thorir přečtené 720

Lovec čarodějnic 2021, C. L. Werner

Warhammer je a bude moje „guilty pleasure“. A tenhle kousek se vážně povedl. Je to doslova béčková sonda do srdce a mysli fanatika, sigmarity, temláře – lovce čarodějnic. Podobnost s inkvizicí z WH40k je zcela jistě čistě náhodná. Je to warhammerovská detektivka ze staré školy se vším co k tomu patří – krutý a temný Starý svět, hrůzné a odporné příšery, černokněžníci, krev, vnitřnosti, chaos, starodávné zlo, temné rituály, hororová atmosféra. Text je plný naturalistických detailů, což je pecka, přesně to očekávám od příběhu ze světa Warhammeru. Sám Thulmann pak příliš sympatií neposbírá, jeho arogance je až otravná, jeho opovržení ostatními lidmi přesně v duchu nadřazenosti Sigmarových kněží, Strengova loajalita je pak naprosto nepochopitelná a, zcela na rovinu, trochu narušuje uvěřitelnost a ponor do příběhu. Ale nevadí, čte se to skvěle, je to zábavné, krvavé, akční a má to spád. Vše přesně v poměru, jaký očekávám u podobného příběhu. Pro fandy Warhammeru povinnost.... celý text

Lékaři hanby: Pravda o lidských morčatech v Osvětimi 2021, Betty Truck

Poprvé jsem četl kdysi dávno, možná na základní škole, nepamatuju si, kolik mi bylo. Co si pamatuju, byl ten ohromující pocit zla. Byl jsem tehdy zcela pohlcen a fascinován krutostí a naprostým cynismem mučitelů, dodnes si pamatuji ten pocit husí kůže z představ té neuvěřitelné bolesti. Zcela otřesen jsem obracel stránku za stránkou. Nechápejte to špatně, nemyslím tím to, že jsem si tu krutost užíval, právě naopak, byl jsem zcela pohlcen a zhnusen odpornými pokusy na lidech, zcela ochromen lidskou zrůdností, čirou pekelnou hrůzou, která se do reality manifestovala v podobě koncentračních a vyhlazovacích táborů nacistického Německa, a zejména v osobách těch několika jednotlivců, přímo odpovědných za provoz těchto táborů smrti. Nyní, po letech, vlastně po více než dvou desítkách let, je má reakce totožná. Možná zažívám ještě silnější pocit zhnusení. Podobná úroveň cynické lidské krutosti se v dějinách vyskytla jen nemnohokrát. Přece jen, s rostoucím věkem a dalšími přečtenými knihami má člověk s čím srovnávat tedy naštěstí v rámci nabytých znalostí a tohle skutečně nemá jen tak někde obdoby. Možná Nankin 1939? Rudí Khmerové? Stalinovi hladomory? Maův Velký skok kupředu? Vlastně na tom nezáleží. Knihu netvoří jeden souvislý příběh, nýbrž útržky, vzpomínky, svědectví, deníkové záznamy. Některé scény se čtenáři doslova vypálí do paměti, svou silou, čirou hrůzou. Čtenář nejprve cítí hrůzu, pak zuřivost, lítost, nakonec jisté otupení. Tváří v tvář takové nezměrné krutosti člověk nutně časem otupí, a platí to i při čtení podobných knih. Víc asi není třeba psát, již jen název knihy vypovídá za vše. Doporučuji úplně všem, jako vzpomínku na lidské bytosti, podrobené tomu nejhoršímu zacházení, jako varování před strašlivými démony mezi námi, jako memento doby, která se, doufám, již nikdy nevrátí.... celý text

Ledové peklo 2021, John W. Campbell Jr.

Kdo by neznal kultovní Věc? Geniální Carpenterův počin z roku 1982 o mimozemské entitě dokonale imitující pozemské živé organismy, odehrávající se na polární stanici v Antarktidě. Detaily vynechám – čistě pro případ, že to čte někdo, kdo film ještě neviděl – v takovém případě: šup, šup okamžitě shlédnout! Přiznávám, jakkoliv ten film zbožňuju a viděl jsem ho několikrát a ještě ho několikrát uvidím, do nedávna jsem vůbec netušil, že existuje starodávná literární předloha – co naplat, člověk se učí každý den. Ta se nyní v této rozšířené podobě dostává do rukou českému čtenáři poprvé, byť úplně první setkání to není, povídka u nás v minulosti vyšla v několika sbornících. Artefakt to je, o tom netřeba pochybovat. Dva úvody jsou možná trochu zbytečné, nicméně neurazí. Oba autoři úvodníků se trochu opakují, než že by se doplňovali, ale nevadí, se zájmem jsem si přečetl historii vzniku povídky a nasál trochu té atmosféry dob klasické SF literatury a bájného časopisu Astounding. Příběh samotný má skvělou atmosféru, člověka až překvapí, jak starodávný text to vlastně je – není to poznat – je psán zcela moderním jazykem a způsobem. Antarktické ledové prostředí je popsáno dokonale, čtenář doslova žije s protagonisty. Autor vyvolává živé představy ledu, sněhu, studených barev – tedy hlavně bílé a modré. Hororová atmosféra je dokonalá, strach hmatatelný. Nemá smysl zabíhat do detailů. Plošší postavy mně osobně nijak nevadili, jakkoliv zrovna toto je kritizováno v úvodnících. Zpětným pohledem, a díky faktu, že jsem film viděl mnohem dříve, než četl knihu, příběh skvěle doplňuje a obohacuje film (ano, právě takto), tedy všem komu se líbí film, knihu jednoznačně doporučuji, ostatně, stejně tak všem dalším fandům SF.... celý text

Cesta pravého muže 2011, David Deida

Cesta muže je vždycky těžká, cesta pravého muže je o to těžší. Autor kombinuje psychologii, tantru a jógu. Dojem po prvním čtení – přes nějaký ten ezoterický balast kniha obsahuje celkem solidní návod na zacházení s ženami pro muže – vysvětlení, proč se ženy v různých situacích chovají, tak jak se chovají, a jak bychom se my muži k tomu měli postavit, jak se zachovat, zejména s ohledem na objektivní změny ženiných nálad. Samozřejmě, pokud situaci otočím, kniha i ženám poskytne vysvětlení, proč se muži chovají tak jak se chovají, i když sám autor v úvodu sděluje, že knihu píše primárně z pohledu muže. Rozhodně to není kniha pouze pro muže, doporučil jsem ji kamarádce procházející si vlastními partnerskými obtížemi a našla si tam své. Nemohl jsem si nevšimnout souvislostí se směřováním západní civilizace, zženštilostí části západních mužů a tím co autor píše, že se stane, když muž opustí – zde představenou – pravou cestu. Ať je to jakkoliv, jsem zastáncem tradicionalistického pohledu, dnes téměř kacířského: životní role mužů a žen jsou rozdílné, muži a ženy nejsou stejní, obě pohlaví mají svoji krásnou a nezastupitelnou úlohu v životě a vesmíru. Přes poznámku výše knihu doporučuji zejména všem mužům, kteří se právě hledají. Možná zde naleznou střípek životní pravdy, náznak směru, útěchu v osamělém hledání smyslu, možná se jen pobaví a vzpomenou si na své minulé interakce se ženami, plácnou se do čela a řeknou si „kdybych já jen tenkrát ….“, ale jak bylo zmíněno, přečíst si ji mohou s klidem úplně všichni.... celý text

