GreenMagritte přečtené 259

Klára a Slunce 2022, Kazuo Ishiguro

Kazuo Ishiguro je ten typ spisovatele, o kterém vím, že píše velmi dobře a nikdy nejsem zklamaná. Přesto ho nějak moc nevyhledávám, jeho knihy si v knihovně nenechávám a celkově mi k srdci nějak nepřirostl. Nevím, snad mi v jeho díle něco chybí, něco osobnějšího a vřelejšího. Klára a Slunce je také taková, velmi dobrá, ale ne vynikající. Citlivá sci-fi o robotce ve věku lidí, kteří se geneticky vylepšují a roboty mají jako své společníky. Klára je stvoření, které ve vás vyvolá emoce, přestože není jisté, zda jsou její pocity „opravdové“ (a mohou vůbec být, když některé úplně absentují?). Snaha pomáhat nemocné dívce Josie a na druhé straně schopnost tuto dívku napodobovat či ji nahradit, nerozlišování drobných nuancí v pocitech, nemožnost replikovat něčí skutečnou podstatu a srdce. To jsou jen některá témata, která kniha otevírá. . Klára a Slunce se četla dobře (přes určitý nudný začátek) a celkově působí melancholickým dojmem. Pasáže ve stodole byly poetické, krásné, člověk úplně cítil životodárnou sílu slunce a viděl paprsky přelévající se v tekuté zlato. Citlivost se kterou Klára poznává svět a ukládá si jej do svého hodnotového systému se něčím podobala mindfulness: pozorné sledování všedních věcí, krása pomíjivých i obyčejných okamžiků. Taková jemná sci-fi, dalo by se říci.... celý text

Snové novely 1992, Arthur Schnitzler

Každý máme knihy, ke který se vracíme a u nichž je nám dobře. Snové novely jsou pro mne knihou, kterou už čtu poněkolikáté, a ještě si ji asi párkrát za život dám. Miluju totiž literaturu přelomu 19. a 20. století, Vídeň Stefana Zweiga, Arthura Schnitzlera a Sigmunda Freuda. Pokud jste viděli Eyes Wide Shut, tak by vám neměla uniknout Snová novela, na jejíž základě natočil Kubrick tento parádní film. A druhá novela z tohoto svazku je Útěk do temnoty – brilantní vylíčení mysli paranoidního schizofrenika. Prolínání snu a skutečnosti, symboly, rozvolněná imaginace, brilantní literární výstižnost i atmosféra dohasínajících rakousko-uherských pořádků a jedné velké éry. O těchto novelách by se dalo hovořit dlouho, ale myslím, že je lepší si je přečíst a prožít onu prazvláštní atmosféru mlhavé hranice mezi snem a skutečností, mezi vnějším konáním a pohnutkami naší tajemné mysli.... celý text

