puczmeloun přečtené 392

Hovory se spodinou 2013, Liao I-wu

Už od prvních stránek naprosto neuvěřitelná kniha. Ten, kdo (stejně jako já) nestudoval dopodrobna čínské tradice, zvyky a chování zdejších ekonomicky nejslabších vrstev, musí být zákonitě překvapen tím, co všechno si může přečíst. Asi každý už slyšel o všemožných kampaních, které v Číně druhé poloviny 20. století směřovaly proti škůdcům, pravičákům, nepřátelům lidu, intelektuálům, členům věřícím ve Stranu, vedoucím kádrům, tomu, koho zrovna určil Velký Kormidelník, za lepší tavení železa, kulturní revoluci atd. atp. Ale je naprosto neuvěřitelné číst rozhovory s reálnými lidmi, kteří se setkali s kanibalismem, jedli k smrti hladoví i jíl a pak ho museli "šťourat" lžičkami z míst, kam slunce nesvítí, sami se stali cílem kampaní a tavili železo jako šílení, žili opravdový život zeměplošského Starého Smrdi Ruma, viděli draky, byli vesnickými císaři i obyvateli bouraných císařských center měst, chránili h*vna před krádežemi z veřejných záchodků, léčili se lidským mozkem nebo vodili po čínském venkově mrtvoly. A s tím, jak se kniha dostává ke konci, věnuje se víc i civilnějším "příběhům" (žebráci, vězni, městská chudina...), které už jsou pro Evropany pochopitelnější, ale přesto šílené - včetně toho nejfekálnějšího příběhu, který jsem kdy četl. Čínu zná každý, každý si o ní něco myslí a zná část její historie - tuhle zemi prostě nejde přehlédnout - ale její kultura, společnost a historie dokáže pořád ohromně překvapit svou odlišností, kterou by člověk ani nečekal. A podobně jako u sovětského Ruska (doporučuji knihu Doba z druhé ruky) mi prostě nejde do hlavy, jak můžou lidé pořád věřit komunistickým politikům a jejich ideologii, která na celém světě stála za smrtí a utrpením desítek milionů lidí. PS: Zároveň doporučuji k přečtení i autorovu druhou - podobně silnou - knihu Kulky a opium a tematicky doplňující román Čtyři knihy. --------------- Ke kanibalismu: "Existuje jedna taková návnada, které se říkalo "bonbónek". Byla to třaskavina potřená olejem a dříve se tím odstřelovali vlci. Teď už vlci nebyli, tak to začali používat na děti. Hladové dítko ucítí slastnou vůni tuku a chce se zakousnout, prásk a tělíčko se rozletí na kusy. Než přiběhnou vyděšení rodiče, zůstane po něm jen krvavá kaše." K pověrám: "Za všechno může ten velký divodrak. Nedlouho potom, co odešla, uhranul i švagrovu ženu, umírala. Vymítač draků říkal, že ji musíme dát lidský mozek. Švagr šel na hřbitov a vykopal ze zarostlého hrobu mozek mrtvoly a nakrmil jím ženu. Když se schovával pod mostem, slyšel draka, jak řve." Ke krádežím výkalů: "Dřív lidi v noci taky kradli hovna. Občas někoho chytila služba domovního výboru, zavřeli ho a zabavili mu kolo. Za Kulturní revoluce museli zloději výkalů citovat z Rudé knížky předsedy Maa. Všechno patřilo státu. Dřív nebyly k dostání chemická hnojiva, na vesnici se používaly přírodní, výkaly byly poklad. My jsme byli specializovaný úřad, měli jsme skvělé výsledky, výkalů jsme vybrali hodně a prvotřídní kvality, museli jsme se řídit pokyny vedení a posílat to do komuny Rudá záře. Ale to byla panečku značka! Když přijel předseda Mao v roce 1957 do Čcheng-tu, osobně komunu navštívil."... celý text

