stilgar1 komentáře u knih

Už v prvních dvou částech trilogie o školách Duny bylo poznat, že K. J. Andersonovi a B. Herbertovi dochází nápady i dech. V Navigátorech se to projevilo naplno - tolik nesmyslů, nelogičností a iracionality jsem snad v jedné knize ještě nezažil. Dalo by se pochopit, že se s těmito aspekty setkáváme u postav, od kterých se to tak nějak čeká (Manford, Anari atp.), ale že se tak budou chovat všichni (Roderick, Venport, Vor, Valya, Norma (!), Erasmus (!!!)) natolik, že v tom v podstatě toho Manforda překonají, je nepravděpodobné a podle mě i zcestné. Tato trilogie a vlastně i celá hexalogie o džihádu a post-džihádistickém období Impéria je touto části zbytečně pohřbena.

3 08.06.2019

Revoluce! Anarchisticky (a mírně komunisticky) smýšlející Heinlein. To je po konzervativní Hvězdné pěchotě obrovská změna. Jen ta krajně militantní touha po krvi zůstala, ale co, Robert byl prostě vždy tak trochu "zelený mozek". Tady je to navíc ospravedlnitelnější, protože revoluce proudy krve prostě vyžaduje. Protože NIC NENÍ ZADARMO! Samozřejmě kromě Mika, bez něhož by se to celé na 100% nepovedlo.

2 01.09.2017

Většinou čtenářů nepochopený a autorem přímo nepřiznaný prequel k 'Blade Runnerovi'. Dickova perfektní hříčka s plynulým přechodem od "jako-scifi-se-tvářící" první části k "jako-psychologický-román-vypadající" druhé části nesvědčí o tom, že by autorovi "docházel dech", ani o tom, že by se nemohl rozhodnout, jaký román vlastně psát. Naopak, na pozadí (později sepsaného, ale dříve vydaného) Blade Runnera to dává naprosto zřejmý smysl. Lidé vytvoří androidy, kteří jsou schopni myslet, a to dokonce lépe než jejich tvůrci. Tato "lepší schopnost myšlení", kterou ostatně svými činy jasně demonstruje simulakrum Lincolna i Stantona, je jim dána prostřednictvím toho, že zřejmě postrádají jinou lidskou vlastnost - vědomí. Naopak lidé (část druhá), mající obě tyto vlastnosti, jsou díky druhé z nich, prostřednictvím neschopnosti vyrovnat se s exponenciálně rostoucí složitosti vnějšího (a hlavně!) vnitřního světa a nároku na něj, stále více hnáni k státem kontrolovaným a perzekuovaným stavům šílenství, jimž se již v podstatě vyhne jen hrstka jedinců. Lidé nejprve svou schopnost myslet zpředmětnili, poté i zvnějšnili. Byl to však jen další krůček k tomu, aby o ní sami přišli a ztratili se v horách šílenství. Apokalypsa klepe na dveře. Ale co, vždyť přece jednou možná i androidi budou snít o elektronických ovečkách... třeba taková Priscilla Stratton či Rachael Rosen ;-)

3 26.01.2017

Jak zde v komentáři někteří poznamenávají, na Uthredovi se věk vskutku začíná podepisovat. Nikdo však nedodal, že tomu tak není v tom smyslu, že by mu docházely síly. Už to samozřejmě není ten dvacetiletý mladík, který dokázal srazit k zemi hrůzostrašného Ubbu. Sil má však stále dost na to, aby se vypořádal i s těmi nejlepšími soupeři a stál neohroženě v čele hradby štítů proti desetinásobné početní převaze Dánů, a co víc, je také stále lepší v těch věcech, které sice nevyhrávají osobní souboje, avšak jsou nezbytné pro vítězství v bitvě jako celku. Ony Uthredovy strategické schopnosti, které byly v prvních částech ságy méně znatelné, se s nabývajícími zkušenostmi tohoto válečníka začínají dostávat zřetelněji na povrch, a to v takové míře, že by i ti nejlepší stratégové dějin lidstva obdivně pokyvovali hlavou!
A mě nezbývá nic jiného, než učinit totéž v případě Cornwellova zatím posledního historického románu a přát si, ať nám o osudech Uthreda (snad brzy již) z Bebbanburgu vypráví stále dál!

