puczmeloun přečtené 392

Dobrá znamení 1997, Terry Pratchett

Tato kniha je neuvěřitelná. Dá se číst jako vtipný příběh o dobrodružství, který je plný fantazie a obrovského množství nápadů. Může se brát jako dokonalý popis lidství zahrnující vše od válek přes náboženství po přátelství a lásku. Čtenář si u Dobrých znamení může odpočinout a užít si radost ze samotného dobře napsaného textu. Je možné v nich vidět třeba i parodii dneška. Zároveň ale přináší možnost zamyšlení a varovně zdviženého prstu, přitom velmi nenuceně a jakoby mimochodem. Je možné v knize listovat a hledat neodhalené vtipy, skryté odkazy nebo naplňující se proroctví*. A hlavně, i kdyby ji člověk četl po sté, vždy v ní najde něco nového a zábavného. Do Dobrých znamení je zajímavé se vrhnout i po přečtení jiných knih obou autorů. Je vidět, že v nich svá témata a vtipy pilují, aby je právě zde mohli následně použít jako takové "the best of". Já se zrovna trefil s Americkými bohy a Čarodějkami na cestách, kde jsou podobná témata rozvíjena. A sem tam je použit i podobný vtip nebo kulturní odkaz... * Prakticky vše, co vám v knize přijde trochu divné/nehodící se/příliš zdůrazněné, má svůj smysl. A může jít o odkaz na reálný svět, nebo další/předcházející stránky. Vždy, když se mě někdo ptá na moji nejoblíbenější knihu, vyberu si právě Dobrá znamení a příklad Elvise. Takovéto skryté vtipy prostě miluju. A přitom tenhle není ani zdaleka jediný. Nekompletní přehled odkazů na vnější svět naleznete třeba na webu "lspace", "vnitřní" odkazy na stránky knihy samotné už musíte najít sami. Stojí to ale rozhodně za to, doporučuji celým svým čtenářským srdcem..... celý text

Američtí bohové 2007, Neil Gaiman

Je to velmi dobře napsané, plné hlášek*, originálních nápadů, odkazů, které ani nemůžu bez znalosti světových mytologií a/nebo amerického místopisu dostatečně pobrat (googlil a koukal jsem na různá youtube videa jako o život), někdy strašně syrové a drsné, někdy zase příjemně milé a domácké. Střídají se různé styly vyprávění, proplétají se příběhy, historie, sny, představy... První čtení jsem si před mnoha lety neužil, ale teď mě každá stránka opravdu bavila. Možná je nutné trochu dorůst, nechat knihu plynout svým tempem (resp. dát ji dostatek času a pozornosti), vracet se k nepochopitelným kapitolám, které dávají smysl až zpětně, nebo knihu ocenit ve srovnání s klasickou beletrií, nevím... Určitě ale vím, že toto je přesně taková ta kniha, kterou je nutné si přečíst podruhé se znalostí zápletky a sledovat po pratchettovsku v textu ukryté nápovědy (proto tak miluju společné dílo obou autorů - Dobrá znamení). Jediné, co mě trochu mrzí (ve výsledku ona chybějící hvězdička) je samotný svět, ve kterém se příběh odehrává. Závěrečné rozpletení některé otázky vysvětlí, množství dalších věcí je ale skryto ve snech a božských záměrech, které možná i záměrně moc nedrží dohromady. Radši se proto neptat na otázky proč a jak, protože někdy jsou sice odpovědi velmi dobře vymyšlené, ale někdy jen uzpůsobené příběhu nebo konkrétní scéně. Což při čtení jednotlivých scén nevadí, ty jsou vypilované, ale v celkovém pohledu je to všechno jakési rozmazané. Je to ale jen drobnost - stačí knize dostatečně věřit a ona vaši víru určitě ocení :) Vždyť pro mnohé z nás jsou naše knihovny takovými malými oltáři, na který uctíváme imaginaci, schopnost vyprávět nebo přesvědčit o nemožném. A Neil Gaiman je v tomto ohledu mistr příběhů... PS: Byla autorova inspirace i v knihách Malí bohové a To, nebo je to jen souhra náhod? PSS: Na to, že jde o rozšířené vydání, mě několikrát nemile překvapil překlad - např. preservatives nejsou jen prezervativy a Želvy Ninja nejsou jen pro teenagery :) * Víte, jak říká havran hlavnímu městu Egypta? Krá-hira :)... celý text