Projekt Kronos 2017, Pavel Bareš

Projekt Kronos je velmi čtivý, a to přitom rozhodně nevychází čtenáři vstříc – skáče se v čase, mezi postavami, v ději... Začátek je tak těžký a pokaždé, knihu jsem četl třikrát*, jsem měl pocit, že se dostatečně nechytám. Jak se ale začnou jednotlivé linky spojovat a propojovat, začíná to dávat smysl. Zmatení tak střídá nadšení z umně spletených časů. A s každým dalším čtením člověk zjišťuje něco nového. Když jsem se do knihy vrhl poprvé, mrzelo mě, že se na první pohled tvářila jako uzavřený příběh, ne vše se ale dokončilo. Čtenář pak ani nevěděl, jestli některé nedovysvětlené a nedokončené věci jsou "tajemné" schválně, nebo přijde ještě nějaké rozpletení. Teď, když je trilogie kompletní, ono prvotní překvapení mizí a naopak oceňuji, že jistou formu závěru to má. Ani tak si ale nejsem jist, co vše napsané je důležité i pro čtenáře. Respektive, zda ve své vcelku komplikované formě kniha neskrývá i některé důležité věci a spojení (je velmi jednoduché něco přehlédnout). Bylo by určitě zajímavé psát si jednotlivé otázky a zjišťovat, zda na ně autor postupně odpoví. Nebo porovnávat drobné náznaky. Jen nebýt tak líný :) Každopádně jde o dílo plné příběhových i grafických nápadů a té správné postapokalyptické atmosféry. Autor má dostatečný dar jazyka, že je čtení svého druhu zábavným akčním filmem. Divím se proto, že se kniha nesíří do ciziny. Na tuzemskou literaturu jde o nezvyklou úroveň promyšlenosti. A mimochodem, knihu jsem četl v roce 2018 a 2019. Teď v roce 2022 po více než dvou letech pandemie je dosti zvláštní číst o nákaze, karanténě nebo nechuti nosit respirátor... * Druhá kniha Kronovy děti je zdá se ještě o krapítek nepřístupnější a bez osvěžené znalosti prvního dílu nemá čtenář bez velmi dobré paměti šanci. Jsem zvědav na třetí pokračování Kronův odkaz, kvůli kterému pro jistotu začínám znovu od začátku.... celý text

Na hranicích Nadace 2011, Isaac Asimov

Bylo by to opravdu stylové zakončení celé série - takový povedený bonus k úvodní trojici, který nejen že přidává jedno úplně nové téma, ale taky odkazuje na knihy o robotech stejného autora a tím propojuje svůj vyprávěcí vesmír. Nebýt tedy toho cliffhangeru na konci, který bohužel (a skoro až zbytečně) odkazuje na nejméně povedenou knihu celé série.... celý text

Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě 2018, Jakub Szántó

Jsem opravdu rád, když knížka přesně odpovídá důvodu, kvůli kterému po ní člověk sáhl. Jakub Szántó je totiž jeden z lidí, kvůli kterým jsem šel pracovat do televize a je opravdu příjemné číst o "své" dřívější každodenní práci, ale v naprosto neporovnatelných podmínkách. Zvláště, když je vše napsáno čtivou formou zkušeného novináře a kde jsou spojovány zkušenosti zahraničního reportéra, skvělé znalosti místního prostředí nebo válečná (a revoluční) historie s osobními příběhy. Představení (nejen) Blízkého východu v krátkých podkapitolách* funguje velmi dobře. Stejně tak i větší otevřenost autora k zabarvenějšímu popisování stavu, než se hodí do reportáží (kdy je diváky hlídáno doslova každé slovo) a kde se dokáže ukázat a projevit i jeho osobnost. A hlavně, celá kniha není zdaleka jen o televizní práci, historii nebo válečných strojích. Krouží totiž okolo samotného "lidství", kde je jedno, jakého jste vyznání, národnosti nebo barvy pleti, ale záleží na tom, jakým jste člověkem a jaké zlo nebo naopak dobro ve vás je. A právě na reportérech je to ukázat... *I když struktura po většinu knížky opravdu pomáhá vstřebávat množství různých konfliktů propletených s každodenní prací zahraničního zpravodaje, ke konci už se některé podkapitoly začínají ve svých částech opakovat. Například se tak vracíme do iráckého Kurdistánu nebo jemenského Adenu. Vždy ale s něčím novým - tak, aby čtení stálo za to...... celý text

