Ani832 přečtené 154

Jepice 2018, James Hazel

Tohle mě nějak nevzalo. Po solidním rozjezdu se příběh tak divně táhl a jediné, co jsem zhruba od druhé poloviny knihy chtěla, bylo, aby už to skončilo. Charlie Priest jakožto detektiv samozřejmě musí mít nějaké psychické problémy (v tomhle případě disociativní poruchu). Nevadí mi, když má hlavní postava špatné psychické zdraví, ale u detektivek/thrillerů už je to takový klišé, že to bolí. Taky mi vadila Priestova občasná nezodpovědnost když se začne případ pořádně rozjíždět, ocitá se Priest a jeho parta v nebezpečí a on si prostě nechá vypnuté zvonění ve chvíli, kdy se ostatním může stát doslova cokoli? Ode mě to zní vtipně, protože ho mám vypnuté pořád, ale v takovéhle situaci ho fakt mohlo napadnout, že se to nehodí. Děj měl potenciál, který mi přišel z určité části nevyužitý. Romantická linka mi přišla do zápletky vtlačená trochu na sílu a vůbec jsem nevěřila Priestově holce/milence. Až do konce jsem věřila tomu, že jde o nějakého záporáka (spoiler alert: nejde). Když to vezmu kolem a kolem, thriller, který neurazí ani nenadchne a v hlavě vám neuvízne.... celý text

Odpusť mi. Megan 2016, Abbie Rushton

Tahle kniha byla jednoduše řečeno bída. Ne že bych měla kdejaká očekávání, ale stejně mě zklamala. Asi úplně nejhorším aspektem tohohle příběhu je jeho hlavní hrdinka Megan. Chová se strašně žárlivě, agresivně, dost často reaguje přehnaně (rozbíjí nádobí, trhá spacáky atd.) a problémy řeší tak, že prostě odejde pryč. Zřejmě mělo jít o nějakou reakci na prožité trauma, ale téma psychických problémů se v knize neřeší ani okrajově. Prostě se to všichni okolo tak nějak naučili očekávat a ani se příliš nesnaží s jejím psychickým zdravím něco dělat. Je hrozně smutný, že Odpusť mi. Megan má potenciál, který byl vyhozen oknem. Anotace zní vážně skvěle – příběh o holce, která nemluví kvůli traumatické události z minulého léta, který slibuje tajemnou atmosféru. Jediný, co jsem si na knize dá se říct užila byla právě ta mystická atmosféra, kterou do vás autorka začne hustit už v první kapitole, ale ta se postupně začne vytrácet a taky ji přehluší otřesné chování protagonistky a rozvíjející se romantická linka. Rovněž jsem byla dost překvapená z toho, že Megan má být zhruba patnáct a přitom má bohaté zkušenosti s pitím alkoholu jako celá její sociální bublina, což mi přišlo přinejmenším zarážející. Knihu jsem dočetla jen kvůli vyústění, které mě (nečekaně) taky zklamalo, protože celé stálo na úplně stupidním nápadu. Vznikl sice v opilosti, ale stejně. Titul jsem četla osm dní, ale ty mi připadaly jako rok a neuvěřitelně mě to nebavilo. Odpusť mi. Megan by se dala definovat jako kniha s promrhaným potenciálem, ze které se vyvrbil naprosto zapomenutelný příběh. Viděla jsem ne úplně nadšené názory, které tipovaly, že by mohl bavit mladší publikum (cca 15 let), ale já to četla doslova v patnácti a skončilo to fiaskem. Ušetřete si nervy, nestojí to za to.... celý text

Eleanor se má vážně skvěle 2017, Gail Honeyman

Tahle kniha se tváří poměrně předvídatelně a prokouknutelně. Šla jsem do ní s tím, že si přečtu něco celkem vtipného o ženě lehce vybočující ze společnosti s problémy se sociální interakcí. A “Eleanor” taková je – do určité chvíle. Popisuje hrdinčin osamělý život a než se knížka dostane k temnějším věcem a k odhalování něčeho hlubšího, chvíli to zabere. V jeden moment jsem měla problémy číst dál a udržet pozornost. Prosím, nevzdávejte to, ten příběh ze začátku jen pokládá základy, na kterých později staví. Protože tenhle počin klame tělem, další vývoj mě překvapil a pak už bylo těžké se odtrhnout. Je fajn, že je příběh zakončen na pozitivní notě, nicméně se Eleanor ze všeho začala vyhrabávat trochu podezřele rychle, což mi nepřijde úplně realistické. Celkem bych “Eleanor se má vážně skvěle” označila jako milou, vtipnou, hořkou, někdy fakt depresivní story, od které budete odcházet v hořkosladkém rozpoložení. Asi nechci prozrazovat víc, zkuste ji, třeba vás překvapí jako mě. 4,5*/5*... celý text

