thorir komentáře u knih

„Stěny tu byly rudé jako syrové maso lesknoucí se krví. Byly i žebrované jako svalovina. Obklopoval je odporný puch. Vycházel z hluboké nádrže uprostřed místnosti. Nad ní byl rozkročen obrovský zmučený stroj. Celý pokroucený a s trčícími ostny nepřipomínal nic, co Culcis dosud viděl. Bylo to něco jako vrtná plošina, částečně kovová, částečně tvořená organickou hmotou. Měla čtyři pseudotesáky, zaryté hluboko do půdy a pumpovala a nasávala do té krvavé břečky čirou kapalinu.“

„Muž se zapotácel, rukama si sevřel ránu a zřítil se z cestičky do krvavé břečky. Okamžitě se potopil, jako kdyby ho jeho velká váha nebo něco stáhlo dolů. Čarodějnice zavřískala potěšením. Další oběť pro Ničivé síly.“

Hodnocení knih z oblíbených sérií je někdy zatraceně těžké. Gauntovi duchové bez debat patří oprávněně k tomu nejlepšímu, co lze ve Warhammeru 40k nalézt. Člověk chce dát téměř automaticky nejvyšší hodnocení, už jen kvůli tomu univerzu, kvůli známým a oblíbeným postavám a příběhům. Tato povídková sbírka rozšiřuje některé stávající příběhy, přidává některé nové a celkově vyplňuje některá bílá místa ságy Gauntových Důchů. Ve srovnání s posledními přírůstky a naprostými peckami jako „Jedině smrtí“, „Krvavý spolek“ nebo „Dosah spásy“ však zůstává spíš v průměru. V úvodu Dan Abnett osvětluje motivace a důvody proč sbírka vznikla. Před každou povídkou je pak krátká poznámka, taktéž z pera Abnetta, stručně představující autora povídky, uvozující příběh do kontextu nějakého většího schématu, komentující vznik, apod. Tyto poznámky jsem vždy se zájmem přečetl, prozrazují další střípky na pozadí tvorby oblíbeného univerza. Samotné povídky, jak bývá obvyklé, mají kolísavou kvalitu. Kladně hodnotím zejména ty, kde mě nějakým způsobem zaujala nějaká zajímavá nebo výrazná postava nebo událost, tj. tam kde si přes krátký formát vytvořit k protagonistům nějaký vztah. Za sebe bych vyzdvihl „Krédo Apoštolů“, „Královražda“ a „Modrá krev“. Zbytek je spíše průměr. Fandové Warhammeru 40k a zejména fandové ságy Gauntových Duchů by sbírku nicméně vynechat neměli. Více u jednotlivých povídek.

„Takto jsou ničeny sny a dobré úmysly upadají v zapomnění. Všechno se obrací v prach a zbývá jen slepé válčení v ruinách měst proti mužům, kteří bývali bratry, dokud je o rozum nepřipravilo šílenství.“

9 21.02.2024

„„Hoši, potřebujem pohnojit tenhle dub. Skočte do té jámy u kořenů a já vás zasypu hlínou.“ Udělali bychom to. Kdokoliv z nás. A starý pán by nás pohřbil zaživa, kdyby byl přesvědčen o alespoň třiapadesátiprocentní pravděpodobnosti, že je to Strom svobody, který hnojí.“

Pro tenhle nadčasový kousek z dílny jednoho z mistrů velké trojky mám slabost. Jedno z prvních sci-fi, které jsem kdysi dávno koupil. Dá se říct, že je to typický Heinlein, svižný, akční, místy hororový, často neortodoxní, zároveň s velkým důrazem na svobodu lidí, liberalismus, libertarianismus, individualismus a ve svém konečném důsledku symbolizující boj lidstva za své svobodné a nezávislé místo ve vesmíru.

Příběh je téměř klasický, sleduje průběh mimozemské invaze na planetu Zemi a boj lidstva, tedy Ameriky, proti nezvaným a nevítaným parazitickým vetřelcům. Mimozemské potvory jsou příkladně zákeřné a způsob infiltrace a postupného ovládnutí kořisti mimořádně odpudivý, název novely prozradí mnohé. Protagonisté jsou sympatičtí, odvážní, neústupní, ale často též velmi svéhlaví. Představují naprosto typické Heinleinovské archetypy: sympatický, nadaný a nezávislý hrdina, krásná sexy rusovláska, stejně sympatická, talentovaná a nezávislá, a nakonec moudrý, zkušený a rozvážný stařec, poskytující nejen metaforické vedení. Nechybí romantická linka s parádní chemií. Nechybí hororové okamžiky a paranoia, nechybí mimozemské odpornosti, nechybí náznaky mrazivých konců pozemšťanů - průzkumníků. Motivem je boj proti tyranii, proti ovládání lidí a myslí, snadno si lze domyslet dobové paralely z tehdejší reality. Fascinující jsou události spojené s posouváním hranic, průzkumem neznáma a smrtí v černočerné temnotě studeného vesmíru – linka Mary. Technicky je novela objektivně jednoznačně zastaralá, nelze se divit, originál je z roku 1951. Úroveň techniky, objevů a představ o dalším vývoji jsou zásadně limitovány dobou vzniku, jakkoliv byl zrovna Heinlein téměř prorok ohledně mnoha společenských otázek. Přesto je to stále čtivé, zábavné, otázky a nesrovnalosti, které text dnes nevyhnutelně vyvolá – a není jich málo – lze naneštěstí snadno ignorovat a do příběhu se plně ponořit. Závěrečná kapitola je pak doslova jako z jiné doby, z jiného světa – opět téměř klasická výzva lidstvu k ovládnutí vesmíru, jakýsi apel na objevitelskou morálku a předurčenost vládnout a nebýt ovládán. Lidstvo nezdolné, nezničitelné, houževnaté, nevyvratitelné! Jak říkám – z jiné doby.

Mám tyhle starodávné příběhy ve velké oblibě. Příběhy z doby kolem zlatého věku sci-fi. Jsou psané tak nějak svobodněji, uvolněněji, bez současných útlocitných pravidel (mluvím o západní sci-fi), bez obav, že někoho urazí. Je to znát na textu, na vtipech, na celkové atmosféře. Někomu se to líbí, jinému ne, někoho to baví, jiný to nečte, a tak je to v naprostém pořádku, neboť vždy jde o svobodu volby. Lze parádně vidět, jak se postupně mění ideály.

Čte se to skvěle, text rozhodně patří mezi mistrovská díla SF. Doporučuji.

„Odpojil jsem sluch; svoboda projevu umožňuje člověku mluvit o psychologii améby, ale to ještě neznamená, že já ho musím poslouchat.“

14 21.02.2024

Jodorowsky je téměř vždy sázka na jistotu. Nejinak tomu je u tohoto eposu. Příběh čtenáře zavádí do Tibetu, časově neurčeno, ale řekněme někde začátek 20. stol. Protagonistou je Gabriel, potomek návštěvníků z Evropy, bílý láma, hrou osudu vychovávaný v Tibetské rodině, tulku předurčený jako nádoba k převtělení lámy Mipama. Vyrůstá, učí se, chlapec se mění v muže. Příběh je cesta, životní cesta neustálého rozvoje, učení se, příprava dle lamaistické tradice, posilování těla i mysli, snaha přemoci emoce, tužby, žádosti a zlobu, jakási východní obdoba stoicismu. Cesta pomíjivostí je série zkoušek, plná trýzně, utrpení a strastiplných muk každodenního zoufalství. Moc neznamená vítězství.

V podání autora je Tibet drsné místo, kruté místo, místo plné intrik, krve, násilí a zabíjení. Jedním z nosných témat je boj proti tyranii zlovolného uzurpátora Migmara. Pak je tu samozřejmě reinkarnace, samsára, nekonečný cyklus smrti a znovuzrození, mýtické hledání vysvobození.

Protagonista má na své cestě samozřejmě též spojence, kromě učitelů, duchovního vedení předchozí inkarnace, též mystické kočky, strážkyně chrámů. Příběh je epický, závěr monumentální. Pomsta, očista, všechno je iluze, ale i sen lze očistit od zla. Jodorowski je mistr, děj je plný kontrastů: život / smrt, krása / ošklivost, násilí / mír, osvícení / zatracení. Tibetské a budhistické tradice a mystika se tu propojuje se staršími formami, démony, magií, šamanismem a pradávným tibetským animistickým náboženstvím „bön“. Nechybí vize zkázy spojená s neodvratnými a osudovými událostmi 20. století.

Kresba je parádní, ostrá, někdy kontrastní, někdy syrová, nekompromisní. Sníh, hory, chrámy, prostředí je přitažlivé a exotické. Kniha obsahuje též celkem povedený závěrečný komentář vydavatele, osvětlující některé další prvky příběhu.

Trochu lituji, že jsem před začtením se neměl přečteno víc o budhismu, lamaismu a tibetských tradicích. Jestli to někdy napravím, pravděpodobně se k příběhu vrátím.

10 21.02.2024

Kniha se zabývá vlivem neziskového sektoru na formování politických rozhodnutí na všech úrovních státní správy, ale též vlivem na další instituce vč. soukromých subjektů. Téma je mimořádně důležité, neziskový sektor je často v samotném středu zásadních, často extrémně nepopulárních, politických, kulturních i právních rozhodnutí. Ne bezdůvodně tak existuje často velmi silná averze až otevřené nepřátelství části běžné populace vůči neziskovkám a jejich financování z veřejných rozpočtů.

Na úvod poznamenám, že kniha se zabývá výhradně „politickými neziskovkami“, tedy organizacemi věnujícími se velkým tématům s přesahem do politiky, kultury, ovlivňující celou společnost: (radikální) environmentalismus, migrace, menšiny vč. sexuálních, gender, (radikální) feminismus, dnes velmi moderní a často naneštěstí zideologizovaný „fact checking“, apod. Autor to v úvodu dostatečně vysvětluje a vymezuje. Rozhodně nekritizuje všechny neziskové organizace, rozhodně nehází všechny do jednoho pytle.