Nejlepší kandidát 2017, Stanislav Biler

Deštivé odpoledne kdesi na brněnském nádraží Adamov - jih. Při chůzi pod stříšku šlápnu do kaluže, ale co nadělám. Babička sice říkala, že mám mít nohy v suchu, ale jednou se nic nestane, když to budu ignorovat. Stačí, že mám zítra tenis s tím obchodníkem, co nám bude dodávat novou knihu o české politické scéně. Vašek? Jo, nějak tak se jmenoval. Ale je to lůzr. A ta kniha? Teda abych řekl pravdu, ona to bude spíš nějaká satira, ale prý ne moc vtipná. Spousta textu a rádoby vtipných hlášek z brněnských facebooků, ale ve výsledku vlastně jen snaha o parodii toho drůbežáře, který dnes vede tenhle stát. O řád hloupějšího. A místo premiéra je vlastně prezident. A má vášnivý vztah s malým kuřetem. No jo... Za chvíli mi bzučí telefon. Znovu píše pan Mirek. Prý jestli nezajdu na oranžovej svařák bez vína ale s vodkou. A že jestli na to nekejvnu, jsem buzerant a zpovykaný dítě plný alergií, co si nedovede pohlídat manželku. Odvětím, že už jdu na tenis a že jsem zrovna v Adamově. Prý že už to je můj trest. Sám ale zamlči, že je v Kuřimi. A že z toho gulagu už se nikdy nemusí dostat. Už po několikáté mi nabízí pojistku. Ne. Neskočím mu na to. Stejně nakonec zemřeme osamělí a v bolestech jako všichni okolo. Aspoň že dnes vysílají tu reality show, kde budou kandidáti na primátora synchronizovaně lézt z popelnic na papír. Koupím si k tomu sedmičku červeného a bude klid... Znovu se rozprší. Jenže je únor a místo deště mělo sněžit. Nebude to ta nařízená změna počasí od EU? Prý ochrana před meteoritem, ale já se zblbnout nedám. Jó Rusové, ti by věděli. Ale takhle bez sněhu zase nebudou mít vlekaři co žrát... Nechám to bejt. A v myšlenkách se dostávám k tomu, jestli to nebe nebrečí nad tím, jak špatnou beletrii v Česku máme. A já brečím s ním...... celý text

Druhá Nadace 2010, Isaac Asimov

Oproti předchozím dílům vlastně jen myšlenkové, dokončující, plné dlouhých monologů, dialogů a dalších (delších) rozhovorů. Pokud se něco stane, tak velmi rychle a často jen v pozadí. Opravdu zajímavé je tak pouze zakončení první a druhé poloviny knihy. Dává to smysl pouze jako doplnění celé série Nadace, samostatně stojící by kniha byla velmi slabá.... celý text

Vzpomínka na Zemi 2018, Liou Cch'-sin

Mnohorozměrná knížka. Ale ne pouze svými hrátkami s několika rozměry, ale hlavně svou stavbou. Už celá série není jen třemi navazujícími knihami a lineárně postupujícím příběhem, ale základ, na který se nabalí budoucnost a následně i nástavba celého vesmíru a prakticky neomezeného času. Z 20. století a příběhu jednotlivců v komunistické Číně se autor přes střet dvou soustav dostává až k celovesmírným tématům, fyzikálnímu filozofování nad samotnými přírodními zákony a božským civilizacím, pro které jsou hrátky s galaxiemi drobností. Třetí díl tak nejen že navazuje, ale doplňuje, rozšiřuje a vrací se. Do toho je nutné říct, že nejde jen o samotný příběh, ale kniha je prošpikovaná kapitolami "z historických knih", pohádkami na míru i malými krátkými odbočkami (zmínit musím několik velmi silných stránek o "střelci"). Takže i když má Vzpomínka na Zemi velmi velmi pomalý rozjezd a celý začátek může působit dojmem textu, který měl autor v plánu doplnit do předchozí knihy, postupně (a to se bavíme u knihy o 751 stranách) se rozjede v očekávaném tempu a končí tam, kde bych to ani nečekal. Velmi mě tak bavilo vymýšlet, kam autor směřuje, jaké zvraty vymyslí - a je skvělé, že jsem se trefoval jen s omezenou úspěšností a často jsem byl překvapen. Ve spoustě momentů jsem se tak při čtení zastavil a říkal si, "ty kráso", tohle už autor nemyslí vážně. Myslel a přitvrdil. Narazit na podobný text je tak vždy velká radost - sledovat jak někdo ve svém řemesle exceluje a jeho výsledky baví nejen jeho, ale i nás, čtenáře. Jsou dva druhy knih, které čtu bez dechu, po nocích a v jakémkoli volném čase, abych se dostal až ke konci. Jsou to buď jednoduché ale silné kusy, jako je Silo nebo Impérium. A pak jsou to hluboké knihy, jako je Hyperion nebo Vzpomínka na Zemi, kde člověk obdivuje originalitu a cítí jakýsi tíživý pocit, který ho žene pořád dál a dál... Neříkám, že by se některé věci v této knize nedaly vymyslet jinak a že by vše napsané mělo neprůstřelnou logiku... Ale... Na vědeckou promyšlenost a hloubku ústřední myšlenky temného lesa, dovedenou ke konci knihy až k samotným hranicím ne/možného, na tu asi nikdy nezapomenu. A člověku při myšlenkách na vesmírnou "prázdnotu" nebo čtení dalších sci-fi kousků už nikdy nedá spát...... celý text

