adela.hol komentáře u knih

Příběh se odehrává v Praze necelých deset let po první světové válce. Bartoloměj je studentem lékařské fakulty a díky svým úspěchům patří k těm nejlepším. Ale ani to mu nijak nepomáhá v tom, aby zjistil, jaká záhadná nemoc sužuje jeho matku. Nemusel by být ani nejlepší student, aby věděl, že její čas se krátí.

Vztah s jeho otcem Josefem je čím dál napjatější. Vyčítá synovi, že pro svou matku nedělá dost. Bert už je natolik zoufalý, že se rozhodne, že udělá opravdu všechno. I kdyby měl prosit o pomoc samotného ďábla. Po provedení jistého rituálu se kolem něj začnou dít divné věci. Pomůže to zachránit jeho matku? Bude mít to štěstí, že během toho narazí i na lásku?

Styl autorky mě lapil od prvních řádků. Do prostředí první republiky jsem spadla úplně automaticky. Díky krátkým kapitolám vás příběh žene vpřed a neustále si musíte pokládat otázky, jak to bude dál.

Všechny ďábelské rituály, které se odehrají, vás nenechají v klidu. Temná atmosféra graduje v napětí, kdy skoro nedýcháte a jen čekáte, jestli se rituál stihne dokončit nebo jestli postavy budou chyceny. Zároveň se dostanete do momentů, kdy si nebudete jistí, jestli dané postavy jsou ještě pořád kladné anebo se z nich stali záporáci. Anebo také naopak.

Autorka výborně vykreslila Bertův vztah s rodiči. Zatímco pro záchranu své maminky by udělal cokoliv, pro svého otce stále není dost dobrý. Stojí sice o jeho uznání, ale když je přesvědčený, že je Josef zaslepený láskou a své ženě víc ubližuje, než pomáhá, nebojí se mu postavit. O to víc se mi pak líbilo, jak se jejich vztah ke konci změní. To Josefovo gesto, ze kterého je Bert v šoku ve chvíli, kdy jejich dům už není jejich domem, mě opravdu dostalo.

Během krátké doby ale také Bert pochopí, že nechat se zaslepit láskou je poměrně snadné. A to ve chvíli, kdy pozná Liu. Je pro něj zvláštním světlem v té temnotě, která ho obklopuje uvnitř i zvenčí. To jí svěří svá tajemství, která nesvěřil ani příteli Radomírovi, a ona se nezalekne. Naopak je tu pro něj. Jejich scény jsou napsané s něžnou nevinností a v samém závěru jsou až srdcervoucí.

U Radomíra je asi těžké soudit, jak by člověk jednal v jeho situaci. Vlastně byl v podobné situaci jako Bert, jen ty podmínky, co měl a možnosti, co mohl mít, byly diametrálně odlišné. A pak je jednodušší kolem sebe kopat. Co mě ale rozhodně dostalo, byl ten Liin nápad v závěru.

Hodnocení nepatrně strhávám z důvodu, že jsem od začátku tušila, kdo je Lia, jak to s ní je a s kým má spojitost. Takže tam jsem přišla o jakýsi moment překvapení, ale zároveň to, jak se to poté vyřešilo s Valerií, tak to mi zase naopak spadla brada.

Jestli máte rádi mystické příběhy, trochu rozbité rodinné vztahy a špetku romantiky, Demonai by vám rozhodně neměl uniknout.

Cassie má v rádiu pořad o vztazích. Dokud ho moderovala ve dvojici s kolegyní, byl to úspěch. Ale co kolegyně odešla, už to není ono. Ví to ona, ví to i její šéf. A právě ten jí jednoho dne připraví nemilé překvapení. Na zkoušku vedle ní posadí Fredyho, který má svůj vlastní podcast. Co však šéf netuší, že ti dva se nevidí poprvé. Když se přímo v éteru jeden od druhého dozvědí, co se ve skutečnosti stalo po jejich společné noci, lidi začnou šílet a přejí si, aby si dali druhou šanci. A tak na popud šéfa, který chce toho úspěchu využít, začnou pro posluchače svůj vztah předstírat.

Jako první bych chtěla vyzdvihnout čtivost. Kapitoly jsou krátké, děj sviští příjemným tempem, takže máte knihu přečtenou prakticky za pár hodin. Námět jako takový mě zaujal, a i když tušíte, jakým směrem příběh hlavního páru povede, ničemu to nevadí.

V první polovině knihy se děj odehrává především v rádiu, ve druhé se přesouváme do Freddyho rodného města, kde se jejich vztah, co byl doposud jen online, stává skutečným, ale stále předstíraným. Postupně si odhalují své bolístky, a i když je to k sobě táhne, něco z jejich minulosti, jim brání se otevřít.

Cassie mi byla blízká především svou panikou z vystupování na veřejnosti. V rádiu se mohla schovat, ale jak před ní někdo postavil kameru, bylo zle. V těch chvílích zasáhnul Fredy. Vůbec v té první scéně, jak ji tak do sebe schoval, se do něj nešlo nezamilovat. A v další scéně, kdy jí speciálním způsobem pomohl zvládnout záchvat paniky? No zlatíčko. Byl tu pro ni za každé situace. A co si budeme, většinou pro uklidnění stačilo, aby promluvil tím svým hlasem.

Další, v čem jsem jí dokázala porozumět, bylo její nutkání pomáhat lidem, ale zároveň své trable držet v sobě. A vzhledem k tomu, jak ji ovlivnil bývalý přítel, se to tuplem dalo pochopit. Jenže samozřejmě o to těžší to s ní potom Fredy měl. A zároveň mi přišlo líto, že na svoje trápení byl v podstatě sám. Ona měla sestru a kamarádku, on rodinu a celé město, před kterými utíkal.

Ač se mi příběh líbil a odpočinula jsem si u něj, na nejvyšší hodnocení u takhle vážných témat a vlastně i u chemie hlavních hrdinů potřebuju, aby šla kniha mnohem víc do hloubky. Mezi scénami jsou občas rychlé skoky. Historky a rozhovory s posluchači na mě neměly úplně efekt, abych se u nich zasmála. A u některých scén Cassie a Fredyho mi přišlo, že měli minimum dialogů a oproti tomu maximum dohadů a úvah.

Jenže i přes to všechno je v knize několik výrazných momentů, které si rozhodně zapamatuju a budu je mít s tímto párem spojené. Proto jsem s příběhem spokojená, na autorky styl jsem se naladila a v budoucnu si od ní určitě ještě něco přečtu.

Joellen pracuje jako redaktorka v nakladatelství a její život se kromě práce dělí jen mezi kocoura a starší sousedku, se kterou tráví každý sobotní večer. Obdivně vzhlíží ke svému nadřízenému Michaelovi a už dlouhá léta ho platonicky miluje. Jenže není šance, aby si jí Michael všiml. Jednak je ženatý a zároveň Joellen má pár kilo navíc a říká o sobě, že je ošklivé káčátko.

Když se naproti ní na čas přistěhuje Cameron McGreggor, slavný kapitán skotského ragbyového týmu, nemůže ho vystát. Je hlučný, nafoukaný a myslí si, že si může dělat, co chce. Jenže je to nakonec on, od kterého přijme pomoc. Michael se zrovna rozvádí a o Joellen konečně projeví zájem. S Cameronem začne pracovat na své fyzičce i duševním pohledu na sebe sama. A asi je vám jasné, jak tohle dopadne.

Na úvod musím poznamenat, že vůbec nechápu, proč je obálka taková, jaká je. A jak jsem se koukala, podobná je i v originále. Jako člověk, který nečte anotace, pak docela překvapeně kouká, když je příběh uvnitř úplně jiný, než jaký si podle obálky tipuje.

Když jsem se začetla, bylo potěšující, že Joellen je skoro v mém věku a navíc i za ty kila mi hned byla sympatičtější. Navíc jsem se s ní mohla snadno ztotožnit. Zato k hlavnímu hrdinovi jsem si chvíli cestu hledala. Cameron se dokázal akorát předvádět do půl těla nahý (ne že by nebylo na co koukat), ale svým nabubřelým chováním a tím, jak k Joellen do bytu kdykoli nakráčel, jak kdyby mu to tam patřilo, si mě rozhodně nezískal. Do toho jeho humor mi v určitých momentech přišel až nechutný. A oslovením „puso“ to už vůbec nevylepšoval.

