pkovarik přečtené 24

Lidstvo: Dějiny naděje 2022, Rutger Bregman

Nazval bych ji knihou roku. Přinejmenším pro sebe. Rutger Bregman (RB) se pokouší v této poměrně objemné knize dokázat, že lidé jsou dobří. Dokazuje to řadou příběhů z historie, ale pomáhá si i nejrůznějšími psychologickými a sociologickými výzkumy. A nebyl by to RB, kdyby nerozbil několik slavných psychologických experimentů; počínaje Milgramovým experimentem o poslušnosti autoritě, Zimbardovým Stanfordským vězeňským konče. Všechny tyto experimenty dělají z lidí monstra. Neprávem. RB vychází z toho, že nám média předkládají obraz světa jako jedné velké katastrofy. Někde se přihodí něco špatného a hned se z toho vytvoří vzorec špatného lidského chování, notabene předobraz zvrácené lidské povahy. Přidávají se autoři knih a tvůrci filmů. Ti všichni ten příběh o zvrácené lidské povaze spoluvytvářejí. Autor přináší řadu důkazů, že je to úplně naopak. Mluví o homo puppy, přátelském druhu, který uspěl právě díky této své kamarádské povaze. Krom toho disponujeme jedním unikátním mechanismem, kterým je stud. Ve své podstatě jde o samoregulační proces, který nám brání udělat něco, co sami považujeme za nemorální. Také bychom neměli zapomínat, že historie lidstva je násobně delší, než jak ji předkládají učebnice dějepisu. Tam se dočítáme o válkách, panovnících, říších, hranicích a pasových kontrolách a dalších „výdobytcích“ moci, jejichž cílem bylo a je ovládat druhé. RB to vše konfrontuje s plejádou otázek, jestli opravdu něco takového potřebujeme. Dívá se, jak to fungovalo dřív, případně jak to funguje u domorodých kmenů nomádů či lovců a sběračů. Kniha je prošpikovaná zajímavými postřehy i citáty, uvádí příklady knih či populárních děl, které jsou vystavěné na zcela opačných základech, než že jsme potenciální zločinci a vrazi. To je ostatně teorie tzv. tenké slupky, se kterou pracuje současná věda a přední intelektuálové, podle které se lidi chovají spořádaně jen proto, že společnost funguje, fungují její instituce a pravidla. Slupka se trhá v momentě, kdy dojde k nečekané události typu hurikán, kdy se z mírumilovných lidí stávají hyeny. Rovnou ale dodám, že i tuto představu autor rozbíjí. Je to přesně naopak. Lidé v krizových momentech projevují solidaritu a snaží se pomáhat. RB předkládá čtenářům svých deset pravidel pro život. Jedná se o pravidla, která vám pomohou naučit se na svět dívat jinak, a díky tomu přispět ke změně. Pokud jste si ještě nedali své předsevzetí pro tento rok, můžete to zkusit s tímto desaterem, je to celkem výzva! DESET PRAVIDEL PRO ŽIVOT PODLE RUTGERA BREGMANA 1. Při pochybnostech vycházejte z dobra 2. Myslete na win-win scénáře 3. Pokud chcete zlepšit svět, ptejte se 4. Zmírněte empatii, trénujte soucit 5. Třebaže pro ostatní nemáte pochopení, snažte se jim porozumět 6. Mějte rádi své blízké, stejně jako své blízké milují ostatní 7. Vyvarujte se zpráv 8. Nebijte nacistu (aneb: podejte ruku úhlavnímu nepříteli) 9. Ukažte, co ve vás je; nestyďte se za dobro 10. Buďte realisté Na závěr už jen dodám, že realismus v pojetí autora neznamená cynismus, jak se to obvykle chápe. Jak tušíte, má to spíše opačný náboj: „Buďte tedy realisté. Vystupte z komfortní zóny. Připusťte svou přirozenost a dopřejte si důvěru. Nestyďte se za velkorysost a konejte dobro všem na očích. Možná vás ostatní budou zprvu považovat za bláhové a naivní. Mějte ale na paměti, že to, co je dnes považováno za naivitu, může být zítra věcnost. Nastal čas na nový pohled na lidstvo. Nastal čas na nový realismus.“... celý text

