Metla
přečtené 1065
Žena z kajuty č. 10
2017,
Ruth Ware (p)
Komentář zcela v souladu s mými dojmy napsala kackahracka, pokusím se však překonat mentální lenoru a shrnout to nějak po svém. Psychicky labilní žurnalistka s nezdravou náklonností k alkoholu natrefí na palubě výletní jachty na záhadu zavánějící vraždou. Z nějakého záhadného důvodu (vždyť kdo by pochyboval o smyslech hysterické notoričky) nedokáže získat důvěru posádky ani spolucestujících, klade otázky, pátrá, chová se jako čůza a vůbec dělá vše pro to, abych dychtivě vyhlížela moment, kdy tahle extrémně nesympatická hlavní hrdinka poslouží coby potrava libovolné mořské fauně. První polovina poněkud zdlouhavá, s trochou deduktivních schopností lze velmi brzy odhadnout kdo, jak a proč, neměla jsem komu držet palce, zkrátka průměrná detektivka v relativně neotřelém prostředí. Ještě dám autorce šanci. 55%... celý text
Králové Wyldu
2019,
Nicholas Eames
"Byl tak blízko, že Clay ve tváři cítil jeho teplý dech. Tento obří vlk měl rozměry kaskarského tažného koně. Clay zrovna začal skládat svůj předsmrtný řev (uvažoval o vyšší tónině, něco mezi padám z velké výšky a zrovna jsem si nasral do kalhot s trochou rozmrzelé malé holky, která nedostala to, co chtěla, aby to trošku okořenil), když za sebou zaslechl hluboké vrčení. Dva vrrci, napadlo ho. Coopere, budeš potřebovat novej řev." Pecka! Tahle prvotina vyváženě zkombinovala vše, co mám na fantasy ráda. 1) Sympatické postavy - zvláště správňáka Claye si nešlo neoblíbit, stejně jako čaroděje Mooga, jehož příspěvky k bojům mohly skončit jakkoliv, od záchvatů smíchu (nejčastěji), po ... a víte co? Přečtěte si to sami. 2) Nemalou dávku hrdinství, kombinovanou s patřičným nadhledem. 3) Humor. Občas téměř bláznivě pratchettovský, ovšem velmi osvěžující. 4) Dobrodružství. Zápletka je sice o cestě z bodu A do bodu B, přičemž proběhne mnoho bojů i přátelských setkání, nicméně prostředí s různými tvory a netvory má šťávu. 5) Akce je svižná a snadno představitelná, nenudí. 6) Nejde o prostý relax, najdeme zde jasné poselství a sem tam i hlubší postřehy o životě. Autor se nevyhnul určité dávce patosu, udržel ji však v rozumných mezích a někdy dokázal sladkobolné situace příjemně odlehčit. Jestli máte rádi Abercrombieho, leč je na vás až moc negativní, Nicholas Eames představuje skvělou alternativu. Některé stránky mě sice přiměly přemýšlet o čtyřhvězdičkovém hodnocení, jenže většinou jsem si spokojeně rochnila a občas byla z příběhu vyloženě nadšená. Když k tomu připočtu svá mírnější kritéria pro knižní debuty... i bez přivírání očí bych dala 90%. A přidávám "Krále Wyldu" do mnou málo užívané škatulky doporučených knih, tahle má potenciál trefit se do vkusu značnému procentu čtenářů fantastiky.... celý text
Čaropisci
2020,
Robert Jackson Bennett
"Čaropisci" by měli oslovit ty čtenáře, kteří si oblíbili tvorbu Brendana Sandersona (série "Mistborn" atd.), případně Leigh Bardugo (např. "Šest vran") a podobné autory, kombinující sympatické hrdiny (často celou partu) s nevšedními magickými principy v málo přívětivých světech, co akutně potřebují změnu k lepšímu. R.J. Bennett si získal mou zvýšenou pozornost trilogií "Božská města" a opět dokázal, že je skvělý spisovatel plný originálních nápadů, tentokrát však nemohu zamířit s hodnocením do ultimátních výšin. "Čaropisci" totiž navzdory několika hodně drastickým scénám spadají do young adult škatulky. Být dospívající holčina, pěla bych nadšené ódy, leč v tomto věku (pravěku) mě štvou natvrdlí hrdinové, polopatické vysvětlování a logické propasti, dělající bordel v oněch kouzelných pravidlech, na nichž je příběh založen. A Sancie coby hlavní hrdinka mě prostě nebrala, já na ty drsné, veleschopné holky nějak nejsem - problém mého vkusu, body za to nestrhávám. Pár procent půjde dolů za nadužívaný patvar nahrazující sprostá slova. Občas se sice dočkáme normálního zaklení, většinou se bohužel otravně "krundí". 80% za originalitu, za atmosféru se steampunkovým nádechem (ač bez páry), napětí, dobrodružství, zkrátka za svižnou četbu... kéž by zpracování bylo dospělejší. Čtenáři fantastiky narození ve 21. století by měli pětihvězdičkově slintat.... celý text