Vražedná pole 2020, Haing S. Ngor

„Ale Chev a jiní velitelé na frontových liniích měli sofistikovanější důvod pro zabíjení, a tím byla politická nutnost. Když mluvili o tom, že je potřeba obětovat se pro Angku, mysleli to vážně. Cokoli stálo v cestě plnění plánů Angky, muselo být odstraněno, a to včetně lidí. Ačkoli pro ně jsme vlastně nebyli lidé. Byli jsme nižší formy života, protože jsme byli nepřátelé. Zabít někoho z nás bylo jako rozplácnout mouchu, byl to způsob, jak se zbavit něčeho nežádoucího. Byli jsme pro ně zklamáním, protože jsme nikdy nedokázali žádný projekt dokončit včas, protože jsme nepracovali dvacet čtyři hodin denně, protože jsme byli neustále vyčerpaní a nemocní. Nejhorší na tom bylo, že zabíjení bylo normální. Vlastně možná ne normálním, ale nevyhnutelné. Prostě to tak bylo. My, váleční otroci, jsme na předchozí způsob života a všechno s ním spojené napůl zapomněli, jako kdyby nic takového nikdy neexistovalo.“ „Den za dnem se čistka zhoršovala. Některé odvedli za to, že si stěžovali, většinu za to, že kradli jídlo, aby zůstali naživu. Snažili jsme se pochopit, proč Rudí Khmerové zabíjejí tolik lidí, ale nedokázali jsme pro to najít žádný logický důvod. Bylo to prostě něco, co dělali, hladová touha, kterou nedokázali nasytit. Vytvářeli nepřátele, aby je mohli pozřít, což je zvyšovalo jejich chuť požírat další nepřátele.“ Dlouho jsem ke knize nedokázal napsat komentář, příběh mě zasáhl nesmírně hluboce. Ta absurdní hrůza, bezmoc a pocit strašlivé nespravedlnosti! Autor svůj příběh začíná v předvečer „revoluce“ – nebo spíše násilné převzetí moci komunistickými zrůdami – popisuje nucený útěk / odsun z města na venkov, popisuje pověstné rudé „vykoupení“ těžkou ruční prací na polích, stavby hrází a dalších vodních děl, otřesné životní podmínky, hrůzné chování rudých gaunerů, opovržení vzděláním a rozumem, zcela psychopatické scény a obrazy mučení rudými zrůdami. Popisuje svůj osobní prožitek, svůj život v této lidské tragédii, popisuje svůj tragický vztah k milované ženě a k rodině. Text obsahuje mnoho a mnoho dalších detailů z běžného života na vražedných polích, nemá smysl je dále vypisovat, neboť nelze zestručnit pro potřeby komentáře. Příběh pokračuje neméně otřesným útěkem z Kambodže a následně životem v Americe s neveselým koncem. Čte se to jedním dechem, byť je to čtení pro silné nátury. Několik postřehů: Doporučuji věnovat velkou pozornost popisům dehumanizace městského obyvatelstva, vytváření nepřítele, odlidštění usnadňující vraždění „nových lidí“. Typická je též atomizace společnosti, rozrušení rodinných a vztahových vazeb, rozpad řádu a morálních hodnot tváří v tvář tyranské agresi a čiré zlovůli představitelů nového režimu. Rozpad rodin, rozpad vztahů, někdo kolaboruje, někdo porušuje své morální zásady ve snaze zachránit/prodloužit si zoufalý život. V Kambodže Rudých Khmerů nechcete být „novým“ člověkem. Za povšimnutí stojí též typicky levicově / revoluční manipulace s jazykem, používání vhodně zvolených eufemismů, změna významu slov a konečně „bojový/válečný slovník“. A pak je tu klasicky komunistická, marná, nesmyslná, hloupá, otupující, zbytečná práce pro práci. Navíc špatně plánovaná, špatně realizovaná. Často nepovedená, veškerá námaha jdoucí vniveč. Ruční kopání kanálů, stavění hrází, po krk v bahně, mezi hejny komárů, mezi záchvaty malárie. Znovu a znovu se podivuji, jak je možné, že dnes ještě někdo může komunismus a obecně kolektivismus, tyto zrůdné ideologie, obhajovat – tváří v tvář všem těm úděsným tragédiím dvacátého století – a myslet si při tom, jak je dobrým a ctnostným člověkem? Ta mentální gymnastika, ten Orwelliánský „doublethink“, to čiré pokrytectví, které je k tomu nutné! Ideologie, která dělá z lidí otroky, hladové chudáky a zloděje. Tolik tmářství, tolik nezměrné a zbytečné krutosti, tolik nenávisti, tolik hloupé zloby a moc v rukou nevzdělaných hlupáků – proč mám pocit, že dnešní západní svět tam opět mílovými kroky směřuje? Pachuť zůstane navždy, stejně tak pocit nespravedlnosti, zrůdy zůstaly nepotrestány, stejně jako rudý zrůdy u nás. „Nepotřebujeme kapitalistickou techniku,“ pokračoval. „Nic z toho nepotřebujeme. V našem novém systému nemusíme posílat mladé lidi do škol. Naší školou je pole. Půda je naším papírem. Pluh je naším perem. Budeme „psát“ oráním. Nepotřebujeme pořádat zkoušky a udělovat vysvědčení. Umět pracovat na poli a kopat kanály – to je naše vysvědčení“ řekl.“ Doporučuji všem.... celý text

Jedině smrtí 2021, Dan Abnett

Rozhodně jeden z nejlepších dílů série. Hned z počátku překvapí solidní hororová atmosféra a ta se drží až do samotného závěru. Hinzerhaus není hezké, ani příjemné místo, strach je hmatatelný, prach je všude, zásoby se tenčí, psychóza se prohlubuje, syrové prostředí okolních hor pak dokresluje auru smrti. Příběhově je to pecka plná epických scén, přesně ve stylu hrdinského Warhammeru. Duchové jsou v roli zraněného zvířete, zahnaného do kouta, zoufale se bránící, zuby cenící, až na to, že to není kout, a nepřítel je všude, vpředu, vzadu, … Snad neprozradím příliš, když řeknu, že na Duchy tu čeká peklo samo. Peklo však bohužel čeká i na čtenáře – totiž v podobě mimořádně zmršeného překladu, jedna překladatelská hrůza stíhá druhou. Polaris vydal dvě knihy téměř souběžně – tuto a předchozí, obě překládal jiný překladatel a vypadá to, že spolu vůbec nemluvili. Pan Hrnčíř vůbec nezachovává překlad zavedený jeho předchůdcem. Novotvary působí jako pěst na oko. Vtipy vtipné v originále působí nezvykle hloupě. Nelze to přehlédnout. Hodnocení snižovat nebudu – příběh je příliš skvělý – nicméně ten překlad je velké mínus.... celý text