Zhruba ve čtvrtině ale nastal zlom a už jsem Cameronovi na chuť přicházela. Zejména proto, jak se neustále snažil Joellen motivovat, aby se tolik nepodceňovala. Měl to těžké, protože to v sobě měla dlouhá léta. Když neměla podporu ve své rodině, která ji shazovala prakticky pořád, proč by si o sobě měla myslet něco jiného? Tyhle podceňovací myšlenky moc dobře znám.

I když vidíme jen Joellenin pohled, autorka nám přiblížila i Cameronovo dětství, které na něj zase házelo úplně jiné světlo a o to víc mě mrzelo, že jsem neviděla do hlavy i jemu. Paradoxně i proto, abych víc uvěřila tomu, že chlap jako on se může zamilovat do ženský jako je ona. Samozřejmě vidíme, jak s ní jedná a jak s ní mluví, ale chtěla bych vědět, co přesně na ní vidí. Kdy se v něm třeba probudilo to uvědomění, že oceňuje především její vnitřní krásu.

Michael se projevil, jak jsem předpokládala, a byl jen tím prostředkem, aby se hlavní pár mohl sblížit. U Portii mě naopak překvapil ten důvod, proč se tak dlouho k Joellen chovala právě takhle. Mně z toho vychází, že jí víc ublížila, než pomohla.

Závěr a poslání, které autorka chtěla předat, se jí určitě vydařily. Tato kniha nebyla jen o romantice, ale i o tom, jak je důležité promyslet každé slovo, které někomu řekneme. Nám to trvá pár vteřin vypustit ta slova ven, ale ten druhý si je v sobě může nést několik dalších let.

Chaol a Nesryn míří na jižní kontinent, aby přesvědčili tamějšího vládce, že v budoucí válce, která je neodvratná, by měl stát na té správné straně - straně Aelin. Jenže setkání s mocným khaganem a jeho dětmi se komplikuje tím, že právě drží smutek nad smrtí nejmladší dcery. Na vážnou debatu je tak potřeba delší čas.

Ten čas, který potřebuje Chaol i na své uzdravení. Druhým důvodem, proč dorazili právě do Anticy, je přítomnost věhlasných léčitelů, kteří by snad mohli vykonat zázrak a Chaola znovu postavit na nohy.

Jeho léčení se ujímá Yrene. Jejich první setkání má do nějakého zdvořilostního a empatického hodně daleko. Yrene má své důvody, proč nechce léčit právě jeho, ale ví, že je to její povinnost. Chaol zase odmítá její argumenty, že jestli chce uzdravit své nohy, musí nejdřív uzdravit svou duši.

Nesryn, která si v poslední době připadá trochu jako loutka, nejen ve vztahu s Chaolem, ale i ve svém poslání, které si představovala trochu jinak, se mezitím sbližuje s princem Sartaqem. Jejich první let na Kadaře a všechna nebezpečná místa, kam se v průběhu děje dostanou, jen utvrzují ty jiskry mezi nimi, které rozhodně fungují.

Stejně jako v Říši bouří, i tady postavy kromě nalezení své druhé půlky, odkrývají dávná tajemství, která v posledním díle připojí do skládačky, kterou už ostatní začali skládat.

Dostalo se ke mně z více stran, že někteří čtenáři chtějí právě tento díl vynechat, protože nemají rádi Chaola. Za mě je to nesmysl z toho důvodu, že vám právě pak budou chybět některé dílky té skládačky a navíc já jsem si tu Chaola zamilovala víc než kdy dřív.

Ano, uznávám, že v Královně stínů se nechoval k Aelin zrovna nejlíp a že celkově udělal spoustu chyb. Jenže potřeboval z obláčku růžové budoucnosti spadnout až temné dno, které ho probralo. A tady autorka ukázala, jak fenomenálně umí pracovat s psychologií postav.

S Yrene mají neskutečně krásnou pomalou hate to love linku, kterou jsem si na každé stránce maximálně užívala. S každým dalším pokrokem léčby se k sobě krůček po krůčku přibližují a Chaol se postupně otevírá. Uvědomuje si své chyby, vyčítá si je, je protivný, mrzutý, Yrene odhání, ale ta se díky své urputnosti nevzdává. A ve chvíli, kdy mu dojde, že po všech ztrátách, které utrpěl, zrovna ji nesmí nechat odejít, nebo je s ním definitivně konec, se to v něm zlomí.

U každé jejich scény jsem se culila a strašně moc se těšila na tu další. To, jak ho Yrene léčí svou magií, jejich první polibek, scéna v oáze a to drama na závěr? Málem jsem dostala infarkt. K tomu ten prvek, co pak autorka použila, mě rozsekal. Stejně tak to, jak Chaolovi dojde, od koho je vzkaz, co Yrene léta žmoulala v kapse.

Aelin spolu s Rowanem, Aedionem a Lysandrou velmi brzy zjišťuje, že získat zpátky svůj trůn nebude vůbec nic snadného. Ne s pověstí, jakou má, a už vůbec ne s tím, co jí bylo do vínku dáno osudem. Ta klubka tajemství budete rozplétat spolu s ní a zároveň vám bude padat brada ve chvílích, kdy se dozvíte, že Aelin je vždy o krok napřed.

Dorian zůstává, teď už jako král, na svém hradě, ale s tíživými a ničivými vzpomínkami na svého otce, Sorschu a na temné období, kterým si prošel. Se svou magií se ještě pořádně nenaučil pracovat, ale to se rychle změní.

U Manon se potvrzuje známé přísloví „dobrý skutek je po zásluze potrestán“. Při záchraně své nejbližší pobočnice se totiž dozvídá pravdu o svém původu a láme se jí srdce ze zjištění, že prožila celý život ve lži.

Elide, kterou zanechala Manon osamocenou, ví, že musí splnit dva úkoly. Najít Celaenu Sardothien a Aelin Galathynius. Netuší, že hledá jednu a tu samou osobu. Navíc při své cestě do neznáma není tak úplně sama.

Gavriel a Fenrys mají na příkaz Maeve zabít Lorcana. Během pátrání po něm ale nejdříve potkávají starého přítele a jejich plány se načas pozastavují.

Všechny dějové linky se postupně spojují v jednu a já si neskutečně vychutnala každý epický moment, který mezi postavami nastal. Zároveň mě autorka několikrát převálcovala v tom, jak už třeba v prvním díle nasadila do příběhu nějaký detail, který se zdál nepodstatný a třeba až tady se projevil jako sakra důležitý. Smekám klobouk a miluju.

Kromě toho, že si tady užijete epickou fantasy jízdu, co se týče zápletek nebo bitev, a toho, že něco nějak vypadá a vy si řeknete: „Tak a je to v pr…“ a pak z vás jen vypadne: „Tak ale to je pecka.“, vychutnáte si tady i vlnu romantiky. A takhle bych ty páry seřadila já.

Manon a Dorian - Tyhle dva naťukla autorka už v minulém díle. Měli tam spolu asi jen dvě scény, ale i za tu krátkou chvíli jsem věděla, že je budu milovat. Ještě ani tady pořádně nemají tolik prostoru, ale ta jejich brutální chemie si ten prostor zabere pro sebe tak jako tak. A ta jedna scéna, kdy mu Manon dovolí co nikomu před ním? OMG! Už teď se těším na finálový díl, kde se ten prostor konečně nabízí.

Elide a Lorcan - Dvě naprosto odlišné povahy, které si vzájemně pomůžou jen pro to, aby si zachránili krk. Postupně se samozřejmě sbližují, obzvlášť při té jedné hře, kterou jsou nuceni hrát a Lorcan jen nestačí koukat na to, co si k němu Elide dovoluje. A že možná přesně něco takového potřebuje. Po závěru se ale v posledním díle bude muset Lorcan hodně snažit.

Lysandra a Aedion - Kvůli Lysandřině minulosti je mezi nimi sbližování o něco složitější. Jenže Aedion je trpělivý a její minulost je to poslední, co by ho trápilo. Jen doufám, že to, co slíbil mořskému drakovi, se opravdu splní. Bude to teď ale ještě složitější. Lysandra udělala, co udělala, a myslím, že bude ráda, když jí Aedion vůbec dovolí se k němu přiblížit.