2 08.10.2014

Zajímavě sestavený sborník historických i soudobých textů, které se dotýkají široké škály problémů točících se kolem jedné filosofické otázky: Existují syntetické soudy a priori? Jen mě mrzí, že jsou některé texty příšerně osekané, čímž je téměř až neúnosně redukovaná jejich čitelnost. Na druhou stranu může sloužit jako "odrazový můstek" - tj. pokud někoho určitý text více zaujme, nepochybně sáhne po celku, do něhož patří.

1 01.11.2013

A teď mi povězte - kdo je větší nihilista? Ivan K., Smerďakov či sám autor? :-)

3 01.11.2013

Slavné a velmi vlivné dílo (spíše ovšem v končinách, v nichž v době vzniku převládala analytická filosofie - u nás tedy poměrně neznámé) amerického představitele deweyovské větve neopragmatismu Richarda Rortyho. Autor se čtenářům s pomocí některých myšlenek svých velkých filosofických učitelů (Dewey, Wittgenstein, Heidegger) a dalších myslitelů (hlavně Gadamer, Quine, Sellars, Davidson) snaží ukázat, že filosofie není taková, jak se nám ji snaží vnutit stoupenci analytické filosofie, a že veškeré jejich snahy jsou pouze historickou událostí, čehož důsledkem je to, že jakékoli pokusy o nalezení Pravdy jsou předem odsouzeny k neúspěchu. Epistemologie, která byla podle Rortyho zhruba v době působení Johna Locka dosazena na trůn filosofie, musí být zbavena svého výsadního postavení, a nahrazena něčím jiným. "Nástupce" je spatřován v Gadamerově hermeneutickém projektu, který si nedělá nárok na reflexi poznání, ale snaží se být spíše prostředníkem mezi mnoha existujícími diskurzy či jazykovými hrami.
Rorty čtenářům vypráví zajímavý "Velký příběh", který zahaluje hávem analyticko-filosofické terminologie, jenž je však ve svém jádru ve všech ostatních aspektech od analytické filosofie zcela odlišný. Kromě všudypřítomného pragmatismu je v díle poměrně silně znatelný vliv mnoha kontinentálních filosofů, včetně těch hlásících se k postmoderně. O to zajímavější je, že se Rorty pouští do tak rozsáhlého podniku a vypráví svůj velký filosofický příběh, což je činnost, která byla mnoha postmoderními filosofy zapovězena. Na druhou stranu, i autor sám se později mnoha svých myšlenek vzdal - nikoliv toho, co prohlašoval o epistemologii, ale toho nejdůležitějšího, tedy konsekvencí, které z jeho odmítnutí epistemologie plynuly, zejména pak onoho nástupnictví hermeneutiky. Přesto se právě tyto jeho myšlenky staly nejvlivnějšími.

2 02.05.2013

Dosud nejslabší díl... Miles Vorkosigan přečkal divoký pubertální věk, stal se z něj rozvážný mladý muž a jeho žoldnéřská armáda se rozrostla a stabilizovala. Přesto je zatažen do víru galaktických válečných intrik, jejichž epicentrem je tentokrát (především právě proto, že se tam on zrovna nachází) planeta Země (kterážto má v této době ve všech ostatních ohledech ke slovu "epicentrum" velmi daleko). Tyto intriky jsou ovšem do jisté míry marginální ...v ústředí stojí Milesovy "rodinné" problémy, které se sice vyskytují náhle a s intrikami souvisí, nicméně nejsou tak zajímavé, aby dokázaly poutat mou pozornost po celých cca 300 stran knihy. Trochu mě také mrzí, že autorka nedokázala příliš využít potenciál planety Země, která je v sci-fi literatuře tak často retrospektivně navlékána do hávu "historické tajemnosti" (viz např. Asimovovo dílo :)).

1 23.03.2013

Tři sci-fi povídky o nenávisti, toleranci a lidské spolupráci. Pozornost si zasluhuje zejména první z nich, ve které je žánr sci-fi zatlačen téměř úplně do pozadí detektivního příběhu odehrávajícího se na venkově rodné planety hlavního hrdiny. Naopak nejvíce sci-fi povídkou je ta třetí, ve které se Miles Vorkosigan snaží o "spasitelskou" záchranu lidí z jednoho vězeňského tábora. Druhá povídka je nejakčnější a zároveň i nejslabší, ovšem dokáže zapadnout do konceptu celku díla, který rozhodně nesnižuje.

