John G. Neihardt

americká, 1881 - 1973

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Mluví Černý jelen
Mluví Černý jelen
Americká poézia 20. storočia
Americká poézia 20. storočia

Nové komentáře u autorových knih

Mluví Černý jelen Mluví Černý jelen

„80% tvorí rozprávanie o histórii, popis známych bitiek a útržky z tradičného spôsobu života indiánov. 20% tvorí mytológia, symbolika, duchovno a nadprirodzeno. Kým to prvé hodnotím na výbornú, to druhé išlo mimo mňa. Hodnotenie malo byť teda jasné 4/5, ale potom som prečítal obohacujúci 70-stranový doslov a ten to vytiahol na päť hviezd. Kniha sa čítala dobre, jediný pre mňa rušivý aspekt bol preklad všeobecne známych zemepisných názvov do češtiny (Potok poraněného kolena, Řeka tučné trávy, Pohoří ovce tlustorohé atď.). Chápem zámer – má to pôsobiť ako autentické rozprávanie indiána a napr. pri mesiacoch v kalendári alebo menách indiánov to fungovalo, ale to geografické názvoslovie mi jednoducho nešlo na jazyk. Na záver zhrnutie – keďže je to kniha vyrozprávaná z pohľadu muža z kmeňa Oglalu (Lakota), rozdelenie dobrých a zlých je nasledovné: Fandíme: širokej rodine Siouxov – najmä Oglalu a Hunkpapu, ďalej Čejenom a Arapahom. Nefandíme: Vraním indiánom, Šošonom, Assiniboinom a Arikarom. Arci-nepriateľ: wašíču. 9/10“... celý text
— Recidivista

Mluví Černý jelen Mluví Černý jelen

„Doporučujem všetkým, ktorí sa zaujímajú o kultúru severoamerických indiánov. Dotvára to ich celkový obraz z pohľadu subjektívneho, Čierneho jeleňa. Kvalitný a obsiahly Doslov pána Jana F. Ullricha. Toľko informácií, dovysvetľovania...výborná práca, pán Ullrich. Smutné je to ľudstvo. Biela rasa nadradená. Európska kultúra je tá pravá, importovaná do celého sveta. Civilizácia nadovšetko. Za cenu krvavých obetí. Dnes už ťažko s tým niečo robiť. Malá útecha, ale veľmi dôležité gesto, je aspoň to, že sa niektoré cikrvi (v USA) oficiálne ospravedlnili eskymákom a inidánom za genocídu, ktorú spôsobili svojim netolerantným prístupom k ich národom.“... celý text
— Anikkk

Mluví Černý jelen Mluví Černý jelen

„Smutný příběh indiánského muže z kmene Lakotů. Kniha dokresluje knížku Mé srdce pohřběte u Wounded Knee z pohledu indiánského účastníka. Židé, černoši, všichni křičí po omluvě za příkoří, které se dělo jejich předkům, ale Indiány slyšet není. Je nepochopitelné, že dosud žijí v rezervacích, že právo na občanství ve své zemi dostali až 58let po černoších, že děti jim přestali odebírat na převýchovu a do internátních škol až v osmdesátých letech minulého století, že v zemi, kde byla svoboda náboženství, bylo to jejich umlčováno a trestáno. Amíci, kteří se tak pyšní svou svobodou nedopřáli svobodu lidem, kteří je pustili na svou půdu, o jejich zemi je okradli a postupně se je snažili vyhladit. A stejní Amíci nás teď poučují o lidských právech. Dalo by se to zhodnotit i krátce: je mi z toho smutno.“... celý text
— manka71

Mluví Černý jelen Mluví Černý jelen

„"Je to příběh veškerého života, který je posvátný, a je dobré ho vyprávět. Je o nás dvounohých, kteří ho sdílíme se čtyřnohými, s okřídlenci povětří a se všemi zelenými věcmi. Neboť ti všichni jsou dětmi jedné matky a jejich otcem je jediný Duch." Příběh Černého Jelena je příběhem z nadobro ztraceného světa původních obyvatel severoamerického kontinentu v tomto případě příslušníka kmene Oglala Lakota. Černý Jelen vyprávění zahajuje popisem rozsáhlé iniciační / šamanistické vize, kterou prožil ve svých devíti letech. Popis je to nesmírně zajímavý a hodnotný i pro čtenáře, zajímající se o šamanismus obecně obsahuje všechny typické atributy. Dále popisuje dětství v kmeni, dětské hry, chlapecké hry hry na války, trénink k mužství. Nelze nezmínit ne zcela idylickou mezikmenovou krutost, odpovídá tomu, co popisuje např. kniha Říše půlnočního měsíce, pojednávající o kmenech Komančů. Vyprávění pokračuje popisy rituálů, písní, života v kmeni, cesta k léčitelství. Samostatné kapitoly jsou věnovány zásadním bitvám/masakrům: Little Big Horn a Wounded Knee. Z knihy je zcela zřejmá trudomyslnost z nemožnosti adekvátně pomoci svému národu navzdory silné a jednoznačné vizi z dětství, rozhořčení nad úpadkem vlastního národa po prohrách s wašíču. Zcela fascinující je pak náhled do mytologie Lakotů. Svět řízený posvátnými snovými vizemi, duchy předků, duchy tvorů a věcí. Na jedné straně a z dnešního pohledu nesmírně hloupý a nesmyslný, na druhé straně stejně nesmírně fascinující. Svět, kde příběhy jsou vyjádřeny tanci, na základě mystických vizí. Svět, kde všechno má svůj náboženský a mytologický význam. Moderního člověka zcela jistě zarazí na první pohled směšná jednoduchost popisovaných tanců a písní, za vším je však velmi komplexní a hluboké mytologické pozadí, kde každý detail má svůj náboženský význam. Kniha je čtivá, a přesto že je svým vyzněním spíše smutná a truchlivá, je zároveň velmi poetická a krásná. Černý Jelen pokračuje ve vyprávění, popisuje svoji cestu léčitele, svatého muže, cestu do Evropy jaksi nepatřičně jako součást cirkusu a pak náhle své vyprávění končí. Kniha však nekončí, neboť její součástí je velmi obsáhlý a hodnotný doslov překladatele. Překladatel svými nesmírně cennými poznámkami uvádí celý příběh do kontextu doby, poskytuje další detaily ze života Černého Jelena zejména události časově po knize. Opravuje některé představy. Dále detailně komentuje vztah Černého Jelena a Johna Neiharda a poskytuje další cenné údaje k oběma osobnostem. V neposlední řadě nelze nezmínit rozsáhlý komentář k Lakotské mytologii a kosmologii, náboženským představám, rituálům a vizím. Doplním, že překladatel je světově uznávaným lingvistou a specialistou právě na Lakoty a lakotštinu.“... celý text
— thorir