Aelin a Rowan - Pro většinu nejspíš šok, ale hlavní pár mě i v tomto díle nechával zcela chladnou. Těžko jsem si k nim hledala cestu už v předchozích dílech a tady mi to Rowanovo až někdy chorobné vzhlížení k Aelin přišlo moc. Zároveň ale nebudu lhát v tom, že konec dílu mě samozřejmě dostal. A otázka, co vykřikl, můj pohled na ně do posledního dílu určitě změní.

Cassio po smrti manželky zůstává sám se dvěma malými dětmi. Ale jako nižší boss filadelfské mafie dlouho sám být nemůže. Tradice je tradice a na hledání té ideální manželky není čas. Stačí, aby se dokázala postarat o jeho děti a jeho potěšila v posteli. Ale jak tohle má zvládnout mladá holka, u které musí čekat na plnoletost, aby se vůbec mohli vzít.

Giulia vyrůstala v mafiánském světě odmalička a ví tak, že si svého budoucího manžela nikdy nevybere sama. Jen nečeká, že to bude tak rychle a že bude o tolik starší. Svůj první polibek dostává u oltáře a svatební noc má do romantiky daleko. Je hlavně povinností.

I když jejich manželství rozhodně nemá ideální začátek, přesto se na sebe fyzicky naladí poměrně snadno. Horší je to s tou duševní částí. Zatímco Giulia se postupně sbližuje s jeho dětmi, dostat se pod Cassiovu slupku je mnohem náročnější. Dokud nezjistí, co se stalo v jeho prvním manželství, nikdy nepochopí, proč ji k sobě citově nechce pustit.

Námět zaujme, a protože mám mafiánské romance opravdu ráda, na knihu jsem se těšila. Tato ale nakonec patří k těm slabším. Ač se dobře četla, měla jsem tady zásadní problém. Věřit Cassiovi, že je opravdu nelítostný a krutý mafián a že pro Giulii bude manželství s ním peklo.

Dostala jsem k tomu opravdu spoustu informací, co Cassio všechno udělal a dělá. Ale v příběhu to je podané spíš tak, že jen chodí do práce a z práce (kterou ale nevidím) a Giulia se radši nemá ptát, co se stalo, aby se ho nebála. Ona ale nemá důvod se ho bát. Od začátku se k ní chová na mafiána opravdu jemně a ohleduplně.

Samozřejmě nechybí sem tam nějaké zavrčení, majetnickost nebo žárlivost, protože Cassiovi rychle dojde, že o Giulii nechce přijít. To vždy miluju, ale tady to nefunguje. Už jen z toho důvodu, že mi autorka sama často předkládá i to, co je očividné. Když Cassio chytí Giulii za zátylek, přitáhne si ji k sobě a výhružně se na ni podívá, dostanu informaci, že se stal dominantním.

Ero scén je tu tak akorát, ale ani ty mi příliš neřekly. Hlavně u některých, když jsem si je v reálu představila, tak jsem se jen ptala: “Jak?”

Co se mi ale v příběhu opravdu líbilo, tak to je ta rodinná stránka s Danielem a Simonou. A vlastně nesmím zapomenout ještě na Lulu. Ty scény jsou kolikrát dojemné a nakonec vygradují v opravdu uspokojivý závěr. Líbilo se mi, jak Giulia bojuje jako lvice, aby nevyšla pravda najevo a to jak se v té scéně s Lucem o Cassia bojí. Tam jejich chemie fungovala úplně nejvíc.

Na závěr jsem si ponechala zápletku s Gaiou a Andreou. Autorka samozřejmě musela vysvětlit, co se stalo v Cassiově prvním manželství, ale za mě tenhle vedlejší příběh předčil ten hlavní. Všechno se to odehraje jako flashback v jedné jediné kapitole, ale mě to dostalo tak, že bych si to s chutí přečetla jako celou knihu. Ano, sice by mi na konci puklo srdce, ale ten potenciál by tam byl obrovský.

Kdybych to četla o pár let dřív, věřím, že bych byla nadšenější, ale teď už to pro mě byl spíš oddechový příběh. Pro vás, co jste třeba s mafiánskými romancemi ještě nezačali, by to ale mohl být dobrý začátek.

Oraya zůstává na místě kde vyrůstala, ale poprvé si připadá ještě větším vězněm, než byla. Nezůstala jí žádná jistota. Její otec jí ve všem lhal a navíc se musela vdát za muže, který ho zabil. Pokud chce ale získat odpovědi na své otázky, musí se s jedním nepřítelem spojit proti druhému. Jenže nejtěžší na tom je, že považovat Raihna jen za nepřítele je poněkud komplikované po tom, jak se během turnaje Kejari sblížili. Emočně i intimně.

Raihn se z přeměněného otroka stal králem. Nepočítal ale s komplikací jménem Oraya. Už nejde jen o něj a jeho pocit zadostiučinění. Nejde jen o pomstu lidem, co mu ublížili, ale teď jde především o Orayu. Ona je jeho důvodem jít dál, i když o něm paradoxně nechce ani slyšet. Pro ni by ale udělal i nemožné. I kdyby se jí navěky musel vzdát a dát jí svobodu.

Ve srovnání s prvním dílem, který byl díky turnaji Kejari mnohem akčnější, tady se musíte připravit na hodně slow burn vztahovou jízdu. Já jsem si ale rozhodně nestěžovala. Od konce prvního dílu jsem byla zvědavá, jak se s tím Raihn popasuje, jak napraví to, co udělal, aby mu Oraya odpustila. Ta cesta k odpuštění je v tomto díle trnitá, ale neměla jsem pocit, že by tam nějaká stránka byla navíc. Autorka to skutečně vymazlila do detailu.

Oraya a Raihn se stávají spojenci proti nepříteli a přitom se znovu učí žít vedle sebe a komunikovat spolu. Což byla ta hlavní část, co jsem tady oceňovala. Ti dva spolu neustále mluví. I když je Oraya zlomená, dokáže zatnout zuby a uvažovat rozumně. Ač se Raihn bojí svých démonů, strach o ty, co miluje je větší. Můžou se ti dva nenávidět, ale když je jeden v nebezpečí, druhý ho bez rozmyšlení přijde zachránit. Jeden může druhého přesvědčovat, aby mu nepomáhal a zachránil sám sebe, ale ten druhý o tom nechce ani slyšet.

Mají mezi sebou vyváženou kombinaci roztomile popichujících scén a těch, u kterých je vám zatraceně pořádné horko. Stačí, když jí řekne princezničko s nějakým tím malým rýpnutím a ona se na něj zamračí, a já se culím. A když to mezi nimi vybuchne a spojí se tělem, duší, krví - prostě vším - letošní vedra jsou proti jejich ohni vlastně jen kusem ledu.

Kromě vztahu Orayi a Raihna se autorka zaměřila i na vztah Orayi a Vincenta. Musím říct, že se mi v průběhu čtení neustále měnily názory. Stejně jako Oraya i já byla zmatená, co si o Vincentovi myslet. Měl ji rád? Chránil ji? Nebo chránil sám sebe? Když skoro na samém konci vyšla pravda najevo, nebudu lhát, měla jsem i slzy na krajíčku.

Z vedlejších postav se v tomto díle ještě zvětšila moje oblíbenost Mische. Kdykoliv se objeví na scéně, celé to tam rozzáří jako slunce. Do toho ty její hlášky, jak dokáže Raihna stírat a zároveň to je ona, kdo ho obejme, když to potřebuje. Zároveň zjišťujeme, že i ona bude potřebovat ještě hodně objetí, ale nejdřív k sobě bude muset někoho pustit. Už teď se těším na příští díl, kde v hlavní roli bude právě ona.

Tento díl ale není pochopitelně jen o vztazích. Dostaneme i spoustu fantasy prvků, které dokáží probudit dramatickou akci nebo dojmout. A vzhledem k tomu, jak to s některými postavami dopadlo/nedopadlo, tak nějak tuším, že se s Orayou a Raihnem ještě setkáme. I pro to boží pouto, které jednou možná budou muset splatit.

Já jsem s touto sérií zatím naprosto spokojená. Příběh Orayi a Raihna má přesně to, co od romantasy očekávám. Jsou neustále spolu, i když spolu nejsou. Komunikují, bojují jeden za druhého a pro toho druhého by klidně spálili svět.

