak si autorka nebere servítky a je to drsnější, se mi moc líbilo. Prostě jedna velká, úžasná pohádka.... celý text
Noci běsů
2020,
Kateřina Šardická
3.8☆ - bohužel, dávat tomu 4 nechci, bohužel, bohužel Od autorky jsem již měl tu čest číst Zmizení Sáry Líindertové, které se mi moc líbilo a nadchlo mě hodně, takže jsem byl zvědavý, jaká bude tahle knížka. A musím říct, že mě to trošičku zklamalo, jen trošičku. Prostředí bylo přesně takové, jaké jsem si představoval, takový slovanský nádech. Byl jsem ze začátku krapet nejistý, jak přesně si prostředí dokreslit, jelikož to zprvu působilo dojmem velice zaostalé vesnice, později se objevila elektřina a žaluzie, já si představoval dřevěné chatrče, které sotva drží. Prostředí lesů, zimy a toho, co se v tom všem skrývá, bylo na jedničku. co se atmosféry týče, ta se, podle mě, moc povedla, autorka to s ní umí a věděla přesně, co dělá. Celkově mi přijde, že autorka ví přesně, co dělá a kam směřuje. Postavy mi přišly výborné, nemám co bych vytkl, psychika mistrovská, nemluvím jen o postavách hlavních, mluvím obecně. Wow. Osobně mám slabost pro mytologii, báje, pověsti, bajky, které kolikrát příběhy doplňují a tady tomu nebylo jinak. Dalo by se říct, že na příbězích, které se kdysi vyprávěly, je část tohoto příběhu postavena, takže něco pro mě! Celkový koncept příběhu se mi moc líbil, nápad skvělý. Jedno plus za úžasné zpracování knihy, design nejen obálky, také kapitol a ilustrací, ty mě dostaly, plus občasné citáty.... celý text
Kosti Mraza
2020,
Alžběta Bílková
3.8☆ - bohužel tady to pro mě na 4☆ nedosáhlo úplně Neúmyslně se mi pod ruku dostávají knihy, které mají v sobě mytologii, tato není výjimkou. Já sám pro to mám slabost, takže se mi to moc moc líbilo. Opravdu moc. Prolíná se to celým příběhem a mě to těšilo při každé zmínce. Hlavní postavy nejsou, dle mého, jako většina postav. Nejsou mega zabijáčtí hrdinové s nepřebernou mocí, a ani se k ničemu takovému postupně nepropracovávájí, jak děj knihy plyne. Obě postavy mají co dělat, aby zůstaly živé, mají to sakra těžké a autorka to vykreslila moc dobře. Se Sivou a jejím charakterem jsem se v určitých místech ztotožňoval. Atmosféra byla strašně ledová, jako zmrzlé zábradlí, kterého se nechcete chytit, tak na mě působila na omak každá stránka, když jsem ji musel otočit. Od autorky rád vyzkouším další tvorbu, jsem spokojený, dostal jsem, co jsem chtěl.... celý text
Milosrdné přízraky
2019,
April Genevieve Tucholke
Od knihy jsem měl jen lehká očekávání, ta se však naplnila. Autorka pracuje s poměrně jednoduchým příběhem, jehož zápletka působí jednoduše, taky možná jednoduchý je, ale pořádně ho propracuje! Máme tu velké množství postav, těch hlavních je pět a v průběhu knihy poznáváme spoustu dalších, které po cestě potkáváme. Každá z nich měla duši a svůj charakter, nebyly vůbec ploché a měly příběh. Celkový nálad Milosrdných se mi líbil. Autorka vytvořila nový svět, který měl propracované kořeny a působil velice stabilně. Vytvořila nové kultury, vše své. Myslím, že by byla schopná psát sáhodlouhé fantasy. Tleskám za design, obálka, kapitoly, vše.... celý text
Hra o trůny 1
2000,
George R. R. Martin
Audioknihu jsem poslouchal asi 3 a půl měsíce a teď jsem ji konečně doposlouchal! Pokud vím, audioknihu jsem ještě nikdy nerecenzoval, nicméně za mě super. Poslouchal jsem při přípravě na zkoušky, když jsem měl volnou chvíli, nebo dělal něco do školy, při čem jsem se nemusel tak soustředit. Seriál mám rozkoukaný strašně dlouho, pak jsem kvůli nedostatku času přestal a následně se pustil do audioknihy. Teď bych chtěl seriál shlédnout celý. Mám radost, že si příběh projedu několikrát, jelikož je tu hodně postav, rodů a celkově názvů. Musím říct, že těch nějakých 900 stran uteklo, ani to nevnímám jako takovou délku a nakonec nemůžu uvěřit tomu, že je to vlastně tak dlouhé. :D Příběh dobrý, je to samozřejmě velký úvod do toho velkého dějství. Z postav mi sedla nejvíc Daenerys, a poslední kapitola s ní stála neskutečně za to.... celý text