Obrněni pohrdáním 2021, Dan Abnett

Černá koule 2021, Vicente Segrelles

Tajemné hrady, temné hrobky, podivné artefakty, ještě divnější plavidla, mysteriózní síly a energie, Claust, Žoldnéř a Nan Taj a další oblíbené motivy a postavy a to vše opět vyvedeno v nezapomenutelné olejomalbě, plné života a detailů, tolik odlišné od ostatních komiksů. Rád se do tohoto světa vracím. Tentokrát se objevuje zcela explicitní Sci-Fi prvek a tento motiv pak naznačuje další směřování série. Sešit je na konci opět doplněn o autorův komentář. Fandové série nebudou zklamáni.... celý text

Válka spermií: Nevěra, konflikt mezi pohlavími a jiné ložnicové bitvy 2005, Robin Baker

Popularizační práce o stavu poznání sexuálního chování lidského druhu. Až na to, že tato jde výrazně proti soudobému převažujícímu kulturnímu konsenzu, totiž, že člověk je monogamní druh. Autor předkládá teorii, že člověk se vyvinul spíš jako promiskuitní druh a současná monogamie je kulturně podmíněná. Na knihu jsem narazil v jiné knize – „Na počátku byl sex / Sex at Dawn“ – a protože mě vývody autorů tehdy dost zaujali, a protože se několikrát odkázali na „Válku spermií“, celkem rychle jsem se rozhodl přečíst tuhle knihu taky. A rozhodně nejsem zklamán, naopak. Jak je tu již zmíněno, kéž bych ji přečetl před dvaceti lety. Kniha řeší mnoho témat lidského rozmnožování z pohledu strategií vedoucích k reprodukčnímu úspěchu. Ať jde o klasické sexuální praktiky a témata, anatomii reprodukčních orgánů mužů a žen, fyziologii sexu, spermií, vajíček, jejich funkce, role, jde výrazně dál, než „pouhé oplodnění vajíčka spermií“, věnuje se i velmi kontroverzním a tabuizovaným tématům jako například znásilnění, významnou roli v knize hraje nevěra, věnuje se homosexuální tematice. Vše z pohledu úspěšné / neúspěšné reprodukční strategie jednotlivce. Autor knihu tematicky rozdělil do kapitol, v každé z nich je několik „příběhů“ sloužících jako základ diskuze a jako podklad dalších vysvětlení. Sám autor v úvodu přiznává, že kniha nutně vzbudila značné kontroverze, „příběhy“ jsou výrazně sexuálně explicitní, jeden by možná řekl až pornografické. Jsou však zábavné a výrazně posouvají pochopení teoretického výkladu, a jakkoliv jsou explicitní – prudérní kontroverze nechápu – knihu snad čtou dospělí lidé. Oceňuji, množství statistických faktů a absenci ideologických závěrů – ty ať si laskavý čtenář udělá sám. Autor sám v předmluvě k vydání z roku 2020, tj. nějakých 25 let od prvního vydání, zdůrazňuje, že ani dnes by na vyznění textu nezměnil ani čárku, a že si za všemi vývody a závěry výzkumů i nadále stojí. Všem zájemcům o tématiku doporučuji.... celý text

Dech: Nové poznatky o ztraceném umění 2021, James Nestor

Všichni si instinktivně uvědomujeme nesmírnou a kritickou důležitost dýchání, jakkoliv se nad tím v každodenním životě málokdo vědomě zamýšlí, není o tom pochyb. Aby taky ne – kdo z nás, netrénovaných, vydrží bez dechu déle než třeba půl minuty? Dech a dýchání je klíč k životu a je zcela zbytečné v tomto směru cokoliv dalšího dodávat. O tom ale vlastně kniha není. Autor zaujímá spíš holistický postoj a přístup a předkládá množství základních i okrajových, a o to zajímavějších, faktů o dechu a dýchání. Začíná tím nejzákladnějším – dýchat nosem nebo ústy? Rozvádí a obšírně popisuje, pro mnoho lidí možná překvapivě, jednoznačná pozitiva spojená s dýcháním nosem a naopak negativa spojená s dýcháním ústy. Text dává nahlédnout do několika speciálních metod a způsobů, ukazuje jejich pozitivní vliv na zdraví člověka, dle očekávání představuje množství benefitů. Zmíním např. Tummo – metoda zpopularizovaná Wimem Hofem. Dále několik poznámek k holotropnímu dýchání – neopomene zmínit Stanislava Grofa. Zmíní jogínské a další východoasijské metody. Opakovaně se vrací k premise knihy – dech jako dávno ztracené, a dnes postupně znovu objevované umění. Na konci knihy jsou pak uvedena vybraná dechová cvičení. Před lety bych text odmávl jako alternativní nesmysly, dnes již tak kritický nejsem. Mně kniha posloužila primárně jako rozcestník k dalšímu zkoumání a je na každém, zda vůbec a případně co, si z toho odnese.... celý text

Třetí šimpanz (Vzestup a pád lidského rodu) 2004, Jared Diamond

Knihy zkoumající původ člověka mají jednu zásadní nevýhodu – strašně rychle stárnou. Každý nový objev fosilie našich předků, kosti, zubu, nástroje, čehokoliv, kdekoliv na světě, v podstatě způsobí, že text, minimálně částečně a nenávratně, zastará. To je naneštěstí případ i této knihy. Paleoantropologie od vydání originálu urazila obrovský kus cesty a na textu a autorových názorech je to znát. Je to důvodem proč dnes knihu nečíst? Jak se to vezme, ale domnívám se, že ne. Autor do textu vnesl velmi podnětné informace, a i přesto, že část skutečně ztratila na aktuálnosti, další jsou stále platné a stále velmi zajímavé. Text se, jak bylo uvedeno, věnuje původu člověka, přesahuje do fylogeneze druhů, hluboce zabředává do evoluční psychologie, obšírně a detailně se věnuje lidské sexualitě, párování, párovacím strategiím – obsáhle se například věnuje nevěře, evoluci nevěry a cizoložství obecně, popisuje důvody, strategie, zřejmé a méně zřejmé dopady. Věnuje se populárnímu a vděčnému tématu křížení mezi Homo Sapiens a Homo Neanderthalensis – zde jsou jeho vývody již jednoznačně překonány. Dále klade velmi zajímavé otázky ohledně původu ras, evoluci ras, důvodech vzniku, předkládá různé pravděpodobné a méně pravděpodobné teorie. Věnuje se stárnutí a umírání, zdůvodňuje, proč existují výrazné rozdíly v dožití jednotlivých živočišných druhů. Věnuje se mnoha a mnoha dalším zajímavým tématům, opět předkládá množství zajímavých informací, čtenář žasne nad šíří autorových znalostí a schopností kompilace drobtů k ozvláštnění textu. Čte se to skvěle. Z pohledu dnešní doby nemohu nezmínit jeden konkrétní střípek – totiž nákladné signály sexuální zdatnosti jednotlivce – aneb signál musí být nákladný, aby měl nějakou cenu, levný signál dokáže každý zkopírovat, a tudíž žádnou cenu nemá. Proč to zmiňuji? Kvůli současné módě „virtue signalling“, tj. signalizace ctností u všemožných celebrit, politiků, elit, vlastně kohokoliv na sociálních sítích. Levná, nic neříkající, hloupá a prázdná gesta, prohlášení v souladu s aktuálním nastavením morálky a ortodoxie davu, mající za cíl ukázat morálnost a dobrotu hlasatele. Kniha toho obsahuje mnohem víc. Přes jistou zastaralost textu lze stále doporučit k přečtení.... celý text