Yael, Charon a April ztratili během války mezi mágy své rodiče a blízké. Žijí mezi lidmi jako úplně obyčejní z nich, přičemž okolí netuší o jejich schopnostech. Skrývají je, nepoutají na sebe pozornost, protože si nemohou být jistí, že mír, který nastal, bude trvat věčně. April jako nejstarší z nich, má neustálou potřebu chránit nejen svého bratra Charona, ale i jeho kamarádku Yael. Charon, ač slepý, ale se speciální schopností vidět duše, stejnou měrou chrání svou sestru i kamarádku. A Yael, ta se dosud nevyrovnala se ztrátou toho, koho milovala. A právě kvůli tomu se jejich svět se světem lidí, brzy spojí.

Námět knihy mě ihned zaujal. Svět lidí, fantasy prvky, z nichž některé mají úplně takový Harry Potter vibe, na to jsem slyšela. Hlavní postavy hned v úvodu působí jako ty, které si prošly peklem, ale protože mají jeden druhého, zůstávají silní. Byla jsem zvědavá, co všechno se v minulosti stalo, co je ovlivnilo, ale byly to nakonec právě postavy, kvůli kterým jsem příběh nedokázala naplno prožít. Možná to bylo ale i menším rozsahem knihy, kdy mě nestačily do svých osudů vtáhnout.

Nejvíc jsem asi bojovala s Yael. Hned na začátku, jak se u ní spustí panická ataka, tak jsem se těšila, jakým vývojem projde, aby všechno překonala. Ale kromě té jediné scény, už je pak vlastně v pořádku. Chápala jsem, že jí pomohla Patrickova blízkost a vzpomínka na Ethana, ale jak rychlé bylo její rozhodnutí ho zachránit, tak stejně rychle se vyvinulo jejich sblížení. A tomu jsem nevěřila.

Patrick je typický floutek, co má všechno, na co si pomyslí. Až teprve, když ho Yael prokleje, zjišťuje, že na světě není sám. V té chvíli mi zase nesedlo to, jak to celé přijal. Nepanikaří, nevzteká se, nerozčiluje se, co že se to kolem něj vlastně děje a proč zrovna on je do toho zapleten. A když už bych to jeho smíření se pochopila, přišlo mi zvláštní, jak rychle se v tom světě orientuje. Chrlí nápady, co dělat dál a Yael na něj jen uznale a s podivem kouká, že ji to nenapadlo.

Z hlavních postav jsem si nejvíc oblíbila Charona. I když jsem si původně myslela, že jeho úmysly jsou jiné, on je takový ten stín v pozadí, na kterého se všichni můžou spolehnout, ale pak je to ten, co nejvíc trpí. A přitom on je právě ten jediný, který si zaslouží obří objetí.

V průběhu se objeví i nějaké magické bytosti, které rozhodně oživí děj. K tomu tu jsou i záporáci, ale jejich konání je dost předvídatelné. Jsou tu dramatické scény, ale emocionálně mě nezasáhly. Obzvlášť když těm záporákům hlavní postavy často přijdou samy do rány, ale pak mají čas se z toho dostat.

Co na příběhu rozhodně oceňuju, je originální konec. Nebudu lhát, doufala jsem v ten opačný, ale zároveň jsem byla ráda za tenhle. Jak už jsem říkala, Charona jsem si oblíbila nejvíc a vlastně jsem nechtěla, aby byl dál využívaný. Protože takhle to na mě působilo. Nicméně, i ta samotná poslední scéna mohla být ještě epičtější, kdyby některé věci měly víc prostoru.

Přesto se jedná o originální fantasy s hezky vystavěným světem, které ale u mě tentokrát zbrzdily postavy. Věřím, že u vás to může být úplně jinak, postavy vám sednou lépe a celý příběh si užijete naplno.

Millie pracuje v muzeu jako kurátorka entomologie. Nyní má příležitost získat pozici vedoucího oddělení. Jenže členem přijímací komise je i její věčně zamračený kolega Finn. Brzy ale Millie zjistí, že se Finn umí i usmívat, pokud kolem něj pobíhají jeho pětileté neteře. Kdo by se potom nad tím obrazem nerozplynul?

Když jsem knihu otevřela a přečetla si věnování, hned jsem si řekla, že ten příběh autorka musela napsat přímo pro mě. A naštěstí jsem se nemýlila. Navíc se mi opět potvrdila výhoda nečíst anotace. Z ní to totiž působí, jako že tu můžete očekávat klasickou hate to love linku. Vzájemná nevraživost Millie a Finna trvá ovšem tak dvě tři scény. Pak totiž Millie uvidí Finna s Avery a Eloíse a začne nad ním pomalu tát. A já jsem pochopitelně tála s ní.

Finn se svých neteří ujal po smrti své sestry Clary. Mohly být vychovávany prarodiči, ale vzhledem k tomu, v jakém prostředí Finn a Clara vyrůstali, Finn neváhal ani vteřinu, když ho o to sestra požádala. Dívat se na něj, jak strašně moc holky zbožňoval a ony jeho, to byla nádhera. Vůbec při jejich první společné scéně mi i slza ukápla.

Millie kromě práce, která ji naplňuje, má kolem sebe milující rodinu a přátele, kteří jí pomáhají najít zpět ztracené sebevědomí, o které ji připravil bývalý manipulativní přítel Kyle. Když se začne sbližovat s Finnem a s holkama, bojí se jít do toho vztahu i právě po zkušenostech s Kylem. Další, co ji brání je fakt, že nechce, aby se o jejím případném povýšení říkalo, že ho získala přes postel.

Jenže to ještě netuší, jaký je Finn charakter. Navíc těm jeho modrým nerdovským očím se prostě nedá bránit. Stejně tak tomu, že by ukradl každou hvězdu ve vesmíru, jen aby se usmála. A do toho je tu plachá Avery a ztřeštěná Eloíse. Tenhle kompletní Ashfordovic balíček prostě chcete.

Milovala jsem každou jejich scénu. Ať už byli sami dva nebo s holkama. Chemie z té knížky doslova nadskakovala. Třeba když Millie učila Finna vařit a holky jim u toho asistovaly. Nebo když Millie s Eloíse zpívaly Ledové království a Millie dokázala zapojit i nesmělou Avery. Finnovo srdce se tetelilo blahem. A co teprve dělalo nejen Millieino srdce, ale i další části těla ve scéně s těstem.

Co se mi na jejich vztahu líbilo kromě těch spalujících jisker, pečování jeden o druhého (polívka kujónovka v obou podobách) nebo prostě jen těch drobných pozorností pro lepší den? Že si každé nedorozumění brzy vysvětlili. Žádná zápletka, kde si jeden mohl vyložit něco jinak, se netáhla nijak dlouho. A když už došlo k nekomunikaci, mělo to svůj důvod.

Autorka se zaměřila i na vážná témata, např. Millieiny úzkosti z Kylea nebo Finnovy pochybnosti o tom, zda dělá pro holky dost. Říkala jsem si, že v tomto směru bych možná čekala v nějakých momentech ještě trochu víc, ale v celkovém kontextu jsem vlastně ráda, že to proběhlo, jak proběhlo.

Dost jsem se bavila nad společným chatem Millieiných rodičů a sester, kde padaly výborné hlášky. A stejně jako Millie, i oni přijali ten kompletní Ashfordovic balíček do rodiny. Nejen ta jejich první návštěva u Mary a Davea byla úžasná, ale co teprve ten epilog, kde z nich byli pyšní prarodiče.

Moc jsem si přála, aby kniha, co je zvenčí pastvou pro oči, byla i jejím vnitřkem. Prožijete tu příběh, kde se z dvou lidí stávají přátelé a postupně i něco víc. Užijete si něžnou romantiku, ale i nemálo vášně a touhy. Do toho si zamilujete i dvě malé holčičky, které budete chtít pokaždé obejmout. Tenhle čtyřlístek Motýlí hvězdokupy jsem si zamilovala a moc vám ho doporučuju.

Spisovatelka Nicole provede spontánní rozhodnutí a koupí si na léto dům v městečku Chatemup. Doufá, že jí změna prostředí pomůže pročistit si hlavu a dopíše svou novou knihu, u které ji zastihla krize. Její dvě nejlepší kamarádky Rachel a Dani, které na začátku léta jedou s ní, zase doufají, že si zase konečně najde nějakého chlapa. Jenže Nicole po dvou rozvodech a s dospělou dcerou, na kterou stále musí dohlížet, nemá na vztahy ani pomyšlení. To ale netuší, že místní muži to s ní uvidí úplně jinak. O nabídky nemá nouze, ale ona si vybere prakticky okamžitě. Je jím Declan, statný obchodník s rybami a bývalý voják. Ale ani on se nechce vázat. Takže co s tím? Stanou se z nich kamarádi na dobrodružství. Jak dlouho jim to kamarádíčkování asi vydrží?