Vrahova hygiena 2001, Amélie Nothomb

Aby po nás něco zůstalo: Zpověď novodobých zámeckých pánů 2021, Anna Novotná

Jestli máte pocit, že jsou některé úkoly nad vaše síly, tak si přečtěte, jaké to je rekonstruovat zámek v dezolátním stavu, bez zařízení, s vyrvanými parketami, protékající střechou a strženým schodištěm… Tahle kniha vás namotivuje (i když asi ne ke koupi středověké tvrze). Kniha je to krásná, svým obsahem i formou. Nezvyklý formát, 448 stran, bezvadná grafika a zajímavé autorské fotografie Kateřiny Sýsové dělají z knihy nejen ozdobu vaší knihovny. Myslím, že zpovědi novodobých zámeckých pánů zaujmou milovníky památek, historie, snílky, romantiky, stavaře i prosté laiky, které zajímá, kdo jsou ti „blázni“, kteří se rozhodli koupit ruinu a nacpat do ní všechny své peníze. Jedná se opravdu o obyčejné lidi, kteří nemají obrovský majetek, modrou krev a často ani na splacení hypotéky. Všem je jim ale společné to, že ze svých zámků nechtějí udělat hotely, wellnessy a Disneylandy, ale chtějí nemovitosti citlivě opravit a otevřít lidem. . Celkem je tu rozhovor s 15 majiteli, přičemž se jedná o nemovitosti v Čechách (jak si posteskl jeden čtenář z Moravy), otázky se opakují (jak si posteskli jiní čtenáři), ale mně to nějak moc nevadilo. Každý rozhovor byl jiný, jakož i sami vlastníci (nej rozhovor je s panem Kavinkou o Rtišovicích). Překvapilo mě, že všem byla společná snaha uchránit majetek pro celou společnost a převzetí břemene přesahujícího jejich život. V určitém smyslu sympatické donkichotské osudy. Chápu, že fotky záměrně využívající kýčovitosti nesednou každému, ale tomuhle tématu slušely a knize dávaly šmrnc. Udělejte si hezkou neděli, dejte si sváteční bábovku, kávu z krásného porcelánu a přečtěte si tohle povznášející počtení pro duši.... celý text

Můj odpočinkový rok 2021, Ottessa Moshfegh

Tohle je bez debat zajímavá knížka, která určitě nesedne každému. Hrdinka, která se rozhodne pomocí koktejlů sedativ prospat téměř celý rok, je vlastně takovou antihrdinkou lezoucí na nervy. Čím hlouběji v knize jdete, tím více můžete mít pro její chování pochopení, přestože je ona sama svojí krásou, penězi a skvělou prací rozhodně jednou z vyvolených, se kterou by spousta lidí ráda měnila. Nečekejte žádný černohumor, je to regulérní depka, kterou musíte s hrdinkou během knihy projít. . Myslím, že sdělení této knihy je celkem nejednoznačné, v určitých chvílích jistě odhaluje materiálnost západního světa, ale s ním i otupělost a neschopnost dnešní „vyspělé“ civilizace. Přesto jsou ale chvíle, kdy se jen tak klouže po povrchu, opakují se kombinace léků, milostné scénky s jedním wallstreetovským debilem, bezobsažně se kritizuje dnešní umělecký svět… No nevím, možná bych to hodnotila lépe, kdyby nebylo toho nesmyslného uspěchaného konce a jednoho exkrementu v galerii. Jedno vám ale řeknu, Reva, která je tady hlavní hrdinkou neustále shazovaná, mi přišla víc živá a reálná, než tahle krásná, prachatá a k smrti znuděná holka.... celý text

Sibiřské haiku 2022, Jurga Vilė

O deportaci Litevců na Sibiř během druhé světové války jsem si už dlouho chtěla něco přečíst, takže téma komiksu Sibiřské haiku mě ihned zaujalo. O to více, že autorka zde zpracovává příběh svého vlastního tatínka Algise, který se na Sibiř dostal v svých sedmi letech. Knihu bych označila spíše za grafický román než čistě komiks, protože jeho zpracování je netradiční, plné originálních grafických nápadů. . Osobně mi hodně seděl i výtvarný styl, včetně „hand letteringu“. Ale i sebehezčí kresba nezachrání chabý příběh, čemuž v tomto případě rozhodně nebylo. Téma - samo o sobě silné - bylo pojato až neuvěřitelně s jemnými detaily, dětskou snivostí, často i zvláštní poetikou přes veškeré strádání a hrůzu. Teta milující haiku, sestra smějící se na nebe, kačer Martin, litevská jablíčka. Zoufalé prostředí je tu líčeno očima dítěte, ale ne naivně, ne směšně, ale s tklivou citlivostí, kterou prosvítají i hezčí chvíle. Ilustrace Liny Itagaki jsou nádherné, barevně hodně tlumené a kongeniálně doplňují tklivý příběh chlapce Algíska. . Jediné, co mi maličko chybělo, byl nějaký doslov, historický kontext či širší výklad tématu deportací Litevců do gulagů. Ale to si konec konců mohu přečíst určitě i jinde.... celý text