Studené světlo hvězd 2021, Pavel Fritz

„Tohle je jen začátek. Předehra. První zaklepání. Už brzy zazní další. Silnější a razantnější. Za dveřmi čeká dáma zvaná válka. Je nevyhnutelná. Je žádoucí. Je očistná. Je nezbytná pro budoucnost naší rasy. Máme na ni právo.“ Vesmírná černota, zima, samota, tajemství pohřbená nánosy prachu. Kosti, jako jediní svědci minulých hrůz. Výkřiky, při kterých tuhne krev v žilách. Strašlivé výkřiky, které nikdo neslyší. Není nikdo, kdo by přispěchal na pomoc. Unikající vzduch nebo bezbřehé násilí. Unikající život. Smrt v mrazivé temnotě. Osamocená krutá smrt. Věčné zatracení. Předchozím odstavcem jsem se možná nechal trochu unést, ale nevadí, tato skvělá povídková knížka si to bezesporu zaslouží. Po dlouhé době jsem po přečtení totálně odzbrojen. Kniha mě zaujala na první pohled. Rozkládající se mrtvola kosmonauta ve vraku vesmírné lodi naznačuje mnohé. Syrová grafika obálky plně odpovídá syrovosti ukryté uvnitř. Čeká na čtenáře, vyvolává spirály fantaskních obrazů, pocity mrazení, odpor, hrůzu. Jen si představit, jaké by to bylo, být v kůži protagonistů! Kniha se sestává z několika povídek a závěrečné kratší novely. Většina kusů je naprosto famózních, za slabší považuji pouze dvě. Kvalitě neubírá fakt, že některé nejsou ani zdaleka originální. Spisovatelská zručnost, práce s textem, příběhem, detaily, napětí, mrazivá atmosféra, vše funguje skvěle. Jistou neoriginalitu tak lze snadno odpustit. Čtenář se tak podívá například do tajemného labyrintu, ne nepodobnému tomu Minotaurovu. Další povídka mi velmi připomněla Osadu Kira Bulyčova. Další pak třeba jednu epizodu Akt X, nebo jiná pak Kouli od Michaela Crichtona. Tahle zdánlivá neoriginalita však vůbec neruší, naopak, je to skvělé zpracování a osvěžení známých motivů. Další kusy jsou pak zcela originální, nebo jsem jen neobjevil možné zdroje inspirací. Hororová atmosféra se dá krájet, napětí narůstá, protagonisté sympatičtí, závěry bývají kulervoucí, někdy trochu předvídatelné, přesto mi párkrát spadla čelist. Dlouho mě něco tak nechytlo, zvlášť povídková kniha. Pokud bych měl vybrat několik málo kusů, které považuji za nejvydařenější, tak asi „Lovci vraků“ s naprosto hrůzostrašně mrazivým koncem. Dále „Mrtví od Krakenova moře“, opět geniálně temná, opět skvělý, strašlivý závěr. Ten lze od jisté chvíle předvídat, ale ta neúprosnost osudu, to odměřené tempo neodvratně směřující k vyvrcholení nelze neocenit. Špatná není ani „Bestie“, přímočará, jednoduchá, opět se skvělým závěrem. Jako poslední bych určitě vyzdvihl závěrečnou novelu. Kombinace military SF, hard SF, politického thrilleru a boje o osud lidstva v galaxii funguje skvěle a k tomu navíc skvělé hlavní postavy. Všem fandům SF rozhodně doporučuji.... celý text

Nastavení mysli – Nová psychologie úspěchu aneb Naučte se využít svůj potenciál 2015, Carol Dweck

Nepochybně zajímavá kniha s jistým přesahem a s potenciálem nejen v sebepoznávání ve vlastním rozvoji, ale též ve zlepšení vlastního jednání s dalšími lidmi dle načrtnuté typologie. Je to ale zároveň klasická americká motivační „self-help“ kniha, jednoduchá, plná opakujících se lidských příběhů, opakujících se příkladů, jak se ten který jednotlivec, často známá osobnost, dostal z pevného nastavení mysli do růstového (nebo naopak nedostal). To opakování podobných životních příběhů je ubíjející. Autorka sice mnohokrát zmíní, že mnoho lidí je z pohledu nastavení mysli nevyhraněných, tj. v jedné oblasti reagují pevně, v jiné oblasti pak růstově, přesto v podstatě okamžitě sklouzává do černobílého vidění pevné vs. růstové a nic mezi tím. Je to motivační kniha jako každá jiná, plná nekonkrétních a obecných „rad“, jak se někam posunout, vyhraněných situací a příkladů co špatné nastavení mysli – pevné – způsobuje a naopak, jak prospěšné je mít nastavení správné – růstové. Ano, mít růstové nastavení mysli je nepochybně a objektivně výhodnější, jen se obávám, že pouze pomocí této knihy se k tomu lidé s pevným nastavením tak snadno nedostanou. Knize jednoznačně chybí konkrétní kroky, které by měl dospělý jedinec podniknout, aby své nastavení mysli změnil, například nějaké KBT cvičení, cokoliv. Jak například pracovat s radou typu „navrhněte si vlastní růstové strategie“? Netuším dodnes. Absence čehokoliv hmatatelného kvalitu a přínos textu sráží. Hodnotím, jak hodnotím, něco jsem se přece jen dozvěděl, nejen o sobě, ale též o druhých. Člověk okamžitě identifikuje reakci růstovou vs. pevnou, a protože dost pracuji s lidmi, alespoň tohle se hodí. Přečtení nelituju, ztracený čas to určitě nebyl.... celý text

