Metla
přečtené 1066
Bez příčiny
2021,
Ed James
Jmenuji se Ed James, jsem britský autor mnoha kriminálních příběhů a zabrousil jsem tentokrát i do oboru psychologie. Veškeré znalosti jsem nasbíral sledováním televizních seriálů a čtením detektivek jiných tvůrců. Jsem totiž původně ajťák, praktické zkušenosti nemám žádné - o práci psychologů či policajtů vím velké kulové, získal jsem však jasné představy z třetí ruky. A nejsem ani dobrý spisovatel, solidní dějový základ zasypu hromadou nejapných dialogů, které podkopávají sebemenší iluzi o profesionalitě hlavních hrdinů. Zkušenou psycholožku stále mrazí a vůbec je imrvére z něčeho vyplesknutá, detektiv má rovněž daleko do vyrovnané osoby a jeho schopnost účinného zásahu proti padouchům se limitně blíží nule. Zločin samotný je ošklivý, přičemž se chvályhodně obejde bez krve. Jeho odhalování (stejně jako odkrývání soukromí vyšetřovatelů) trpí mdlou neohrabaností, vedlejší postavy (např. všichni policajti s výjimkou Corcorana) jsou absolutně zbytečné a závěr je vytažený ze šuplíku špatných vtipů, bez špetky logiky. Kdyby nápad zpracoval někdo jiný, třeba Michael Robotham, pravděpodobně by vznikl dobrý (ne-li výborný) psychologický thriller, takhle je to bohužel mělký podprůměr s pramálo sympatickým obsazením. 40-45%... celý text
Lži
2017,
T. M. Logan
Další z thrillerů ve škále hodnocení "neurazí, nenadchne", na půjčku z knihovny dobrý. Začátek byl ucházející, bohužel se hlavní postava brzy začne chovat jako naprosto zabržděný trouba a to se potom těžko hledají sympatie. Značnou část zápletky zde obstarává šmírování v mobilech a surfování na internetu. Jsem stará konzerva, preferuji romány, kde se chodí pro informace do knihoven, případně vyptávat se lidí, ajfouny a mekbůky mě moc nebaví. Docela mě zaujalo, jak v případě zdravotních problémů (kolabující dítě, zraněný člověk) asi na Západě není první volbou volat záchranku. Vlastně ta možnost vůbec nebyla nadnesena, jako by v zemích historicky nepostižených komunismem museli vše řešit sami, vlastními silami. Ale co já vím, jak to funguje v USA či Velké Británii... S odstupem zhruba dvou měsíců si podstatu románu kupodivu stále pamatuji, takže se přikláním k mírnému nadprůměru.... celý text
Puls
2006,
Stephen King
Zombie apokalypsa spuštěná výmazem mozku přes mobil. Občas mám pocit, že už to probíhá: nevnímající postavy, které vám se svou milovanou "chytrou" placičkou nakráčejí přímo před rozjeté auto, klidně i pod vlak; kamarádky, co sedí vedle sebe, čumí do mobilů a neprohodí spolu ani slovo; lidi neodpoví na pozdrav, jelikož přece právě věnují pozornost svému Ajfounu, tak neotravujte s nějakým "dobrý den". Fakt mě nepřekvapí, jestli po sobě vystartujeme s potřebou sežrat si vzájemně mozky. Dokud se Stephen King věnuje popisu událostí, líčení atmosféry, zkoumání, co a proč se děje, knížka šlape v pohodě, ač po důvěrně známé trase. Později se však pouští do filozofování + moralizování a "Puls" ztrácí na intenzitě. Při prvním čtení před lety jsem měla stejné pocity jako dnes: není to vůbec špatný příspěvek k zombie tématice, nechybí napětí ani myšlenka, atmoška je patřičně sugestivní, akční scény mají šťávu, ale k naprosté spokojenosti mi zkrátka chybí jakési obtížně definovatelné cosi. 70-75%... celý text
Děti zmaru
2020,
Adrian Tchaikovsky (p)
Přiznám se, že pouhé 4 měsíce od dočtení se mi tentokrát mozek protáčel naprázdno, než oči zavadily v anotaci o slovo "hlavonožci". Paměť naskočila, můžu se plácnout do čela a s úlevou vydechnout: "Ahááá..." Ještě mě ta mrcha senilita úplně nepřeválcovala! Tchaikovski bere své čtenáře znovu do vesmíru vzdálené budoucnosti, zástupci lidstva v podání putujících vědců už našli společnou řeč s Pavouky, teď na ně čeká seznámení s dalším inteligentním druhem - chobotnicemi. Nemá smysl prozrazovat víc, opět je to o úskalích odlišné komunikace a vnímání různých živočišných druhů. "Děti zmaru" jsou sci-fi v pravém smyslu tohoto sousloví, nečekejte tedy žádnou zběsilou akci, je to objevování, poznávání, pochopení. Jediným výraznějším důvodem k remcání pro mě byla neschopnost se s někým ztotožnit. Hlavní lidská postava Senkovi je vědecký fanatik, který toho má více společného se svými zvířecími svěřenci, než s kolegy... a ti jsou pro změnu nevýrazní, příliš mě nezajímalo, jak dopadnou. I kdyby však autor charaktery doladil, nejspíš by to na pátou hvězdu nestačilo, na to je děj poněkud rozevlátý. 75-80%... celý text
