thorir přečtené 720

Cesta 2008, Cormac McCarthy

„V šedém světle vyšel ven, zůstal stát a na okamžik spatřil absolutní pravdu světa. Zdědili planetu, která se bez ustání otáčí kolem své osy. Nesmiřitelná temnota. Slepí psi slunce na zběsilém útěku. Drtivá nicota černého vesmíru. A někde v doupěti se dvě štvaná zvířata třesou jak liščata. Vypůjčený čas a vypůjčený svět a vypůjčené oči, aby se nad ním mohlo plakat.“ Nejsem ani vyloženě nadšen, ani vyloženě zklamán. Autor dokonale vykresluje atmosféru zoufalství, šedi a beznaděje. Deprese pomíjivého světa je hmatatelná a při čtení čtenáře objímá jako jakási černá mlha. Textem probleskují okamžiky čiré hrůzy, náznaky šílenství konce civilizace. Přesto, příběh je víceméně monotónní, putování, putování, putování, cesta, cesta, cesta, cesta jakoby bez konce. Autor nicméně udrží čtenáře v pozoru, možná právě díky těm občasným a pozvolna dávkovaným hrůzám. Nutno vyzdvihnout, že některé věty jsou doslova odzbrojující a zasáhnou opravdu hluboko v nitru. Postavy jsou nicméně divné, anonymní – nelze říct, že ploché, ale zároveň ani nijak zvlášť zapamatovatelné nebo oblíbitelné. Co mě však maximálně iritovalo, bylo jejich nelogické, nesmyslné a prapodivné chování, naprosto nehodící se do nebezpečného světa po kolapsu civilizace. Konec je celkově nemastný neslaný. Přes kritiku času stráveného s knihou nelituji, od autora si časem přečtu něco dalšího, přesto považuji „hype“ kolem „Cesty“ za neúměrný celkovému zážitku. „A teď si připomeň svou temnotu, ledový chlad, a jestli nejsi proklet.“... celý text

Zabíječ čarodějnic 2022, C. L. Werner

Poslední instance honu na čarodějnice – nebo spíš honu na nekromanty, upíry, morové alchymisty, odporné krysáky, a v neposlední řadě honu za nebezpečnou a kacířskou knihou. Příběh pokračuje tam, kde skončil v předchozí knize. Thulmann se vrací do Altdorfu a téměř okamžitě zabředá do místních mocenských intrik, které se, žel, nevyhýbají ani svatému Sigmarovu řádu. Spolu s Thulmannem se samozřejmě vrací další staří známí – temný kapitán Morrovi gardy, krásná a smrtící Silja, a samozřejmě loajální násilník a alkoholik Streng. Protagonisté jsou malinko jiní než v předchozích dílech, Thulmann trochu otupí hrany své přirozené arogance, je vnímavější, lidštější. Streng vlastně taktéž. Antagonisté jsou stejně odporní jako minule – krysáci, nekromanti, upíři, kacíři a hrůzy Chaosu. Opět nechybí bezbřehé násilí, hektolitry všemožných tělních i mimotělních tekutin, temnota středověkého světa ve válce s Chaosem – tedy vše co k podobné knize patří. Konec je poněkud otevřený, poněkud uspěchaný, celkově neuspokojivý a vlastně hlavní důvod nižšího hodnocení. Škoda.... celý text

Apokalypsa nebude: Proč nám škodí environmentální alarmismus 2022, Michael Shellenberger

„Problém nového environmentálního náboženství spočívá v tom, že je čím dál apokalyptičtější, destruktivnější a čím dál víc samo proti sobě. Vede své stoupence k často pokrytecké démonizaci jejich odpůrců. Vede je ke snahám omezit moc a blahobyt doma i v zahraničí. Šíří úzkost a deprese, aniž by uspokojovalo hlubší psychologické, existenciální a duchovní potřeby, jak po tom jeho zdánlivě sekulární stoupenci touží.“ „Zpravodajská média, redaktoři a novináři by se mohli zamyslet nad tím, zda jejich věčné senzacechtivé nafukování problémů životního prostředí není v rozporu s jejich profesním závazkem nestrannosti a přesnosti, či jejich osobním závazkem být ve světě pozitivní silou. Ačkoliv si nedělám velké iluze ohledně toho, zda utajení aktivisté pracující jako novináři někdy změní styl, jímž poskytují informace, doufám, že konkurence z prostoru mimo tradiční zpravodajské instituce, zejména ze sociálních médií, vnese do environmentální žurnalistiky novou rivalitu a pomůže zvýšit standardy.“ Klima se mění, to asi není třeba nějak zpochybňovat nebo rozporovat. Do jaké míry je za klimatické změny odpovědná činnost člověka je stále předmětem konsenzu, kdy, slovy Václava Cílka, 98% vědců zastává jeden názor – tedy rozhodující odpovědnost má činnost člověka, cca 1% vědců s tímto názorem nesouhlasí, a zbytek se zatím nedokáže rozhodnout. O tom však kniha není, autor klimatickou změnu nerozporuje. Kniha je předně o klimatickém alarmismu, o panice a hysterii, o vyvolávání strachu a o bilionech a bilionech Dolarů / Euro vyhozených za nesmyslné projekty nařízené dekarbonizace, uhlíkové neutrality, apod. Kniha je rozdělena do několika tematických kapitol, autor se věnuje množství populárních témat, od těch nejzákladnějších a mediálně nejvděčnějších, tedy kácení deštných pralesů v Brazílii a obří lesní požáry, přes vymírání druhů, vč. ledních medvědů, přes lov velryb, konzumaci masa, ikonická plastová brčka, přelidnění, emisní povolenky a industrializace rozvojového světa, a mnoho a mnoho dalšího, konečně po problematiku jaderné energetiky a hlubších úvah o původu a motivacích klimaalarmistického náboženství. Každá kapitola je svým způsobem zajímavá. Obsahuje množství odzbrojujících detailů, obrácených pohledů, protinázorů vůči mainstreamu. Vše pečlivě ozdrojováno a doloženo – ze 450 stránkové knihy je cca 100 stran poznámek a zdrojů. Jako červená nit se knihou táhne premisa v podobě stoupajícího ekonomického rozvoje a ruku v ruce s tím rostoucí environmentální ochrany. Vypíchl bych zejména dvě výše zmíněná zásadní témata, tj. jaderná energetika a klimaalarmistické hnutí. Jako technicky vzdělanému inženýrovi se mi kapitola o úpadku jaderné energetiky četla obzvlášť obtížně, pěsti zaťaté vztekem, rudo před očima. Tolik lží z úst klima kreatur, tolik technického tmářství, tolik logických nesmyslů. Člověku, a nemusí být nutně technik, je z toho smutno a úzko. Kapitolu věnovanou jaderné energetice velmi oceňuji a vyzdvihuji. Perfektně mapuje, kde se ta nenávist k atomu historicky vlastně vzala. Druhý zásadní motiv je vlastní klimahysterické hnutí. Proč to vypadá, že se dnešní nejmladší generace dočista zbláznila? Kulty smrti Extinction Rebellion, Last Generation, autistická Greta Thunberg, a zcela jistě výčet není konečný. Kde se vzali? Proč uvažují, tak jak uvažují? Autor jde skutečně hluboko, sám bývalý zapálený environmentalista, hledá spojky až u známého Thomase Malthuse a v jeho neméně známé Eseje o principech populace, dále zmiňuje například Paula Ehrlicha a jeho knihu Population Bomb z konce šedesátých let – mantru a bibli všech soudobých environmentalistů, a v neposlední řadě zkoumá kultický charakter klimaalarmistického hnutí, zejména tématiku smrti, doslova kult smrti, jako manifestace strachu ze smrti, nepovedeného života, pocitu promarněného života, nebo pocitu, že je život aktuálně ve slepé uličce. Tato část mi přišla extrémně zajímavá, jakkoliv je samozřejmě krajně spekulativní, rozhodně si zaslouží další hlubší úvahu. Během čtení jsem se nedokázal ubránit srovnání s jinou podobnou knihou: Falešný poplach z roku 2021 (Argo/Dokořán) od Bjørna Lomborga. Shellenberger píše spíš populárněji, i volba témat, byť se částečně překrývá s Lomborgem, je víc populární, poplatná bolístkám mainstreamu. Oba autoři však používají stejné technické argumenty a formulují podobné závěry stran toho, co dělat do budoucna. Tam kde je Shellenberger spíš populární, je Lomborg více vědecký, víc rigorózní, více se opírá o čísla, grafy, tabulky. Shellenberger se skvěle čte, styl psaní je jednoduchý, svižný, čtivý. Naopak Lomborg je opět spíš techničtější, přesnější. Technicky zdatnému čtenáři bych doporučil spíš Lomborga. Laikovi, nebo komukoliv kdo se příliš nechce zabývat čísly, pak spíš Shellenbergera. Obě knihy rozhodně stojí za přečtení, a pokud máte čas pouze na jednu, volte Lomborga. Závěrem opět vyvstává otázka, proč tohle pohnutí svědomí v myslích klima kreatur máme platit? Ty enormní náklady na dosažení mýtických a nesmyslných cílů? Nebo mají pravdu konspirační teoretikové a všechno je to jen transfer peněz z kapes daňových poplatníků a jejich rozdělení mezi několik vybraných vlád a korporací? Za sebe to vnímám tak, že svět možná až tak nepotřebuje radikální snížení emisí CO2 a dosažení mýtické a neexistující uhlíkové neutrality za cenu biliardových nákladů. Svět však nutně potřebuje obrousit a otupit hrany obou extrémů, tedy jak v táborech radikálních popíračů, ale hlavně v táborech radikálních hysteriků – protože tito evidentně v tuto chvíli páchají mnohem větší ekonomické a společenské škody. Doporučuji.... celý text

Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách? 2004, Philip K. Dick

Kultovní a ikonický příběh, proslavený především svým filmovým zpracováním. V knihově to na mě čekalo dlouho, ať je to jakkoliv, tento čtenářský dluh si tímto umazávám. Příběh je v zásadě docela komorní, text je psán čtivě a jednoduše, přesto lze v pozadí vnímat hlubší, filosofické, úvahy. Čtenář vnímá množství otázek na téma života, lidství a lidskosti, spravedlnosti, rovnoprávnosti – a teď to nemyslím v tom moderním, poněkud pokřiveném, smyslu. Autor vykresluje neveselý bezbarvý, téměř neživý svět, svět na konci, zničený svět, svět všemocných korporací, urbanistickou dystopii, svět lidí plných deprese a šedi. Kdo ví, zda na nás takový svět nečíhá někde za rohem. Záměrně nesrovnávám knihu s filmem, film je textem inspirován a obě díla jsou kultovní svým unikátním způsobem. Příběh je zcela oprávněně zařazen mezi mistrovská díla Sci-fi. Doporučuji.... celý text

Rok 1000: Konec světa 2022, Vicente Segrelles

Žoldnéř je tak trochu komiksové „guilty pleasure“ – jednoduché příběhy, dětské scénáře, černobílé charaktery a až příliš častá rozuzlení stylem „deus ex machina“. To vše však čtenář snadno odpustí, protože malba! Ach, ta malba! A atmosféra světa! Tentokrát nutno vyzdvihnout výrazný příběhový posun, alespoň oproti předchozímu dílu. Žoldnéř se dostává do jiné reality, opět zachraňuje spoře oděnou sympatickou ženu – nebo ona zachraňuje Žoldnéře? Potkává nové postavy – paralelní protějšky starých známých – a samozřejmě opět bojuje s prapodivnými kreaturami. Svět pod světem je zajímavý nápad. Technika jinosvěta a obecně technické detaily opět berou dech. Dialogy jsou sice trochu podivné, ale kdo by to řešil! Žoldnéřův svět, mix Sci-fi a fantasy, za mě prostě funguje.... celý text

