Hels-is-unicorn přečtené 81

Železná vdova 2022, Xiran Jay Zhao

Úžasný příběh, který kombinuje prvky sci-fi s asijskými tradicemi a folklorem. Kniha vnáší příjemný svěží a čerstvý vánek do YA, která začíná být už dost omletá a opakující se. Samozřejmě se opět setkáváme se silnou nezávislou ženou, která se snaží změnit svět, ale tím, že přitom jde doslova přes mrtvoly, je jaksi ojedinělá. Možná bych vzhledem k varování na začátku ocenila, kdyby v tomto směru šla kniha ještě do větších detailů a byla ještě grafičtější. Myslím, že k žánru a světu, který autorka ustanovila, by to skvěle pasovalo. Kdyby to bylo možné, kousíček jedné hvězdičky bych strhla za polyamorii. Sice se taky jedná o celkem nové téma a chápu, že otázky sexuality jsou v poslední době velice moderní, ale jsem na tohle už asi moc konzervativní. Myslím, že když si hrdinka najde ne jednoho, ale hned dva chlapce najednou, neměla by být první věta po otevření knihy "Nevěřím v lásku." :-) Na závěr (jako vždy) musím pochválit Yoli za skoro bezchybný překlad. Díky tomu mám pocit, že stálo za to do knihy investovat :-)... celý text

Ve stínu popela 2023, Jennifer L. Armentrout

Ve stínu popela má představovat začátek nové nezávislé série z universa Z krve a popela. Setkáváme s postavami, které okrajově už známe, takže tušíme, kam směřují jejich osudy. Pouze hlavní hrdinka je řekněme neznámá, minimálně v Z krve a popela nejmenovaná. Myslím, že se jedná o poměrně zajímavý koncept, který umožňuje zjistit o historii víc a přitom předchází tomu, aby to všechno musela zjišťovat Poppy svými nekonečnými otázkami. Je tu ale jeden problém. Čím dál víc se ukazuje, jak moc schematická Armentrout je. Nemůžu si pomoct a musím obě série srovnávat s J. R. Ward a její sérií Bratrstvo černé dýky. Myslím, že jsou si série tematicky dost podobné, ale Ward to prostě umí líp. Vydala už x knih, v každé píše o jiném páru, ale jen málokdy se stane, že by párová dynamika byla stejná. Postavy jsou dobře promyšlené, vyvíjí se a každá má jedinečný charakter. Což Armentrout očividně vytvořit nedokáže. Zjistila, že se čtenářům líbí přidrzlá bojovná holka, prototyp silné nezávislé ženy, která má ideálně masochistické a sadistické sklony, v kombinaci s chlapem, který je před ostatními macho, ale před svou vyvolenou ženou je z něj roztomilé štěňátko, které udělá, co jí na očích vidí. Třeba se od ní nechá pobodat. Ano, v prvním díle to mělo svoje kouzlo. Má to svoje kouzlo pořád, ale mělo to zůstat u Poppy a Casteela. Doufala jsem, že s novým párem přijde i nová párová dynamika, ale to se nestalo. A přiznám se, že mi to i výrazně snižuje pocit nějaké chemie, naopak si čím dál víc říkám "Tyjo, vy jste tak nechutně toxičtí, že byste spolu fakt být neměli." Nový příběh je docela zajímavý, i když taky dost schematický a výrazně podobný původní sérii. Mrzí mě, že vlastně pořádně nebylo vysvětleno, kdo je tedy ta Panna. I když všude jinde souvislosti vidím (kolikrát zbytečně tlačené), tady mi unikají. Celkem mi vadí i to, že se mírně změnilo názvosloví, protože místo toho, aby se příběh objasnil, jsem v tom ze začátku měla ještě větší zmatky. Občas by se mi hodil nějaký slovníček, kde by bylo vysvětleno, čím se vlastně liší prvotní, bůh, božstvo a polobůh. Možná jsou v originále rozdíly zřetelnější, v češtině vnímám použitá slova (mimo poloboha) jako synonyma, takže je to dost matoucí, než se člověk do četby pořádně ponoří. Největším zklamáním byl ale stejně závěr. Pardon, ale z toho proroctví jsem asi dostala cukrovku. Jen láska dokáže změnit osud. Tak určitě. Na další díly se stále ještě chystám, ale s každou další knihou jsem popuzenější. Kdyby se vydávala i zkrácená verze příběhů bez sexuálních a romantických odboček, přečetla bych si ji snad i radši. Ve Z krve a popela byla romantická linka geniální, sex hezky popsaný a vkusný. Od té doby to jde do kytek (a z "mé tkáně" budu mít noční můry ještě týden, to už je snad lepší i ta broskvička a štěrbinka). Na závěr si neodpustím pár poznámek k českému vydání. Když pominu 19 chyb, což je v dnešní době u tak velké bichle prakticky zanedbatelné, musím se vyjádřit ke spojení "jako kdyby". Samozřejmě je to správně a v pořádku, ale úplně stejně a v pořádku je i zkrácená verze "jako by". Prosím, používejte ji. U téhle knihy by se krásně dala hrát nějaká picí hra. Po pár stránkách panáku při "jako kdyby" by byl člověk pod stolem. Jakmile si toho člověk jednou všimne, je to velice rušivé. A mohl by mi prosím někdo erudovaný vysvětlit, proč má Z krve a popela plochý hřbet a Ve stínu popela vypouklý? Hrozně to kazí estetický dojem :-)... celý text