Popel a sníh 2022, Petra Rautiainen

Popel a sníh, finská literární senzace Petry Rautiainenové je vcelku zajímavým příběhem čerpajícím z historie Finska v období tzv. Laponské války mezi Finskem a Německem (1944-45). Nenazvala bych jej úplně historickým románem, přece jen jde o literární fikci, která tíhne spíše k detektivce a lehce možná ke špionážnímu thrilleru. Přesto je příběh napsaný velmi vkusně a hodně mu pomáhá atmosféra tajemného a mrazivého Laponska, severských pustin, které odmítají vydat svědectví o ukrutnostech zajateckých táborů. . Kniha může jistě velmi dobře posloužit pro další zkoumání této smutné části finských dějin, která spolu s jinými předznamenává i složité období poválečné rekonstrukce země. Z celé knihy mě ale nejvíce zaujaly zmínky o Sámech (domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska), jejichž domy byly během války vypalovány a jejichž kultura byla zničena, a to zřejmě i s velkým přispěním samotných Finů. Pro Finy asi známé téma, pro nás celkem exotismus, o kterém bych se chtěla dozvědět více…... celý text

Milostná sabotáž 2007, Amélie Nothomb

S Amélii Nothombovou je to jako s Woody Allenem: každý rok jedna kniha. A to o sobě říká, že prý každý rok napíše tři romány, ale pouze jeden považuje vhodný k vydání. Nenechte se mýlit, její knihy v průměru vydají obvykle na sto stran. Bohužel se z nějakého důvodu přestala Amélie těšit přízně českého publika, protože se její knihy u nás už řádku let nepřekládají. . Její knihy jsou vždycky takovým příslibem lehkého a krátkého románku, takřka na dvě hodiny. A i přesto, že hodně jejích knih hodnotím průměrně, vždycky se s ní cítím dobře, jako s kamarádkou, kterou už dlouho znám. Milostná sabotáž je blíže Adamovi a Evě a Strachu a chvění, jinými slovy je autobiografická. Kniha se tentokrát neváže k Japonsku, ale Číně. Ale pojďme si hned na začátku ujasnit, že je to Čína viděná očima dítěte a to mezi pátým a sedmým rokem! Čína je tu v pozadí, vždyť rodiny cizinců byly pečlivě oddělovány od Číňanů, takže jádrem vyprávění jsou spíše ukrutné dětské hry v cizineckém „ghettu“ než Čína jako taková. Přesto i v těch střípcích je popisována autorkou jako ošklivá betonová země, v níž se ne sníh vpíjí do betonu, ale beton do sněhu. . Osobně mi přišly autorčiny vzpomínky příliš slabé na celý román, byť kraťoučký, přesto se tu párkrát vynořila ona zábavná, ironická a trochu bláznivá Amélie, kterou mám ráda.... celý text

Anomálie 2021, Hervé Le Tellier

„Jenže když se v dálkovém ovladači vybije baterka, tiskneme tlačítka o to silněji. Je to lidské.“ . Není to tak úplně sci-fi, ani thriller, ani filozofující text s četnými popkulturními narážkami. Anomálie je totiž tak trouchu od všeho něco. Příběh je hravý a inteligentní, ale je důležité ho číst poměrně rychle, protože se to v něm hemží velkým počtem postav (žádnou hlavní). Právě první část knihy, kde se seznamujeme s 11 aktéry příběhu pro mě byla trochu utrpení, protože sotva se začtete do jedné postavy, už ji opouštíte a hned se seznamujte s další (vtipně na to poukazuje i sám autor skrze postavu spisovatele Miesela.) . Druhá část knihy začíná mít ty správné grády, protože dochází k oné tajemné anomálii, která změní nejen pasažéry letadla, ale její dopad sledujeme na celém světě. Ten je tu aktuální (včetně prezidenta Trumpa) a globalizovaný, takže celkem sympatické a odvážné ukotvení v „našich časech“. Kdo máte rádi kvantovou fyziku, tak asi zaplesáte. Poslední část románu pro mě byla asi nejzábavnější a zároveň nejpropracovanější. Forma anomálie je pro autora prostředek, jak zkoumat integritu naší osobnosti, jak vnímat naše zrání, dopady našich rozhodnutí, možnosti volby i jakýsi osud, o kterém Viktor Miesel říká, „že je to jen terč, který dodatečně kreslíme na místo, kam se zabodl šíp“. Tuhle část bych si přála fakt delší. Jinak fajn chytře napsaná kniha, u které se budete bavit (možná až na ten delší seznamovací začátek…)... celý text

Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech 2018, Éric Vuillard

Kniha malého formátu (148 stran), ale velká svým sdělením předkládá něco mezi beletrií a literaturou faktu. Nenechte se odradit tím, že se jedná o šestnáct kapitol o anšlusu Rakouska a že se vám nechce číst nic dalšího o druhé světové. Tento reportážní román oceněný roku 2017 Gouncourtovou cenou je znepokojivým a bohužel i univerzálním příběhem o drobných krůčcích zla ke své moci, o selhávání autorit, o nevinných ústupcích, o lehkomyslnosti a zbabělosti. . Je to smutný příběh o přitakávání nacismu ze strany průmyslníků, kterým šlo o zisk a jejich společnosti dnes nadále existují a prosperují. Je to smutný příběh o selhání západních elit, které brali hrozbu nacismu na lehkou váhu… . Vuillard vychází z množství detailních historických faktů, ale jeho text je strohý a velmi stručný. Nesnaží se prodat za každou cenu vše, co si nastudoval a nechce ani nahrazovat historické knihy o stovkách stran. Ve stručnosti, s jemnou ironií probublávající v detailech (nezapomenutelné šaškování Ribbentropa na obědě v Downing street, zaseknutá kolona při obsazení Rakouska, Schuschniggův Beethoven…) líčí Vuillard svým subjektivním úhlem pohledu ověřená fakta o obsazení Rakouska. Zabývá se důsledky jednání jednotlivých aktérů, někdy je následuje až k Norimberskému procesu, jindy si všímá množství sebevražd rakouských občanů a z jejich smrti neobviňuje vnitřní beznaděj, ale označuje ji za zločin někoho úplně jiného, tu si všímá rozesmátých rakouských děvčat vítajících nacisty a přemýšlí, zda ještě žijí a jak o tom ony samy smýšlejí dnes… A v neposlední řadě hovoří o velkých průmyslových jménech, které jaksi (cíleně) „pozapomínají“ na svoji „hrdou“ nacistickou minulost… Vskutku jiná lekce dějepisu, než na jakou jsme běžně zvyklí.... celý text

Věci, na které nastal čas 2020, Petra Soukupová

V téhle knize Petry Soukupové najdete vše, na co jste u autorky zvyklí. Výborně popsaná jedna rodina a její pomalý rozpad. Naštěstí už to není tak depresivní jako K moři, je tu i naděje a světlejší momenty. . Mně autorčin styl vyhovuje, ale jak už ji mám načtenou, tak vám upřímně řeknu: nečekejte nic extra nového. Přesto je laťka vysoko a já neznám nikoho jiného, kdo by uměl popsat složité rodinné vztahy právě tak přesně jako Petra Soukupová.... celý text

Luční harfa 1965, Truman Capote

Luční harfa Trumana Capoteho byla pohlazením, jemným čtenářským zážitkem, nejdelikátnějším zákuskem pozdního unaveného odpoledne. . Krásný jazyk, tradiční motivy jižanské literatury (groteska, zbožnost, vypravěčství,...) a především lyrické popisy přírody a lidských charakterů. Vždycky když si myslím, že už jsem toho četla dost, mě nějaká kniha udiví svojí krásou, jazykem, neotřelostí.... . Navíc v krásné a citlivé grafické úpravě knihazlin... celý text