Kletba podle Justiny
2020,
Lydie Romanská
Bohužel musím mezi zdejší přívětivé komentáře zapíchnout vidle: pro mě byla četba téhle knížky téměř na každé stránce soubojem. Styl, jakým je "Kletba podle Justiny" napsána, bych neoznačila za "reader friendly". Některé věty jsou až heslovitě krátké: "Spokojenost. Bohatá nevěsta. Zásnuby příští středu u Zrubalů.", jiná souvětí zase pro změnu zbytečně dlouhá: "Ke komunistům se dali i Tonda s Hedou, moc o tom nevěděli, nestarali se, v osmačtyřicátém byli spokojeni, nový prezident měl pěkné řeči, líbily se, zvlášť tady, obyčejných chudáků ve fabrikách bylo, radovali se, že se konečně zbavili nafoukané honorace z limuzín, paniček s liškami na podbradku, jo, zametli s nimi, nadšení neznalo mezí." Připočtěme chaotické střídání časů - chvilku minulý, najednou přítomný, i k budoucímu autorka občas zabrousila. Dialogy jsou divné a to nejen vlivem nářečí, tedy ostravskeho kratkeho zobaku s lokalnimi vyrazy + leccos jakoby z Prajzké (Hlučínsko, kde se čeština promíchala nejen s polštinou, ale také s němčinou). Možná se takto ve Svinově kdysi mluvilo, ovšem já od svých prarodičů slýchala relativně normální mateřštinu, přitom byli jen nepatrně mladší než Leoš a Gabra, hlavní postavy románu, a rozhodně žádní vzdělanci. Příběh samotný není špatný, navíc je prý inspirován skutečnými událostmi: jeden dům a lidé, kteří se kolem něj (nebo v něm) pohybují, staví, pracují, bydlí, přižení se, přivdají, přicházejí a odcházejí. Velkým bonusem je atmosféra, historické pozadí, znepokojivá duchařská linie působí spíše rozporuplně. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mi paranormálno k ději sedělo nebo ne. Snad při trochu jiném zpracování, což se ostatně týká celé knihy. Svinov mám neodmyslitelně spojený s dětstvím, jezdívala jsem tam k prarodičům skoro každý víkend, popsaná místa mi defilovala před vnitřním zrakem a ráda jsem se o nich dozvěděla něco nového. Tři čtvrtiny románu jsem váhavě koketovala se čtvrtou hvězdou, závěrečná čtvrtina rozsekla tohle dilema v neprospěch paní spisovatelky a jejího díla. Nejprve Robertův pohled na poválečné časy, popis událostí jako z Pendolina: dlouhé odstavce úvah s minimem přímé řeči. V úplném závěru z doby porevoluční jsem přetrpěla nejapný rozhovor dvou ženských o osudech pravnuků, kteří už snad opravdu nikoho nezajímají a pouze dokreslují atmosféru určitého zmaru. Četby nelituji, určitě mě obohatila, přiměla k zamyšlení a zavalila těžkou nostalgií, knihy paní Romanské však vyhledávat nebudu. Její literární styl pro mě zkrátka není to pravé tvarohové.... celý text
Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR
2017,
Nina Špitálníková