Zloděj blesku 2009, Rick Riordan

Populární middlegrade série, do níž jsem se pustila především kvůli řecké mytologii, která je prostě láska. Nedozvěděla jsem se o ní žádné novinky, ale když s ní chcete seznamovat mladší čtenáře, tak Zloděj blesku a ostatní díly rozhodně budou mít nějaký efekt, protože to info předávají nenásilnou cestou. Děj se dá poměrně snadno předvídat, ale lze nad tím přivřít oči, jelikož jde o middlegrade, jak už jsem zmínila. Také mi vadilo, jak se hrdinové nechali strašně snadno nachytat, chyběla jim úplně základní obezřetnost a padli skoro do každé pasti. Plus mě poněkud otravovala postava Grovera. Mouchy to má, kdybych knihu četla jako mladší, asi bych si z ní odnášela lepší dojem, ale i přes odlišnou cílovou skupinu jsem si čtení užila. Nejlepší byly asi názvy kapitol – ty nezklamaly snad nikdy – a Annabeth, která se jednoznačně stala mou oblíbenou postavou.... celý text

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel 2012, Jonas Jonasson

Od Staříka jsem měla nemalá očekávání, která dokonale naplnil. Příběh se dělí na dvě dějové linky střídající se po kapitole – jedna pojednává o tom, k čemu všemu se Alan Karlsson stihl za svých sto let nachomýtnout, a ta druhá o současnosti, kdy (překvapivě) vylezl z okna, zmizel a po cestě potkal zajímavý lidi. Třeba paní, co chová slona. Současná linka mi přišla zábavnější, v té z minulosti už se chvílemi vyskytovalo moc politiky, tím pádem se stala lehce únavnou. Stejně jako v Analfabetce se v knize nachází plno situačního humoru, absurdit a šílených náhod, takže je třeba to brát s nadsázkou, nicméně mě přesně tenhle typ vyprávění strašně baví. Jestli máte rádi situační humor a bláznivý zápletky, jděte do toho, je to výborná oddechovka. 4,5*/5*... celý text

Hate List 2018, Jennifer Brown

Ne až tak populární kniha, přitom vychvalovaná. Očekávání jsem měla – ne přepálená, ale měla. Hate list je naplnil dokonale a možná je ještě předčil. Sice se jedná o dílo o school shootingu, ale moc se neřeší samotný akt – především jeho dohra a dopad. Na celou věc nahlížíme z perspektivy Valerie, holky Nicka, kluka, co tu školu vystřílel. Příběh je prokládaný krátkými flashbacky z toho osudného dne. Valerie po většinu děje dostává strašnou bídu – a proč vlastně? Nic neudělala, akorát s Nickem psala Hate list, seznam lidí a věcí, které nesnáší. Rodiče a všichni okolo jí opovrhují, chovají se k ní příšerně, její kamarádi s ni nechtějí mít nic společného. Jen si představte, že si o vás vaši nejbližší myslí, kdovíjakej nejste vrah, i když jste se vrhla v obraně před spolužačku a schytala kulku do stehna. Nicméně podle nich si stejně zasloužíte přístup “nejradši bych tě vydědil”. Stane se z ní obětní beránek, protože není na koho jiného hodit všechny ty mrtvé. Škola byla vystřílená někdy před koncem školního roku, a když se Val vrací do školy po prázdninách, má to fakt těžký. Nikdo se s ní nebaví, lidi na ni hází obviňující pohledy. Valerii se dějou takový sračky, že vám nezbývá, než s ní soucítit. Neměla o Nickově záměru ponětí, je celou událostí otřesená, plus se jí zabil kluk, kterého milovala. Nejde jí do hlavy, jak to, že na Nickův plán nepřišla, přemýšlí, jestli ty lidi vlastně zabila, když připsala jejich jména na seznam (Nick totiž na dost lidí ze seznamu střílel a šlo o jeho hlavní cíle). A do toho všeho se začíná rozpadat vztah jejích rodičů. Ale i přes sympatizaci a lítost vůči Val chápu všechny zúčastněné strany. Pozůstalí potřebují na někoho hodit vinu, ale nemají na koho, protože Nick spáchal sebevraždu hned po střelbě. Valerii se strašně křivdí, a je naprosto pochopitelné, že jí to vadí a Nick už měl plný zuby neutuchající šikany, tak se rozhodl provést totální masakr. Stejně jako Valerii se čtenáři nedostane odpovědi na otázku, proč to Nick udělal – stoprocentně k tomu velkou měrou přispěla šikana, ale co přesně se mu honilo hlavou ve chvíli, kdy střílel do spolužáků, nikdy s jistotou vědět nebudeme. Bylo by fakt zajímavý celou situaci vidět Nickovýma očima a znát události k ní vedoucí. Konec skýtá naději, lidi začnou konečně chápat, že Valerie v tom má prsty asi jako pes, co šel zrovna kolem školy a očichával obrubník. Silný psychologický čtení, rezonuje dlouho a nepouští se snadno z hlavy. 4,5*/5*... celý text

Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru 2015, Benjamin Alire Sáenz