A zrodí se píseň 2017, Samantha Shannon

Moje rozpaky z téhle série setrvávají. Ano, pořád chci vědět, jak to bude dál, ale příběh se jaksi táhne až donekonečna a nic zajímavého se v něm až tak moc neděje. Kdybych mnohem horší knihy neohodnotila 3 *, tak by si je tenhle díl už vysloužil. Čekala jsem nějakou geniální bombu ve stylu Šesti vran, propracované strategie, které se třeba čtenáři budou odhalovat postupně. Ale nedočkala jsem se. Paige je pořád stejně nemožná hlavní hrdinka jako v předchozích dílech, ale jaksi čím dál nesympatičtější. Špatné věci se na ni valí pořád, ale ve většině případů kvůli tomu, že se do něčeho hrne po hlavě a bez rozmyslu, takže jí to člověk i tak nějak přeje. Těžko věřit, že taková nevyspělá cácorka může vést zločineckou organizaci. I když je očividně nesmrtelná a nepotřebuje spát víc než 2 hodinky týdně. Jediné, co mě na sérii pořád fascinuje a drží mě u ní, je totalitní režim, kterému pořád tak úplně nerozumím a jsem zvědavá, co za ním ve skutečnosti stojí. Na další díl se určitě chystám, ale s odstupem, už mě ani nebavilo se ke knize vracet, musela jsem se nutit číst dál.... celý text

Vidořád 2015, Samantha Shannon

Co se této série týče, jsem pořád jaksi na rozpacích. Ano, jsem zvědavá, jak se příběh bude vyvíjet dál, ale nemůžu říct, že by mě nějak zázračně chytila za srdce. Postavy jsou všechny jaksi nesympatické, což je vlastně ale dobře, když vezmeme v úvahu, z jakého jsou prostředí. Nejvíc mě asi baví to, jaká bezmoc z obou knih čiší. Čtenář nikdy nemá pocit, že by to s hrdiny mohlo dopadnout nějak zázračně dobře, i když se občas objeví nějaké to dílčí vítězství. Plus jsem, stejně jako u prvního dílu, ráda, že nedochází k žádným velkým láskyplným gestům a vzplanutím. Protože v takovém prostředí by to nebylo ani možné. A je dobře, že postavy si to uvědomí a k lásce přistupují realisticky, což je v YA hodně výjimečné. Na závěr bych ráda smeknula před Hostem a především před korektorem tohoto dílu. Našla jsem jedinou chybu a to ještě typografickou. Kéž by to tak opět vypadalo u všech knih!... celý text

Kostičas 2014, Samantha Shannon

Asi jsem udělala chybu, že jsem nešla chronologicky podle roku vydání, když jsem volila, co si od autorky přečtu. Prvně jsem totiž sáhla po Převorství, které rozhodně nastavilo laťku vysoko. U Převorství si mnoho recenzentů stěžovalo, že byl rozjezd pomalý, špatně se jim orientovalo v postavách a nelíbily se jim kapitoly z různých pohledů. Mně naopak tohle všechno chybělo. Rozjezd byl tak rychlý, že jsem vlastně moc nepochopila, co to čtu. Postav je i tady spousta, ale chybí jejich soupis na konci knihy. Navíc jsem se absolutně nechytala v druzích jasnovidců, a to ani po tom, co jsem objevila graf s jejich frakcemi. Trvalo mi i hrozně dlouho, než jsem pochopila, že "jasnovidci" a "vidoucí" jsou synonyma a slova nadřazená všem poddruhům. Zatím mám z knihy dost smíšené pocity, nemůžu říct, že by mě vyloženě nadchla, jako se to stalo u Převorství, ale rozhodně mě zajímají další díly. Přijde mi, že je to takové okénko do minulosti, když v YA letěla postapo typu Divergence a Hunger Games. U autorky si cením především toho, jak nenápadně přistupuje k romantice. Žádná zbytečná velká gesta a vzplanutí, ale pomalá, přirozená láska. Plus ještě ve velmi zajímavých kombinacích :-) Na závěr bych ráda pochválila překladatele za to, jak pracuje se slangem. Sice jsem musela nahlédnout do slovníčku (který taky dost cením!), ale je poznat, že si s ním vyhrál a opravdu se snažil se ho držet. Myslím, že leckdo by se na to vyprdl :-)... celý text

Převorství u pomerančovníku 2020, Samantha Shannon

Úžasný příběh plný draků, magie, ohně a svitu hvězd. Ano, ze začátku se možná v příběhu hůř orientuje, ale rozdělení na světové strany nakonec dost pomáhá. Jediná linka, kterou nějak nedokážu ocenit, je ta Niclayse Roose, který byl zároveň asi jedinou postavou, které jsem nepřála přežít. Knížka je na to, že se odehrává ve fantaskním světě, místy až bolestně realistická. Hrdinové mají své stinné stránky, nikdo není dokonalý a všichni jsou vystaveni výzvám, ve kterých musí přehodnocovat celý svůj dosavadní život a své znalosti. Vážím si toho, že se autorka rozhodla příběh nedělit do více knih, ale tak trochu si myslím, že by to možná nebylo na škodu. I když musím smeknout před Hostem, že na to, jaká je to bichle, je paperbacková verze krásně lehoučká. Každopádně si myslím, že délkou knihy utrpěl nejvíc konec, klidně bych ocenila nějaký epilog, ve kterém by se dál rozvíjely příběhy hlavních postav. Nemám moc co vytknout, rozhodně knihu zařazuji mezi největší klenoty své knihovničky a do budoucna se k ní určitě nejednou vrátím.... celý text

