Godgifu
přečtené 180
Taneční hodiny pro starší a pokročilé
1964,
Bohumil Hrabal
Tomuto hrabalovskému hlubší smysl postrádajícímu myšlenkovému průjmu se říká pábení. To je jako když vás soused zmerčí na zahradě, osmělí se a přijde blíž, opře předloktí o plůtek a musí vám nutně povykládat, co za posledních 20, 30, 40 let zažil. Jen pro trpělivého čtenáře-posluchače. Svým způsobem obdivuhodné.... celý text
Anna Karenina
2008,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Statkář Levin byl snad jedinou postavou, která mi byla sympatická. Nevyznal se pravda v politikaření a intrikách, taky byl ke své škodě zbytečně žárlivý, ale uměl vzít za práci a to je vlastnost mužů, dnes už čím dál méně populární, která ženám myslím imponuje. Všichni ti tak zvaní aristokraté, bloumající od ničeho k ničemu, a to jejich věčné tlachání, všechny ty jejich večírky, plesy, divadla... prostě marnost nad marnost. Anna byla vlastně obětí tohoto zahálčivého a vyprázdněného způsobu života. Ani nevím, jestli mi jí mělo být líto v jejím neštěstí. Autor totiž svou hrdinku vůbec nešetřil, rozebral na prvočinitele její pohnutky, takže ta "skvělá a milá žena" vyšla ve výsledku jako manipulátorka, která se pořád jen zaobírala sama sebou, přičemž jako matka, navíc nevázána žádnými pracovními povinnostmi, se na můj vkus jen pramálo zajímala o svoje děti. Sňatek s chladným Kareninem, arcizbožným křesťanem, kterého lze podezřívat, že snad nikdy nečetl Nový zákon, přispěl ovšem také zásadní měrou k její zkáze. Škoda, že tam nebylo více rozvedeno, jak snášela manželství s Kareninem předtím, než se spustila s Vronským. Co mě na tom bavilo nejvíc, byl způsob, jakým Tolstoj dovedl duševně obnažit, leckdy i nemile ztrapnit, svoje postavy. Oceňuji převelice a srdéčko mi zaplesá pokaždé, když někdo dovede s takovou stylistickou virtuozitou vyjádřit to, k čemu jiní (třeba já) marně hledají slova. Dnešní mnozí rádoby spisovatelé by se tady mohli mnohému přiučit.... celý text
Slepá mapa
2017,
Alena Mornštajnová
Po přečtení třetí knihy (předtím Tiché roky a Hotýlek) od paní Mornštajnové musím žel konstatovat, že nejsem cílová skupina této populární autorky. Po technické stránce snad není co vytknout, jazyk je kultivovaný, projev učesaný, čistý... možná až moc... sterilní? Nic zneklidňujícího, nic živelného prostě. Autorka si předsevzala odvyprávět nějaký pro ni zajímavý příběh a tak učinila. Jenže s jakýmsi pro mne nepochopitelným odstupem... až úřednickým. Každý spisovatel ovšem nemá tu potřebu rozpitvávat myšlenkové pochody svých postav, uvrhnout je do maléru a pak zkoumat jejich reakce a emoce, jako leckterý čtenář se nerad zdržuje (zbytečnou) psychologií. Jistě. Řvu tady na špatným hrobě. Nicméně stačilo by alespoň si pohlídat, aby se v knihách neopakovaly stejné motivy. Proč musím pořád zakopávat o muže-bručouny, o zralé ženy zaučující panice, o divné dětí, které nepoznaly jednoho z rodičů, o nečekaná těhotenství, která překvapí hrdiny příběhu (mě nikoliv) v nejméně vhodnou dobu, o soudruhy z StB a jejich totožná pracoviště s uměle osvětlenými chodbami (inu, co naplat, když ono to tak kdysi vypadalo všude), nemluvě o pořád dokola omílaném komunistickém režimu a s ním ruku v ruce jdoucích zbabělostech a zradách (totalitní režimy jsou samo sebou konstruktivním námětem, z něhož lze čerpat příběhy do aleluja, tak proč to nenarvat do každé knihy). I některé postavy jsou si podobné jako vejce vejci (Anežka připomíná Bohdanu z Tichých roků, a pak všechny ty babičkovské babičky a laskaví dědečkové). Takže je to řemeslně dobře odvedená práce, děj je poutavý, hezky plyne jako vždy, místy napínavý, avšak bez větších uměleckých ambicí. A to mě zase zamrzelo. Inu, ještě mě čeká Hana...... celý text