Brno v proměnách času 2013, Milena Flodrová

Moc hezká kniha, napsaná s láskou a péčí Brňanky Mileny Flodrové. Knížka vás provede různými aspekty historie Brna a okolí (např. hradby, školství, války...). Krátké kapitolky obsahují zhuštěné faktické informace, přesto je to pěkný čtenářský zážitek, neb jsou jednotlivé kapitolky psány s laskavostí a zjevnou touhou předat více než fakta, totiž atmosféru a pozitivní vztah k Brnu. Osobně se mi moc líbí kapitolky věnované městským částem (či lépe řečeno předměstským obcím a městům), které vás seznámí s jejich vývojem, dozvíte se, jak přišly ke svému názvu i mnoho zajímavostí. Doporučuji!... celý text

Brno - Tajemná metropole Moravy 2011, Vojtěch Fišer (p)

Kniha zahrnuje celou řadu příběhů, které se sbíhají v Brně. Jedná se o střípky ze života panovníků a dalších význačných historických osobností, ale i vyprávění o těch méně známých, mnohdy jde o legendy, které ale autor poctivě přiznává. Je to krásný průvodce Brnem, který ponouká čtenáře, aby vyrazil do ulic a prošel si všechna zmiňovaná místa. Navíc to je příjemné počtení.... celý text

Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko 2021, Pavel Pospěch

Moc fajn knížka, čtivá, podnětná, objevná, napěchovaná tisíci postřehy, provokující a zábavná. Pavel Pospěch napsal knihu pro širší publikum, ve které formou esejů nabízí svou interpretaci vybraných fenoménů dneška. Líbí se mi, jak pracuje se zdroji a citacemi, nepředkládá je jako dogmata, ale spíše jako koření pro svůj výklad. Mě ta knížka prostě baví. V některých ohledech s autorem nesouhlasím, ale o to víc jdu do sebe a snažím se svůj postoj před jeho argumenty obhájit, protože co když má pravdu? Rozhodně doporučuji k přečtení. Jednotlivé eseje jsou tak akorát dlouhé, takže je můžete brát jako skvělou alternativu prázdnému sjíždění sociálních sítí :-). Pokud si chcete přečíst o knize víc, můžete se mrknout na můj sociologický blog, kde jsem publikoval článek s přehledem pěti nejzajímavějších (čistě subjektivně z mého pohledu) konceptů z knihy Pavla Pospěcha. Zde: https://sociolog.cz/neznama-spolecnost-5-zasadnich-konceptu-z-knihy-ktere-vam-nesmi-uniknout... celý text

Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději 2021, Aleš Palán

Tohle je kniha plná bolesti. Myslím, že Aleš Palán takhle hluboko do lidských ran v předchozích rozhovorech nešel. Člověku se při čtení chvílemi draly do očí slzy, chvílemi jsem si říkal, to snad není možné. Ale nebojte, i tady v těch rozhovorech zaznívá naděje a povzbuzení. Jen se prostě jen tak nedokážu zbavit smutku, který celou knihu prostupuje. Zatímco obě knihy samotářů byly spíš o svobodě, alternativním způsobu žití, člověk si mnohokrát řekl, jo, to zní fajn, proč ne, i když tam prosakovala nostalgie po starých dobrých časech nebo nějaké lidské bolesti, tahle kniha je celá jiná. Je plná emocí, které se těžko překlápí do slov. Každý příběh je trochu jiný, všechny jsou ale silné, mnohdy až neuvěřitelné. V příběhu Sieglinde se odkrývá i část naší historie, surově, tak jak to bylo, vyprávěno na příběhu konkrétních lidí, kteří zůstali Němci v tehdejším Československu i navzdory komunistickým represím, což samo o sobě člověka přiměje, aby se na celou tu epochu díval zase trochu jinak. Někdy čteme o utrpení druhých proto, abychom se ujistili, že jsme na tom sami vlastně docela dobře. A tady se o tom mluví zcela otevřeně v jednom rozhovoru! Apolena se to nebojí pojmenovat: "Člověk, když si to přečte, si může říct: 'Proč já vlastně kňourám?' Hlavně si v sobě poňuchňá vědomí, že to má ještě celkem dobrý, že vidí, že jeho trable nejsou až takový. Nechci snižovat vaši práci, ale tím, že se takové věci napíšou, se nám nedělá dobrá služba. Protože to nespočívá v tom, že vám někdo něco dá, ale v tom, že vás nechají žít. Jsou různá sdružení třeba pro lidi s rakovinou, a myslím, že se tam nedělá nic jiného, než že si předávají zkušenosti s nemocí. Ale ve finále člověk musí stejně sám uvěřit tomu, že to bude dobrý. Musí to udělat jenom on."... celý text