Hvězdolet Vltava 2022, Tomáš Lipner

„Zavázali jsme se sloužit své vlasti a já věřím, že nebude-li již zapotřebí chápat se zbraní, stejně dobře se chopíme lopat a hvězdolety vyměníme za kombajny.“ „Nikoli poprvé v uplynulých dnech Evžena napadlo, že zrušení povinné maturity z matematiky na středních školách byl zločin proti státu a sabotáž úsilí lidstva v obraně Země …“ Na knize mě tentokrát zcela jednoznačně zaujala obálka. Tváře hrdě hledící vstříc zářivé a pokrokové budoucnosti, vstříc skvělým a hlavně světlým zítřkům, vedle toho rakety a doly! Ano, doly. Vše vyvedeno v bílé, rudé a modré. Sám zaujat lidskou tragédií jménem komunismus, amatérsky obeznámen s ikonografií a mytologií tohoto zrůdného a svým způsobem neteistického náboženství, jsem musel knihu koupit. Tolik lidského utrpení, kolik tahle zvrácenost způsobila! Zbláznil se snad autor? Jak vůbec může míchat komunismus a české sci-fi? Je to snad nějaký zastydlý majitel rudé knížky? Nějaký naivní příslušník socialistického svazu mládeže, nebo hůř, komunistické strany? Naštěstí ne, slovy kamaráda, kniha je alegorie, nikoli adorace komunismu. Jen načasování vydání je naneštěstí vzhledem k právě probíhajícím historickým událostem možná trochu nešťastné. Příběh bych zařadil mezi (budovatelskou) space operu, českou space operu, klasickou rakeťárnu, jakkoliv jde dnes o vzácný úkaz. Aniž bych chtěl prozradit příliš, posádka s lodí přežije katastrofu, putuje vesmírem, snaží se přežít, hledá „domov“ a samozřejmě hledá a hodlá potrestat zrůdné hlavní záporáky. Přitom objevuje nové a nepoznané, obnovuje stará spojenectví, prožívá různá dobrodružství, tváří v tvář zoufalství a hrozbě naprostého vyhlazení. Je to povedené sci-fi, se zajímavým příběhem, se zajímavými a sympatickými postavami. Autor si dává velkou práci s popisem světa, všech detailů a reálií, paralelní realita, kde ČSLA staví a vlastní kosmické lodě je téměř uvěřitelná – Československá hvězdoplavba! Kniha je plná technických detailů o lodi samotné, plná vesmírných bitev – byť zde se autor stylem nepochybně inspiroval jinými, napadá mě Honorverse Davida Webera – na druhou stranu, co funguje skvěle jinde, funguje skvěle i tady a tuto lehkou neoriginalitu lze snadno odpustit. Jak bylo řečeno, postavy jsou celkem sympatické a uvěřitelné. Protagonista Evžen je sice místy tak trochu ňouma, leckdy otravný a zpočátku dost naivní a zapálený straník, jeho plamenné budovatelské projevy k posádce jsou doslova na pěst. Nicméně další to vyvažují – například kapitán, a vybraní mariňáci, a samozřejmě i Evžen ve finále prodělá jistý vývoj. Ohledně postav a jejich pojmenování stojí za zmínku věnování a poděkování na konci knihy. Leckterý čtenář jistě zamáčkne slzu. Text je často vtipný, plný českých pop-kulturních odkazů, čte se snadno. Zvlášť nostalgici se neubrání úsměvu, neboť zde naleznou množství vtipných narážek na minulý režim. Zaujme i reference na Červeného trpaslíka. Alegorie na budovatelský minulý režim v knize hraje nezanedbatelnou úlohu. Jakkoliv se kniha tváří jako komunistická agitka, je mezi řádky, a někdy i explicitně, antikomunistická. Aniž bych chtěl prozrazovat příliš, kritika režimu z úst jedné z postav je víc než trefná a následná obhajoba svobody rozhodně stojí za pozornost. A pozitivní je, že přežijí kočky! Co mi naopak nesedlo je, zcela na rovinu, uvěřitelnost samotného univerza. Ten prapodivný mix extrémně pokročilé a futuristické techniky na jedné straně a archaické techniky na straně druhé by prostě nemohl fungovat. Na jedné straně hypeprostorové skoky, obří vesmírné lodě, atomové reaktory ve vesmíru, a na druhé straně zamrzlá technika, stohy papíru, všudypřítomná byrokracie, psací stroje, nástěnky, … a pak samozřejmě samotná komunistická ideologie. A ještě jedna věc – vložené obrázky. Je zarážející, že si vydavatel dal tolik práce s grafickou podobou knihy, obrázky jsou skvělé, ale často vůbec nesedí do příběhu, zobrazují jiné scény, než se nachází na okolních stránkách, zobrazují zcela jiné lodě, a na rovinu, mají spíš „star-trekovský“ než „vltavovský“ nádech. Přes lehkou kritiku výše jde však stále o skvělou českou sci-fi ze staré školy. Všem fandům žánru doporučuji. „Vždyť se na to podívej! Komunismus je pro děcka, co si žijou ve vlastním pohádkovém světě, nebo pro duševně narušené lidi, kteří nechápou co to je realita!“... celý text

Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné 2021, Alexandr Mitrofanov

„Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“ Petr Čaadajev, ruský filosof „Věčný komplex méněcennosti většiny Rusů před Západem dostal medovou náplast: děláme si ve světe, co chceme, a nikdo na nás nemá, protože se nás všichni bojí a kohokoliv můžeme vmžiku zničit! Euforie měla až orgastické rysy.“ Na knihu jsem narazil v podstatě náhodou, po diskuzi s kamarádem na aktuální téma proradného ruského útoku na Ukrajinu, Ruské válečné mentality, neschopnosti ruského národa žít svobodně a toužit po svobodě a klasických liberálních hodnotách a s tím související kolektivní vině Rusů na současné válce s Ukrajinou. Přestože sám sebe řadím mezi klasické svobodomyslné liberály, zcela upřímně, Mitrofanova moc neberu a nečtu jeho články, považuji ho za velkoměstského kavárenského levičáka, odstřiženého od běžné životní reality, se vším negativním, co se s tím dá spojit. Nicméně, ať je to jakkoliv, jeho názory na současné i minulé Rusko mě přece jen zaujali. Jeho znalost ruského prostředí, znalost mentality národa, do něhož se narodil, je neoddiskutovatelná. Knihu jsem tedy koupil, přečetl a zde jsou mé dojmy. Ještě doplním, že vznikla před válkou a o útoku na Ukrajinu v ní není ani čárka. Text je svižný, jednoduchý, vše je psáno čtivě a úderně, někdy s nádechem humoru, žádné složité konstrukce, autor je novinář a je to poznat. Je to silně názorová kniha, Mitrofanov nemá Rusko příliš v lásce – a to je velmi slabě řečeno - s ohledem na vývoj posledních měsíců a let (dnes je konec 8/2022) se tomu nelze divit, ruská realita mu dala za pravdu a nás ostatní kopla do zadku. Kniha je rozdělena do tří hlavních okruhů, monstrproces Navalnyj a současná Ruská státní tyranie, původ nemocné ruské mentality a ublíženosti a konečně projevy ruské národní mentality během posledního plus mínus století. Vše demonstruje na „minipříbězích“ jednotlivců a skupin. Popisuje praktiky současných represivních složek, ne nepodobné praktikám NKVD z dob Rudého teroru, popisuje zákony, které stát nedodržuje, nebo spíš porušuje kdykoliv se to autoritám hodí. Občas proloží historickou vsuvkou, například chováním aparátčíků z dob Rudého teroru, čekajících v celách smrti na kulku do týla, přesně v duchu geniální Koestlerovi Tmy o polednách. Ukazuje novodobou tyranii státních složek, nerespektování vlastních zákonů, šikanu nepohodlných, masové zatýkání, novodobý koncentrák – Sacharovo, mučení znásilňováním, ponecháním na mraze, odepřením léků a další. A většina jsou zřejmě komplici. Postupně přechází do historie, sleduje vývoj ruského národa, ruské mentality, tváří v tvář historickým událostem, drsného způsobu života ruských mužiků, vesničanů a nezměrné krutosti, tolik vlastní ruskému lidu. Čím to? – ptá se – že je ruský lid tak krutý, tolik opovrhuje lidmi, humanismem a životem obecně? Demonstruje například na extrémní krutosti obou stran v občanské válce rudých proti bílým. Hledá odpovědi a odkazuje se třeba na Gorkého a jeho cesty po ruském venkově, ruské dálavy, nicotné vesnice a hlavně nicotné lidičky uprostřed nezměrných stepí. Je to zajímavá úvaha a rozhodně stojí za přečtení. Autor dále popisuje hluboce zakořeněnou nenávist v ruském lidu, nenávist k inteligenci jako třídě, nenávist k bohatství, nenávist k úspěchu, nenávist k Západu. Tuto zakořeněnost v nenávisti stopuje až k Ivanu Hroznému a Zlaté Hordě. Ano, právě ono pověstné - pologramotný stepní národ necivilizovaných barbarů, nepatřící do Evropy. A samozřejmě nelze nevzpomenout kontinuální mytologii Velké Vlastenecké Války, která v očích mnohých vlastně nikdy neskončila. Popisuje zároveň s tím související naprosto neuvěřitelnou loajalitu, oddanost, nacionalismus – chcete-li, věrnost Rusku, matičce Rusi, bez ohledu na společenskou třídu. Z evropských zemí bylo vlastenectví jako ctnost systematicky vymýceno během posledních 70-80 let – k naší vlastní škodě. V Rusku bylo extrémní vlastenectví naopak podporováno, vyučováno, předáváno každé další generaci v rámci státní propagandy. Z toho plyne ta ruská arogance – arogance státu, dělat si co chce tváří v tvář světovému společenství. Bez skrupulí, bez ohledů na kohokoliv, na mezinárodní smlouvy, dohody, bez ohledu na prosté slušné chování. Rusko je národ žijící v neustálé lži a nenávisti, bez přehánění nenávidící vše úspěšné, živé a lidské. Co na tom, že polovina Rusů nemá splachovací záchod? Svoboda? Právní řád? Fuj! To není podstatné. Podstatné je, že mají atomové ponorky, mezikontinentální jaderné rakety, hypersonické střely. To je důležité, to dává praktickou sílu a moc, alespoň evidentně v očích většiny Rusů. Znovu musím zopakovat naprosté opovržení lidským životem, čirý nihilismus a kult smrti, přesně v duchu onoho pověstného a okřídleného „nas mnogo“. Otázka na závěr: zničí Rusko ve své zaslepenosti svět? V souladu s myšlením, že, když oni se mají špatně, tak ať se svět, a hlavně západ, má taky špatně? Odpověď myslím přinese nedaleká budoucnost. Přes jinak názorové rozdíly s autorem doporučuji všem, mnohým může otevřít oči.... celý text

