adela.hol přečtené 212

InTyMně 2019, Markéta Lukášková

S autorkou jsme stejný ročník, takže při popisu jejího dětství a dospívání na mě dopadla ta pravá nostalgie. Ano, přesně takhle se všechno odehrálo. V knize vypíchla věci, co dnešní generace nepochopí a my jsme tím dennodenně žili. Kniha nebyla ale jen humorná, měla v sobě i vážné téma úzkostí, nízkého sebevědomí a pochybností, které autorka vtiskla postavám svých dalších knih. Což znamená, že už ty postavy také člověk vidí jinýma očima a víc je chápe. Za mě opět skvěle napsané, autorčin styl mi prostě sedí.... celý text

Příběh služebnice 2017, Margaret Atwood

Kniha přečtena kvůli čtenářské výzvě, znovu bych si ji ale už určitě nepřečetla. Námět zajímavý, dobře se to četlo, ale zároveň jsem měla pocit, že se za těch 300 stran vlastně nic nestalo. Ze začátku jsem měla problém rozeznat, co je aktuální a kdy zrovna hlavní hrdinka začíná vzpomínat. Čekala jsem také víc scén s ostatními postavami, aby je čtenář poznal. Takto viděl akorát sblížení s velitelem přes hraní scrabble a pak jen to, že i přes všechny ty zákazy existuje nějaký klub, kde najednou nikdo nic neřeší a dělá si co chce. Scény hlavní hrdinky a Nicka by se asi daly napočítat na prstech jedné ruky. Stačila jedna noc a jaká náhoda, že měli štěstí, že při jejich dalších nocích už je nikdo neviděl. Celé to bylo popsané na jedné stránce a rovnou s tím, že asi se to těhotenství povedlo. Vím, že má kniha druhý díl, tudíž je možné, že některé věci jsou tam zase dovysvětlené, ale i tady to podle mě šlo rozvinout lépe.... celý text

Poslední aristokratka 2012, Evžen Boček

Ani jsem nečekala, jak moc mě bude knížka bavit. Z filmu jsem viděla asi půl hodiny a vlastně jsem nechápala o co tu má jít a co tu má být vtipné. Zato v knize to šlape od samého začátku, nebylo tam jediné místo, kde bych se nudila. Kolikrát jsem se musela zasmát i nahlas. Opravdu to bylo pro mě příjemné překvapení a s chutí se pustím do dalších dílů.... celý text

Bajky barda Beedleho 2017, J. K. Rowling (p)

Po čase návrat do světa Harryho Pottera a jako vždy jsem nadšená. Napsat doplňkovou knížku, aby všichni věděli, o čem je v tom posledním díle řeč, se Rowlingové opět povedlo. Líbily se mi samotné bajky, jejich ilustrace i Brumbálovy komentáře. Všechno to do sebe znovu skvěle zapadalo.... celý text

Povídky, které pomáhají 2022, Michal Viewegh

Výborný nápad, který byl skvěle zpracován. Ze všech povídek byly asi jen tři, které mě nezaujaly. Zbývající povídky za mě originální, čtivé a u spousty z nich vedl závěr k zamyšlení.... celý text

Pan Romantik 2021, Leisa Rayven

To byl přesně ten typ romantiky, který mám ráda. Pomalé sbližování plné sexuálního napětí a poté už jen výbuch, který nelze zastavit. Ano, bylo to předvídatelné, ale jak zabránit tomu si Paula, Kierana nebo Caleba nezamilovat? Eden mohla sama se sebou bojovat, jak jen chtěla, ale neměla sebemenší šanci. U knížky jsem se odreagovala, dostala jsem řádnou dávku romantiky i nějakých peprnějších scén a zároveň jsem se i pobavila (jako např. u kliků s kachnou :-D ). Těším se až si dám jako oddechovku, mezi nějakými vážnějšími tématy, druhý díl.... celý text

