stilgar1
přečtené 482
Cáry cti
2008,
Lois McMaster Bujold
První díl Vorkosigánské ságy (ovšem pouze dle data vydání, podle časové linie děje je před tímto dílem ještě kniha "Cestou svobody"), ačkoliv jsem jej četl až jako druhý, neboť jsem se mírně nechal zmást odlišnými informacemi z různých zdrojů. Zde na databázi je celá série rozprostřena ve dvou sériích a dalších knihách, které do nich řazeny nejsou, přesto jsou ovšem součástí vyššího celku, a to série, která je běžně nazývána Vorkosiganovou ságou (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vorkosigansk%C3%A1_s%C3%A1ga) ... výsledek je podobný, jako např. v případě Asimovova fiktivního univerza Nadace, do něhož taktéž patří sérií více, čímž je utvářena jakási meta-série, se kterou se zde ovšem zřejmě nepočítá. Ale nyní již k samotné knize. Jakožto iniciační text rozsáhlého celku je toto dílo až neskutečně dokonalé. V žánru science fiction se lze jen málokdy setkat s barvitostí děje, kterou oplývají Cáry cti. Autorka umně střídá rozličné žánry, od romantiky, přes dobrodružnou literaturu, různé subžánry science fiction, až po psychologický thriller a horor. Přesto to nějakým zázračným způsobem drží parádně pohromadě a výsledek je skvělý.... celý text
Učedník války
2000,
Lois McMaster Bujold
Něco mezi Star Trekem (hlavní postava v průběhu románu začne v mnohém stále více připomínat kapitána J. T. Kirka. Je to ovšem Kirk velmi klingonský (především ve svém bojovém nadšení). A navíc je v několika aspektech naprosto anti-kirkovský (vezměte si z toho, co chcete :-) )), světem Nadace Isaaca Asimova (zejména v posedlosti vykreslení komplikovaných meziplanetárních vztahů, ale také v tom, že celý známý vesmír zřejmě obývají pouze lidé) a Star Wars (hlavně ve snaze o držení se toho druhu romantiky, pro kterou je tak známá originální trilogie). A přesto jde o dílo velmi originální. Doufám, že mě další části chytnou ještě více... vždyť není známá žádná jiná literární sci-fi série, která by se mohla pyšnit takovým množstvím literárních cen.... celý text
Hvězdná pěchota
2002,
Robert A. Heinlein
Stále mi vrtá hlavou, jak tato útlá knížečka jednoho z tzv. velmistrů žánru SF mohla získat tolik ocenění (např. prestižní cenu Hugo) a všeobecnou proslulost. Nejde mi o to, jakým způsobem je myšlenkově laděna. Naopak, pasáže, v nichž byla popisována a obhajována pozemská fašisticky militantní ideologie, byly napsány excelentně. Přístup, který Heinlein zvolil pro toto vylíčení, měl téměř až klasickou dialogovou formu, což vedlo k tomu, že jsem jakožto čtenář mohl podchytit jednotlivé inference, a tak se díky tomu s jednotlivými diskutujícími postavami přít. Jde mi spíše o to, že scény, které převládají, a které jsou až krajně akční, jsou takřka nečitelné a krajně nudné. Kniha jako celek na mě proto působila nevyrovnaně - akční scény, do kterých se mi nedařilo začíst, byly střídány (někdy ovšem až nevhodně!) skvělými diskusemi o politicko/sociálních problémech, které však velmi rychle končily, a byly opět nahrazeny takřka prázdnou akční nudou. Je však pravdou, že literární žánr akční sci-fi nikdy mé mysli příliš nelahodil. Mimochodem, naprostým opakem je Verhoevenův pokus o zfilmování. Zdánlivě si ponechává pouze akční rozměr románu, který ovšem dokáže zbavit všech neduhů, které zatěžují knihu. Rozměr intelektuální je však suspendován na úroveň, která není přístupná všem, což zřejmě snižuje celkovou kvalitu filmu. Přesto u mě před knihou téměř jasně vítězí...... celý text
