thorir přečtené 715

Tygři moře 1996, Robert Ervin Howard

„Ano, král království mrtvých, říše dýmu a přízraků. Jsem Ard-Righ z přízračného města … jsem král Turlogh z Bal-Sagoth a vítr rozhání mé království po ranním nebi. A tím připomíná všechna jiná impéria tohoto světa. Jsou to jen sny, duchové a dým.“ Mistrovská sbírka starodávných Howardovských fantasy povídek s přesahem do alternativní historie. Je tu vše podstatné: železní muži, nezdolní hrdinové, polonahé ženy, epické a krvavé bitvy, studené severní moře, Vikingové, Piktové, Irové, Sasové, ale i démoni a pozůstatky temné magie a starodávné mytologie. Je to hodně klukovské, hrdinské, akční, příběhy jsou plné krvavého násilí a nelítostné smrti ve znamení temných bohů. Hrdinové jsou odvážní, pevní, železní, smrt rozdávají bez lítosti, bez meškání a zároveň žádné slitování nečekají. Všude lítají mrtvá těla, usekané hlavy a údy, rozsekaná nebo rozdrcená těla. Je to plné historických nepřesností, romantických představ, dávno vyvrácených klišé, ale to vůbec nevadí, je to extrémně zábavné. V neposlední řadě kniha zaujme parádní obálkou Borise Valleja. Pokud bych měl vyzdvihnout několik kousků, pak jednoznačně epičtí „Bohové Bal-Sagothu“, „Svatyně odpornosti“ s parádní hororovou atmosférou, démonický „Aššurbanipalův plamen“ s cameo nejznámějšího z bájných Prastarých a závěrečná „Tygři moře“ s legendárním Cormacem Mac Artem. Doporučuji.... celý text

Zrození Evropanů: Skutečný příběh našich předků vyprávěný geny 2022, Johannes Krause

Prehistorie lidského rodu je stejnou měrou nesmírně zajímavá a nekonečně tajemná. Jen pomalu se daří rozkrývat ta dech beroucí tajemství a fascinující detaily životů pradávných lidí. Plná síla vědy, paleoantropologie a archeologie a mnoha a mnoha dalších zásadních oborů, mnohdy nestačí. V posledních letech se přidal nový obor – paleogenetika – a od základů změnil pravidla hry. Fascinujícím způsobem se mu daří vyplňovat některá – zdůrazňuji některá – bílá místa příběhu lidského rodu. Kniha je právě o tom – o nejnovějších příspěvcích genetiky / paleogenetiky / archeogenetiky v nekonečné skládačce vývoje rodu homo. Text je populárně naučný, čtivou a přístupnou formou shrnuje nejnovější poznatky několika oborů. Např. již zmíněné paleogenetiky, archeogenetiky, dále paleoantropologie, archeologie, ale též třeba paleolingvistiky, a několika dalších disciplín. Slovo nejnovější si dovolím zdůraznit a podtrhnout. Kniha je příspěvkem v oboru, kde poznatky vlivem nových objevů extrémně rychle zastarávají a vzhledem k tomu, že jde o text stručný a přehledový a skutečně zásadně shrnující – jak je již níže doporučeno – i já doporučuji knihu přečíst co nejdříve – ideálně ještě letos. Jak napovídá název, kniha je zaměřena zejména na osidlování Evropského subkontinentu. Autoři vypráví epický příběh a vypráví ho skvěle. Jak vidno, sledování a zkoumání informací obsažených v DNA prozradí mnohé, co by jinak zůstalo skryto. Mnohé mýty jsou uvedeny na pravou míru, mnohé závěry plynoucí například pouze s archeologických průzkumů jsou opraveny, jiné zcela vyvráceny a změněny. Pronikání prvních lidí z Afriky, kontakty mezi homo sapiens, neandrtálci, denisovany, „vítězství“ moderních lidí, zánik neandrtálců, zánik denisovanů, první lovci a sběrači, zemědělská revoluce a první zemědělci. Nebo třeba první obří migrační vlny, šíření nemocí spolu s migrací lidí – dýmějovém moru, lepry, tuberkulózy, syfilidu. Nebo nejnovější poznatky ohledně šíření indoevropských protojazyků. Vše pomocí informací obsažených v naší DNA, respektive v DNA nalezených vzorků. Tomu všemu a dalším tématům se autoři v knize věnují a pochopitelně neopomenout úvodem shrnout nejnovější vývoj metodik zkoumání, enormní posun za posledních několik let, a vysvětlit některé základní principy. Vhledem k velikosti a počtu stránek nutno podotknout, že vše výše uvedené je komentováno tak říkajíc z rychlíku, na kvalitě textu to nijak neubírá, je to konec konců přehledová kniha. Jednu věc však nedokážu přejít. Jakkoliv se autoři snaží o objektivitu a vyváženost – a tomu nemám co vytknout – neubrání se k snad typicky Německé snaze o výchovu čtenáře a tedy čteme například věty typu „všichni jsme potomci migrantů“, nebo „klimatická krize je pro nás existenční hrozbou“. Jakkoliv je první věta pochopitelně pravda, svou rétorikou mi až příliš připomíná zbabranou německou migrační politiku. Druhá věta je však naprostý nesmysl poplatný nesmyslné panice a pro trochu pozitivního náhledu na skutečný stav věcí ohledně klimatické změny doporučuji například knihu „Falešný poplach“ od Bjørna Lomborga. Poslední kapitola je pak jako celek spíš politicky názorové prohlášení než skutečný závěr a každý si samozřejmě odnese, co potřebuje. Ten politický náboj by tam však za mě být nemusel. Přes lehkou kritiku výše je kniha skvělým příspěvkem a zcela jednoznačně posouvá hranice laického poznání. A pokud s politickým vzkazem autorů nemáte problém, nebo s ním třeba souhlasíte, přičtěte si další hvězdičku. Děkuji vydavateli za rychlost a doporučuji.... celý text

Krvavý spolek 2022, Dan Abnett

„U Trůnu, Ibrame, jsi ten zatracený chlap z reklamních plakátů na absurdní imperiální hrdinství. Bez tebe v přední linii se už moc dlouho neobejdou.“ Další příběh Gauntových Duchů. Jak naznačuje anotace, Duchové, po extrémně obtížné misi na planetě Jago, čerpají zasloužené volno a obnovují síly. Jak už to bývá zahálka je nepřítel vojáka a nuda v kasárnách nepůsobí příliš pozitivně na morálku pluku, se všemi negativními dopady. Nebyl by to Wh40k kdyby se, už tak ne zcela idylická, dovolená ještě více nezkomplikovala, viz anotace. Příběh je tentokrát víc komorní, často téměř hororový, omezen na několik nejvýznačnějších Duchů. Čtenář se mimo jiné dozví něco víc o Gautově minulosti před Duchy. Na scénu vstupuje imperiální inkvizice, to je vždy o zábavu postaráno. Gaunt se chtě nechtě tentokrát dostává opravdu hluboko do inkviziční jurisdikce, jakkoliv má solidní spojence na straně vrchního velení komisariátu. A pak je tu samozřejmě samotný Krvavý spolek, chaosem poznamenaní a fanatičtí kultisté, s jejich odpornými krvavými rituály a stejně odpornou čarodějnicí. Parádní pohled na nekonečné hrůzy chaosu. Akce nedosahuje kvalit předchozího dílu, přesto je to stále velmi intenzivní, hutné a krvavé. Jednoznačně povedený kousek.... celý text

