Bystroushaak
přečtené 246
Jeden den Ivana Děnisoviče
2000,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Dlouho jsem se tomu vyhýbal (knihu nám krásně znechutili už kdysi na střední, když nám jí cpali horem dolem), ale nakonec jsem byl příjemně překvapený čtivostí. Četlo se to tak nějak samo, a ani to není vysloveně depresivní. Samozřejmě podmínky popsané v táboře jsou hrozné, ale třeba Souostroví gulag jsem už asi potřetí odložil, protože mi z toho bylo psychicky do blití.... celý text
Atlasova vzpoura
2014,
Ayn Rand (p)
odpad!
To byl nějaký sofistikovaně podaný vtip, kde mi ušla pointa? Nejhorší je, že s jádrem nosné myšlenky do velké míry souhlasím, a sám idealisticky tíhnu k anarchokapitalismu. Ale tohle dílo, to je prostě jen nekonečně se táhnoucí výblitek názorů, pocitů a přání, z nichž většina se historicky ukázala jako úplně mimo, nebo vysloveně špatně. Asi nejhorší na celé knize je když se nakonec hrdinka dostane ke slavné rezistenci, která od rána do noci mluví o tom jak utlačování se nechávají utlačovat a je to tedy jejich vlastní volba. A přitom se utlačeně schovávaj před zbytkem světa, nechali si sebrat majetek a moc a nezvládli s tím udělat vůbec nic, kromě útěku. A celá jejich rezistence spočívá v tom, že se snaží ukázat utlačitelům nějakou morální lekci. Hlavní klaďasi mají doslova perpetum mobile, různé paprsky a celkově porozumění fyzice a technologii, které jim umožňuje dělat si co chtějí. Kdyby chtěli, tak klidně můžou postavit létající město a fakt lítat do nekonečna někde na obloze. A co s tím vším udělají? Nic. Sedí na tom a vedou monology o tom jak si vnější svět bez nich neporadí. Obzvlášť zábavné, když to člověk srovná s reálnými dějinami a vidí, jak socialismus v pohodě zvládl jít přes mrtvoly desítky let, než se to na něm nějak víc projevilo. Vůbec mu nedělalo problém povraždit továrníky, a pořád to přitom šlo. Nějaké morální lekce byly všem úplně ukradené. Pak je tu samozřejmě způsob jakým je kniha napsaná, což je hrozně únavný set příšerných monologů o morálce a právu, podávaný jednou nebo druhou postavou. Nejhorší monolog zabírá půl kapitoly a má to být projev v rádiu, který měl trvat tři hodiny. A fakt trvá tři hodiny přečíst. Všechny postavy jsou jen dvou druhů. A ne, nedělí se sexisticky na ženy a muže, ale na kapitalistické správňáky a socilistické slizouny, kteří jsou prostě čisté parodické zlo. Fakt, zcela bez přehánění, autorka popisuje, jak si ke konci různé záporné postavy uvědomí, že vlastně jsou zlo jen proto aby byli zlí a škodili. To je celá jejich motivace, kterou si do té doby neuvědomovaly. A na druhou stranu, všichni kapitalisti jsou bez ohledu na pohlaví úplně stejným hlasem autorky. Všichni mají stejné ideály a cíle, stejnou filosofii, motivaci a tak dál. Je úplně jedno jestli jsou muž nebo žena, staří, mladí, bohatí, nebo chudí. Co pro mě bylo asi nejhorší; ty různé popisy toho co kdo cítí a necítí, jak to dává najevo, co se mu objevilo ve tváři. Jak dal John Galt jediným neznatelným pohybem svých očních víček najevo zároveň pobavení, zahořklost, lásku k práci, ujištění o neutuchající věrnosti kapitalismu, cenu bitcoinu v poměru ke spálenému uhlí, program radia na příští týden, barvu trenek kterou zrovna má na sobě a to celé, aniž by si toho někdo všiml a reagoval na to. I kdyby teda reagovat mohli, protože záporáci tváří tak dobře reagovat neumí a když už jo, tak jen dát najevo podlost a závist. Co mě na knize asi nejvíc bavilo a drželo byly ty technické popisy a železnice, ale celkově jsem se nemohl zbavit dojmu, že bych to měl zahodit a jít si přečíst třeba Julese Vernea. Ten by se mě aspoň nesnažil padesátkrát zas a jinak za sebou ukázat, jak je socialismus špatný, zatímco řeší údržbu kolejí a vlaků, ale prostě bych se prolít balonem kolem světa, nebo si užil umělý ostrov, nebo nějaký jiný výdobytek tehdejší industrializace. Mohl bych snít o dobrodružství, místo abych se prokousával tísícovkou stránek, kde mi někdo prostřednictvím stovky monologů vysvětluje po sté zase znova, že socialisti prostě fungovat nemůžou a v čem spočívá jejich podlost. Celkově mám po dočtení takový ten hrozně bizarní pocit, co máte když si dáte něco o čem všichni kolem vás tvrdí, že je to úžasné mistrovské dílo, ale ta genialita přitom jde úplně mimo vás. Wtf.... celý text