Noc nic nezadrží 2012, Delphine de Vigan

Moje první setkání s Delphine de Vigan. Tato kniha mě vtáhla a nepustila, získala si mě svojí totální upřímností. . Spisovatelka se v této knize vypořádává se smrtí matky, která trpěla maniodepresivitou. Hledá její příčiny, projevy i následky. Snaží se ve svých vzpomínkách (ale i matčiných sourozenců a přátel) rekonstruovat, kdo vlastně matka byla. . V době nukleárních rodin je líčení rodinné mytologie jedné velké francouzské rodiny velmi atraktivní, přestože s sebou nese nejen radost, ale i nečekané tragédie. Smekám před autorkou, že byla schopná napsat o kostlivcích ve skříni, které každá rodina má, ale žádná o nich nemluví. Bylo to strhující, drásavé. Takové psaní mám ráda, autobiografické, jdoucí k podstatě lidských osudů. . Sekundárně tu vyvstává nejen otázka, do jaké míry můžeme někoho poznat a znát, ale také hlubší vody spisovatelského řemesla. Tahle kniha ve mně zanechává hlubokou a bolavou vzpomínku.... celý text

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře 2007, Ernst Hans Gombrich

Víte, že Gombirch napsal jako mladý Dějiny lidstva? Tedy jsou to Stručné dějiny lidstva pro mladé čtenáře, abych byla přesná. Je to takový průlet dějinami, krátký a výstižný. Poslouchala jsem jako audioknihu a mnohokrát jsem si říkala: kéž by mě někdo jako dítěti takhle vysvětloval dějiny... Ne jako oddělené kapitoly v knize dějepisu, ale jako pestrý příběh lidského rodu, kde jedna událost navazuje na tu další. Příběh vás samotných, který chcete slyšet. Vždyť i vaši předkové přečkali všechna ta utrpení, války a nemoci, protože jste tady a tohle čtete. Krásné!... celý text

Údolí včel 1997, Vladimír Körner

Tuhle knihu vidím jako filmová políčka, vybavuji si před sebou Jana Kačera a Petra Čepka jako rytíře německého řádu. Cítím surovost středověkého příběhu i něžnost přírody a včel. Vidím překrásné černobílé filmové záběry, postavy a situace, které se vryjí do paměti... Poslouchám hlas Jana Kačera a příběh ve mně ožívá. Je to baladický příběh o chlapci, který chtěl žít. Je to příběh vyprávěný úsporným jazykem, bez sebestředného spisovatelského rozmachu, a přece plný nádherných obrazů, jakož i kruté středověké atmosféry. . Údolí včel vzniklo jako kniha až o 12 let později než film od Františka Vláčila. Vladimír Körner psal většinou scénáře, které později přetavil do literárních děl. Film i knihu mohu jedině doporučit, najdete v ní netypické středověké téma.... celý text

Životem na zelenou 2021, Matthew McConaughey

Co si budem, Matthew McConaughey je fešák. Já osobně jsem ho v romantických komediích nemohla vystát... A pak přišel True Detective a Rust Cohle. Ta jeho postava je prostě skvělá a jeho filozofické výlevy jakbysmet. Takže jsem si to musela přečíst.... . Nebylo to špatné, graficky docela vyvedené a autentické. Ale ty výňatky z deníku, básničky, "filozofické" útržky.... to byly ale pořádné žvásty! Nedalo se to číst, tak jsem to přeskakovala a četla jen hlavní text. A jako třešnička na závěr obskurní nálepky na autech, které mi nepřišly ani chytré, ani vtipné. Prostě jiný (americký, texaský) svět. . Moc nechápu ten humbuk kolem téhle knížky, protože na ní nic motivačního neshledávám, vyjma jeho svobodného a quasi nomádského přístupu k životu. I tak ale asi fajn chlap, se kterým bych šla na kafe :D... celý text