V úvodu popisuje způsob práce, lobbing, taktiku prosazování svých cílů, salámovou metodu, obecné ideologické bolístky, zásadní netransparentnost a mlhu kolem financování. Ukazuje metody práce NGOs a jejich sílu v prosazování ideologické agendy formou právních sporů, formou soudů proti institucím a státu a pomalém, postupném a trpělivém prosazování svých obskurních zájmů. Následně se pouští do konkrétních témat, komentuje práci vybraných konkrétních neziskovek u konkrétních medializovaných případů, zvlášť zásadní jsou poznatky ohledně účasti neziskovek u soudů důležitých společenských kauz, nebo např. v závěru knihy informace o personálním napojení největších světových NGOs na Evropský soudní dvůr. Témat i příkladů je mnoho. Často je to strašidelné čtení, člověk žasne, jak je možné, že tu něco podobného a inherentně nedemokratického vyrostlo – vyloučení veřejnosti z procesu prosazování cílů, neviditelné lobbování, zideologizované expertizy a stejně zideologizovaný tlak na zvolené politiky. Prosazování cílů, s nimiž, troufám si tvrdit, valná většina obyvatel prostě nesouhlasí a souhlasit nebude. Všechna tvrzení a příklady jsou v knize řádně ozdrojována.

Ohledně tématu a zaměření textu není co vytknout, autor zcela správně identifikuje a pojmenovává problematické oblasti: nedostatek transparentnosti financování, propojení s politikou, businessem, soudy. Absolutní netransparentnost financování ze soukromých zdrojů. Častý nesoulad prosazovaných agend s tím, co očekává veřejnost – neříkám, že vždy, ale často. Současné politické neziskové organizace bych v žádném případě nepovažoval za zdravý znak fungující občanské společnosti, jejich cíle jsou často obskurní a ještě častěji nepochopitelně protizápadní. Woke kult rozhodně není univerzální cesta do vysněného ráje.

Knize bych vytknul několik věcí. S textem mám potíž ne proto, že bych nesouhlasil s premisou, souhlasím naprosto – Západ je pod objektivním útokem progresivistických ideologií. Problém mám se způsobem, jakým je kniha napsána. Závažnost tématu vyžaduje důkladnost a rigorozitu. V tom má autor co dohánět. Třeba i rozumím, proč v textu často používá výbušná slova jako „neomarxismus“, ale vidět pak všude možně v dalších diskuzích tato slova používat v různých blábolech lidi, kteří evidentně netuší, co říkají, vyloženě bolí. Chybí detailnější historické napojení mezi současnými progresivními ideologickými trendy a právě třeba marxismem. Zmíněn je sice Gramsci a Marcuse – z rychlíku, ale již je opomenuto vysvětlení konceptů mocenské dynamiky a hierarchií, což je naprostý základ pro pochopení kultu „woke“ a moderního intersekcionalismu. Škoda.

Naopak vyzdvihuji povedené „překlady“ z „progresivštiny“, jasné překlady progresivního „newspeaku“ do češtiny, demaskuje – použiji-li tento slovník – progresivistické názvy programů, názvy neziskovek samotných, vyjádření jejich představitelů. Překládá je do lidské řeči, ukazuje eufemismy, manipulaci s jazykem. Čtenář se neubrání dojmu jisté neupřímnosti, možná dokonce zlovolnosti agendy mající za cíl zamaskovat skutečnou podstatu zamýšlených a vytoužených společenských a systémových změn.

Nesouhlasím s autorem, že konečným cílem aktivistů je revoluce. Tedy, revoluce je cílem, ale rozhodně ne konečným. Konečným cílem revolucionářů je uzurpace moci skrze revoluci. Tedy skrze destrukci a demoralizaci Západu vytvořit nespokojenou společnost, vyvolat dostatečně silné společenské otřesy a tím připravit podhoubí revoluce, během revoluce se chopit moci, a poté železnou pěstí vládnout krásnému novému světu. Je naprosto paradoxní, že státy obecně platí vlastní rozvrat, z vlastních veřejných peněz, skrze dotace neziskovému sektoru, který se následně prosazuje rozvratné „systémové změny“. Ano, děje se to i u nás. Ne vždy, ale často. Pochopitelně je to pouze můj názor.

Závěrečná výzva k opuštění EU je dnes naprosto bezpředmětná a nesmyslná, v tomto nelze souhlasit a kniha nezestárla dobře. Rozhodně je na místě větší kontrola financování NGO, vč. financování ze soukromých zdrojů, větší kontrola programů, témat a cílů. Proč si často platíme vlastní demoralizaci a rozvrat? Naopak rozhodně není na místě spoléhání se na řešení nabízená různými antisystémovými stranami, subjekty a populistickými žvanily, kteří ve finále představují ještě větší riziko postupné eroze demokracie, než ony zatracované neziskovky. A naneštěstí, čím víc ultraprogresivního tlaku na jedné straně, tím bohužel víc dezolátní protireakce na straně druhé. Je to začarovaný kruh, nevím jak z toho ven.

Téma považuji za nesmírně důležité, možná klíčové pro budoucnost Západu, a naneštěstí též nesmírně polarizující. Rozumím zastáncům a snaze věci měnit, ale též odpůrcům a snaze věci naopak uchovat. Přesto, pokud si chcete přečíst profesionálněji zpracované knihy věnující se podobnému, tak doporučuji spíše cokoliv od Douglase Murrayho.

8 19.02.2024

Název knihy může mnohé zarazit. Jaká válka? Vždyť nejsme ve válce, nebo? Název knihy je provokativní, uznávám. Nicméně s ohledem na současný stav světa a zejména stav Západu je zvolen velmi trefně. Západ se skutečně nachází ve stavu obležení. Nejedná se o obležení vnějšími nepřáteli, i když lze diskutovat faktory jako Rusko, Čína, Blízký východ, neřízená migrace. Západ je v obležení vnitřních nepřátel, v obležení na kulturní a ideologické frontě. Leckdo se může pousmát, ušklíbnout, leckdo může mávnout rukou a odsoudit tvrzení jako snůšku nesmyslů a blábolů šiřitelů dezinformací, konspirací, fake news, nenávisti, a dalších moderních pojmů. Autor pro svá tvrzení nicméně v knize předkládá množství solidních argumentů a jednoznačně ukazuje, že je třeba tématu věnovat maximální pozornost.

Text je nesmírně čtivý, plynulý, podmanivý, autor má dar vyjadřovat se velmi jasně, srozumitelně a úderně. Kdo znáte jeho předchozí dvě knihy, tato pokračuje v nastaveném trendu. Kniha je rozdělena do několika hlavních témat / kapitol a několik „meziher“, doplňující hlavní látku, doplňující kontext. Celý text je nesmírně silnou a zcela oprávněnou kritikou současného „woke“ kultu a s tím souvisejícího západního „ultraprogresivního“ šílenství. Ukazuje totiž, stejně jako v předchozích svých knihách, absolutní pokrytectví „woke“ elit a dalších vyznavačů kultu a stejně tak absolutní nekonzistenci „woke“ ideologie. Co hůř, jednoznačně identifikuje zlý úmysl „woke“ aktivistů a věřících. V neposlední řadě ukazuje na společného jmenovatele, totiž nezměrnou nenávist a sžíravý resentiment kultistů vůči Západu, vůči jeho kultuře, historii a neoddiskutovatelným historickým úspěchům.

Autor svůj výklad začíná něčím u nás téměř neviditelným: rasou, systémovým rasismem, antirasismem a kritickou rasovou teorií. Není to viditelné, protože stále ještě žijeme v relativně velmi homogenním státě. Nicméně Západ a zejména anglosaský svět dnes antirasismem žije. Autor v textu ukazuje, jak moc se posunula diskuze od dob Martina Luthera Kinga. Je to šílenství a z mnohých příběhů jímá hrůza. Nebo ne hrůza, spíš smutek, beznaděj a extrémní demoralizace z naprosté iracionality současné veřejné debaty. Z textu je zřejmé, že víc než jakákoliv snaha o nastolení rovnováhy jde o bezprecedentní ideologický útok na bílé – a mrzí mě, že to takto musím napsat.

Následuje extrémně důležité intermezzo o Číně, o tom, jak celé to Západní zmatení a zatemnění rozumu umně využívá ve svůj prospěch, pro násobení svých propagandistických cílů, pro posilování vlastní morálky na úkor morálky Západní. Čína není přítelem Západu. A pojďme se klidně bavit o tom, jakou roli v demoralizaci hraje třeba algoritmus čínského TikToku.

Dalším hlavním okruhem je Západní historie a s tím související snahy woke progresivistů o rozložení a likvidaci západního intelektuálního dědictví a pokusy o naprosto bezskrupulózní, zlovolný, záměrně manipulativní a podlý historický revizionismus a snaha vykreslit Západ jako tu nejhorší civilizaci – přičemž historická realita je úplně opačná. V této souvislosti nelze nevzpomenout známé Orwellovo: „Kdo ovládá současnost, ovládá minulost, kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost“.

Následuje intermezzo o otroctví a požadavcích, zejména v Americe, na reparace potomků otroků. Jde o parádní historický exkurz a opět ukazuje, jak je dnešní debata pokřivená, plná lží a ideologického balastu.

Jedna hlavní kapitola je pak věnována progresivním útokům na Západní náboženství, člověk až žasne nad drzostí, neomaleností, ignorantstvím a opět naprostým opomíjením objektivních historických faktů.

Důležité intermezzo je věnováno emoci resentimentu, zatrpklosti a sžíravé nenávisti, kombinované se závistí a neukojitelnou touhou po pomstě. Autor argumentuje, že právě resentiment se nachází v samém středu emoční bouře většiny „woke“ věřících.

Posledním velkým tématem je útok na západní kulturu, jakýsi souhrn předchozího, opět ve znamení boje proti racionalitě, jako přísně západnímu konceptu myšlení.

Příběhů je mnoho. Celým textem se jako společná linie táhne demonstrativní a zlá nenávist vyznavačů „woke“ vůči Západu a všemu co představuje, snaha o jeho likvidaci, nebo alespoň diskreditaci a rozložení všeho dobrého, co přinesl světu. V neposlední řadě též manipulativní snaha o nevratnou demoralizaci jeho obyvatel a podsouvání viny za jakési „hříchy minulosti“. V hlavní roli jsou lži, manipulace, polopravdy, bezskrupulózní odmítání faktů, překrucování historie, útoky na objektivní pravdu, útoky na realitu, útoky na samotný rozum, racionalitu a hodnoty osvícenství, tedy útoky na samotné základy toho, proč byl Západ historicky tak úspěšný. Lze jednoznačně vidět zlou, zlovolnou a podlou podstatu samotných aktivistů. „Woke“ je rakovina, v tomto ohledu je to nesmírně depresivní kniha.