Utrpení mladého Werthera 2022, Johann Wolfgang Goethe

Od prvního okamžiku je zřejmé, jak nádherný a poetický text to je. Je to krásně napsané, slova a věty hluboké jako lesní tůně, a stejně tak tmavomodře melancholické. Popis anhedonie a depresivních prožitků je nesmírně realistický, Goethe umně buduje plastický obraz smutku a beznaděje. Není podstatné, jaké životní trauma tyto stavy vyvolalo, není podstatné, že v případě Werthera je příčinou romantická nešťastná a neopětovaná láska k ženě, podstatné je, že jsou reálné a mají tragické následky. Myslím, že se čtenáři chtě nechtě rozdělí na dvě skupiny, a soudě dle komentářů tomu tak skutečně je. Jedni neznají pocity, které protagonista zakouší, nechápou potíže se sebevědomím, úzkostné stavy, deprese, anhedonii. Druzí naopak vše co Werther zakouší, znají, příliš osobně, příliš zblízka. Pro první skupinu bude kniha nečitelná, nudná, zoufale zastaralá a zbytečná, ti druzí zde naopak pocítí jistou sounáležitost. Je to zvláštní číst o podobném prožitku, ta tragédie působí až směšně hloupě, přestože vím, že směšná není ani v nejmenším. Wertherovi pocity a jednání jsou hloupé, dětinské, nedospělé, neschopnost akceptovat odmítnutí je znakem nedospělé mysli, přesto, s trochou empatie, se vše dá pochopit. Kdo někdy v životě nebyl nešťastně zamilován? Kdo někdy neměl zlomené srdce? Má smysl něco podobného dnes ještě číst? Jasně, doba je jiná, empatie často zcela chybí, vztahy jsou dnes jako zboží z eshopu, které, když se rozbije, vyhodíme a objednáme nové. Přesto, lidská povaha a schopnost prožívat na jedné straně štěstí a na druhé utrpení, zůstává beze změny. Osobně přečtení nelituji a ke knize se pravděpodobně ještě vrátím. Pro ostatní je to na individuálním uvážení.... celý text

Nahý oběd 2003, William Seward Burroughs

„Feťáci nemají kouska studu … Jsou hluší k hluboké nechuti druhých. Je otázkou, zda může existovat při absenci sexuálního libida stud … Feťákův stud mizí s jeho nesexuální sociabilitou, jež je také závislá na libidu … Narkoman pojímá své tělo neosobně, jako nástroj ke vstřebávání média, v němž žije, a hodnotí svou tkáň chladným zrakem koňského handlíře. „Tady to nemá cenu se pokoušet napíchnout.“ Mrtvé rybí oči rychle přejíždějí po zpustošené žíle.“ Hnus, tolik v krátkosti. Text téměř nedává smysl, citace výše je jedno z mála ucelených a smysluplných sdělení. Charakterizující jsou extatické popisy všeho, slova plynou, obrazy míhají před očima. Autor přeskakuje, možná opravdu v jakémsi drogovém rauši – nebo možná ve chvílích jasného prozření skrze drogovou mlhu – od tématu k tématu, od myšlenky k myšlence, text nemá děj, je to jen nesouvislý sled obrazů, myšlenek, dojmů – ano, dojmů, vize jakési feťácké noční můry, hnusu a hrůzy. Je to popis jakéhosi imaginativního místa, psychedelie se střídá s bizarními obrazy lidí, věcí, událostí, vše proloženo nesouvislými rozhovory podivných obyvatel světa o ještě podivnějších tématech doby. Nejsem prudérní, právě naopak, nicméně tohle byl trochu extrém i pro mě. Prvoplánový bizár, nebo nějaký hlubší skrytý smysl? Popravdě nevím a nechci o tom přemýšlet. Zklamán nejsem, obzory se rozšířily, jsem rád, že jsem to dočetl a hodnotím, jak hodnotím, něco tam je, na místě je však varování – kniha rozhodně není pro každého. Nesouhlasím s překladatelem v doslovu, ani s Ginsbergem, kniha nepřivádí k šílenství, spíš k opovržení.... celý text