Aristotela a Danteho jsem si chtěla přečíst strašně dlouho. Byla jsem přesvědčená o tom, že je to kniha přímo pro mě. Stáhla a přečetla jsem si totiž ukázku z Goodreads a byla jsem nadšená, chtěla jsem číst dál. Bohužel se jedná o trochu starší knížku, dotisky nejsou a tudíž se ve fyzické podobě shání dost špatně. Když jsem ji objevila v knihovně, považovala jsem to za znamení a samozřejmě jsem si jí půjčila. Za začátku to na knihu přímo pro mě úplně nevypadalo, cca prvních 60 stran se mi nedařilo začíst a byla jsem z toho zklamaná, protože jsem strašně chtěla, aby mi sedla. Zároveň jsem už kus četla a nebyla jsme s to pochopit, proč se mi teď nečte tak snadno. Možná to bylo českým překladem, možná špatným rozpoložením, možná nedostatkem popisů, nevím. O vzhledech hrdinů toho moc nevíme, v podstatě se popisují jen ty nejnutnější skutečnosti nutné k vyprávění příběhu, což mi zprvu celkem vadilo, pak jsem si zvykla. Styl psaní je obecně velmi stručný, ale i přesto ze slov sálá široká škála emocí. A mimochodem, rodiče tu hrají docela velkou roli, jsou plnohodnotnými postavami, které neřeknou sotva tři věty jen proto, aby se o nich vědělo, jak je v YA knihách často zvykem. Nicméně po prvních desítkách stránek už se vše vylepšilo, já se dostala do správného rozpoložení a čtení si začala dost užívat. Hlavní hrdinové mi přirostli k srdci a bylo snadné s nimi soucítit, především s Aristotelem, protože téma zmatenosti, hledání sebe sama, smyslu života a tak nějak všeho je mi (a spoustě jiným) blízké. Aristoteles a Dante rozhodně stojí za přečtení, ráda bych si jednou pořídila svůj anglický výtisk, jelikož bych si ji stoprocentně chtěla přečíst znovu. Po dočtení jsem si z A&D vyloženě nesedla na zadek, takže tehdy bych jí dala asi 4*, ale teď, když ty pocity z ní uzrály, je to jasných 4,5*.... celý text

Balada o ptácích a hadech 2020, Suzanne Collins

Potom, co jsem dočetla trilogii Hunger games jsem se na Baladu o ptácích a hadech neboli prequel k téhle sérii fakt těšila. Série Hunger games mě bavila, jelikož je super čtením, když máte chuť na něco akčnějšího a dobrodružnějšího, u čeho se dá snadno vypnout. Strávila jsem s ní prázdniny a ráda si ji někdy přečtu znovu. To se ovšem úplně nedá říct o Baladě. Od téhle pětisetstránkové bichle jsem očekávala, že budu sledovat přerod Snowa k hlavnímu záporákovi, nějaký jeho vnitřní souboj a zároveň se dozvím víc o začátcích Hladových her a nějaké zajímavé detaily a spojitosti. To se sice stalo, a když jsem se na začátku začetla, bylo to jako vracet se na místo, který důvěrně znám. Bylo příjemný cítit ten stejný vibe jako při četbě původní trilogie. Po nějaký době jsem z Balady už ale nebyla tak nadšená. Děj se podivně táhl, byl plný Snowových myšlenek, které mě po chvíli už tolik nezajímaly. Tomuhle problému by podle mě pomohly dva pohledy, Snowův a Lucy Gray – příběh z pohledu Lucy by mě fakt zajímal, protože mi přijde jako vcelku zajímavá postava a v průběhu knihy jsem se o ní příliš věcí nedozvěděla. Líbilo by se mi vědět, jak to cítila ona, přičemž by se to tak netáhlo, takže bych Baladu nemusela číst měsíc. Romantická linka mi přišla hodně lámaná přes koleno a působila uměle. Mezi Snowem a Lucy nebyla žádná, ale fakt žádná chemie a ten jejich románek jsem jim nevěřila. Romantická linka nebyla vůbec třeba a trochu tam vidím snahu nacpat ji do příběhu za každou cenu ‍️. V knize se v podstatě nevyskytuje žádná postava, ke které bych si vybudovala pozitivní vztah, nejvíc jsem se dokázala vcítit do Sejana a tím to hasne. Tahle skutečnost není nutně špatná, jen mi zrovna nepomáhala v kombinaci s víceméně nudným a rozvláčným dějem. Po táhlém ději přišel šíleně zrychlený konec, děj vyeskaloval rychlostí pěny, která se hrne z hrnce, když do něj dáte těstoviny a sporák pustíte na max, takže jsem ani pořádně nepobrala, co se děje, a byl konec. Z hlediska psychologie a nějakého přerodu – ke konci možná rychlejšího, než bych chtěla (Snow se nejdřív mění postupně, ale pak to bere rychlý obrat), knihu mohu doporučit a ve výsledku jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale stejně mi přijde, že kdyby nikdy nevznikla, nic by se nestalo. Nic zvlášť zajímavého ani mindblowing jsem se nedozvěděla, jen nějaké drobné souvislosti, které mi za časté nucení se do čtení úplně nestály. Ale trochu jsem nakoukla do výcviku mírotvorců, což bylo fajn. 3,5*/5*... celý text