Čevengur 2022, Andrej Platonov (p)

"Když je to tak, ať mě teda poslouchá celá sešlost. Já vám teď položím jednu načisto hloupou otázku: řekněte mi, co bude příkladně dělat Peťka Ryžov s mým klusákem? Veškerý krmení, který má, jsou leda tak slaměné došky na střeše, a že by měl doma kus dřeva na voj, to taky nemá, v břiše mu škrundá už od předvčírka nanejvejš tak půl erteple. A za druhý, a neuraž se, Fjodore Michalyči, my víme, že musíš dělat revoluci, takže za druhý: jak to pak bude s přírůstkem? Teďky jsme chudáci my: takže ti, co teďka mají koně, ti budou dřít pro nás, až se jim budou klisny hřebit? Jenom se jich zeptej, Fjodore Michalyči, jestli se bude chtít téhle bejvalé chudině piplat s hříbatama a klisničkama." Lidé přímo strnuli nad tak rozumnou úvahou. Nedodělaný zaznamenal jejich mlčení a pokračoval: "Podle mě nebude mít do pěti let nikdo větší dobytče, než slepici. Komu by se taky chtělo starat se o krávu, když se telí, a pak dát tele sousedovi? Však on se ani tenhle dobytek nedožije vysokého věku a zdechne. Tuhle Peťkovi chcípne můj klusák jako první. Ten člověk přeci jaktěživ neviděl koně a kromě udidla nemá ani co mu dát do huby. A teď mě utěš, Fjodore Michalyči jenom mi neměj moje slova za zlý." Jsou mezi námi lidé, kteří věří, že komunismus, ve své ideální, panenské, neposkvrněné, Marxem a dalšími intelektuálními mrzáky vybájené podobě, může fungovat. Je to pochopitelně nesmysl, to události dvacátého století nezpochybnitelně ukázaly. Těch zhruba sto milionů mrtvých, obětí cesty do ráje jménem komunismus, tam nikdy nedošlo. Proto mě neustále zaráží, že se objevují nové a nové pokusy, noví a noví idealisté, kteří přes všechny ty hrůzy stále věří. Měli by si přečíst tuto monumentální knihu, i když, obávám se, že by to k rozehnání mlhy jejich ideologické zaslepenosti nijak nepomohlo. Kniha začíná poněkud depresivně, typickou lidskou tragédií života chudáků Sovětského svazu, trýznivou chudobou, depresí, smutkem, očekáváním hladomoru, přesto se po několika stranách rozjíždí příběh, od kterého se nejde odtrhnout. Autor seznamuje čtenáře s postavami, jejichž osudy pak sleduje v celé délce textu. Příběh je jednoduchý, vlastně celkem triviální, přesto je zásadní a ve své hloubce epický. Vlastní příběh komentovat nechci, cokoliv je příliš velký spoiler a kniha rozhodně stojí za to, objevit ji postupně a v celé délce. Vše má význam, vše má smysl a hloubku. Žádná věta či replika není v textu náhodně nebo nadbytečně. Klíčem a jazykem je satira. A Jazyk je to krásný, poetický. Text je vrcholně satirický, místy až absurdní, co odstavec, to perla. Tato literární absurdita je však předobrazem absurdity skutečné. Čtenář si velmi rychle uvědomí, že románové postavy mluví úplně stejně, jako reální idealisté. Stejné plamenné projevy, stejně nesmyslné úvahy. Celou dobu nelze rozhodnout, jestli to myslí vážně, nebo ne. Kniha ukazuje komunismus jako cíl běhu dějin, konec dějin, dál už to nejde, vše bylo objeveno. A zároveň ukazuje, že komunismus nefunguje ani teoreticky, ani prakticky. Tuhle mantru by si měl opakovat kdokoliv, kdo, byť jen okrajově, koketuje s myšlenkami Marxe, Lenina, a dalších intelektuálních trosek. Autorův pokus toto dokázat lze považovat za cokoliv jen ne naivní a absurdní, jakkoliv k tomu text mnohdy směřuje, a jakkoliv ani zdaleka nepokrývá všechny důvody, všechny zákoutí lidské mysli a lidského chování, stavějící se inherentně proti kolektivistickému způsobu žití. Ve skutečnosti je to pokus velmi hluboký a promyšlený, dotýkající se samotné podstaty člověka a lidství. Ve své jednoduchosti doslova vyráží dech, zejména závěrečná část příběhu je nesmírně silná. Ve vydání z roku 2022 je součástí textu též detailní komentář a důkladný rozbor díla, doporučuji nevynechat. Kromě toho, že je velmi čtivý, poskytuje další detaily, osvětluje motivy, komentuje život Platonova a jeho dobu, jeho trable s vydáním, respektive s cenzurou. Aby taky ne, kniha jednoznačně odhaluje nesmyslnost zrůdného sovětského, a potažmo jakéhokoliv socialistického a komunistického zřízení. Režimní cenzoři nemohli připustit, aby se tyto myšlenky, a zejména otázky, které vzbuzují, rozšířili mezi masy. Na závěr si dovolím citaci právě z doslovu, která se neztratí ani v dnešní době. Zároveň děkuji vydavateli za nové vydání a doporučuji všem. "Socialistický realismus měl pravdivě zobrazovat socialistickou skutečnost. Zde však pravdivě znamená "ideově správně", tj. "tak jak by skutečnost vypadat měla". Cílem bylo zobrazit jakýsi vzor, ještě předtím, než tak bude skutečnost vypadat doopravdy, a především proto, aby tak jednou vypadala. Stručně řečeno: realisticky popisovat to co není."... celý text

Planeta opic 1970, Pierre Boulle

Za začátku jsem tomu moc nadějí nedával. V úvodní kapitole čtenář tápe, divná sluneční plachetnice, divní lidé na palubě, naivní popisy, podivné chování a podivný nález vzkazu. Teprve potom se autor pouští do samotného příběhu. Alespoň to tak vypadá. Samotný děj zpočátku nedává smysl a s tímto pocitem jsem bojoval dvě třetiny knihy. Nemám ve zvyku příliš zkoumat reálnost sci-fi, obvykle si prostě jen užívám příběh, tady mi to nedalo a nedokázal nevidět všemožné nelogičnosti – zejména v hlavní nosné premise příběhu. Přesto přese všechno se to nečte špatně. Pocit „tohle je strašná blbost“ se náhle změní někde ke konci druhé třetiny. Najednou si říkáte „počkat, tohle jde hlouběji“. A ono opravdu jde. Poslední třetina knihy překvapivě nabírá na obrátkách a posouvá příběh výrazně jiným směrem. Najednou to začíná zapadat, najednou to začíná dávat jakýsi smysl, byť s jedním detailem mám stále problém a tento byl mnohem elegantněji vyřešen ve filmovém zpracování z roku 1968. Autor dává čtenáři prostor k úvahám o vývoji a úpadku lidstva, o budoucnosti, o klíčové roli řeči. K protagonistovi si čtenář cestu najde, se zájmem sleduje jeho cestu, jeho interakce s okolím. Popis opičího světa je zajímavý, zapadá do celkového příběhu, některé detaily – popisy pokusů na lidech v encefalickém oddělení – jsou téměř hororové. Závěrečná pointa je svým vzkazem poměrně silná, byť, jak jsem již psal, ve filmovém zpracování je, myslím, vyřešena elegantněji. Přes lehkou kritiku a počáteční nedůvěru jde o solidní příspěvek k žánru sci-fi, zájemcům doporučuji.... celý text

