O knize Pád

Pád (1956) je poslední velkou prózou Alberta Camuse. Původně měl být zařazen do povídkové sbírky Exil a království, vzhledem k neustále se rozšiřujícímu obsahu díla se však spisovatel rozhodl povýšit jej na román a publikovat odděleně. Pád je jedinou Camusovou prózou, do jejíhož hrdiny vložil autobiografické prvky, přestože sklon pokoutního advokáta Clamence vynášet nad lidmi soud autorovi rozhodně vlastní nebyl, stejně jako neschopnost poznat a analyzovat vlastní vinu. Clamence nepřispěje na pomoc tonoucí sebevražedkyni – jako „člověk revolutující“ nemůže své provinění omluvit ani odpykat, protože nemá Boha ani budoucnost, která by mu dala rozhřešení. Mytický ráz předešlých románů se rozhodl Camus v Pádu nahradit dušezpytným ponorem, neboť si, jak sám napsal v Zápisníku, předsevzal postihnout lež, což je rozpor mezi vnějším projevem a skrytým životem člověka. (3. vydání)... celý text

Co říkají o knize uživatelé?

Kniha "Pád" od Camuse vyvolává silné emoce a myšlenky. Čtenáři ji popisují jako fascinující monolog, který zrcadlí lidské slabosti a pokrytectví. Hlavní postava, Clamence, se stává symbolem vnitřního boje a sebereflexe. Mnozí čtenáři se s jeho pocity ztotožňují a nacházejí v textu hluboké pravdy o životě a existenci. Kniha vyžaduje opakované čtení, aby bylo možné plně pochopit její komplexnost a nuance. Je to dílo, které zanechává trvalý dojem a nutí k zamyšlení o vlastních hodnotách a přesvědčeních. Více v komentářích.

Komu by se kniha Pád mohla líbit?

Čtenáři hledající hluboké psychologické analýzy
Milovníci existencialistické literatury
Ti, kdo se zajímají o lidskou psychologii a morálku
Čtenáři, kteří ocení monologickou formu vyprávění

Kniha Pád v seznamech uživatelů

(aktualizováno 1x za hodinu)

v Právě čtených	4x
v Přečtených	382x
ve Čtenářské výzvě	22x
v Doporučených	18x
v Mé knihovně	89x
v Chystám se číst	150x
v Chci si koupit	37x
v dalších seznamech	9x

Koupit knihu

Citáty z knihy (1)

„"Všiml jste si, že teprve smrt křísí naše city? Jak najednou milujeme přátele, kteří nás právě opustili, nemám pravdu? Jak obdivujeme své učitele, kteří už nepromluví, protože mají ústa plná hlíny! A my z ničeho nic pocítíme úctu, úctu, kterou od nás možná celý život marně očekávali. Ale víte, proč k mrtvým býváme vždycky spravedlivější a šlechetnější? Z prostého důvodu! Jim už nejsme ničím zavázáni. Ponechávají nám svobodu, můžeme si odbýt povinnou vzpomínku mezi koktailem a hezkou milenkou, zkrátka když nemáme nic důležitějšího na práci. Kdyby od nás něco vyžadovali, bylo by to uchovat si jejich památku, jenže paměť je krátká. U našich přátel v nás probouzí lásku smrt čerstvá, a přitom bolestná a dojímavá, potrpíme si na vlastní rozechvění a přitom se koneckonců dojmeme i sami nad sebou."“