1 22.03.2013

První díl Vorkosigánské ságy (ovšem pouze dle data vydání, podle časové linie děje je před tímto dílem ještě kniha "Cestou svobody"), ačkoliv jsem jej četl až jako druhý, neboť jsem se mírně nechal zmást odlišnými informacemi z různých zdrojů. Zde na databázi je celá série rozprostřena ve dvou sériích a dalších knihách, které do nich řazeny nejsou, přesto jsou ovšem součástí vyššího celku, a to série, která je běžně nazývána Vorkosiganovou ságou (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vorkosigansk%C3%A1_s%C3%A1ga) ... výsledek je podobný, jako např. v případě Asimovova fiktivního univerza Nadace, do něhož taktéž patří sérií více, čímž je utvářena jakási meta-série, se kterou se zde ovšem zřejmě nepočítá.
Ale nyní již k samotné knize. Jakožto iniciační text rozsáhlého celku je toto dílo až neskutečně dokonalé. V žánru science fiction se lze jen málokdy setkat s barvitostí děje, kterou oplývají Cáry cti. Autorka umně střídá rozličné žánry, od romantiky, přes dobrodružnou literaturu, různé subžánry science fiction, až po psychologický thriller a horor. Přesto to nějakým zázračným způsobem drží parádně pohromadě a výsledek je skvělý.

1 18.02.2013

Něco mezi Star Trekem (hlavní postava v průběhu románu začne v mnohém stále více připomínat kapitána J. T. Kirka. Je to ovšem Kirk velmi klingonský (především ve svém bojovém nadšení). A navíc je v několika aspektech naprosto anti-kirkovský (vezměte si z toho, co chcete :-) )), světem Nadace Isaaca Asimova (zejména v posedlosti vykreslení komplikovaných meziplanetárních vztahů, ale také v tom, že celý známý vesmír zřejmě obývají pouze lidé) a Star Wars (hlavně ve snaze o držení se toho druhu romantiky, pro kterou je tak známá originální trilogie). A přesto jde o dílo velmi originální. Doufám, že mě další části chytnou ještě více... vždyť není známá žádná jiná literární sci-fi série, která by se mohla pyšnit takovým množstvím literárních cen.

08.02.2013

Stále mi vrtá hlavou, jak tato útlá knížečka jednoho z tzv. velmistrů žánru SF mohla získat tolik ocenění (např. prestižní cenu Hugo) a všeobecnou proslulost. Nejde mi o to, jakým způsobem je myšlenkově laděna. Naopak, pasáže, v nichž byla popisována a obhajována pozemská fašisticky militantní ideologie, byly napsány excelentně. Přístup, který Heinlein zvolil pro toto vylíčení, měl téměř až klasickou dialogovou formu, což vedlo k tomu, že jsem jakožto čtenář mohl podchytit jednotlivé inference, a tak se díky tomu s jednotlivými diskutujícími postavami přít. Jde mi spíše o to, že scény, které převládají, a které jsou až krajně akční, jsou takřka nečitelné a krajně nudné. Kniha jako celek na mě proto působila nevyrovnaně - akční scény, do kterých se mi nedařilo začíst, byly střídány (někdy ovšem až nevhodně!) skvělými diskusemi o politicko/sociálních problémech, které však velmi rychle končily, a byly opět nahrazeny takřka prázdnou akční nudou. Je však pravdou, že literární žánr akční sci-fi nikdy mé mysli příliš nelahodil.
Mimochodem, naprostým opakem je Verhoevenův pokus o zfilmování. Zdánlivě si ponechává pouze akční rozměr románu, který ovšem dokáže zbavit všech neduhů, které zatěžují knihu. Rozměr intelektuální je však suspendován na úroveň, která není přístupná všem, což zřejmě snižuje celkovou kvalitu filmu. Přesto u mě před knihou téměř jasně vítězí...

