LaCata
přečtené 84
Rande aneb měsíc lásky s nepřetržitou kocovinou v zádech
2015,
Iva Roze (p)
Jméno Ivy Roze Skochové v záhlaví čehokoli je pro mě důvodem k přečtení, takže mě neodradil ani ten příšerný název. A udělala jsem dobře. Tahle rozšířená reportáž není jen přehlídkou nejrůznějších chlapů. Nejvíc na mě zapůsobila jako obvykle sama autorka. Je fantastická v tom, jak její akční rádius pokrývá celý svět, i v tom, jak dokáže splynout s jakýmkoli prostředím, s jakoukoli laťkou společenského žebříčku. Navíc má ohromně zdravé názory a odvahu psát tak upřímně, jak jen to jde, aby se to ještě dalo číst. Což zcela platí i pro tu místy použitou obecnou češtinu (být to jen spisovné, nebylo by to tak živé). "Extrémní Iva" (za ten neuvěřitelný nápad a energii do něčeho takového jít a za to, že každému muži taky hned přidělila přívlastek) ani tady nezapřela své novinářské povolání a překvapila pokusem o vyváženost. To, že dostal hlas taky aspoň jeden z mužů, a ohlasy jiných žen bylo to správné koření, které ta knížka měla mít. Škoda jen té nepovedené jazykové redakce. BTW: mým favoritem by byl Láskyplný Jonas.... celý text
Jonathan Strange & pan Norrell
2015,
Susanna Clarke
Na to, jak těžko jsem se do toho příběhu dostávala a jak mi i to téma přišlo zbytečné, nezajímavé a mimo realitu, jsem ten svět opouštěla až podezřele nerada. Tam, kde jiní autoři mají už hotovo, se Clarková teprve rozehřívá, zato pak je to let a pěkně opojný. I když je úžasně zábavná po obsahové stránce, naprosto se nedá opominout originální forma, skloubení vědecké publikace s románem. Jistěže mě všechny ty poznámky pod čarou děsně rušily a štvaly, ale jedna část mého já se taky dobře bavila tím, jak snadno se nechávám vyvést z míry a ještě navíc jsem tak zvědavá, že je všechny čtu, protože co kdyby tam bylo něco zajímavého. Navíc to všechno do detailu sedělo, křížové odkazy spolehlivě fungovaly, celý magický svět je tady vystavěný na naprosto pevných základech (a jestli někde vyhlodaná díra, tak já jsem to rozhodně nepoznala). Pro trpělivé čtenáře je to zábava par excellence.... celý text
Jablko
2015,
Michel Faber
Tak tahle jednohubka nám má jako stačit?! A nemohlo by se třeba za pár let urodit nějaké nové jablko? Určitě? Po vydatném Kvítku jsem sice byla hodně přesycená, ale za rok mi vyhládlo a tohle bylo opravdu malinké sousto. I když musím uznat, že to byla po všech stránkách delikatesa! Nahlédnout do životů před i po, tam trochu poodhalit, tam spíš zamlčet a jinde se nedozvědět vůbec nic. Je to opravdu skvělý pocit mít vysoká očekávání, která se naplní. Byla to krásná jízda, jenom příliš rychle skončila. Přesto doufám, že nikoho nebude inspirovat k tomu, aby vytvořil nějaké kontroverzní fanfiction ke Kvítku, to bych tedy Faberovi, sobě a nikomu, kdo má tuhle knihu rád, opravdu nepřála.... celý text
Parfém bláznivého tance
2003,
Tom Robbins
Co na takový cirkus jenom říct? Zatajený dech. Otevřená pusa. Rozšířené oči (i zorničky). Láska na první pohled. Souznění. Duchovní vývoj. Vyšší vibrace. Proč, sakra, na takových knížkách není nějaké varování? Aha, tak ono tam je.... celý text
Vyhnání Gerty Schnirch
2009,
Kateřina Tučková
Jako malá jsem se hrabala na půdě a objevovala tam "poklady". Když jsem se ptala, dozvěděla jsem se někdy, že to je "ještě po Němcích". Přijímala jsem to s dětskou bezstarostností, i když si dodnes pamatuju ten neklid v hlase a divný tón, jakým mi to říkali. Vesnice se asi se svou sudetskou minulostí vyrovnávají hůř než města, kde se dějiny "překryjí" rychleji. Tam, odkud pocházím, se to naštěstí podařilo se ctí. Zřídili muzeum, kde se dají alespoň dohledat dokumenty a zjistit, kdo ve kterém domě žil a jak dlouho. A tak obdivuju Kateřinu Tučkovou za to, jak odvážně kousla do tohohle kyselého jablka. Za to, že otevírá lidem oči. Akorát že teď už nemůžu říkat, že jsem do Brna odešla z těch strašných, prokletých Sudet. Teď chtě nechtě vím, že tady jsou místa poznamenaná vyhnáním stejně nebo ještě víc. Akorát to není tak vidět.... celý text
