stilgar1
přečtené 482
Egypťan Sinuhet – Patnáct knih ze života lékaře
2004,
Mika Waltari
Mika Waltari, znechucen zřejmě událostmi 2. světové války (Sinuhet vyšel poprvé v roce 1945), sepsal toto své (jistě ne životní) dílo, aby tak čtenářům sdělil svůj pohled na (lidský) svět, který nepochybně nebyl zrovna nejoptimističtější. Nelze se proto divit, že lze v podstatě z každé strany tohoto románu vycítit mnohdy až skličující dávku cynismu (dodávám, že v následujících dílech autora již tento cynismus není tak citelný - opouští od něho a přijímá za svou jistou formu mysticismu, která je sice nepochybně přítomna i v Sinuhetovi, ovšem pouze v zárodečné podobě). Proto se domnívám, že Egypťana Sinuheta nelze považovat za čistě historický román, ačkoliv tak bývá velmi často prezentován. Historie slouží jako pouhá kulisa pro vykreslení mnoha dalších dimenzí, nad které až neúměrně vyčnívá existenciální rozměr. To je ostatně i důvodem k tomu, že si autor nedělal žádné starosti s překrucováním historie do podoby, ve které mu mohla mnohem lépe posloužit pro naplnění hlavního účelu. ----------------------- A tak putuje Sinuhet svým životem užívaje k tomu dvou transcendentních darů: prostoru a času. Setkává se s mnoha lidmi, stává se svědkem (i aktérem) různých, často velmi bolestných událostí ...tak Sinuhet roste a roste, avšak zároveň s tím v něm roste jeho nechuť ke všemu a hlavně jeho zklamání. Je zklamán životem i sám sebou, zejména svými rozhodnutími, které v podstatě nikdy nikomu nepřinesly nic dobrého. Zjišťuje tak, že veškeré jeho snahy jsou nicotné a zbytečné. Nejsilnější zjištění však souvisí s poznáním vlastní svobody. Tato svoboda, pojata zřejmě zcela v "sartrovském smyslu", je tím nejtěžším, co na svých bedrech musí nést. Sinuhet však vydrží, věren svým přesvědčením, a neohne se, dokud mu jeho páteř nepovolí... ----------------------- Je skličující, jak velké množství zde komentujících jedinců román zřejmě (v jeho základních intencích) nepochopilo. Tím nenarážím na případná nízká hodnocení, kterážto samozřejmě často nesouvisí s nepochopením, ale spíše s odlišností osobních preferencí. Zaráží mě spíše poukazování na pomyslnou "Sinuhetovu naivitu" apod. Lidstvo je zřejmě odsouzeno k tomu, aby stále skrze svou nedokonalost opakovalo základní chyby.... ----------------------- Poslední poznámka na závěr: Ač se to zdá zvláštní, jako hlavní postava na mě nepůsobil vyprávěč (tedy Sinuhet), ale spíše jeho věrný otrok/sluha/pán Kaptah, který svou výřečností a smyslem pro humor dokázal zbavit mou mysl chmur, kterými byla zanesena po nemilých příhodách Sinuhetových...... celý text
Předposlední pravda
2012,
Philip K. Dick
Dickova Předposlední pravda je velmi zvláštním dílem, což ovšem není v celku jeho bibliografie nijak ojedinělé. Zpočátku, při vykreslování poměrů panujících ve světě, připomíná mírně Orwellův román 1984 - máme zde nejvyšší vládnoucí třídu, připomínající šlechtu, která vládne prostřednictvím represivních prostředků, v jejichž centru stojí falšování dějin, lživé prezentování přítomného stavu a vykonstruované budoucí prognózy. V ústředí celé té mašinérie dokonce stojí postava připomínající "Velkého bratra" - je to zcela fiktivní "prezident Talbot Yancy", jenž je zjevným paradigmatem "Amerického prezidenta". To vše slouží jasnému účelu - udržení "dělnických mas" ve víře v lepší budoucnost či v jakési vykoupení, které však leží v nedozírných dálkách. Dick si ovšem uvědomil, že mu pouhá variace na slavné dílo nestačí, a tak velmi brzy změnil směr. Samotný stav světa začíná tvořit pouhé pozadí toho, co se děje několika ústředním osobám. A ukazuje se, že Talbot Yancy není jen pouhou fikcí... (Mimochodem, ty hrátky s časem v kombinaci s několika paranoidními osobami jsou opravdu úžasné!)... celý text
Summa technologiae
1995,
Stanisław Lem
Stanislaw Lem je nepochybně mistrem fantastiky, ačkoliv to dokázal spíše svými romány a povídkami, než tímto rozsáhlým souborem vědecko-filosofických esejů. Je tomu tak nejspíš proto, že jeho díla, pohrávající si s fikcí, si dokázala uchovat i s časovým odstupem plnou míru nadčasovosti, neboť si v nich autor nečiní nárok na jakoukoli exaktnost. V Summě technologické Lem přistupuje k daným problémům zcela jinak. Již na začátku sice připouští, že je i zde zahleděn spíše do budoucnosti, jelikož ho fascinují možné světy, které mohou ze své možnosti přejít neočekávaně v aktualitu, avšak zůstává, jak sám tvrdí, věrný principu "Ockhamovy břitvy", a tak je množina všech možných světů radikálně omezena. I z toho důvodu mohou některé jeho myšlenky působit z dnešního pohledu velmi zastarale - dodávám však, že jsou ovšem tyto myšlenky stále v menšině, a že se tedy Lem projevil jako velmi zdatný futurolog! Přesto bych toto dílo doporučil minimálně dvěma skupinám lidí. Za prvé těm, kteří mají rádi filosofické úvahy zakládající se na vědeckých poznatcích a pokoušející se je rozvíjet. Za druhé pak těm, kteří mají rádi Lemovy romány a povídky, a kteří chtějí blíže poznat jeho vlastní názory. Pokud se řadíte do obou z těchto skupin, určitě to nebude na škodu...... celý text