2 29.01.2013

Dveře do léta... jak často jsem po nich sám marně pokukoval. V životě snad každého z nás se vyskytne období, ve kterém by takovou vymoženost potřeboval. Americký spisovatel Robert Anson Heinlein (jeden z trojice tzv. velmistrů SF (kromě něho ještě Asimov + Clarke)) to zřejmě nejen dobře věděl, ale pociťoval touhu k tomu také něco říct, výsledkem čehož byla tato nemálo poutavá a koncepčně celkem dobře vymyšlená kniha. Přesto jsem měl pocit, že šla tak nějak mimo mě. Je to asi tím, že v rámci sci-fi žánru preferuji něco poněkud odlišného. Pro Heinleina zde ono "sci-fi prostředí" slouží zjevně pouze jako kulisa pro vykreslení příběhu, který by mohl do jisté míry fungovat i bez ní (odmyslíme-li si ono cestování časem :)).

Heinleinovo dílo přesto není špatné. Některé momenty působí vcelku úsměvně a autorsky přehnaně (např. jeho vize roku 2001, ale také pokusy o psychologický rozbor ústředních postav či amatérsky působící filosofické řeči), ale jakožto celek dílo drží pohromadě a dokáže zapůsobit. Co mě možná trochu mrzelo, byl konec díla, který byl na můj vkus až příliš "pozitivní".

6 12.11.2012

Kolaborace dvou spisovatelů, z nichž jednoho jsem si za poslední cca rok velmi oblíbil (Terry) a druhému jsem nikdy nepřišel na chuť (Neil). Výsledek byl odpovídající. Počáteční nadšení z výtečného nápadu bylo vystřídáno pomalým nárůstem zklamání z předvídatelnosti děje (časem jsem si uvědomil, že takhle nenapínavou knihu jsem již dlouho nečetl). Na konci jsem si musel položit otázku, k čemu to vlastně bylo... Zjevení svatého Jana je v naších krajích notoricky známou věcí, což nepochybně vytváří vhodné zázemí pro jeho parodování a kritiku. Jenže Dobrá znamení nedokážou tak nějak dosáhnout v plné výši ani jednoho. Terrymu parodování většinou jde (stačí si přečíst pár knih ze Zeměplochy), ale asi pouze tehdy, drží-li se co nejdál od reality. Je zřejmé, že se sem autor snažil vtěsnat onen typický "zeměplošský humor" (ačkoliv je možné, že tento pocit ve mně vzbudil jen Kantůrkův překlad), ale ten prostě mimo daný fikční svět nefunguje.
A kritika apokalyptických představ? O té snad ani nemůže být řeč. A pokud bych tam skutečně nějakou objevil, nezdráhal bych se ji nazvat infantilní, přičemž by se dala shrnout v následujícím souvětí, které má na svědomí jedna z ústředních postav:

"Nechápu, co je tak skvělýho na tom nejdřív stvořit lidi, aby byli jako lidi, a pak se rozčilovat nad tím, že se chovají jako lidi."

Přesto nejsem zklamán. Naopak, kniha splnila má nevysoká očekávání a v některých ohledech je dokonce i předčila...

10 02.11.2012

"Kde jsou policajti, tam je zločin... to si zapamatujte", řekne Sam Elánius seržantce Řiťce před svým odjezdem na dovolenou. Ta sice protestuje, neboť se jí příliš nezdá slovosled dané věty (a mně, jakožto čtenáři, se zpočátku také příliš nezdál), avšak Elánius v následujících cca 500 stránkách ukáže, že na něm nic zvláštního nebylo. U něho to platí obzvlášť silně, protože jeho boty už během těch let viděly tolik zločinů, že už jej ke zločinu nesou samy od sebe. A tak si Elánius se svou ženou a synem (který se mimochodem zřejmě pomalu mění v hovnivála) vyráží na venkov - místo, na němž se nepochybně nemůže vůbec nic dít. Samozřejmě ale jen do doby, než se zde objeví nějaký ten polda. Venkov se mu prostě musí přizpůsobit - minimálně tím, že bude spolu se svými obyvateli uveden do světa, jak ho vidí velitel Elánius ve svém volném čase.
Takže vězte, že se nebudete nudit - sám Vetinari to zhodnotil takto: dočkáte se spousty protiprávních akcí, šarvátek, honiček po souši i po moři, po vodách slaných i sladkých ...a samozřejmě pouštění větrů v sídlech mocných (to poslední není pravda!). A ten to musí vědět nejlépe, neboť má ve všem samozřejmě prsty zase on sám.