Prokletý kraj 2021, Michaela Klevisová

Moje první kniha od autorky a určitě ne poslední. Autorka píše velmi čtivě, knihu jsem měla přečtenou za víkend a nemusel dělat pauzy, jistě bych ji přečetla na jeden zátah. Jednu hvězdu ubírám za postavy, které mi moc nesedly, nějak jsem si ani k jedné nenašla cestu. Závěrečné rozuzlení bylo zajímavé, ale nebyl to takový ten wau efekt, jaký jsem na začátku čekala. Každopádně na detektivky s Josefem Bergmannem se určitě chystám a jsem na ně zvědavá.... celý text

Kde zpívají raci 2020, Delia Owens

Jedním slovem ... DOKONALOST! Romantika spojená s detektivní záhadou a k tomu v ne zrovna typickém prostředí. Líbilo se mi střídání dvou časových linií, které se postupně propojovaly tím, jak Kya rostla. Milovala jsem pasáž, jak se postupně rodila její láska s Tatem, jak ji všemu naučil. A i když si to pak pokazil, stejně ji pořád miloval a snažil se ji chránit, jak jen mu to dovolovala. A úplně nejvíc mě dostalo, jak se vrátil Jodie a ukázal jí ty máminy obrazy, na kterých byla s Tatem už jako dítě a nemohla si to pamatovat. Tyhle osudové lásky zbožňuju. S Chasem to sice zprvu vypadalo na druhou velkou lásku, ale vlastně něco k ní cítit asi musel, když s ní byl tak dlouho bez toho, aniž by ji do něčeho nutil. To by pak ten pokus o znásilnění přišel mnohem dřív, nemusel by se předtím tvářit jako že ji má rád. Takže ty jeho úmysly byly takové nejasné. On sám možná nevěděl, co chce. Každopádně kapitoly se soudem a odhalování indicií kolem jeho vraždy mě bavily a i ten závěr, který se poodkryl až po dlouhých letech, odpověděl na zbývající otázky. Opravdu nádherná kniha, moc ji doporučuji a jsem zvědavá na filmovou verzi.... celý text

Příběh lvice Elsy 2009, Joy Adamson

Na filmové verzi Volání divočiny jsem vyrůstala a milovala ji. Teď jsem se díky čtenářské výzvě dostala i k té knižní verzi. Zatímco film převypráví první část knihy a kousek druhé (za mě perfektně), kniha zobrazuje události po filmu a doplňuje spoustu dalších, co se do filmu vejít nemohly. Spisovatelka a její manžel mají můj velký obdiv. Neměli to snadné a do poslední chvíle pro Elsu a její lvíčata dělali maximum. Jednu hvězdu ubírám za první část knihy, která paradoxně popisuje děj filmu, ale já občas při čtení utíkala myšlenkami jinam. Části se lvíčaty mě v této verzi bavily více.... celý text

Dopisy, které nikdo nečetl 2017, Iona Grey

Knihu jsem přečetla na doporučení kamarádky a zároveň jsem ji mohla zahrnout do čtenářské výzvy. Jedním slovem - pecka! Je sice pravda, že na začátku, než se Stella s Danem potkali, tak jsem se možná trochu nudila, ale pak už to nešlo zastavit. Během čtení jsem si v hlavě pokládala spoustu otázek, nechápala jsem proč se to něco stalo nebo proč tak postava jednala, ale postupně se všechno odkrývalo a dávalo to smysl. Stellu a Dana a stejně tak Jess a Willa jsem si zamilovala. Měli podobné osudy, ale zároveň rozdílné a prožívala jsem s nimi každou chvíli štěstí a bolesti. Na závěr ukáplo i několik slz, nešlo tomu bránit. Knížka je nádherně napsaná a dýchne na vás tolik emocí. Doporučuji všemi deseti!... celý text