Pokud v obchodech nešťastně postáváte nad předraženými potravinami, nadáváte na zaměstnavatele, který vaši práci odměňuje tragikomickou mzdou a pro politiky nemáte nic než sprostá slova, potom jste zralí na exkurzi po Severní Koreji. Jelikož se tam stěží dostanete, nejlepší alternativu představuje Nina Špitálníková a její knihy. "Mezi dvěma Kimy: na studiích v KLDR" popisuje nejtužší totalitu světa tak, jak je to jen možné pro člověka, který je na každém kroku sledován, omezován, obracen zpět, který si nemůže promluvit s běžnými obyvateli - i kdyby tomu žádný fízl nebránil, všudypřítomný strach a paranoia Korejcům nedovolí upřímný dialog. Vymývání mozků od kolébky do hrobu, propaganda vylhaná od prvního do posledního písmene, nerozbitný kult osobnosti, nemožnost spatřit okolní svět, tuhá disciplína a neustálá (sebe)kontrola, protože kromě tajné policie na sebe občané dohlížejí a práskají navzájem. Tak si to tam bohužel zařídili, tudíž je silně nepravděpodobná varianta vzpoury proti zažitým pořádkům - revoluce, šance na lepší, svobodný život. "Svědectví o životě v KLDR" mi přišlo více vypovídající, přece jen šlo o zkušenosti Korejců, nikoliv návštěvy v (mizerně kašírované) Potěmkinově "vesnici" plné bariér, tato knížka je ovšem také síla. Ať je to s Českou republikou jakkoliv nahnuté, pořád se máme dobře. 80%... celý text
Noční lovec
2013,
Chris Carter
Nevím, kam na ty brutální úchylárny Carter chodí, ale chtěla bych to vědět... abych se tomu místu mohla hodně širokým obloukem vyhnout. Vážně, takový hnus se v mozku duševně zdravého člověka nezrodí. Přesto je série "Robert Hunter" čtivým představitelem drsných krimi thrillerů moderního střihu, ve kterých dominuje hlavní hrdina se svými "super"schopnostmi, vyšetřování formou analýzy forenzních důkazů, počítačového pátrání i nějaké té logické dedukce. Způsob, jakým byl z Huntera vytvořen génius, je poněkud úsměvný: všichni kolem něj (tedy především jeho parťák a šéfová) obvykle kladou neskutečně debilní otázky, čímž vzniká efekt "mezi slepými jednooký králem". Plusové body dávám za nečekané překvapení v závěru, jisté osobě jsem prorokovala delší životnost. Pokud máte rádi napětí a nejste cimprlich ohledně nechutností páchaných na lidských obětech, potom Chris Carter možná píše právě pro vás. Akorát nečekejte žádnou vysokou literaturu, pouze svižný odpočinek v krvavé koupeli. Jednou za čas, proč ne, ovšem nemohla bych tuhle sérii číst souvisle díl za dílem. 75%... celý text
Les sebevrahů
2017,
Jeremy Bates
Mám docela v oblibě knihy nebo filmy, ve kterých se parta lidí snaží přežít v nějakém odlehlém prostředí, není tedy divu, že mě tenhle román vábil. Bohužel má jednu výraznou slabinu: bandu zhulených ko*otů a hysterických pipin s morbidními choutkami (jůůů, pojďme tam, třeba narazíme na mrtvolu!). Většinu stránek jsem obyvatele nechvalně proslulého lesa pobízela, aby už ty zpovykané turisty konečně vymordovali do posledního nanicovatého kreténa. Nedivte se mému despektu, coby mládě jsem strávila spoustu času v maskáčích, kanadách, s nožem u pasu a celtou + spacákem na zádech, tudíž pohrdavě ohrnuji čumák nad civilizovanými dementy, ztracenými v parčíku o rozloze 35 km². No vážně, třicet - pět - kilometrů - čtverečních, k tomu debilní chování zúčastněných, kteří se nepotkali se správnou trasou, s logikou, s normálními reakcemi ani se snesitelným chováním. Zápletka je značně přitažená za vlasové folikuly a z japonských policajtů dělá ťulpasy, po vzoru hlavních postav neschopné najít vlastní zadnici, i kdyby k ní měli nakresleny turistické značky. Po obdobně laděném Nevillově "Rituálu" opět zklamání, Scott Smith a jeho "Ruiny" zůstávají neporaženy, s Karikovou "Trhlinou" v závěsu. 60%... celý text
Sharpův orel
2010,
Bernard Cornwell
Sharpovy příběhy vznikají podle osvědčené šablony: schopný a odvážný sympaťák v ústřední roli, historické pozadí britských válečných manévrů - obvykle tedy bitvy s Napoleonovými vojsky, skutečné postavy a události dovedně míchané s dobrodružnou fikcí, nesmí chybět nějaký ten padouch, co Sharpovi škodí (nebo škodit chce) a téměř v každém díle jiná (dokonale přebytečná) krasavice, aby po krátkém váhání padla hlavnímu hrdinovi do lůžkovin. Jednoduché, předvídatelné, chytlavě napsané a už poosmé spolehlivý buldozer na občasné čtenářské bloky. Richard Sharpe mě svými eskapádami přes všechna "ale" pořád ohromně baví a navíc si tak doplňuji dějepisné mezery - tentokrát se Britové s Francouzi utkali ve Španělsku, protože někdo holt za ty nedisciplinované lemry a jejich nezávislost bojovat musel :-). 80%... celý text