Šamanismus a archaické techniky extáze 2017, Mircea Eliade

„Ó Duchové Slunce, kteří pobýváte na jihu na sedmi zalesněných pahorcích, ó Matky světla, vy, které znáte žárlivost, zapřísahám vás: nechť vaše tři stíny se drží velmi vysoko, velmi vysoko! A ty, na západě na své hoře, ó Pane můj Předku se strašlivou silou, mocnou šíjí, buď se mnou!“ Šamanismus, tajemná, archaická a mrazivá dovednost, mystická schopnost cestovat mezi světy, o které se dnes traduje množství pomýlených mýtů, legend, pověr a hlavně polopravd. Sám, přestože fascinován historií náboženství a lidským hledáním spásy, jsem podléhal mnohým z těchto polopravd a zcela chybných interpretací. Kniha dává možnost prohlédnout skutečnost. Název snad nemůže být víc mystický a text čtenáře zavede doslova na okraj světa, na pomezí Nebe a Pekla. Přestože jde o vědecké pojednání, text je psán velmi přístupnou a čtivou formou a je tak použitelný i pro zájemce z řad laiků, mezi které se sám řadím. Kniha je rozdělena do množství kapitol, od teoretických základů, vysvětlení a ukotvení šamanismu, mystika cest mezi světy, náboženství a mytologie, náboženská kosmologie, světonázor a šamanistický panteon, vlivy zejména indické, budhistické, lamaistické, role šamanů v archaických kmenových společnostech, výběr kandidátů a iniciační rituály, extatické techniky a cesty, zevrubný popis „vybavení“ – bubínků, holí, obleků – například vysvětlení podobnosti s ptáky – jmenovitě s orly, stejně zevrubný popis „schopností a dovedností“ a v neposlední řadě též legendy o moci pradávných předků a současný úpadek šamanismu spojený například – pro mě překvapivě – s používáním entheogenů pro navození extatických stavů. Nesmírně fascinující je podobnost iniciačních rituálů a mystických prožitků napříč kontinenty. Neméně fascinující jsou popisy samotných iniciací, rituálů, kde je základem smrt a znovuzrození, důležitost stromu, kůlu, hory, význam světových stran, vše vysvětleno do nejmenších podrobností, vše propojeno s mytologií. Nebo třeba bílí a černí šamani. Nebo mystická podobnost kovářů a šamanů. A mnoho a mnoho dalšího. Součástí textu jsou etnografické poznámky a detaily jednotlivých etnik, je jich obrovské množství, ztrácel jsem se a jako čtenář níže bych velmi ocenil alespoň základní přehledovou mapku. Za zmínku též stojí kapitola o indoevropském šamanismu. Jde o velice poutavý rozbor mytologie, mysticismu a hledání šamanistických prvků v původních germánských a dalších evropských náboženských mýtech. Spousta myšlenek se spojí, množství známých mýtů dostává nový rozměr. Autor se samozřejmě věnuje dalším oblastem, ostatním kontinentům, srovnává, popisuje, vysvětluje. Je to krásná cesta mystickým světem. Krátká poznámka k extatickým cestám. Knihu jsem četl krátce po jiné knize zabývající se experimenty s psychoaktivní látkou DMT a nemohla mi uniknout podobnost vizí a mystických zážitků – pro zájemce DMT: Molekula duše. Při čtení se mi do mysli neustále vkrádala myšlenka, o co všechno jsme přišli vlivem moderní civilizace, a tím nemyslím posledních sto let – myslím posledních několik tisíc let. To co mohli a museli vnímat naši dávní a pradávní předkové je krajně fascinující – ve vztahu k nadpřirozenu, k přírodě, k neznámu. Dnešní člověk je jistým způsobem jednoznačně ochuzen. V žádném případě neříkám, že se máme vrátit, jen konstatuji, že něco z toho možná dnes chybí. Zájemcům o problematiku rozhodně doporučuji.... celý text

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

„Devatenáct a dvacet let, to je moc důležité období ve vytváření charakteru, a pokud si v ten čas přivodíš nějaké pokřivení, potáhne se s tebou dál.“ Zpočátku jsem se domníval, že jsem se zásadně spletl ve výběru čtiva, jakkoliv jsem samozřejmě knihu zvolil záměrně, přesto jsem dal knize šanci a nakonec nemohu říct, že bych byl nějak zklamán, spíš naopak, byť to rozhodně bylo vykročení z „komfortní zóny“. Prvotní impuls – přečíst si něco od japonského autora – byl splněn, i když jsem si zpočátku říkal, že jsem měl zvolit něco víc Japonsky tradičního. Příběh je podivný, pomalý, reálie jsou krajně nejaponské. Text je však krásný a psaný čtivým stylem, některé věty vyloženě hladí na duši. Přes svou pomalost není nudný, vlastně se nikde nezadrhne. K protagonistovi si lze vybudovat vztah a sympatie. Hlavní téma psychického onemocnění a depresí je zřejmé a není třeba k němu nic dodávat. A jakkoliv je můj komentář spíš neutrální, těch pět hvězd dávám právě hlavně za nosnou myšlenku. Některé autorovi další knihy mám v hledáčku, přesto, otázka, zda si od něj ještě někdy něco přečtu, zůstává prozatím nezodpovězena.... celý text

Cesta 2022, Vicente Segrelles

Příběhově jednoznačně zatím nejslabší díl. Tentokrát jsem silně váhal mezi dvěma a třemi hvězdami. Nakonec tři, pro sérii mám z důvodů popsaných u předchozích částí velkou slabost. Sci-fi prvky již nejde nijak zakrývat a příběh se tak posouvá od, zpočátku, podivné alternativní minulosti úplně někam jinam. Plusy: žoldnéř, hmyzí ostrov, skvělá malba – ostatně jako vždy, polonahé prsaté okřídlené ženy. Mínusy: tentokrát příliš mnoho nevysvětlených a nevysvětlitelných nelogičností. Závěrečný bonus v podobě vyprávění o pohádkách mě tentokrát také příliš nezaujal. Ať je to jakkoliv, těším se na pokračování.... celý text

Stručné dějiny každého z nás 2021, Adam Rutherford

Zajímavá kniha o zajímavém tématu, čtivá, jednoduchá, snadná na pochopení, vysvětlující, plná obrovského množství nezapamatovatelných detailů, historických faktů a lidských příběhů. Kniha se dobře čte, příběhy jsou skoro detektivní a rozhodně velmi zajímavé. Autor má dar vysvětlovat složité věci jednoduchým, mnohdy svérázným, způsobem a používá fascinující přirovnání. Značný dojem na mě udělal například popis složitosti genetického kódu demonstrovaný na větě složené z několika slov. Do jaké míry je zjednodušený popis přesný a odpovídající realitě samozřejmě jako laik neposoudím, zážitek ze získaných znalostí to však nijak neumenší. Co mě na druhé straně zarazilo, je relativní „stáří“ knihy, myšleno vydání originálu knihy věnující se oboru, který se mílovými kroky rozvíjí, zvláště v posledních letech, a kdy rok dva stará fakta jsou nenávratně překonána. Jakkoliv je kniha stále zajímavá, tohle považuji za chybu českého vydavatele. Dále mě zarazilo neustálé a opakující se autorovo nevědecké rozhořčení nad některými populárními fenomény současnosti, například genetickou genealogií. Má na to samozřejmě právo, netřeba však neustále opakovat. A samozřejmě, jako u mnoha podobných západních knih, mi poněkud nesedl silný progresivní světonázor a s tím související styl psaní, například okatě umělá, dnes snad povinná, kritika „rasistických“ postojů slavných vědců z minulosti. To rozhořčení není na místě a je otázka pro koho se to v knize opakovaně objevuje. Ať je to jakkoliv, rozhodně jde o podnětnou knihu a zábavné čtení, zájemcům o problematiku doporučuji. Zároveň vyzdvihuji zcela vyčerpávající komentář uživatele Witiko níže a doporučuji přečíst váhajícím.... celý text