Vlaštovka v bublině 2020, Markéta Lukášková

Poslední kniha z volné trilogie a jen potvrzení, že knihy autorky budu rozhodně číst dál. Její styl psaní mi naprosto sedí. V této knize se vrátila do hlavní role Bára z Lososa z kaluže, ale jako vedlejší postava tu nechyběla ani Tereza z Pandy v nesnázích. Toto propojení všech postav mě bavilo. Podobně jako v předchozích dvou knihách tu byl náhled ze dvou stran. Konkrétně na minulost (naši současnost) a budoucnost. Autorka si zahrála na věštkyni a zkusila odhadnout, jak naše budoucnost bude vypadat. Musím říct, že u určitých věcích bych se nedivila, kdyby se trefila. Nebo by nebylo špatné, kdyby se trefila. Rozhodně taková hodně rychlé adopce by byla ku prospěchu všem. Rodičům, kteří marně čekají na dítě a dětem, které nechtějí dospělým říkat jen teto a strejdo. Kromě dvou časových rovin tu hlavní hrdinkou nebyla jen Bára, ale i její děti Magda a Michal, které měla s Petrem, se kterým se seznámila na konci Lososa. Nejdřív bych začala asi krátkým komentářem k dětem. Magda mě ze začátku hrozně štvala (asi podobně jako její maminka v Lososovi), ale co se jí narodila Milinka (pojmenování po prababičce, super) tak se změnila a hrozně jí slušel ten závěr, že přece může být šťastná i bez chlapa. U Kláry jsem popravdě návrat k Pavlovi čekala. Michal byl na začátku zase takový ňouma, co se nechává sekýrovat jak od sestry, tak od své holky Niny, ale po Mikaelově adopci jako kdyby se z něj konečně stal chlap. Sice to pořád byl takový ten typický ajťák, co není do života moc praktickej, ale to, že měl Mikaela u sebe a že se ho pak musel zase vzdát, ho hodně posílilo. A vlastně sám nezůstal, měl pak Ninu, se kterou si to taky jen díky Mikaelovi všechno vysvětlili. A nyní komentář k Báře. U ní byla nakousnuto vážné téma Parkinsonovy choroby, ale v této blízké budoucnosti se stal zázrak a Bára se vyléčila. A mohla si tak znovu vzpomínat na svůj život s Petrem a na komplikace, kterém jim způsobila jakási Lucie, se kterou se seznámila na předporodním kurzu. Musím říct, že Báru ani Petra nechápu, že tolik let dokázali tajit, co je trápí. Bára to, že si myslí, že jí je nevěrný a Petr to, že ho tolik let pronásleduje psychopatka Lucie. Čím déle něco člověk tají, tím hůř přece ten druhý věří nějakému vysvětlování. A lhát tolik let, když se vlastně Petr ničím neprovinil, to nevěřím, že nikdy nebyla příležitost si to vyříkat. Konec byl podobný jako u Lososa, asi aby si čtenář ten happyend domyslel. I když třeba já bych si ho ráda přečetla. Takže za to jedna hvězda dolů, ale i za chyby ohledně věků postav. Jakože třeba Magda byla v pubertě jak v roce 2033, tak v roce 2040. A myslím, že tam to bylo více.... celý text