Poslední bitva 1993, C. S. Lewis (p)

Tohle je strašně strašně špatné a jako poslední díl bohužel i to nejhorší z Narnie. Kniha se totiž soustředí a točí kolem toho, co některé z předchozích dílů dělalo ty nejméně povedené a nejvíce otravné. A zároveň zdůrazňuje některá dříve skrytější témata, která se do tohoto typu literatury prostě nehodí. Ano, mluvím o i v dalších komentářích často zmiňované náboženské lince, která tady na povrch vybublala už trochu nad míru... Co je tedy Poslední bitva? Znovu čteme o orientálně černobílém Kalormenu, ale oproti knize Kůň a jeho chlapec přicházejí do Narnie naposledy také návštěvníci ze Země. A i když se tak vrací unikátnost propojení obou světů, je to v tomto příběhu prakticky jedno. Všichni se totiž chovají neuvěřitelně hloupě, postavy jsou psány zjednodušeně až černobíle, to, co lze těžko popsat dějem, člověka až fyzicky bolí a je až neuvěřitelné, že mravoučně-otravná a slizká "aslanovitost" se dá vytvořit i bez něj (na konci se ale samozřejmě dočkáme i jeho). Máme tady debaty o náboženství a víře, jakýsi podivuhodný duoteismus (jakože opravdu po šesti dílech?), zpochybňování práv dospívajících dívek, posmívání se "mouřenínům" a jako bonus i zlehčování smrti až jakýmsi fatalismem, kde je ale konec života brán jako odměna (opravdu? v pohádce?). Celkový dojem je pak takový, že Poslední bitva nedává smysl s ohledem na předchozí knihy. A to nejen v onom dvojbožství, ale i v tom, že Narnie je najednou středem veškerého dění (dříve byla jen středem vyprávění) a my ani nevíme, co se děje se zbytkem světa (Kalormen, Archenland, ostrovy...). Celé téma je navíc psané strašně náboženským jazykem, kde oproti mnohem lépe a poetičtěji napsané knize Bratři Lví srdce, je tady jen utrpení a propaganda. Nemít možnost i poslechu audiobooku, odložím knihu někdy okolo čtvrté kapitoly. Jestli někdy budu (třeba jednou s dětmi :) ještě jednou číst Letopisy Narnie, oba "kalormenské díly" rád vynechám. Opravdu by mě zajímalo, co jimi autor myslel, resp. co ho donutilo najednou přestat pracovat s pohádkově zlými čarodějnicemi, magickými tvory nebo černou magií a psát o "česnekem páchnoucích mouřenínech", kteří jako by vypadli z facebookových statusů krajně pravicových politických stran... Uff...... celý text

Stříbrná židle 1992, C. S. Lewis (p)

Pro mě návrat k tomu lepšímu prvních dvou (chronologicky) dílů. Znova se objevuje vtipnost, dobrodružství není jen pro dobrodružství, je tady jasný děj a směřování hrdinů, existuje jasný protivník a hlavně - když jde do tuhého, není vše pod všemocným dohledem Aslana a postavám se může i něco "škaredého" stát. Úvod a závěr jsou sice trochu moc plné oné mravoučné otravné "aslanovitosti", která čtenáře už zákonitě musí nebavit, ale dostatečně to vykompenzuje zbytek knihy s množstvím zajímavých a různorodých prostředí od sovího parlamentu přes město obrů až po podzemní říši. Kéž by byla celá Narnie alespoň takováto...... celý text