Na druhou stranu lze text vnímat i pozitivně. Autor všechny uvedené progresivistické „woke“ lži a manipulace uvádí na pravou míru, poukazuje na díry v progresivní argumentaci a identifikuje zásadní rozpory ve „woke“ ideologii. Knihu tak lze brát jako obhajobu historických úspěchů Západu.

Jedna podstatná věc na závěr. Přes veškerou oprávněnou kritiku módních společenských trendů přicházejících ze západu rozhodně není řešením příklon k východu. Ano, myslím tím přesně to co je zřejmé. Rusko není žádný zachránce civilizace, jestli něco, tak je to její hrobník, a pohřbívá ji zaživa, a navrch ukradne splachovací záchody a pračky. Rusko není žádný zastánce a zachránce světového slovanstva, existuje-li vůbec něco takového, jak se lze mnohde dočíst. Právě naopak, jediné co umí – umělo po většinu své moderní historie, a pravděpodobně mnohem déle – je rozsévat hlad, zmar a beznaděj. Ne, zcela vážně, kritizujme a braňme se absurditám západním, a stejně tak kritizujme krutost, bezskrupulóznost, barbarství a amorálnost východní. Z tohoto pohledu není naše geografická poloha optimální. Vše je dnes hnáno do extrémů a tak politický střed pláče. Knihu rozhodně doporučuji.

19 09.02.2024

Hrůzný sovětský komunistický systém je oprávněně předmětem nekonečných fascinací – a nemyslím v obdivném smyslu – a historických přezkumů. Jedním z jeho nejkrutějších aspektů byl systém pracovních táborů, systém otrocké práce, známý pod ikonickou zkratkou Gulag. Kniha představuje monumentální epos historie tohoto nelidského systému.

Autorka se hned v úvodu zamýšlí nad sovětským systémem jako kolébkou gulagu. Zcela trefně popisuje sovětský stát jako systém absolutně bezcitný, inherentně nelidský a záměrně krutý. Tento zřetelný, záměrný a téměř zlovolný antihumanismus je zřejmě tak těsně spjatý s Ruskem a ruským národem, že ho nelze omezit pouze na dobu existence sovětského svazu. Existoval předtím, za carského Ruska, a existuje evidentně dodnes. Úvodní úvahy se následně stáčí na srovnání toho, co se nabízí, tedy dehumanizace vnitřních nepřátel v Sovětském svazu a v nacistickém Německu. Skrze celý úvod je zřetelný smutný postesk z rozdílů vnímání sovětského a nacistického systému u světové (odborné) veřejnosti, kdy ten nacistický je po zásluze jednoznačně a nekompromisně odsuzován a na druhé straně ten sovětský, komunistický, je naopak zcela nepochopitelně mnohými na západě dodnes adorován a omlouván, neřkuli povoláván k nové, opakované implementaci. Přičemž oba jsou zcela stejné, srovnatelné nelidské a zrůdné zlo, oba jsou plní stejné sžíravé a nekonečné nenávisti a oba dokázali stejně efektivně vyvraždit miliony nevinných a způsobit nezměrné utrpení u mnoha a mnoha dalších.

Kniha je o historii a autorka tak svůj příběh začíná záhy po bolševické revoluci, prvními rozkazy pro Čeku, prvními vězeními pro vnitřní nepřátele, tehdy ještě ne pracovní tábory. Kniha je rozdělena do několika hlavních částí, první je historická, mapuje založení a vývoj vězeňského systému, hlavní události, první tábory, Solovecké ostrovy, první megaprojekty – Bělomořsko Baltický kanál, železnice, Kolyma, Vorkuta, Dalstroj, těžba nerosných surovin, zlata, dřeva, šarašky – „výzkumné lágry“ pro vědce, techniky, konstruktéry, politické změny smyslu vězeňského systému – z prostého uvěznění a snahy o ideologickou převýchovu vnitřních nepřátel, směrem k zavedení otrockého systému – uvěznit, využít, spotřebovat, vyhodit, pohřbít – vysněného a prosazeného zřejmě samotným Stalinem, jako výhodné kombinace Stalinovi posedlosti represemi a jeho zlovolnou vírou ve vykoupení skrze otrocké práce a současně ekonomického prospěchu. První část končí přibližně v období Velkého teroru.

Následuje část charakterizující vše kolem táborů z pohledu vězňů a dozorčího a podpůrného personálu, životní cyklus vězně – pověstný „mlýnek na maso“. Strukturou ne nepodobně Solženicynově Souostroví Gulag, tak stejně zde autorka mapuje všechny aspekty systému: zatčení, uvěznění, obvinění, odsouzení, naprosto otřesné transporty, příjezd, ubytování, otrocká práce, jídlo nebo spíš jeho nedostatek a hlad, zima, hygiena, nemoci a lékařská péče, dozorci, podpůrný personál, útěky, smrt.

Poslední část je opět historická, mapuje postupnou konsolidaci systému, druhou světovou válku, vrchol v padesátých letech, Stalinovu smrt a následný postupný rozklad systému a jeho úplný konec po rozpadu Sovětského svazu.

Autorka je nesmírně důkladná a všemu věnuje detailní pozornost. Text je plný příběhů vězňů, příběhů přeživších i zemřelých, někdejších otroků, historických faktů a archivních materiálů, střípků z lágrové literatury známých i neznámých autorů – Solženicyna, Šalamova, Ginzburgové, Dolguna, Herlinga-Grudzinského a dalších. Příběhy jsou to pohnuté, často kruté a tragické, pocit všudypřítomného šílenství a absolutní nespravedlnosti je všeobjímající a přetrvávající. Systém byl záměrně nelidský, nastaven s úmyslem dehumanizovat a vyvolat co největšího ponížení vězně a co nejsnazší použití a následnou likvidaci dehumanizované pracovní jednotky - otroka, procesy často kafkovské, absurdní a naprosto surrealistické. Nejhlubší peklo a vrchol lidského utrpení. Systém pracoval se svými lidmi naprosto nelidsky a kromě lágrů probíhali nucené deportace, nucené přesídlení celých skupin, celých etnik, do těch nejopuštěnějších a nejzaostalejších oblastí Ruska, bez vybavení, bez ničeho, často i bez jídla, což způsobilo další a další nezměrné utrpení a strádání. Celý Sovětský svaz je vlastně symbol řízeného nedostatku a absurdního lidského utrpení.

Jedna věc k zamyšlení. Autorka knihu napsala právě včas, ve vzácném okně všeobecného tání, možná zdánlivého, možná opravdového, pokusu Ruska o posun směrem k liberálnější společnosti. Platí to o této knize, stejně tak o „Rudém hladomoru“. Dnes, s ohledem na současné události a agresivitu Rusáka, by návštěvy a bádání v ruských archivech byly nesrovnatelně obtížnější, ne-li nemožné.

Kniha je mimořádně zásadní pro pochopení ruských dějin. V závěru se autorka zamýšlí nad neschopností a neochotou Ruska přijmout za svou historii odpovědnost a odsoudit sovětský režim jako soubor lží a jeho představitele jako vládu bezskrupulózních gaunerů a gangsterů, čímž ve skutečnosti opravdu byli. Paměť je prevence proti podobným hrůzám, absence této národní paměti jsou pak otevřené dveře k jejich opakování. Rusko nikdy nevyvinulo větší úsilí si pamatovat, vyšetřit, zmapovat. Příliš mnoho lidí se na hrůzách podílelo, příliš mnoho lidí ztratilo postavení, příliš mnoho lidí pociťuje nostalgii po kolektivismu a společných cílech, které jsou ztraceny. Příliš mnoho lidí lituje rozpadu, ztráty moci a prestiže – jakkoliv iluzorní a stojící na hliněných nohách. Lidé sice neskutečně trpěli, ale zároveň vesele a radostně mávali rudými prapory. Varování před absencí ruské národní paměti v závěru knihy je prorocké. Rusko je dnes opět přesně tou říší zla, kterou bylo po větší část dvacátého století, přesně týmž odporným tyranským režimem a impériem lží. Knihu jednoznačně doporučuji.

14 08.02.2024

Sbírka hororových povídek z let 1927 až 1989, z nichž některé obsahují sci-fi prvky. Záměrně takto, protože toho sci-fi je tam spíš méně než více, to ovšem ani náhodou neznamená, že sbírka neobsahuje některé naprosto exkluzivní kousky. Kvalita jednotlivých příspěvků je, jak to u podobných sbírek bývá obvyklé, kolísavá. Některé texty jsou pak vyloženě zastaralé, vědecky překonané, absolutně nedosahující šokových kvalit moderního hororu, přesto tam vidím kouzlo a mnohdy víc než to. Čtenář zde nalezne několik naprosto fenomenálních kousků, např. bez diskuze nejlepší text sbírky „Oranžová je bolest, modrá šílenství“, též nezapomenutelná „Kdo je tam? (Věc)“ nebo za mě taktéž hrůzostrašná „Sklepení v Yoh-Vombis“. Je zde ještě několik dalších nějakým způsobem nadprůměrných textů např. „Metastáze“ nebo „Otec, ta věc“, zbytek je pak spíše průměr nebo dokonce zapomenutelný průměr. Zcela nakonec bych zařadil „Oheň pekelný“, což snad ani není povídka. Je sice od jednoho z nejzásadnějších a nejvlivnějších autorů sci-fi, ale za sebe jsem v podstatě nepochopil, proč je vůbec součástí sbírky. Více jsem se pokusil rozepsat u jednotlivých vybraných povídek.