Holubice a had
2020,
Shelby Mahurin
Z prvních pár stránek na mě spadla silná atmosféra Mexika, a nebo právě Francie, ještě se mi vybavil film Coco od Disneyho.Ženy jsou přestrojené za může, nosí se uplé korzety, obrazy lidí na zdech mají v očích kukátka pro špehování a nikdy nevíte, která z žen je čarodějnice. Obálka knihy se moc povedla a líbí se mi, celkové výhledové zpracování knihy je hezké. Možná bych ocenil slovníček francouzských slov, ikdyž, přiznejme si, většinu tvořili nadávky. :D Vulgarismy se v knize objevovaly poměrně hojně, mně to nicméně zase tak nevadilo a neotravovalo, povětšinou to bylo i směšné. Nenápadně se tedy dostávám k postavám. I když měly osobnost a nebyly vůbec ploché a bez charakteru, nešlo mi se do nich delší dobu, než je u mě zvykem, vžít. Hlavní postava Lou mi charakterově poměrně sedla, byla akční, nepředvídatelná, neprůbojná a pořádně sarkastická, ale autorka ukázala i její druhou stránku, za což jsem byl rád. V některých okamžicích se Lou otevřela a řekla o sobě víc. Někdy mi přišla extrémně nezodpovědná vůči sobě, i přesto, že věděla, že jí hrozilo to nejhorší, co mohlo, se rozhodla vylézt z úkrytu. Kdyby nebylo jejích přátel, ve spoustě situacích by už nemusela být živá. Tohle mi hodně vadilo. :/ Reid je teda pořádný charakter, byl opravdu rázný, někdy upjatý a měl horkou hlavu, nicméně se taky v jistých momentech poodhalil. Žádná z postav to v tomhle světě nemá lehké, a tak jsou jejich životní příběhy těžké. Pro knihu, kde se vyskytuje hate love, nejlepší charakterová kombinace. I ostatní postavy mi jaksi přirostly k srdci, a jakmile se všechny začaly s posunem příběhu sbližovat, přirostly ke mně ještě více. Některé zvraty týkající se postav mi ale přišly poměrně… nereálné? Myslím, že je to správný výraz. Nechci moc prozrazovat, ani nebudu, jediné, co řeknu, je, že to za mě bylo všechno až moc propojené. S hate love jsem se v knize ještě nesetkal a moc mě bavilo o tom číst, autorka se na tom podle mě vyřádila Jak jsem nakousl nahoře, příběh má poměrně silnou atmosféru a svět není plochý. Prostředí Francie bylo pro příběh, za mě, jako dělané, vše sedlo. Jsou tu jak honosné zámky, ve kterých se konají přepychové večírky, tak temné lesy plné tajemných bytostí a čarodějnic. Co se těch magických bytostí týče, za mě by bylo lepší, kdyby o nich nepadla ani zmínka. Jediné, co se tu mihlo, byla jednostranná zmínka o goblinech - skřítcích, pak přišel tajemný les, ve kterém prý mohly číhat všelijaké tajemné bytosti. Připomíná mi to situace v knihách, kdy se básní a šeptem dramaticky mluví o něčem strašně nebezpečném a silném a ničivém, ale pořád se o tom jen mluví. Nikdy to v průběhu nebylo ukázáno, nějaká scéna či demonstrace. Působí to pak na mě buď jako zatím nevyužitý potenciál (který snad bude naplněn v dalších dílech), nebo úmysl autorky to v příběhu jen zmínit, aby se neřeklo, z čehož úplně radost nemám. Byl jsem zvědavý, jak moc bude propracovaný magický systém v knize, jestli bude mít nějaká pravidla a jak bude fungovat. A bylo to zpracované moc dobře, magie měla své meze a byla rozmanitá. Jediné, co mi ale nesedí, je, že Lou při používání své magie musela vždy něco obětovat, ale v knize tak někdy udělá, a někdy ne. Čtenář se prostě nedozví, jestli něco obětovala. Opět jsem se bál, aby čarodějnice nebyly mocné a nelítostné jen z povídek a z toho, co se povídá. To se díkybohu nestalo a v těch skoro pět seti stranách toho bylo pro mě tak akorát. Co se délky týče, tak si myslím, že to bylo poměrně delší, ale nevadilo mi to a četlo se to dobře. Přečtení dalšího dílu zvážím, měl by vyjít za pár měsíců, takže bych si příběh mohl i docela pamatovat. Z anotace mě příběh moc neláká, ale díky postavám to ještě zvážím.... celý text
Kirké
2019,
Madeline Miller