Oko na nebi
2011,
Philip K. Dick
Oko na nebi, raný román P. K. Dicka (vůbec jeden z prvních, který autor vydal), se dočkal českého vydání velmi pozdě. O to překvapivější je, jakých kvalit dosahuje. Nejde pouze o to, že si autor pohrává s velice originální myšlenkou (což je u něj ostatně běžné). Tuto myšlenku totiž navíc dokázal uchopit naprosto excelentním způsobem a posunul tak celý román do několika rovin, kterých si dokáže zdatnější čtenář povšimnout a případně je i dále promyslet. Ačkoliv to není na první pohled zřejmé, základní sdělení Dickova románu je politické (obdobně, jako ve většině jeho knih). Skrze neštěstí, které potká hlavní hrdiny, kritizuje zejména totalitarismus, který zřejmě chápe jako převládnutí jednoho "světového názoru" nad všemi ostatními. Každá podoba totalitarismu (a Dick jich zde čtenářům představuje hned několik - teokratický, feministický, fašistický, atd.) je pro autora zjevně nebezpečná. Toto jeho sdělení však implikuje i jiné otázky, mezi kterými jistě převažují ty epistemologické... Jedinou slabinou celého díla je snad samotný český překlad, který je svými sklony k užívání jistého českého nářečí mnohdy až neúnosně rušivý.... celý text
Politická filosofie 20. století
1993,
Karl Ballestrem
Na této příručce k politické filosofii 20. století se podílelo mnoho autorů. Proto se nelze divit, že je kvalitativně velmi nestálá. Náhledy na některé myšlenkové proudy jsou sepsány naprosto výborně (Frankfurtská škola, Nové teorie smlouvy, Kritický racionalismus). Jiné jsou ovšem psány velmi nepřehledně (o H. Arendt, O. Spannovi či Leo Straussovi). Tato skutečnost bohužel sráží tento sborník jako celek, neboť nedokáže přinést to, co by čtenář očekával - ucelené pojednání o politickém myšlení 20. století.... celý text
Dějiny politických filozofií
2005,
Václav Veber
Na tomto souboru přednášek Theodora Syllaby se znatelně podepsalo to, že se jedná o jejich studentský zápis. Přesto lze do jisté míry říci, že jde o zápis na poměrně vysoké úrovni. A jelikož jde o text zabývající se tématem, které dosud nebylo v českém prostředí takto uceleně uchopeno, zaslouží si nepochybně uznání.... celý text
Nepřemožitelný
2005,
Stanisław Lem
Téměř v každém ohledu dokonalé. A to i přesto, že jsem měl zpočátku problém zorientovat se v autorem používané technické terminologii a ve jménech ústředních postav. Román, který obstojí nejen při srovnání s jiným, mnohem slavnějším dílem autora (Solaris), ale taktéž s těmi největšími skvosty celého žánru SF. A co víc, Lem patří k těm málo autorům tohoto žánru, kteří dokážou během psaní úžasným způsobem filosofovat. Sám Lem tak činí především v otázkách epistemologie, avšak mnohdy se také dotýká jistých otázek, které souvisí s lidskou existencí. Důsledek tohoto faktu je překvapivý - z jinak čistě SF námětu se do jisté míry stává horor. A to opravdu velmi děsivý :) Mimochodem, osobně se divím, že se dosud žádný filmový tvůrce nerozhodl toto dílo zfilmovat. Málokteré jiné literární dílo totiž takhle silně právě k tomuto činu nabádá...... celý text
Já, robot
1993,
Isaac Asimov
Karel Čapek dal robotům jméno, Isaac Asimov jim vdechl duši. To už jsem samozřejmě poznal z jiných, výraznějších děl tohoto autora, nicméně zde vyplývají na povrch zcela nové souvislosti. Člověk, robotův pán, si tvoří (zdánlivě) skvělého sluhu. Tří zákony člověkem vytvořené jsou ovšem natolik zrádné, že se tento vztah záhy převrací - z pána se stává sluha (ačkoliv stále zdánlivě zůstává pánem) a z robotů pak skutečný pán (Hegel by nejspíš jásal :)). Doporučuji číst v kontextu mnoha jiných děl Asimova, neboť kniha zapadá do univerza Nadace, podobně jako další povídky a zhruba 20 románů (tj. samotná série Nadace, Série o robotech, série Galaktického impéria a další díla, jako Konec Věčnosti, Kalibán, atd.). Ačkoli se zdá, že Nadace nemá nic společného s roboty, nenechte se klamat. Vyústění je nejen epické, ale také natolik děsivé, že si člověk může jen nechat zdát o relativně malých důsledcích různých paradoxů spojenými s roboty v díle "Já robot". Dodatek: Sbírka povídek? To ani náhodou. Leda bychom řekli, že Asimov pozvedává sbírku povídek na jinou úroveň (což rozhodně nečiní, neboť takto koncipovaná díla se objevovala již dříve). Mezi jednotlivými povídkami totiž existuje obrovská souvislost, která z díla vytváří román, svou strukturou velmi podobný jinému autorovu dílu - již zmíněné Nadaci, (která je vlastně taktéž vyprávěním několika relativně samostatných příběhů, které však mají velmi podstatnou souvislost).... celý text