12 07.02.2024

„To je ono. Už je to tady. Zatracené kolo osudu. Tohle je splátka. Smrt. Smrt právě teď. Smrt teď –“

Další příběh ze Sabbatiných světů, další příběh z nikdy nekončící války ve čtyřicátém prvním miléniu, další střípek z nekonečné války Impéria lidí proti Chaosu. Tentokrát je to trochu jiný pohled na oblíbené univerzum. Příběh je vyprávěn pohledem pilotů, imperiálních letců a jejich strojů, ale též pohledem pozemního personálu základen. Je to rozhodně něco jiného než obvyklý kontaktní a krvavý Warhammer. Děj se soustředí na leteckou válku stíhačů na planetě Enothis. Je to trochu zvláštní. Téměř bych řekl, že je to jakási pocta druhoválečným leteckým soubojům na blízko a hrdinům – stíhacím esům – slavných leteckých bitev (sic! ve světě Wh40k). Je to trochu jiná válka, pořád intenzivní, ale taková podivně izolovaná – asi pochopitelně, piloti nahoře, sami v kokpitu, obklopeni pouze nekonečným prostorem mezi nebem a vzdálenou zemí. Letecké souboje jsou poněkud jednotvárné, lety na misi, souboje, zásahy cíle, nebo naopak nezásahy, nějaké ztráty, návrat, život na základně, nějaké letmé vztahy s civilisty, nebo vztahy mezi jednotkami, rivalita pilotů, arogance leteckých es. Démoni utopení v chlastu. Vlastně je to celé takové monotónní. A navíc je tam málo chaosu, málo krve, málo odporných kacířských kultů, tohle mi chybělo nejvíc. Smrt je sice klasicky jako vždy blízko, ale je neosobní, většinou hluboko dole v malé kouli oranžového ohně a černého kouře.

Popravdě mě to úplně nezaujalo, vyloženě zklamaný ale nakonec nejsem. Rád jsem poznal imperiální letectvo v akci. Závěrečná třetina je znatelně lepší než první dvě třetiny. Víc intenzity, víc bojů, zmatek a nástup sil chaosu / krvavého spolku. Zní to mnohem víc jako ta správná věčná válka. Závěrečná bitva je epická, plná klasického warhammerovského hrdinství. Příběh ukazuje svět Wh40k z jiného úhlu, z neobvyklého úhlu. Věřím nicméně, že i přes lehkou kritiku výše si kniha své čtenáře najde.

7 06.02.2024

Skvělá knížečka o sopkách, vulkanologii, geologii, společensko-vědních aspektech a historických souvislostech sopečných erupcí, jejich dopadů na svět, život a civilizaci. Autoři text pojali jako historický exkurz na Island v letech 1783-84 a tehdejší erupci sopky Laki, události detailně zaznamenané přímým účastníkem, knězem a kronikářem Jónem Steingrímssonem. Kromě této historické linky se však čtenář též seznámí se základy vulkanologie, základy geologie a deskové tektoniky, se supervulkány, indexem sopečné explozivity (VEI) a s dalšími souvislostmi. Vše je psané čtenářsky velmi přístupnou formou, kniha je určena laikům. Český překlad je doplněn o poznámky recenzenta, doplňující a aktualizující text, ukazující často další posun ve vědeckém poznání.

Text je velmi čtivý a nesmírně zajímavý. S ohledem na téma není nouze o téměř pekelné obrazy. Kapitola o supervulkánech je mimořádně fascinující, potenciál destrukce je dech beroucí. Autoři mimo jiné krátce komentují zásadní erupce v minulosti a jejich dopady na svět, od prehistorie, po současnost, např. Toba, Vesuv, Tambora, Krakatoa. Velmi zajímavé je téměř detektivní pátrání po dopadech erupce Laki na tehdejší Evropu a svět – evropský rok divů. Dopady byly značné, souvislosti mnohé překvapí, a přitom to vlastně vůbec nebyla velká vulkanická událost – pohledem hodnoty VEI. Osobně mě též velmi zaujala kapitola s výčtem způsobů, jakým sopky a vulkanická činnost zabíjí, opět ve všech souvislostech – zdaleka ne jen láva, lahary a pyroklastické proudy.

Knížka je útlá, čtenář se však dozví mnoho. Historické souvislosti jsou nesmírně široké a celosvětové dopady enormní a mnohé bezesporu překvapí. Síla skrytá pod povrchem je strašlivá a je jen otázkou času, kdy se znovu projeví. Zájemcům doporučuji.

13 19.01.2024

„Chvíle soumraku je prostě nádherná. Obloha vesmíru je tmavá a nad horizontem se táhne tenký pás modré. Slunce zapadne rychle, ale zase ne tak rychle, jak jsem předpokládal. Světelná intenzita se tak pět až šest minut zmenšovala a po obou stranách slunce se začaly šířit pod úhlem čtyřiceti pěti až šedesáti stupňů jasně oranžovomodré vrstvy, postupně se vytrácející směrem k horizontu.“
– John Glenn

Polozapomenutý skvost jakoby z jiné doby, ze zapomenuté éry. Z doby, kdy lidé, považte!, létali na Měsíc, a někteří po něm dokonce chodili! Trocha nostalgie je zde na místě, byla to skvělá doba, doba odvahy a vůle dělat odvážné kroky a velké skoky. Doba naděje z nových objevů. Doba velkých vizí a odhodlání posouvat hranice a tyto vize uskutečňovat, a třeba při tom riskovat zdraví a život.

Kniha popisuje americký kosmický program, od počátků do přibližně poloviny sedmdesátých let. Od prvních pokusů s raketami Redstone po misi Apollo – Sojuz. Jak napovídá název, hlavní důraz je cesta na Měsíc.
Jako autoři jsou uváděni Alan Shepard a Deke Slayton, dva z původních „Mercury 7“, sedmi vybraných zkušebních pilotů / prvních astronautů programu Mercury s cílem dostat první Američany do kosmu. Příběh je tedy vyprávěn primárně z jejich pohledu, včetně osobních poznámek a názorů. Čtenář by neměl čekat historicky exaktní a analytický popis událostí, výčet politických rozhodnutí apod., je to pohled od spodu, pohled očima astronautů, včetně jejich pocitů, radostí a strastí.

Kniha začíná na počátku padesátých let, příběh postupně prochází přes první družice, přes program Mercury, program Gemini až konečně po program Apollo. Jako přímí účastníci událostí mají autoři mnoho zajímavých komentářů. Například u prvních družic a programu Mercury vysvětlují – a s oprávněným rozhořčením – politické pozadí tehdejších vítězství Sovětů – první družice, první kosmonaut. Popisují, jak se z první sedmičky v podstatě přes noc stali národní hrdinové a celebrity, se všemi pro a proti. Popisují výběr prvních posádek a volbu prvního Američana ve vesmíru. Shepard samozřejmě v detailu vypráví průběh svého prvního letu.

Příběh postupně přechází k programu Gemini. Mercury byly dětské krůčky, první nesmělé pokusy, a je okamžitě zřejmé, že Gemini je již dospělý program, navržený s cílem splnit Kennedyho závazek dostat Američany před koncem desetiletí na Měsíc. Stejně tak je okamžitě zřejmé, že již během programu Gemini začínají Rusové ztrácet dech. První družici a prvního člověka na orbitě jim nikdo nevezme, ale následně se velmi rychle výčet prvenství překlápí na stranu Ameriky. Komunistická propaganda se sice snaží, seč může, ale je zcela neoddiskutovatelné, že se svobodným světem dlouhodobě soupeřit nemůže.

Kniha ukazuje, jak intenzivní to byla doba, jak rychle vše postupovalo. Deset let se zdá dostatečně dlouhá doba, dokud si člověk neuvědomí, co vše bylo třeba vymyslet, vyvinout, vynalézt a nakonec vyrobit a postavit, a to nejen vlastní rakety a kosmické lodě, ale i kompletní infrastrukturu. Programy běžely paralelně a uvádí se, že dostat člověka na Měsíc zaměstnalo celkově nějakých čtyři sta tisíc lidí, vědců, inženýrů, manažerů, techniků, dělníků. Ti všichni se zasloužili o úspěch.

Od Gemini text plynule přechází k vrcholu příběhu – programu Apollo. Autoři popisují postupné kroky, první zkoušky, důkladné testování, tragédii Apollo 1 a zásadní dopady, které tato událost měla na další vývoj. Dále postupně první mise, první lety, ikonický příběh Apolla 8 a prvního obletu Měsíce, velký prostor je pochopitelně věnován legendárnímu Apollu 11, následují další mise, další prostor je pak věnován Shepardově Apollu 14.

Příběh se nicméně chýlí ke konci a posledním třem Apollům je věnováno podstatně méně prostoru. V textu je zřejmé jisté rozhořčení ze změny veřejné nálady, ztráty zájmu, ztráty financování a s tím souvisejícího zrušení dalších výprav v pořadí 18, 19, 20. Poslední kapitola je věnována misi Apollo – Sojuz, misi Deka Slaytona, který na svoji šanci čekal v podstatě celý život.

Příběh je to skvělý a skvěle se čte, jakkoliv je občas trochu sebestředný ve vztahu k autorům, lze to pochopit. Lehkou kritiku bych věnoval provedení a překladu, v textu je množství překlepů a překlad je místy dost kostrbatý. Jeden vtipný příklad za všechny: „Stovky těžkých raket byly umístěny pod hladinami oceánů v odpalovacích rourách Sherwooda Forresta v nukleárních ponorkách, neustále připraveny okamžitě zaútočit.“

Je to epický příběh, zájemcům o kosmonautiku rozhodně doporučuju. Lze jen litovat, že těch memoárů od pamětníků amerického kosmického programu u nás nevyšlo víc. A s ohledem na současný stav lze stejně tak doufat, že se na ten Měsíc člověk opět brzo vrátí. Na Měsíc a dál.

10 17.01.2024

Kniha je vlastně poněkud zvláštní, jedná se o sborník věnující se pojmu „antropocén“, tedy velmi zjednodušeně věku, kdy člověk jasně a neoddiskutovatelně působí na své okolí, ekosystém, planetu Zemi. Sborník je to výrazně multioborový, od filosofie, přes historii, biologii, klimatologii, po urbanismus a další související obory.