Dveře do léta
1984,
Robert A. Heinlein
Dveře do léta... jak často jsem po nich sám marně pokukoval. V životě snad každého z nás se vyskytne období, ve kterém by takovou vymoženost potřeboval. Americký spisovatel Robert Anson Heinlein (jeden z trojice tzv. velmistrů SF (kromě něho ještě Asimov + Clarke)) to zřejmě nejen dobře věděl, ale pociťoval touhu k tomu také něco říct, výsledkem čehož byla tato nemálo poutavá a koncepčně celkem dobře vymyšlená kniha. Přesto jsem měl pocit, že šla tak nějak mimo mě. Je to asi tím, že v rámci sci-fi žánru preferuji něco poněkud odlišného. Pro Heinleina zde ono "sci-fi prostředí" slouží zjevně pouze jako kulisa pro vykreslení příběhu, který by mohl do jisté míry fungovat i bez ní (odmyslíme-li si ono cestování časem :)). Heinleinovo dílo přesto není špatné. Některé momenty působí vcelku úsměvně a autorsky přehnaně (např. jeho vize roku 2001, ale také pokusy o psychologický rozbor ústředních postav či amatérsky působící filosofické řeči), ale jakožto celek dílo drží pohromadě a dokáže zapůsobit. Co mě možná trochu mrzelo, byl konec díla, který byl na můj vkus až příliš "pozitivní".... celý text
Dobrá znamení
1997,
Terry Pratchett
Kolaborace dvou spisovatelů, z nichž jednoho jsem si za poslední cca rok velmi oblíbil (Terry) a druhému jsem nikdy nepřišel na chuť (Neil). Výsledek byl odpovídající. Počáteční nadšení z výtečného nápadu bylo vystřídáno pomalým nárůstem zklamání z předvídatelnosti děje (časem jsem si uvědomil, že takhle nenapínavou knihu jsem již dlouho nečetl). Na konci jsem si musel položit otázku, k čemu to vlastně bylo... Zjevení svatého Jana je v naších krajích notoricky známou věcí, což nepochybně vytváří vhodné zázemí pro jeho parodování a kritiku. Jenže Dobrá znamení nedokážou tak nějak dosáhnout v plné výši ani jednoho. Terrymu parodování většinou jde (stačí si přečíst pár knih ze Zeměplochy), ale asi pouze tehdy, drží-li se co nejdál od reality. Je zřejmé, že se sem autor snažil vtěsnat onen typický "zeměplošský humor" (ačkoliv je možné, že tento pocit ve mně vzbudil jen Kantůrkův překlad), ale ten prostě mimo daný fikční svět nefunguje. A kritika apokalyptických představ? O té snad ani nemůže být řeč. A pokud bych tam skutečně nějakou objevil, nezdráhal bych se ji nazvat infantilní, přičemž by se dala shrnout v následujícím souvětí, které má na svědomí jedna z ústředních postav: "Nechápu, co je tak skvělýho na tom nejdřív stvořit lidi, aby byli jako lidi, a pak se rozčilovat nad tím, že se chovají jako lidi." Přesto nejsem zklamán. Naopak, kniha splnila má nevysoká očekávání a v některých ohledech je dokonce i předčila...... celý text
Šňupec
2012,
Terry Pratchett