Ready Player One - Hra začíná 2012, Ernest Cline

Ready player one je pro mě zhruba stejně výjimečný jako Harry Potter. Jedna z mála knížek, kde se mi líbí filmové a knižní zpracování zhruba stejně. Nejspíš proto, že kromě jmen postav toho spolu nemají zas tak moc společného. Knihu jsem četla už dvakrát, i poprvé to bylo až po zhlédnutí filmu. A byla jsem v šoku, jaký svět dokázal autor vystavět. Tak rozsáhlý a obsažný, že absolutně nebylo v ničích silách ho přivést k životu na stříbrném plátně. Teď, když píšu recenzi, mám za sebou už i druhý díl. Což mi umožňuje vypíchnout několik věcí, kterých si na téhle knize velice vážím. Hrdina není kladný, ale zároveň ani záporný. Ve filmu je to typický klaďas, hrdina každým coulem, člověk, co dokáže snad až nemožné. V knize ne, v knize prakticky nezvládá ani existovat. Líbí se mi, jak nenásilně autor pracuje s tématem psychických nemocí, sexuálních diverzit, fyzických odlišností a handicapů a podobně. První díl má navíc tu výhodu, že si autor dal spoustu práce s tím, aby reálie, se kterými se čtenář setká, přiblížil i neznalému člověku. Jistě, každý čtenář určitě zná aspoň něco, protože kdyby ne, vůbec by pro něj tahle kniha nebyla zajímavá. Ale autor mu zároveň poskytuje i dost materiálů a prostoru k tomu, aby se chytil i tam, kde by jinak bez Googlu tápal (což se o druhém dílu rozhodně říct nedá). Poslední věc, za kterou jsem opravdu nesmírně ráda, je to, že se jedná o uzavřený příběh, který vůbec pokračování nepotřeboval. Protože hodlám předstírat, že žádné nemá.... celý text

Ready Player Two: Nová hra začíná 2023, Ernest Cline

Tohle bylo fakt hodně špatný. Kniha byla až bolestně nudná a na to, že ani není moc tlustá, úplně zbytečně dlouhá. Možná jsem se na ni prostě moc těšila. Myslím, že se autor snažil navázat víc na film než na první díl. Některé věci si zapomněl připomenout (třeba že Šótó opravdu nepotřebuje překladač), u některých se očividně nechal inspirovat filmem - ať už v maličkostech, jako že se Aech najednou bojí hororů, nebo třeba v celé zápletce. Na prvním dílu mě nejvíc bavilo to, že se od filmu odchyluje právě v tom prapodivném vztahovém trojúhelníku, že je tam o něm v podstatě jen letmá zmínka, nic víc. No, tak ve druhém to autor prostě napral naplno. Nevím, jestli se mu třeba hodně na Netflixu zalíbilo Ty, že tuhle knížku postavil na motivech stalkingu, nebo co jiného ho k tomu vedlo, každopádně to bylo prostě špatné. Postavy prošly taky jakýmsi vývojem... nebo spíš downgradem. Wade byl v prvním díle sice ubožák, ale pořád s ním člověk uměl soucítit. V tomhle díle byl prostě a jednoduše debil a úchylák. Být na místě jeho kamarádů, nedokázala bych se s ním bavit ani z lítosti. A už vůbec bych se do něj znovu nezamilovala jen kvůli tomu, že dokázal uznat svoji chybu. No a co se jeho party týče, eh... ne. V prvním díle byli každý něčím zajímavý, v tomhle díle fungovali v podstatě jako jedna osoba, jen rozdělená do více postav. Nejspíš je měly charakterizovat jednotlivé úkoly, ve kterých každý z nich vynikal, ale co si budeme, ty byly rozdělené podle naprosto parádních stereotypních šablon. V prvním díle jsem se do děje dokázala vžít, i když jsem neznala úplně všechno, na co autor narážel. Tady ne. Odkazů bylo tolik a tolik, že působily akorát rušivě. Plnění každého úkolu bylo bolestně dlouze rozepsané, aby se tam ta miliarda narážek vešla, přitom to bylo úplně zbytečné. Chápu, že je kniha psaná pro jiného čtenáře, než jsem třeba zrovna já, ale například úkol s Hughesovými filmy mi přišel tak zmatený, že snad popletl hlavu i milovníkovi jeho filmů. Opravdu bylo potřeba ke každému NPC, které potkali, přiřadit jméno postavy, jméno herce a ještě název filmu? Totéž s Princovými písničkami. Neznám ho, nikdy jsem ho neposlouchala a jeho quest jsem absolutně nepochopila. Možná, kdyby k téhle knížce existoval (nekontrolovala jsem) Spotify playlist, třeba ideálně sestavený přímo autorem, který by byl pod QR kódem někde přímo v knížce... to už bychom pak asi mluvili o něčem jiném. Přijde mi, že se změnila i povaha odkazů a narážek. Čekala bych, že i když je hon zaměřený na jinou osobu, zůstanou odkazy podobné. Ale ne, ze začátku v podstatě vycucnul Teorii velkého třesku a co se questů týče, snažil se být už jen zajímavý a originální a hlavně se neopakovat. Přitom bych neviděla nic špatného na tom, kdyby využil týchž zdrojů jako v prvním díle, pouze kolem nich vytvořil questy nové. Aspoň by to vysvětlovalo, proč to do háje zvládli tak rychle, když v prvním díle jim hledání tří věcí zabralo nějakých sedm, osm let. A když už jsem nakousla časoprostor (který byl absolutně nereálný, ale budiž), líbilo by se mi, kdyby například na začátku každé kapitoly byl uvedený i zbývající čas. Popřípadě třeba občas na okrajích stránek. Vlastně kdekoliv. Ano, čas od času byl zmíněný přímo v textu, ale zdálo se mi, že tak úplně nekorespondoval s dějem. Poslední věc, ke které se chci vyjádřil, je umělá inteligence a celkový motiv a příběh. Zbytečný, neoriginální padouch. Pokud chtěl autor docílit toho, aby udělal z kultu osobnosti z prvního dílu normálního člověka, minul se účinkem. Ale naopak docílil toho, že je jeho kniha o to neoriginálnější :-) No... a ten zbytečný a až nechutně přeslazený konec radši ani nebudu komentovat. Knihu jsem si koupila a nechám si ji jen kvůli tomu, že nemám ráda, když nemám kompletní sérii. Nedoporučuju číst vůbec nikomu, naopak doporučuju předstírat, že se tahle kniha nikdy nestala.... celý text