Kniha mi leží doma už od minulých Vánoc a teď na ni přišel správný čas, za mě ten úplně nejlepší. Anotaci jsem si přečetl jen letmo, jelikož jsem se nechtěl dozvědět moc z děje. Po přečtení jsem se na obsah podíval zpětně a zjistil jsem, že jsem dobře udělal, jelikož je prozrazeno až moc. Grafické zpracování je na jedničku, obálka i s přebalem je nádherná, i mapa se mi líbí. Velké plus má autorka za to, že dala na konec knihy seznam postav a ostatních pojmů, v knize se jich objevovalo poměrně dost. Určitě to není kniha pro každého, kniha je zaměřená na řecké božstvo, já osobně mytologii, ať už severskou, slovanskou, či právě řeckou, mám moc rád. Kdo v mytologii nemá úplně v lásce, by si knihu určitě neužil, jelikož si nemyslím, že kniha určitě není na nějaké neutrální vlně. Příběh, celá kniha, je prostě svá. Ať už to byl autorčin záměr, nebo ne, celé to na mě působí tak, že autorka chtěla čistě dát světu vědět příběh Kirke, aby se o ní lidé dozvěděli, aby jim příběh něco dal, aby jim dal něco JEJÍ příběh. Kapitoly byly delší, ale mně to vůbec nevadilo, kniha se četla poměrně dobře, i když je dle mého na četbu docela náročná. Kirke, jakožto bohyně, žije tisíce generací, my jsme s ní v knize dá se říct od prvního okamžiku, tudíž se je dějem protkaných spoustu informací, spousta postav přijde a odejde. Padne spousta jmen a názvů, takže ještě jednou plus za vysvětlivky. Dozvídáme se sáhodlouhé příběhy bohů a bohyň, ale také smrtelníků a smrtelnic. Kolikrát postavy sedí a prostě... si povídají příběhy, legendy, které tvořily svět a bylo to moc hezké. Našly se i citáty a myšlenky, který jsem si zatrhnul. Jazyk je strašně květnatý, působí to tak, že každé slovo je pečlivé volené a padne do příběhu jako ulité. Místa, postavy a scény byly perfektně vykreslené, se špetkou... takového kouzla. Postava Kirke byla úžasná, vyvíjela se, měnila se, formovala před očima. Nebyla to postava bez chyb, kterou by člověk mohl brát jako stoprocentní vzor, ona dělala své chyby, ty ji pak ale posunuly dál a v mnohých situacích jí pomohly. To, jak fungovala její schopnosti, se mi moc líbilo. Co všechno dokázala, jak rozmanité její síla byla. V knize se také objevily témata, jako je například znásilnění a LGBT. Postavy jako kdyby byly z masa a kostí, a to dalo opravdu zabrat i díky tomu velkému počtu, který autorka musela zvládnout. V knize je moc myšlenek, po dočtení jsem úplně pocítil, jak jsem obohacený a...jiný? Nejspíš je to to správné slovo. Celkově je to opředené o výraznou ikonickou atmosféru, která na mě sálá. Kniha byla silná a budu si moc dobře pamatovat.... celý text
Aru Šah a konec času
2019,
Roshani Chokshi
3,5★ Knížku jsem viděl v zahraničí, zaujala mě hlavně obálkou, jednou jsem namátkově přišel do knihkupectví a byla tam! Prakticky jsem ani nevěděl, o čem přesně bude, ale šel jsem do toho. Stále si říkám, kdy mi ten dětštější humor bude víc vadit, to se tu trošku stalo, nicméně jsem s tím počítal, když už jdu do dětské knihy. Jak se píše na začátku, je to, podle mě, velké přiblížení hinduistické mytologie. Mytologie není nikdy dost a já na ni v knihách které čtu narážím víc a víc, i když to vůbec nečekám a mám z toho radost, jelikož to v té knize ne každý uvidí. Hinduistická mytologie je neskutečně rozmanitá stát od státu, myslím si, že je v knížce moc hezky zpracovaná, mně se vyjasnily některé názvy a pojmy, které jsem někde zaslechl a byly mi přiblíženy, na dětskou knihu možná až moc. Aby to bylo dětem lépe přiblíženo, bylo něco pozměněno za vtipnější, aby se děti zasmály. Nicméně se v knize setkáváme například s šikanou, ztrátou rodičů. O vážné témata není nouze, je to samozřejmě podáno mírněji. Mám i pár citátů, které se mi moc líbily. Ač je kniha, na dětskou knihu, poměrně tlustá, četla se díky větším písmenkům dobře a lehce, takový odpočinek. Opět si mě kniha získala něčím svým, jednou konkrétní věcí. Je poukázáno na to, že SELHAT NENÍ SELHÁNÍ Tohle se mi moc líbilo, zvlášť v dětské knize. I to, že člověk vše neudělá tak jak chce, tak jak chtějí ostatní, že to tak nakonec nedopadne a jsme smutní, není konec. Nakonec je to totiž možná ta nejlepší cesta.... celý text