"Kde jsou policajti, tam je zločin... to si zapamatujte", řekne Sam Elánius seržantce Řiťce před svým odjezdem na dovolenou. Ta sice protestuje, neboť se jí příliš nezdá slovosled dané věty (a mně, jakožto čtenáři, se zpočátku také příliš nezdál), avšak Elánius v následujících cca 500 stránkách ukáže, že na něm nic zvláštního nebylo. U něho to platí obzvlášť silně, protože jeho boty už během těch let viděly tolik zločinů, že už jej ke zločinu nesou samy od sebe. A tak si Elánius se svou ženou a synem (který se mimochodem zřejmě pomalu mění v hovnivála) vyráží na venkov - místo, na němž se nepochybně nemůže vůbec nic dít. Samozřejmě ale jen do doby, než se zde objeví nějaký ten polda. Venkov se mu prostě musí přizpůsobit - minimálně tím, že bude spolu se svými obyvateli uveden do světa, jak ho vidí velitel Elánius ve svém volném čase. Takže vězte, že se nebudete nudit - sám Vetinari to zhodnotil takto: dočkáte se spousty protiprávních akcí, šarvátek, honiček po souši i po moři, po vodách slaných i sladkých ...a samozřejmě pouštění větrů v sídlech mocných (to poslední není pravda!). A ten to musí vědět nejlépe, neboť má ve všem samozřejmě prsty zase on sám. Mimochodem - zdá se mi, že si nepamatuji díl Zeměplochy, v němž by zcela chyběla postava Smrtě. Že by si i on vzal dovolenou? Nebo už Pratchetta omrzel CapsLock? :-) Více čtěte zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/je-libo-snupec-troliho-narezu-258... celý text
Velký Gatsby
1991,
Francis Scott Fitzgerald
Ačkoliv se Fitzgeraldův Velký Gatsby umístil na druhém místě ve známém žebříčku Modern Library (http://www.modernlibrary.com/top-100/100-best-novels/), mě osobně jeho poselství silně minulo. Jak je tedy možné, že se umístil tak vysoko? A jak je možné, že tomuto umístění vůbec neodpovídá hodnocení uživatelů této Databáze knih? Vysvětlení je podle mě jednoduché - plyne z toho, že se jedná o žebříček americký. Odráží tedy jiné čtenářské preference, než s jakými se můžeme setkat v českých končinách. To však není jediným problémem. Ve zmíněném žebříčku se nachází spousta knih, které dokážou velmi zaujmout i čtenáře ne-amerického, a které mají zde na databázi odpovídající hodnocení (příkladem může být kniha umístěna na prvním místě - Joyceův Odysseus ...kniha, který je až diametrálně odlišná od Gatsbyho). U Gatsbyho jde ovšem o něco zcela jiného. Oproti jiným knihám v tomto žebříčku totiž odráží typické rysy americké společnosti, resp. typické rysy americké společnosti první čtvrtiny dvacátého století. Kdyby Fitzgerald zůstal pouze u toho, mohl by být Gatsby ještě sympatický. On však nepůsobí nestranně, ale tyto rysy naopak oslavuje. Velký Gatsby proto působí jako nemístné zveličování a oslavování tzv. "Amerického snu", přičemž se tváří, jako by se jednalo o jediný relevantní sen. Fitzgerald se proto ani nesnaží jakýkoli jiný zmínit. Celý lidský život je tak redukován na pachtění se za jeho naplněním, což je pro mě (a nejen pro mě) naprosto nepřijatelné. Jsem nesmírně rád, že je naše myšlení stále natolik odlišné, že takovou oslavu nepřijmeme (ačkoliv se domnívám, že některá různě dlouhá období ve dvacátém století u nás přetékala vírou v tentýž sen). Dodatek (z 25. 8. 2012): Po zhlédnutí Cukorova filmu Holiday (1938) ve mně pocit nechuti k dílu Velký Gatsby ještě vzrostl. Mám pocit, jako by byl tento film úmyslně vytvořen v kontrastu ke Gatsbymu, a to ve své kritice "amerického snu" a také jeho zastánců, jejichž snaha vše redukovat na tento "sen" může být pro mnohé až krajně zničující. Takže doporučuji! :-)... celý text
Odysseus
1999,
James Joyce
