elizabeth_ba
přečtené 354
Ďábel v zrcadle
2016,
Juraj Červenák
Původně jsem vůbec nechtěla knihu ohvězdičkovat. Proč? Protože je sice opravdu dobře napsaná, na rozdíl od v komentářích níže zmiňovaného pana Vondrušky píše Juraj Červenák pěkným jazykem, v knize se mu neobjevují nelogičnosti, a dokonce ani z hlediska historie se příběhu nedá nic vytknout. Přesto tomu něco chybí. A není to proto, že bych se netěšila na rozuzlení a nehnalo mě to číst dál, byť mé pohnutky, proč to co nejrychleji dočíst se postupně měnily. Na konci jsem si říkala, jak by bylo pěkné, kdyby mohli na tom statku umřít úplně všichni, ale historie je mrcha a 16. a 17. století (stejně jako potom to 20.) zvlášť, takže to dle mých představ dopadnout ani nemohlo. Byť jsem na konci byla trochu rozčarovaná a rozjitřená, určitě si přečtu i další díl, hlavně proto, že hlavní představitelé, jak si společným životem postupně otupují vzájemné hrany a umenšují třecí plochy se stávají (dokonce i mně) sympatičtějšími...... celý text
Smrt na Karlštejně
2017,
Jan Bauer
Ráda bych napsala něco o důstojném zakončení série, ale to se (bohužel) nestalo. Tak snad jen, že konec dobrý, všechno dobré... Blasius si konečně uvědomil, kde je jeho místo a odešel na Rožmberk věnovat se svému synovci Oldřichovi. A co Jakub Protiva z Protivce? Tak o tom si už musíte přečíst sami. Kniha byla jako na houpačce, chvíli dobrá, chvíli horší, a skutečně sexu, ale zejména množství vulgarit v textu skutečně narostlo... Buď si tentokrát zařádil korektor a nebo to autor začal dělat jako A. Dumas starší. Diktoval nebo sám napsal jen část. Rozhodně to ale bylo celkem zbytečné a na škodu jinak docela povedené oddychovce, byť s příliš mnoha mrtvými. Pokud budu mít čas (a odvahu) přečíst si znovu celou sérii, pokusím se o nějaké komplexní hodnocení jako jsem to kdysi udělala u Hříšných lidí pana Vondrušky. Jedno ale už mohu napsat rovnou, vyšetřovatelská dvojice Jakub Protiva a Blasius byla určitým způsobem originální, pán z Roupova se svým pomocníkem z nové série z počátků 14. století se až příliš příliš podobá hrdinům Vondruškovým (pan z Dobronína s bakalářem Petrem).... celý text
Záhada zlatodolu
2017,
Zuzana Koubková
Doufám, že se nejedná o poslední díl detektivní série s bratrem Zdislavem, když nám už autorka "usadila" jednu z hlavních postav. Škoda, že jsme se tentokrát nepodívali ke křížovníkům do Prahy, ale zase jsme nahlédli k sestrám premonstrátkám a do jejich krásně osvětlené illuminátorské dílny. A navíc jsme konečně opustili Jindřicha z Lipé a nechali ho jeho politice... Celkem brzy se dalo odhadnout, kdo je sestra Barbora, ale jinak tomu nechybí vůbec nic, je tam velká láska, zrada, touha po pomstě, dočkáme se i několika soubojů a jako vždy a jako ve všem v tom mají prsty mí Vítkovci. ;-) Z Hermana se pomalu ale jistě stává muž a rozhodne se usadit v blízkosti své nedostupné lásky. No a třeba bychom se mohli někdy v některém z dalších dílů dozvědět nejen o dalších osudech řádových rytířů Zdislava a Ojíře, o prvních samostatných krocích Hermana a životě johanitského pacholka Günthera, pocházejícího ze šumavského Vimperka, ale také něco o rodině Zdislavově (zejména pak o jeho panu otci). A paní Koubkové moc díky a ještě mnoho takových povedených knih.... celý text
Dáma z Monsoreau
1987,
Alexandre Dumas, st.