Mluví Černý jelen Mluví Černý jelen

„Mluví Černý jelen je příběh svatého muže z kmene Oglalů, které stejně jako spoustu dalších Indiánů, připravili Wašíču (bílí lidé) o jejich svobodu, kulturu i budoucnost. Rasismus, netolerance a touha po nerostném bohatství, v němž indiánské kmeny neviděly větší hodnotu, způsobila genocidu většiny původních obyvatel Severní Ameriky. Přeživší byli zavřeni do rezervací, kde se museli vzdát svých zvyklostí, víry i jmen. Na nesvobodě, utrpení a ponížení těchto lidí poté vyrostly velkolepé Spojené Státy Americké (USA), které se s postupem let staly modlou nejednoho dnešního demokratického státu. Příběh je napsán poměrně jednoduchým jazykem, přičemž se v odstavcích mnohdy opakují i celé věty. Rozhodně tedy nelze říct, že se jedná o vrcholně řemeslně zpracovanou beletrii a už vůbec to není plnohodnotná historicko-naučná literatura. Mluví Černý jelen je prostým vyprávěním starého lakotského muže, který na vlastní kůži zažil tragický konec éry svobodného života prérijních indiánů. Kapitoly jsou krátké, symbolika bohatá a indiánské zvyklosti vysvětlené s jakousi dětskou prostostí. Černý jelen vyprávěl svůj příběh Neihardtovi osobně a za přispění svého syna Bena jakožto tlumočníka, jenž vyrostl podle křesťnaských tradic. Omezená slovní zásoba zvýrazněná poetickými obraty jako "žlutý kov" má tudíž základ v indiánském jazyce, který s ohledem k životnímu stylu jeho mluvčích nevyžadoval tisíce komplikovaných výrazů. V porovnání s holywoodskými filmy přistoupil Neihardt k této problematice velmi citlivě a nesnížil se zbytečně ke stereotypům. V téměř 80 stránkovém doslovu českého překladatele Jan Ullricha (vydání Volvox Globator) jsou pak podrobně rozepsány chyby, jichž se Neihardt nevědomky dopustil, když místy špatně přetlumočená a těsnopisem zapsaná slova Černého jelena přetvářel do knižní podoby. Samosebou v doslovu nechybí ani obsáhlé pojednání o celém životě svatého muže, neb samotný příběh mapuje pouze jeho část. Ačkoli při výběru knih dávám přednost silně poetickým a náročným textům, nebylo pro mě čtení Mluví Černý jelen žádným utrpením, ale pohlazením po duši. Nepříjemnou pachuť mi přinesl pouze překladatelův obsáhlý doslov, který mi s ohledem na fakt, že mi indiánské téma není naprosto neznámé, přišel s výjimkou jazykovědných poznámek zbytečný. Samotný příběh nebo spíše poselství, jež v sobě nese, jsem si nicméně vychutnal jako pohled na zapadající slunce nad panenskou krajinou. Vyprávění na mě díky prostému jazyku působilo velmi uvěřitelně a lidsky, a nejednou jsem si při něm vzpomněl na svůj pobyt v Japonsku, kde mě s podobným stoicismem a současně dětskou hravostí učili tamním zvyklostem. Opomenu-li při hodnocení překladatelův doslov, jenž není součástí původního textu, mohu knize vytknout pouze jedinou věc. A to podtitul, který se původně objevil až s vydáním z roku 1988 a který obsahuje výraz Sioux. Tento, i přes jeho zlidovění nelze považovat za zcela politicky korektní označení Lakotů a to proto, že vznikl z francouzského přepisu slova Nadouessioux pocházejícího z jazyka kmenů Ojibwa, kteří byli lakotskými nepřáteli. V doslovném překladu se tudíž jedná o nadávku "Zmije".“... celý text
— Nailo

Přejít na knížky autora