Gödel, Escher, Bach
2012,
Douglas R. Hofstadter
Neočekávané potěšení, intelektuální povzbuzení, ve výsledku ovšem zklamání. Zkusím to vysvětlit: Tuhle knihu jsem si koupil krátce potom co u nás vyšla, někdy v roce 2012, abych zjistil, že se prostě nedokážu dostat přes konkrétní hranici, která pro mě byla někde po dvousté straně. V určitou chvíli jsem se jednoduše při každém pokusu číst dál ztratil a přestal chápat o čem je řeč. Ale zahryzl jsem se, vytrval, přečetl od Hofstadtera několik dalších knih (Strange loop, Gödel's Proof), dovzdělal se v matematice, logice, computer science, umělé inteligenci a různých paradoxech. Pak přišla korona, a já se do toho po osmi letech znova pustil. Během pár měsíců souvislé snahy jsem se jí konečně prokousal. Občas jsem se smál, občas jsem byl unešen myšlenkami, matematikami, axiomatickými systémy, paradoxy, příběhy želvy a Achilla, gramofonových desek ničících gramofony, stroji na stroje, džinů kterým plní přání meta-džinové. A ačkoliv to bylo krásné, že má duše programátora plesala blahem z intelektuálních hříček, zajímavých postřehů a neočekávaných pohledů na věc, nebo rovnou na celý svět, tak ve výsledku jsem byl zklamán. Ten pocit zklamání se těžko definuje, a můžu si za něj sám. V podstatě jsem očekával něco víc. Jak kdybych poslouchal neustále gradující klavírní skladbu, až jsem začal čekat, že skončí orgasmem, který mi změní život. Když ale zvuky utichly, zjistil jsem že se nic nestalo. Kniha mi rozhodně změnila život, ale bylo to převážně protože jsem se k jejímu pochopení musel dovzdělat, ne proto že kniha samotná by ukrývala nějaké překvapující tajemství, nebo sdělení. Což ani neslibovala, přesto jsem to nějak podvědomě čekal, a nedočkal se. Pořád to byl krásný zážitek, něco k čemu se budu časem nostalgicky vracet, ale v podstatě je to jen krátký snímek ukazující nádhernou mysl autora. Hrozně mi to připomnělo jedno asijské moudro co jsem kdysi kdesi četl, a nyní si ho dovolím parafrázovat; Tahle kniha je jako květina, krásná, a přinášející člověku potěšení. Ale ve výsledku je to jen květina. Její krása je pomíjivá, a bezvýznamná. Což je trochu nefér, protože bych jí určitě doporučil každému, ale prostě pokud čekáte nějakou hlubší myšlenku, osvícení, nebo změnu pohledu na svět, tak se nedočkáte, přestože kniha je plná myšlenek které jsou hluboké a měnící pohled na svět. Proč jsem vlastně něco takového čekal? Těžko říct. Možná za to mohlo čtení autorovo ostatních knih, které mi pohled na svět změnily. Možná jsem neměl prvně dočíst I am a Strange loop. Nebo jsem možná chtěl zpátky ten pocit, který jsem měl když jsem kdysi v roce 2012, ve stejném období kdy jsem tenkrát vzdal GEB, začal číst úplně jiný článek, Lisp as the Maxwell’s equations of software, kde jsem po několikaměsíčním čtení a pochopení nejenom zůstal okouzlen, ale i osvícen velmi podobnými myšlenkami jako v GEBu. Pořád si vzpomínám, jak jsem chodil městem úplně ztracen ve své vlastní hlavě, v myšlenkách o rekurzivních interpretrech založených na pár axiomech, a na konci si odnesl podivně alchymistické tajemství jak do sebe vnořit něco a dodat tomu strukturu a udělat z toho živoucí věc. A GEB jsem nakonec dočetl a tajemství tam nebylo, jen krásná hříčka.... celý text