Jelikož jsem minulý týden se zájmem dosledovala jednu velmi zdařilou (byť málo známou) televizní adaptaci této knihy a během ní jsem se musela mnohokrát začíst (seriál byl v ruštině a úroveň té mé stojí za psí štěk a já jsem se nechtěla v ději ztratit), rozhodla jsem se přidat komentář i sem. Hlavně proto, že příběh o paní z Monsoreau se mi vždy líbil, ačkoli ho považuji za méně akční a dramatický než Královna Margot a za méně romantický a zamilovaný než Krásná Gabriella, a dnes už se zamýšlím spíše nad tím, kolik zbytečně zmarněných životů nám nakonec nabídl (a to bych naivně předpokládala, že po Bartolomějské noci lidi dostanou rozum). Alexandre Dumas při jeho psaní vycházel z několika událostí, které se opravdu staly (a které mu vyhledal jeho spolupracovník, historik Auguste Maquet), ty si pak dle vlastní potřeby upravil, vzájemně je propojil (ač ve skutečnosti spolu vůbec nesouvisely) a přidal k nim do vyprávění další zápletky a osoby. Nastiňme si nejprve tyto události: V únoru roku 1578 se nejmladší z oblíbenců francouzského krále Jindřicha III., František d'Espinay, pan de Saint-Luc, oženil se slečnou Jeanne de Cossé-Brissac. 27. dubna 1578 (v pět hodin ráno) se měli na koňském trhu v blízkosti Bastilly (nyní je tam Place des Vosges) střetnout pan Karel Balzac, baron d'Entragues, řečený Entraguet, s panem Jakubem de Levis, hrabětem de Caylus (v románu Quélus). Každého z nich pak doprovázeli dva svědkové, Entragueta pánové František Aydie Ribérac a Jiří Schomberg; hraběte de Caylus, pak Ludvík de Maugiron a Guy Arces Livarot. Místo toho, aby se svědkové pokusili oba duelanty usmířit, utkali se mezi sebou - Ribérac s Maugironem a Livarot se Schombergem. Ribérac Maugirona zabil, ale posléze unesen svým vítězstvím se nabodl na jeho meč a druhého dne zranění podlehl. Také Schomberg byl těžce zraněn na hlavě, ale okamžitě odpověděl smrtící ranou do srdce svého soupeře Livairota. Caylus ještě před bojem ztratil svou dýku, a proto byl v nevýhodě proti Entraguetovi, jenž byl vyzbrojen mečem i dýkou. Když se de Caylus rukou pokoušel odvrátit Entraguetovy údery, utrpěl mnohá zranění, přesto se statečně bil. Byl devatenáctkrát zraněn na různých místech těla, z nichž nejvážnější byla ta poslední - přímo do prsou. To znamená, že Maugiron a Schomberg, zemřeli na místě, Ribérac svému zranění podlehl druhý den, a Caylus se trápil třicet tři dny v paláci Boisy, aby naposledy vydechl 29.května 1578 v náručí francouzského krále Jindřicha III. Livarot nakonec přežil poté, co se šest týdnů ze svých zranění zotavoval, ale zůstal zmrzačený. Ze strachu z trestu se Entraguet uchýlil pod ochranu vévody z Anjou, dokud od krále nedostal milost. Soudobí kronikáři (Montaigne a Brantôme) byli touto událostí zaskočeni, zejména proto, že svědci se také bili mezi sebou, zatímco jejich úlohou mělo být pouze zajistit hladký průběh klání. A konečně 19. srpna 1579 byl oblíbenec vévody z Anjou, Ludvík de Clérmont d'Amboise, hrabě de Bussy, zabit jistým Karlem de Chambes, panem z Montsoreau, nejvyšším lovčím, jenž byl manželem jeho milenky Françoise, rozené de Maridor. Dumasovo propojení je jistě čtivé a velmi zajímavé, má spád, oblíbíte si de Bussyho, Dianu, Jeanne i