Nebe je všude 2015, Jandy Nelson

K téhle knize mám takový love-hate relationship. Na jednu stranu jsem z mnoha věcí v ní fakt nadšená, na druhou stranu jsem jí mnohdy měla chuť hodit do kouta a nikdy ji nedočíst. Zážitek mi především kazil ten šílený milostný trojúhelník a chování hlavní postavy Lennie. Ta se totiž chovala neskutečně sobecky a svým několikaměsíčním truchlením po smrti své sestry Bailey totálně zanedbávala až ignorovala ostatní členy rodiny i nejlepší kamarádku. Aniž by si uvědomila, že její babička a strýc taky Bailey ztratili, taky truchlili, taky se jim po ní stýskalo. Čímž pomalu přicházím k milostnému trojúhelníku. A tak se z knihy o ztrátě blízké osoby takřka stává romance. Týpek 1 jménem Joe je hudebně velmi nadaný, do školy nedávno přistoupil a do Lennie se velmi rychle zamiluje. Možná až moc rychle. Jí se taky líbí, ale je tu Týpek č. 2 jménem Toby. Toby chodil s její (nyní již) mrtvou sestrou a jako jediný ji samozřejmě dokáže pochopit. Protože strýc a babička asi vůbec neexistují. No a proto si s ním začne. Líbaj se, pak se něco stane s Joem, Lennie je do Joea děsně zamilovaná a nechápe, jak se jí mohl líbit Toby. No ale pak je zase v Tobyho přítomnosti a opět ji k němu něco hrozně přitahuje. Jako jasně: Toby ztratil přítelkyni, Lennie sestru. Klidně si můžete povídat, skamrádit se a navzájem se chápat, ale tohle? Toby i Lennie si uvědomovali, že je to trochu divný a k Bailey celkem neuctivý, ale stejně v tom pokračovali. Přičemž jediný, co je spojovalo, byla její smrt. Takhle to nějakou dobu jde dál, než je jednoho dne Joe nachytá, z čehož je logicky zraněný a na Lennie se nemůže ani podívat, jednak protože v tý době spolu už v podstatě chodili, jednak protože se mu už podobná věc stala a Lennie o tom věděla. Jo, Lennie to podělala. To si sice uvědomí, ale když se to pak snaží vyřešit, podělá to ještě víc. Fakt mi někdy nedocházelo, co se týhle holce honí hlavou. Ale to všechno je samozřejmě omluveno jejím truchlením, který ale trvá už přes dva měsíce. Na druhou stranu jsem v životě zatím nikoho neztratila, takže můžu jen těžko soudit. Každá ztráta je jedinečná a reakce Lennie by se tím určitě zčásti omluvit daly, ale potom už se prostě jen chovala jako kráva a její chování už bylo za hranou. Na konci se ale všechno vyřeší a je to tak, jak to mělo být už předtím (Lennie si to vyjasní se členy rodiny a kamarádkou Sarah a skončí s tím správným klukem), takže s koncem jsem byla spokojená. Ale abych na to pořád jen nenadávala, dost věcí se mi fakt líbilo. Například ta překrásná grafika, básničky u některých kapitol, zapojení hudby do děje (Lennie hraje na klarinet) nebo nádherný styl psaní, stejný jako v Dám ti slunce. S Dám ti slunce ale tuhle knihu nemůžu vůbec srovnávat, nesahá jí ani po kotníky. Přesto v sobě má své kouzlo, které pro mě bylo přebito fakt hroznou hlavní hrdinkou a celým love trianglem. Nebe je všude je bezpochyby krásnou knihou. Ať už se jedná o lyrický jazyk, popisy, docela velký prostor zasvěcen hudbě, pěkné citáty, poselství nebo bezvadnou grafiku. Negativní věci ovšem dost převažují nad těmi pozitivními aspekty, proto jen 2,5*/5*.... celý text