Imperium bolesti: Tajná historie dynastie Sacklerů 2022, Patrick Radden Keefe

"Přestože obchodní zástupci často vědí, že nějaký lékař vydává recepty neoprávněně i pacientům, kteří lék neužívají, obvykle dotyčného neudají, poněvadž díky němu vydělávají velké peníze." O opioidové krizi v USA jsem se prvně dozvěděl z podcastu Joe Rogan Experience několik let nazpět. Naprosto nevěřícně jsem poslouchal vyprávění o obrovském množství lidí, skupinách, celých komunitách závislých na opioidech primárně závislých na lécích proti bolesti opioidních analgetikách, ale též na heroinu a fentanylu. Milióny závislých, statisíce obětí předávkování, zničené lidské životy, rodiny, celé komunity. Již tenkrát byl ve spojitosti s krizí zmíněn lék proti bolesti OxyContin, výrobce rodinná firma Purdue Pharma, a majitelé, rodina Sacklerů. Ve zkratce OxyContin je značně návykový, firma Purdue Pharma / rodina Sacklerů o tom věděla, tuto informaci tajila nebo aktivně potlačovala, vše za účelem maximalizace prodejů. Spor ne nepodobný soudu s tabákovými giganty v devadesátých letech o návykovosti nikotinu. Kniha je téměř biografická, autor se zaměřil zejména na rodinu Sacklerů a podrobně mapuje její vzestup a nedobrovolný pád. Děj začíná v New Yorku, na začátku dvacátého století, narozením tří bratrů Sacklerových, Arthura, Mortimera a Raymonda. První část knihy je primárně zaměřena na Arthura, jako na nejstaršího z trojice. Autor sleduje jeho životní dráhu, studia medicíny, první zaměstnání, zásadní úspěchy v oboru reklamy na farmaceutické výroby, postupné budování rodinného jmění z příjmů z reklamy, fascinaci filantropií, až patologickou touhu dosáhnout nesmrtelnosti pomocí filantropie. Z pohledu dalšího budoucího vývoje je pak klíčová akvizice Purdue Frederick, tehdy malé a neznámé farmaceutické firmy. V této fázi do děje začínají více promlouvat i ostatní dva bratři, kterým byla firma svěřena k řízení. Dále následuje podrobný popis vývoje a prodeje opioidních analgetik MS Contin a konečne OxyContin. Postupné zapojování další generace Sacklerů, zejména Richarda, ale i dalších. Autor následně čtenáře vede spletitou chobotnicí kauzálních vztahů, snahy o maximalizaci prodejů, extrémní síly marketingu, nabádání k předepisování léku i tam, kde není vyloženě nutný, úplatků nebo prostého lhaní a mlžení tváří v tvář federálním úřadům. Vše pod morální záštitou léčby bolesti, úlevě pacientům s chronickou bolestí, které zdravotní systém do té doby přehlížel. Příběh, na jehož konci je dnešní tragický a nezáviděníhodný stav. Postupné upadnutí do osidel závislosti celých komunit, obrovských mas obyvatelstva. A OxyContinem to nekončí, autor ukazuje, že ten je za určitých okolností "gateway drug" k dalším lahůdkám typu heroin nebo fentanyl. Zničená generace. Příběh je to v pravdě fascinující. Kniha je místy lehce bulvarizační, psána primárně k uspokojení amerického publika, přesto se čte skvěle, rozplétání chobotnice Sacklerovského impéria a pátrání mezi souvislostmi je téměř detektivní. Kniha je místy právnický thriller, místy detektivka, místy lékařský thriller. Na druhou stranu obsahuje několik snad dnes již povinných progresivních poznámek o bílých mocných mužích, zásadnějšího dopadu na afroamerickou komunitu, apod. Též nelze nezmínit několik chybek v překladu. Při čtení jsem se nedokázal ubránit otázce, jak je možné, že ta hrůza zašla tak daleko? Ale vlastně to tak překvapivé není, a autor to v knize podrobně ukazuje. Za vším je extrémní chamtivost, touha po zisku, penězích, moci a nesmrtelnosti skrze filantropii. Autor ukazuje, jak do spletence finančních zájmů postupně spadli, nebo byli nataženi, všichni, včetně federálních úřadů a význačných právníků. Jde o odstrašující případ selhaní státních regulací v oblasti, kde jsou bezpodmínečně nutné. Samotné Sacklery, pavouka uprostřed pavičiny, komentovat nebudu, po přečtení si každý udělá názor sám. Příběh nicméně ukazuje ještě jednu věc, totiž možnosti extrémně bohatých lidí kličkovat na hraně a za hranou zákona a vyhýbat se zasloužené odpovědnosti, jakkoliv v tomto konkrétním případě ještě není všem dnům konec. U nás se o opioidové krizi moc nepíše ani nemluví, to je podle mě chyba. Kniha má šanci, alespoň tedy zájemcům o problematiku, rozšířit obzory. Soud s Purdue Pharma a rodinou Sacklerů ještě neskončil. Doporučuji.... celý text

Odepsaný 2022, Osamu Dazai (p)