Soudné sestry 1995, Terry Pratchett

Skvělé. Podle mě vlastně první opravdová Zeměplocha - na předchozích dílech se Pratchett rozepsal, vybrousil styl, stanovil určité hranice a pomalu začal svůj svět zaplňovat (možná Mort už se blížil ideálu). A teď už jede svým klasickým stylem plným humoru, obřího množství odkazů, pomrknutí i větších šťouchnutí. Kdy mnoho z nich asi člověk ani nemá šanci odhalit - např. Shakespeara jsem nikdy nečetl a v divadle/TV viděl jen část z jeho děl. I tak ale člověk nemůže nemilovat popisy vládnutí, debaty o zemi, divadle, hrátky se symboly a stereotypy (lidskými i pohádkovými). Je až neuvěřitelné, co všechno se do knihy o jednom klasickém čarovném příběhu vejde za množství témat. Tohle je Pratchett, jak ho mám opravdu rád...... celý text

Impérium 2018, Roman Bureš

Propast času aneb Jak z válečného futuristicko-historického sci-fi dojít k ekologicko-autoritativní utopii ve třech knihách... A samotné Impérium? Méně boje* a naprosto nekontrolovatelné výboje fantazie, kdy si autor viditelně užívá, co, o kom a jak může psát.** Je proto velkou zábavou sledovat, jak se nám před očima už známý svět dál proměňuje, zaplňuje a odhaluje***. Kromě vlastní imaginace jsou navíc povedené i odkazy na současnost, kde se střílí doslova na všechny strany. Je to proto až dechberoucí čtení. Jasně, vše i přes všelijaké odbočky směřuje k jasnému cíli, člověka některé zvraty nepřekvapí a s jistou znalostí mezinárodní politiky si jde například tipnout, kdo je hlavní padouch (byl to on :), ale i tohle (nebo spíš právě proto) je ve svém žánru skvělé. Za mě velmi povedené zakončení... A člověk si až říká, jestli náhodou ještě nebude jeden díl, kam už se zapojí celý svět (až na pár zmínek jsou ještě celé neobjevené kontinenty ;-). * Což je oproti knize Císařovna dobře a Impériu to jen svědčí. ** Vše je navíc zpětně odůvodněno - bod pro autora :) *** Začátek, kde se míchá úplně nové s připomínkami starého, je u mě dalším plusem této knihy. Jak nenápadně připomenout minulé děje, ale zároveň bavit ještě nepoznaným.... celý text

Převážně neškodná 2002, Douglas Adams

Proč ne. Jako zakončení drsné, ale dobré. Po hodně civilním pokračování [book:Sbohem, a díky za ryby|6492593] se dostáváme pryč ze Země, má to znovu nějaký ucelený příběh, dojde na sjednocení příběhových linek (v hutné pointě) a i když je to "trochu" temnější, jednotlivé části příběhu za to stojí – mj. věštci, Sendvičář, Král*... Na první dva díly trilogie to ale ani tak bohužel nestačí. I když se totiž autor ohání Naprostým a všeobecným mišmašem, je zvláštní, jak rychle se zahodila předchozí kniha (jako by do série ani moc nepatřila, nebo s knihami byly původně jiné plány) a ne/existence Země i (postav z) různých paralelních vesmírů je snad jen zdánlivě (?) náhodná a náhodně používaná. *Moc se mi líbí, že podobný i podobně dávkovaný vtip je použit i v mé oblíbené knize [book:Dobrá znamení|6255093].... celý text