Mimochodem - zdá se mi, že si nepamatuji díl Zeměplochy, v němž by zcela chyběla postava Smrtě. Že by si i on vzal dovolenou? Nebo už Pratchetta omrzel CapsLock? :-)

Více čtěte zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/je-libo-snupec-troliho-narezu-258

6 03.09.2012

Ačkoliv se Fitzgeraldův Velký Gatsby umístil na druhém místě ve známém žebříčku Modern Library (http://www.modernlibrary.com/top-100/100-best-novels/), mě osobně jeho poselství silně minulo. Jak je tedy možné, že se umístil tak vysoko? A jak je možné, že tomuto umístění vůbec neodpovídá hodnocení uživatelů této Databáze knih? Vysvětlení je podle mě jednoduché - plyne z toho, že se jedná o žebříček americký. Odráží tedy jiné čtenářské preference, než s jakými se můžeme setkat v českých končinách.

To však není jediným problémem. Ve zmíněném žebříčku se nachází spousta knih, které dokážou velmi zaujmout i čtenáře ne-amerického, a které mají zde na databázi odpovídající hodnocení (příkladem může být kniha umístěna na prvním místě - Joyceův Odysseus ...kniha, který je až diametrálně odlišná od Gatsbyho). U Gatsbyho jde ovšem o něco zcela jiného. Oproti jiným knihám v tomto žebříčku totiž odráží typické rysy americké společnosti, resp. typické rysy americké společnosti první čtvrtiny dvacátého století. Kdyby Fitzgerald zůstal pouze u toho, mohl by být Gatsby ještě sympatický. On však nepůsobí nestranně, ale tyto rysy naopak oslavuje. Velký Gatsby proto působí jako nemístné zveličování a oslavování tzv. "Amerického snu", přičemž se tváří, jako by se jednalo o jediný relevantní sen. Fitzgerald se proto ani nesnaží jakýkoli jiný zmínit. Celý lidský život je tak redukován na pachtění se za jeho naplněním, což je pro mě (a nejen pro mě) naprosto nepřijatelné.

Jsem nesmírně rád, že je naše myšlení stále natolik odlišné, že takovou oslavu nepřijmeme (ačkoliv se domnívám, že některá různě dlouhá období ve dvacátém století u nás přetékala vírou v tentýž sen).

Dodatek (z 25. 8. 2012): Po zhlédnutí Cukorova filmu Holiday (1938) ve mně pocit nechuti k dílu Velký Gatsby ještě vzrostl. Mám pocit, jako by byl tento film úmyslně vytvořen v kontrastu ke Gatsbymu, a to ve své kritice "amerického snu" a také jeho zastánců, jejichž snaha vše redukovat na tento "sen" může být pro mnohé až krajně zničující. Takže doporučuji! :-)

1 19.08.2012

Odysseus není nic jiného než čirá dokonalost. A to o to větší, uvědomí-li si čtenář, jakým nezvyklým způsobem ji bylo dosaženo. James Joyce totiž naprosto převrátil strukturu prozaické literární formy, pro kterou je charakteristické, že v ústředí stojí příběh (pro ten platí, že by měl být v jistých aspektech podmanivý) a forma, která je užita pro jeho vyprávění, je jen dodatkem, jehož cílem je případné zkrášlení a obohacení příběhu. James Joyce činí naprostý opak. Forma mu neslouží jako prostředek, ale jako cíl. Ta má být totiž dotažena k dokonalosti a příběh, který je touto formou vyprávěn, je jen něčím vedlejším - je prostředkem, který napomáhá dosáhnout vytouženého cíle tím, že danou formu zkrášluje a obohacuje - poskytuje jí totiž látku, bez které by forma byla prázdná (přesto jsem měl při čtení díla z mnoha autorových odkazů na Aristotela pocit, že Joyce věří v to, že někde "na nebesích" se nachází něco jako čistá forma, čistý akt, něco ve smyslu "myšlení myslícího myšlení" (o němž Joyce fascinujícím způsobem hovoří), která je však člověku nedostupná). To, že je příběh vedlejší, lze poznat i z toho, jak jednoduchý vlastně je. Je natolik jednoduchý, že by mohl být beze ztrát převyprávěn v několika minutách (i proto je tak těžké komukoli sdělit, "o čem" vlastně Odysseus je tak, aby to daného posluchače upoutalo, neboť zde není podstatné, "o čem je", ale spíše "jak je"). Proto se nelze divit zmínkám o podivnosti a absurdnosti této knihy, jimiž se různé komentáře a recenze na Odyssea jen hemží.