Hledač čarodějnic 2022, C. L. Werner

Další pokračování nebezpečné poutě a lovu Mathiase Thulmanna, Sigmarity, templáře, lovce čarodějnic, a jeho souputníka Strenga. Ze zapadákova z minulého dílu se děj přesouvá do výrazně většího a kosmopolitnějšího města. Opět není nouze o akční scény, text je stejně čtivý jako v předchozí knize. Záplava nezměrné krutosti a krvavých detailů je zajištěna přesně v duchu a tradic toho nejlepšího z krutého světa Warhammeru. Hniloba, nemoci, maso, hnus, všemožné lidské i nelidské tekutiny tečou proudem. Snad neprozradím příliš, když řeknu, že tentokrát si na své přijdou vyznavači tatíčka Nurgleho a to je vždy záruka nechutností překonávajících veškerou představivost. Nesedl mi možná trochu překombinovaný závěr, přesto je to stále nadprůměrně zábavné čtení.... celý text

DMT – Molekula duše: Zkoumání podstaty stavů blízkých smrti a mystických prožitků 2021, Rick Strassman

„Ještě působivější bylo setkání s lidskými i cizími, jakoby mimozemskými postavami, které se zdály bdít nad spícím, a komunikovali s ním. Lidem nepodobné bytosti mohli být pavouky, kudlankami, hmyzem, či něčím jako vysokým kaktusem.“ „Už to přichází …“ Halucinogeny, psychedelika, psychotropní / psychoaktivní látky, entheogeny – knihu čtu na vlně zájmu, který se u mě objevil relativně nedávno, když světlo poznání rozpustilo mlhu předsudků a neznalosti v podobě kulturních norem, špatných zákonů a výchovy házet všechny podobné látky do jednoho pytle spolu s opravdu nebezpečnými drogami. A ne, nejsem vyhulenec mektající něco o „legalizaci“. Kniha se věnuje jedné velmi zvláštní halucinogenní látce – DMT, tedy N,N-dimetyltriptaminu. Látce, kterou si od počátku našeho vývoje zřejmě neseme sami v sobě. Látce, kterou ve specifických situacích dokáže vyrábět náš vlastní mozek ve žláze jménem epifýza. Psychoaktivní látce, kterou lze, alespoň ve stopovém množství, nalézt pravděpodobně ve všech živých organismech. Látce asi nejvíc známé jako hlavní účinná složka nápoje Ayahuasca, vyráběného domorodci z jedné z jihoamerických amazonských lián. Je to fascinující kniha a vypráví neméně fascinující příběh. Autor se nejprve úvodem na několika desítkách stran věnuje psychoaktivním látkám obecně – historii objevů, první pokusy, různé látky – LSD, psilocybin, meskalin, základní rozdělení na fenetylaminy a triptaminy, první studie a zkoumání účinků v mnoha oblastech a stejně tak velmi rychlý pád z výsluní do ilegality v podobě politických rozhodnutí a drakonických zákonů, které tyto látky postavili na roveň drog typu kokain, heroin a další. Další část je věnována již DMT, epifýze, vlivu na lidský mozek, prožití psychedelických stavů, spekulacím, kde všude hraje roli – kromě v anotaci zmíněných stavů blízkých smrti a mystických prožitků též mnoho dalších, neméně spekulativních. Dále následuje popis experimentu, detailní shrnutí průběhu a zážitků jednotlivých účastníků, včetně vizí, pocitů, krátkodobých i dlouhodobých účinků a samozřejmě též příležitostných špatných tripů. Vše popsáno z pohledu lékaře, psychiatra, vědce a profesionála. Přiznávám, přes všechnu mou otevřenost, text na mě často působil mysticky, alternativně a ezotericky, některé úvahy – a sám autor to připouští – jsou zcela spekulativní, za hranicí reálného světa, za hranicí vědeckého bádání. Přesto je to fascinující cesta a podnětné čtení. Všem zájemcům o problematiku doporučuji.... celý text

Muž z vysokého zámku 2016, Philip K. Dick

„Chtějí být hybateli dějin, ne jejich oběťmi. Ztotožňují se s boží mocí a věří, že jsou jako bozi. V tom je jejich šílenství. Ovládl je archetyp, jejich ego v psychóze narostlo tak, že nepoznají, kde končí božstvo a začínají oni. To není arogance ani pýcha, to je zbytnění ega do nejzazších hranic, zmatení zbožněného a zbožňujícího. Člověk nepohltil boha, to Bůh zhltl člověka.“ Další čtenářský dluh vyřízen, kultovní a legendami opředený Muž z vysokého zámku. Jakkoliv je premisa knihy nerealistická, nesmyslná a historicky naprosto neobhajitelná, je zároveň nesmírně podmanivá, přitažlivá, lákavá a vděčná dalšímu intelektuálnímu zkoumání – je to samozřejmě základ kultu, který se kolem knihy vytvořil. Děj nemá smysl komentovat, je to epizodický text, epizodka ze života protagonistů, bez počátku, bez konce. Styl psaní je jednoduchý, krátké úsečné věty, někdy pouze slova, vyjadřují akci, rychlost, dynamiku děje. Některé pasáže jsou velmi svižné, napínavé, jiné méně. Nesouhlasím však s názorem, že text místy vyloženě nudí. Protagonisté, snad s výjimkou Juliany, jsou spíše plošší a nezajímaví, byť ten zdánlivě nesouvislý spletenec linek a osudů k nějakému tomu rozuzlení nakonec dojde. Mystická role orákula do příběhu dlouho nezapadá, vlastně jakákoliv zmínka působí vždy nepatřičně, nemístně, do samotného závěru. A závěr je opravdu divný, neuzavřený, neuspokojivý – skoro bych řekl, že odfláknutý. Dávám za pravdu čtenářům přede mnou, stejně autorce předmluvy. Přesto fandům SF doporučuji jako jednu z klasik žánru a podnět k dalšímu přemýšlení.... celý text

Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka 2015, Světlana Alexandrovna Alexijevič