Umění být zdráv 2020, Věra Keilová

Knížka Honzy Vojáčka určitě stojí za přečtení, zvlášť, pokud máte pocit, že se vám zdraví začíná vymykat z rukou, ale překvapivě i v případě, že máte pocit, že je vše v pohodě a že máte vše pod kontrolou. Zjistíte totiž, kde všude máte rezervy a na čem byste měli zapracovat, pokud si chcete osvojit umění být zdráv. Důležité je, že toto není pouze kniha o zdraví, ale spíše je to kniha o přístupu k životu, který vám přinese do života více pohody, radosti a právě i to zdraví. Všechno totiž souvisí se vším. A jak říká autor, není to o lécích a zázracích moderní medicíny (byť i to má své místo!), ale "hledání míru v sobě je cesta ke zdraví". Ve své podstatě je to spíše průřezová knížka, kde Jan Vojáček seznamuje čtenáře se základními principy zdravého životního stylu a péče o zdraví (a duši), probírá stěžejní koncepty založené na současném vědeckém bádání (př. význam "střevního mozku"), ale nebojí se otevřeně mluvit i o významu různých alternativně znějících metod typu kvantová fyzika. Určitě je to i kniha plná naděje. Autor zmiňuje několik příběhů svých pacientů, kteří se zbavili svých neduhů, často prostě tak, že se pro to rozhodli a udělali změny ve svém životě. Mnohdy to překvapilo i jejich ošetřující lékaře. Pro Jana Vojáčka totiž uvažování o (chronických) nemocech jako o doživotních zátěžích, či dokonce neléčitelných zdravotních problémech, nedává smysl. Nemoc je informace. Je to vyjádření nerovnováhy v organismu. A hlavně připomíná, že se "všechny tkáně v těle se obnovují, takže nevyléčitelná nemoc nějakého orgánu nedává smysl." Dalo by se říct, že je to svým způsobem kniha pro začátečníky, nebo lépe řečeno pro ty, kdo chtějí udělat změnu a neví, kde začít. Určitě to ale není ztráta času ani pro ty, kdo už mají něco načteno nebo vyzkoušeno. V tomto směru se mi líbí, že autor napříč knihou zmiňuje různé zajímavosti a vědecké či lékařské poznatky. Co se mi ale líbí nejvíc, tak že se v podstatě jedná o životní příběh Jana Vojáčka, který pro mnohé čtenáře může být inspirací. Docela otevřeně popisuje, jak to měl ve svém dětství, jak měl předurčenou svou profesní dráhu, jak se začaly v jeho životě objevovat určité problémy, co udělal, kdy nastala změna... a jak to vidí teď. Dá se to číst i jako pěkná motivační knížka s řadou podnětů k zamyšlení. Přinejmenším je to ale hezky nastavené zrcadlo a pošoupnutí k tomu, abychom se sebou něco dělali.... celý text

Vrány 2020, Petra Dvořáková

"Připadám si najednou lehká, úplně nejlehčí v životě, a když se na sebe podívám, vidím, že místo svýho těla mám ptačí, ale vůbec mi to nevadí." Co vidí vrána ze svého hnízda za okny protějšího domu? Na první pohled nic neobvyklého. V domě bydlí čtyřčlenná rodina, Rodiče chodí do práce, dvě dospívající dcery do školy, kde dobře prospívají, navíc jsou obě výtvarně nadané. Jenže se brzy ukáže, že za fasádou spořádané středostavovské rodiny přebývá utrpení, a zrychleným tempem narůstá. Dcera Barunka trpí náladami a perfekcionismem své matky a ještě hůře, doslova zakouší fyzickou bolest v návalech vzteku svého otce. Občas blbě umyje nádobí nebo se vylije voda z kelímku při malování a už to jede. Dokáže se s tím vyrovnat? Dokáže přežít? Kdo jí pomůže ze složité situace? Tak přesně o tom je tahle kniha. Je také o rodinných vzorcích a o tom, jak děti vnímají chování rodičů, jak jej takřka bezvýhradně přijímají a omlouvají, i když je namířené proti nim samotným. Novela Petry Dvořákové je prostoupená neodkladným napětím, které pohání oči čtenáře po stránkách knihy, aby zjistil, co se z toho vyvrbí a kam až to autorka nechá zajít. Knížka stojí za přečtení. Má podle mě totiž vedle literární roviny ještě několik dalších. Jedna je tak trochu povzbuzením pro dospívající, kteří se doma vyrovnávají s obdobnými obtížemi, byť je to povzbuzení z určitého pohledu morbidní. Důležité ovšem je uvědomění, že se s tím dá něco dělat, jen je důležité obrátit se pro pomoc někam ven, mimo rodinu, a hlavně nezůstávat uvězněný v bludném kruhu domácího násilí. Další, tu vnímám hlavně jako rodič. Je to nastavené zrcadlo, byť trochu extrémní, které ale pomůže více se vcítit do našich dětí. Jako dospělí zapomínáme, že "dětské zlobení" není zlomyslnost s cílem nás naštvat. Takto to jen někdy my sami vnímáme. Vrány jsou připomínkou, jak křehké jsme bytosti a jak křehké jsou naše vztahy, a že rozhodně nestojí za každodenní nadávky nebo dokonce mlácení našich nejbližších. Už proto doporučuji knížku ke čtení. Jak sama autorka řekla v nějakém rozhovoru, strašně by si přála, kdyby tahle její kniha pomohla zachránit nějakou skutečnou Barunku. Můžeme se jen dohadovat, kolik takových za zdmi domů bydlí.... celý text