Odysseus není nic jiného než čirá dokonalost. A to o to větší, uvědomí-li si čtenář, jakým nezvyklým způsobem ji bylo dosaženo. James Joyce totiž naprosto převrátil strukturu prozaické literární formy, pro kterou je charakteristické, že v ústředí stojí příběh (pro ten platí, že by měl být v jistých aspektech podmanivý) a forma, která je užita pro jeho vyprávění, je jen dodatkem, jehož cílem je případné zkrášlení a obohacení příběhu. James Joyce činí naprostý opak. Forma mu neslouží jako prostředek, ale jako cíl. Ta má být totiž dotažena k dokonalosti a příběh, který je touto formou vyprávěn, je jen něčím vedlejším - je prostředkem, který napomáhá dosáhnout vytouženého cíle tím, že danou formu zkrášluje a obohacuje - poskytuje jí totiž látku, bez které by forma byla prázdná (přesto jsem měl při čtení díla z mnoha autorových odkazů na Aristotela pocit, že Joyce věří v to, že někde "na nebesích" se nachází něco jako čistá forma, čistý akt, něco ve smyslu "myšlení myslícího myšlení" (o němž Joyce fascinujícím způsobem hovoří), která je však člověku nedostupná). To, že je příběh vedlejší, lze poznat i z toho, jak jednoduchý vlastně je. Je natolik jednoduchý, že by mohl být beze ztrát převyprávěn v několika minutách (i proto je tak těžké komukoli sdělit, "o čem" vlastně Odysseus je tak, aby to daného posluchače upoutalo, neboť zde není podstatné, "o čem je", ale spíše "jak je"). Proto se nelze divit zmínkám o podivnosti a absurdnosti této knihy, jimiž se různé komentáře a recenze na Odyssea jen hemží. Tento cíl, dosažení co nejvyšší míry dokonalosti formy, musel být pro autora obrovskou výzvou. Domnívám se, že ji James Joyce dokázal naplnit. Tento naplněný cíl, který se nachází v díle zvaném Odysseus, je pak podobnou výzvou i pro čtenáře. Obdoba toho, co je charakteristické pro prozaickou literární formu, platí i pro čtenáře prózy. Ten je totiž zvyklý, že se mu v literárním díle dostává jistého příběhu - dokáže obdivovat i formu, ale ta je pro něj vždy pouhým pozadím a prostředkem. Číst Odyssea je proto neuvěřitelně obtížné. I já si zpočátku připadal, jako bych četl telefonní seznam. Pokud je však čtenář tvárný a dokáže přistoupit na hru, kterou James Joyce rozehrává (tj. pokud zapomene na potřebu převládnutí příběhu a začne místo toho "číst formu"), užije si Odyssea více, než jakoukoli knihu, kterou kdy četl. Užije si poté dokonce i různé obdoby "telefonního seznamu", jichž je v této knize víc než dost (jsou v ní obsaženy různé výčty osob, předmětů, apod., které jsou mnohdy velmi dlouhé), a které jsou přesto formálně natolik úžasné, že jsem je četl s obrovskou radostí. Na závěr svého komentáře jedna "rada pro čtenáře", reagující na "radu pro čtenáře", kterou ve svém komentáři uvádí uživatel "pistalka": Pokud opravdu splníte Pistalkou zmiňované podmínky a narazíte v Odysseovi na pasáž připomínající divadelní drama, opravdu se ji netrapte. Pokud se jí budete trápit, znamená to, že jste se trápili vším, co bylo napsáno dříve - pak raději knihu zavřete a v blízké době ji už neotevírejte. Pokud jste se ovšem tím, co v knize tuto část předcházelo, netrápili, pak ji rozhodně nepřeskakujte. Je totiž z celé knihy tím nejzábavnějším a snad i nejzajímavějším (odmyslím-li si kapitolu předposlední, která je psána formou deskripcí a výčtů). To si ale uvědomíte opravdu jen tehdy, znáte-li dobře předchozí části a pokud jste se u nich také bavili.... celý text