Les přízraků
2019,
Juraj Červenák
Šestý díl série nechá čtenáře nahlédnout podstatně hlouběji do Steinova soukromí, poodhalí světlejší i temnější stránky Jarošovy osobnosti, to vše v patřičně dobrodružném provedení, kdy není nouze o souboje, padouchy, tajemství, zradu, odvahu, zbabělost, šlechetnost, chamtivost, lásku... no, co by mohlo "Lesu Přízraků" chybět, že ode mě dostal "jen" naleštěné čtyři hvězdy? Barbarič. Mně prostě scházel, bylo to bez něj takové vážné - málo humoru a šmrncovních dialogů. 80-85%... celý text
Gerda: Příběh velryby
2018,
Adrián Macho
Na "Gerdu" jsem četla mnoho pochvalných ód, tudíž jsem před pár lety hodně zvažovala, jestli cácorce knihu pořídit. Na podzim jsem ji objevila v knihovně a tak jsem si konečně mohla udělat vlastní názor. Potomek nesdílel mé nadšení, když jsem se před spaním vytasila s touto knížkou (velryba v hlavní roli nezaujala) a bohužel tento vlažný stav trval i po dočtení. Výtvarná stránka knihy je opravdu mimořádně povedená, vkusná, oči se mohou kochat na každé stránce. S textem je to složitější. Pro dospělé je příliš jednoduchý, pro děti až moc poetický a soustředící se na různé popisy, nikoliv na děj. V krátkých kapitolách Gerda někam připluje, někoho potká a získá nějakou moudrost do života, zatímco hledá svou rodinu. Jakým způsobem o ni přišla, to se čtenář dozví z obrázku, slova se omezí na červené moře. Ten příběh má své kouzlo, přesto nejspíš vyžaduje specifického malého čtenáře/posluchače, se zálibou v melancholii a v básních bez rýmů. Pro dospěláky je zpracování stručné a plytké. Já bych možná dala 4* coby kompromis mezi nádherným vizuálem a rozpačitým dojmem z divně podané zápletky, ortel cácorky je však u dětské knížky rozhodující a tentokrát nižší. 65%... celý text
Povznesení
2019,
Stephen King
Příjemná knížka o lidech, jejich vztazích, předsudcích, o tom, co společnost rozděluje a jak ji lze stmelit. V hlavní roli je chlápek, který se stal fyzikální anomálií a byl by rád, aby psi nových sezdaných sousedek nesrali na jeho trávník. Slušnost ne vždy vyvolá obdobnou reakci a někdy je holt zapotřebí najít v sobě zásoby trpělivosti, pochopení a úsilí k nápravě vypadávající komunikace i lecčeho navíc. Zatímco Scott nenápadně ztrácí váhu, jeho vliv dobrého člověka podobně skrytě váhu získává - přinejmenším v městečku Castle Rock. "Povznesení" je takový sluníčkový příběh hladící po duši, štítek "horor" je zde nesmyslný. Zápletka obsahuje silný prvek nadpřirozena, bát se však rozhodně nebudete. Možná v závěru otřete slzu, možná si otráveně povzdechnete nad přehnaným patosem. Mně se tahle novelka líbila, mile vyplnila jeden den nemocenské. Jen tu politickou agitku si mistr King může vetknout do anusu - už jsme všichni dávno pochopili, že je fanatický liberál a nenávidí Trumpa. 75%... celý text
Nejsem mrtvá
2018,
Anne Frasier (p)