Solaris 1994, Stanisław Lem

Klasika. Je to něco jako ponor do husté atmosféry podivné planety, kterou obývá neznámá forma inteligence. Ta je všudypřítomná, byť na venek ji reprezentuje záhadný oceán, a má poměrně nečekané schopnosti. Ve své podstatě se jedná o krátkou sci-fi novelku, která nevyniká akčností, ale určitě má dost osobitou atmosféru, kterou při čtení budete dost intenzivně pociťovat. Současně je to jakási alegorie na lidskou pošetilost, která se projevuje ve všech možných podobách nové vědy zvané solaristika, jež se zabývá planetou Solaris. V tomto směru je to tak trochu filozofující dílko. Knížka má ale i pěkné umělecké pasáže, kde autor nechává tryskat epochální erupce své imaginace. Možná je to knížka určená pro opakované čtení. Možná se nikdy nedozvíme, jak to vlastně všechno bylo. "Lidé obsáhnou jen málo věcí naráz; vidíme pouze to, co se děje před námi, teď a tady, současná plastická představa mnoha procesů, i když vzájemně spojených, a dokonce se doplňujících, převyšuje naše možnosti."... celý text

Co přinesly vlny a odvál vítr 2006, Rudolf Krautschneider

"Každý člověk si musí uhájit právo na sny (nejčastěji sám před sebou). Jestliže to dokáže, pak nastal čas vykročit na cestu plnou práce a odříkání, kde však může najít jak naplnění svého života, tak určitě i porážky. Sebetěžší porážka však nemůže znehodnotit čas, kdy kráčel svobodně za cílem, který si určil. Odměnou za to vykročení je, že se vzdálil šedi a dobrobytu - tedy jakési smrti zaživa." Krásná a laskavá kniha plná příběhů spojených s oceány, loděmi a jejich lidmi. Rudolf Krautschneider má dobrý pozorovací talent, dokáže jít do hloubky, nahlédnout druhým do duše. Knížka je fajn i v tom, že může dodat inspiraci a motivaci, podpořit vás ve vaší vlastní cestě. Rudolf Krautschneider svým životním příběhem ukazuje, že pokud opravdu něco chcete a pokud se pro to rozhodnete, tak se vám to s velkou pravděpodobností podaří. Překážky jsou a budou, a když si přečtete, s čím vším se musel potýkat on na cestě za svým snem, tak se na ně budete dívat jinak. Je to pak vždy už jen otázka času.... celý text