Saint-Luca, Chicota. Veškeré v románu vystupující osoby jsou skutečné (snad až na Rémyho nebo Gertrudu, ale i ti určitě existovali, možná měli jen jiná jména – ty ale měli i manželé de Monsoreau). Autor zachoval statečnost, jako základní (a určující) vlastnost nejen de Bussymu a Saint Lucovi, ale také hraběti de Caylus (zde Quélus) a Schombergovi, i když poněkud nám promíchal strany. Věrně vykreslil také „arcioblíbence“ krále Jindřicha, pana d’Epernon, jenž jako jediný dokázal proplouvat životem tak dobře, že přežil nejen svého pána a ochránce, Jindřicha III. z Valois, ale i jeho nástupce Jindřicha IV. (původně Navarrského) a jeho syna a zemřel až za jeho vnuka Ludvíka XIV., krále slunce. Sice lze rozpoznat, že Dumas upřednostňoval čtivost před historickou věrností a ani literární úroveň nedosahuje románové fresky Roberta Merla, popisující touž dobu, např. osoby jsou většinou idealizovány (až teda na Jindřicha, opravdu netuším, proč ho Dumas neměl v oblibě, zda kvůli lidem jako d’Epernon a Joysseuse, vždyť občanskými válkami, jež doprovázely vládu jeho otce i obou bratrů, zničené Francii vůbec nebylo jednoduché vládnout a Jindřich se s tím vypořádal, jak nejlépe za dané situace mohl) rozhodně jsem se u četby (stejně teď jako mnohokrát předtím) i u filmového zpracování nenudila (úplně mě oboje pohltilo) a to bylo účelem, jelikož jsem od něj více (stejně jako můj král Jindřich III. od své země) nemohla očekávat.... celý text
Dobronínské morytáty
2017,
Vlastimil Vondruška
Moje úplně první e-kniha, za tištěné a vázané knihy tohoto druhu jsem se rozhodla už další peníze nevyhazovat a dobře jsem udělala. Co se týče každodenního života té doby, moc pěkné. Jinak ale průměrná detektivka (i ve srovnání s ostatními Vondruškovými, ať už z této série s Jiřím Adamem nebo z té "souběžné" s Oldřichem z Chlumu) s těžko uvěřitelným (leč alespoň neotřelým, více k tomu nemohu napsat, neboť bych vytvořila určitě spoiler) rozuzlením, několika celkem zbytečnými postavami a odbočkami v ději a dočkali jsme se i několika obvyklých autorových klišé. Ale četlo se to dobře (a rychle), takže pokud se právě po tuto dobu rozhodnete vypnout mozek a dát mu na chvíli odpočinout, budete spokojeni.... celý text
Mrtvola v brnění
2016,
Jan Bauer
Na začátku jsem se párkrát pěkně naštvala, autorovi zřejmě ušlo, že k národnímu obrození došlo až dlouho po vymření Přemyslovců (takže by asi těžko někdo fandil českému rytíři proti bavorskému nebo rakouskému), ale nakonec to i přes mnohé výtky nebylo úplně nejhorší (dokonce to vyznělo lépe než díl první i přes blonďatou Elišku Rejčku už tehdy se věnující Jindřichovi z Lipé), takže hodlám číst i pokračování (pravděpodobně už jako e-knihu, u tohoto typu knih bych k tomu chtěla co nejdříve přejít).... celý text
Nitranská brána smrti
2016,
Vlastimil Vondruška
Z hlediska historického se toho tentokrát mnoho nedalo pomrvit (obsažené v kronikách je možné shrnout do jediné věty: „To vidouce nitranský biskup a posádka společně s měšťany trnavskými získali u krále Otakara smírné narovnání a ochranu kvůli jeho zbožnosti a milosrdenství, slibujíce mu být věrně oddáni a poslušni.“ ), v Nitře jsem nikdy nebyla, takže nedokážu posoudit, zda vykreslené odpovídá realitě, ale bavilo mě to, i když hlavního pachatele jsem odhadla velmi záhy a všichni se chovali dle předpokladů, proto a přesto jsem tentokrát popustila uzdu i svému udílení hvězdiček (vždyť jsem to přečetla o Vánocích).... celý text