S první polovinou knihy jsem trochu bojovala. Sice se četla rychle, kapitoly mají délku tak akorát, autorčin styl je čtivý, hodně se zaměřuje na dialogy, takže děj opravdu odsýpá. Pořád jsem se ale nemohla na příběh úplně naladit.

Na úvod na vás autorka vychrlí poměrně dost postav a jmen. Nicole se seznamuje se svými sousedy, kteří ji hned vezmou za svou a velmi rychle zapadne do jejich plážové rodiny. Vlastně se mi líbilo, jak ji přijali, jak byli bezprostřední, ale zpětně bych si nespojila, kdo byl čí manžel nebo jaká historka patřila ke komu. Ty postavy mi splývaly a nedokázala jsem je od sebe rozeznat.

Výjimkou byl pouze manželský pár Evelyn a Claude. Tady to ale byla především zásluha Clauda a jeho rozmluvy s Nicole, kdy jí jednou vysvětlil, proč je na všechny pořád tak nabručený. Jeho vysvětlení mě až dojalo.

Další, co mi nepřišlo moc uvěřitelné, byl ten zástup mužů, co s Nicole hned při prvním setkání flirtovali a chtěli ji sbalit. Bylo jich minimálně šest. Vzhledem k tomu, že Nicole o sobě hned na začátku prohlásí, že nepůsobí moc žensky, má pár kilo navíc a její divoké kudrny taky nejsou nijak lákavé, tak jsem si celou dobu říkala, co na ni ti chlapi teda vidí? Samozřejmě každý má jiný vkus, ale že by se jich se stejným vkusem sešlo tolik na jednom místě? A ještě v různé věkové kategorii od 25 až do 60 let?

Pokud to mělo vést k tomu, aby Declan žárlil nebo aby to Nicole zvedlo sebevědomí, myslím, že by i stačil jeden nebo dva. Navíc to z obou stran bylo zbytečné, protože jak už jsem říkala, Nicole měla vybráno hned. A tím se dostávám k chemii pisálky a dolíčku.

Když jsem zjistila, kolik let je Nicole a Declanovi, vyloženě jsem byla nadšená, že si přečtu romantiku výjimečně staršího páru, než na jaké v knihách narážím. Jenže jejich dialogy se právě v té první polovině nesly, jak kdyby byli o patnáct let mladší. To samé třeba i u jejich první ero scény, která mi vyloženě nesedla tím, jak spolu mluvili. Ne že by si páry v jakémkoliv věku taky nemohli pořádně zařádit, ale asi bych ten slovník nějak uzpůsobila, aby to zase nesplynulo s mnoha jinými páry v klasických romantikách.

Také vzhledem k jejich věku mi přišlo, že strašně dlouho čekali, než se to mezi nimi zlomilo. Oba si narovinu řekli, že nehledají vztah. Tím pádem vlastně neměli co ztratit. Po životních zkušenostech se od sebe nemuseli držet, aby tomu druhému nezlomili jeho naivní mladé srdce.

Když se to ale ve druhé polovině konečně posunulo, jako kdyby se mezi nimi protrhla i ta hráz, kdy k dobrodružství přidali i svěřování a tím pádem spolu komunikovali už i jako dva rozumní dospělí, co si užili svoje. Jinak potom na mě fungovaly ty jejich výlety, nebo když je vtipně překvapila Mackenzie nebo jak Declan působil jako ochranná zeď na Nolanově svatbě.

Přišly v tom období i nějaká zaškobrtnutí, kdy tomu druhému řekli i nepříjemné věci, co nechtěl slyšet, ale pokud to má k něčemu vést, je to rýpnutí si do bolavého místa potřeba.

Závěr knihy se mi opravdu líbil. To, jaká zásadní rozhodnutí oba udělali, ale třeba i samotný epilog, který autorka udělala realistický a zároveň příjemně otevřený.

Knihu řadím mezi oddechovky, ale i tak měla na několika místech potenciál k tomu, zamyslet se nad určitými životními momenty. A třeba uvědomit si i to, že na nový začátek a velkou životní změnu není nikdy pozdě.

Adam sice studuje vysokou školu, ale nejvíc času tráví se svými kamarády Tlachym a Smetákem a pravidelně se trumfují v tom, kdo vypije víc alkoholu. A právě alkohol způsobí nevídané. Adam díky němu začne vidět budoucnost. Do toho se v jeho životě objeví tajemný pan Lambert, který se o jeho život začne až příliš detailně zajímat. Vypadá to, že zatím vším je mnohem víc, než si Adam vůbec kdy dokáže představit.

Musím říct, že už dlouho jsem z knihy nebyla takhle rozpolcená. Je napsaná dobře, čte se dobře, ale dějově tam byla spousta věcí, které pokulhávaly a to mi to čtení hrozně ztěžovalo. Příběh je rozdělen do třech částí a po dočtení jsem měla pocit, jak kdybych četla tři různé knihy. Každá měla něco svého typického, ale dohromady nefungovaly.

V první části sledujeme Adama a alkoholové eskapády s jeho kamarády. Touto částí bylo pro mě nejtěžší se prokousat. Spoustu by se toho dalo zkrátit a zaměřila bych se jen na to podstatné. Takhle se mi kolikrát stalo, že jsem se musela k nějakému odstavci vrátit, protože v té záplavě postav a historek, které děj nijak neposouvaly, jsem přehlédla, že teď už tam něco důležitého je. Do této části jsem se nemohla dostat i z toho důvodu, že jsem nedostala žádný popis postav, jejich charaktery, abych se na ně nějak napojila a vytvořila si k nim vztah.

Další, co jsem postrádala, byl nějaký Adamův vývoj. To, že své schopnosti ovládá téměř ihned, bylo vysvětleno, ale zároveň jsem čekala na úvod nějaké popírání, šok, co že se to s ním vlastně děje. On ale své schopnosti přijal, jakoby to bylo naprosto běžné. Jako že se něco takového stává každý den.

V téhle části mě nejvíc bavila pasáž s učitelkou Martou. Tam jsem se logicky dokázala najít a při její výuce jsem viděla ty typické situace. Taky mi ale jako matikářce na střední neuteklo, že logaritmy se neučí na základce. Napodruhé už to tam bylo zmíněno správně.

Druhá část knihy se změní o sto osmdesát stupňů. Víc poznáváme tajemného Sedrika a mistra, který Adama cvičí v jeho schopnostech. Tady už fantasy stránka jede naplno, kdy se Adam připravuje na boj s temnou vládkyní. Mělo to spád, ale na druhou stranu některé tréninkové scény nebo mistrovo vysvětlování, jak používat zbraně, byly zdlouhavé.

Ve třetí části se opět ocitáme úplně jinde, určité postavy mizí a do popředí se dostávají hrdinové z antické mytologie, která je už nakousnuta ve druhé části. A protože antickou mytologii mám ráda, tahle část byla pro mě nejlepší. Kdyby to v tomhle duchu bylo od začátku, bylo tam vše více vysvětleno, byla bych nadšená. Vůbec samotný závěr s Athenou a jednookými kyklopy, tam jsem se i usmívala, jak to bylo roztomilé. Zároveň ale i tady v té části, byly zdlouhavé pasáže hledání správné cesty. Sice byly doplněné o humorné dialogy, aby se to vyvážilo, ale mě ten humor bohužel míjel.

Poslední, co chci ještě zmínit, je odhalení záporákova pomocníka. Tím, že se tam objevil až v té dané scéně, neměla jeho oběť žádný efekt.

Jak už jsem psala na začátku, autor píše dobře, jen mně, tohle ne úplně obvyklé fantasy, nesedlo. Ale vy, kdo si třeba od klasických fantasy chcete odpočinout, můžete si tady přijít na své.

Layla si už deset let vede seznam, ve kterém si odškrtává položky, čeho chce v životě dosáhnout. Jedna položka ale pořád zůstává prázdná. Ještě se jí nepodařilo vdát se. Ne že by se nesnažila. Na rande chodí pravidelně, ale nikdy se jí nepodařilo to z prvního rande dosáhnout i na druhé. Naštěstí má po ruce tři sexy sousedy lomeno nejlepší kamarády, kteří vedou úspěšný podcast, kde lidem radí se vztahy. A když ti zjistí, že je Layla ve flirtování opravdu marná, rozhodnou se, že jí pomůžou.