„Uběhla spousta let … půl století … A já na nic nezapomněl … na tu ženu … Měla dvě děti. Maličké. Ukryla ve sklepě raněného partyzána. Někdo ji udal … celou rodinu pověsili uprostřed vesnice. Děti jako první … Jak ta žena křičela! Tak lidé nekřičí … tak nekřičí ani zvířata … Je třeba, aby člověk podstupoval takové oběti?“ „Na vratech soloveckého lágru viselo bolševické heslo: „Železnou rukou donutíme lidstvo ke štěstí.“ Jeden z návodů, jak lidstvo zachránit.“ Konec února 2022 a svět v naprostém otřesení sleduje, jak Rusko zcela v rozporu s předchozí rétorikou a bez jakýchkoliv skrupulí útočí na Ukrajinu a zahajuje ničivou válku. I já byl zcela překvapen a vykolejen, do poslední chvíle jsem nevěřil, že do té doby – dnes lze říct zdánlivě – pragmatický, ruský prezident/car rozpoutá takovou hrůzu. A přesto se tak stalo. Ano, byly hlasy, které před tím varovali, hlasy sahající dále do minulosti, hlasy varující, že Krymská anexe 2014 není konec, protichůdné hlasy, jedni poukazující na to, že je vše naše vina, vina Západu, který svými akcemi a rétorikou tlačí Rusko do války, druzí poukazující na to, že schizofrenní ruský národ je nemocný, opilý vlastní výjimečností, předurčeností, iluzí moci, pohlcen kontinuální mytologií Velké vlastenecké války, která vlastně nikdy neskončila. Ať je to jakkoliv, Rusko, pod naprosto obskurní a směšnou záminkou zaútočilo na Ukrajinu a rozpoutalo v Evropě jeden z nejničivějších konfliktů poslední doby. Text je psán formou rozhovorů, nebo spíš minipříběhů jednotlivých „protagonistů“, obyčejných i neobyčejných Rusů, žijících ruskou / sovětskou životní realitu. Vzpomínají na minulost, někteří nostalgicky a láskyplně tesknou po časech sovětských, jiní cokoliv sovětského ze srdce nenávidí. Své příběhy sdílí lidé chudí i bohatí, úspěšní i neúspěšní, bývalí/současní komunisté, matky, ženy, muži, přeneseně popravčí NKVD, podnikatel a další. Těch příběhů je mnoho, každý svým způsobem silný, každý nějak/jinak otřesný. Každý z těch příběhů je sám o sobě jiný, přesto mají cosi společného. Jakási červená nit se skrze každý ten jednotlivý život vine naprosté rozčarování a deziluze z pokusu o transformaci ruské společnosti v devadesátých letech, naivita naivních lidí z naivní, myšleno sovětské, doby, a rozhodně zahořklost a frustrace z nespravedlnosti světa a života. Někdy se nelze divit, ty příběhy jsou úděsné. Od hrůz bolševické revoluce a občanské války, přes hrůzy rudého teroru, přes druhou světovou válku, lágry Gulagu, po konec Sovětského svazu, skrze kruté devadesátky, války na Kavkaze, novodobý teror. Panoptikum krutosti, zoufalství a utrpení obyčejných lidí. Knihu jsem si přečetl, jako mnozí jiní, v reakci na zcela nepochopitelnou ruskou agresi, ve snaze pochopit, poznat, prohlédnout skrz propagandu, nahlédnout do zbídačené duše zbídačeného národa. Text tohle všechno jedinečným způsobem umožní. Po přečtení jsem nabyl dojmu – a dávám do souvislosti se současnou situací, s realitou dnešní ruské propagandy – tedy, se střípky, které se na západ dostanou – že Rusko je nemocný stát a národ, žijící v iluzi vlastní velikosti, opilý představou vlastní moci a neporazitelnosti, zcela pohlcen, opět iluzorně, vlastní výjimečností, přesvědčen o vyvolenosti k „velkým věcem“. Kde jinde lze vidět na jedné straně naprosto otřesný život obyčejných lidí, postrádající jakoukoli důstojnost, a vedle toho náboženskou hrdost na atomové zbraně, hypersonické střely, tanky, ponorky, vojenské lodě… Naprostá neúcta, snad přímo odpor, k životu, k lidem, k čemukoliv jen vzdáleně humanistickému a humánnímu. Národ, jehož životní a kulturní filosofie je nihilismus a lež. Opatrné úvahy o kolektivní vině – stejně jako kdysi v případě nacistického Německa, nejsou ani zdaleka tak nemístné, jak by se mohlo zdát. Knihu doporučuji všem.... celý text

Viditelná temnota: Memoáry šílenství 1993, William Styron

„…většina lidí depresi přežije, což je to jediné, co se jí dá přičíst k dobru, ale tomu tragickému zástupu lidí dohnaných k sebezáhubě by se nemělo nic vyčítat, stejně jako nic nevyčítáme obětem rakoviny.“ „Ucítil jsem závan křídel šílenství.“ Znám to naneštěstí až příliš dobře, ta temnota skutečně je viditelná. Temnota, která zabíjí pomalou smrtí, temnota, která ubírá sílu, ničí naději, dusí jakoukoliv motivaci. Černá mlha, přes kterou není vidět světlo, a místo všech barev světa existují pouze stupně šedi. Knize nelze dát nižší než absolutní hodnocení. Již jen jako pomůcku pro ty, kteří vlastní podobnou zkušenost nemají, pomůže to v pochopení stavu blízkých a přátel, kteří s touto temnotou sami bojují. Text poskytuje jedno z mála podobných sugestivních líčení a mě zajímá, jak tento prožitek vypadá u ostatních. Autor používá krásný jazyk a tímto jazykem popisuje prožité vnitřní hrůzy – od prvních pocitů, nespavosti, fyzické i psychické bolesti, přes jasné myšlenky na smrt a sebevraždu. Úhelným kamenem je pak samozřejmě naprostá beznaděj. Neschopnost vidět jakoukoliv budoucnost, přání smrti, přeneseně v tom, že nevidí cokoliv pozitivního v budoucnu, nevíra v radost, nevíra v možnou úlevu, možné zlepšení situace. Naděje je motor, který nás pohání, a když se ten motor zadře … Jak říká jeden můj kamarád „každý máme svoje démony“. Část odpovědí však zůstává skryta. Čekal jsem možná větší detail, možná víc poznatků o autorově vlastní temnotě, víc těch strašných myšlenek, těch nekončících smrtících spirál, které vás stahují do hlubiny, do tmy, do černé mlhy, na dno, na místa odkud není návratu. Chápu ale, že již tato zpověď musela být nesmírně ponižující, a tedy cokoliv víc intimního je téměř nemyslitelné. Nakonec, se svými temnými myšlenkami jsme všichni ve finále sami. Při zpětném pohledu je můj komentář možná až příliš pesimistický a negativistický. U podobné knihy je to snad omluvitelné. Autorův příběh má naštěstí dobrý konec. Všem zájemcům o problematiku doporučuji.... celý text

Motory Boha 2021, Jack McDevitt

Kdysi už jsem četl jednu knihy z tohohle univerza – Deepsix – moc mě tehdy nebavila. Co mě přimělo začíst se do této? Jednoznačně ta odzbrojující a dech beroucí obálka! Z této mám celkový dojem podobný, přesto možná o fous lepší. Je zde několik světlých okamžiků. Předně je zde zajímavá myšlenka podobných mytologických archetypů a motivů napříč galaktickými civilizacemi – rozhodně stojí za další přemýšlení. Neméně fascinující je představa nálezu tajemných pozůstatků kdysi zcela jasně pokročilé, komplexní a inteligentní, a dnes dávno mrtvé, civilizace na jiné planetě. S touto myšlenkou si samozřejmě hraje mnoho dalších autorů, nicméně i tak nepřestává ohromovat a udivovat. Z té představy mrazí. Děj není třeba příliš komentovat – klasické archeologické dobrodružství, detektivní pátrání po tajemných artefaktech, luštění archaických mimozemských textů hledání vysvětlení. A k tomu prvek omezeného času. Do zničení cenné archeologické lokality zbývá pár desítek hodin a situace se každou hodinou přiostřuje, podaří se něco zachránit? Autor slušně buduje napětí. Podaří se na poslední chvíli objevit něco zcela zásadního? Něco co by posunulo hranice poznání celého lidstva? Tolik první polovina knihy. V druhé polovině textu se příběh nějak divně roztříští, není víc linek, ale honička za záhadou přeskakuje z místa na místo, ze soustavy do soustavy a celek vůbec nepůsobí kompaktně a uceleně. Přesto to celé působí dostatečně zajímavě. Rozhodně zajímavý příspěvek k dalšímu oblíbenému SF motivu – univerzálních civilizačních ničitelů putujících mezihvězdným prostorem.... celý text

