thorir
přečtené 715
Vládci loutek
1992,
Robert A. Heinlein
„„Hoši, potřebujem pohnojit tenhle dub. Skočte do té jámy u kořenů a já vás zasypu hlínou.“ Udělali bychom to. Kdokoliv z nás. A starý pán by nás pohřbil zaživa, kdyby byl přesvědčen o alespoň třiapadesátiprocentní pravděpodobnosti, že je to Strom svobody, který hnojí.“ Pro tenhle nadčasový kousek z dílny jednoho z mistrů velké trojky mám slabost. Jedno z prvních sci-fi, které jsem kdysi dávno koupil. Dá se říct, že je to typický Heinlein, svižný, akční, místy hororový, často neortodoxní, zároveň s velkým důrazem na svobodu lidí, liberalismus, libertarianismus, individualismus a ve svém konečném důsledku symbolizující boj lidstva za své svobodné a nezávislé místo ve vesmíru. Příběh je téměř klasický, sleduje průběh mimozemské invaze na planetu Zemi a boj lidstva, tedy Ameriky, proti nezvaným a nevítaným parazitickým vetřelcům. Mimozemské potvory jsou příkladně zákeřné a způsob infiltrace a postupného ovládnutí kořisti mimořádně odpudivý, název novely prozradí mnohé. Protagonisté jsou sympatičtí, odvážní, neústupní, ale často též velmi svéhlaví. Představují naprosto typické Heinleinovské archetypy: sympatický, nadaný a nezávislý hrdina, krásná sexy rusovláska, stejně sympatická, talentovaná a nezávislá, a nakonec moudrý, zkušený a rozvážný stařec, poskytující nejen metaforické vedení. Nechybí romantická linka s parádní chemií. Nechybí hororové okamžiky a paranoia, nechybí mimozemské odpornosti, nechybí náznaky mrazivých konců pozemšťanů - průzkumníků. Motivem je boj proti tyranii, proti ovládání lidí a myslí, snadno si lze domyslet dobové paralely z tehdejší reality. Fascinující jsou události spojené s posouváním hranic, průzkumem neznáma a smrtí v černočerné temnotě studeného vesmíru – linka Mary. Technicky je novela objektivně jednoznačně zastaralá, nelze se divit, originál je z roku 1951. Úroveň techniky, objevů a představ o dalším vývoji jsou zásadně limitovány dobou vzniku, jakkoliv byl zrovna Heinlein téměř prorok ohledně mnoha společenských otázek. Přesto je to stále čtivé, zábavné, otázky a nesrovnalosti, které text dnes nevyhnutelně vyvolá – a není jich málo – lze naneštěstí snadno ignorovat a do příběhu se plně ponořit. Závěrečná kapitola je pak doslova jako z jiné doby, z jiného světa – opět téměř klasická výzva lidstvu k ovládnutí vesmíru, jakýsi apel na objevitelskou morálku a předurčenost vládnout a nebýt ovládán. Lidstvo nezdolné, nezničitelné, houževnaté, nevyvratitelné! Jak říkám – z jiné doby. Mám tyhle starodávné příběhy ve velké oblibě. Příběhy z doby kolem zlatého věku sci-fi. Jsou psané tak nějak svobodněji, uvolněněji, bez současných útlocitných pravidel (mluvím o západní sci-fi), bez obav, že někoho urazí. Je to znát na textu, na vtipech, na celkové atmosféře. Někomu se to líbí, jinému ne, někoho to baví, jiný to nečte, a tak je to v naprostém pořádku, neboť vždy jde o svobodu volby. Lze parádně vidět, jak se postupně mění ideály. Čte se to skvěle, text rozhodně patří mezi mistrovská díla SF. Doporučuji. „Odpojil jsem sluch; svoboda projevu umožňuje člověku mluvit o psychologii améby, ale to ještě neznamená, že já ho musím poslouchat.“... celý text