To je Brno II 2019, kolektiv autorů

První dojem je velmi podobný jako u prvního dílu. Forma převažuje nad obsahem, někdy chybí zajímavé fotografie (Myší díra, některé části podzemí, dětská místa...), kapitoly samy jsou svou subjektivností někdy zvláštně poskládané (řekl bych až nesourodé) a tím, že jde o dvojjazyčné vydání, jsou odstavce dosti kraťoučké. Čtenáři ale knížka přináší velmi širokou paletu možných cílů a zajímavostí od Brna mizejícího či skrytého přes módu, divadla a hudbu, podzemí i nábřeží po Brno pro děti, šotouše i cyklisty. Své si tak najde prakticky každý a méně známé detaily můžou překvapit i rodilého Brňáka. Na druhou stranu ale z výše zmíněného vyplývá, že není úplně jasná cílová skupina. Máme tu anglický překlad, který ale někdy až překvapivě zkracuje a vynechává. V knize jsou vyloženě procházkové kapitoly, které moc hezky turistovi ukazují ta méně známá nebo opomíjená místa (nejpovedenějšími případy jsou kapitoly o železnici nebo nábřeží). Zároveň se ale ke čtenáři dostane čistě historický text o Brnu, které už ale opravdu neexistuje (na rozdíl od známého baru). V knížce naleznete brněnská specifika bez vysvětlení, pro cizince nepochopitelně zdůrazňované místní rozpory o nádraží/dopravě, bohužel nepřístupná "skrytá místa" či části podzemí, kde ale není zmíněn otevřený bunkr pod Špilasem... a co teprve onen divný vlastně nic neříkající pražský dovětek. Asi úplně největším problémem jsou pak překvapivě znovu opravdu velmi viditelné chyby v mapách (asi nejvíc mimo je kapitola věnovaná železnici, ale chyby se najdou i u podzemí nebo cyklistů...), které rozhodně nijak nepomůžou zájemci s orientací na místě. Druhý díl průvodce To je Brno tak sice přináší velmi dobrou přidanou hodnotu netradičního autentického průvodce, ale svou snahou být autentický až do posledního písmenka bohužel přináší nesourodou směs, která se nemůže rozhodnout mezi cílením na Brňáka, náplavu z lontu, studenta, rodinu na víkendovém výletě, hipstera, šotouše, tuzemského cestovatele nebo zahraničního turistu (a všechny jejich možné kombinace). Směs je to ale každopádně zajímavá...... celý text

Plavba Jitřního poutníka 1992, C. S. Lewis (p)

Odysseia v pohádkové verzi, kde se hlavním hrdinům vlastně nic nemůže stát. A i kdyby něco hrozilo, vždy je tady dohled všemocného Aslana, který v případě nutnosti zakročí ve stylu "deus ex machina". Samotný příběh už bohužel není tolik vtipný, spíše jde o jakýsi roa..., ehm, boat trip plný tajemných ostrovů, kouzel, divotvorných tvorů a námořnická cti. A i když je v celém příběhu jednotící prvek - pouť za pěti ztracenými pány - chybí nějaký hlavní protivník a vývoj příběhu. I závěr je tak jen velmi zvláštním - až ad absurdum - na sílu ukončením celého putování.... celý text

Princ Kaspian 1992, C. S. Lewis (p)

Pohádka, která v sobě ale skrývá zajímavá témata, jinak v tomto druhu literatury pomíjená: - Zpochybňování významu hlavních hrdinů jinými postavami a jejich neustávající zkoušky - Oportunismus některých postav (např. vztah k dřívějšímu "režimu" Bílé čarodějnice) - Vnitřní rozbroje "revoluce" - Intriky ve "vládnoucí třídě", kdy pak nejde jen o sílu a čest hlavních hrdinů - Zajímavé předkládání sporu konzervativních a liberálních/pokrokových názorů (i když značně přehnané - např. zda je lepší most nebo brod) Samotný příběh je pak jen lineární rozvíjení předchozích knih, kdy vlastně nenastane nic převratného. Kromě výše zajímavých témat mě tak spíše než děj, zaujaly dva "pánoprstenovské" momenty - putování divočinou jako by vypadlo z knihy Společenstvo Prstenu a strašidelný bojový přesun stromů jako by odkazoval na Dvě věže (ty jsou ale přitom o tři roky mladší).... celý text