Bez šance 2016, Neal Shusterman

Když jsme se po letech konečně dočkali českého pokračování téhle úžasné dystopie, dala jsem si její rereading. A musím říct, že mě bavila úplně stejně, jako zhruba před 5 lety, kdy jsem ji četla poprvé. Shusterman má absolutně geniální, i když asi trochu zvrácenou, mysl a každá jeho kniha je jízda, při které si i čtenář kolikrát sáhne na absolutní dno. Četla jsem vše, co z jeho produkce vyšlo v češtině, a musím říct, že Bez šance je jednoznačně na prvním místě. Doufejme, že Yoli chytí příležitost za pačesy a dotáhne tuhle sérii do konce. Rozhodně se těším na pokračování.... celý text

Bez citu 2022, Neal Shusterman

Pokračování knihy, která se zdála být uzavřená, což vlastně bylo jaksi dobře, protože trvalo 6 let, než jsme se ho v Česku dočkali. Ale že to čekání stálo za to. Nějak jsem si nedovedla představit, jak by příběh mohl pokračovat a hlavně jakou novou zvrácenou myšlenku by do něj autor mohl vložit. No, rozhodně nezklamal. První díl na mě sice působil děsivěji a měl silnější atmosféru, obzvlášť detailní popis rozpojování, ale druhý díl byl daleko dějovější a poskytl rozvoj jak hlavním třem postavám z dílu prvního, tak "hrdinům" novým. Musím však podotknout, že mě zklamaly dvě věci. To, jak autor lpí na životě hlavních postav, i když všichni kolem padají jako šachové figurky. Zvlášť když se hrdinové neustále dostávají do situací, ze kterých by prostě tak snadno vyklouznout neměly. A také to, že se v tomhle díle moc neobjevuje vliv částí rozpojenců na vnímání a chování postav, kterým byly dány. Vliv Tylerovy poloviny mozku na CyFiho totiž bylo v celém příběhu pro mě osobně zatím asi to nejzajímavější. Zároveň musím pochválit Yoli, že zachovala grafické a stylistické zpracování původního vydání Knižního klubu. Sice moje srdce pláče, že mám sérii ve dvou různých vydáních, ale aspoň to nijak nenarušuje kontinuitu čtení :-) (I když teda musím říct, že v Knižním klubu si přece jen dávali trochu víc záležet na korektuře.)... celý text

Koruna z kostí a zlata 2022, Jennifer L. Armentrout

Už dlouho se mi nestalo, že bych se musela podívat, jak jsem ohodnotila předchozí díl série, než jsem napsala hodnocení tomu nejnovějšímu. Nemůžu si pomoct, tahle série prostě upadá. První díl byl totální pecka, něco nového, něco napínavého, něco sexy. Ale další dva díly jedou podle stejného schematu - zhruba 400 stran se nic pořádně neděje, jen se vyprndává a souloží, a pořádná akce přijde až na konec. Druhý díl si už nepamatuju až tak dobře, ale v tomhle díle mi vyloženě vadilo několik věcí. Dialogy byly příšerně statické. Běžně se v knihách odehrávají v pohybu, postavy se někam přemisťují, něco dělají. Tady se vždycky stálo na místě... a to pravděpodobně i několik hodin, protože mnohé dialogy se táhly přes několik kapitol. Druhá věc, u které jsem opravdu po prvním dílu nečekala, že mi bude vadit, je sex. Zbytečně často a na nevhodných místech, zbytečně vulgární a vlastně vůbec ne sexy. Naopak místy až odpudivý (představte si, že se po některých pasážích chystáte na večeři... minimálně mě rozhodně přešla chuť). No a ta poslední je dokonalost hlavní hrdinky, která je každou stránkou dokonalejší. Kolik titulů bude muset ještě prostřídat, než tahle série konečně skončí? Upřímně, kdyby autorka nepoužila dva prvky, co na mě fungují vždycky - vlkodlaky a draky - už bych nejspíš ani moc nepřemýšlela o tom, jestli nakupovat další díly. Ano, chyběly by mi v knihovničce, ale knihovna je taky možnost. Jsem na rozpacích, počet hvězd vůbec není relevantní, protože vycházím pouze z toho, že i daleko větším brakům jsem dala 3, které bych ráda použila i teď. Zároveň jsem 4* dala předchozímu dílu, který byl po většinu času srovnatelně nudný. A ještě menší poznámka "pod čarou" na závěr. Řekla bych, že obdobné pocity měl i korektor, protože přesně v polovině knihy najednou bylo chyb jak nasekáno, zatímco na začátku a konci prakticky nic. Nemůžu mu to ani vyčítat, prostřední část byl fakt porod přečíst a neodložit.... celý text