Povedený krimithriller pro ty z nás, kteří podrážděně brblají, pokud jsou literární postavy mělké, ploché, zkrátka mizerně zpracované a nezajímavé. Jude je nejen policistka, ale také oběť zločinu (nikoliv krádeže kabelky), což značně ovlivní její osobní i profesní život; je sice labilnější, vnímá však podstatně více než její kolegové... a také odlišně reaguje. Je odhodlána rozplést případ, považovaný za odškrtnutý v kolonce "sebevražda" a znovu získat stabilitu, pracovat a žít. Je to dlouhá cesta, plná klacků pod nohama, a touto knihou teprve začíná. První třetinu románu jsem hltala jak bramborové placky od babičky, potom tempo začalo zpomalovat, stagnovat, psychické problémy se dostaly do spirály podobných úvah a situací. V závěru "Nejsem mrtvá" znovu nabrala spád - leccos je přitažené za skalp, něco by potřebovalo domyslet či přidat šťávu, jinde pro změnu ubrat, být důslednější při tvorbě charakterů, jít hlouběji... přesto jsem docela spokojená a v sérii budu pokračovat. 70% (+5% za šmrncovní přebal s metalickým efektem)... celý text
101 minut
2022,
Štěpán Kopřiva
Dobrovolní hasiči v naší obci jsou mistři... v pořádání hlučných chlastacích akcí. Jedinkrát jsem se na ně obrátila s žádostí o pomoc: do koruny asi 5-6 metrů vysokého jehličnanu se zatoulalo čísi kotě, zoufale mňoukalo a nebylo schopné najít cestu dolů. Což cácorku tuze rozesmutnilo. Tudíž jsem po půlhodině marného vábení zašla do hasičské zbrojnice (vzdálené zhruba 25 metrů) a poprosila přítomného pařmena, zda by zvířátko nesundal. Dotyčný se neochotně přesunul ke stromu a k mému nezměrnému úžasu mě instruoval, ať zavolám 150. Jelikož jsem nesdílela názor, že by podobnou banalitu měli řešit profesionálové, další půl hodinu jsem věnovala (úspěšné) snaze přilákat tvorečka dost nízko, abych ho mohla předat majiteli (jenž se vzápětí vypotácel z protější hospody). S profi hasiči mám možná o něco větší zkušenosti, než průměrný obyvatel ČR. Bydlela jsem v paneláku, kde několik bytů obsadily typické sociální případy - tedy notoričtí alkoholici a kuřáci, z čehož samozřejmě vyplývaly časté zásahy nejen pro policisty a strážníky, hasiči si také přišli na své. Dokonce jsem pracovala na ubytovně, tam takových "sympatických" existencí byly desítky, a to se k usínání se zapálenou cigaretou či v průběhu vaření přidávaly i problémy feťáků, kterým vzplanul pokoj při "pečení perníku". V tomto zaměstnání byly noci velmi dobrodružné - není nad to pobíhat chodbou plnou dýmu, bušit na 80 dveří a hledat, kdo si udělal táborák tentokrát. A ty sexy kníry, co se vám při vdechování zplodin vytvoří pod nosem... Možná jste už také museli volat 150 kvůli dopravní nehodě, i když vznikla pouze potřeba uklidit ze silnice sklo, plechy a provozní kapaliny. Vážně, nezastavujte na oranžovou, řidiči za vámi to, zdá se, nečekají, oni naopak zrychlují, aby tu křižovatku ještě profrčeli, klidně na červenou. Milejší zkušenosti ze setkání s hasiči přinesl až mladý příbuzný, který pracuje na pravděpodobně největší HZS Severní Moravy a tak jsme si s cácorkou mohly zblízka prohlédnout obří vozy, vyprošťovací techniku, jeřáb, vyzkoušet výstroj (těžkou jak kráva), vidět přistání vrtulníku atd. „101 minut“ je doslova dechberoucí kniha o hrdinech všedních dní (víkendů i svátků), hold jejich odvaze, vytrvalosti, smyslu pro povinnost. Nemohla jsem ji odložit, den na nemocenské utekl jako voda z céčka (požární hadice typu C o průměru 52 mm – jo, rejstřík pojmů jsem listovala často). Vůči profesionálním hasičům chovám nejhlubší respekt, žádná mzda není za jejich práci dost vysoká. 100%... celý text
Měsíční deník
2016,
Michal Březina