Krakatit 2018, Karel Čapek

Až neuvěřitelný mix žánrů. Člověk sáhne po tajemném románu o "atomové zbrani" (z doby, kdy ještě zdaleka nebyla reálná) a dostane psychologický román propletený kafkovskou absurditou, detektivní pátrání s mezinárodním přesahem (a spiknutím) i jakýsi podivný dívčí román, kde se rozhodně nešetří polibky (...a dál nic :) a zamilovaným blázněním. Ona by se asi kniha měla spíš jmenovat "Milostné peripetie zmateného chemika, který svými vynálezy a nepromyšleným chováním láme dívčí srdce a ohrožuje svět". Musím říct, že se sice kniha čte moc dobře, ale čím víc mizí dramatická temnost s kafkovským zabarvením a naopak přibývá červené knihovny, tím méně je to zajímavé. Desítky a desítky stránek "bláznění s princeznou" byly opravdu až moc. Zároveň musím říct, že jsem u Čapka rozhodně nečekal až tolik kafkovský styl - nemluvím jen o snových pasážích jako z Procesu, ale o samotném podivném konci, který někam směřuje, ale ve velkém množství detailů nedává smysl. Cíleně znejisťuje, zneklidňuje a hraje si s realitou... PS: Bavila mě stará čeština a dnes už nepoužívaný nebo výrazně omezený slovník, kde některá slova už byla nedohledatelná (resp. vyhledávání vedlo jen na online verze knihy) a používání (zdaleka nejen) tehdejších anglicismů, které už mají své české varianty. Stejně tak je zajímavé použití "sebevražedného anarchisty", který by dnes už byl jasně označen za teroristu. Svět se mění a jazyk s ním...... celý text

Kůň a jeho chlapec 1992, C. S. Lewis (p)

Jako by to ani nebyla Narnie. Sice se v textu párkrát mihne Aslan, ale chybí základní prvek této série, kterým je propojení světů. Samotný příběh je vysloveně orientální (v tom staromilském slova smyslu, kde si jen arabský nahraďte slovem kalormenský, sultán za tarkána atp.) - a to velmi jednoduchý - "road trip" chlapce, princezny a dvou mluvících koní. Toď vše. Kulisy Narnie jsou na celý příběh jen naroubovány a ty nejdůležitější zvraty jsou bohužel předvídatelné.... celý text

Lev, čarodějnice a skříň 1991, C. S. Lewis (p)

Když se řekne Narnie, není to pro mě na první dobrou celá knižní série, ale právě Lev, čarodějnice a skříň. Jako děti jsme ji totiž hráli v divadelním souboru (byl jsem mj. Tumnus a královnin trpaslík :). Četl jsem ji tak několikrát, stejně jako jsme pak společně byli v kině na filmu, a i díky tomu ji znám skoro nazpaměť. Kouzelní tvorové, děsivé momenty, magie, cestování skříní, "epické" bitvy, obětování (spolu s předchozím ponižováním nejsilnější část knihy), hrdinství, ale i zrada, nejen lidské zlo a mnoho dalšího. Jen mě tedy znovu po letech překvapilo, kolikrát se v knize opakuje to, že nejsou žádné Vánoce (nikoli třeba jaro nebo teplo) - jako kdyby autor měl z dětství nějakou nevyřešenou událost :) A pak to, jak krátký vlastně celý příběh je - a to včetně největšího zvratu konce čarodějnice, který v knize jako by ani pořádně nebyl... Jinak je také zajímavé se do celé série ponořit postupně podle pořadí příběhu (nikoli roků publikace), kdy se některé věci vysvětlí (kde se vzala čarodějnice, proč funguje skříň, jak se v Narnii vzala londýnská lampa...). A to i přesto, že některé věci si mírně odporují. Kolem a kolem, je to hezký návrat do dětství, který k uším, pokud chcete, dopraví v audioverzi příjemný hlas pana Táborského...... celý text

Čarodějův synovec 1993, C. S. Lewis (p)

Vybuchující morčata? Genocidní čarodějná královna zesměšňovaná londýnským davem? Zpochybňování práv žen (dětí...) nebo hledání otroků? Vznik světa písní či sázení dospělého člověka do země? Nejen to nabízí Čarodějův synovec... Je to celé nadmíru zábavné. Jasně, je to pro děti a sem tam se až příliš projeví nějaká křesťansko-moralizující část. Tím, že ale od napsání knihy už uběhl nějaký čas, to má celé velmi zajímavou a specifickou atmosféru. Někdy asi ani ona zábavnost nebyla cílená, ale právě roky od napsání docela změnily kontext. A samotnému mi připadá, že když to srovnám se zbytkem Narnie, je to nějaké drsnější a méně pohádkové (spíše fantasy). Za mě překvapivě dobré, proč ne :)... celý text