Gallant 2022, V. E. Schwab (p)

Gallant je přesně to, co si představím pod pojmem dokonalá kniha, která si zaslouží 5 hvězd. Po dočtení jste smutní, že nemá a nebude mít pokračování, ale vlastně vás to i těší, protože číst ji bolelo ještě víc. Příběh je tak akorát akční, tak akorát tajemný a díky tomu, že Olivia nemluví, není zahlcený zbytečnými dialogy. Po grafické stránce taky absolutně nemá chybu, i když by mi nevadilo, kdyby se obrázky neopakovaly. Možná naopak, ale chápu, že se prostě opakují všechny deníkové zápisy. Vřele doporučuji všem, kteří nevyhledávají akci na každé stránce, mají rádi tajemno a nepotřebují nutně to, aby všechno bylo explicitně vysloveno. Schwab se velmi rychle propracovává na vrchol seznamu mých oblíbených autorů a už několikrát dokázala, že stojí za to přečíst cokoliv, co od ní vyjde. V závěru musím pochválit korektora a Slovart obecně. Našla jsem na 300 stranách pouze jedinou chybu (a ještě dost možná spornou, nepodařilo se mi ji dostatečně ověřit), což se dneska prostě nevidí. Klobouk dolů, tleskám.... celý text

Zaklínání světla 2019, Victoria Schwab

Tak já vám nevím. Jednoznačně mě bavil nejvíc druhý díl, tomuhle bych s chutí dala 3*, ale už jsem je dala i daleko horším knihám. Temnější tvář magie jsem četla až po Neviditelném životě Addie LaRue, který se ihned stal jednou ze srdcovek díky lyričnosti a pohádkovému nádechu. Překvapuje mě, jak autorka, která napsala v podstatě báseň v próze o rozsahu knihy, může být tak krvelačná :-D Což mi obvykle nevadí, jedním z mých nejoblíbenějších autorů je Jay Kristoff, který ve většině postav taky nenechá ani mililitr krve. Ale nevím, do tohohle příběhu mi to nějak nesedělo a řekla bych, že mottem tohohle dílu by klidně mohlo být "Pojďme postupně spáchat asistovanou sebevraždu". Tenhle díl je vlastně tak trochu fantasy, tak trochu postapo s prototypní zombie apokalypsou. Magie se zase začala chovat, jak autorka zrovna potřebovala, bez jakéhokoliv řádu. Když si to tak vezmete, oni ti Antariové vlastně kromě cestování mezi světy nejsou až tak výjimeční, běžný mág totiž zvládá v podstatě totéž, jen třeba pouze s jedním živlem. Otázka živlů je mi taky záhadou, v prvních dvou dílech se jich autorka ještě jakž takž držela, ale v tomhle mi opravdu přišlo, že si každý dělal, co chtěl. Osaronovu magii jsem taky úplně nepochopila, občas se zdálo, že má nějaké hranice, občas ne. Proč Ojka byla v minulém díle moc slabá na to, aby ho přijala, ale v tomhle už ne? Jen kvůli tomu, že umřela? Už u minulého dílu jsem vytýkala, že autorka měla problém s udržováním detailů, což se týká i tohoto dílu. Některé reálie si prostě jen tak změní a myslí, že si nikdo nevšimne... bohužel jsou čtenáři, kteří si všímají :-) Kisimyr přece s Alucardem nikdy souboj neměla, Holland se snažil být v prvním díle králem už před Daneovými, ale nakonec ne, nakonec byl s předchozím králem bff, a podobně. Ale budiž, jsou to detaily. Celkový příběh byl vlastně docela fajn, ale jen fajn, ne dechberoucí, úžasný, skvělý, nezapomenutelný. Přijde mi, že postavy se vrátily k plochosti z prvního dílu, všichni opět byli černobílí, i když nějaké výjimky se našly. Bohužel spíš u vedlejších postav. Koho jsem absolutně nepochopila, jsou král s královnou. Královniny pasáže mě vyloženě krkly, protože to byla prostě jen vata, která nic nikam neposouvala a ještě byla navíc k uzoufání depresivní. Hádám, že je autorka přidala, aby čtenář litoval, když zemřela (což teda jako bylo dost blbý, co si budem, nechat se propíchnout skrz vlastního syna se jen tak někomu nepovede), ale musím říct, že mně se spíš ulevilo, protože to znamenalo, že je konečně konec s jejím příběhem. A král je důvod, proč bych knize dala výše zmíněné motto. Co si jako myslel, že dokáže? K čemu to bylo? Ještě se musím vyjádřit i ke konci knihy, protože po pomaloučkém rozjezdu, na který si už člověk během série vlastně stihl zvyknout, přišel jak blesk z čistého nebe. A nechal spoustu nezodpovězených otázek, které si ale myslím, že vůbec nemusely být položeny, pokud se k nim autorka nechtěla vyjadřovat. Jak vlastně vznikne takový Antari? Kdo jsou Lila a Kell zač? Vždyť neznáme dětství ani jednoho z nich, ale vracelo se k němu tak často, že by jeden čekal, že se o něm třeba i něco dozvíme. Ale ne, na co taky, že. Proč se v tomhle díle vůbec nějak řešil Šedý Londýn a posedlost krále magií? Vždyť to vůbec nikam nevedlo. A může mi někdo krucinál říct, jak je možné, že Alucardův bratr přežil, když ho sám Alucard zabil? Chápala bych, že Osaron může oživovat mrtvé, ale neměli by po jeho pádu logicky zemřít? Poslední zmínku musím věnovat českému vydání. Vadí mi, že se najednou začaly vymezovat flashbacky jiným fontem. Prvně jsem si myslela, že to snad je nějaká chyba. A úplně k tomu nevidím důvod, když v předchozích dílech to potřeba nebylo. Ale to může být i chyba originálu, nezjišťovala jsem to. Nicméně chci poděkovat a vyzdvihnout to, že Argo nešetří a platí si dobré korektory. Mám už úchylku v hledání chyb, protože to snad ani není možné, kolik je jich v dnešní době možné do knížek nasekat. Ale tady jsem jich napříč sérií našla opravdu minimálně a musím říct, že to výrazně ovlivnilo a zpříjemnilo můj čtenářský zážitek. Kéž by takových nakladatelství bylo víc :-)... celý text