„Čím víc o tom všem uvažuji, tím méně tomu rozumím, a tím víc si připadám úplně jiný než všichni ostatní, napadený neklidem a strachem. Nejsem už ani schopen rozmlouvat s bližními. Nevím, jak a o čem si s nimi povídat.“ „Slaboch se bojí dokonce i štěstí.“ Závěr roku se u mě nesl ve znamení četby několika „divnoknih“. Tohle je poslední z nich. Jde o životní příběh člověka, který vlastně nikdy nenalezl sám sebe. Vyprávění je smutné a depresivní. Jak popsat depresivní černotu lidem, kteří ji neznají a nikdy nezažili? William Styron se o to geniálním způsobem pokusil ve své „Viditelné temnotě“. Tahle kníže jde zase o kousek dál, byť to pravděpodobně vůbec nebyl autorův záměr. Je to částečně autobiografická kniha, některé události v knize korespondují s životem autora, jiné ne. Středobodem je osoba protagonisty a jeho sžíravá nenávist k sobě samému. Popisuje svůj život od dětství, rodinu, studia, přátele (těch několik málo), partnerky a milenky – zajímavé je, že přes extrémní sebenenávist je schopen navazovat vztahy s ženami. Vypráví o životě ve strachu a úzkosti, bez pocitů štěstí nebo naplněnosti. Zajímavé je, že se ani nesnaží o nápravu, podivně smířen s metaforickou hradbou, která kolem něj roste výš a výš, jako jakási osudová nevyhnutelnost. Postupně sklouzává hlouběji a hlouběji do temnoty, bojuje s alkoholem, odmítá a nenávidí lidské štěstí, lásku, návrat. Zmiňuje pokus o sebevraždu. Jakékoliv další pokusy o změnu životní trajektorie selhávají. Textem prosakuje neustálé opovržení sebou samým, jasně vyjádřeno například slovy: „… protože jsem nikdy, ani jako dítě nesplňoval požadavky kladené na člověka …“. Empatický čtenář pociťuje lítost, ale lítost je k ničemu, lítost nic nespraví. Až ke konci textu jsem měl chvílema dojem jakéhosi uvědomění na straně vypravěče, uvědomění, že jde o nemoc, léčitelnou depresivní poruchu, že ta sebenenávist není objektivní pohled. Explicitně to zmíněno není a slabá a krátká myšlenka je protagonistou promptně zašlapána do nicoty a temná mlha pokračuje ve svém destruktivním díle: „Kdesi v mém srdci se slaboučce ozval zoufalý hlas namítající, že přece nešlo o žádné dohnání k smrti, o žádné ždímání peněz, ale končí to opět tím, že myšlenky se zvrtnou a špatný jsem já sám – stále týž zlozvyk.“ Vlastní dehumanizace tak pokračuje nezměněným tempem a směřuje k nevyhnutelnému závěru, ten opět není explicitně zmíněn. Kniha nabízí jedinečný vhled do mysli a myšlení těžkého anhedonika, jehož neschopnost vnímat pocity štěstí přeroste v depresi a směřuje tam, kam nevyhnutelně musí. Kniha rozhodně není pro každého. Pro čtenáře neznalého podobných vnitřních pocitů musí podobné úvahy a myšlenky působit přímo směšně a nesmyslně. Přesto, každý máme své démony, a ve finále jsme s nimi sami. Součástí knihy je několik vysvětlivek, ne až tak stručná časová osa autorova života a obsáhlý vysvětlující komentář překladatelky. Jak jsem již uvedl, kniha je částečně autobiografická a komentář zasazuje text do kontextu doby a autorova života, poukazuje na rozdíly mezi textem příběhu a autorovým životem, rozsáhle komentuje autorovu literární kariéru. Stejně nevyhnutelně jako vlastní text, i komentář směřuje k autorovu osudnému rozhodnutí. Jakkoliv knihu velmi oceňuji, to, zda číst nebo nečíst tentokrát ponechám bez doporučení.... celý text

Pád 2015, Albert Camus

„Když je tělo bez nálady, srdce chřadne. Připadalo mi, že se pomalu odnaučuji to, co jsem se sice nikdy neučil, ale co jsem tak dobře uměl, totiž žít.“ Pád je zvláštní text. Podivný monolog člověka, pařížského advokáta Jean-Baptiste Clamence, který tak vypráví svůj životní příběh náhodnému neznámému v jednom baru v Amsterodamu. Text je krásný, každá věta je vybroušená, empatický čtenář s vypravěčem soucítí. Mnohé věty jsou nesmírně silné – úvahy o ztrátě schopnosti žít, ztrátě iluzí o vlastní osobě, rozpadlém ideálu, vlastních schopnostech, o ztrátě cítit radost, užívat život, několik stran je věnováno nesmírně působivým úvahám o sebevraždě a smrti. Je to takové chlapské kňučení, ale člověk soucítí – kdo z nás nebyl v životě alespoň jednou na dně? Jenže ono je to nakonec jinak. Vypravěč není tak bezelstný a otevřený, jak se na první pohled zdá. Monolog je příprava podia k závěrečné scéně, která čtenáře nechá nevírou lapat po dechu. Mnohé se již objevilo v komentářích níže a je tedy zbytečné dodávat cokoliv navíc. Sdílím stejný pocit lži jako mnozí jiní. Kdo je posluchač? Snad sám čtenář? A mluví Clamence celou dobu pravdu? Nelze rozhodnout. Jakýkoliv soucit, lítost – ta stejně nikdy nepomáhá, porozumění jsou ty tam. Vypravěč sám sebe nazývá kajícným soudcem, nejprve se sám kaje, aby následně mohl soudit. Ta proměna je geniální, obrat o sto osmdesát stupňů. Najednou vypráví arogantní egocentrik, sebestředný pokrytec, zlý člověk. Každý máme své démony. Čtenář žasne a odnáší si poněkud rozporuplný pocit. Přesto jsem cítil naplnění. Jde o výjimečný čtenářský zážitek. Kniha vyžaduje opakované čtení, a tedy se k ní v budoucnu určitě ještě jednou vrátím.... celý text

LSD - mé nezvedené dítě 1997, Albert Hofmann

„ … jako znázornění vztahu člověk-Bůh: člověk, který přichází k Bohu se svými nejobtížnějšími otázkami, které si nakonec musí zodpovědět sám, protože Bůh mlčí.“ Naprosto fascinující kniha. Vyprávění o historii objevu LSD perem objevitele Alberta Hofmanna. Příběh začíná ve Švýcarské farmaceutické firmě Sandoz, kam mladý autor nastupuje po dokončení studií chemie. Hned z prvních stran je zřejmý autorův zájem o látky obsažené v rostlinách a tam také směřují jeho první výzkumy. Samotný text je z počátku téměř vědecký, nicméně čte se velmi dobře a poskytuje plastický obraz z dějin farmacie a farmakologie. Syntéza a objev účinků LSD je v podstatě náhodné, ale ne tak úplně. V každém případě je to pouze začátek cesty. Text popisuje první experimenty, první intoxikace, experimenty na zvířatech, na lidech, první psychiatrické studie. Součástí jsou obšírné komentáře k psychickému působení látky. Extrémně zajímavé jsou pak popisy psychotických krizí a hororových tripů, charakteristiky používání, opakovaně je zmíněna absolutní a extrémní důležitost setu a settingu – tj. vhodného prostředí a správného nastavení mysli psychonauta. Popsány jsou psychotické reakce a možný vznik psychóz i trvalých následků. Zajímavá je například nevhodnost pro osoby trpící depresí, kdy LSD zesiluje vnitřní stav a tento pak může ve stavu absolutního zoufalství vést k sebevraždě. Vedle LSD nelze nezmínit jeho objev / identifikaci psilocinu a psilocybinu, syntézu z mexické houby psilocybe mexicana a též práci s rostlinami ze skupiny povíjnic a opět identifikaci dalších halucinogenů – taktéž popsáno v textu. Nelze nezmínit fascinující výpravu do Mexika s dalším velikánem oboru, Gordonem Wassonem. Příběh pokračuje nezaslouženým úpadkem LSD a ostatních halucinogenů v nemilost a za okraj práva po masovém rozšíření mezi běžnou populaci na přelomu 50. a 60. let a s tím souvisejících společenských patologií. Užívání ve špatném prostředí dalo vzniknout množství špatných tripů s nepříjemnými a nebezpečnými následky, vč. zřejmě sebevražd a to samozřejmě neuniklo vždy bdělému oku práva a pořádku. V závěru ve stručnosti načrtává některé hlubší myšlenky ohledně reality, ega, hmoty a mysli, mysticismu a metafyziky. Zmiňuje Eleusinská mystéria, pradávnou každoroční slavnost ve starověkém Řecku, iniciační rituál, zasvěcený Dionýsovi a Démétér, jako extatický rituál kolébky evropské civilizace. Zdůrazňuje důležitost mystické zkušenosti a metafyzického prožitku jako léku proti jednostrannému západnímu rozumovému materialismu. Poslední vývoj a snaha o rehabilitaci psychedelik, například pokusy s léčbou depresí pomocí psilocybinu, mu zřejmě dávají za pravdu. Zájemcům o problematiku jednoznačně doporučuji.... celý text