Falešný poplach 2021, Bjørn Lomborg

„Vyslyšíme-li výzvy zastánců nulového růstu, dopadneme nejspíš tak, že budeme mít méně zdrojů na zdravotní péči, školství i technologický rozvoj. To nás uvězní ve světě, v němž bude mnohem méně zdrojů ke zlepšování lidského údělu. Naplněním tohoto scénáře by se aktivistům za nulový růst podařilo zajistit, že svět bude na konci století jen o něco bohatší než dnes. Náš dramatický pokrok v odstraňování chudoby by se zastavil. Svět by byl mnohem pochmurnější – méně zdravý, méně vzdělaný, méně technologicky pokročilý.“ „Klíčovými argumenty proti geoinženýrství je, že tyto technologie nebudou fungovat, případně, že budou fungovat, ale budou mít negativní důsledky nebo nás odvedou od snižování uhlíkových emisí.“ Zjevení v dnešní klimahysterické době, jinak to charakterizovat nelze. Autor, známý klimatolog, nezaujatě a objektivně kritizuje dnešní alarmistické klimatické hnutí. Jeho na číslech a zdrojích založená argumentace je nezpochybnitelná. Všechny ty dnešní „výkřiky do tmy“ o blížící se klima apokalypse odesílá, tam kam patří – mezi manipulativní lži. Nezpochybňuje měnící se klima, nezpochybňuje roli člověka – jakkoli tohle je stále pouze předmětem konsensu, ukazuje však, že alarmisté „zapomínají“ nebo ve svých predikcích záměrně ignorují několik podstatných faktů. Jeho téměř osamocený hlas volající po přísně racionálním postupu v boji proti klimatické změně, postupu zohledňujícím ekonomické náklady a světovou prosperitu je svěžím vánkem ve světě ovládaném zatuchlými emocemi a strachem. A jakkoli možná ve skutečnosti není osamocen, nikdo další s podobným názorem není příliš slyšet. Autor trefnými a jednoduchými výpočty a úvahami ukazuje totální pokrytectví světových klimaalarmistů, aktivistů, celebrit, médií, politiků. Jejich prázdná, ale o to hlasitější, gesta, kázání, vyloženou hloupost. Staví na hlavu argumenty hlupáků typu Extinction Rebellion, autistické Grety „You stole my childhood“ Thurnberg, ale i vyloženě nebezpečných fanatiků, o kterých nelze říct, že jsou hloupí, např. Franse Timmemanse, apod. Argumentuje, že jedním z nejúčinnějších způsobů obrany proti vlivu klimatických změn je zvyšování prosperity, a skrze zvyšující se prosperitu zvyšování resilience. Dnes se děje opak, ve jménu klimatických cílů utrácíme nepředstavitelné sumy veřejných peněz, přínos je přinejmenším diskutabilní, reálně možná záporný, a tím že odvádíme takto obrovské částky z veřejných rozpočtů, snižujeme prosperitu, snižujeme resilienci, zvyšujeme citlivost na klimatické změny a roztáčíme tak spirálu dalších a dalších útrat, které nic nezlepší, nikam nevedou, jen přerozdělují peníze do kapes několika málo jedinců … Enormní náklady již začínáme pociťovat v podobě rychle zdražujících energií, což bude mít dopad do všeho. Opatření na osobní úrovni pak vtipně přepočítává na cenu (amerických) emisních povolenek a vše pak vychází směšně neúčinné, hloupé a malé. Ať jde o individuální úspory energie, elektromobily, mýtus vegetariánství / veganství, apod. Aneb: „Když každý udělá něco malého, dosáhneme dohromady jen něčeho malého.“ Ta finanční matematika je neúprosná a z tohoto pohledu ty enormní náklady vynaložené na snižování emisí CO2 na základě jakéhosi pochybného mokrého snu hloupého politika/aktivisty najednou vypadají spíš jako morálně ospravedlnitelný přesun peněz z kapes nás všech, do kapes několika málo jednotlivců / organizací, napojených na klimatické penězovody. Je to zrůdnost. Je mi úplně jedno jak dobře to kdo myslí, ne nadarmo se říká, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Jakkoliv jsem rozčilen a rozhořčen, nejsem naivní, historie ukazuje, že lidé, kteří dělají podobná rozhodnutí, za své činy nenesou žádnou odpovědnost, za hrůzný dopad svých politik nebudou nikdy náležitě potrestáni, nanejvýš jim bude věnována drobná zmínka v historické síni hanby, až nějaký budoucí historik / ekonom spočítá škody, které po nich zůstanou. A nám, normálním lidem, nezbývá, než je buď defenestrovat, nebo jim platit jejich pomýlené představy a cíle. Čeká nás neradostná budoucnost. Žijeme v područí hlupáků a jsme obětí iluze narcisů, kteří ve své ideologické zaslepenosti nevidí důsledky svých činů. Je to panoptikum diletantství. Svým zápalem možná ulehčí svému nemocnému svědomí, možná podpoří svou nebezpečnou iluzi, že konají dobro, možná ze sebe mají lepší pocit, to vše za cenu enormních nákladů, zničených ekonomik, rozbité střední třídy, a zcela nulového přínosu ke skutečnému snížení emisí oxidů uhlíku. Jsou to zlí a hloupí lidé, kteří svým dogmatismem a ideologickým zblázněním opět ničí svět kolem sebe, nutí své ideje ostatním pod hrozbou falešných argumentů, nenaplnitelných a nesmyslných apokalyptických vizí, prosté hlouposti. Ano, jsem rozčilen a frustrován bezmocí tváří v tvář lidské hlouposti a bezbřehému fanatismu. Proč mám poslouchat pokrytce, kteří mi z klimatických konferencí diktují, jak mám žít, že si nemám kupovat věci, že nemám jezdit autem, že nemám používat elektřinu, a sami tam lítají soukromými tryskáči, dovolenou tráví na soukromých jachtách s podobně smýšlejícími „celebritami“ a jejich „uhlíková stopa“ za jeden rok je násobně větší než moje a všech mých známých dohromady za celý náš život? Ne, opravdu ne. Knihu doporučuji všem, mnohým může otevřít oči. A doporučuji přečíst co nejdříve, protože jako ostatní podobné, postavené na současné úrovni znalostí – a sám autor to na mnoha místech naznačuje – velmi rychle zastará.... celý text