Jejich experiment bude totiž výhodný pro všechny. Klukům se zvedne poslechovost, protože přijdou s něčím novým a Layla nejen naučí správným flirtovacím trikům, ale ještě jí ve svém pořadu udělají reklamu na její značku spodního prádla. Jenže jak asi tušíte, tenhle experiment se všem čtyřem pěkně vymkne z rukou.

Kniha se štítkem erotika, se třemi kluky a jednou holkou na obálce - harémovka jak vyšitá. Ano, přesně do toho jsem s tím šla, abych vypnula a vzplanula. Vypnutí se povedlo, vzplanutí moc ne. Ne že by ero scény byly špatně napsané, ale tentokrát mi v plném položení do příběhu bránily charaktery postav a nějaké nedotaženosti.

Layla je prezentovaná jako stydlivka, co je v komunikaci s muži úplně nemožná. Někoho si najít na uspokojení potřeb problém nemá, ale když cokoliv vypustí z pusy, odradí každého, aby se s ní znovu chtěl sejít. To bych ještě pochopila, ale tu její stydlivou stránku ne. Obzvlášť když jí přijde naprosto přirozené, že se vyfotí ve spodním prádle co navrhla a vystaví to na internetu. Tohle by stydlivka prostě neudělala. A ani ty známosti na jednu noc by nedávala.

A pak tu máme její sexy sousedy. Zack, bývalý rugbista, takový ten typický vtipálek, co je ve všem nad věcí. Josh, který působí jako ten obyčejnej kluk odvedle. A Luke, nejstarší z party a navíc jediný, který má s Laylou společnou minulost. Na střední byl jejím učitelem. Ten se do jejich experimentu přidá jako poslední právě pro tu minulost. Paradoxně ale až v té chvíli mě to víc vtáhlo. Takže ano, já bych si vybrala Luka, kdyby bylo na mě. Zároveň nemůžu říct, že by se mi celkově z nich rozklepala kolena.

A dostávám se tak k jejich společné chemii. Možná kdyby byli s Laylou jen sousedi, co se sem tam během let pozdraví a pak teda jednou večer by ukuli ten plán a postupně by se sbližovali, až by to přerostlo všechno, byla bych s tím v pohodě. Jenže od začátku mi je předkládáno, že jsou všichni čtyři už tři roky nejlepší kamarádi. Jak je tedy možné, že až po třech letech se o sobě dozvídají osobní věci? Neměli by nejlepší přátelé vědět o svých traumatech? O tom, co komu ublížilo a čeho se kvůli tomu bojí, a proto se chovají, jak se chovají? Kdyby to věděli, těžko by s tím experimentem vůbec mohli začít.

Laylino trauma se rozprostírá celou knihou. To, co se jí stalo, by se dít nemělo. A tím, že jsem sama učitelka, se na to téma zase dívám jinak. A proto nevěřím, že by se opravdu nenašel nikdo, kdo by jí pomohl. Že by se proti ní obrátili spolužáci, to bych pochopila, ale že i celý pedagogický sbor? A i kdyby na to byla sama, proč to trpěla celá léta? Proč neodešla?

Další věc, která mi nesedla, je zápletka, kvůli které se to mezi nimi rozpadne. Za mě to bylo až přehnané. Vždyť o tom mluvili každý podcast, jak to mezi sebou mají, takže čemu se všichni divili? A že zrovna lidé všech věkových kategorií by poslouchali vztahový podcast tří svobodných chlapů, aby pak na Laylu takhle reagovali? O tom pochybuju.

Musím se vyjádřit ještě k ero scénám. Jak už jsem říkala, nebyly špatně napsané, ale i tak se mnou nic moc neudělaly. Nejspíš tomu nepomohl ani ten klasický začátek, kdy se Layla přizná, že neumí líbat, v posteli s chlapem ji to vlastně nebaví, ale ve spojení se svými nejlepšími kamarády najednou přesně ví, co dělat.

Takže ta první scéna se Zackem a Joshem (kterého jsem nepochopila, jak se o ni mohl dělit, když ji miloval od chvíle, co ji potkal) mě v podstatě nechala chladnou. Až když se přestal bránit Luke, to rozhodně fungovalo.

Konec jsem čekala jiný, ale u dalších knih už mi to bude jasné. Ano, i když mě tato kniha neuchvátila tak, jak jsem čekala, autorka mě přesto svým stylem zaujala a čtení neuvěřitelně odsýpalo. Takže dám jí ještě šanci. A i vy dejte tomuto příběhu. Třeba v tom ty mouchy nenajdete a jako oddechovku si to užijete mnohem víc.

Salama byla studentkou prvního ročníku farmacie, když v Sýrii propukla revoluce. Zatímco tehdy se dostala prozatím k teorii, nyní pomáhá zachraňovat v nemocnici v Homsu každého, kdo se ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě. V nemocnici ale není čas jen na teorii. Salama se ve svém věku a v podstatě nulovými zkušenostmi dostává ke zraněním a operacím, se kterými by možná zápasil i ostřílený lékař. Jenže tady doslova každá minuta hraje roli a zápas se svým žaludkem musí vyhrát stůj, co stůj. Lidí, kteří by mohli pomáhat ostatním, je čím dál méně.

Po každé vyčerpávající směně se vrací domů ke své těhotné švagrové a nejlepší kamarádce Layle. Té jediné, která jí z rodiny zbyla a pro kterou musí každé ráno zase vstát. Nejen pro slib, který dala svému bratrovi, ale i pro Khawfa, její halucinaci, která ji nutí, aby svému slibu dostála. Khawf představuje všechny její strachy a nebýt Layly, nejspíš by jeho vize hrůzné budoucnosti, dávno nezvládla. A pak se v její vnitřní a vnější temnotě objeví kousek světla - Kenan.

Do knihy jsem šla s očekáváním toho, že to bude extrémně těžké čtení, které mě roztrhá na kousíčky, které budu horko těžko slepovat. Těžké čtení to sice bylo, rozhodně bych ho pro některé scény nedoporučovala číst dětem od 13 let, jak je v knize uvedeno, ale zároveň jsem si myslela, že mě to celkově semele víc.

Knihu z tohoto prostředí jsem ještě nikdy nečetla a za tu osvětu, kterou autorka tímto příběhem udělala, jsem ráda. Zároveň jsem ale čekala, že těch hrůz nebo celkově té kultury tam bude víc. Dějově se to ale točí hodně dokola. Na začátku si autorka s tou krutou stránkou nebere servítky, pak je dlouhá etapa s lodí, kdy se řeší, kdo pojede, jestli pojede, padají otázky viny a výčitky svědomí. A pak ta samotná loď je tam už jen krátce a nastane závěrečné drama.

Měla jsem taky trochu problém, jak byli Salama, Kenan nebo i Layla v knize vykresleni. Kdyby Salama nenosila hidžáb, vnímala bych to jako jakýkoliv jiný příběh na pozadí války. Autorka to na konci vysvětlovala, že je chtěla udělat všechny takové veselejší a chápu její záměr, že chtěla ukázat, že i uprostřed války může existovat humor a naděje. Jen pak v některých scénách na mě jejich chování působilo až moc bezstarostně vzhledem k tomu, co se kolem nich dělo.

Romantická linka mezi Salamou a Kenanem je nevinná, cudná, místy až roztomilá a chemie mezi nimi funguje. Fandila jsem jim a byla jsem ráda, jak to autorka uzavřela. Zároveň jsem ale zase v sobě měla místy pocity, že některé scény byly až příliš růžové. Jakoby mi zase do toho prostředí neseděly. Občas to způsobilo třeba i konkrétní slovo.

Ohledně Layly tam jsem to začala tušit celkem brzo, náznaky tam byly. To byla zároveň přesně ta scéna, která mě bolela spolu se Salamou. Právě tady jsem konečně dostala emoci, na kterou jsem čekala celou knihu.

Nápad s Khawfem byl originální. Salamu sice ničil, ale nebýt jeho, nikdy by se Salama neodhodlala, ten radikální krok udělat.

V celém příběhu mě asi nejvíc bavil sourozenecký vztah Kenana, Júsufa a Lámy. Kenan by pro ně udělal všechno, a když se k nim pak přidala i Salama, vytvořili rodinu, kterou všichni potřebovali, aby mohli vyléčit všechny své rány.