Aurora hasne 2022, Amie Kaufman

Na začátek musím říct, že miluju Kristoffa v jakékoliv podobě. Ale už jsem si zvykla na nějaký standard, který tahle série jaksi nenaplnila. I tak si ale určitě 4* zaslouží, protože pořád je o level výš než jiné YA. Rozjezd série byl super, trochu Akta Illuminae, ale ne tak úplně. Jako vždycky skvělé a sympatické postavy, ze kterých si snad každý musel vybrat někoho, s kým se mohl sžít. Hodně si cením i toho, že se každá postava vyznačovala svým způsobem popisu příběhu a toho se autoři opravdu poctivě drželi. Ale na mě byla tahle kniha už moc... transcendentální. I předchozí díl byl. Trochu mi to celé připomínalo Spát v moři hvězd od Paoliniho. Kal a Aurora pro mě prostě jsou nějak nepřekousnutelní. Nemám je ráda a jejich příběhová linka mi občas skoro až vadila, i když uznávám, že jejich cesta do potenciální budoucnosti byla zajímavá. Favoritem pro mě zůstávají Fin, Scar a Zila s jejich časovou smyčkou. Sice už ke konci byla zbytečně dlouhá, ale vždycky naplněná akcí a zvraty. Parádní. No a Tylera bohužel jako postavu moc nemusím, připomíná mi Kapitána Ameriku. Zbytečně moc korektní. Ale jeho nová holka se mi naopak zamlouvá moc a řekla bych, že jsou skvělá dvojka :-) Doufala jsem, že když se série odehrává v podobném prostředí jako Akta, dojde k nějakému menšímu propojení (například Megellan klidně mohl využívat původní skript Spira, ne?), ale třeba se ještě dočkáme nějaké další série tohohle spisovatelského dua (prosím, prosím, moc prosím), která všechno spojí dohromady. Sérii určitě vřele můžu doporučit milovníkům Kristoffa. Už méně milovníkům sci-fi, protože je to v podstatě typická YA slaďárna, která se prostě jen odehrává v budoucnosti, ale i to občas ke štěstí bohatě stačí :-)... celý text

Setkání stínů 2017, Victoria Schwab

Tenhle díl byl za mě mnohem lepší než první. Sice měl hoooodně pomalý rozjezd, ale nakonec stál za to. Bohužel nemůžu dát všech pět hvězd, protože stejně jako první díl měl celkem hodně chyb. Možná dokonce i víc, ale vynahradil to dějovou linkou. Takže, co mi vlastně vadilo. Autorka měla dost velký problém udržovat detaily pořád stejné. Například Kellova turnajová vlajka změnila design, na začátku v každé podkapitole bylo, kde se zrovna odehrává, ale ke konci už ne apod. Ano, jsou to jen detaily, ale když člověk nečte knihu po kouscích, zarazí ho. Vadí mi taky vymyšlené jazyky, které v tomto díle užívá mnohem častěji. Vadí mi, že chybí slovníček na konci, což je většinou právě to, co mě na smyšlených jazycích baví. Což i napovídá tomu, že v nich vlastně není žádný pořádný systém. Jasně, nemůže být každý autor Tolkien a vytvořil nový jazyk včetně všech náležitostí a pravidel přirozeně se vyvíjejícího jazyka. Ale když není slovníček, je to už dost podezřelé. Sice byla každá věta ve výsledku přeložená, čehož si naopak dost cením, ale minimálně slovníček jazyka Antariů by se šikl. No a pak je tu celkem výrazná podobnost s Hunger Games, o čemž se doteď nemůžu rozhodnout, jestli mi víc vadí nebo imponuje (podotýkám, že ke knižní verzi Hunger Games jsem se ještě nedostala). Essen Tasch ve výsledku byly to, co knížku dost zachránilo. A vlastně mi ani nevadí, že děj se kvůli tomu nikam moc neposunul, protože se konečně začaly vyvíjet charaktery postav. Nově přibylé postavy navíc taky nejsou úplně k zahození. Cením, že mezi Lilou a Kellem konečně přeskočila pořádná jiskra, i když to na začátku vypadalo, že od tohohle směru autorka upustila (po prvním dílu by mě to ani nepřekvapilo, ani bych se nezlobila). A nejen mezi nimi :-) Kromě slovníčku bych u tohohle dílu už asi ocenila i nějakou mapu světa Červeného Londýna. Jeho rozložení se mi jaksi těžko představuje a dost dlouho mi trvalo, než jsem se ve zmiňovaných říších nějak zorientovala. No a pak tu máme cliffhanger jak prase :-D Jsem ráda, že mám celou sérii doma a hned se můžu pustit do dalšího dílu. Nedovedu si představit, že by série třeba ještě nebyla kompletní a musela bych čekat :-)... celý text