Návrat krále 2007, J. R. R. Tolkien

Začátek ještě pomalejší než Dvě věže - vše se probírá do posledního detailu, většina důležitého se děje někde jinde, o čemž se taktéž hodně mluví, a když už se stane něco významného, je to jakoby mimochodem. Například to, co si ve filmu intenzivně pamatuji - Stezky mrtvých a jeden ze zvratů války - jsem si tady musel pustit dvakrát, protože mi přišlo, že jsem o něco musel přijít. A nepřišel. Přesto, především druhá třetina knihy spojená s poutí Sama a Froda je naopak extrémně silná a poslouchá se jedna báseň (tedy spíš "jedno utrpení"). Jako by se člověk plížil Mordorem s nimi, cítil jejich hlad, neukojitelnou žízeň a všudypřítomné nebezpečí (nejen) skřetů. Kdyby kniha vznikala dnes, byly by pravděpodobně obě dějové linky promíchané a důležité zvraty by se ve stylu Her o trůny skrývaly jako "cliffhanger" na konci kapitol. V Návratu krále je ale dění jednotlivých linek vcelku silně odděleno a výsledek tolik nevyzní. O to zajímavější je proto ještě zakončení v Kraji, které se postupně z úrovně celokontinentální magické války statisíců jedinců vrátí do regionální, skoro pohádkové, úrovně a skončí uzavřením konkrétního příběhu jedné rodiny. Každopádně musím říct, že je velká radost Tolkiena poslouchat a po letech si jeho dobrodružství ve Středozemi připomenout. Zvláště v tomto povedeném zpracování. Rád se k němu zase za nějaký čas vrátím...... celý text

Hyperion (navíc povídka) 2017, Dan Simmons

Kniha, kde jsou kulisy mezihvězdné civilizace budoucnosti jen prostředkem pro vyprávění silných příběhů. Text, kde příběh básníka není o mezihvězdném cestování, černé díře nebo vražedném v čase cestujícím stroji, ale o Múze, autorství a básních. Stejně tak nestojí vyprávění mnicha na elektřinou sršících stromech, vzdálených planetách nebo kolonizaci vesmíru, ale na víře, kultuře jednotlivých společností a základní lidské ambici. Množství detailů a odkazů, které děj knihy obalují a na které čtenář naráží jen tak mimochodem, je neuvěřitelné, stejně jako autorova představivost takřka bez hranic. Vše do sebe ale zapadá a neobvyklý rámec plný futurismu jen zdůrazňuje specifika vyprávění každého z příběhů. Nemluvě o tom, že jednotlivé příběhy, na kterých je kniha založena, jsou psány mírně odlišným stylem, který odráží osobnost každého z vypravěčů. Už jen zmíněné přesycení čtenáře mnoha různými vjemy (a to se bavíme o čistém knižním textu) vede k tomu, že je opravdu lepší číst tuto knihu opakovaně. A ideálně po zhltnutí celého čtyřdílného "kantosu". Podruhé už si tak (s pomocí internetu, který dokáže nahradit část nestálé paměti) čtenář může užívat pocit, že ví o čem je řeč a neztrácí se v základních pojmech, ale naopak objevuje nové detaily a odkazy na následující díly série. A sci-fi kulisy pak opravdu slouží jako prostředky pro vyprávění, nikoli k odvádění pozornosti. Už teď vím, že se tak k Hyperionu ještě někdy vrátím. Tato kniha totiž může stát sama o sobě nehledě na zbytek série a některé její části pro mě zůstanou doslova geniální... PS: Součástí tohoto vydání v pevné vazbě je i autorova povídka Kentaurova smrt. I když ale může název vzbudit ve čtenáři Hyperionu jistá očekávání a odkazovat na jistý děj, realita je odlišná a o trochu složitější. Kentaurova smrt je totiž s cestou osmi poutníků spojená podobně jako Pratchettova Strata se Zeměplochou. Člověk tam tuší nějaká propojení a inspirace, jde ale o úplně jiný styl, prostředí i pointu. Přesto je to povídka zajímavá. PSS: Literárních a básnických odkazů je v knize méně, než si z prvního čtení pamatuji, stejně se ale na můj vkus nechává tímto směrem Simmons unášet až příliš. Kdo by ale tohle knihomolu zazlíval...... celý text