Sestry 2021, Kamila Hladká

Kamila Hladká nás po knize rozhovorů s hornickými vdovami bere na návštěvu do klášterů a řeholních domů k ženám, které zasvětily svůj život Bohu. Jedná se o šest řeholních sester. Každá je jiná, každá dělá trochu něco jiného, jejich cesty do řeholních společenství byly různé. Navíc se na stránkách knihy potkávají sestry ze čtyř různých generací, což se přirozeně promítá do jejich životních příběhů. Díky tomu máme jako čtenáři možnost nasát něco z každodenní zkušenosti života ve víře z různých epoch našich novodobých dějin, můžeme nahlédnout do životů lidí v období blížící se války, mohutně na nás dýchne atmosféra komunistických represí, ale vlastně i následné radostné uvolnění poměrů po Sametové revoluci. Rozhovory jsou ovšem na prvním místě intimní a otevřenou zpovědí sester, které vedle popisování svých každodenních radostí a starostí mluví i o svých slabostech nebo ryze osobních pocitech, ale i pochybnostech. Pokud pro vás je život v klášteře zahalen tajemstvím, jako se k tomu ostatně doznává i Kamila Hladká, máte úžasnou možnost nahlédnout za jeho závoj. Skoro by se mi chtělo napsat, že se setkáte s šesticí obyčejných neobyčejných žen, jenže ony jsou spíše jen neobyčejné, než obyčejné. Spojuje je totiž služba bližnímu, což není jako životní cesta vůbec běžné. Ze všech příběhů na mě dýchala laskavost a milosrdenství, ale i nadhled a moudrost, kterou sestry nasbírali na své životní cestě i (zřejmě) v hodinách a hodinách úvah a vnitřních rozporech. To člověka vždycky vytvaruje a posílí. Myslím, že už jenom ta životní moudrost stojí přinejmenším za zamyšlení, ať už to máte s vírou jakkoli. Součástí knihy je podrobný text historika Vojtěcha Vlčka zasvěcený historii ženských řádů a kongregací na našem území. Na závěr přikládám pro inspiraci alespoň jedno motto od sestry Kristíny: "Vzpamatovat se musí každý sám, žít v realitě, nenechat se a nepodléhat tlaku. (.) Každý by měl dělat, co na svém místě dělat může. Nelhat, nekrást a držet se vlastního svědomí. Pořád se musíme vracet ke kořenům, ryzím hodnotám a žít autenticky. (.) Svět bude vypadat tak, jak my budeme žít. " Rozhovory jsou doprovázené velkým množstvím opravdu krásných fotografií. Pěkné to je!... celý text

Beton a hlína 2021, Viktorie Hanišová

Beton a hlína je vysoce aktuální knížka. Debaty o životním prostředí a záchraně klimatu jsou na denním pořádku, ale řešení, jako kdyby existovala jen v zákazech a nuceném omezování. Naproti tomu sbírka rozhovorů od Viktorie Hanišové nabízí hned třináct příkladů, jak může každý přispět ke zlepšení životního prostředí, udělat něco pro své okolí, ale hlavně pro sebe, své zdraví a tak nějak i radost ze života. To se mi na této knize moc líbí. Není o naříkání nad stavem světa (možná trochu...), ale hlavně o nápadech, jak něco změnit. V knížce najdete příběhy několika lidí, kteří stojí za určitým projektem, který má dopad na okolí, přírodu i lokální komunitu. Autorka poměrně jasně ukazuje, že pokud někdo chce, může. Příběhy zpovídaných ukazují, že to není o zákonech a vyhláškách, ale o jednotlivcích. Jak říká v jednom rozhovoru Marco Stella z komunitní zahrady Pastvina: "Podle mě fakt není třeba zbytečně filozofovat, ale prostě sem přijít a okopat si záhonek nebo nakrmit slepice." Přesně. Nefilozofovat, ale něco dělat. V knížce najdete rozhovory s lidmi, kteří provozují komunitní zahradu, věnují se permakultuře, popularizují kompostování, dělají mapu zdivočelých ovocných sadů, chovají včely ve městě, renovují starý nábytek, sbírají odpad, ale třeba si také ulítávají na partizánském zahradničení. Když jsem nad tím přemýšlel, většina projektů je sice na prvním místě o ekologii a udržitelném životním stylu, ale také je o lidech a komunitách. Líbí se mi, že je poměrně často dáván důraz na osobní odpovědnost, jakousi environmentální vyzrálost, kdy zpovídaní neobviňují, nehledají viníky, ale snaží se tvořit. Třeba Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ při debatě o (ne-)šetrných způsobech žití říká, že nikomu nehodlá nadávat, ale "můžu ho upozornit na to, co způsobuje, ale rozhodně ho nebudu zatracovat, protože to nikam nevede." Prostě začněme u sebe, buďme tou změnou, kterou chceme vidět ve světě, jak trochu jinými slovy řekl kdysi Gándhí. Těší mě také to, že autorka vykročila i do menších měst, jako třeba do osmitisícového Příbora, kde působí družstvo Viktorina Loca s bezobalovým obchůdkem a nově i bistrem se zdravou výživou. Provozují též bedýnkový systém ve spolupráci s místními pěstiteli. V tom je kniha velmi povzudivá! Inspirující čtení.... celý text