Sbohem, a díky za ryby 2002, Douglas Adams

Příběh se najednou stává neuvěřitelně civilní, ale příčetnost rozhodně nepřichází. Autor si se čtenáři hraje, něco slíbí, něco zmíní, něco otevře, ale pak to nesplní, nedořekne a (zdánlivě?) bez pointy pokračuje dál. Já bych ho hnal... Cítím tam něco z Holistické detektivní kanceláře Dirka Gentlyho – i zdánlivé nesmysly a drobnosti mohou mít smysl a často se propojují. Jenže, v tomhle případě knížka dojde až do konce bez konce a nic z toho opravdu zásadního se nespojí. To důležité (myslím pointu se Zemí, nikoli Boží poselství) se mihne skoro nepovšimnuto ve dvou větách. Slabý díl, který je spíše spojením (ne)povedených gagů, vtípků a scének... ...a stejně jako u předchozího dílu přidávám hvězdičku za interpretaci Vojty Kotka, který celé té bláznivé nesmyslnosti přidává v audioknižní verzi trochu té zábavné příčetnosti.... celý text

Harry Potter a Ohnivý pohár 2001, J. K. Rowling (p)

Zatím nejméně povedený díl. Přišlo mi to natahované a plné otravných situací*. Hlavní nápad - ohnivý pohár a s ním spojený turnaj tří škol - je dobrý, ale je ho tam strašně málo a táhne jen malé části knihy. Mimo to se totiž řeší milion podružností - "otročení" skřítků**, puberta všech nebo otravná Holoubková***. Konec knihy je pak jako u předchozích dílů velmi silný, s rychlým spádem a pointou. Jak se opravdu začne něco dít, Rowling ví jak a co psát. Být kniha kratší a věnovat se hlavnímu tématu, rozhodně je mnohem lepší. * Harry se chová jako hlupák nejen s "vejcem", trampoty se schodem, ples... ** Opravdu divně napsané. Pratchett téma v knize Pod Parou pojímá mnohem líp - a to je přitom jeho horší kniha. Nemluvě o tom, že tady je celé téma skoro zbytečně, protože nikam nedojde a odejde do ztracena, kde se k němu už autorka nevrací. *** Takovou novinářku by každý editor vyhodil. Tedy pokud není Denní věštec nějaký kouzelnický bulvár. Spíš se obávám, že autorku tehdy musel "honit bulvár", tak se z toho holt musela vypsat.... celý text

Star Wars Skywalker útočí - Zúčtování na pašeráckém měsíci 2018, Jason Aaron

Komiks napsaný přímo na míru fanouškům Star Wars. Důležité a oblíbené postavy, vesmírné lodě, létající (a kráčející) stroje, světelné meče, souboje... První část je tak krásně nakreslená, že spousty stránek by si člověk i zarámoval a někde vyvěsil. Veškerá akce je rychlá, přehledná, děj se zajímavě proměňuje a prolíná. Čtení je tak jedna báseň. Ve druhé polovině už sice tempo trochu zpomalí a řeší se i jiné, než intergalaktické problémy (tedy než Impérium vs. rebelové), ale přesto je i ta velmi povedená. Jen jedna věc mě sem tam trochu mátla - já mám sice Star Wars opravdu rád, ale nepamatuji si všechny vedlejší postavy a mimo filmů jsem toho ze "světa síly" moc neviděl. V komiksu se ale objevují i takové postavy, které jdou vygooglit, ale jinak o nich nic nevím. Konkrétním příkladem je lovec lidí z druhé poloviny (vs. známý Boba Fett z první poloviny a jeho povedená celostránková ilustrace). A některé věci člověk pochytí až při současném čtení souběžně vycházejícího komiksu "Vader - Stíny a tajemství", což není úplně ideální.... celý text

Nadace a Říše 2009, Isaac Asimov

První polovina knihy je silnější, víc mě bavily tamní zvraty a psychohistorické nápady. Ta druhá - mezkovská - už byla strašlivě upovídaná, a protože jsem před mnoha lety knihu četl, už jsem věděl onu hlavní pointu. Přesto mě Nadace a Říše bavila a vrhám se na další pokračování.... celý text

Nadace 2009, Isaac Asimov

Je do drahně let, co jsem Nadaci (hned dvakrát) četl a pokračoval dál celou sérií. A i teď mi to přijde jako opravdu zajímavý nápad, kde je sci-fi až v druhém plánu a celé téma je spíše hrou s proměnami sociologie, náboženství, politiky atd. Podobně, jako si Isaac Asimov hraje v knize Já, robot se zákony robotiky, tady v několika tématem spojených příbězích nechává před očima čtenáře vyvíjet společnost kdesi daleko v budoucnosti a na okraji galaxie.... celý text