Bohové Gothamu
2014,
Lyndsay Faye
Román o tom, kterak v New Yorku vznikal policejní sbor, o mnoha mrtvých a jak to s nimi vlastně bylo, o vztazích mezi bratry, mezi mužem a ženou, k tomu dobová atmosféra hustá tak, až člověk čeká, kdy šlápne na Rákosníčka. "Bohové Gothamu" nabízejí hodně... vlastně až příliš s ohledem na to, jak stručně by se dala popsat zápletka, takže musím kus hvězdy sloupnout za zbytečné nafukování, škodící tempu. Hlavní hrdina Timothy Wilde, jehož optikou příběh vnímáme, má potenciál získat u čtenářů oblibu: barman s darem naslouchat lidem, dotlačený okolnostmi k tvrdší, špinavější práci. Nevím proč, na mě tenhle charakter nějak výrazněji nezafungoval. Část viny mohu asi připsat audioverzi - Martin Písařík mi k ústřední postavě nepasoval (načetl to dobře, akorát bych volila někoho s trochu drsnějším, protřelejším hlasem, zkrátka aby mi tolik nepřipomínal současného mladého advokáta). Co se opravdu hrubě nepovedlo, je hudební doprovod rozdělující jednotlivé kapitoly. Uši a nervy drásající záhrobní prdění se k ději hodilo asi jako zahnojené holínky do divadla. Fuj, ještě teď mám osypky při vzpomínce na ty atonální pazvuky. V hodnocení románu trýznivé audioprznění atmosféry samozřejmě nezohledním, za to autorka nemůže. Pokud se k "Bohům Gothamu" někdy v budoucnu vrátím, učiním tak hezky tradičně očima. 75%... celý text
Sucho
2017,
Jane Harper
Tady je jeden z důvodů, proč nenechávat komentáře odležet. Zhruba po půl roce si pamatuji, že se mi tato detektivka perfektně trefila do vkusu, při hodnocení jsem nenašla důvod, proč strhnout hvězdu, leč momentálně horko-těžko lovím z hlavy, o čem to přesně bylo. Vraždy, pátrání v současnosti, bloumání v minulosti, vynořují se mi pouhé fragmenty. Román měl hutnou atmosféru, výborně zpracované postavy - především hlavního hrdinu Falka, potěšila přidaná hodnota ve formě témat k zamyšlení (nic, co by brzdilo dějový spád) a zápletka taky byla fajn. Akorát mi ostudně vysublimovaly detaily a finální rozuzlení - vím kdo nevraždil a to je asi tak všechno. No, alespoň nevyzradím spoilery těm čtenářům, kteří se na "Sucho" teprve chystají. Já se k němu za pár let jistě vrátím a mezitím vyhledám další autorčiny knihy. 85% Nemůžu dát víc, když příběh zapustil kořeny tak mělce.... celý text
Kmotr
1990,
Mario Puzo
Dobrá, po ne zcela dobrovolné pauze zkusím vytáhnout vidle ze zadřených mozkových závitů a ve stručnosti dohnat alespoň pár restů, které se mi za poslední 3-4 měsíce nakupily. Rozhodla jsem se začít obhajobou „nízkého“ hodnocení mafiánské bible. Proč jsem adorovaného „Kmotra“ nepozvedla k metě nejvyšší? Důvodů je víc a znalost děje k nim nepatří (film je natočen velmi věrně, skvěle obsazený a dělá své literární předloze čest). Pravděpodobně bych se dokázala přenést i přes fakt, že mi úplně nevoní vyzdvihování alternativního systému, nerespektujícího zákony určené státním aparátem. Příliš mnoho násilí a zastrašování. A také určitá schizofrenie: já jsem mafián, kdo je víc, ale moje děti ať raději žijí v opovrhované normální společnosti. Hlavním důvodem pro popravu páté hvězdy je roztahanost především v závěrečné třetině. Méně je někdy více a dle mého názoru by kniha fungovala lépe s výraznou redukcí linií zpěváka a milenky, obě mě ve finále nudily až prudily. Proto se holt mistr Puzo musí spokojit s cifrou 80%, snad mě za tu neúctu neztrestá Luca Brasi.... celý text
Otolína a žlutá kočka
2016,
Chris Riddell
Půvabná knížka, které dominuje výtvarné provedení. Ilustrace nejsou pouhým zbytným doplňkem, nýbrž téměř komiksovým způsobem dokreslují příběh - mnohé (ne-li většina) je řečeno obrázkem. Zápletka o kočce s kriminálními sklony sice není kdovíjak třeskutě úchvatná, ale nepostrádá vtip a také okouzlující atmosféru podivna. Vždyť kolik dívek žije bez rodičů (věčně cestujících) pouze ve společnosti chlupatého tvorečka z norských močálů? Pan Moura fascinoval také dcerku, ovšem z Otolíniny téměř samoty byla smutná (což uvedla jako důvod pro stržení hvězdy) Četba nám vydržela na několik večerů, protože texty v ilustracích jsem přidělila k přednesu cácorce - má totiž zdravé oči, nepotřebovala na (občas velmi mrňavá) písmenka lupu. O něco větší formát by knížce opravdu prospěl. Dostala jsem za úkol sehnat další díl, to je zřejmě jako hodnocení mojí skoro druhačky dostatečně výmluvné. 80%... celý text