Zóna Jedna 2022, Colson Whitehead

„Bolest se dala ubít. Smutek ne, ale drogy mu mohly alespoň na chvilku zavřít hubu. V pustinách bylo nemoudré vzít si piluli, protože to jste se pak už nemuseli probudit, kdy jste potřebovali, například škrábáním mrtvých hord na vrata stodoly, ale ve Šťastných akrech a podobně už byl jedinec nezatížen kletbou věčného bdění. Tu a tam vypustit den, sjet se tím či oním – zasloužili si to.“ Jakkoliv jde zřejmě za velkou louží o oceňovaný text a oceňovaného autora, mně se to tentokrát do vkusu příliš netrefilo. Nalákala mě bezesporu zajímavá anotace, bohužel v mém případě samotný text poněkud pokulhává ve splnění vysokých očekávání. Začátek je skvělý. Zábavný styl psaní, plný obrazů, živý text, živý (vlastně mrtvý) svět. Je to zombieárna, styl psaní je neotřelý, charakteristický rychlými změnami tempa, děje, obrazů. Jenže to počáteční nadšení u mě velmi rychle vyprchalo a ten styl je prostě celkově prazvláštní – nemění se po téměř celou délku knihy. Zoufalé popisy marného, neoplakávaného a hlavně zmizelého světa, divná intermezza, kdy jsem nedokázal vysledovat, kam autor směřuje, aby mi to na konci onoho dlouhého popisu došlo. Autorovi nelze upřít představivost, ale je to dlouhé, dlouhé a nudné. Ani po několika desítkách stran jsem si nedokázal vytvořit vztah k postavám. Nutno přiznat, že i v tom zmaru se občas se objeví věta, dvě, které dávají smysl, pohledy do apokalypsy, něco racionálního, náznak jakéhosi děje. Je toho málo a jinak jsou to samé bláboly, haldy textu. Mají smysl, mají význam? Nepochybně ano, ale je to zcela zbytečný balast. Jakási narace příběhu, čtenář jako by se účastnil namluveného děje noirového filmu, kde obrazy míhají, a komentátor hlubokým, ostrým hlasem komentuje marnost světa. To blábolení mi strašně připomnělo Nahý oběd od W.S. Burroughse, byť tematicky je to samozřejmě úplně jinde. Proklamovanou dystopii jsem v tom bohužel nenašel, pouze nesouvislý mix bolestí současného světa, ať již domnělých či skutečných. Abych pouze nekritizoval, potenciál to má. Čištění velkoměsta od „hnusáků“ se však určitě dalo napsat zábavněji. Skvělým momentem je určitě představa procházky v temných tunelech New Yorské podzemky. Až v poslední kapitole je náznak zajímavějšího děje. Nicméně kniha, jakoby si nedokázala vybrat, čím chce být. V doslovu, za který vydavateli děkuji, je relativně obsáhlý komentář, kterým je text zasazen do dalšího kontextu a je poněkud více osvětlena motivace autora a další paralely, které jsem já hledal marně. Rozhodně souhlasím s autorem doslovu, že čtenář v Česku / Evropě bude knihu vnímat diametrálně odlišně, než čtenář v Americe, ty civilizační bolístky prostě vnímáme jinak a některé vůbec. Zároveň se v doslovu píše, že text vyžaduje aktivní zapojení čtenáře a pozorné čtení. Mnohovrstevnatost vyžaduje pozornost. To jednoznačně potvrzuji a zcela na rovinu přiznávám, že kniha vyžaduje výrazně víc pozornosti, než jsem byl v daný okamžik ochoten poskytnout – mnoho fines mi velmi pravděpodobně uniklo a výsledkem je hodnocení výše. S doporučením z pochopitelných důvodů váhám.... celý text

Mluví Černý jelen 2021, John G. Neihardt

"Je to příběh veškerého života, který je posvátný, a je dobré ho vyprávět. Je o nás dvounohých, kteří ho sdílíme se čtyřnohými, s okřídlenci povětří a se všemi zelenými věcmi. Neboť ti všichni jsou dětmi jedné matky a jejich otcem je jediný Duch." Příběh Černého Jelena je příběhem z nadobro ztraceného světa původních obyvatel severoamerického kontinentu v tomto případě příslušníka kmene Oglala Lakota. Černý Jelen vyprávění zahajuje popisem rozsáhlé iniciační / šamanistické vize, kterou prožil ve svých devíti letech. Popis je to nesmírně zajímavý a hodnotný i pro čtenáře, zajímající se o šamanismus obecně obsahuje všechny typické atributy. Dále popisuje dětství v kmeni, dětské hry, chlapecké hry hry na války, trénink k mužství. Nelze nezmínit ne zcela idylickou mezikmenovou krutost, odpovídá tomu, co popisuje např. kniha Říše půlnočního měsíce, pojednávající o kmenech Komančů. Vyprávění pokračuje popisy rituálů, písní, života v kmeni, cesta k léčitelství. Samostatné kapitoly jsou věnovány zásadním bitvám/masakrům: Little Big Horn a Wounded Knee. Z knihy je zcela zřejmá trudomyslnost z nemožnosti adekvátně pomoci svému národu navzdory silné a jednoznačné vizi z dětství, rozhořčení nad úpadkem vlastního národa po prohrách s wašíču. Zcela fascinující je pak náhled do mytologie Lakotů. Svět řízený posvátnými snovými vizemi, duchy předků, duchy tvorů a věcí. Na jedné straně a z dnešního pohledu nesmírně hloupý a nesmyslný, na druhé straně stejně nesmírně fascinující. Svět, kde příběhy jsou vyjádřeny tanci, na základě mystických vizí. Svět, kde všechno má svůj náboženský a mytologický význam. Moderního člověka zcela jistě zarazí na první pohled směšná jednoduchost popisovaných tanců a písní, za vším je však velmi komplexní a hluboké mytologické pozadí, kde každý detail má svůj náboženský význam. Kniha je čtivá, a přesto že je svým vyzněním spíše smutná a truchlivá, je zároveň velmi poetická a krásná. Černý Jelen pokračuje ve vyprávění, popisuje svoji cestu léčitele, svatého muže, cestu do Evropy jaksi nepatřičně jako součást cirkusu a pak náhle své vyprávění končí. Kniha však nekončí, neboť její součástí je velmi obsáhlý a hodnotný doslov překladatele. Překladatel svými nesmírně cennými poznámkami uvádí celý příběh do kontextu doby, poskytuje další detaily ze života Černého Jelena zejména události časově po knize. Opravuje některé představy. Dále detailně komentuje vztah Černého Jelena a Johna Neiharda a poskytuje další cenné údaje k oběma osobnostem. V neposlední řadě nelze nezmínit rozsáhlý komentář k Lakotské mytologii a kosmologii, náboženským představám, rituálům a vizím. Doplním, že překladatel je světově uznávaným lingvistou a specialistou právě na Lakoty a lakotštinu.... celý text