Dvě věže 2006, J. R. R. Tolkien

Dvě věže jsou pomalejší, ale mnohem temnější než Společenstvo Prstenu. Z pohádkovějších motivů se do příběhu dostává ještě více klasického fantasy, bitev, ale hlavně cti, rytířskosti, přátelství, odvahy nebo odhodlání... Zároveň je moc hezky vidět, jak je tato knižní série vícevrstevnatá. Od civilního a pohádkového příběhu několika hobitů v Kraji se postupně dostáváme k větším a větším celkům, až se děj přelije do započaté války několika království, mnoha ras a statisíců jednotlivců. Z dobrodružné cesty lesem, kde hrozí tak maximálně Dědek Vrbák, se hrdinové ocitnou v proudu událostí spojené s obranou poslední výspy Rohanu, osudem celé rasy Entů, ale i celých vsí, měst i království. Historie se doplňuje a děj je stránku za stránkou stále temnější. A jen samotný konec je napsán tak krásně odporně a hnusně, že se nějaké To musí stydět a zkormouceně sedět v koutě. Poznámka: Už jsem to psal u prvního dílu, ale velký vliv na to, jak moc se mi trilogie Pána prstenů po letech líbí, je její zpracování ve verzi audiobooku. Znovu se musím před Alešem Procházkou uctivě poklonit, protože jeho hra s hlasem se zvláště u Gluma dá srovnat s herectvím Andyho Serkise v hrané verzi. (A také ilustrované vydání je pro knihomila pravým potěšením...)... celý text

Poslední přání 1999, Andrzej Sapkowski

Pro mě příjemné oddychové fantasy překvapení. Od Sapkowského jsem zatím četl jen Husitskou trilogii (Narrenturm a další), a i když ta je svým stylem velmi podobná (jazykem, dobou i stylem humoru), v Zaklínači se už historie nahrazuje čistou fantazii. A to ne je tak ledajakou - místo základních "klasicky používaných" ras a mytických tvorů tady autor představuje neuvěřitelnou plejádu tvorů všeho druhu, která jako by vypadla z nějaké děsivější verze klasického českého lexikonu strašidel (viz kniha Bubáci). Velmi mě těšilo, že např. nejde jen o nějakého upíra, nebo čarodějnici, ale autor pracuje se strigou, kikimorou, molou a mnoha dalšími potvorami. Druhou specialitou je styl knihy, kdy je děj rozdělen na jednotlivé (i když propojené) povídky, které uvozuje (a zároveň knihou provází) jeden na části "nasekaný" text. Třetí překvapení je inspirace lidovou slovesností i klasickými pohádkami ve stylu drsné Sněhurky od Gainmana (viz kniha Kouř a zrcadla). Na druhou stranu, přestože se mi kniha četla velmi příjemně lehce a člověk se sem tam nad dějem pousmál, není vlastně nic "extra", co by mě hnalo dál do čtení zbytku série.... celý text

To je Brno 2017, Kateřina Tučková

První vydání jsem si z lásky k městu a zdejším "kauzám" pořídil, včetně tehdy zalepované "kontroverzní" části (i s onou nálepkou ;-). Druhé už jsem dostal. A dnes se konečně naskytl čas, podívat se průvodci pořádně na zoubek. Je super, že něco takového v Brně vzniklo, jen bohužel často forma převažuje nad obsahem. Už to, že jde o dvojjazyčné (nikoli jen české a samostatné anglické) vydání, zmenšuje možnost obsahu na půlku. A například fotografie pak u některých kapitol vyloženě chybí (architektura...). Co je pak výsledkem? V zajímavé části o brněnské periferii se ve výsledku dozvíme jen o pár místech, další nejsou ani zmíněná (např. Kamenka a Písečník vs. Šanghaj a Černovičky). Průmyslová minulost je smutná kapitola, která i přes jméno autorky (Tučková) už moc na nic neukazuje (zbourané budovy...), přitom pořád nějaké i předělané pozůstatky jsou... (A ty se objevují třeba u části street art). Podivuhodná je i kapitola o hřbitovech, kde se opakují informace a hlavně první stránka této části mnoho neodpovídá mapě (Kounicova někde za Jakubem atd., stejně jako fotka kostnice u Tomáška...). Naopak super je část věnovaná přírodě (zmíněny Lamy, Stránská skála - vápenec, ne jíl! -, Holedná atd., o Zoo ale průvodce mlčí). Zábavná (i když divnou češtinou napsaná) je ona "kontroverzní" kapitola věnovaná brněnskému okolí, která je nově doplněna o vcelku "nudnou" část napsanou místními (a která bohužel graficky i stylem psaní neodpovídá zbytku). Znovu je to ale strašně malý výčet, na to, co v okolí Brna opravdu je... No a k tomu všemu si můžete přidat části věnované nočnímu životu nebo trhům a antikvariátům. Vcelku zajímavě pojaté. Takže: Je to originální, ukazuje to turistům jiný pohled na Brno, spousty míst, která znají jen místní. Ale, je to zároveň kniha, kde je obsah omezen formou a někdy je až nepřehledné zjistit, co vlastně chce průvodce na tom kterém místě ukázat. Chybí fotografie, popisek je obecný a na mapě je odkaz ukazován divně. Jde pak o historii zmizelého? Nebo je na místě něco existujícího? Místní ví, turista tápe...... celý text