Panda v nesnázích 2018, Markéta Lukášková

Tak jak mě v Lososovi v kaluži obě hlavní hrdinky vytáčely, tak tady jsem si oblíbila obě dvě. Hlavně Terezu. U ní byl krásně popsán ten vnitřní neklid a že člověk s úzkostnou poruchou prožívá jeden stres za druhým. Takové ty popisy, kdy pomyslela na nějakou banální věc, která by se nemusela podařit a nakonec vyústila v úplnou katastrofu něčeho jiného. Ty asociace jí v hlavě běhaly pořád. Také mě zaujal její vztah s profesorem. Ne že by to bylo zrovna v jejich postaveních ideální, ale i to se stává. Líbilo se mi to jejich pozvolné oťukávání a byl úžasný, jak Terezu bránil před svou dcerou a že vůbec nikdy neřešil ten její pandí obličej. Vlastně se tak nějak není co divit, že Tereza skončila s někým ve věku jejího otce, protože s ním vždycky měla bližší vztah a asi potřebovala i v tom partnerském vztahu takovou velkou oporu. A od otce se dostávám k matce. Lenka byla na facku po celou dobu, ale to co předváděla po Terezině nehodě, to bylo hrozné. Nejen, že ji celá léta dávala za vinu, že podědila po pravém otci vzhled a tím jí připomínala její pochybení (jakoby to snad Tereza tak chtěla), ale ani s ní nic vlastně neudělalo, že Tereza třeba mohla umřít. A to jak pak Tereze oznámila tu pravdu o jejím otci po telefonu. No to byla hrdinka. Lenka byla přesně ukázkový příklad ženy, která vůbec neměla mít děti, protože nějaký, i jen minimální, mateřský cit v sobě opravdu neměla. Ale ten závěr, jak po té pravdě Tereza Ivana objala a řekla mu "ahoj, tati", to bylo dokonalé. Druhá linie příběhu pojednávala o Marii, o které Tereza psala diplomovou práci. Říkala jsem si podle anotace, jak vlastně Panda může být pokračováním Lososa, když tam o předchozích postavách nepadlo ani slovo. Ale ono to pokračování je, i když z jiného pohledu. Marie je vlastně matka Milady a prababička Báry. Její život rozhodně nebyl procházka růžovou zahradou a to je nejspíš ten důvod proč se nakonec vztah její a Milady zničil. Být ve vězení nějaké tři roky, v období, kdy dítě svou mámu nejvíc potřebuje, to už se těžko vrací zpět. Musím ale říct, že jsem po dočtení byla opravdu v šoku, že ten její útěk s Jaroslavem byl jen výplod Terezina umělého spánku. Rozhodně to bylo originální. Na závěr musím ještě poznamenat, že autorka opravdu začíná být mou krevní skupinou. Přesně se mi trefuje do vkusu narážkami mých oblíbených filmů. Za Harryho Pottera, Titanic (ano, Jack by se na to prkno rozhodně vešel :-D ) a Notting Hill (čtenáři Koně a psa - top!) získává sto bodů pro Nebelvír. :-)... celý text

Losos v kaluži 2017, Markéta Lukášková

Kniha psaná ze dvou pohledů vnučky a babičky byl skvělý nápad. Zaujalo mě i to odlišení písma v knize a vlastně i to, že Bára i Milada měly svůj styl textu a vyjadřování vzhledem k věku. Stejně tak nápad s nebem a peklem mi přišel zajímavě podaný. Kniha se četla sama, jednu hvězdu ubírám za to, že mě někdy obě hlavní hrdinky štvaly. Působily na mě, že jen ony spolkly všechnu moudrost světa a pak byly protivné, když se jim někdo snažil radit. O to sympatičtější mi pak byli Jiří nebo Petra. Kniha má otevřený konec, což nevadí, protože od autorky mám v plánu číst dál. Líbí se mi styl jejího psaní, nadhled a humor v podobě narážek na to, co je nebo bylo moderní.... celý text

Petr a Lucie 1984, Romain Rolland

V popisu knihy je řečeno vše. Bylo to krátké, milé, četlo se to dobře. Jen ten konec useknutý v jedné větě mě zaskočil.

Harry Potter a relikvie smrti 2008, J. K. Rowling (p)