Přes značnou šíři tématu se velká část kapitol nějakým způsobem stáčí ke hrozbě změny klimatu. K tomu je třeba poznamenat, že v záplavě dnešní klimatické mediální hysterie a všeobecné paniky je kniha něco jako zjevení. Nijak se netajím, že nejsem zastáncem dnešní hysterie a s tím souvisejícího směru, kterým se řešení klimatické změny ubírá. Odmítám současný katastrofismus a uměle vyvolávanou paniku. Panika nikdy ničemu nepomáhá. Stejně tak je třeba říct, že kniha nijak nepropaguje jakoukoliv skeptickou pozici. Přesto jde o zjevení, neboť se autoři snaží o vyvážený rigorózní, přísně vědecký přístup, čímž však zároveň vyvrací nebo na pravou míru uvádí mnohé mediální panické zkratky, které v dnešní vyhrocené diskuzi o změně klimatu, zdá se, převládají. Za toto patří autorům velký dík.

Několik osobních dojmů. V podstatě vůbec mě nezaujaly úvodní kapitoly snažící se hledat definici pojmu antropocén. Tedy snad pouze s výjimkou esej autorů Cílek, Ajvaz. Kvalita textů je kolísavá a naštěstí po hutném a dlouhém filosofickém úvodu následuje několik naprosto brilantních a odzbrojujících příspěvků autorů Cílek, Pokorný, Storch.

Pan Cílek ve své části shrnuje nejnovější stav poznatků ohledně klimatické změny. Takto nějak si představuji populárně naučný text na kontroverzní téma – kontroverzní užívám primárně v kontextu politické polarizace společnosti, kterou téma klimatické změny způsobuje, než s ohledem na jakoukoliv vědeckou nejasnost. Kapitola je zcela zásadní a troufnu si doporučit, pokud byste měli z knihy přečíst pouze jednu část, tak právě tuto. Ukazuje klimatickou změnu v kontextu celého planetárního systému. Je téměř zločinem médií, která ve svých panických statích a článcích vynechávají podstatné souvislosti, nutné pro celkový obraz.

Podobně lze hovořit o kapitole pana Pokorného. Ukazuje, jak hluboko do minulosti lze vystopovat a identifikovat vliv člověka na své okolí a životní prostředí, není to záležitost pouze posledních dvou set let – i když těmto je pochopitelně nutné věnovat objektivní pozornost. V každém případě je kapitola opět naprosto parádní, nesmírně zajímavá a mnohé čtenáře udiví.

Ještě krátce zmíním kapitolu p. Storcha. Opět zásadní, věnuje se tématu vymírání druhů a uvádí na pravou míru skutečnosti ohledně takzvaného šestého vymírání.

Co nezaznívá v médiích a mělo by? Dusíkový cyklus a s tím související enormní nadprodukce hnojiv, která bude možná ještě nebezpečnější než nadprodukce CO2, eroze půd způsobená člověkem, likvidace přirozených habitatů, pokud bych měl uvést jen několik nejkřiklavějších příkladů.

V knize je mnoho dalších kapitol, věnujících se dalším aspektům, popravdě mě však žádná další nezaujala natolik, jako ty tři výše uvedené. Snad kromě posledního příspěvku pana Romportla ohledně hrozby a rizik spojených s nástupem obecné AI. Ještě přece jen jedna zajímavost, totiž úvaha pana Komárka a identifikace chiliastických věrouk uvnitř dnešních klima hysterických skupin, aneb víra v blížící se apokalypsu je nekonečná.

Co mě nejvíc překvapilo a oslovilo je fakt, jak moc, přes všechny současné mediální zkratky a hysterické výstupy, dosud stále nerozumíme naší vlastní planetě a planetárním systémům výměny látek. Co vše je ve spojení s lidskou produkcí CO2 stále nejasné a neprokázané. Například, a pro mě zcela překvapivě, prostá spojitost s průměrnou teplotou. A zřejmě ani neexistují mediálně tolik vděčné body zvratu (např. pro klimatickou změnu), resp. je nelze definovat. A znovu upozorňuji, autoři v žádném případě nezastávají jakoukoliv skeptickou pozici a toto by si nikdo neměl odnést ani z tohoto komentáře. V našem vztahu k ekosystému rozhodně je co napravovat.

Závěrem snad jen povzdech. Bohužel žijeme v době kdy strach a hysterie prodává a neviditelná umírněnost se osamocena krčí v opuštěném temném koutě. Média prodávají budoucnost, doslova vyrábí strach a paniku, aby následně informovali o reakcích typu lepičů k silnicím, polévačů obrazů, a dalších, jejichž vznik mají vlastně sami na svědomí v jakémsi zvráceném mediálním koloběhu pseudoživota zpráv. Řešením není třicítka ve městech, ani lepení se k silnicím, a kupodivu ani polévání obrazů starých mistrů bramboračkou. Řešením není katastrofismus, náboženský chiliasmus a zbožšťování apokalypsy. Řešením není panika. Řešením nikdy není panika. Řešením je adaptace. Pojďme se třeba znovu naučit efektivně stavět atomové elektrárny, pak nebude hrozit riziko nedostatku energie a my si můžeme bezpečně snít další environmentální sny.

Antropogenní změny klimatu budou nakonec vždy problémem celkového množství lidí a celkové spotřeby.

Taktéž mě udivuje, proč kniha nemá větší ohlas a rozhodně doporučuji.

9 17.01.2024

Příběh lehce navazuje na předchozí Aldebaran. Hlavní hrdinkou je Kim, vrací se však některé další postavy. Kim dostává možnost účastnit se expedice na planetu u hvězdy Betelgeuse, která, stejně jako planeta v předchozím příběhu, skončila odstřižená od Země a dalších kolonistů. Stejné téma, stejné pozadí, stejná násilnická junta, dobro kolonie vs. násilí na ženách – pomíjím teď realitu, pro kolonii s takto nízkým počtem členů platí to, co jsem napsal u předchozího dílu. Příběh se tedy víceméně opakuje, rozdílné je prostředí. Vše je opět velmi progresivně liberální, od mezilidských vztahů, přes sexuální vztahy, po silné téma emancipace. Ten feministický záběr se mi tu zdál ještě silnější a důraznější než v předchozím příběhu.

V každém případě, svět Betelgeuse-6 mě zaujal o chlup víc než Aldebaran-4, jakkoliv mě fascinují vodní světy. Betelgeuse-6 je přece jen o kousek rozmanitější, prostředí je výraznější, ekosystém tajemnější, nápaditější. Příběh se odvíjí po stejné linii, nicméně velmi brzy prim přebírá výzkum planetární anomálie známé z předchozího dílu.

Hrdinka Kim je velmi emancipovaná, nezávislá, vychovaná v tyranii, citlivá na jakékoliv další tyranské projevy, je velmi schopná, inteligentní a přes progresivní módní charakteristiky stále velmi sympatická.

Ohledně kresby a ladění příběhu, vše co jsem vytýkal nebo naopak chválil u předchozího dílu, platí i zde. Emancipované ženy se zde opět rády svlékají a opět vystavují na odiv skvělá těla, možná ještě odvážněji než v předchozím díle. Přes všechen progresivismus je to příběhově opět podmanivé a zábavné.

V závěru se objevuje silný star-trekovský motiv, kritika mezilidského a mezidruhového násilí a kritika kolonizačních snah. Poněkud levicové, nicméně při pohledu na autorův život je jeho alergie na tyranie pochopitelná a konzistentní. Ve všech ohledech to lze snadno přejít a příběh si užít. Těším se na další pokračování.

11 16.01.2024

Sci-fi příběh z nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy se lidstvo prvně pokouší kolonizovat vzdálené světy. Je to fajn komiks a hodnocení odpovídá mému subjektivnímu zážitku, jakkoliv je zde vícero důvodů ke kritice.

Příběh se odehrává na „vodní planetě“, na „oceánském světě“, planetě, kde podíl oceánů přesahuje 90%. Krátce po zahájení kolonizace je přerušena komunikace se Zemí, druhá kolonizační loď havaruje a další pokusy o kontakt jsou neúspěšné. Kolonisté jsou tak zcela odstřižení a odkázáni sami na sebe.

Příběh se odvíjí po klasické linii odhalování tajemství neznámé planety a jejího tajemného ekosystém a zásadní anomálie. Paralelně běží další politická a kulturní linka boje proti ustavené vládní tyranii, boje za svobodu, demokracii a právo osobní volby.

Protagonistou je mladý Mark, je to sice trochu blbec, ale je mu sedmnáct, to ho lehce omlouvá. Vedle něj je Kim, ta je vlastně taky dost otravná, avšak nadmíru schopná a nakonec velmi sympatická a je zřejmé, komu náleží autorovy sympatie. Příběh nenudí, charaktery hrdinů se vyvíjí a odhalování cizího světa postupuje a je fascinující.

Kresba je asi největší bolístkou komiksu. Je jednoduchá, základní, možná naivní, výrazně barevná, jihoamerická – OK, autor je Brazilec – multikulturní – pro nedostatek lepší charakteristiky. V podstatě se mi vůbec nelíbili obličeje, na druhou stranu, ženy protagonistky se rády svlékají a všechny mají nadprůměrně skvělé tvary, tedy rozhodně pozitivní.

Ladění příběhu je dost progresivní, myšleno liberálně progresivní. Jakkoliv to obvykle kritizuji, tady jsem to přešel, byť to poněkud nabourává sci-fi uvěřitelnost univerza. Ženy-protagonistky jsou velmi emancipované, odvážně bojují proti vládě gaunerů složené z vojenské junty a kleriků. Tváří v tvář pragmaticky ustaveným pravidlům za účelem přežití kolonie. Antagonisté jsou možná až příliš schematičtí, gauneři to však nepochybně jsou. Při takto nízkém počátečním množství kolonistů by však realita pravděpodobně byla velmi podobná té v příběhu. Drakonická pravidla by byla nutná, ústup demokratických principů velmi pravděpodobný a enormně přísná kontrola rizika příbuzenského křížení naprosto stěžejní pro zajištění přežití kolonie – no nic, vyloženě hard sci-fi to není.

V každém případě mě to dost bavilo. Objevování vzdálených světů shledávám extrémně fascinující, navíc oceánská planeta, s nekonečně rozlehlými a stejně nekonečně hlubokými oceány je scifistův sen.