Hřídel 2019, Ivo Hury

Zaujalo mě to od první stránky. Mysteriózní příběh nutí čtenáře číst, obracet stránky, objevovat svět, tenhle pocit jsem už nějakou dobu nezažil – za to autorovi díky. Příběh je zajímavý, dobrodružný a hodně mě bavil, prostředí je nápadité, mrazivé postapo, zmrzlý svět, skvěle vykreslené nelítostné prostředí, lidská civilizace roztroušena do několika malých izolovaných komunit, shluků života v ledovém mrtvém světě. A pak je tu hřídel, tajemný, rotující, nekonečný, ocelový, vše prostupující – dárce života, nositel naděje. Hlavní postavy jsem si velmi rychle oblíbil, survival mentalita je uvěřitelná, trocha explicitního sexu vždycky zvedne náladu a pak je tu parní „mech“, a to je taky vždycky super. Zpočátku komorní příběh malé skupinky přeživších se postupně mění v epickou záchranu světa. Doporučila mi to kamarádka, neočekával jsem nic – mé strojařské srdce lákal snad jen ten název – získal jsem hodně. Zájemcům o mrazivé pustiny doporučuji.... celý text

Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají 2021, Miroslav Bárta

„Místo inspirace a posunování dopředu jsme společností opresí a mandatorních úkonů, kdy již nic moc nebudujeme a neposouváme, ale jen se účastníme údržby systému, který dává stále méně a méně smysl.“ „Mizí lidé s unikátními názory …“ Další, tentokrát původní český, přírůstek do fondu „kolapsové“ literatury posledních let. Nutno podotknout, že na jednu stranu nijak originální, neboť autor zčásti přebírá závěry dřívějších prací, zejména nepřekonatelného Josepha Taintera (zákon klesajících výnosů), ale třeba též Jareda Diamonda (kapitoly o kolapsech vikingské kolonie v Grónsku nebo kapitola o Aboriginské Austrálii). Na druhou stranu pro českého čtenáře takto možná v přístupnější formě, připočteme-li fakt, že pan Bárta je tu vnímán jako vědecká celebrita, a pokud to ke knize přitáhne větší zájem, pokud to osloví běžného čtenáře, je to vlastně jen dobře. A možná to onoho běžného čtenáře následně nasměruje k dalším, podrobnějším a kvalitnějším pracím, viz zmíněný Tainter a jeho dodnes nepřekonané "Kolapsy složitých společností", popřípadě dnes již trochu překonaný Diamond, který má i přesto stále co nabídnout – minimálně osvěžující originální pohled na dějiny světa. V první řadě bych poupravil mediální prezentaci knihy. Nejedná se ani tak o nějaké rigorózně popsané zákony, doložené výzkumy, recenzované a kriticky zhodnocené závěry a pozorování, ale spíš esejisticky pojaté texty, názory na aktuální dění a osobní povzdechy, s trochou toho, nepochybně zajímavého, historického kontextu. Jeho pozorování a vývody jsou však zcela na místě a až na několik detailů a názorů na bývalého amerického prezidenta Trumpa, fenomény typu Cambridge Analytica, Brexit a nějací pochybní manipulátoři využívajících sociální sítě k ovlivňování celých davů jsem při čtení souhlasně přikyvoval, doslova nadšený z faktu, že i tato kapacita světového formátu má na vývoj západní civilizace podobný názor jako já, naprostý laik. Ve svých sedmi zákonech – esejích – autor popisuje různé kulturně společenské a environmentální jevy, na historických příkladech a událostech pak ukazuje jejich dopad na pokročilou civilizaci – v zásadě přispívají ke kolapsu a rozpadu. Kritizuje snižující se efektivitu inovací. Kritizuje tragédii dnešní doby, tedy nutnost inovace financovat pomocí dotací. Kritizuje dnešní západní kult ublíženosti, kulturu čirého pokrytectví a absenci jakýchkoliv sdílených hodnot. Nelze nezmínit poznámku o teorii civilizačních cyklů Petera Turchina. Oprávněně kritizuje Česko za např. vnímání korupce nebo délku stavebního řízení. Téměř vtipně pak s odstupem času působí popis průběhu prvních měsíců pandemie Covid-19 u nás a neschopnost elit situaci jakkoliv zvládat – tohle si zaslouží připomenout. Potěší trefné poznámky ohledně naprosté ztráty legitimity elit téměř všude v západním světě, odpojení od běžné populace, nulová shoda s tím, kam chce směřovat běžný člověk s běžnými životními starostmi, versus kam směřuje elita. Ne, opravdu nikdo nechce do utopického ráje. Elity vnímá jako zbytečné administrátory spravující sestup a úpadek. Obšírně se věnuje postupnému rozpadu společenské smlouvy, totální ztráty důvěry ve schopnosti politických elit zvládat krize, což je něco co dnes již jistě vnímáme všichni. Oprávněně kritizuje korporátní fašismus, kdy nevolení představitelé korporací jakoby organicky určují kurz směřování světa, hodnot a západní morálky. V této souvislosti je pak zcela na místě kritika konformismu, absence různých názorů, konformita vynucovaná sociálními sítěmi a právě nadnárodními, nikým nevolenými, korporacemi. Ano, kritika papalášství a arogance moci je oprávněná a zcela na místě, s mnohými názory s autorem bezezbytku souhlasím, pohled na vyprázdněnou Evropu, hloupé „elity“, arogantní politiky, je tristní a ubohý, jenže tohle do knihy nepatří, nebo ano, ale pak měla být prezentována zcela jinak, totiž jako esej o stavu světa, ne jako teorie vzniku a zániků říší a civilizací. Kapitola o energii je pak nesmírně zajímavou sbírkou faktů o současném světě, zejména o energetické náročnosti běžných věcí, nebo o úspěších / neúspěších vypořádání se s odpadem formou recyklace. Doporučuji věnovat důkladnou pozornost pojmu EROI a souvislostem. Kniha není v zásadě špatná, jen jsem čekal trochu něco jiného. Obsahuje množství osobních poznámek a povzdechů, možná až příliš sentimentálních, nad komercializací a bulvarizací moderní doby. Skoro jako když stařec mudruje nad mizérií světa. To mi do knihy vůbec nesedlo. Je to vlastně první kniha, kterou od p. Bárty čtu, a přiznávám, od vědce jeho renomé jsem čekal trochu víc. Kniha je hodně populárně naučná, náročnějšího čtenáře neuspokojí, autor dává průchod svému rozhořčení nad stavem světa, elit, Česka – do podobné knihy to nepatří. Nečekal jsem názorovou esej, čekal jsem rigorózní práci na téma vzestupu a úpadku civilizací. Váhám mezi 3 a 4 hvězdami, nakonec dávám 4, reálně 3,5, špatné to není, pro čtenáře neznalého tématu je to vlastně docela dobré, poslouží jako solidní rozcestník k dalšímu studiu. Je příznačné, že tato kniha vychází v době, kdy snad již nikdo soudný nepochybuje o tom, že západní civilizace se nenachází zrovna v nejlepší formě. Právě naopak, je zřejmé, že se nachází na znatelně sestupné trajektorii. Enormní náklady na udržení civilizační složitosti již zcela jasně překonávají výhody ze složitosti plynoucí. Čím více lidí o tom bude přemýšlet, tím lépe.... celý text