Věž 2010, William Golding

Nebudu vám tvrdit, že tahle kniha Williama Goldinga je lepší než jeho slavný Pán much, protože není. Ale rozhodně stojí za přečtení. . Příběh nejspíše ze 14. století vychází z pověsti o věži katedrály v Salisbury, která měla být vystavěna uprostřed bažin. Děkan Jocelin se cítí být povinován bohem, aby přinutil všechny a vše, aby se tohoto téměř neproveditelného úkolu zhostili. Jeho fanatická oddanost výstavbě věže přesahuje veškerou empatii a soucit s lidmi kolem. Jocelin má vize, Jocelin je nesnesitelný, Jocelin je pokrytec, Jocelin vidí anděly.... Uff, dalo to práci přečíst, v příběhu se toho moc neděje, je v něm středověká symbolika i zámlkovitost. Přesto je atmosféra výstavby středověkého chrámu vykreslena tak autenticky a surově, že jsem díky ní slyšela bušení do kamene, cítila jak se zem chvěje a věž se naklání...... celý text

Smrt v Benátkách 2003, Thomas Mann

Smrt v Benátkách - klasika, na kterou jsem potřebovala správné načasování. Kdysi jsem ji pouze rozečetla a vzpomínka byla mlhavá. A pak přišla audioverze v podání Jiřího Hromady. Ach, to byla nádhera! Bylo to jako usrkávat dobré víno a vychutnávat život. Opravdu atmosferické dílo, pochmurné Benátky, krása mladosti a destrukce jednoho dosud klidného života...... celý text

Tělo sčítá rány 2021, Bessel van der Kolk

Napadlo vás někdy, jak je možné, že si oběť vzpomene po mnoha letech na prožité trauma? Nebo proč je tolik dětí onálepkováno diagnózami ADHD, hyperaktivní, agresivní,.... Odpověď na tyhle a mnohé jiné otázky vám může dát kniha Tělo sčítá rány od @janmelvil, která pojednává o traumatu. Na čtyř set stranách se dozvíte, jak trauma přepisuje mozek, jak se chovají traumatizované osoby a jak z toho ven. Nebojte, tohle není žádné ezo, nebo new age rady, je to kniha od renomovaného psychiatra, který zasvětil studiu traumatu a hlavně tomu, jak lidem pomoct, desítky let. . Nebylo lehké číst o traumatech, hlavně týraných a zneužívaných dětí. Přesto je důležité před utrpením druhých nezavírat oči, ale naučit se je chápat a možná jim i umět pomoct. Věřím, že tahle kniha je pro všechny - pro ty, co trauma zažili, co mají takového člověka kolem sebe, nebo pro ty, kteří prostě chtějí více pochopit traumatizované.... celý text

Ani Eva, ani Adam 2010, Amélie Nothomb

Tyhle náhody mám ráda. Zkrátka to, jakým způsobem si vás určitá kniha najde. V tomhle případě je to kniha vyřazená z fondu knihovny. Jméno autorky mi vyvolalo dávné vzpomínky na film Strach a chvění, tak jsem si řekla, že to nebude špatné... . A hleďme, ono to bylo vynikající. Příběh autorky o jejím pobytu v Japonsku je jakousi druhou stranou Strachu a chvění - stranou osobní, vztahovou, milostnou. Autorka zde otevřeně s cynismem a vysokým literárním umem líčí vztah a později zasnoubení s Japoncem. A k tomu spoustu drobných i větších zážitků z japonské kultury. Nečekejte však nějaké "turistické" hodnocení a kulturní odlišnosti. Amélie N. v Japonsku žila jako dítě a později dospívala v jiných asijských zemích. Její "pokročilý" vhled do japonské kultury společně s literárním nadáním dělá knihu opravdu zajímavou a také vtipnou. Další knihy od autorky už mám v merku, protože tohle bylo velmi příjemné překvapení. Povinnost pro všechny japonofily :D... celý text