Úzkosti a jejich lidé 2020, Fredrik Backman

O autorovi a jeho knihách jsem ze všech stran slyšela mnoho pozitivního, a když jsem zaregistrovala, že mu u nás vychází nová kniha, rozhodla jsem se ji zkusit. Hlavním tahákem pro mě byla anotace, která zněla geniálně a zároveň potrhle; trochu mi připomínala knihy Jonase Jonassona. Přidejte k tomu spoustu nadšených recenzí, naznačte rozebírání témat jako úzkost a psychické zdraví a máte mě v pasti. Úzkosti a jejich lidé jsou prezentovány jako komedie, což není tak docela pravdivé označení. Ano, sice jsem se mnohokrát nastalými situacemi, chováním postav nebo dialogy opravdu bavila, ale nejedná se o grotesku. Většinu času jde spíš o hořkosladký společenský román, kdy nahlížíme do ne zrovna ideálních životů postav. Kniha se zabývá obyčejným životem, lidskými pochybami, srovnávání se s ostatními, mezilidskými vztahy, psychikou nebo třeba tím, že život nemáme nikdo zcela pod kontrolou a že je to naprosto v pořádku. Na pozadí toho všeho se odehrává šílené přepadení zajímavé skvadry lidí během prohlídky bytu. Možná by to mohlo působit trochu nudně, ale v Úzkostech nechybí zvraty a nějaké to napětí. Zároveň jsou velmi čtivé, mimo jiné i díky ukončování kapitol uprostřed děje. Moc mě bavila hra se čtenářem, kdy člověka, který přepadne zájemce na prohlídce bytu představuje jako individuum, z čehož není jasné, zdali se jedná o muže či ženu. Podobná věc se děje ve chvíli, kdy Backman na začátku představuje postavy, které se do příběhu připletou až za necelých sto stran. I přes velké množství pro dějovou linii důležitých osob, kterých je přes deset, jsem neměla velké problémy rozlišovat kdo je kdo, jelikož si postavy nejsou svými vlastnostmi a chováním moc podobné. Jejich diverzita zároveň vytváří vtipné a zajímavé prostředí, kde se spolu všichni učí vycházet a porozumět si. Většina postav je plastických, s vývojem. Někam se posunou, něco jim dojde nebo začnou řešit problémy, které v životě mají. Do protagonistů se dalo snadno vcítit, nejvíc jsem se dokázala ztotožnit s psycholožkou Nadiou, která se v průběhu dospívání cítila prázdně, zbytečně a smutně bez zjevné příčiny, a s bankéřkou Zarou, kterou trápí výčitky svědomí a trpí úzkostnými poruchami. Závěr považuju za uspokojivý – příběh se hezky uzavírá, problémy se začínají řešit a je ponechán prostor i určité naději, že to s hrdiny dopadne dobře. Stejně jako celá kniha se nese na hořkosladké vlně a zanechal ve mně smíšené pocity. Po chvále, jaké se Backmanovým knihám dostává, jsem logicky měla nemalá očekávání, která byla naplněna přesně tak, jak jsem si představovala. Čekala jsem především zábavnou, lehce bláznivou knihu s přesahem, čehož se mi dostalo, tudíž jsem spokojena. 4,5*/5*... celý text

Enigmatické variace 2020, André Aciman

Tak. Moje třetí kniha od Acimana a první zklamání. Enigmatické variace jsou rozděleny na pět částí (dalo by se říct novel) z nichž první tři byly fajn, ale další dvě mi dojem z četby úplně zkazily. Celá kniha je o láskách protagonisty Paola; mapuje jeho milostný život v průběhu let. V části číslo 1 “První láska” se Paolo vrací do Itálie a vzpomíná na Nanniho, svou první lásku. Fakt dobrý start a slibný začátek, ta atmosféra je skvělá, vyústění rovněž. V druhé části “Jarní únava” vypráví o vztahu s Maud, což je taková pohodová část, hezky se to četlo, ale nic ohromujícího. Třetí část “Manfred” je o Paolově zamilovanosti do Manfreda, hot týpka, kterého potkává na tenise. Taky pěkná část. No a čtvrtá část “Hvězdná láska” to celé zkazila. Paolo je v tuto chvíli ve vztahu s Manfredem, o kterém roky snil. Potká ale Chloe, do které byl zakoukaný na vysoké škole. První den se spolu vyspí a říkají si, jak se milují a druhý den se nenávidí a nedokáží se na ničem shodnout. Prostě jednorázová aféra. Pak se čtyři roky nevidí, znovu se potkají a stane se to samé. Tohle se zopakuje asi ještě jednou nebo dvakrát. Oba dva jsou potom asi od jejich druhého setkání ve vztahu (Paolo s Manfredem, Chloe má manžela a dítě). Když se ho Chloe ptá, jestli o jejich aférkách ví Manfred, Paolo odpoví něco ve stylu “Ne, ale kdybych mu to řekl, stejně by mu to nevadilo.” Podvádění se tu bere jako něco, nad čím každý druhý jen mávne rukou a je mu to úplně jedno, i když to třeba tuší. Manfreda mi bylo fakt líto. Pátá část “Abingdon square” pojednává o Paolově (možná lehce platonické) zamilovanosti do jedné mladé slečny spisovatelky, se kterou se párkrát sejde, ale nic z toho nevzejde. Nic moc, ale ok. Nechápu úplně zbytečný zvrat na konci, kdy Paolo odejde ze schůzky s mladou spisovatelkou domů a následuje odhalení, že je ženatý s Claire, ženou, kterou jsme v knize potkali už dříve jako jeho známou. Jinak styl psaní je opět skvostný, nechybí bohaté popisy; Enigmatické variace se krásně, plynule četly – to ale zcela nevynahrazuje hořkou pachuť, kterou jsem obrazně cítila po dočtení. Kdyby Aciman pokračoval na vlně prvních třech částí, byla bych víceméně spokojená. Celý požitek zkazil především “Hvězdnou láskou”, to bylo docela utrpení číst.... celý text

