1. Domů
2. Autoři
3. Hilary Mantel
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 5
• Bazar 5
• Životopis
• Citáty
• Diskuze 1

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Hilary Mantel

Wolf Hall

„Zvládla jsem jenom 50 stránek. Pak jsem si tu přečetla komentáře, zasmála se, souhlasila s nimi a knihu odložila. Ne, že by mě nezajímal pohnutý život Cromwella, ale rozčiluje mě, jak jsou dialogy o nejrůznějších nepodstatných věcech - jak by rád třešně už v dubnu - ale zato se jen tak mimochodem dozvíme, že Wolsey najednou upadl v nemilost, nikde ani slovo o tom, proč kde jak co. Na jeho místo se stěhuje Anna. To, že jde o Boleynovou musíte vědět sami. Zkrátka a dobře, možná to mohlo být o úplně jakémkoliv jiném muži a vypadalo by to stejně. Akorát takhle se to líp prodává. Nechápu, za co je ta Bookerova cena.“... celý text
— Angelika_SNS

---

Wolf Hall

„Román, o kterém jsem si myslela, že ho budu číst měsíc, ale ve skutečnosti jsem četla několikrát denně, abych se dozvěděla, jak to dopadlo. Ke konci už jsem si říkala, že to do konce knihy s tou Jane Seymourovou nemůže stihnout, a taky že ne. Až pak jsem si přečetla, že to má 3 díly:-) Miluju romány s dlouhými dialogy a intrikami a množstvím postav. Byla jsem nadšená a určitě si ještě přečtu další díly. Styl vyprávění z pohledu Thomase Cromwella mně seděl a líbil se mi i autorčin smysl pro humor.“... celý text
— VerčaFF

---

Zavraždění Margaret Thatcherové

„Skvělá kniha, vynikající povídky. Často jen rychlá skica, ale velmi přesvědčivě vystihující situaci. Z povídky Kurz angličtiny se mi udělalo až lehce nevolno a dlouho jsem na ni myslela, být zranitelný je tak nebezpečné…“... celý text
— marvarid

---

---

Wolf Hall

„Jeden z nejlepších historických románů, který jsem četla a ráda přečtu znovu. Škoda, že má jen 3 díly.“
— hermina007