Možnosti vesnice 2021, Michaela Hečková

Za mě asi nejlepší díl volné trilogie o městech, jejich lidech, a ojedinělých architektonických počinech od Michaely Hečkové. Je to kniha plná inspirace, svým způsobem je to přehlídka zhomtnělých snů, ale dá se brát i jako katalog vybraných výletních cílů napříč celou naší zemičkou. Profily obcí jsou vepsané do příběhů, ve kterých se prolínají ambice a sny tamních aktérů - starostů, architektů a dalších lokálních hybatelů, s novodobou historií jednotlivých obcí, vše je zasazeno do kontextu regionu, okořeněno různými historickými zajímavostmi, ze stránek jsou patrné všudypřítomné překážky, kterými museli všichni zainteresovaní projít, aby jejich společné dílo mohlo vzniknout. Protože je to ve své podstatě kniha o architektuře, těšte se na nálož fotografií, díky kterým se dost možná pak budete na jednotlivé skvosty v realitě dívat jinak, ve větší šíři, celistvosti, ale vychutnáte si lépe i detaily. Tomu napomohou už zmiňované skvěle zpracované texty.... celý text

Hornické vdovy 2019, Kamila Hladká

Je to kniha o lásce, o vztazích a o životních peripetiích s tím spojených. A je to hodně silné čtení. Přiznám se, že při čtení některých příběhů se mi draly slzy do očí. Jednotlivé příběhy jsou připomínkou toho, jak je život nevyzpytatelný. Nejen kvůli nečekaným životním tragédiím, úmrtím horníkům, kteří po sobě zanechávali hornické vdovy, často s (někdy ještě nenarozenými) dětmi, ale i kvůli peripetiím, které pro nás osud přichystal. Valnou část žen, se kterými autorka vedla rozhovory, život opravdu těžce zkoušel. Úmrtí manžela už pak bylo svým způsobem jen završením určitého dlouhodobě žitého zoufalství. Někdy bylo i příležitostí k novému, šťastnému, vztahu, byť za něj dotyčné platily odsouzením ze strany okolí, protože si přece tak rychle po smrti manžela nemůžou najít jiného. Osobně si mě kniha připoutala způsobem, jakým zpovídané vdovy spolu s autorkou odkrývaly své životy, přičemž se (přinejmenším z pohledu čtenáře) snažily nic nezakrývat, také mě oslovovalo, jak nechávaly nahlédnout do různých fází každodenního života na Ostravsku v uplynulých dekádách. Jsou to fascinující, upřímné zpovědi. Někdy opravdu mrazivé, až si člověk říká, že tohle přece není možné zvládnout. Slepá láska se nejednou proměnila ve splácení dluhů po partnerovi, nevěru či problémy s alkoholem. Byla to každodenní tvrdá realita hornických rodin na Ostravsku? Dlužno dodat, že snad všechny ženy, které v knize sdílely svůj příběh, se dokázaly přes všechny útrapy i úmrtí manžela přenést, překonat překážky, o kterých mnozí z nás ani netuší, že mohou existovat, a žít dál. Přijaly rány osudu, splácely dluhy po zesnulých, kvůli čemuž měla například jedna z žen během mateřské dovolené (dovolené!) dvě brigády. Mnohdy ale právě díky těmto neblahým ranám osudu získaly hrdinky knihy nový přístup k životu, začaly jinak pohlížet na problémy, přeskládaly si životní priority. Kniha tak svým způsobem přes ponuré téma nabízí čtenářům i naději. Častým životním mottem hornických vdov jsou děti, které drží mnohé z nich při životě, kvůli kterým musí být silné, jak samy říkají, chtějí pro ně co nejlepší budoucnost, byť někdy mají obavy o tyto své nevyzpytatelné, nezřídka traumatizované potomky. Sem tam se mi při čtení vkradly do mysli vzpomínky z vlastního dětství. Dávná doba "lepších zítřků", vysněná dovolená u moře, ale i rok 1989 a raná 90. léta. Mělo to svou nezaměnitelnou atmosféru, která sem tam na člověka z knihy dýchne a připomene mu jeho vlastní minulost, ale i dávno zašlé kořeny, dá mu impuls k zamyšlení nad vlastní rodinou, vztahy či rodinnými vzorci, které si táhne s sebou napříč generacemi. Knížka obsahuje spoustu fotografií, které dokreslují jednotlivé příběhy i dobu, ve které se odehrávaly, dodávají jí na atmosféře. Řemeslnně je kniha navíc krásně napsaná, je intimní, velmi osobní, měl jsem pocit, že sedím osobně u rozhovorů a se zatajeným dechem naslouchám osudům hornických vdov. Pěkné dílo!... celý text

Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení 2017, Sam Harris

Beru to spíše jako záznam autorovy vlastní cesty k osvobození mysli a celoživotní hledání duševní pohody uvnitř sebe sama. Sam Harris popisuje, jak se dostal k meditaci, líčí svá setkání s různými duchovními učiteli a guruy, ale zabrousí i do oblasti drog, které mu pomohly nahlédnout do světa vlastní mysli. Když bych měl stručně napsat, co se vlastně knížka snaží sdělit, bylo by to složitější. Mám pocit, že autor, a vlastně to i sám říká, nám chce nabídnout cestu k úlevě, osvobození, možná štěstí, a snaží se čtenáře - začátečníka v této oblasti, seznámit s meditací. Tento cíl však různě mixuje odbočkami do neurologie, filozofie mysli a spřízněných věd (za mě skutečně zajímavé), ale také to prokládá svými názory na náboženství, které prakticky pokládá za bludy nebo v lepším případě za vyprávěnky legend. Kritika náboženství tu ale není nutně za účelem přesvědčit čtenáře o autorově pravdě, ale spíše rámuje nabídku autora, že vám předá návod na spirituální růst, který je oproštěn, či lépe řečeno nevyžaduje náboženské ukotvení. Autor slibuje, že praktikování meditace vám umožní přijmout přítomnost takovou jaká je a "když odmítneme být tím, kým jsme měli sklon být v minulosti, můžeme se stát moudřejším a soucitnějším člověkem a žít naplněnějším životem." Stojí určitě za přečtení, ať jste v jakékoli fázi svého růstu. Věřím, že v knize narazíte na podněty, které vám mohou otevřít nové poznání, případně alespoň zprostředkují jiný pohled na zažité. Na cestu ještě přidávám citát, který mě zaujal: "Moudrost není v určité rovině nic hlubšího než schopnost řídit se vlastní radou."... celý text

Problém tří těles 2018, Liou Cch'-sin

Co se stane, když k Zemi namíří flotila cizáků z jiné planety? Co to udělá s lidmi? A co když se objeví lidé, kteří vyhlíží cizí armádu, protože konečně vyhladí z povrchu zemského zkažené lidské plémě..? Otázek, kterými se Liou Cch'-sin ve svém románu zabývá, je mnohem více. Je to sci-fi, je to psychologická sonda, je to tak trochu i ekologický manifest, místy i akční thriller. Pro milovníky sci-fi je to nejspíš lahůdka, už pro množství fyzikálních teorií, ale i zajímavé vykreslení trisolaranské civilizace. Přiznám se, že jsem se v knize chvílemi ztrácel, právě kvůli pasážím z fyziky, ale třeba i v dlouhých sekcích popisujících dění ve virtuální realitě. Jinak byla kniha velmi čtivá. Na druhou stranu mě hodně bavila ta psychologická rovina, ale třeba i průběžné odkazy na čínskou - komunistickou historii. Shrnutí, pro milovníky sci-fi určitě bomba, pro ostatní... nevím :-).... celý text

Temný les 2017, Liou Cch'-sin

"Vesmír je temný les. A každá civilizace je ozbrojený lovec, který se krade podrostem tiše jako stín, opatrně odhrnuje větve před sebou a našlapuje jako kočka." Na této knížce mě zaujalo něco jiného, než samotný příběh. Z pohledu vyprávění mi to celé přišlo tak trochu roztříštěné do mnoha stran a dílčích epizod. Neříkám, že to nebylo zábavné, určitě je to pro milovníky sci-fi parádní počtení, je zde i spousta fyzikálních konceptů, já si v knize našel i své oblíbené postavy, ale nijak hlouběji ve mně celkově toto Liou Cch'-sinovo vyprávění nezůstalo. Rozhodně mě však zaujal koncept temného lesa a principy kosmické sociologie. S nadsázkou bych řekl, že mi to nedává spát. Liou Cch'-sin přišel s axiomy, podle kterých není radno na sebe ve vesmíru upozorňovat a hlavně, ze kterých jasně plyne, že jakékoli přátelství mezi vesmírnými civilizacemi není možné. Dlužno říct, že tyto axiomy prostupují v kritických fázích i vzájemné vztahy mezi pozemskými velmocemi a kosmickými silami, a je na čtenáři, nakolik se s tím chce ztotožnit či nikoli. A toto jsou za mě hlavní momenty, kvůli kterým knížku doporučuji k přečtení (bez ohledu na váš oblíbený žánr).... celý text