Na úvod musím říct, že jsem opravdu ráda, že jsem se po těch letech dokopala si konečně všechny díly přečíst, protože to stálo za to. Rowlingová to měla naprosto dokonale vymyšlené a na filmy se už teď budu dívat jinak. Nezkazí mi to ten pohled na ně, ale zároveň už budu rozumět úplně všemu. A nyní k hodnocení posledního dílu. Bylo znát, že když se rozhodli tento díl rozdělit do dvou filmů, tak se to vyplatilo. Dali tam v podstatě vše, ale zároveň tam toho bylo tolik, že i tak neměli čas to pořádně vysvětlit. Vybrala jsem několik takových pro mě zásadních věcí, které bych chtěla k tomuto dílu vypíchnout. Vím, že už jsem několikrát četla nebo slyšela reakce na to, že ve filmu chybělo rozloučení s Dursleyovými. Souhlasím, chybělo a hodně. Vernon se sice nezměnil, ale Dudley překvapil. To jeho udivení, že Harry nejde s nimi, to uvědomění, že mu zachránil život a nakonec i to podání ruky. A i u Petunie byl ten moment, že by snad Harryho i objala nebo snad mu jen popřála štěstí, ale před Vernonem se asi bála. Jestli by to ve filmu zabralo pět minut? To tam opravdu mělo být. Dále co ve filmu nebylo vůbec byl Kráturův příběh. A jak ten byl zase důležitý. Na konci prince dvojí krve si ve filmu sice přečetli ten vzkaz u falešného medailonku, ale ve filmových relikviích se už nikdy nedostali k tomu, kdo teda ty medailonky vyměnil. Že vlastně Siriusův bratr předal Kráturu Voldemortovi jako takového pokusného králíka, aniž by věděl, co vlastně Voldemort bude chtít. A také za svou nevědomost Regulus dobrovolně zaplatil. To, jak se pak Krátura změnil, jak je obskakoval a měl je vlastně rád, to ve filmu taky tak chybělo. Když se pak za ním nemohli na Grimmauldovo náměstí vrátit, tak mi ho bylo úplně líto, když jsem si představila, jak tam na ně čeká a oni nikde. A když už jsem u skřítka, nemůžu opomenout Dobbyho, to mě rozbrečelo i tady. Další zásadní příběh tohoto dílu byl ten Brumbálův. Ano, ve filmu byl Aberforth, byla tam zmíněna Ariana, ale to opět nevysvětlovalo nic. O jeho rodině se člověk nedozvěděl nic a to, že Brumbál v mládí také koketoval s černou magií a že jeho sestra zemřela kvůli hádce právě ohledně té Brumbálovy spolupráce s Grindelwaldem se také jaksi opomnělo. O něm snad ve filmech nepadlo slovo ani jednou, což opět vyvolává zmatek vzhledem k Fantastickým zvířatům. Snape - tolik let nenáviděná postava a při tom to byl on, kdo Harryho chránil. Samozřejmě to bylo dané vlastním vykoupením, že jeho vinou umřela jeho milovaná Lily. To je tak nádherný příběh, i když nešťastné lásky. To ale opět ve filmu nebylo, že Voldemortovi řekl o té věštbě, aniž by tušil, koho se to bude týkat. Bitva o Bradavice byla velkolepá. A líbila se mi mnohem víc, než ta filmová. To, jak se postupně všichni objevovali v Komnatě nejvyšší potřeby (včetně Percyho, což mě dostalo a opravdu to tam sedlo v tu správnou chvíli) a že nebojovali jen učitelé a studenti, ale i všichni kouzelní tvorové, obři nebo skřítci (úplně jsem si Kráturu představovala, jak tomu tam velel) bylo zase skvěle rozepsané. A potom ten závěrečný duel mezi Harrym a Voldemortem. Ano, ve filmu to sice mělo spoustu efektů, jak spolu padali z věže apod., ale v knize ho vlastně Harry umluvil a to byl fenomenální souboj. No a když Voldemort padl, bylo tam to vítězné objímání, což ve filmu chybělo úplně nejvíc. Tam to opravdu působilo, jak kdyby padnul nějaký no name kouzelník, hlavně z toho nedělat žádnou vědu. A posun o devatenáct let byl také samozřejmě lepší, měly tam ty postavy víc prostoru a že se třeba Neville (který v tomto díle také válel na jedničku) nakonec stal učitelem v Bradavicích, bylo super se dozvědět. Stejně tak i to, že Harry se stal pravým kmotrem pro syna Lupina a Tonksové. Bravo, bravo a ještě jednou bravo pro Rowlingovou za její skvělé vysvětlení všeho ohledně relikvií, viteálů a vůbec za vytvoření tohoto fenomenálního kouzelnického světa, který je už tolik let mou srdcovou záležitostí.... celý text