Píseň zimy
2017,
S. Jae-Jones
Do příběhu jsem se dostal již před více jak dvěma až třemi lety, kdy jsem začínal číst. Mám tak velkou radost, že jsem knihu odložil na sté straně, jelikož to na mě v tu dobu bylo zdlouhavé a na knihu nebyl správný čas. A z dětských knih do něčeho pro starší by tohle rozhodně nebyla vhodná knížka. Čas se znova ponořit do tohohle příběhu, přišel, podle mě, v ten správný čas. Mám víc načteno a už si dokážu líp poskládat obrázek o knize. Prvních sto stran byl pro mě poměrně nostalgický návrat do časů, kdy jsem začínal číst a znova oprašoval informace. Jakmile jsem se dostal za hranici sto stran, netušil jsem, ani nyní, jak by se mohl příběh vyvíjet, vůbec. Jeho průběh se mi líbil a místy překvapoval přesně po stranu 132. „Stýskalo se mi po onom mladém muži. Chtěla jsem, aby se vrátil. Působil skutečně, ne jako Der Erlkonig, samý přelud a stíny.“- STR 132 - NO SPOILER Tohle byl ten moment, kdy to pro mě, šlo do kopru. Už to nebyl ten Král duchů, Král podsvětí, Král stínů - král snad všeho, na co si vzpomenete. Jak ho Liesel popisovala, působil spíše jako pohádková postavička, například oči. Bože. Pořád dokola omýlané. Už samy od sebe byly přitažené za vlasy. Dvojbarevné oči, s jinou barvou v podobě teček v jednom oko, následně v druhém barevný/é kroužek/ky. Ve scénách, kdy se byl vidět nějaký proud emocí, bylo vždy poukazováno na oči. Jednou temné jako no, podruhé šedší, světlejší, pak v nich viděla toho „chlapce“, kterým kdysi býval, ale vždyť pořád je, při dalším pohledu nich nebylo nic, byly nečitelné, pak v nich byl chlad, pak to byl jasný Král duchů. Z toho, jaký byl Král na začátku, pro mě tak jedovatý a chladný, se pak u mě nemohlo přehoupnout v tu romantiku, lásku. Mělo se to přehoupnout z jednoho protipólu k druhému, což u mě nevyšlo. S hate love zkušenosti v knihách mám, jestli je tohle hate love, netuším, ale nelíbilo se mi to. U mě Král zůstal pořád tak jedovatý i přes pocity, které následně překvapivě projevoval. Opět ze začátku bezcitný, následně tak procítěný. Přijde mi, že tak Liesel si v těch několika set stranách vyzkoušela všechny pocity světa. Nemůžu si pomoct, a nevím, jak se to stalo, ale já s romantikou tady v té knize vůbec nepočítal. Samozřejmě pak, logicky, přišla. Dalších těch skoro tři sta stran se to tak nějak běželo na stejné vlně. Styl autorky působil tak jistě, že mě uklidňovalo to číst, jako z pera zkušené autorky. To přetrvávalo až do sexuálních scén (opět díky Bohu za to, že jsem knihu nečetl, když jsem byl mladší), které působily tak strašně smyslu zbavené, do jejichž extáze upadla sama autorka. Děj se pro mě v těch třech stovkách stran pořád točil dokola. Hudba, sex, bloumání nad životem a smrtí, nad rodinou, sem tam nějaký sen, vír emocí, plno rozhovorů, ale vlastně nic nového. Romantika v knize mě zabíjela, ubíjela. Co se ale nedá zapřít, je hudba, další důvod, proč jsem rád, že jsem se do knihy pustil až nyní. Jako menší bych si neužil tolik tu hudbu, tu propracovanost, která v tom byla. Název Píseň zimy si to zaslouží určitě. Bylo to velice propracované, je tu poměrně dost pojmů, které se v hudbě používají. Vše, co se týkalo hudby, se mi v knize líbilo. Každá strana knihy byla plná ledu, neskutečné ho ledu, celkově ponuré nálady, až se člověku nechce chytit do ruky tu další stranu, aby otočil, jelikož jsou stránky jako led. To se taky musí nechat. Mám zatrhnutých tolik citátů, jako v málo knihách, je jich opravdu hodně. Prostředí knihy bylo moc hezké a pohádkové, to samé bytosti v něm. Ve výsledku? Na mě poměrně táhlé, líbila se mi hudba, citáty, a to, jak autorka dokázala vykreslit zimu a led, které knihu obalují.... celý text