Kolaps 2008, Jared Diamond

Další fascinující kniha o historii lidských společností, o jejich přežití, prospívání, rozvoji, a jak již název napovídá, o koncích a kolapsech. Knihu jsem četl v podstatě hned po „Osudech lidských společností“ od téhož autora a při čtení jsem měl neodbytný pocit, že tato je jakýmsi nepřímým pokračováním, nekorunovaným následníkem. Dále prohlubuje a rozvíjí argumentaci předestřenou v „Osudech“, tedy že je to primárně přírodní / životní prostředí a geografie co bezprostředně ovlivní budoucí úspěch či neúspěch dané lidské společnosti. Zcela narovinu mohu prohlásit, že v této knize jsem těmto argumentům „věřil“ víc – viz můj komentář a výhrady u „Osudů“. Text se nese v podobném duchu, opět se skvěle čte, opět obsahuje obrovské množství zajímavých informací, historických poznámek a etnografických a antropologických faktů o různých kmenech, společenstvích, skupinách. Autor v plné šíři svých znalostí ukazuje na stěží uvěřitelnou rozmanitost lidského druhu. Příběh začíná popisem dvou farem, jedna v Montaně, druhá v Grónsku, jedna prosperuje, druhá zanikla před pěti sty lety. S pečlivostí sobě vlastní porovnává důvody a příčiny prosperity, respektive pádu. Mimochodem, je nesmírně zajímavé porovnat autorův dojem ze Spojených států amerických v době psaní knihy, tj. před nějakými patnácti lety, s tím kde je Amerika dnes – ten rozdíl je propastný. Krasojízda pokračuje do autorova srdcového teritoria, ostrovů jižního Pacifiku. Zde navštěvujeme lidské skupiny na ostrovech Pitcairn a Henderson, Mangareva a Velikonoční ostrov. Rekonstrukce života společností zde je dech beroucí. Autor ostrovy porovnává mezi sebou a ukazuje zásadní vlivy věštící úspěch či neúspěch dané lidské skupiny. V této části jsem poprvé zcela bez výhrad přijal autorovu argumentaci vlivu prostředí a geografie. Nic nemůže být výmluvnější než živoření a neodvratný kolaps skupiny lidí na izolovaném ostrově o rozloze pár čtverečních kilometrů. Každá chyba v plánování znamená neodvratný konec. Anebo naopak, podobně malé místo k životu, ale lépe geograficky umístěné, a situace je zcela jiná. A pak je tu Velikonoční ostrov, fascinující civilizace, která si svůj úpadek a kolaps zajistila svým vlastním přičiněním. Málokde lze nalézt detailní popis a historii této enormně zajímavé nešťastné lidské společnosti. Autor nás dále zavádí na množství dalších míst, namátkou Japonsko za šógunátu Tokugawa, vikingské osídlení severu Evropy, Shetlandy, Orkneje, a zejména středověké osídlení Grónska. Tomu je věnováno několik kapitol a nejsem si jistý, zda lze v češtině nalézt detailnější popis vikingských osad na tomto ostrově. Historie je to opět nesmírně zajímavá a fascinující. Ukázkový vzestup a pád. Nechybí poznámky o Inuitech a jejich předchůdcích (Dorsetská kultura a další paleo-eskimácké skupiny). Nakonec nelze nezmínit polemiku s vývody a závěry Josepha Taintera a jeho teorie o kolapsech složitých společností. Knihu doporučuji všem fandům historie, zejména pokud již četli autorovi předchozí „Osudy lidských společností“ a, tak jako já, úplně nebrali jeho argumentaci. Environmentální vlivy zde dostávají úplně jiný rozměr. Tím samozřejmě nezmírňuji své výhrady k „Osudům“, lze předpokládat, že vliv prostředí bude výrazně silnější u skupin žijících v extrémním prostředí – což místa popisovaná v knize bezesporu jsou – než třeba u kontinentálních skupin. Kniha však v každém případě stojí za přečtení.... celý text