Mlčení 2019, Šúsaku Endó

„Rodí se lidé dvojího druhu – silní a slabí. Světci a obyčejní lidé. Hrdinové a bázlivci. Ti silní v dobách pronásledování dokážou pro víru uhořet nebo se dát pohltit mořem. Slaboši, jako takový Kičidžiró, chodí bezcílně po horách. Ke kterým patřím já? Kdybych neměl kněžskou hrdost a pocit odpovědnosti, možná bych stejně jako Kičidžiró šlápl na svatý obraz.“ Opět trochu úkrok stranou a v žádném případě toho nelituji. Kniha otevírá mnoho témat a lze ji číst vícero způsoby. Na jedné straně historický román – pro mě v dané chvíli největší lákadlo – stejně krutý jako poetický, pojednávající o pokusech christianizovat středověké Japonsko, o utrpení křesťanů a misionářů, o chudobě, o moci a síle feudálních pánů a šógunátu Tokugawa, o odvaze a síle, anebo naopak o slabosti, jednotlivců. Na druhé straně je tu pak otázka víry, paradoxů s vírou spojených, přetěžkých morálních dilemat, obětovat sebe vs. obětovat víru, vs. obětovat nevinné přihlížející. Mučednictví tváří v tvář lhostejné krutosti, pevnost víry proti nezměrnému utrpení, proti pochybnostem, proti kacířskému odpadnutí. Kniha je to silná, i pro ateistu, a nutí k přemýšlení o vlastních hodnotách a postojích. Rozhodně jde o výjimečný čtenářský zážitek. „Pane, proč mlčíš. Proč stále mlčíš, šeptal …“... celý text

Na úsvitu Zlatého věku 1995, Isaac Asimov

Sbírka starodávných sci-fi povídek, a když píšu starodávných, myslím opravdu starodávných – 30. léta 20. stol. – úsvit zlatého věku. Impulzem pro mě byla snaha ponořit se hlouběji a hlouběji do historie žánru a okusit klasickou atmosféru, nápad, v jehož důsledku jsem propátral české antikvariáty a nakoupil několik desítek starých SF knížek, rozhodnut postupně vše přečíst. Jednotlivé povídky jsou kvalitou různé, jakkoliv rozhodně nadprůměrné a originální. Z dnešního pohledu je místy víc než zřejmá jistá zastaralost, poplatná době vzniku, kvalitu čtenářského zážitku však nijak neumenšuje. Jde o texty zábavné, nepopiratelně velmi čtivé a zcela jasně inspirující generace a generace čtenářů a autorů. Je zajímavé, kolik se mezi těmito archaickými kusy skrývá opravdových pokladů. Knihu hodnotím plným počtem a v tomto případě to není průměr hodnocení jednotlivých částí – detaily u povídek. Všem fandům žánru jednoznačně doporučuji.... celý text

Psanec 2022, Erik Kriek

Do komiksu jsem se začetl o víkendu, v době kdy napadl zřejmě první letošní sníh. A nemohl jsem si vybrat lépe! Bělost čerstvého sněhu, za okny zima a chlad a přede mnou surový příběh ze středověkého vikingského Islandu – naprostá paráda! Příběh je jednoduchý, vlastně skoro ani nestojí za delší komentář. Spirála nikdy nekončící krvavé pomsty, domnělých nebo skutečných nespravedlností, ve světle starých zákonů bohů a lidí a životní chyba na počátku všeho. Hlubší spojitosti jsou skvěle shrnuty v předchozích komentářích. Vyzdvihnul bych syrovost kresby, hmatatelný chlad, fascinující sever a severskou symboliku a mystiku, sem tam havran – symbol Odina. Velmi povedená komiksová jednohubka.... celý text

Magnetická hora: Stalinismus jako civilizace 2022, Stephen Kotkin

"Pocit méněcennosti stejně jako tendence tento pocit přemrštěně kompenzovat byly vlastní nejen představitelům vládnoucí špičky. Obranně vyznívající obvinění NKVD opatřovala xenofobním nátěrem. Cizokrajné (neslovanské) jméno bylo nezřídka považováno za důkaz zločinného jednání. Tento předsudek korespondoval se strachem z obklíčení, který sovětské obyvatelstvo pociťovalo a který lze, bez ohledu na jeho geopolitickou dimenzi, zčásti odvodit z jeho nevědomosti a z minimálního styku s cizími kulturami." "Marxismus-leninismus hlásal, že dějiny jsou řízeny vědeckými zákony a že existující režim je jejich ztělesněním. Protivit se takovému režimu bylo proto iracionální, snad až psychopatické. Kromě toho, že marxismus-leninismus tímto způsobem v principu kriminalizoval jakoukoliv non-konformitu, bychom si měli povšimnout i toho, že přísně uplatňovaná státní cenzura odnímala lidem platformu pro jakoukoliv širší opoziční činnost. Cenzoři potlačovali negativní informace, upravovali statistiky a přepisovali dějiny do té míry, že smysluplná debata, neřku-li informovaná kritika, byla v podstatě nemožná." Stalinismus, slovo symbolizující jedno z nejhorší civilizačních selhání, dodnes rezonuje světem jako synonymum hrůzy, hladu a tyranie, nebývalé krutosti, masového a genocidního vraždění, otrockého systému a vlády gaunerů, třesoucích se ve stínu moci nejvyššího autokrata. Jedním ze symbolů doby a tehdejšího imperativu "dohnat a předehnat", byly nepochybně sovětské megalomanské projekty, kde v krutých a nelidských podmínkách umírali otroci hrůzného sovětského systému. A jedním z těchto megalomanských projektů je bezesporu založení a výstavba města Magnitogorsk, města, které ve třicátých letech vyrostlo v prázdné stepi, doslova uprostřed ničeho. Uznávám, že úvod mého komentáře je možná až příliš emotivní, mohu si to snad dovolit, nejsem profesionální historik objektivně posuzující historické události. Kniha a text ani v nejmenším emotivní nejsou, byť emoce vyvolávají. Autor sepsal naprosto odzbrojující a vyčerpávající detailní studii a sepsal ji mistrovsky. Úroveň detailu vyráží dech a nenechává čtenáře na pochybách ohledně erudice autora. Při čtení jsem hltal každou podrobnost, každou jednotlivost, každý jednotlivý střípek a aspekt tehdejší společnosti a mentality. Text je rozdělen do množství kapitol detailně popisující jednotlivé aspekty sovětského systému, života ve městě, společenských fenoménů tehdejší doby (mimo jiné např. úderníky a stachanovce), dělnické hnutí, bydlení a s tím související otřesné životní a hygienické podmínky, stratifikaci společnosti (vedení Strany, inženýři, dělníci, podpůrný personál), zábavu, noviny a novináře, osudná léta stalinistických čistek, "černí havrani" NKVD a tehdejší atmosféru všudypřítomného strachu a stejně všudypřítomného udávání. A samozřejmě vlastní výstavbu města, nerealistické plány, naprosto nefunkční sovětskou plánovanou ekonomiku, nesmyslné a nesplnitelné výrobní plány a zasloužené tresty za jejich nesplnění, nutnou účast zahraničních expertů, inženýrů a projektantů provozu železáren. Vedle toho také v detailu sovětskou ideologii a mytologii, náboženství Marxismu-leninismu, personifikaci státu v osobě boha-Stalina, sovětský urbanismus a jeho cíle. Cíle, na jejichž konci bylo město Magnitogorsk. Je to epický příběh a naprosto neuvěřitelné a fenomenální čtení. Autor téměř na každé straně ukazuje a na dobových záznamech dokladuje a demonstruje, že komunismus, jeho tzv. "vědecké řízení" a z toho plynoucí plánovaná ekonomika opravdu nefunguje, ani v teorii, ani v praxi. Výsledkem je ekonomika trvalého nedostatku, hlad, hrůza a zmar. Autor naopak zcela jasně ukazuje, že tento obecný nedostatek byl jedním z klíčových prvků sovětské moci, klíč k ovládání lidových mas. Ani dnes není třeba chodit daleko, stačí si uvědomit, kdo po lidech požaduje významná omezení, třeba v rámci klimatické hysterie. Cesta k moci a ovládání davů zůstává stejná. Text nabízí zcela bezkonkurenční a mikroskopický pohled k samotným kořenům sovětské budovatelské a komunistické ideologie. Čtenář se samozřejmě neubrání srovnání s dneškem a s některými současnými autokratickými trendy západních společností, například pokusy o zavádění cenzury disentu a omezování svobody projevu, pokud bych měl vypíchnout alespoň jednu věc. Ne se vším s autorem souhlasím. Z některých pasáží plyne jakýsi, neřkuli, obdiv? Osobně mi to tak připadalo a neztotožňuji se s tím. Text je jinak nicméně přísně objektivní a je vcelku možné, že jakýkoliv jiný dojem, které ve mně místně zanechal, připadá na vrub mému nepochopení sděleného. Dvě malá upozornění pro případné čtenáře. Za prvé, nenechte se odradit nudným a rozvláčným úvodem. Po něm se příběh rozjede a je k nezastavení. A za druhé, odhadem polovinu textu tvoří obří a detailní poznámkový aparát, osobně mi trochu znepříjemňoval plynulost čtení, dáno mou povahou přečíst a nasát všechny informace, později jsem již filtroval, které poznámky číst a které ne. Samotný text je skvělý, svižný a čtivý, čte se to jako román, se svými hrdiny, protagonisty a antagonisty, událostmi a zásadními zvraty, zápletka je fenomenální a rozuzlení dech beroucí. Na místě je poděkování za skvělý vydavatelský počin. Všem zájemcům o historii doporučuji. "Bolševici byli přesvědčeni, že stačí vybudovat ocelárnu. Vše ostatní už půjde samo: vybuduj ocelárnu a civilizace se dostaví, či přesněji vybuduj ocelárnu, protože to je civilizace. Tímto způsobem přemýšleli a postupovali."... celý text