Sklíněné korálky 2020, Petr Sýkora

Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, a kdyby byla kniha poloviční, vůbec by mi to nevadilo. Kniha je rozdělena do třech částí, která se věnuje vždy jedné nebo dvěma postavám. Všem třem částem, ale dominuje postava komorníka Karla. V první části se seznamujeme nejen s ním, ale také s doktorem Kvěchem, který moderními metodami té doby, vyléčí třináctiletou hraběnčinu vnučku Annu Vilemínu. Kromě toho také otevře Karlovi oči ohledně soudce Bobliga a jak je to vlastně s čarodějnicemi, které jsou u nich odhalovány a upalovány, jak na běžícím pásu. Ve druhé části, která je nejrozsáhlejší, sledujeme zrod dětské lásky mezi Annou a jejím patnáctiletým učitelem rajtování. Michal je syn velkostatkáře, a tak jakákoliv láska (nebo v jejich věku spíš zatím nevinné přátelství) je zakázaná. Ve třetí části je ukázáno, jakým způsobem byly odhalovány čarodějnice, jak už v první části upozornil doktor Kvěch. A dostáváme se tak k nejzajímavější části knihy. Jak už jsem psala výše, za mě by kniha stačila poloviční. Druhá část mě chvílemi nudila, protože zdlouhavé domlouvání s Michalovým otcem nebo se samotnými dětmi, každý Michalův příjezd a odjezd (i když se zrovna rajtování nekonalo) mi přišly zbytečné. A vlastně otevřený konec mě nakonec zklamal. Kniha má ale rozhodně hluboký podtext v tom, jak dokážou být lidé slepí, jak stačí jeden člověk, aby ovlivnil velkou masu lidí. Což se bohužel stává v jakékoliv době.... celý text

Heidi, děvčátko z hor 1992, Marie-José Maury

Znovu po dlouhých letech přečteno díky čtenářské výzvě a pořád to v té hlavě je schované. Krásný příběh doplněný ještě krásnějšími ilustracemi.

Harry Potter a princ dvojí krve 2005, J. K. Rowling (p)

Znovu jsem si potvrdila, že když si u filmové verze člověk řekne, že je tam všechno jasné, tak knižní verze ho vyvede z omylu. Zase tu byla spousta přesněji vysvětlených věcí a hlavně se mi tento díl asi nejlépe četl. Samozřejmě všechny díly se čtou skvěle, ale tady u toho mi to nějak nejlépe plynulo. Asi co mě zaujalo úplně nejvíc, byl důkladný pohled do Voldemortova života. Zatímco film nám ukázal pouze jeho pobyt v sirotčinci a jeho dotaz na viteály, v knížce se dozvíme, kdo byli jeho rodiče a jak skončili. Také se odkrývá jak odmala trápil a mučil ostatní, že už ve studentských letech dokázal dát dokupy budoucí partu smrtijedů a jak byl posedlý rozpoltit svou duši a podle čeho vybíral předměty pro viteály. Vlastně pak i člověk snadněji pochopí, kde se v něm to zlo bralo. Matka to příliš nezachránila, ale mít geny dědečka, strýce a přehnaně sebevědomého otce se projevily. Dále je tu vztah Harryho a Ginny. Ve filmu se to prostě tak nějak stalo, nějaká ta vzájemná náklonnost, ale nebylo to příliš uvěřitelné. V knížce to v Harrym hlodalo od začátku, žárlil na Deana a Ginny vlastně byla jen sama sebou, jak jí radila Hermiona a měla pravdu, že se nakonec dočkala. Taky měla Ginny super hlášky jako s tím trnoocasým drakem na hrudi nebo co má Harry za přeušlechtilý důvod k rozchodu. Celkově je mi Ginny v knižní verzi mnohem sympatičtější. Taky tu byly už náznaky budoucího vztahu Rona a Hermiony, který tady jako ve filmu komplikovala Levandule/Lavender (nechápu, proč některá jména a příjmení překládali a jiná ne, ale tady zrovna mohli nechat ten originál, protože to zní hrozně). Každopádně je zase v porovnání zajímavé, že tato postava je v knihách rovnou od prvního dílu, zatímco ve filmu se objevila až v tomto díle, vlastně jen kvůli té zápletce s Ronem. No a teď k té hlavní zápletce ohledně Malfoye, Snapa a následné smrti Brumbála. Základ byl stejný jako ve filmu, Harry podezíral Draca od začátku. Jen v knížce byl takový až otravný, jak to všem cpal a někdy až příliš netaktně, když o tom například mluvil s Brumbálem. Měl sice pravdu, ale jeho zbrklost byla spíš na škodu. Taky bylo v knížce lépe vysvětleno, jak to bylo s rozplývavou skříní a hlavně závěrečný boj ve škole tam vůbec nebyl a vlastně i Brumbálův pohřeb mi tam teď chyběl. No a ohledně Snapa už taky aspoň vím, proč ta přezdívka princ dvojí krve. A na závěr ještě krátce musím shrnout to, že jsem akorát nepochopila, proč se Molly a Ginny nezamlouvala Fleur. Jestli to bylo proto, že jim připadala až moc krásná a nevěřili, že Billa opravdu miluje, tak museli názor změnit na konci po tom, co Billa pokousal a znetvořil Šedohřbet. Jak u toho Fleur zareagovala, bylo krásně dojemné. Takže mi zbývá už jen poslední díl a i na ten jsem samozřejmě zvědavá. Jelikož děj byl rozdělen do dvou filmů, tak se víc drželi knižní předlohy jako u prvních dvou dílů? No nechám se překvapit.... celý text