Dalo by se určitě ještě polemizovat nad postavou Ama. Je jednoduché soudit jeho postavu tím jedním pohledem, který jsme dostali. Pomáhal ostatním, ale svým způsobem. Proč to dělal? Co z toho měl? Zrovna co s ním bylo dál, by mě taky zajímalo.

Příběh je opravdu kvalitně napsaný, autorce se podařilo přiblížit čtenáři prostředí, kam se určitě nechce dostat, ale jak už jsem psala, na mě nezapůsobil tak silně jako na jiné. Možná vás zasáhne mnohem víc než mě. Budu zvědavá, co si z něj odnesete právě vy.

Julian miluje tanec. Před pár lety byl členem chlapecké taneční skupiny, kde se ale něco stalo, a on byl nucen odejít. Na tanec přesto nezanevřel a s kamarádkou Lindou chodí alespoň na soukromé lekce. Když se mu ale naskytne příležitost, že by mohl být znovu součástí jiné skupiny, strach, že by se mohlo stát to samé, ho svazuje. Navíc v této skupině by na něj číhalo ještě jedno nebezpečí. Jeden až moc pohledný člen jménem Sebastian.

Nakonec se Julian přece jen stane součástí skupiny a rovnou s ní začne trénovat na významnou soutěž. Ač ho všichni kluci přijmou bez problému, on se zpočátku trochu drží zpátky. Nechce pořádně ukázat své pravé já, protože vzpomínky stále bolí. Postupně se ale přece jen otvírá a velkou zásluhu má na tom právě Sebastian. Kluk, který se pozorně dívá a řekne nebo udělá přesně to, co Julian v danou chvíli potřebuje. Jenže má to stejně jako Julian? Dává v lásce taky přednost klukům?

Od autorky je to má druhá přečtená kniha, a i když tentokrát nehodnotím plným počtem, stále trvám na tom, že autorky styl je extrémně čtivý a že knihu přečtete dřív, než stihnete mrknout.

První polovina knihy se zaměřuje hlavně na tanec a především na Julianovo zapadnutí do skupiny. Autorka vám dává postupně náznaky, co se asi v jeho bývalé skupině stalo. A musím říct, že jsem to přesně odhadla. Bylo pochopitelné, proč Julianovo sebevědomí tak moc kleslo a že ve své hlavě musel hodně bojovat, aby si začal znovu věřit. V různých situacích byl obrovská podpora Sebastian, který se sice tvářil jako kamarád, ale některými gesty bylo jasné, že i on by chtěl něco víc.

Ve druhé polovině knihy tanec neopouštíme, ale už se konečně zaměřujeme i na vztah jich dvou. Vůbec poslední část knihy byla pro mě ta nejlepší. Dostali svůj zasloužený prostor a já se nad nimi konečně mohla culit skoro nepřetržitě. A ještě v kombinaci se Sebastianovou malou sestrou Šárkou se k tomu přidal humor a kluci nestačili valit oči, jak je dokázala setřít. Scén s Šárkou mohlo být klidně víc.

Michal, Benji a Hugo byli skvělí parťáci a přesně to Julian potřeboval. Sebastian byl příjemný bonus navíc. Celkově jejich dynamika ve skupině fungovala na jedničku. Jak se do sebe strefovali, jak si utahovali z Michalovy nenažranosti, ale když bylo potřeba, stáli za sebou a podporovali jeden druhého. I když musím přiznat, že občas těch tří bylo až moc a víc bych si užila jen scény hlavního páru.

Kromě Tomáše a Martina, kteří dostali, co si zasloužili, mi moc nesedla ani Linda. Možná kdyby byla jen Julianova kamarádka a neřešily by se její vztahové peripetie, úplně by to stačilo. Ty vztahy kolem ní mi přišly trochu zbytečné.

Pokud hledáte oddechový příběh třeba teď na léto, tak myslím, že tenhle je na to přesně ten ideální. Dostanete hodně tance, trochu něžné romantiky a k tomu velkou hrst humoru.

Táňa, Klaudie, Vendy a Laura byly kdysi součástí úspěšné taneční skupiny. Jenže něco vážného se stalo a to vše změnilo. Po dlouhých deseti letech Klaudie svolá své bývalé kamarádky a prosí je, aby se pokusily o comeback. Vyberou si náročnou barokní choreografii a ještě náročnějšího tanečního mistra, slavného Olivera Durycha. Jenže aby všechny čtyři vůbec sladily své taneční kroky, musí nejdřív sladit své rozladěné osobní vztahy. Podaří se Oliverovi zázrak a zahojí hluboké rány, které neměly šanci se zacelit?

Každá z hlavních hrdinek má jinou osobnost, jiné problémy a jiné důvody, proč se nakonec rozhodly obnovit svou lásku k tanci.

Táňa je talentovaná houslistka s absolutním sluchem, která nechce nic jiného, jen to aby jí všichni dali pokoj. Má důvod, proč se uzavírá před světem a nechce do něj nikoho pustit.

Klaudie je živel, který nemá problém přebrat zadaného muže třeba jen lusknutím prstu. Jenže zároveň ji drtí pomyšlení, že kdysi nedostala toho, kterého opravdu chtěla.

Vendy je vdaná a má tři děti. S manželem Alešem je jejich vztah na bodu mrazu. Aleš ji už nepřitahuje a Vendy si myslí, že i s ní je v tomto směru něco špatně.

Lauře se smůla doslova lepí na paty. Nemá problém najít si na první pohled dokonalého muže. Mnohem těžší je si ho udržet. A přitom by stačilo netoužit po dokonalosti.

Autorka do jedné knihy vložila čtyři příběhy, z nichž by každý vystačil na samostatnou knihu. Všechno to skvěle propojila, ale zároveň je škoda, že některé příběhy nedostaly víc prostoru. Jejich potenciál byl podle mě ještě větší.

Za sebe bych si určitě chtěla přečíst samostatný příběh o Táně. Zhruba od poloviny knihy jsem tušila, co se tehdy stalo, a bylo zajímavé sledovat, jak to autorka propojila s tématem hříchů a že na tom měl každý svou část viny. Proto se i divím, že do toho tancování Táňa znovu šla. Vždy může dojít k odpuštění, ale asi bych s těmi všemi nechtěla být znovu v jakémkoli kontaktu. Jenže bez návratu k tanci by se nejspíš nikdy nevyléčila. Oliver to dobře chápal a věděl, že musí odhalit pravdu, jinak se Táňa nikdy nepohne dál. Moc se mi líbil jejich vztah, jak o něj Táňa pečovala, a vůbec, že si vzájemně nahrazovaly ty rodinné vztahy, co neměli.

Stejně tak bych uvítala samostatný příběh Laury. Věčná smolařka, co žije jen se svým osmákem Guccim a likviduje jednoho nápadníka za druhým. A pak je tu její soused Daniel, který i s tím, co se mu stalo, má optimismu na rozdávání. O jejich sbližování bych toho chtěla daleko víc.

A pak jsou tu Klaudie a Vendy, které mi k srdci opravdu nepřirostly.

U Klaudie jsem od začátku tušila, že důvod obnovení skupiny nebude ten, co tvrdila a upřímně tohle by byla pro mě ta poslední kapka, proč ji ve svém životě nechci. Chápu, že žít pod neustálým nespokojeným pohledem svého otce, který od ní chtěl víc, je náročné, ale ona taky vždycky chtěla víc. Linka s Julií mi tu přišla trochu nadbytečná. Kdyby šlo ale o jen tento příběh, taky bych se na to dívala jinak.

U Vendy jsem dokázala pochopit, že po jednom houslovém koncertě zase začala žít a probudila v sobě to, co si myslela, že už bude jen spát. Ale zrovna Alešova reakce a jejich následný spokojený život mi k té realitě moc neseděl. Neumím si představit, že by to jen tak přešel a ještě to oba brali jako vzpruhu a záchranu jejich manželství.

I přes nějaké drobnosti měl celý příběh smysluplné rozuzlení a jako vždy mě autorka uchvátila svými slovními obraty, které poskládala do mnoha úžasných myšlenek.

I když Shane a Ilja pořádají společné hokejové tábory, mají společnou charitativní organizaci, stejně pro většinu veřejnosti zůstávají rivaly. Nikdo nemá tušení, že už víc jak deset let trvá jejich vztah, který se v posledních letech změnil v tu opravdovou lásku. Jejich tajemství střeží pouze pár vyvolených. Zdá se, že po všem, čím si prošli, než si uvědomili své pravé city, je vše zalité sluncem. Ale tak jednoduché to úplně není.