Jednohubka pořízená ve výprodeji, hybrid tvorby mistra Kulhánka či jeho klonu Františka Kotlety x Douglase Adamse, nebo spíše Sama J. Lundwalla. Agresivní buran, tedy hlavní antihrdina Marcel, přijímá práci těžaře na Měsíci, kde se odehrávají podezřelé věci. Marcel vše deníkovou formou popisuje, tedy jak je vrhán z jedné absurdní situace do druhé, cestuje vesmírem i časem, žere rohlíky a kanárky, potkává emzáky a sem tam nějakého divného člověka, chová se jako kretén, pořád někoho mlátí, zabíjí měsíčňany, prchá, zabíjí policajty, prchá a každý jeho krok/skok/libovolný přesun časoprostorem je lemován barvitým přirovnáním. ´Na to, že poslední člen hlídky musel být nervózní jak kamzík na rovince, projevil ve finále velkou duchapřítomnost. Roztáhl svou hmyzí hubu a jediným chramstnutím mi ukousl kus levýho prostředníčku. Teď byla pomalá reakce na mý straně. Čuměl jsem na ten pahýl jako krtek na atomový hodiny. "Kecáš?!" křičím na toho zkurvence fádní řečnickou otázku a hned nato jsem mu rozflákal hlavu tak, že by ho nepoznalo ani vlastní zrcadlo. ´ Upozornění: autor hodně operuje s díly H.G. Wellse, pokud tedy neznáte knihu "První lidé na Měsíci", odkud především čerpá, pravděpodobně to dojmy z "Měsíčního deníku" dost sníží. Jelikož nejsem příznivcem prehistorické beletrie, většinu narážek jsem bohužel nepobrala. Za to vesmírná tělesa strhávat nemíním, neznalost klasiky je moje chyba. Dvě jdou dolů za hlavní postavu, kterou jsem nesnášela, vedlejší postavy, které mi byly ukradené, přemíru jazykových patvarů i zbytečné vulgarity (rozhodně nevolám po mluvě hochů od Bobří řeky, jen jsou sprosťárny místy zbytečné až nevhodné) a několik trapnějších přirovnání škemralo o vyškrtnutí. Jinak dobrý, za těch pár šušní v pohodě. K ilustracím mám podobně nejednoznačný postoj: nelíbí se mi, ale k praštěné knížce pasují.... celý text
Ostré konce
2018,
Joe Abercrombie
Krádeže, boje, podrazy, krev, špína a všemožné lidské nešvary... Vítejte zpět do světa "Prvního zákona", tentokrát v různorodých povídkách příjemně zpestřujících a doplňujících celou sérii. Setkáme se s několika starýma známýma, dozvíme se o nich leccos nového, dobře nás pobaví, občas přimějí k zamyšlení, někdy poněkud vyděsí (že, Krvavá Devítko?), jindy bych je skoro politovala (ačkoliv byl Glokta mimořádně nadutý kretén). Některé postavy jsem nepoznávala, případně si nebyla jistá, kam je zařadit.... už se někde vyskytly, nebo jde o nováčky? Většinou mi takhle neukotvené ke konkrétnímu románu poletovaly ženské, což mě příliš nepřekvapuje. Chlapy si z nějakého záhadného důvodu pamatuju lépe. Suma sumárum: poměrně vyrovnaná povídková sbírka pro Abercrombieho čtenáře - pokud jste jeho knihy nečetli, "Ostré konce" pro vás nejsou, tápali byste a nechápali. 75-80%... celý text
Erebus - Příběh ztracené lodi
2019,
Michael Palin
Jak hodnotit? Z hlediska zábavnosti pro mě nebyla až taková hitparáda číst o každém šroubku, o každém červotoči v palubě smutně proslulé lodi Erebus (Terror pluje ve vedlejší brázdě, jak napovídá už název knihy). Pokud však hltáte fakta, bude pro vás mravenčí práce Michaela Palina zcela fascinující. Shromáždil snad veškeré dostupné informace od stavby lodi, přes její plavby, všemožné úpravy pro arktické podmínky, záznamy z dopisů námořníků i důstojnických deníků. Po zmizení výpravy následují popisy záchranných expedic, spekulace, jaké se vynořily současně s nalezením nemnoha stop, nedávný objev vraku a také autorovy postřehy z cest, které podnikl, aby lépe pochopil prostředí i podmínky, s nimiž se posádky lodí musely vypořádat. "Taťána mylně nabyla dojmu, že jsem slavná filmová hvězda, čemuž tak docela neodpovídá moje mrňavá kajuta ani rozcuchané vlasy. Neodvažuju se jí, Marii, kapitánu Běluhovi ani komukoliv z Rusů přiznat, že mou poslední rolí je Vjačeslav Molotov ve filmu Ztratili jsme Stalina." Z hlediska čtivosti + atmosféry u mě vede Simmonsův fiktivní román "Terror", ovšem Palin dal dohromady spoustu zajímavých detailů a jeho pečlivosti nelze než zatleskat. Hodnotím tedy stejným počtem hvězd, ačkoliv připouštím, že jsem od člena slavných Monty Pythonů čekala trochu více humoru. Ale to je můj problém - tragické téma zřídka nabízelo prostor k satiře.... celý text