Harry Potter a Fénixův řád 2004, J. K. Rowling (p)

Vůbec nevím, jestli jsem schopná okomentovat vše, protože tenhle díl je opravdu bichle. A samozřejmě až na konci začnou dávat některé věci smysl a zároveň i ty nepodstatné události jsou vlastně nakonec důležité. Nejdřív asi začnu u Percyho. Už v komentáři k Ohnivému poháru jsem psala, že je znát, že se za svoje rodiče stydí, což se tady hned na začátku projevilo, když byl schopen s nimi zpřetrhat veškeré kontakty a ještě se domníval, že to oni dluží omluvu jemu. Ve filmu se Percy mihnul asi na minutu, když přivedl Umbridgeové "práskačku" Cho, neřekl ani slovo a vlastně vypadal, že je stále studentem. Což od čtvrtého dílu není pravda. Kdo viděl jen filmy, opravdu musí mít o Percym zcela mylný obrázek. Když už jsem zmínila Cho, budu pokračovat jí. Ve filmu je vlastně jen to, jak to mezi ní a Harrym sem tam nervózně zajiskří, pak je první polibek a vlastně to, že je "práskla" (což je v knize opět úplně jinak), tak nějak vede diváka k tomu, že to asi vedlo k jejich rozchodu (ačkoliv podle filmu spolu vlastně nechodili). V knize je jejich vztah zase rozebrán podrobněji a Harry se tu ukazuje jako obrovský necita a sobec, takže jejich vztah vlastně jeho vinou tak nějak vyšumí. Je jasné, že Harryho chování ovlivňoval Voldemort, ale ve filmu to není tak výrazné jako v knize, kde je kolikrát fakt na všechny hnusný a ukazuje se, jak obrovskou trpělivost mají Ron s Hermionou. Ti se letos také staly prefekty (o čemž nebyla ve filmu ani zmínka), Ron se stal famfrpálovým brankářem (i když teprve poslední zápas z něj udělal hrdinu) a Hermiona dál dokazuje to, že ti dva by bez ní prostě nemohli existovat. To ona je ten hlavní pilíř jejich trojky, to ona ví, co dělat a nedělat, aby se něco v budoucnu neobrátilo proti nim (viz její starost o Kráturu, kterému všichni "podkopávali" nohy, což bylo právě to, co jim nakonec ublížilo). Další, kdo si zaslouží nějaký komentář je Umbridgeová. Musím říct, že její filmová verze je naprosto přesná té knižní. V knize toho samozřejmě udělala mnohem víc (kromě Trelawneyové se chtěla zbavit i Hagrida, u kterého ve filmu vůbec nebyla vysvětlena jeho pouť za obry a kde se vzal v Zapovězeném lese Dráp) a zároveň se čtenář dozvěděl, co se s ní stalo poté, co ji odtáhli kentauři. Ve filmu to vypadalo, že je to vlastně její poslední vystoupení a pak najednou v dalším filmu byla. Pak je tu Snape a jeho odhalení minulosti, kdy ho Harryho táta šikanoval. Ale jako opravdu hodně. Ve filmu zase byla jen krátká vzpomínka, ale v knize bylo čtenáři Snapa opravdu líto a zároveň si u toho říkal, jak si nakonec Lily Jamese mohla vzít, když tam sama na něj nenávistně křičela. Ano, je tam to vysvětlení té mladické nerozvážnosti, ale jsou prostě věci, přes které nejede vlak a nedají se tak snadno zapomenout. Dále z těch zásadních věcí v porovnání s knihou a filmem byla Siriusova smrt. V tomhle případě to ve filmu bylo působivější, že Harry hned věděl, co se stalo a tu bolest nechal rovnou promluvit. V knize přišel ten šok až později, kdy mu došlo, že Sirius už z toho oblouku nevyjde a nemělo to za mě tu atmosféru. A závěrečný rozhovor (nebo spíš monolog) mezi Brumbálem a Harrym měl pro mě několik šokujících momentů. Nejprve vysvětlení, proč vlastně chce, aby léto pokaždé trávil u Dursleyových, i když by ho poklidně mohl trávit u Weasleových a dále to, že Voldemort měl na výběr mezi Harrym a Nevillem a že Harry tak na chvíli věřil, že se třeba Voldemort spletl. O tom opět ve filmu nebyla ani zmínka. Co se týče Nevilla, tak tu měl i prostor v tom, aby se hlavní trojlístek dozvěděl o jeho rodičích. Dokázala jsem si přesně představit pocity všech zúčastněných. A to, že Rowlingová zmínila znovu Lockharta, co s ním je, zase jen ukazuje, jak moc měla všechno dopředu promyšlené a že dříve nebo později se ke každé postavě vrátí, aby měla nějaký svůj konec.... celý text