Temnější tvář magie 2016, Victoria Schwab

Knihu hodnotím až poté, co mám za sebou druhý díl, což nakonec ovlivnilo počet hvězd. Původně jsem chtěla dát 4, ale ty nakonec zamýšlím pro druhý díl, který byl přece jen o level lepší. Kdybych si knihy nepořídila, asi by mě tenhle díl ani moc nenalákal ke čtení dalších, ale přece jen už jsem četla i mnohem horší série a vydržela je až do konce. Vadilo mi několik věcí - fungování magie se měnilo podle toho, jak se to zrovna hodilo autorce, postavy byly černobílé, chemie mezi hlavními hrdiny absolutně nulová. Navíc nemám ráda vstávání z mrtvých, se kterým se ve fantasy poslední dobou roztrhl pytel. Nicméně mě celkem zaujala myšlenka čtyř propojených Londýnů i cestování mezi nimi. A taky jsem byla zvědavá, jak autorka bude navazovat na relativně uzavřenou dějovou linku prvního dílu. Myslím, že si tenhle díl tak vysoké hodnocení, jaké má, nezaslouží. Ale pokud po jeho přečtení váháte, jestli pokračovat, určitě to doporučuji.... celý text

Naše zakázané vášně 2022, Chloe Gong

Než se pustím do recenze, ráda bych poděkovala CooBoo, že jsem si knihu mohla přečíst jako výhru z facebookové soutěže, protože sama bych si ji pravděpodobně nikdy nekoupila a ani po ní nesáhla v knihovně. Nemám ráda Shakespeara, opravdu nemám. Romeo a Julie je podle mě úplně nesmyslný příběh o dvou poblázněných dětech, co zbytečně přijdou o život kvůli rozhašteřeným rodinám. Bála jsem se, že přesně toho se autorka bude držet, a jsem ráda, že k retellingu přistoupila velmi flexibilně. Protože mě kniha na první pohled nezaujala, nečetla jsem žádné anotace. A jsem ráda, protože jsem aspoň nevěděla, do čeho vlastně jdu. Spíš než k Romeovi a Julii kniha tíhne ke stylu alá Peaky Blinders, což můžu. Romantická linka je hooodně v pozadí, což taky můžu. Lepší, než kdyby to byl přeslazený cajdák, jako je předloha. No a fantasy prvky? Že se vůbec ptáte, to rozhodně můžu. Za mě úplně super věc, trochu detektivka, trochu fantasy, trochu romantika. Parádní bylo i prostředí knihy, mám moc ráda, když se autoři nebojí odklonit od západněevropského a amerického fiktivního světa. Přesto ale nemůžu dát plný počet hvězd, takže si pojďme projít i negativa. Kdo je vlastně ten záporák, bylo jasné od momentu, kdy se ukázal na scéně. Postavy mění svoje charaktery podle situace. A samozřejmě musí být korektní, i když se děj odehrává na začátku 20. století. Nicméně nijak extra rušivě to nepůsobilo, jako to v některých knihách poslední doby umí. Taky mi trošku vadilo, že po stovkách stran tápání ve tmě se záhada šílenství vyřešila na asi 20 stranách. Na závěr se ještě musím vyjádřit z jazykové stránce knihy. Chyběly mi poznámky pod čarou, nebo jakékoliv jiné zohlednění toho, že i když postavy umí asi všechny světové jazyky, běžný čtenář opravdu ne. Občas se sice překlad objevil v textu, ale poměrně minimálně. A nevím, jak ostatním, ale mně se opravdu nechce štrachat překladač pokaždé, když něčemu nerozumím. Dokonce si ani nejsem jistá, jestli by čínský text zapsaný latinkou uměl přeložit. Chápu, že v originále asi vysvětlivky taky nebyly, takže se nakladatelství řídilo tím, ale možná by nebylo od věci to v dalším díle změnit pro zvýšení čtenářské přívětivosti. A jedno malé pokárání CooBoo - sice v knize nebylo tolik překlepů jako v jiných z produkce Albatrosu, ale když už tam nějaká ta hrubka byla, byla fakt extra. Osmy? Obětí ve smyslu objetí? Auč.... celý text

Splynutí 2011, Maggie Stiefvater

Podle mě je poslední díl z této série nejslabší. Autorka se v příběhu ztrácí čím dál víc, pozměňuje příběhy postav a až zbytečně moc se plácá v Samových vzpomínkách. Myslím, že daleko lepší by bylo, kdyby každá kniha patřila některé postavě, první třeba Samovi, druhá Coleovi, třetí třeba Grace? Už u minulého dílu jsem se zmínila, že když čtete knihy po sobě, všimnete si, že autorka pozměňuje detaily. To se projevuje i v tomto díle, ale nejen v rámci celé série, nýbrž i v rámci knihy samotné. Meningitida přece podle Colea není lék. Nebo je? Navíc mi dost vadil příběh Olivie. Sice si vždycky cením toho, když se autor nebojí zbavit některých, i oblíbených, postav. Ale Oliviin příběh mi nedává smysl. Bohužel ve mně kniha probouzí pocit, že autorka už chtěla mít tuhle sérii z krku. Příběh je nedotažený a rozhodně nemám takový ten uspokojivý pocit z dočtené a uzavřené série. Btw, kdo si taky pamatuje, že Beckovi nově rekrutovaní vlci byli na začátku tři? :-)... celý text