Ani sami bohové 2014, Isaac Asimov

Tři knihy v jednom. Začátek je sice přesuché hard sci-fi, kde člověk nad definicemi wolframu a izotopů plutonia přemýšlí, má-li vůbec pokračovat dál, s rostoucím počtem stránek ale zároveň přibývá i zábavnosti a autorovy imaginace. A pak najednou přijde konec první části a z laboratoří a myšlenek na prolomení různorodých problémů (vědeckých i osobních) dostáváme příděl popisů vztahů v trojpohlavním systému tvorů paralelního vesmíru - včetně autorem vytvořených alternativních fyzikálních pravidel, umožňujících hrátky s "prolínáním hmoty" - a tempo už nepoleví. A i když se třetí část vrací zpět do našeho vesmíru, dostává čtenář třetí odlišnou dějovou linku "měsíčňanů", která jako by vypadla ze série Expanze (knihy Leviatan se probouzí a další...). Vše je navíc propojené jedním důležitým tématem. A i když je kniha psaná pomalým "papírem šustícím" stylem Asimova se spoustou dlouhých dialogů, výsledný dojem stojí určitě za to.... celý text

Společenstvo Prstenu 2006, J. R. R. Tolkien

Normálně se do čistého klasického fantasy nevrhám, tohle je ale zásadní výjimka. A i když jsem knihu (resp. celou sérii) vlastně četl celou jen jednou, filmy jsem viděl v jejich různících se verzích mnohokrát. V tom ideálním věku, kdy prostě nejde zapomenout. Po letech jsem si tak Pána prstenů chtěl znovu připomenout v originále a audioverze se ukázala jako ideální. Kdybych totiž Společenstvo prstenu četl jen jako text, na to nejvyšší hodnocení by nedosáhlo - obsahuje totiž milion různých jmen, rodokmenů, historií a názvů. Jenže verze, která je načtená Alešem Procházkou je úplně jiný kalibr. Hlas filmového Snapea jako by ve zdech Bradavic vyprávěl podmanivě historii kouzelnického světa a dobře tak vynikne bohatý Tolkienův jazyk, který dokáže z popisu každého zvadlého listu udělat starobylý čarokrásný les a z krátké procházky mezi dvěma městečky dobrodružství zahrnující několik ras, čarodějných tvorů a historky, které se budou vyprávět po mnoho generací. Vše navíc doprovází dobře zvolené hudební předěly. Tomuto zpracování tedy velmi zaslouženě patří pátá hvězdička a každému fanouškovi Pána prstenů rozhodně doporučuji. Pátá hvězdička pak patří i ilustrované knižní verzi, které jsem neodolal a se kterou se jednou za čas listováním těším...... celý text