Šílenství davů 2021, Douglas Murray

„Marxistické myšlení se na rozdíl od normálně myslícího člověka, který hledá pravdu, před nějakým neslučitelným rozporem či logickým zádrhelem nezastaví. Kontradikce považují tito myslitelé za samozřejmé a poučeni hegeliánskou dialektikou vědí, že se s jejich pomocí svět i vědomí rozvíjejí, a proto nelogičnosti – lépe řečeno absurdity – dokonce vítají jako užitečné. Kdo by si myslel, že logika porazí intersekcionální teorii, zřejmě nemá zkušenosti s nesčetnými rozpory, jaké dokáže marxista udržet v hlavě.“ Západ se zbláznil, to je dnes již zřejmé. Vidíme to na každém kroku, progresivismus se utrhl ze řetězu, postmodernismus a s ním spojené kritické teorie (neplést s kritickým myšlením) a jejich představitelé se v posledních několika letech vylili z vysokých škol, kde léta a desetiletí bujely jako rakovinné nádory, podivná „studia“, jakési nové náboženství, kult, s vlastními proroky a mučedníky, plné nenávistné ortodoxie a neodpouštějícího dogmatismu, s cílem zničit a rozložit vše známé a pevné, demoralizovat základy společnosti, zničit společný étos, rozložit a rozbít společenskou smlouvu, polarizovat společnost, vyvolat svár. Tito lidé obsadili média, instituce, korporace, a co je nejhorší, školy, kde tuto zvrácenost přenášejí na další generace. Kdo sleduje dění, zejména v Americe, je mu jasné, že tam již dehumanizace tradicionalistů / konzervativců / individualistů dosahuje alarmujících rozměrů. Kulturní válka je v plném proudu a na Západě, zdá se, vítězí kolektivismus. Je paradoxní, že podobnou knihu musí napsat příslušník utiskované menšiny, konkrétně homosexuální spisovatel, aby byl alespoň trochu chráněn (ne, že by mu to tedy nějak pomohlo) svou „utlačovanou“ identitou proti rozhořčené zuřivosti internetové lůzy – považte, dovoluje si označovat věci pravými jmény, klást nepříjemné a kacířské otázky, odporovat dogmatu a protivit se ortodoxii současné doby, znevažovat úspěchy x-té vlny feminismu, kritizovat antirasismus, dokonce kritizovat vlastní skupinu, totiž homosexuály, a v neposlední řadě, ale zdaleka nejhorší, dovolit si poukázat na extrémní rozpory v trans problematice. To je jen několik vybraných témat, zásadních postmoderních civilizačních problémů, nevyřešených hlavolamů, bez kterých nelze plánovat cestu k lepším zítřkům. Autor si vybral čtyři výbušné oblasti, doslova minová pole současnosti: homosexuály, ženy, rasu a trans problematiku. Mezi těmito hlavními kapitolami jsou pak krátké vsuvky věnující se původu vší té hrůzy v marxismu, vlivu korporací a plošné cenzury, a možnostem rehabilitace a odpuštění. Je to esejistická kniha, vlastně jeden dlouhý esej, rozdělený do kapitol. Nenabízí řešení, ukazuje však svět postmodernistů a progresivistů v plné nahotě, se všemi nekonzistencemi, nelogičnostmi a inherentními vadami v dogmatech víry v krásný nový svět. Používá k tomu nejkřiklavější příklady z posledních let, události, o kterých český čtenář neví, pokud se zrovna nezajímá o dění v anglosaském světě, neboť je do jisté míry chráněn jazykovou bariérou. Vyzdvihl bych několik míst, zejména geniální část výzkumu IQ, kapitoly popisující zcela bizarní události na školách Evergreen a Yale, doslova Orwellovský „doublethink“ elit, pokrytectví médií, a mnohé další. Ke knize jsem si vypsal několik stran poznámek, dojmů je příliš mnoho. České vydání alespoň částečně zaplňuje trestuhodné informační vakuum stran toho, jaká to zrůdnost se rozbujela nejprve na anglosaských univerzitách, aby se vše v posledních pár letech vylilo do celé anglosaské společnosti. Kniha je informativní, dokumentující největší a nejvíc do očí bijící excesy „Woke“ kultu. V žádném případě nejde k teoretickým základům nového náboženství, zmíněn je v podstatě pouze arcidémon a pedofilní násilník Michel Foucault a souvislost s marxismem, to vše navíc „z rychlíku“. Bohužel je to něco co v češtině zcela nepochopitelně chybí, co by mohlo posloužit jako obrana proti tomuto zhoubnému a rozdělujícímu kultu, nebo minimálně zpomalit jeho nástup. Překlad je ovšem otřesný, skoro se nechce věřit, že překládal p. Tomský. V originále jsou některé věty jednoduše skvělé, téměř vtipné, ostří břitké, dle nejlepších tradic, jak pergamen suchého, britského humoru. Bohužel větší část překladu tuto břitkost nezachovává. Na rozdíl od Podivné smrti Evropy působí překlad poněkud unáhleně, někdy věty vůbec nedávají smysl. Je to složitostí tématu nebo odfláknutou redakcí? Netuším. Pravdou je, že překladatel to měl tentokrát mimořádně obtížné, ustálená česká terminologie „woke“ pojmů neexistuje, vše teprve vzniká jako reakce na kulturní tlak Západu. Je to depresivní kniha, ukazující neradostnou budoucnost. Tohle není něco, co mávnutím proutku zmizí v propadlišti dějin. Lidé, kteří byli indoktrinováni kritickými teoriemi jen tak snadno svůj pohled nezmění, je to zničená generace nebo dvě. Neodpustím si dvě poznámky. První: je zvláštní sledovat, jak se Amerika, kdysi maják svobody a individualismu, propadá stále hlouběji a hlouběji do kolektivistického pekla a na druhé straně komunistická a stejně kolektivistická Čína zaujímá místo přední světové velmoci. Nápadná souvislost. Druhá: Lví podíl na současnem stavu světa, polarizaci a rozhádanosti, mají naneštěstí právě Západní novináři. Kdysi hrdí hlídací psi demokracie jsou dnes pouhým stínem svých předchůdců, investigativních hrdinů kauz jako Watergate a dalších. Dnes jsou to vesměs korporativizovaní, do sebe zahleděni a sebestřední hlupáci, a spíš než hlídací psy, připomínají hrobaře demokracie, jimiž ve skutečnosti opravdu jsou. Pro par kliků, přijmu z reklam, prodejů, neváhají roztáčet spirály pseudokauz, nesmyslných a absurdních kontroverzí, čistých lží a ve své ideologické zaslepenosti nevidí důsledky svých činů. Budoucnost k nim nebude shovívavá. Přes hrůzný překlad knihu doporučuji.... celý text

Mír na Zemi 1989, Stanisław Lem

„Považovali to za úvod k menšímu flirtu, jenže flirt byl to poslední, po čem jsem tenkrát toužil. Jestli to správně odhaduju, fackovali mě aktivistky women’s liberation, ale stávalo se to zřídka, protože mezi těmi je hezkých ženských jako šafránu.“ „Všeobecná láska se přímo rozběsnila. Lidé se jenom nemohli dohodnout na tom, kdo brání jejímu šíření, zato se všichni sjednotili v názoru, že nepřátelé lásky a dobrotivosti je nutno odstraňovat.“ Ano, Lem byl vizionář, o tom není pochyb. Zkoumá věci, jevy, směry vývoje, lidské reakce na neznámo, temnotu vesmíru, temnotu lidské mysli, spoustu témat lze přenést do současnosti, všechna čest. Akorát, že tohle mě vůbec nebavilo a jsem rád, že to mám za sebou. Příběh začíná jakoby v půlce děje, postupně buduje souvislosti, vrací se do minulosti, vysvětluje, vzpomíná. Protagonista utrpěl přerušení corpus callosum po zvláštní nehodě během své poslední misi. Úvahy jak dostat potřebné informace z nedostupné hemisféry, vzpomínky na průzkum, operace s „telematy“, to vše je nepochybně zajímavé, jenže já se vůbec nemohl začíst. Téma vzniku nadlidské superinteligence, vzniku technologické singularity je přitažlivé, úvahy o lidství, o dopadu na lidstvo, zapadají do celkového rámce příběhu, jenže autor neustále někam odbočuje, něco komentuje, odbíhá od příběhu, text je roztříštěný, tuhle komentuje dění na Zemi, tady průmysl telematů, jindy zase sex s telematy, women’s liberation, mozek, mysl a další a další úvahy, je to nekonečné, nudné, ukecané, zbytečně ukecané, beze smyslu – nebo já ho tam alespoň neviděl, nebo nepochopil. Něco z toho je vtipné, ale celkově nechápu, proč se mi to tak blbě četlo. A vlastně ani ten protagonista mě tentokrát moc nebavil. Tři hvězdy za vizionářství a těch pár zajímavých komentářů a vtipných, zhusta neprogresivních, poznámek.... celý text

Supervelmoci umělé inteligence: Čína, Silicon Valley a svět v éře Al 2020, Kai-Fu Lee