Tento cíl, dosažení co nejvyšší míry dokonalosti formy, musel být pro autora obrovskou výzvou. Domnívám se, že ji James Joyce dokázal naplnit. Tento naplněný cíl, který se nachází v díle zvaném Odysseus, je pak podobnou výzvou i pro čtenáře. Obdoba toho, co je charakteristické pro prozaickou literární formu, platí i pro čtenáře prózy. Ten je totiž zvyklý, že se mu v literárním díle dostává jistého příběhu - dokáže obdivovat i formu, ale ta je pro něj vždy pouhým pozadím a prostředkem. Číst Odyssea je proto neuvěřitelně obtížné. I já si zpočátku připadal, jako bych četl telefonní seznam. Pokud je však čtenář tvárný a dokáže přistoupit na hru, kterou James Joyce rozehrává (tj. pokud zapomene na potřebu převládnutí příběhu a začne místo toho "číst formu"), užije si Odyssea více, než jakoukoli knihu, kterou kdy četl. Užije si poté dokonce i různé obdoby "telefonního seznamu", jichž je v této knize víc než dost (jsou v ní obsaženy různé výčty osob, předmětů, apod., které jsou mnohdy velmi dlouhé), a které jsou přesto formálně natolik úžasné, že jsem je četl s obrovskou radostí.

Na závěr svého komentáře jedna "rada pro čtenáře", reagující na "radu pro čtenáře", kterou ve svém komentáři uvádí uživatel "pistalka": Pokud opravdu splníte Pistalkou zmiňované podmínky a narazíte v Odysseovi na pasáž připomínající divadelní drama, opravdu se ji netrapte. Pokud se jí budete trápit, znamená to, že jste se trápili vším, co bylo napsáno dříve - pak raději knihu zavřete a v blízké době ji už neotevírejte. Pokud jste se ovšem tím, co v knize tuto část předcházelo, netrápili, pak ji rozhodně nepřeskakujte. Je totiž z celé knihy tím nejzábavnějším a snad i nejzajímavějším (odmyslím-li si kapitolu předposlední, která je psána formou deskripcí a výčtů). To si ale uvědomíte opravdu jen tehdy, znáte-li dobře předchozí části a pokud jste se u nich také bavili.

7 18.08.2012

Mika Waltari, znechucen zřejmě událostmi 2. světové války (Sinuhet vyšel poprvé v roce 1945), sepsal toto své (jistě ne životní) dílo, aby tak čtenářům sdělil svůj pohled na (lidský) svět, který nepochybně nebyl zrovna nejoptimističtější. Nelze se proto divit, že lze v podstatě z každé strany tohoto románu vycítit mnohdy až skličující dávku cynismu (dodávám, že v následujících dílech autora již tento cynismus není tak citelný - opouští od něho a přijímá za svou jistou formu mysticismu, která je sice nepochybně přítomna i v Sinuhetovi, ovšem pouze v zárodečné podobě). Proto se domnívám, že Egypťana Sinuheta nelze považovat za čistě historický román, ačkoliv tak bývá velmi často prezentován. Historie slouží jako pouhá kulisa pro vykreslení mnoha dalších dimenzí, nad které až neúměrně vyčnívá existenciální rozměr. To je ostatně i důvodem k tomu, že si autor nedělal žádné starosti s překrucováním historie do podoby, ve které mu mohla mnohem lépe posloužit pro naplnění hlavního účelu.
-----------------------
A tak putuje Sinuhet svým životem užívaje k tomu dvou transcendentních darů: prostoru a času. Setkává se s mnoha lidmi, stává se svědkem (i aktérem) různých, často velmi bolestných událostí ...tak Sinuhet roste a roste, avšak zároveň s tím v něm roste jeho nechuť ke všemu a hlavně jeho zklamání. Je zklamán životem i sám sebou, zejména svými rozhodnutími, které v podstatě nikdy nikomu nepřinesly nic dobrého. Zjišťuje tak, že veškeré jeho snahy jsou nicotné a zbytečné. Nejsilnější zjištění však souvisí s poznáním vlastní svobody. Tato svoboda, pojata zřejmě zcela v "sartrovském smyslu", je tím nejtěžším, co na svých bedrech musí nést. Sinuhet však vydrží, věren svým přesvědčením, a neohne se, dokud mu jeho páteř nepovolí...
-----------------------
Je skličující, jak velké množství zde komentujících jedinců román zřejmě (v jeho základních intencích) nepochopilo. Tím nenarážím na případná nízká hodnocení, kterážto samozřejmě často nesouvisí s nepochopením, ale spíše s odlišností osobních preferencí. Zaráží mě spíše poukazování na pomyslnou "Sinuhetovu naivitu" apod. Lidstvo je zřejmě odsouzeno k tomu, aby stále skrze svou nedokonalost opakovalo základní chyby....
-----------------------
Poslední poznámka na závěr: Ač se to zdá zvláštní, jako hlavní postava na mě nepůsobil vyprávěč (tedy Sinuhet), ale spíše jeho věrný otrok/sluha/pán Kaptah, který svou výřečností a smyslem pro humor dokázal zbavit mou mysl chmur, kterými byla zanesena po nemilých příhodách Sinuhetových...