Cesta 2008, Cormac McCarthy

„V šedém světle vyšel ven, zůstal stát a na okamžik spatřil absolutní pravdu světa. Zdědili planetu, která se bez ustání otáčí kolem své osy. Nesmiřitelná temnota. Slepí psi slunce na zběsilém útěku. Drtivá nicota černého vesmíru. A někde v doupěti se dvě štvaná zvířata třesou jak liščata. Vypůjčený čas a vypůjčený svět a vypůjčené oči, aby se nad ním mohlo plakat.“ Nejsem ani vyloženě nadšen, ani vyloženě zklamán. Autor dokonale vykresluje atmosféru zoufalství, šedi a beznaděje. Deprese pomíjivého světa je hmatatelná a při čtení čtenáře objímá jako jakási černá mlha. Textem probleskují okamžiky čiré hrůzy, náznaky šílenství konce civilizace. Přesto, příběh je víceméně monotónní, putování, putování, putování, cesta, cesta, cesta, cesta jakoby bez konce. Autor nicméně udrží čtenáře v pozoru, možná právě díky těm občasným a pozvolna dávkovaným hrůzám. Nutno vyzdvihnout, že některé věty jsou doslova odzbrojující a zasáhnou opravdu hluboko v nitru. Postavy jsou nicméně divné, anonymní – nelze říct, že ploché, ale zároveň ani nijak zvlášť zapamatovatelné nebo oblíbitelné. Co mě však maximálně iritovalo, bylo jejich nelogické, nesmyslné a prapodivné chování, naprosto nehodící se do nebezpečného světa po kolapsu civilizace. Konec je celkově nemastný neslaný. Přes kritiku času stráveného s knihou nelituji, od autora si časem přečtu něco dalšího, přesto považuji „hype“ kolem „Cesty“ za neúměrný celkovému zážitku. „A teď si připomeň svou temnotu, ledový chlad, a jestli nejsi proklet.“... celý text

Zabíječ čarodějnic 2022, C. L. Werner

Poslední instance honu na čarodějnice – nebo spíš honu na nekromanty, upíry, morové alchymisty, odporné krysáky, a v neposlední řadě honu za nebezpečnou a kacířskou knihou. Příběh pokračuje tam, kde skončil v předchozí knize. Thulmann se vrací do Altdorfu a téměř okamžitě zabředá do místních mocenských intrik, které se, žel, nevyhýbají ani svatému Sigmarovu řádu. Spolu s Thulmannem se samozřejmě vrací další staří známí – temný kapitán Morrovi gardy, krásná a smrtící Silja, a samozřejmě loajální násilník a alkoholik Streng. Protagonisté jsou malinko jiní než v předchozích dílech, Thulmann trochu otupí hrany své přirozené arogance, je vnímavější, lidštější. Streng vlastně taktéž. Antagonisté jsou stejně odporní jako minule – krysáci, nekromanti, upíři, kacíři a hrůzy Chaosu. Opět nechybí bezbřehé násilí, hektolitry všemožných tělních i mimotělních tekutin, temnota středověkého světa ve válce s Chaosem – tedy vše co k podobné knize patří. Konec je poněkud otevřený, poněkud uspěchaný, celkově neuspokojivý a vlastně hlavní důvod nižšího hodnocení. Škoda.... celý text

Apokalypsa nebude: Proč nám škodí environmentální alarmismus 2022, Michael Shellenberger