Star Wars: Vader / Stíny a tajemství 2018, Kieron Gillen

Je to krásně nakreslené a při čtení jsem měl opravdovou radost si stránky, panely i detaily prohlížet. Užíval jsem si nové planety, lodě i využití starých známých lokací, ras a postav. Bohužel oproti předchozímu dvou-dílu "Skywalker útočí - Zúčtování na Pašeráckém měsíci" ubývá srozumitelnosti a lineárnosti příběhu a naopak přibývá odkazů na už velmi rozsáhlý vesmír Star Wars. Tedy pokud zná člověk jen filmy, může ho překvapit, že některé - a to i velmi významné celoplanetární - události už se staly dříve "někde jinde" a autor komiksu počítá s tím, že to víte. A jde o velmi proměnlivou směs od kreslených (dětských) seriálů i některé z knih, stejně jako důležité akce i drobné detaily (planetární genocida, skupina bojových droidů nebo postava). Může se tak stát, že příběh nějak začne, pokračuje odkazem na předchozí komiks Skywalker útočí, přeskočí tam zmíněnou událost, pokračuje na jiném místě a odkáže na jinou dříve vydanou knihu nebo seriál. A pak zase pokračuje jinde a jinak. Toto "přeskakování" se pak výrazně zmenší ve druhé části věnované Stínům a tajemstvím, které je příběhově mnohem povedenější, i tam se ale na sebe vrší další množství nových planet, jejich měsíců a všelikerých jmen. Otevřený internetový prohlížeč (díky moc autorům Wookieepedia) nebo podrobná znalost vesmíru Star Wars je tady rozhodně nutná. Je to tak krásně zpracovaný komiks pro čtení, ale někdy nesmyslný na pochopení. Přesto díky kresbě je velká radost ho číst a k některým stránkám se i opakovaně vracet. PS: Spojení R2-D2 a C-3PO s vražedným virem z červenotrpaslíkovského dílu Karanténa je k popukání a moc mě bavil :) "RIMMER: Pan Filuta se teď moc zlobí. Neměli jste mu utéct. Co s nimi teď uděláme, pane Filuto? PAN FILUTA špitá něco RIMMEROVI do ucha. RIMMER: Ale to by asi nešlo! Kdo by to pak uklízel?" (A teď si tuhle výměnu představte mezi dvěma droidy.)... celý text

1984 2021, George Orwell (p)

Velká klasika. Pamatuji si, když jsem knihu četl poprvé jako malý (nějakých 10 let po Sametové revoluci) a vůbec jsem nechápal, jak autor v době psaní textu věděl, co se bude (z jeho pohledu) dít o desítky let později v nějakém malém středoevropském normalizačním Československu, jak se budou soudruzi mezi sebou bavit a jak bude fungovat (zdaleka nejen) tajná policie, propaganda a totalitní válčení. Teď už je mi o mnoho let později jasnější, kde a jak informace "našel" a že nejen "komunistická" diktatura funguje v knize popsaným stylem. Vždyť ono i v textu samotném se dohromady plete oligarchie se socialismem a dalšími režimy. A dnes už mě ani nepřekvapí, že země "komunistického bloku" zdaleka nebyly první, které se snažily podobným způsobem ovládnout své obyvatele a upevňovat si moc těmi nejhnusnějšími praktikami. Při prvním čtení pro mě byl román 1984 jedno z prvních setkání s temnou politickou dystopií. Dnes už je ona knižní a románová temnota překryta četbou reálné historie. Ta je totiž často o mnoho hnusnější – příkladem je ta ze Sovětského svazu (Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka) – nebo komunistické Číny (Hovory se spodinou). Přesto pro mě 1984 zůstává důležitou knihou plnou všeho, co by si současná i nadcházející generace měly číst a připomínat si tak, proč stojí za to demokracii chránit. Mj. i před těmi, co "nikdy neodejdou". A pak je 1984 taky unikátní svým jazykem, kde slovo "doublethink" (resp. newspeak) zlidovělo podobně jako Havlovo "ptydepe". V tomto pohledu je dovedení totalitního režimu ad absurdum až geniálním počinem. ----------------------------------- „To se ví, že jsem vinen!“ vykřikl Parsons a servilně pohlédl na obrazovku. „Snad si nemyslíš, že by Strana zavřela nevinného člověka?“ Jeho žabí obličej se uklidnil a dokonce dostal poněkud svatouškovský výraz. „Ideozločin je příšerná věc, člověče,“ řekl pompézně. „Je zákeřný. Zmocní se tě, ani nevíš jak. Víš jak se zmocnil mně? Ve spánku! Ano, je to tak. A já tak pracoval, snažil se hledět si svýho, vůbec jsem nevěděl, že mám v hlavě něco špatnýho. A potom jsem začal mluvit ze spaní. A víš, co mě slyšeli říkat?“ "Co mám dělat?" jektal. "Co mám dělat, abych neviděl, co mám před očima? Dvě a dvě jsou čtyři." "Někdy, Winstone, je to pět. A někdy tři. Někdy všechno dohromady. Naráz. Musíš se víc snažit. Vrátit se k zdravému rozumu není snadné."... celý text