Zapomenutý král
2015,
Ludmila Vaňková
Tak já souhlasím se vším, co zde už bylo napsáno, přesto u mě (zejména od stránek, kdy se Mongolové připravovali k vpádu do Evropy a zničili postupně povolžské Bulhary, Maďary a Kijevskou Rus) převládala spokojenost, samozřejmě nikoli nad osudem těchto ubohých lidí, ale nad četbou, která mě (docela nečekaně) dokázala velmi dojmout. V kontrastu s těmito událostmi a rovněž dalším postupem mongolských tumenů do Evropy, včetně jejich řádění v oblastech Rusi, Polska, Uher, Moravy a i Míšně, mně ale byl lhostejný nejen osud titulní postavy tohoto románu (krále Václava I.) ale dokonce i dědečka mé nejoblíbenější historické postavy (prince Konradina) císaře Fridricha. Romantické linie v českém království (týkající se sourozenců ze Světlice) se mi tentokrát zdály slabší (aspoň oproti jiným autorčiným románům), přičemž ta první dopadla vskutku blbě a skončila podobně jako vztah Jindřicha VII. a Anežky (viz Dítě z Apulie - u mě zatím čeká na přečtení, ale vyplývá to z kontextu) tj. vstupem dámy do kláštera; tu druhou týkající se Smila (později z Lichtemburka) považuji sice za zajímavou, ale jednak se trochu podobá té Přemyslově s Palcéříkem a jednak jsem ji čekala o trochu delší a podrobnější. Dojem pro mě napravovaly (romantické) linie v Uhrách a Jitčin hrad s Vasilkem, skřítky a odražení Mongolů u Olomouce (jen teda Záviš ze Sepekova a Nechanic nebyl olomoucký purkrabí ale český podkomoří...). Složité rodinné vztahy na Rusi, Halíči, Volyňi, Uhrách a Konstantinopoli atd. mě děsily a po čase jsem vzdala snahu se v nich nějak vyznat (a to se ještě docela orientuji ve Štaufech, rodině českého krále, české šlechtě a Bavorech; na východ od nás jsem znala akorát Bélu, Marii Laskaris, jejich dceru Annu, Rostislava a Michaila Halíčské či Ruské, zbytek byl pro mě konžská vesnice), přesto jsem Juliánova putování sledovala ráda. Mám vůbec v odpočinkové četbě raději dobrodružství s trochou romantiky (ano Smilovy cesty za představiteli západní křesťanské moci - císařem a papežem, včetně vulkanické činnosti pozorované kolem břehů Itálie, i Velikonoce v Římě byly zcela podle mého gusta) než spletité vztahy. Co se týče popisovaných historicky doložitelných událostí, v tomhle ohledu mě oslovil spíše pan Merle se svými promluvami ke spanilým čtenářkám a čtenářům, když chtěl vysvětlovat fakta a dějinné souvislosti, případně řešení paní Vaňkové použité v sérii o Lucemburcích (historické události na počátku kapitol psané kurzívou), než zdejší začlenění přímo do textu bez jakéhokoli odlišení. Kdybych měla porovnat knihy pana Merla a paní Vaňkové, bylo by to pro mě nesmírně složité, neboť oba píšou výborně, aspoň z mého pohledu, ale každý úplně jinak. První část románové série o náboženských (vlastně občanských) válkách ve Francii, vyprávěná Petrem ze Sioraku byla asi přesvědčivější, její hrdinové civilizovanější a uhlazenější. Třeba to další díl české ságy - Král železný a zlatý - zvrátí ve prospěch