„Problém nového environmentálního náboženství spočívá v tom, že je čím dál apokalyptičtější, destruktivnější a čím dál víc samo proti sobě. Vede své stoupence k často pokrytecké démonizaci jejich odpůrců. Vede je ke snahám omezit moc a blahobyt doma i v zahraničí. Šíří úzkost a deprese, aniž by uspokojovalo hlubší psychologické, existenciální a duchovní potřeby, jak po tom jeho zdánlivě sekulární stoupenci touží.“ „Zpravodajská média, redaktoři a novináři by se mohli zamyslet nad tím, zda jejich věčné senzacechtivé nafukování problémů životního prostředí není v rozporu s jejich profesním závazkem nestrannosti a přesnosti, či jejich osobním závazkem být ve světě pozitivní silou. Ačkoliv si nedělám velké iluze ohledně toho, zda utajení aktivisté pracující jako novináři někdy změní styl, jímž poskytují informace, doufám, že konkurence z prostoru mimo tradiční zpravodajské instituce, zejména ze sociálních médií, vnese do environmentální žurnalistiky novou rivalitu a pomůže zvýšit standardy.“ Klima se mění, to asi není třeba nějak zpochybňovat nebo rozporovat. Do jaké míry je za klimatické změny odpovědná činnost člověka je stále předmětem konsenzu, kdy, slovy Václava Cílka, 98% vědců zastává jeden názor – tedy rozhodující odpovědnost má činnost člověka, cca 1% vědců s tímto názorem nesouhlasí, a zbytek se zatím nedokáže rozhodnout. O tom však kniha není, autor klimatickou změnu nerozporuje. Kniha je předně o klimatickém alarmismu, o panice a hysterii, o vyvolávání strachu a o bilionech a bilionech Dolarů / Euro vyhozených za nesmyslné projekty nařízené dekarbonizace, uhlíkové neutrality, apod. Kniha je rozdělena do několika tematických kapitol, autor se věnuje množství populárních témat, od těch nejzákladnějších a mediálně nejvděčnějších, tedy kácení deštných pralesů v Brazílii a obří lesní požáry, přes vymírání druhů, vč. ledních medvědů, přes lov velryb, konzumaci masa, ikonická plastová brčka, přelidnění, emisní povolenky a industrializace rozvojového světa, a mnoho a mnoho dalšího, konečně po problematiku jaderné energetiky a hlubších úvah o původu a motivacích klimaalarmistického náboženství. Každá kapitola je svým způsobem zajímavá. Obsahuje množství odzbrojujících detailů, obrácených pohledů, protinázorů vůči mainstreamu. Vše pečlivě ozdrojováno a doloženo – ze 450 stránkové knihy je cca 100 stran poznámek a zdrojů. Jako červená nit se knihou táhne premisa v podobě stoupajícího ekonomického rozvoje a ruku v ruce s tím rostoucí environmentální ochrany. Vypíchl bych zejména dvě výše zmíněná zásadní témata, tj. jaderná energetika a klimaalarmistické hnutí. Jako technicky vzdělanému inženýrovi se mi kapitola o úpadku jaderné energetiky četla obzvlášť obtížně, pěsti zaťaté vztekem, rudo před očima. Tolik lží z úst klima kreatur, tolik technického tmářství, tolik logických nesmyslů. Člověku, a nemusí být nutně technik, je z toho smutno a úzko. Kapitolu věnovanou jaderné energetice velmi oceňuji a vyzdvihuji. Perfektně mapuje, kde se ta nenávist k atomu historicky vlastně vzala. Druhý zásadní motiv je vlastní klimahysterické hnutí. Proč to vypadá, že se dnešní nejmladší generace dočista zbláznila? Kulty smrti Extinction Rebellion, Last Generation, autistická Greta Thunberg, a zcela jistě výčet není konečný. Kde se vzali? Proč uvažují, tak jak uvažují? Autor jde skutečně hluboko, sám bývalý zapálený environmentalista, hledá spojky až u známého Thomase Malthuse a v jeho neméně známé Eseje o principech populace, dále zmiňuje například Paula Ehrlicha a jeho knihu Population Bomb z konce šedesátých let – mantru a bibli všech soudobých environmentalistů, a v neposlední řadě zkoumá kultický charakter klimaalarmistického hnutí, zejména tématiku smrti, doslova kult smrti, jako manifestace strachu ze smrti, nepovedeného života, pocitu promarněného života, nebo pocitu, že je život aktuálně ve slepé uličce. Tato část mi přišla extrémně zajímavá, jakkoliv je samozřejmě krajně spekulativní, rozhodně si zaslouží další hlubší úvahu. Během čtení jsem se nedokázal ubránit srovnání s jinou podobnou knihou: Falešný poplach z roku 2021 (Argo/Dokořán) od Bjørna Lomborga. Shellenberger píše spíš populárněji, i volba témat, byť se částečně překrývá s Lomborgem, je víc populární, poplatná bolístkám mainstreamu. Oba autoři však používají stejné technické argumenty a formulují podobné závěry stran toho, co dělat do budoucna. Tam kde je Shellenberger spíš populární, je Lomborg více vědecký, víc rigorózní, více se opírá o čísla, grafy, tabulky. Shellenberger se skvěle čte, styl psaní je jednoduchý, svižný, čtivý. Naopak Lomborg je opět spíš techničtější, přesnější. Technicky zdatnému čtenáři bych doporučil spíš Lomborga. Laikovi, nebo komukoliv kdo se příliš nechce zabývat čísly, pak spíš Shellenbergera. Obě knihy rozhodně stojí za přečtení, a pokud máte čas pouze na jednu, volte Lomborga. Závěrem opět vyvstává otázka, proč tohle pohnutí svědomí v myslích klima kreatur máme platit? Ty enormní náklady na dosažení mýtických a nesmyslných cílů? Nebo mají pravdu konspirační teoretikové a všechno je to jen transfer peněz z kapes daňových poplatníků a jejich rozdělení mezi několik vybraných vlád a korporací? Za sebe to vnímám tak, že svět možná až tak nepotřebuje radikální snížení emisí CO2 a dosažení mýtické a neexistující uhlíkové neutrality za cenu biliardových nákladů. Svět však nutně potřebuje obrousit a otupit hrany obou extrémů, tedy jak v táborech radikálních popíračů, ale hlavně v táborech radikálních hysteriků – protože tito evidentně v tuto chvíli páchají mnohem větší ekonomické a společenské škody. Doporučuji.... celý text

Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách? 2004, Philip K. Dick

Kultovní a ikonický příběh, proslavený především svým filmovým zpracováním. V knihově to na mě čekalo dlouho, ať je to jakkoliv, tento čtenářský dluh si tímto umazávám. Příběh je v zásadě docela komorní, text je psán čtivě a jednoduše, přesto lze v pozadí vnímat hlubší, filosofické, úvahy. Čtenář vnímá množství otázek na téma života, lidství a lidskosti, spravedlnosti, rovnoprávnosti – a teď to nemyslím v tom moderním, poněkud pokřiveném, smyslu. Autor vykresluje neveselý bezbarvý, téměř neživý svět, svět na konci, zničený svět, svět všemocných korporací, urbanistickou dystopii, svět lidí plných deprese a šedi. Kdo ví, zda na nás takový svět nečíhá někde za rohem. Záměrně nesrovnávám knihu s filmem, film je textem inspirován a obě díla jsou kultovní svým unikátním způsobem. Příběh je zcela oprávněně zařazen mezi mistrovská díla Sci-fi. Doporučuji.... celý text

Rok 1000: Konec světa 2022, Vicente Segrelles

Žoldnéř je tak trochu komiksové „guilty pleasure“ – jednoduché příběhy, dětské scénáře, černobílé charaktery a až příliš častá rozuzlení stylem „deus ex machina“. To vše však čtenář snadno odpustí, protože malba! Ach, ta malba! A atmosféra světa! Tentokrát nutno vyzdvihnout výrazný příběhový posun, alespoň oproti předchozímu dílu. Žoldnéř se dostává do jiné reality, opět zachraňuje spoře oděnou sympatickou ženu – nebo ona zachraňuje Žoldnéře? Potkává nové postavy – paralelní protějšky starých známých – a samozřejmě opět bojuje s prapodivnými kreaturami. Svět pod světem je zajímavý nápad. Technika jinosvěta a obecně technické detaily opět berou dech. Dialogy jsou sice trochu podivné, ale kdo by to řešil! Žoldnéřův svět, mix Sci-fi a fantasy, za mě prostě funguje.... celý text