Srdcerváči. Kniha 4 2021, Alice Oseman

Muffin a čaj 2018, Theo Addair (p)

Když něco zaslechnu o téhle knížce, většinou se jedná o něco jako: „To je ale milá oddechovka”. Dovolte mi odporovat. Já do toho šla s tím, že si chci přečíst něco, co lidi chválí, mě to zaujalo, u čtení si odpočinu a navrch to ještě napsal český autor. Nejdřív to nastiňovalo takovou milou knihu, ale pak jsem zjistila, že to není (jen) fluffy romance o které všichni mluví. Já neříkám, že tam nejsou milé chvíle, ale kniha se zabývá mnoha těžšími tématy, která třeba někoho, kdo si něčím podobným prochází, můžou dost překvapit. Vlastně kohokoliv, kdo to nečekal. A tak si v hlavě jen říká: „Proč se o tom nikdo nezmínil? Vždyť mi to skoro připadá jako heavy contemporary.” Jo, ten člověk jsem já. A právě proto, že se tam nachází úzkosti, nepřijetí, šikana a podobné záležitosti, ve mně kniha docela rezonovala a zasáhla mě víc, než bych čekala. Fakt jsem chvílemi měla pocit, jako by ten text byl napsán přímo pro mě. Postavy si k sobě postupně hledají cestu, jejich vztah prochází pěkným vývojem a není to jen růžový. Jejich rozmluvy a debaty mi přišly dost zajímavý a esej na konci, jež napsal Kit, byla fakt výborná. Hloubavá. Asi mou jedinou výtkou je opakování pohledů. Příběh je vyprávěn jak z perspektivy Daniela, tak Kita, a konec kapitoly z pohledu jednoho je začátkem kapitoly z pohledu druhého. Popis situace je tam tudíž dvakrát a zvláštně se překrývá. Nejdřív mi to trochu vadilo, ale pak jsem si zvykla. Ruší to ovšem plynulost příběhu, kor když kapitola končí nějakým zvratem, nebo překvapivým zakončením. Moc nechápu epilog na konci, když následně vyšel druhý díl, ale třeba měl být Muffin a čaj původně standalone, co já vím. Netušila jsem, že z toho budu tak nadšená - 4,5*/5*... celý text

Smrtka 2018, Neal Shusterman

Smrtka je docela populární sérií, na níž jsem si už nějaký ten pátek brousila zuby a v lednu 2021 jsem se konečně dostala k prvnímu dílu. Zprvu mě čtení tolik nebavilo, jelikož rozjezd je pomalejší a jde především o seznamování se světem. Napětí ale postupně graduje a společně s ním i čtivost a zvraty – člověk pak jen otáčí stránku za stránkou, protože chce vědět víc. S knihou mám ale malý problém, a to nedovysvětlené věci nebo události, o kterých bych fakt ráda věděla víc, ať už se týkají světa nebo děje. Předpokládám ale, že se k nim autor vrátí v dalších dílech, tak uvidím. K fungování světa mám pár otázek, ale jinak mi přijde pěkně vymyšlený. Střídání úhlů pohledů taky kvituju, stejně jako zajímavé myšlenky, jež jsou v příběhu obsaženy. No a romantická linka... mi přijde trochu nepodařená. Mezi Rowanem a Citrou není v podstatě žádná chemie a jejich vztah se předtím, než si vyjevili své city, prakticky nevyvíjel. Spolu trávili minimum času a v těch chvílích se tam vyskytovala jen určitá náklonnost/přátelství, většina náznaků zamilovanosti byla jen v myšlenkách jednoho nebo druhého. A pak najednou přijde věta „Zamilovala jsem se do tebe”. To mi prostě nedává smysl. Instantní láska bez vývoje. Tak či tak mě čtení Smrtky i přes menší výhrady bavilo, jedná se o dobrou dystopii, chápu, proč je tak chválená a chystám se pustit do dalších dílů. neskákám z toho do stropu, ale dobrý - 3,5*–4*... celý text