Svět se mění, nezadržitelně, nezpochybnitelně, přímo před očima. Mílovými kroky se řítíme do technologické a korporátní dystopie, je to nezastavitelné, je to nevyhnutelné. Někteří budou nadšení – alespoň chvíli. Někteří budou protestovat, jiní se uchýlí na okraj společnosti, ale to bude ta nekonformní menšina, z hlediska systému nedůležitá. Naprostou většinu z náš čeká tyranie nadnárodních korporací, demokracii obcházejících entit, za asistence specializovaných umělých inteligencí, nefalšovaný korporátní fašismus. Trochu dramatický úvod, říkáte si, myslím však, že zcela na místě. Autor popisuje zárodky takového systému, ve více či méně pokročilé fázi vývoje, korporace ruku v ruce s čínským komunistickým kapitalismem. Text je výrazně technooptimistický a sinofilní. S ohledem na autorův původ, profesi a zdroj obživy mu ani nic jiného nezbývá. Popisuje Čínu jako dar z nebes současné globální civilizace, jen ona, na rozdíl od prohnilého a ziskuchtivého Západu, ztělesněného giganty ze „Silicon Valley“, pracuje pro blaho lidstva a globální civilizace a nechce nic jiného než naše společné dobro. Tak jistě. Čekal jsem detailní zprávu o stavu vývoje umělé inteligence, dostal jsem něco úplně jiného. V první části autor krátce zmíní fakt, že obecná umělá inteligence je stále na hony vzdálená a vyžaduje výrazný kvalitativní skok kupředu a dále se věnuje tomu, v čem dnes Čína exceluje, „deep learning“ a neuronovým sítím. V další části následuje optimistický popis excelence Čínských technologických a internetových firem, neopomenut je „fakt“ jejich morální nadřazenosti nad "prohnilým" a upadajícím Západem. Popisuje rozdíly v mentalitě mezi západními a čínskými businessmany a opět poněkud zmateně obhajuje ty čínské. Část knihy je autobiografická, popisuje autorův vztah k rodině, životu, humanismu a co to znamená „být člověkem“ ve vztahu k umělé inteligenci. Dále zmiňuje svůj boj s rakovinou a uvědomění si vlastní smrtelnosti, konečnosti a všechny ostatní věci s tím spojené - důležitost vztahů s lidmi, přátelství, rodinu. Tahle část jako by do textu vůbec nepatřila. Obšírně se věnuje též popisu možností současných čínských firem v oblasti specializovaných AI, v čem předhánění Ameriku, v čem naopak ztrácí. Náskok ve vybraných oblastech vysvětluje faktem, že Čína sbírá obrovské množství dat o všech svých obyvatelích (a nejen o svých), na těchto souborech dat se pak specializované AI učí a excelují. Ono pověstné rozpoznávání obličejů, dystopický sociální kredit, sledování přestupků, a mnoho dalších. Úplně pekelná je vize návštěvy autonomního nákupního centra, kde o vás vědí víc, než vy sami o sobě. Na druhé straně naopak vysvětluje důvody, proč Čína stále výrazně ztrácí v jiných oblastech, například v autonomním řízení vozidel. Celkem zajímavá je též kapitola věnující se rozborům, které lidské činnosti v dohledné době AI nahradí a které spíše ne, nebo s výrazně menší pravděpodobností. Proč hodnotím tak nízko? Kvůli výraznému pročínskému postoji, kvůli snaze o normalizaci čínského komunistického kapitalismu. Kvůli snaze o normalizaci kolektivistického myšlení a jednání, aneb stát (Čína) je tu pro naše dobro, všechno tohle dělá pro obecné blaho světa, pro blaho lidstva, pro lepší zítřky, pro krásný nový svět, pro utopickou, nebo možná dystopickou budoucnost, noční můru. Sociální kredit je posun dopředu, sbírání a analyzování obrovského množství dat je naprosto v pořádku a jediná správná cesta do budoucnosti. To je samozřejmě ironie. Je děsivé, jak o tom někdo dokáže takto optimisticky psát. Nechci žít v takové budoucnosti, i když se jí pravděpodobně nevyhnu. Je tu vidět ten kulturní úpadek Západu, opět nám někdo předkládá ten čínský model přemýšlení, pracovní morálky, uvažování, jako nadřazený tomu Západnímu. Kolektivismus vs. individualismus. Sledujeme vás pro vaše vlastní dobro! Je tu zároveň skvěle vidět jak je Čína pomyslným vítězem globalizace. Západní firmy tam s vidinou zisků přenesli své zásadní „know how“, Čína vše zkopírovala, uzpůsobila „low costu“, a nyní z toho majoritně těží a Západní firmy šoupají nohama a klaní se politbyru Strany jejím nohsledům, aby si mohli ukousnout jeden malinký kousíček toho obřího koláče čínské spotřební společnosti. Autor se zásadně mýlí, nebo záměrně mate čtenáře, ve svých závěrech. Ano, Čína neklade překážky ve výzkumu AI, proč taky? Vždy Strana moc dobře ví, jak AI skvěle využít v utužení tyranského režimu, sociální kredit a identifikace nepohodlných občanů jsou pouze špičkami ledovce. AI má v očích vedení komunistické strany jasné místo v řízení státu a v kontrole obyvatel, není to utopická budoucnost, je to dystopická tyranie nejhoršího kalibru, pověstný Big Brother. Právě tato úloha AI v řízení státu je dle mého názoru tím nejsilnějším podnětem a pobídkou k podpoře, což CCP velmi jasně vnímá a vidí. Je to špatná kniha? V zásadě ne. Jen je to zbytečná kniha, užitečná možná tak pro někoho, kdo posledních deset let prožil v lese, absolutně odstřižen od světového dění. Lituju ztraceného času? To zase ne, opět jsem si potvrdil, jak pokřivená je mysl techno optimistů a sociálních inženýrů. Jak patologické jsou jejich sociálně optimistické představy, sny o nepodmíněném příjmu, víra v dokonalou společnost. Je neuvěřitelné, jak autor a jemu podobní věří v utopické zítřky, věří, že lze člověka vychovat k dokonalosti. Nelze, a bude to znovu stát mnoho lidského utrpení, než to svět opět zjistí.... celý text

Vyhnancem na planetě Gor 1996, John Norman

Pokračování předchozího příběhu, protagonista je opět vržen na Gor. Stejný svět a stejný styl psaní, i když tentokrát je příběh trochu zamotanější. Autor taktéž věnuje mnohem víc prostoru popisu světa, zákonů, pravidel, společnosti, kultury. Protagonista se dostává do zvláštního města Tharna, kde na rozdíl od celého zbytku Goru, vládne žena, titulována „tatrix“. Zde ho čeká to, co čeká každého chlapa na planetě, kde jsou jinak normálně ženy otrokyně. Případný zájemce si jistě domyslí. Tentokrát mě, mnohem víc než v předchozím díle, štvalo naivní a hloupé chování hrdiny tváří v tvář vládkyním Tharny. Přesto je to stále zábavné, probleskuje antifeministický étos, úvahy o svobodě žen a mužů lze aplikovat i na dnešní svět. Kontroverze mohou pramenit opět snad jen z nečistého a neprogresivního způsobu psaní a uvažování autora, ženy jsou opět otrokyně, poddajné, sexuální, lehce ovladatelné. Chlap se hloupě baví a feministky a feministi musí skřípat zuby.... celý text