paní Vaňkové, neboť píše o mému srdci bližších Moravanech, Slezanech, Němcích, Češích, Polácích, Uhřích, ale pochybuji o tom, navíc z mnoha důvodů váhám i nad tím, mám-li se do jeho čtení vůbec pustit ... No, taky jsem chtěla na malém prostoru popsat příliš mnoho věcí a takhle to dopadlo a to se ještě chystám připojit úryvky, které mě oslovily, jak jsem si zvykla u adorované Merlovy ságy... --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- A nakonec jsem avizované úryvky napsala do diskuse. Tady by už obtěžovaly a nový komentář jsem nechtěla přidávat.... celý text
Ďáblova pečeť
2016,
Peter Tremayne (p)
Stále stejně napínavé a promyšlené a stále se od toho člověk nedokáže odtrhnout, dokud to nepřečte. Zajímavé je, že v téměř každém díle Eadulfovi nebo Fidelmě (a dost často oběma) spadne něco na hlavu... Odlišnost od ostatních v dlouhé řadě vyprávění o irské právničce a jejím anglo-saském manželovi nacházím v tom, že tentokrát oba téměř nevytáhli paty z Cashelu... Příběh o delegaci z Říma, kdy ani my (ani zúčastnění v Irsku na Colgúově hradě) až téměř do konce nevíme, co chce a proč přijela, podle mě není úplně jednoduché čtení a už vůbec ne vhodné jako začátek příběhů o dobrodružstvích svéhlavé Irky (to je moje reakce na komentáře čtenářů nade mnou, kteří čtení knih o Fidelmě zabalili, protože začali právě touhle). Pachatele jsem odhalila přesně v tu chvíli, kdy Fidelma odkryla všechny indície, což znamená celkem pozdě. Ačkoli si v závěru (poté co se různé osoby ne vždy úplně dobrovolně odebraly do rozličných míst - zpátky do Říma, na opuštěné ostrovy ba i do anglosaského nebe) král Colgú, princezna Fidelma i opat Ségdae docela oddechli, dopadlo to (už poněkolikáté) docela blbě, obzvláště, když jsem si po dočtení zběžně proběhla předchozí příběhy (od Eadulfova obvinění ve Fearně) a uvědomila si, kde všude jim pomohl ten, na němž musel Eadulf prokázat své nesporné lékařské umění, aby mu zachránil život (on skutečně není takový trouba, jak se tady někdy objevuje v několika komentářích, naposledy u Rubáš pro arcibiskupa). Radostné události jsme se na konci zase nedočkali, přesto je to zase plný počet a (zřejmě právě proto) napjatě očekávám nové tři příběhy (dva už jsou v Anglii vydané a jeden plánován na rok 2017).... celý text
Krvavé léto
2015,
Jan Bauer
Aspiruje na mou nejrychleji přečtenou knihu. Čtení započato v 15:00 a skončeno někdy kolem 22h, přičemž jsem u toho ještě zvládla sledovat olympiádu. První polovinu knihy jsem přečetla ve společnosti a byla nabádána, abych po přečtení nepoužívala slova Báry Strýcové (což se nakonec podařilo - nepoužila jsem je). Že bych však byla spokojena ba dokonce nadšena se taky říci nedá. Myslela jsem, že se dozvíme i něco o vraždě Václava III., že aspoň pan Melichar z Roupova bude mít na závěr na ni nějaký názor, ale zúžilo se to na zprofanovaného Durynka Konráda z Botenštejna a směr, kdo si vraždu objednal, který autor naznačil setkáním ve vojenském ležení u Olomouce (s řešením z mnoha důvodů nesouhlasím). Samotná zápletka žhářství a vraždění ve tvrzích kolem Roupova byla sice zajímavá, leč snadno odhadnutelná. Ale jako odpočinkové čtení do autobusu, hospody, jako doplněk ke sledování olympiády či na dovolenou se to dá.... celý text