Mortdecaiův záhadný případ s knírem
2015,
Kyril Bonfiglioli
Excentrický styl mi kupodivu nezačal jít na nervy a po celou dobu byl opravdu vtipný a neotřelý. Kapitoly uvozené vlastními přemrštěnými básněmi, jak neobvyklé! V kontextu praštěného příběhu nebyl ani konec příliš ulítlý. A když to všechno dohromady takhle stylově ladí, tak nevadí, že bych to zrovna nenosila, pochválit to klidně můžu.... celý text
Hedvábník
2015,
Robert Galbraith (p)
Mám ráda lehké pero J. K. Rowlingové, takže jsem byla spokojená, vtáhla mě od první stránky, a to jsem se do čtení Hedvábníka původně nehnala. Detektivní práce, při níž se neběhá a auto se používá jen výjimečně a to ještě uvážlivě, je mi prostě sympatická. Rozvláčný styl byl také vždycky můj oblíbený. A ten Londýn! Rowlingová ho zajisté miluje a navíc zná jako taxikář, ovšem s pozorovatelskou schopností spisovatele. Na jejích stránkách je to téměř jedna z postav příběhu, potměšile zasmušilý, škodolibý (často) i krásný (někdy). Sice jsem si připadala hloupě, když si dvojka detektivů sdělovala řešení, zatímco čtenář si měl počkat na velké finále, to ale nebylo nakonec nijak přitažené za vlasy a odpustila jsem jí to. Nebylo mi jedno, kdo to udělal, moje napětí si udržela do konce, bylo mi ale jedno, že jsem na to sama nepřišla. Trik s úvodními citáty na mě tentokrát nezabral, byly moc polopatické, ačkoli popularizace i jiných anglických dramatiků než Shakespeara je určitě chvályhodná. Zkrátka, dobrovolně jsem se nechala zblbnout a pak jsem jen znovu obdivovala, jak dobře zamotané to ta Rowlingová dokáže vymyslet a jak to při odmotávání nemá žádnou logickou chybu.... celý text
Pád Cařihradu
1975,
Mika Waltari
Waltari mě zcela nepřipravenou vrhl doprostřed proudu vyprávění, kde mi nic neulehčoval, a jak se mi zdálo, ani nevysvětloval. Samozřejmě mě příliš nebavilo číst něco, čemu jsem nerozuměla. Kdo je na jaké straně, kdo na obou, co za národnosti vlastně v tom Cařihradu žilo, jakého byli vyznání – tahle epizoda dějin mě v mém vzdělání zcela minula! Teprve později začaly přicházet aha-momenty. Asi v polovině jsem se opravdu chytla a začalo mě to bavit. Ostatně uhrančivá atmosféra této kroniky ohlášené katastrofy města i jednotlivce mi ani dřív nedovolila to vzdát. Konec pak byl naprosto strhující. To ale nebylo moje hlavní překvapení. Po dočtení jsem si tu knížku vzala znovu a zjistila jsem, že celá první půlka, která mě tak nebavila, je úplně stejně dobrá jako ta druhá. Tolik objasnění, tolik neviděných náznaků! Také styl je od začátku tentýž, není žádný bod zlomu. Waltari má jasnou vizi a vede čtenáře (nikoli za ruku) k jejímu pochopení. Romány, které jsou při druhém čtení ještě lepší než při prvním, jsou vzácné, a zaslouží si všechnu pozornost světa i mých pět hvězdiček.... celý text
Stará dáma vaří jed
2005,
Arto Paasilinna
Asi to není dobře, ale mám prostě vždycky radost, když čtu něco sarkastického a cynického. Taky byl tento Paasilinna pěkně morbidní, absurdní a hlavně temně humorný. Podle mě toho vtipu dosáhl tím svým kvazi novinářským stylem: každá postava má nejen jméno, ale nutně a okamžitě i příjmení, věk a v hrubých obrysech načrtnutý osud. Názory, i ty nejhloupější a nejzvrhlejší, jsou podány nezúčastněně a objektivně a ten styl jim dodává jakousi falešnou důležitost. Paasilinna donutí čtenáře spolčit se s ním a hrát hru na "oba víme, ale tváříme se, že nevíme, protože tak je to větší legrace". Pekelný závěr byl naprosto dokonalý a naštěstí to všechno uvedl na pravou míru.... celý text