Eleanor & Park 2014, Rainbow Rowell

Eleanor a Park je příběh o dvou outsiderech, kteří se jednoho dne potkají ve školním autobuse. Postupně si k sobě hledají cestu a jak asi tušíte, vznikne z toho lovestory. Tahle lovestory je ale odlišná od většiny jiných – je dost reálná. Není to láska na první pohled, v jejich vztahu se nachází určitá neohrabanost, nejistota, tak jako to u prvních vztahů bývá. Hlavní hrdinové taky nejsou modelové, kteří působí, jako kdyby se zhmotnili z titulní stránky módního časopisu: Eleanor je zrzavá holka s nadváhou, která nosí výstřední oblečení a Park je napůl Korejec, kterému stejně jako Eleanor chybí nějaké to sebevědomí. Kniha je zasazena do osmdesátých let, ale prakticky jediné, co na ně přímo odkazuje (když nepočítám absenci různých moderních technologií), jsou kazety. Bez nich bych snad ani nepoznala, že se příběh neodehrává někdy v současnosti. Jedná se o velmi čtivou záležitost s několika skvělými zvraty a především v poslední třetině děj nabírá docela velký spád. Mimo vztah Eleanor s Parkem se tu ale řeší i jejich rodinné zázemí a o něco vážnější témata. Velké plus také dávám za ten konec, jenž je opět dost reálný. Upřímně řečeno si nedokážu představit zakončení, které by tam sedlo víc. A kdybyste se do knihy chtěli vrhnout v angličtině, nemějte strach. Jazyk je opravdu jednoduchý, takže ji, myslím, v pohodě zvládnete, i když se čtením v AJ teprve začínáte. Když to shrnu, jsem celkem nadšená a hlavně mile překvapena. Na další knihy Rainbow Rowell už si brousím zuby a v budoucnu se do nich určitě plánuju pustit.... celý text

Kulička 1968, Guy de Maupassant

Hlavním motivem nebo myšlenkou díla je především zobrazení pokrytectví v mnoha podobách. Tento motiv se opakovaně objevuje v různých částech povídky. Například ve chvíli, kdy Kuličku v dostavníku všichni nejprve odsuzují, ale když vytáhne košík napěchovaný jídlem, najednou jim je vhod a jídlo bez většího zaváhání přijmou. Podobná situace nastává v případě, kdy je Kuliččina profese jakožto jediný prostředek k vycestování z Tôtes (místa, kde se zastaví v hostinci) velmi výhodná a přes pohrdání, které k Alžbětě ostatní projevovali, ji najednou usilovně přemlouvají k tomu, aby se dala do práce, jelikož je to pro ně momentálně užitečné. Dalším motivem je předsudek, který se v povídce několikrát objevuje, a to vůči Kuličce. Předsudky a pohrdání ostatních se odvíjí od jejího zaměstnání – prostituce. Všichni se na ni koukali skrz prsty a považovali ji za něco míň kvůli tomu, že je nevěstka. Kdyby netušili, čím se Alžběta živí, určitě by na ni pohlíželi trochu jinak. K tomu se také váže skutečnost, že zbylé osazenstvo automaticky předpokládalo, že pro Kuličku přeci nemůže být žádný problém vyspat se s Prušákem, když to je přeci její práce a chodí za ní každý z Rouenu. Motiv číslo tři, jenž se prolíná celým příběhem a hraje v něm zásadní roli, jelikož vytváří hlavní zápletku, je láska k vlasti. Prušáka Kulička odmítla především kvůli vlastenectví, a kdyby se tak nestalo, cestující by směle pokračovali dál a na příběhu by nebylo nic moc zajímavého. Od vlastenectví se zkrátka odvíjí hlavní dějová linie a díky němu dochází k hlavnímu konfliktu. Vzhledem k tomu, že jsem o autorovi už slyšela a Kulička je jednou z jeho nejznámějších povídek, jsem očekávala, že dílo bude mít jistou úroveň, a že asi bude nějakým způsobem výjimečné. Zároveň jsem očekávala především čtivost, přehlednost a svižný děj. Všechny tyto aspekty Kulička má, očekávání byla splněna, takže jsem spokojená.... celý text