Pravidla se mají porušovat 2020, Natalie Williamson

Z knížky jsem nadšená, všechny postavy byly skvěle napsané a nebyla tam jedna jediná, která by mi vadila. U Amber jako hlavní postavy se mi líbila ta její cílevědomost ohledně školy, kterou chce studovat, že dělala všechno proto, aby tam mohla chodit. Dále byla originální její brigáda cvičitelky. A protože jsem milovnice psů, tak za scény s Buffy to u mě spisovatelka předem vyhrála. To, že si Amber sepsala po dalším nevydařeném mámině vztahu pravidla, aby jí ten další vztah neublížil, se dalo pochopit. Jenže mít v blízkosti Kevina, který byl sympaťák a opravdu se snažil a bral Amber úplně suverénně za svoji další dceru, byla jedna komplikace. Ale ta hlavní komplikace byl samozřejmě Jordan. Jak se dá bránit tomu dokonalému klukovi s basketbalovým míčem v ruce a který to má navíc v hlavě dost srovnané? Líbil se mi jejich pozvolný vývoj vztahu od doučování neboli upravování, hraní prasete, jiskření na různých akcích, až po ten večer, kdy se za ním Amber konečně rozhodla jít a částečně mu vysvětlit svoje útěky. A když ji pak Cammie ještě seřvala (pozdě, ale přece), jen si potvrdila, že udělala správně. A pak už to byla samá romantika, i s kýčovitým vyznáním lásky na Valentýna, a potvrzením, že zkusí vztah na dálku. Všechno mi tam sedlo, že přesně takhle to mělo být. Bylo i pěkně udělané, takové to usmíření mezi matkou a dcerou, jelikož Claire jednou nedopatřením našla ta pravidla, a tak se bála Amber prozradit Kevinovu nabídku, která by vyřešila problémy s bydlením. Amber se pak ale zachovala dospěle ve všech ohledech. Sice jsem na tento žánr už trochu odrostlejší, ale příběh mě opravdu bavil.... celý text