Hotýlek
2015,
Alena Mornštajnová
Přišlo mi, že kniha byla psána ve stylu "nějak to dopadne". Vypráví a vypráví, docela suše vypráví, no a pak přijde onen očekávaný konec. Marně jsem čekala napětí, spád, překvapivé rozuzlení... nuže ani pointa, tajemství, filozofický podtext (to už bych chtěla moc) se nekoná. To, kvůli čemu obvykle beru knihu do ruky, tam prostě není no. Škoda. Nemá to sice šťávu, ale zas tak úplně špatné to nebylo.... celý text
Nulorožec
2018,
Petr Stančík
Opět předimenzované, ale už ne tolik jako Mlýn. Takový pro změnu koktejl. Ale stejně tomu něco chybělo...
Nesmrtelný příběh
2005,
Jiří Kratochvil
Vzdělaný kapr, který vyučuje z vany, mi připomínal učenou velrybu z Trnkovy Zahrady. Kdoví jestli to náhodou není autorova nejoblíbenější dětská kniha...
Teorie podivnosti
2018,
Pavla Horáková
Nenapadlo by mě, že se dá tak čtivě psát de facto o ničem. Jen tak světu vyklopit, co mám na srdci, v pupíku i v toaletní míse... Co to vypovídá o světě vezdejším? Že se tváří sofistikovaně a vlastně řeší jen hlouposti? Už ta fotka na obálce mě iritovanla - pokaždé, když jsem knížku vzala do ruky, jsem byla znova a znova oklamávána, že ji držím vzhůru nohama. Mám podezřívat autorku, že tím vším chtěla sdělit něco hlubšího? Takže (a budu trochu spoilovat): hlavní "hrdinka" - sice vzdělaná, ale k čemu jí to je? Existuje tak nějak ve stylu "odnikud nikam", "kde napase, tam zavře" a v Praze... pak chlápek, který jí naštěká do kuchyně a raději zmizí, než aby s takovou osobou žil déle než týden (nebo to byl ten první? nebo druhý? ono je to asi jedno), pak její bezradná kamarádka-psycholožka-samoživitelka s nevychovaným spratkem (dost příznačné), o panu bratru-věčném dítěti nemluvě, a tak dále a tak podobně. Takovými individui se kniha jen hemží. A v tom zrelativizovaném maglajzu nejde s jistotou ani říct, jestli ten pseudopříběh dopadl dobře, nebo špatně, nebo nedopadl vůbec... Hm, znepokojivé. Kam jenom ten podivný svět spěje?... celý text
Peníze od Hitlera
2006,
Radka Denemarková
Moc ráda bych knihu ohodnotila více hvězdami, opravdu moc. Jenže příběh staré dámy byl zkrátka jen těžko uvěřitelný. Snaha šokovat čtenáře (nebo o co autorce šlo, nevím) pokazila jinak kvalitně zpracovanou látku (vztahy Čechů a Němců po válce).... celý text
Místa ve tmě
2018,
Lidmila Kábrtová
Příběhy o ženách, které přece musejí být šťastné, když jsou konečně moderní a emancipované. A ony stejně nejsou... šťastné, ba ani spokojené... Něco je shnilého ve státě dánském. Už i to jablko na obálce... Za mne velmi skličující, ačkoliv se to četlo dobře.... celý text
Paměť mojí babičce
2002,
Petra Hůlová
Zánik starého světa a jeho tisíciletých tradic. Pesimistické čtení o tom, jak svébytná kultura pozvolna ustupuje před západním konzumem a jeho "ideály".