Vějíř s kosatci
2016,
Laura Joh Rowland
Tak to bychom měli... Celá série dokončena a dočtena. Dokonce jsem nevydržela a musela se podívat na konec... (A ne, nepřečetla jsem si konečné rozuzlení, jen mě zajímalo, jak to dopadlo s jednou postavou. Jo, s ní ještě dobře). A ne, toto opravdu nejsou klasické pohádky pro dospělé, za které jinak detektivky považuji a s nimiž tak ráda sním a pohybuji se v úplně jiných zemích, staletích a dimenzích. Dopadlo to celé jako v životě - s některými dobře, s některými špatně (za všechno v životě se musí dříve či později skládat účty a s čím, kdo zachází tím také sejde...), něco se uzavřelo, něco zůstalo otevřené, snad, aby autorka mohla pokračovat s jinými postavami v hlavní roli jako třeba Lindsay Davisová. Ještě na cca 330. straně jsem uvažovala o pěti hvězdičkách, úplný konec byl ale z těch méně pravděpodobných a přemýšlela jsem, že lidé z Orientu jsou prostě jiní. Ve výsledku z toho nakonec byly čtyři (a docela poctivé). Soudce Ti to prostě zase nebyl (i když jeho závěrečný díl Vražda v Kantonu už asi nikdy mnou čten nebude - tolik smutku bych už znova neskousla, k tomuto se klidně později vrátím aniž by při novém čtení mé srdce krvácelo ;-)).... celý text
Pavoučí síť
2016,
Peter Tremayne (p)
Výborné jako vždy, skví se to celé "van gulikovskou" logikou a nepustí to člověka, dokud to celé nepřečte (mně to trvalo dva dny). Je to tentokrát velmi děsivé (zvláště pro člověka citlivější povahy a schopností vcítit se do osudů jiných) a bez kapky humoru jako pokaždé, když se dostaneme (byť jen) blízko opatství Lios Mhór a potkáme nějakou princeznu z rodu Déisi (potkali jsme jich už několik, my i Filelma, a skoro nikdy to pro nás nedopadlo dobře), Fidelma smyslem pro humor taky moc neoplývá (Eadulf sem tam zahláškuje, ale do atmosféry tohoto příběhu by se stejně víc ani nehodilo). Ačkoli i tentokrát všechno dobře dopadne, hořká pachuť jedovatých hub po rozuzlení (pachatele i motiv jsem nalezla) neopouští nejen Fidelmu s Eadulfem, ale ani nás, tedy čtenáře.... celý text
Základní kurz latiny I
2014,
Jana Mikulová
Pokud mohu soudit, učebnice se mi zdála o něco lepší než skripta prof. Bartoňka. Ale i tady je znát absence slovníku (stejně jako u výše zmíněných skript se naštěstí pro mě našli ti, již slovník sestavili, za což jim moc děkuju) a pořád některé věci považuji za lépe zpracované u J. Pecha v Latině pro gymnázia (např. užití slovesa vinco, zápor v latině, konjunktiv prézentu a imperfekta ve větě hlavní nebo genitiv celkový zájmen) ale jiné (např. slovesa v pasivu a jejich překlady do češtiny ve větách i u sloves, které nemají český ekvivalent - např. "bát se" nebo "pomáhat" a spousta cvičení k tomu, včetně převodů z aktiva do pasiva nebo i výklad číslovek) jsou naprosto dokonalé, a tak nevidím žádný důvod brát hvězdičku. Navíc nevím, zda se něco z toho, co mi v prvním díle chybělo, neobjeví v tom druhém. Kladně hodnotím také "výcuc" z gramatiky na netu. Snad jen ještě jedna připomínka, nejsem si jista, zda je kniha vhodná pro úplného začátečníka, ale nejsem žádný lingvista, tak třeba by pro jazykově nadanějšího člověka toto nepředstavovalo žádný problém.... celý text