Váhání 2011, Maggie Stiefvater

Podle mě byl tento díl o maličko slabší než první. Mrzí mě, že autorka nezachovala pohledy postav po kapitolách, ale střídalo se víc pohledů v rámci jedné kapitoly. Taky je škoda, že nevyužívá dál teploty u každé kapitoly, to mi přišlo takové milé :-) Navíc bych všem doporučila, aby nečetli sérii celou po sobě, pokud si potrpí na detaily, protože mezi prvním a druhým dílem se spousta věcí změnila (např. barva Oliviiny srsti, Graceiných očí apod.). Abych jen nekritizovala, velice cením, že autorka přidala další postavy, jejichž očima se na příběh díváme, jen mě opět trochu mrzí, že nedotahuje věci do konce. A tady asi pro jistotu varuji před spoilery, nečtěte dál, pokud jste na ně obzvlášť hákliví :-) Pohled na Coleův život začínal velmi zajímavě vzpomínkou na to, jak se mu zastavilo na podiu srdce po požití drogy, ale když je potom na konci rozebráno, jak se vlastně stal vlkem, bylo to v poklidu v hotelovém pokoji pomocí injekční stříkačky. A k srdci už se nikdo nikdy nevrací. Jak to teda vlastně bylo? O Samových žílách víme první poslední, proč ne i o Coleovi? I přesto, že shrnuji spíš nešvary, co mi na knize vadily, pořád je celá série hýčkaným pokladem v mé knihovničce a rereading si velice užívám i jako "dospělá" :-)... celý text

Polibek bez duše 2022, Jennifer L. Armentrout

Tato kniha je v pořadí třetí, kterou jsem od autorky přečetla. A myslím, že mi to udělalo celkem jasnou představu o schematu, které má tato autorka v oblibě. Naivní holka vychovávaná nevlastními rodiči, kteří jí v životě celou dobu lhali, jen aby došel švarný jinoch, co jí obrátí celý svět naruby. A samozřejmě to vlastně nakonec není úplně obyčejná holka, ale něco nového, co tu ještě nikdy nebylo. Do toho se jí švarný jinoch dvoří, ideálně aby ji co nejdřív připravil o věneček. Zároveň jsem už odhalila i autorčiny nešvary. Například to, že dost často opakuje informace, které už někde padly, popřípadě je pozmění (např. Rotha nemůže nikdo vyvolat, ale Layla nikomu nesměla říct jeho jméno, aby ho někdo nevyvolal. Jakože what?). To stejné mi vadilo i na Království těla a ohně. Chápu, komplexní fikční světy potřebují spousty informací, ale bylo by fajn, kdyby se aspoň pravidla fungování toho světa neměnila. Příběhově to bylo fajn, postavy taky docela fajn, Roth je stejná hvězda jako Hawke. Ale nijak extra odvázaná nejsem, uvidíme, jestli to další díly vylepší. Zase bych jednou použila oblíbenou hlášku z Prostřena: "Neurazí, nenadchne." Jinak, pár poznámek na konec, spoilery to asi nejsou, ale jestli jste knihy nečetly, nemusíte číst ani tohle: 1) Alfy jsou rodu ženského bez ohledu na reálné pohlaví postav, obzvlášť když se čtenář vlastně vůbec nedozví, kdo to teda je (až na jedinou zmínku). I v knihách o vlkodlacích, kde víme, že se jedná o muže, se běžně používá ten alfa udělal, ale ty alfy udělaly (pokud se to nezmění na alfové, samozřejmě). Pokud bychom od začátku věděli, že se jedná o skupinu, kde je alespoň jeden muž, neměla bych námitek. Nicméně se pravděpodobně jedná o nějaké nebeské entity, kde je bezrodovost či příklon k jinému než přirozenému rodu naprosto v pořádku. Trhalo mi to oči celou dobu. 2) Washingtonův památník u sebe má vodní plochu nazvanou Reflecting pool. Ano, pool je sice bazén, ale když víme, co to vlastně je, věřím, že jezírko či vodní plocha by byly pro překlad vhodnější. A už vůbec není 5 m hluboký :-) Stačilo kouknout na Wikinu, nebo na kterýkoliv film, kde se kolem Washingtonova památníku demonstruje, a věděli bychom, že je tam vody sotva po kolena. Nevím, jestli došlo k mylnému překladu a převodu ze stop, ale dost pobavilo :-) Věřím však, že se jedná spíš o neznalost autorky, protože jinak si nedovedu vysvětlit Layliny obavy, aby se neutopila. 3) Jakožto člověk s piercingem v jazyku vám na místě přísahám, že nestudí. A nikdy ani studit nebude. Leda by člověk chodil s vyplazeným jazykem v mrazech a ani tím si nejsem úplně jistá, protože piercingy na částech těla, které nejsou nikde, řekněme, uvnitř, taky nestudí. Jo, jasně, piercing v jazyku je určitě při líbání poznat, ale rozhodně ne studěním :-)... celý text