---

Wolf Hall

„Wolf Hall jsem si koupil na doporučení a jako záruku kvality jsem vnímal i ocenění Bookerovou cenou v roce 2009. Kniha navíc začíná sebejistě citací Vitruvia a Johna Skeltona, které slibovaly vysokou literaturu poskytující vhled do duší postav a nadhled nad pozemským pachtěním. Na knihu jsem se proto nesmírně těšil. Jaké zklamání mne však čekalo! Prvních sto stran jsem vydržel hnán zájmem o Wolseyho a o kolej Cardinal College (Christ Church), kterou založil a kterou díky němu můžu studovat. Pak už ale zásadní nedostatky Wolf Hallu pohřbily můj zájem o knihu a držela mne jen cimrmanovský zvědavost, zda je druhá půlka knihy tak hrozná jako ta první. Přes spoustu postav se zdá, že hlavním hrdinou knihy má být Thomas Cromwell. Ale ten je pro mne pořád zahalen tajemstvím. Nějaká základní fakta se čtenář dozví, ale k tomu nepotřebuje číst pět set stran (!) bez děje (těch pár úmrtí postav, které se mihnou knihou na pár stran, nepočítám a se základní znalostí historie není možné hovořit o dějových zvratech). Podle knihy šlo o geniálního stratéga v oblastech majetku a politiky, ale nikdy jsem se nedozvěděl, jak to udělal, co přesně se naučil na svých cestách, jak se vypracoval. Všude jen náznaky a nic konkrétního a propracovaného. To mne upřímně mrzí, protože věřím, že šlo o člověka, který se vypracoval tvrdou prací z těch nejhorších podmínek až do nejvyšších sfér. Ale z knihy jsem měl dojem, že se mu daří vše na co sáhne. To tak přeci v životě nikoho není. Nebo může být, ale to nedělá zajímavé příběhy. Ostatní postavy na Cromwella reagují buď jednostranně – nenávidí ho, bojí se ho, nebo ho bezmezně obdivují –, nebo se to nedá pochopit. Možná ho tak současníci vnímali, ale přeci jen málokdy máme na lidi tak jednostranné názory. A navíc není úplně jasné, proč ho vlastně nesnášeli. Jelikož děj není nosnou stránkou knihy, tak jsem očekával, že silnou stránkou bude propracovaná forma a psychologická analýza. Přeci jen celá trilogie je známá tím, že Hilary Mantel rehabilitovala odkaz Thomase Cromwella, protože se snažila vystihnout jeho psychiku a dostala jednu z nejprestižnějších cen. Jenže forma je skutečná Achillova pata knihy. Že se v knize nic neděje bych přežil, ale čtení knihy je utrpení (a mělo by se počítat do času stráveného v očistci). Nejdříve jsem si myslel, že je to problém překladu, ale ten je věrný originálu. Chudák čtenář se musí brodit epizodickými dvou až tří stránkovými skicami s nudnými rozhovory, ve kterých čtenář netuší, kdo mluví, s kým a o čem. A i kdyby to čtenář věděl, tak je to úplně jedno, protože to stejně nikam neexistující děj neposouvá. Většina dialogů je totiž forma drbání o Boleynových, králi, kardinálovi nebo některém z Thomasů, Marií či Jo(han). Bohužel obvykle člověk netuší, o kterého Thomase, Marii či Johanu se jedná. V knize je neskutečné množství postav, které se zjevují jako deus ex machina, aby po dvou stranách zmizely (nebo rovnou umřely). V tomto ohledu je nejzběsilejší druhá část, kde je něco jako řada volně souvisejících pohledů do života Cromwella a dalších lidí, kteří také mluví a umírají. V podstatě k nikomu si tak čtenář nemůže vybudovat nějaký vztah – jediná pravidelně se objevující postava je Cromwell (neboli on, k tomu vizte níže), ale ten je Superman, který si poradí vždy se vším, takže k němu je těžké přilnout. Proto pro mne hlavní postavou Wolf Hall není Thomas Cromwell, ale tlachání. Z knihy by člověk nabyl dojmu, že lidé v 16. století pořád jenom nesrozumitelně klábosili o vztazích, postavení, majetcích a celebritách. Občas do toho i nějaká ta víra. No, v tomto jsme se od 16. století příliš neposunuli, jen předmět víry se u některých lidí proměnil. A pokud někdo tlachal tak, že se to nelíbilo králi či církvi, tak ho šli mučit nebo ho šoupli na hranici. Rota Fortunae. Další problém, typický pro literaturu, vidím v používání zbytečných komentářů, jako např. „To jsi mi neřekl,“ urazil se. Možná je to otázka vkusu, ale přijde mi zbytečné popisovat očividné věci – nikdo asi není nadšený z toho, že mu někdo něco zatajil. Tím spíše je to ale do očí bijící, když na jiných místech je popis tak strohý, že není jasné, kdo mluví a ke komu (vizte níže k zájmenu „on“). Navíc v knize autorka často použije přímou řeč, kterou náhle ukončí uvozovkami. Pak následuje několik vět, které možná jsou řeč, možná myšlenky, možná jen komentář – opravdu netuším. A pak náhle přímá řeč pokračuje. Proč? Co ty věty znamenají? K celkovému chaotickému dojmu přidává, že kniha je rozdělena do šesti částí, které se dělí na tři kapitoly, přičemž toto dělení netvoří logické celky, ale působí náhodně. To podporují i názvy kapitol, které snad ani s obsahem nijak nesouvisí. Přišlo mi, že knihu jen potřebovali nějak rozdělit, aby čtenář měl alespoň pocit, že se někam posouvá, když už s nadějí vyhlíží konec každé kapitoly. Abych jenom nekritizoval, musím velkou složit poklonu zájmenu „on“, které ještě v žádné knize neodvedlo tolik práce jako ve Wolf Hallu. V lepším případě je v knize napsáno „on, Cromwell“. Zájmeno „on“ je tady úplně zbytečné, ale aspoň víme, že je to Cromwell. Na desítkách jiných stran je to ale „on“, aniž by bylo jasné, kdo to je – někdy je to Cromwell. Někdy to Cromwell není. Poslední hřebík do rakve této knihy pak zasadila šílená délka tohoto díla. Pět set stran bez děje a nepochopitelných rozhovorů nezajímavých postav, Supermana Cromwella a jakože mluvící lvice (opravdu). To by si nedovolil ani Victor Hugo. I přes veškerou kritiku žádná kniha není tak špatná, abychom si z ní nemohli vzít nějaké ponaučení. Já si beru hned dvě. Za prvé, Wolf Hall je krásný příklad toho, jak by se knihy psát neměly, a chápu překvapení autorky, že cenu dostala. Za druhé, velký počet postav, které přicházejí, mluví o ničem a umírají, mi připomněl, že lidský život je křehký a nikdy nevíme, kdy skončí příběh náš a našich blízkých. Proto bychom se k sobě měli chovat hezky a neztrácet čas zbytečnostmi; například čtením knihy Wolf Hall.“... celý text
— Zentao