13 16.01.2024

„Když se ti tu a tam život zkomplikuje a kruh se začíná zavírat, pomůže ti jedině, když se naláduješ odpornejma preparátama a pak to pereš o sto péro z Hollywoodu do Las Vegas. Spočineš v lůně sluncem rozpálený pouště. Prostě stáhni střechu, napatlej si na ksicht bílej krém na opalování a vyraž s muzikou ohulenou na maximum a nejmíň půl litrem éteru.“

„Zas jeden, co se furt něčeho bojí.“

Asi není moc co komentovat, protože tento epický drogový roadtrip v srdci staré dobré Ameriky hovoří sám za sebe. Anotace mluví o hledání amerického snu, a skutečně, americký sen je zde koncentrován do podoby odvahy a štěstí, odvahy žít za hranou a štěstí nebýt u toho chycen policajtama. Což je samozřejmě náramná legrace, ale zároveň neoddiskutovatelná kritika. Aniž bych chtěl znít sentimentálně, je to hold chlastu, všemožným drogám a života na hraně. Ale možná je to především hold tomu zvláštnímu a prchavému umění žít. Anebo je to prostě jen další psychedelická vize z jiného světa.

Ostatně psychedelické obrazy a fantaskní vize se bleskově střídají se záblesky reality, čtenář vlastně ani moc neví, co je realita a co jedový rauš. Koks, meskalin, tráva, chlast, amyl, éter, adrenochrom – ano, TEN adrenochrom – to vše lze literárně ochutnat, to vše lze zažít.

Mimochodem, ten adrenochrom je zde extra zajímavý. Už jen z toho pohledu, jaký další život a pověst tato látka v různých kruzích měla a má dodnes. Vše zřejmě díky zmínce zde.

Intenzita příběhu se stupňuje, spolu s množstvím jedů vzrůstá paranoia, agresivita, rychlost a zběsilost, ale i zábava, a samozřejmě též odvrácená strana v podobě feťáckého hnusu. Protagonisté, novinář Raoul Duke a jeho právník Dr. Gonzo, se ocitají v situacích, které jsou často, vlastně téměř permanentně, za hranou, ale všeobjímající drogový rauš, bezstarostnost a absence následků přetrvává a vítězí. Ne, není to výchovné. Ne, není to pro každého, já se u toho každopádně bavil. Je to memento psychedelické éry. Je to svědectví doby, svědectví bezstarostnosti, svědectví způsobu života, svědectví konce jednoho snu. Kniha rozhodně patří do zlatého fondu Americké literatury.

10 16.01.2024

Další díl a další příběh z dob legendárního Horova kacířství. Tentokrát je zaměřeno na primarchu Fulgrima a Císařovy děti. Je to studie posedlosti po dokonalosti, příběh nekonečné pýchy a neodvratného pádu. Je to odporná a nezadržitelná cesta do lepkavé pavučiny chaosu, do spárů Temného prince, slastná a zkažená cesta do tenat té, která žízní.

Je to cesta postupné korupce, plíživého našeptávání ke zradě a pochybnostem a neúprosného démonického vlivu Empyreanu. Je to trnitá cesta šílenstvím, slastí a bolestí, krví a hnusem, potěšením a zoufalstvím, cesta za hranice rozumu, za hranice šílenství. Je to pohled do hlubiny, pohled do temnoty a tentokrát se hlubina i temnota žádostivě a hladově dívá zpět.

Je to kakofonie příšerných zvuků, násilí, drcených kostí, ohavné a bezbožné smrti, sexu a panen extáze. Warp bere vše a ta, která žízní se kroutí slastí a lačně konzumuje, jako neuchopitelný hladový had, jako hemžící se červi, jako něco hnusného, slizkého a ohavného a zároveň neodolatelně svůdného ve své odpornosti.

A tak se milénia trvající plán zrady nezadržitelně blíží ke svému cíli.

11 12.01.2024

„Naše mozky se vyvinuly tak, abychom odhalovali statistické pravidelnosti ve svém prostředí. Jednat podle těchto vědomostí není fanatické, rasistické, ani nenávistné.“

„Aby mohli zaujímat své nekonečně iracionální postoje a udrželi si přitom vážnou tvář, musí bojovníci za sociální spravedlnost ignorovat, popírat či odmítat realitu. Pokrokářství se stalo nepřítelem rozumu.“

„Kolik absolventů dnes nedokáže debatovat, protože se nikdy nevystavili opačným názorům a považují opačný názor jednoduše za kacířství, kterému se čelí jedině protestem a hysterickým záchvatem?“

„Ve svobodné společnosti mají lidé právo se jakékoliv ideologii vysmívat, odsuzovat ji, kritizovat, opovrhovat jí a obávat se jí.“

„Až vám zas někdy budou někteří akademici zdůrazňovat, jak je různorodost důležitá, zeptejte se jich, kolik republikánů mají na katedře sociologie.“
-- Thomas Sowell

„Woke“, „wokeismus“, nebo také obyčejně „progresivní levice“, ideologie zrozená na Amerických univerzitách, postupně vybublávající a rozlézající se do celého světa. Ideologie spojená s levicí – nechci zde používat již tak nadužívané slovo „extrémní“. Ideologie spojená s módními slovy a idejemi, např. diverzity, inkluze, rovnosti, ale také kritické rasové teorie, dalších kritických teorií, radikálního feminismu, radikálních trans ideologií, „problematizací“ čehokoliv, do extrému dovedené politické korektnosti, kulturního přivlastňování, různými bezpečnými prostory (safe spaces) nebo „trigger warnings“ – což ani nevím, jak korektně přeložit, aby z toho nebolely oči, v neposlední řadě konečně tzv. kultury rušení (cancel culture), a mnoho, mnoho dalšího. Z pohledu vnějšího pozorovatele je to však také ideologie spojená s absolutní myšlenkovou nekonzistencí, neustále hledající další a další extrém. Především je to však ideologie téměř nekonečně pokrytecká. Věřím, že nejsem sám, komu připadá, že dnešní svět se převrátil vzhůru nohama.

Autor, toho času profesor marketingu na kanadské univerzitě Concordia, se vzděláním v oblasti evoluční psychologie a matematiky, s vědeckým zaměřením na oblast spotřebitelského chování, se v knize rozhodl svět „woke“ ideologie popsat, charakterizovat, pokusit se vysvětlit chování a excesy „woke“ jedinců, poukázat na rozpory a nekonzistence, částečně vysvětlit původ toho všeho a konečně představit pokus a způsob obrany.

Kniha je dost přímočará a čtivá, vlastně jednoduchá, dalo by se říct, že je napsaná pro „Američany“, obsahuje množství populárně kulturních narážek z prostředí severoamerického kontinentu, vč. komentářů k tehdejšímu prezidentu Trumpovi. Text se v podstatě okamžitě stáčí k akademickému prostředí amerických univerzit a autorovým vlastním zážitkům s „woke“ kulturou. Kniha obsahuje množství příhod, příběhů, interakcí, primárně z akademického prostředi. Autor „woke“ považuje za kult, za ideologii ne nepodobnou náboženství. Stejně jako náboženství je „woke“ kult slibující spásu, a to pověstné levicové sebemrskačství lze považovat za jednu z cest k dosažení této spásy. Svými příhodami a příběhy dokládá podezření, které již nějakou dobu klíčí, totiž, že západní akademické prostředí je dnes v zásadě sterilní, konformní, téměř nábožensky dogmatické ve prospěch jediné povolené ideologie, progresivního liberalismu. Cokoliv jiného je hereze, heterodoxie je nepřípustná. Dnes tolik proklamovaná a propagovaná diverzita se týká čehokoliv jiného, jen ne myšlení.

Velmi silně kritizuje odklon od meritokracie v univerzitním prostředí, s tím související agendy DIE (diversity, inclusion, equity) a enormních nákladů spojených s obrovským množstvím ideologicky motivovaných administrativních pracovníků starajících se nikoli o rigorozitu vědecké metody, ale o podíly studentů dle barvy kůže, etnického pozadí, sexuální orientace a dalších intersekcionálních charakteristik „woke“ dogmatu. Toto je dále propisováno do učiva, grantů, výzkumů.

Silně kritizuje akademické a další liberální elity, neschopnost pojmenovat skutečnost považuje za absolutní vrchol zbabělosti. Demonstruje to, mimo jiné, například na pokřiveném vztahu mezi Západem a Islámem a neschopnosti vidět přímou spojitost mezi terorem a náboženstvím, nebo například ve zcela iracionální podpoře radikálních islámských skupiny různými západními LGBT spolky.

Kniha je plná zajímavých a originálních myšlenek. Trefně pojmenovává a vysvětluje mnohé patologické společenské jevy spojené s progresivní levicí. V detailu se věnuje tomu, co zná nejlépe: vztahu Islámu a západu. Dokládá vlastními zkušenostmi jedince židovského vyznání pocházejícího z většinově muslimského Libanonu. Prostor je ovšem věnován i mnoha jiným tématům, např. radikálnímu feminismu, rovnosti a nerovnosti pohlaví, rase, trans problematice, a jiné, vše směřováno k odhalování zásadních ideologických nekonzistencí, rozkrývání dogmatu ve znamení odmítání vědy a vědecké metody a odmítání či popírání reality.

Při čtení mě trochu nesedl překlad, vnímám to jako daň za nezavedené překlady „woke“ pojmů a frází z angličtiny. Další lehkou kritiku bych směřoval k rychlému a nezadržitelnému zastarávání textu, daného kulturním posunem. Například autorem velmi užívaný pojem „bojovník za sociální spravedlnost“ / „social justice warrior“, se v anglosaském prostředí dnes již moc nepoužívá. Nic z toho pochopitelně nijak nesnižuje faktickou hodnotu knihy.

V závěru knihy autor apeluje na opětovné zavedení meritokratických principů do oblastí života a kultury zamotaných v politické korektnosti a uzurpovaných „woke“ kultem. Předkládá vlastní návrh obrany postavený primárně na důsledném dodržování principů svobody projevu a svobody myšlení a zdůrazňuje zásadní vliv osobní odvahy.

Chcete-li se vyznat v ideologii „woke“ kultu, poznat s ní související absurdity, poznat její zásadní nekonzistence a vnitřní rozpory a v závěru nalézt naději v podobě možné obrany, knihu doporučuji.