Watchmen: Strážci 2009, Alan Moore

Jako první jsem viděl film na námět tohoto komiksu. A i když je to už hodně let, zůstává mi v paměti jako skvělý a zajímavý kousek, na který se zase rád podívám. Když jsem teď nedávno viděl video-recenzi právě o originálních Watchmenech a jejich ději, rozhodl jsem se si knížku půjčit. A opravdu se mi to líbilo... Bavilo mě především hledání skrytých odkazů – třeba hned v první kapitole to, kdo je jedna z hlavních postav. A takových věcí je v knize mnohem víc. Zajímavá je i samotná skladba komiksu, kdy se prolínají všechny možné (i ne)dějové linky, styly vyprávění (i ty klasické nekomiksové) atd. Na pátou hvězdičku mi chybí jen jedna věc – nejsem komiksový žrout, takže si holt všeho nevšimnu a ona v popiscích opakovaná "dekonstrukce komiksového žánru" jde trochu mimo mě. Je to tedy určitě skvělé dílo, temné, jiné a pro mě velmi čtivé, ale nemám tam onen WOW efekt, který musí nutně působit spíše na ty, kteří za sebou mají desítky a stovky superhrdinských komiksů. (I když rozbití těch klasických vyprávěcích stylů jsem samozřejmě v komiksu kvitoval i já – především ve spojitosti s činy a slovy hlavního "padoucha".) To, co mi při čtení trochu vadilo, bylo překvapivě převedení do české verze. A nešlo o překlad, ale o kolorování. Když jsem se třeba díval na americkou verzi, je tam vidět velký rozdíl. A ta, co jsem měl v ruce já, byla někdy až divně rozlitá, nedokonalá, vybledlá a neostrá. A to proti originálu prostě nevypadá tak dobře.... celý text

Harry Potter a vězeň z Azkabanu (ilustrované vydání) 2017, J. K. Rowling (p)

Po slabší Tajemné komnatě je Vězeň z Azkabanu znovu velmi silným pokračováním Harryho Pottera. Když pominu už dříve chválené skvělé ilustrace (a vlastně celé zpracování knihy) od Jima Kaye, je i samotný příběh propracovanější, má silnější zakončení a nejsou v něm takové nelogické podivnosti. A navíc nás bavily i zdejší nápady, dramatické zpracování některých kapitol a i téma, které, i když je s Vy-víte-kým stále spojeno, směřuje spíš k samostatnému příběhu. Malý oddych od plánů Vy-víte-koho není vůbec špatný. Každopádně velmi povedené...... celý text

Já, robot 1993, Isaac Asimov

První povídka je trochu pomalejším rozjezdem, ale pak to sviští až do konce. Hrátky se třemi zákony robotiky ve všech směrech, vesmírný sci-fi rébus ve stylu "dedukce Sherlocka Holmese" a roboti všech druhů, určení i myšlení. Za mě nejpovedenější částí je ta věnovaná robotímu prorokovi nebo "úniku." I teď mnoho let od prvního čtení nezapomenu na logické hrátky s robotem v kapitole Malý ztracený robot a závěr o celoplanetárním rozhodování robotů. Velká klasika...... celý text

Síla vzdoru 2011, Suzanne Collins

CITACE: "Kolektivní vědomí má ale obvykle krátkou paměť. Jsme vrtkavé pošetilé bytosti s výjimečným darem ničit samy sebe." ...válka, vojenská a lidská dilemata, dystopie a vývoj lidstva pohledem spisovatelky. A ona zmíněná válka (spolu s přímou "hladovo-herní" akcí), která je v celé knize jen málo, slouží jako pozadí rozhodování o tom, kdy je možné obětovat lidské životy, jak vybírat mezi dvěma špatnými možnostmi, jak osobní cíle ustupují obecnému "blahu", jak jednotlivé osobnosti rozhodují v celkovém dění posouvané mnoha nebo jaké detaily rozhodují posun dějin. Celý příběh sice přímo navazuje na předchozí dva díly, ještě víc než předtím je to ale celé možné brát jako metafora toho, jak šílené lidstvo může být. Ona "individuální" dystopie hladových her a skupinová čtvrtoher se tady mění v chaos občanské války a řadu hutného psychologického pesimismu. A i optimističtěji laděné zakončení se mu nevyhýbá...... celý text

Vražedná pomsta 2010, Suzanne Collins

Mírně slabší než první díl (hlavně kvůli delšímu mírně se táhnoucímu začátku), o trochu více ženského spisovatelského elementu (vztahy, móda, pocity...), ale znova drsná jízda až do konce. A to zvláště v posledních kapitolách, kdy už se děj prakticky nezastavil.... celý text