10 14.07.2012

Dickova Předposlední pravda je velmi zvláštním dílem, což ovšem není v celku jeho bibliografie nijak ojedinělé. Zpočátku, při vykreslování poměrů panujících ve světě, připomíná mírně Orwellův román 1984 - máme zde nejvyšší vládnoucí třídu, připomínající šlechtu, která vládne prostřednictvím represivních prostředků, v jejichž centru stojí falšování dějin, lživé prezentování přítomného stavu a vykonstruované budoucí prognózy. V ústředí celé té mašinérie dokonce stojí postava připomínající "Velkého bratra" - je to zcela fiktivní "prezident Talbot Yancy", jenž je zjevným paradigmatem "Amerického prezidenta". To vše slouží jasnému účelu - udržení "dělnických mas" ve víře v lepší budoucnost či v jakési vykoupení, které však leží v nedozírných dálkách.
Dick si ovšem uvědomil, že mu pouhá variace na slavné dílo nestačí, a tak velmi brzy změnil směr. Samotný stav světa začíná tvořit pouhé pozadí toho, co se děje několika ústředním osobám. A ukazuje se, že Talbot Yancy není jen pouhou fikcí...
(Mimochodem, ty hrátky s časem v kombinaci s několika paranoidními osobami jsou opravdu úžasné!)

1 14.07.2012

Stanislaw Lem je nepochybně mistrem fantastiky, ačkoliv to dokázal spíše svými romány a povídkami, než tímto rozsáhlým souborem vědecko-filosofických esejů. Je tomu tak nejspíš proto, že jeho díla, pohrávající si s fikcí, si dokázala uchovat i s časovým odstupem plnou míru nadčasovosti, neboť si v nich autor nečiní nárok na jakoukoli exaktnost. V Summě technologické Lem přistupuje k daným problémům zcela jinak. Již na začátku sice připouští, že je i zde zahleděn spíše do budoucnosti, jelikož ho fascinují možné světy, které mohou ze své možnosti přejít neočekávaně v aktualitu, avšak zůstává, jak sám tvrdí, věrný principu "Ockhamovy břitvy", a tak je množina všech možných světů radikálně omezena. I z toho důvodu mohou některé jeho myšlenky působit z dnešního pohledu velmi zastarale - dodávám však, že jsou ovšem tyto myšlenky stále v menšině, a že se tedy Lem projevil jako velmi zdatný futurolog!

Přesto bych toto dílo doporučil minimálně dvěma skupinám lidí. Za prvé těm, kteří mají rádi filosofické úvahy zakládající se na vědeckých poznatcích a pokoušející se je rozvíjet. Za druhé pak těm, kteří mají rádi Lemovy romány a povídky, a kteří chtějí blíže poznat jeho vlastní názory. Pokud se řadíte do obou z těchto skupin, určitě to nebude na škodu...

2 28.06.2012