Dějiny světla 2013, Jan Němec

"Krása je nejvyšším symbolem pravdy. A umění má smysl jen tehdy, pokud pravdu symbolizuje." Knihu lze číst vícero způsoby. Jako životopisnou črtu Františka Drtikola, jako historický román procházející několika rozdílnými epochami od konce 19. století po 60. léta 20. stol., jako svědectví o těžkém životě příbramských havířů, jako dílo pátrající po definici umění a krásy, hledání smyslu života, ale i motivaci najít odvahu tvořit vlastní svět. Jan Němec ve svém románu sleduje životní dráhu Františka Drtikola, jeho zrání i zvraty v jeho kariéře a tvorbě, nechává nás nahlédnout do jeho hledající duše, předkládá nám umělcovy úvahy o životě, lásce a kráse. A samozřejmě nesmím zapomenout na světlo, fotografův pracovní nástroj, které dokáže při správném uchopení vykreslit podstatu lidských bytostí. S Drtikolem má autor společné to, že oba rádi provokují. Ne však proto, aby si z nás dělal dobrý den, ale proto, aby nás přivedli k zamyšlení. To pak třeba v knize zazní: "To víte, láskou krátíme si čas před smrtí." Mně se kniha moc líbila. Určitě je to román, ze kterého si leccos odnesete. Možná vás i přiměje sebrat odvahu a jít za tím, co je pro vás skutečně důležité. Neměli bychom slevovat ze svých snů. Právě proto Fráňa Drtikol říká, že jakmile "se člověk přestane soustředit na podstatné věci, vždycky se začne cítit bídně." Také myslím, že ono hledání je pro autora tématem, které se objevuje napříč jeho dílem. Dějiny světla jsou silně provázány s pozdější knihou Možnosti milostného románu. Nejen tím, že v ní autor román o Drtikolovi zrovna píše, ale je tam více paralel a společných myšlenek, vlastně je to v určitém směru nepřímé pokračování.... celý text

Možnosti milostného románu 2019, Jan Němec

"Přiznejme si to, život je román na motivy smyšlených událostí, které se často jen díky naší tvrdohlavosti alespoň na čas staly skutečností." V této knize se stanete svědky existence vztahu spisovatele a studentky, i když právě tyto kategorie jsou jednou z příčin, proč se vztah začal rozpadat. Protože na vnějších znacích ve vztahu přece nezáleží. Hledání autenticity a toho, na čem ve vztahu doopravdy záleží, je jednou z hlavních linií knihy. Je to krása? Co znamená být sám sebou? Dokážeme milovat druhého právě takového, jaký ve skutečnosti je? A jak to poznáme? Jan Němec rozvinul v tomto románu téma hledání zákonitostí ve vztazích, ale dostává se až k otázkám po smyslu existence, která se ve vztazích zrcadlí. Mě ta knížka bavila hned z několika důvodů. Zmíněné a další podobné otázky si klade asi většina z nás. Každý z nás má za sebou svou cestu a díky Janu Němci může konfrontovat své vlastní prožitky s těmi jeho, ale třeba se na své vztahy podívat i novýma očima. V knize je navíc spousta literárních, filmových a hudebních odboček, které vám Jan Němec servíruje v kontextu příběhu jeho vztahu s Ninou. Líbí se mi i jeho styl psaní, některé metafory či literární pozorování jsou zkrátka požitek. Přiznám se ještě k tomu, že mě kniha oslovila i několika momenty, kterými se autor dotkl mé vlastní minulosti. To když třeba trávil léto v Bratislavě, zrovna v době, kdy pod mostem SNP (UFO) vznikla písečná pláž, tehdy jsem tam i já trávil část svého rozmarného léta, nebo když přemítal o svém studiu na FSS, kde jsme se nejspíš těsně míjeli, a bylo toho asi více. Také mě bavilo sledovat myšlenkové pochody a tvůrčí procesy tohoto zajímavého spisovatele. Pěkný zážitek.... celý text

Plavovlasý Hun 2002, François Cavanna

Sekera a kříž 2003, François Cavanna