Na co slova nestačí 2020, Brigid Kemmerer

Zase přicházím s tak trochu nepopulárním názorem – spousta lidí, která Slova četla, tvrdí, že jim sedla mnohem víc než Dopisy. Jak už asi tušíte, já jsem na druhé straně barikády. Možná za to může obří hype, který se okolo téhle knihy vytvořil (protože #humbooktip) a s ním spojená vysoká očekávání. Ale když Slova porovnám s Dopisy ztraceným, tak vidím docela velký rozdíl v tom, jak moc mě jednotlivé tituly bavily a zasáhly. Název Na co slova nestačí je v podstatě definice slovního spojení “spousta různých heavy témat”, což mi přišlo jako kámen úrazu číslo jedna. Témat a problematik se tam řeší fakt požehnaně, ale vždycky o ně autorka jakoby zavadí a pak jde dál, moc je nerozvádí. Takže výsledný dojem z toho, co mi chtěla předat je takový.... nijaký? Prostě moc témat na málo stranách. Kámen úrazu číslo dva jsou postavy. Je to sice dost subjektivní záležitost, ale mně hlavní postavy nesedly zdaleka tolik jako u Dopisů. Byly takříkajíc v pohodě, ale nijak zvlášť jsem s nimi nesympatizovala. Dost možná to bude souviset s tím, že i problémy a situace, které oba dva řeší, jsou mi v mnoha ohledech vzdálené. Daleko víc mě zajímal Declan z Dopisů (který se v tomto volném pokračování taky vyskytuje), a to asi není úplně dobře, když je hlavní postavou Rev. Takhle, ne že by Rev nebyl zajímavý, ale Declan mi je jakožto postava bližší, dokážu se do něj víc vcítit. A kámen úrazu číslo tři, dost možná ten největší: neucelená linie příběhu. Celá story je tak trochu bez cíle, děj nespěje k nějaké události – v tomhle se s Dopisy Slova liší asi zdaleka nejvíc. Romantická linka mi taky moc nesedla, přišla mi celkem instantní a rychlá, ale sto lidí, sto chutí – to je přeci jen můj problém. Ale musím uznat, že mnoho pasáží je opravdu heavy a občas to i na mě bylo fakt silný kafe. Když to vezmu kolem a kolem, Na co slova nestačí je fajn kniha, které neschází čtivost, a chápu, proč se stala čtvrtým Humbooktipem. Ráda jsem se dozvěděla víc o minulosti Reva, jen mi Slova nepřijdou tak skvělá jako ostatním. 3,5*/5*... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Kniha se dělí na tři části – nejdřív vypráví Mira, pak se dozvídáme o generaci před ní, jež si prošla válkou: její babičce, dědovi, matce a matčině sestře Haně, a poslední cca třetinu odhalujeme, co se stalo Haně, čím vším si prošla, proč je tak zamlklá a chová se trochu podivně. I když je příběh vyprávěn retrospektivně a skáče se v něm v čase, tak se četl lehce. Všechny části jsou dobře propojené a postupně se odkrývá Hanina minulost. Vyhovoval mi i pěkný, čtivý styl psaní a postavy jsou vykresleny velmi plasticky, tudíž se do nich dá snadno vcítit. Bezpochyby jde o silný příběh, kolikrát jsem si poslední část musela dávkovat a při čtení mi nebylo úplně dobře, jelikož část číslo tři je ze všech nejdepresivnější, nejsilnější. Celkově je příběh podán dobře a téma zpracované hezky. Poprask a hype kolem Hany chápu, ale kniha mě asi nezasáhla tolik jako ostatní. Přesto ji můžu velmi doporučit a určitě mám v plánu si přečíst i ostatní knihy Aleny Mornštajnové, jelikož tohle dílo se opravdu vyvedlo. 4,5*/5*... celý text

Noci běsů 2020, Kateřina Šardická

Z knihy dýchá sychravo, taková melancholická a chvílemi i znepokojivá atmosféra – ideální kniha na podzimní večery. Chvílemi jsem měla pocit, jako kdybych opravdu byla v zapadlé vesničce v pohraničí a prožívala všechny emoce společně s hrdiny. Atmošku Katka prostě umí, o tom jsem se přesvědčila už u Zmizení Sáry Lindertové. Také musím pochválit obálku a ilustrace, ty se moc povedly a krásně korespondují s výše zmíněnou atmosférou. Neurčité časové zasazení je bezesporu zajímavým prvkem, ale i když jsem se ten fakt snažila přijmout co to šlo, stejně mě rušila slovíčka jako izolepa, sanitka, mikina nebo časopis, protože se do mé představy o vesnici, kde lidé věří starým pověrám a legendám, prostě vůbec nehodily. Děj první dvě třetiny knihy krásně plynul, sem tam se objevilo něco jako malý zvrat, ale pak přišla poslední třetina, kde se toho najednou stalo spoustu na málo stranách. Plejáda zvratů a zrychlení tempa, skoro jako kdyby se někdo vzpomněl, že má určité rozsahové omezení a musí se vecpat do 300 stránek, tak rychle nacpe všechny zvraty na posledních sto stran. Také se přeskočí tři noci (za sedmou nocí následuje noc jedenáctá), což opět narušuje určitou konzistentnost vyprávění. Otevřený konec tomu moc nepřidal, děj se utl v nejzajímavějším momentě a tím jsem byla lehce vyvedena z míry, ale autorce to dokážu odpustit. Suma sumárum, Noci běsů nepovažuju za dokonalou knihu, ale i přes pár výhrad jsem si její čtení moc užila a dost pravděpodobně se do ní někdy pustím znovu především kvůli atmosféře a skvělému námětu vycházejícímu ze slovanské mytologie.... celý text

Farma zvířat 2000, George Orwell (p)

Bezpochyby nadčasové alegorické dílo. Až neuvěřitelně přesný náhled do společnosti. O prázdných slibech, lžích, překrucování. O totalitě a části historie bývalého SSSR, ruské revoluci. Asi je nejlepší do knihy jít bez většího množství informací, jelikož vzhledem k jejímu rozsahu byste jinak věděli všechno. Přečtení nelituji ani náhodou, a chystám se i na autorovu knihu 1984. Farmu zvířat bez potíží přelouskáte během necelé hodiny, tak ji zkuste, protože za moderní klasiku není považována náhodou. zajímavé čtení, 4–4,5*... celý text