12 12.01.2024

„Podívejte se na žurnalistiku. Pro novináře už není důležité informovat, ale zastávat správný postoj ke správným tématům. Totéž vidíme v humanitních vědách. Hlavně se postavit na správnou stranu! Dříve se lidé báli toho, že se v myšlení dopustí chyby, dnes se bojí toho, že se svým názorem vybočí. Co potřebujeme, je osvícenství pro jednadvacáté století.“
--Norbert Bolz

„Aristoteles poznamenal, že člověk je význačný svým myšlením, a myšlení tkví v tom, že lze promýšlet stanoviska, aniž je člověk přijme za svá. John Stuart Mill má dokonce za to, že je třeba vypouštět na veřejnost nejroztodivnější názory, ne kvůli oněm názorům samým, natož kvůli potřebě reprezentovat, ale proto, aby myslící bytosti zůstali ve střehu a museli si pro svá stanoviska formulovat argumenty. Když člověk není konfrontován s protitahy, třeba i bizarními, jeho myšlení zakrní do klišé, tedy do antimyšlení.“

„Společnosti postavené na morálce nebudou lepší, existuje nebezpečí, že budou nenávistnější: jsou to společnosti, které nelikvidují teze, ale lidi. V nadsázce řečeno, humanizovali jsme společnost a člověka připravili o důstojnost.“

Vážím si knih, které slouží jako rozcestník k dalšímu poznání. Knih, které ukazují bohatost kultury a poznání. Tato je rozhodně jedna z nich. Je to sbírka esejí, článků, úvah a rozhovorů autorky s dalšími osobnostmi z let 2022 až 23. Texty jsou nesmírně rozmanité, plné odkazů na další myslitele, odkazů na další knihy, na další způsoby přemýšlení. Spoustu z nich jsem si přidal do seznamu „chci přečíst“, anebo jsem je tam již měl. A i když jsem si je nepřidal, nebo je nikdy nepřečtu, tato košatost zdrojů, tato rozmanitost myšlenek, názorů, osobností, parádně demonstruje neuvěřitelnou rozvětvenost lidského myšlení, tedy bohatství kultury a civilizace.

Sborník je v zásadě rozdělen na eseje a zamyšlení nad vybranými aktuálními tématy, více či méně kontroverzními. Dále na zamyšlení nad vybranými knihami – jsou to spíš reakce, polemiky, zcela jistě nejde o recenze. Další podstatnou část tvoří rozhovory s různými osobnostmi z kulturní a vědecké sféry: spisovatelé, filosofové, sociologové, často ve spojení s předchozí úvahou nebo reakcí na knihu.

Texty jsou nesmírně rozmanité a pokrývají různé oblasti mnohé oblasti současných společenských fenoménů. Autorka kombinuje na jedné straně velmi citlivý pohled na dnešní svět, na rozhádanou a zpolitizovanou dobu, na straně druhé přísný, až analytický, pohled filozofa na otázky, které jitří dnešní společenskou debatu.

Mezi jinými se zamýšlí například nad politizací všeho, zejména vztahů mezi lidmi, hroutící se vazby z důvodů politických názorových rozporů – sám mám přímou zkušenost. Věnuje se mýtickému kritickému myšlení, akademickým svobodám, respektive nesvobodám, nebo ještě jinak – konformitě v myšlení. Dále komentuje odtržení elit politických i akademických od většinové společnosti, vzestup politiky identit, sexualitu a problematiku trans osob, dále možný úpadek inteligence – poukazuje na souvislost mezi poklesem IQ a propadem barometru demokracie. Velmi citlivě se zamýšlí nad tématem sebevražd a kvality života s postižením, epidemií samoty, diskriminací (žen). Dále například promýšlí téma infantilizace dospělosti a klimatickou hysterii organizací typu „Poslední generace“ – jako jiní též rozpoznává tyranské tendence klimatického hnutí. Pobaví vděčné zamyšlení nad užitečností současných humanitních oborů a kritika současných humanitních intelektuálů a nedostatek originálních myslitelů, obecně krize a vyprázdněnost elit. Zmiňuje naprosto absurdní příběhy západních profesorů a přednášejících, zlikvidované, myšleno umlčené, rozvášněným davem, kvůli přednáškám, kvůli knihám s nesouhlasným / nemainstreamovým názorem. V posledních několika příspěvcích se věnuje podivné názorové konformitě médií v současnosti, homogenizaci názorů na vybraná témata, kdy odchylky jsou téměř považovány za herezi.

Autorka má dar vysvětlovat filosofické koncepty srozumitelně. Jasně, náročnějšího čtenáře možná neuspokojí, jenže kniha je sbírkou esejů, publikovaných v mainstreamových novinách, tedy spíš určena laikům, nefilosofům. Témat je mnoho, podnětů taktéž, při čtení mě napadalo výrazně víc otázek, než kolik z nich je v textu následně zodpovězeno.

Skrze celou knihu je patrná silná kritika rozdělené společnosti, vykopaných politických příkopů, neschopnosti vést diskuzi, snahy pouze „nálepkovat“. Jeden je dezolát, druhý je libtard a nejsme schopní se navzájem poslouchat. Výsledkem jsou mnohdy zničená nebo silně poškozená přátelství a vztahy. Nebylo tomu tak vždy, ale zároveň to historicky není poprvé. Je to symbol doby, odraz společnosti a probíhajících změn. Je to generační záležitost. Jasně, nabízí se, pojďme se zase víc navzájem poslouchat. Jenže, na druhou stranu a zcela objektivně, jak diskutovat s někým, kdo věří v „extrakci adrenochromu z dětí“? Nebo v ještě mnohem šílenější bludy?

Pokud si knihu chcete přečíst, a to doporučuji – obsahuje opravdu mnoho materiálu k zamyšlení, učiňte tak co nejdříve. Jako mnohé jiné, věnující se aktuálním tématům, i tato má tu nevýhodu, že velmi rychle zastará vlivem neustálého pohybu a posunu společenské a kulturní debaty.

22 22.12.2023

Z pohledu dějin hromadného umírání, masového vraždění, průmyslového zabíjení, genocid a dalších lidských tragédií je 20. století, a zejména jeho první polovina, jedno z nejhorších období historie lidstva. Tedy alespoň té novodobé historie. Vedle obou světových válek, vedle holokaustu, vedle vyvražďování měst (Nankin) a celých národů (Arméni), a dalších zločinů proti lidskosti jsou tu ještě události, které se jejich pachatelé a strůjci vždy snažili politicky spíše zamést pod koberec, zlehčit dopady, skrýt před zraky světové veřejnosti. Skrývání a zametání platí o všech zločinech, alespoň tedy vždy po nějaký čas, než dojde ke konečnému zúčtování s pachateli. Někdy však k zúčtování nedojde, někdy je spravedlnost krátká, pomalá, bezzubá, politicky slabá. Někdy jsou aktéři natolik bezskrupulózní, natolik silní ve své propagandě, ve své politické moci, tváří v tvář světovému společenství, že tyto ohavné zločiny zůstávají nepotrestány, vina neakceptována. To je bohužel případ otřesných, rozsáhlých a často záměrně vyvolaných hladomorů v zemích stižených rudým prokletím komunismu.

Kniha, jak název napovídá, se věnuje řadě hladomorů mezi lety 1917 až 1934, vyvolaných rudou nemocí, a.k.a. sovětským komunismem, na tehdy sovětské Ukrajině. Autorka práci pojala velmi detailně a události komentuje v celé šíři dalších souvislostí. Úvodem v rychlosti prochází ukrajinskou historií a historickými rusko-ukrajinskými vztahy. Toto je zásadní pro další pochopení následného dění. Podstatná v tomto historickém exkurzu je letitá snaha Ukrajiny vytvořit národ a osamostatnit se, získat nezávislost, a velmi krátké období skutečné nezávislosti v letech 1918-19. A proti tomu neustálá snaha Ruska těmto národoveckým tendencím všemožně bránit.

Text postupně přechází od bolševické revoluce v roce 1917, přes následnou občanskou válku rudých proti bílým, přes lokální rolnické vzpoury, přes těžké protižidovské pogromy, k prvnímu z větších hladomorů v letech 1920-22 (24). Autorka podrobně mapuje kauzální vztahy, které k hladomoru vedli. Mapuje též opatření ke snížení následků, vč. zahraniční pomoci. Následně se skrze ukrajinizaci Ukrajiny v průběhu dalších dvacátých let, monstrprocesy na konci dekády a konsolidaci Stalinovy vlády a moci dostáváme postupně na počátek třicátých let, na počátek osudné kolektivizace.

Autorka zde opět mapuje pavučinu rozhodnutí, které vedli k dalšímu otřesnému hladomoru v letech 1932-34, tentokrát mnohem závažnějšímu, a co hůř, tentokrát zcela záměrně vyvolanému.

Kniha obsahuje obrovské množství detailů, pozadí politických rozhodnutí, záznamů z archívů, důkazů politické zvůle, záměrných rozhodnutí přímo vedoucích k otřesné smrti statisíců a milionů. Kromě toho je plná lidských příběhů obětí, absurdních příběhů, kafkovských situací, vyprávění, popisů hrůz, popisů násilných rekvizic všech potravin, hladu, nemocí, hladového šílenství a ohavné smrti. Šíře získaných poznatků, sebraných spisů, archiválií a záznamů je enormní a vykresluje živý a barevný obraz ztracené kruté minulosti. Popisované události jsou otřesné, vlastně víc než otřesné, nejde to vyjádřit slovy. Násilí, hrůza, hlad, smrt. Hladomor je vlastnost komunismu, hlad je zbraň a jako takový je přirozenou součástí ekonomiky trvalého nedostatku.
Dojmů je příliš mnoho. Pocit nespravedlnosti a zlosti je přetrvávající. Jedna poznámka: o to víc zarážející bylo číst západní reakce, reakce západních intelektuálních elit a některých západních novinářů – zejména těch umístěných v Moskvě, evidentně taktéž prolezlých rudým morem.

V závěru se autorka detailně zabývá formálním ustanovením hladomoru jako genocidy Ukrajinců dle mezinárodního práva. Současnou definici genocidy ukrajinský hladomor nenaplňuje a v současném mezinárodním uspořádání neexistuje politická moc, která by dokázala tuto definici změnit. To však nic nemění na faktu, že hladomor skutečnou genocidou ukrajinského národa byl. Genocidou vyvolanou zvrácenou sovětskou vládou plnou gaunerů a zločinců. Genocidou vysněnou a vymyšlenou Stalinem, vyvolanou stalinistickým zlem, nenávistí vůči nezávislé a svobodné Ukrajině, a rudým šílenstvím kolektivizace, vykonanou Stalinovými pohůnky z GPU/OGPU, lidskými zrůdami, vykonanou v atomizované společnosti, venkované proti venkovanům, měšťané proti rolníkům. Genocidou realizovanou s cílem destrukce třídy a národa a jakýchkoliv snah o národní uvědomění, s cílem zničit rolníky, venkov a mnohé další, zničit místa a lidi, v jejichž srdcích touha po nezávislost a samostatnosti plála nejsilněji.

Kniha kromě popisu historických událostí skvěle vysvětluje i současnou dynamiku rusko-ukrajinských vztahů, původ všech těch obvinění z nacismu a fašismu a dalších podobných blábolů ze strany Ruska směrem k Ukrajině. Nic nového pod sluncem. Nic ze současné Ruské rétoriky není nové, vše je pokračováním sovětské komunistické propagandy, pokračováním minulých snah zničit Ukrajince jako národnost a rusifikovat Ukrajinu. Text, jako mnoho jiných dostupných, jasně ukazuje, že současné Rusácké bláboly o hrozbě ukrajinského nacionalismu, nacismu a fašismu, jsou jen prázdné žvásty, jde o restauraci sovětského impéria lží, jde o pokračování stalinistických propagandistických metod a ještě starších ruských imperiálních tužeb.

Ve světle výše uvedeného se domnívám, že je na místě vážná a oprávněná obava z rozpoutání nových hrůz, nových lidských tragédií a dalších zločinů proti lidskosti v okamžiku, kdy Rusko začne na Ukrajině vítězit.

Psal jsem to ve svých komentářích několikrát, komunismus je odpornost, zrůdnost, dno lidského pekla a snahy o jakoukoliv jeho obhajobu, nebo rehabilitaci, nebo dokonce znovuustavení kdekoliv, je odsouzeníhodná a opovrženíhodná. A stejně tak odporné je papouškování vylhaných blábolů současné Rusácké propagandy. Kniha může pomoct mlhou nepravdivých informací proniknout. Důrazně doporučuji všem.

18 22.12.2023

Příběh, doba a kultura Vikingů dodnes fascinuje nesčetné davy – mě nevyjímaje. Autor rozvíjí fenomenální příběh. Příběh z dávných legend, příběh námořních válečníků, dobyvatelů, obchodníků, objevitelů a kolonizátorů. Příběh odvahy a zuřivosti, příběh unikátní mytologie, náboženství a kultury.

Bez dalšího úvodu, kniha je naprosto parádní, bez diskuze to nejlepší, co lze v současné době na českém trhu o daném tématu, minimálně tedy v kategorii populárně naučné literatury, sehnat.

Text se čte jako román, jednolitý, souvislý, legendární příběh. Jak sám autor vysvětluje, jeho cílem bylo představit svět, dobu a kulturu Vikingů v souvislostech a spíše než na historické události je větší důraz kladen na interpretace, myšlení, uvažování, jednání v co nejširším rozsahu a vzájemném propojení. Historickým událostem je však prostor pochopitelně věnován také.

Autor své vyprávění začíná na úplném začátku – mytologií a systémem severské víry. Pro mě jednoznačně nejzajímavější část knihy. Shrnuje nejnovější interpretace a poznatky plynoucí z archeologických nálezů a rozboru dostupných ság. Obsáhle a celkem detailně se věnuje mytologii a kosmologii, vč. mnoha odboček, např. směrem k antickému panteonu. Dále velmi podobně rozebírá mýtus stvoření světa a mnohé další charakteristiky. Ukazuje na mytologická spojení trvající přinejmenším tisíc a možná ještě víc let do historie, zasahující Evropu a zřejmě i jiné kontinenty. Přesto považuje systém vikingské víry za naprosto unikátní. Netřeba dodávat, že stejně obsáhle komentuje další aspekty: bohy, mýty, Ragnarok, valkýry, álfy, dísy, trpaslíky, troly a další severské mýtické bytosti, tzv. Skrytý lid. Tolik jen na ukázku, k šíři předkládaných informací.

Detailně se věnuje mimořádně bouřlivému období stěhování národů a jeho vlivu na sever Evropy. Ukazuje, jak skutečné události postupně pronikly do legend a vyprávění a měli vliv i na formování mnohých aspektů severské mytologie. Pro mnohé také bude překvapivé, že Vikingská společnost sahá mnohem hlouběji do minulosti, než běžně udávaný počátek Vikingské éry – rok 793 a nájezd na klášter Lindisfarne.

Kniha též detailně popisuje Vikingskou společnost: zajímavý je popis dne, denních činností spojených s jídlem, pitím, spánkem, osobní hygienou. Nechybí zmínky o magii – v souvislosti se severským kultem a primárně, avšak nikoli výhradně, určené ženám. Popisuje vztahy ve společnosti, silné inherentní elitářství, výraznou stratifikaci, válečnický kult. Nevynechá též vztahy mezi muži a ženami, častou polygamii, konkubinát, vnímání sexu a erotické magie – opět skrze mytologii. Velmi důležitým tématem je vztah ke svobodě / nesvobodě a otroctví. Věnuje se moci politické, vládnoucí elitě a vnímání a vymáhání spravedlnosti. Dále pochopitelně domy, dvorce, lodě a námořnictví, obchod, válčení, zbroj a zbraně, zkrátka všechny aspekty společnosti. A mnoho dalšího.

Průběžně se vrací k mytologii a spojuje tak běžný život s náboženskými aspekty. Pomáhá tak vysvětlit a ukotvit do souvislostí dobové jednání, chování, uvažování. Detailně se věnuje náboženským rituálům, obětem, runám a runovým nápisům – nejen v souvislosti s magií. Detailně zkoumá pohřební rituály. Skrze interpretace archeologických nálezů a skrze rozbory textů staroseverských ság analyzuje přístup Vikingů ke smrti a pohřbům. Parádní je popis pohřbu žehem v lodi – vypůjčí si od Ibn Fadhlana a doplní vlastní obsáhlý komentář a související výklad.

Další kapitoly se věnují historickým událostem, dobyvačným výpravám, nájezdům, kolonizaci západu, východu, severu, souvisejícím obchodním vztahů a v neposlední řadě objevitelským cestám za oceán.

Nesmírně důležitou kapitolou je pak samozřejmě pronikání křesťanství na sever Evropy a postupný a související konec Vikingské éry. Opět vrací k náboženství, k základům severské víry. To srovnání je nesmírně zajímavé.

Kniha je vlastně velmi podobná stařičké Bronstedově Sáze tří staletí. Samozřejmě ne strukturou, ne detailem, v obou případech Price exceluje. Podobná je příběhem. Price vypráví stejný příběh, vypráví ho detailněji, vypráví ho aktualizovány o nejnovější poznatky, moderním výkladem a čtivěji. Kdo četl „Ságu tří staletí“, zažije mnoho povědomých „Aha! To znám!“ momentů.

Jazyk výkladu je krásný, autor se i v odborném textu nijak nezdráhá používat téměř básnických formulací, expresivních vyjádření, romantizujících spojení. Text to činí mimořádně čtivým. Autor umí vykouzlit atmosféru dávného severu, čtenář je tak doslova například uprostřed velké síně, uvnitř dlouhého domu a hoduje spolu s Vikingy. Nebo je naopak uprostřed severských syrových lesů a hor, nebo na lodi uprostřed mrazivého oceánu. Vnímá zimu, vůně, nadšení. Je zřejmá snaha reprodukovat jakousi podstatu Vikingství, pro nedostatek vhodného popisu, tedy to, jak Vikingové vnímali svět, v co věřili, co věděli, jak přemýšleli, jaké prožívali emoce. Tedy ne jen suchá historická fakta, ale též hodně toho vikingského pocitu, severu, zimy, tajemných a krutých bohů.

Poznámka na závěr. Text je skutečně plný progresivních woke pojmů a LGBT problematiky, je to dobou, autor je akademik a akademická půda tím dnes žije. Ne zcela souhlasím s roubováním moderních progresivních fenoménů, např. trans problematiky, na historické nálezy a následnou interpretaci těchto nálezů touto progresivní optikou. Považuji to za úlitbu současné převládající ideologii, asi jako když historici a spisovatelé za předchozího režimu ke knihám přidávali naprosto nesouvisející komentáře, jak daná záležitost přispívá k propagaci Marxismu-Leninismu. Ale což, nejsem akademik, takže o tom nic nevím. Hodnocení kvůli tomu snižovat nebudu.

Přes lehkou kritiku si takto nějak představuju parádní naučnou knihu, plnou nejnovějších poznatků, objevů a moderních interpretací. V současné době jde o nejlepší knihu na dané téma, velký dík vydavateli za zpřístupnění českému čtenáři. Všem zájemcům o historii doporučuji.

12 21.12.2023

Zcela na rovinu, moc jsem od toho nečekal, ale totálně mě to vykolejilo. Je to vlastně moje první hororová manga, nevěděl jsem, co čekat, ale jsem nadšen. Jednotlivé příběhy jsou naprosto úchylné, posedlost spirálami je maximálně intenzivní, krvavá, násilná a sebezničující. Démonické spirály vše pokrucují, překrucují, zakrucují, mění a pokřivují – hlavně těla. Epické obrazy střídá hororová syrovost, kresba je parádní, nápady neskutečně podmanivé. Intenzita hrůz se s ubíhajícími stránkami postupně zvyšuje. Vůbec se divím, že se Kirie a ostatní nezbláznily, s jakým stoickým klidem vším prochází, se všemi těmi spirálami kolem. I v takto nabušené sbírce některé kousky přece jen ještě o kus vybočují – krvežíznivé těhotné, jejich zvláštní děti, měkkýší lidé, a pár dalších. Spirálová apokalypsa je neodvratná. Konec je parádní, jakýsi hold Prastarým. Nekončící cyklus. Odteď když uvidím šneka, vzpomenu si na měkkýší lidi. Sbírka je pecka a rozhodně doporučuji.

13 20.12.2023