Shane má všechno, o čem si nikdy nemyslel, že bude mít. Má Ilju, své rodiče, přátele, hokej a tým, co pravidelně vyhrává. Ilja změnil hokejový tým jen, aby mohl být blíž Shaneovi. Jeho rodiče ho berou jako druhého syna. Má milující rodinu, kterou nikdy neměl. Přesto se v poslední době cítí osamělý. Přesto ho vnitřně sžírá nejistota, že kdyby si měl Shane vybrat mezi ním a hokejem, jeho volba by ho zničila. Zatímco Ilja by nejradši vykřičel do celého světa, kdo je jeho láska, Shane se bojí, co by pravda o jejich vztahu způsobila. Ale ta volba jednou bude muset přijít.

Příběh Shanea a Ilji se mi v knižní verzi líbil, ale vůbec poprvé jsem musela uznat, že seriálová podoba se mi líbila mnohem víc. I proto jsem si při čtení tohoto dílu snadno v každé scéně představovala Hudsona a Connora a kolikrát mi naskočil i jejich hlas. Jak bude vypadat druhá řada seriálu, na to si ještě musím nějaký ten pátek počkat, ale co vím už teď je to, že příběh této knihy předčil má očekávání.

Pokračování knih, které skončily happyendem, jsou vždycky riziková. Ale tady autorka nezklamala, ba právě naopak. Nevymýšlela žádné bezduché zápletky, jenom aby se něco dělo, zaměřila se na jejich vztah, na jejich vnitřní boje, a i když se třeba objevila nějaká malá trhlinka, co to mohla pokazit, ani jeden nedovolil, aby se to stalo. A takhle si představuju tu správnou romantiku.

Pokud jste si Ilju zamilovali v prvním díle, tak tady ho budete milovat ještě víc. Nedokáže skrývat svou lásku k Shaneovi, nechce se tvářit, že nic necítí. Je mu maximální oporou, i když sám se musel vzdát mnoha věcí, aby byli spolu. A to je postupně důvodem jeho nejistot a toho, že nakonec musí vyhledat i odbornou pomoc, aby to alespoň někomu mohl říct. Navíc má v sobě to, co se stalo jeho matce a bojí se, že je stejný.

Na Shanea se možná budete v některých částech knihy zlobit za tu jeho zabedněnost. Ano, dlouho některé věci neviděl, ale ono je někdy těžké je vidět, když žije v tom, že získal to nejvíc, co mohl a všechno nad to, by stálo nějakou oběť. To ale jaká byla jeho reakce po scéně s letadlem, tak tam mu bylo všechno odpuštěno. Protože přesně tohle Ilja potřeboval. Aby Shane udělal nějaký zásadní krok. A on udělal rovnou ten největší.

Ero scén mezi nimi je tu zase požehnaně. Rozdíl oproti předchozímu dílu je ale ten, že tady jsem si je užila mnohem víc, protože v každé byly ty city, které mi předtím chyběly. Tady v nich tryskala ta vzájemná láska a to jsem přesně potřebovala.

Z vedlejších postav naprosto miluju Shaneovy rodiče. Už na konci prvního dílu reagovali naprosto skvěle, ale tady? To, jak Ilju automaticky přijali, nepochybovali o tom, že je pro jejich syna dobrý. Ta scéna, jak se dívali společně na Shaneův zápas a Ilja tam byl zabalený do deky a ládoval se zmrzlinou. Miluju.

Skvělé byly i scény s Haydenovými dětmi nebo s Aňou, kde zase měli krásně rozdělené ty svoje charaktery. Kdo je ten přísný a kdo je ten benevolentní. A nemůžu opomenout ještě Iljův tým, ti by všichni zasloužili jedno velké objetí.

Pokud jste si Ilju a Shanea zamilovali ve Spalující rivalitě, tak Dlouhá hra oblibu těch dvou ještě povýší. A já už se teď nemůžu dočkat seriálové verze.

Sophie se vrací po letech do rodného městečka nejen proto, aby lépe překonala rozchod, ale také kvůli svatbě své nejlepší kamarádky Grace. Ta se i přes varování rozhodla uspořádat obřad přímo v Ennislough. Na místě, kde už několik ženichů zmizelo neznámo kam den před svatbou. Sophii a její babičce Molly koluje v žilách něco výjimečného. Podaří se jim zabránit kletbě, která Ennislough sužuje už celá desetiletí? Nebo na to Sophie zůstane úplně sama?

Musím říct, že kniha se od první stránky četla perfektně. Autorka má velmi příjemný styl. Chemie mezi postavami, různé emoce, dramata - to všechno krásně plynulo. V celkovém vyznění děje jsem ale narazila na několik zádrhelů.

Nejprve je příběh zaměřen na Sophiin návrat a přípravu Graciiny svatby. Tenhle proces mi přišel trochu zdlouhavý. Zároveň takovou rozlučku se svobodou bych úplně vynechala. Chápu, že tam byla především kvůli tomu tanci, ale třeba na ní jsem už zaujala takový odmítavý postoj ke Grace. Nemusela plnit každý úkol jen proto, že je to nějaká tradice. Flynn by ji za to asi těžko pochválil. A to jak potom reagovala po jeho zmizení vůči Sophii bylo vyloženě nefér. To ona trvala na tom, kde tu svatbu bude mít.

Sophie se dostává do situace, kdy je veškerá vina svalena na ni a s babičkou Molly se poradit nemůže. Mimochodem, dost mě rušilo, jak se neustále střídalo to, že Sophie mluvila buď o babičce nebo o Molly. To bych určitě sjednotila.

V tu chvíli přichází na scénu vyšetřoval Kieran, který chce stůj co stůj odhalit, co stojí za zmizením všech ženichů a jakou roli v tom hraje právě Sophie.

A tady se dostávám ke zmiňované chemii. Byla tam, autorka ty scény měla bravurně napsané, ale na mě současně nefungovaly. Myslím, že to bylo tím, jak byl ten jejich vztahový vývoj podán. Dlouhou dobu jsem vlastně ani netušila, co si mám o Kieranovi vůbec myslet a pak tomu jejich fiktivnímu vztahu, který se překulil v lásku, jsem nedokázala věřit. Bylo to strašně rychlé. Navíc mi vadilo, že se sbližovali ve chvílích, kdy by Sophie měla řešit úplně jiné věci a být někde jinde s někým jiným.

Samotná kletba mě bavila. Bylo to zajímavě vymyšlené a třeba mě vyloženě mrzelo, že pasáž v Jinosvětě nebyla mnohem delší. Tam to totiž mělo drive, místy až hororový náboj a ten příběh to osvěžilo. Ale i v té kletbě jsem nacházela nějaké díry.

Přemýšlela jsem, proč Sophie některé ty zásadní deníky nečetla už po Flynnově zmizení. Na co čekala? Kdyby to udělala hned, Kieran by vůbec nebyl potřebný. A když už se tomu oba propůjčili, divili se, že to vážně funguje. A v ten zásadní moment, kdy mohla vidět, kam ženichové mizí, zareagovala úplně opačně. A já si jen říkala proč?

Do toho, když přišlo té velké odhalení, kdy se Sophii vše spojilo, já to s ní nemohla prožít, protože jsem nedostala žádné vodítko. Možná jsem ho přehlédla, ale ten moment prozření mi tam chyběl.

Když bych to měla shrnout, tak jsem dostala originální čtivý příběh se zajímavými fantasy postavami a jemnou romantickou linkou, ve kterém pro mě bylo pár ALE.

Layla zjišťuje, že o svého nejlepšího přítele Sama dávno přišla, aniž by si toho vůbec všimla. Hroutí se jí svět. Postupně si uvědomuje, že je jiná, než bývala a neví, co se stalo. Aby zastavila Lilina, toho nejhrozivějšího démona, musí se brzy zase vzchopit a postavit se mu čelem. Naděje na jeho poražení a na záchranu světa je. Ale zvládne ten definitivní krok udělat?

První dva díly se kromě zajímavého světa démonů a strážců, točily především kolem milostného trojúhelníku. Myslím, že nejen Layla, ale i čtenářky občas měly dilema. Roth nebo Zayne? Zayne nebo Roth? Milostné trojúhelníky úplně nevyhledávám, protože jsou to vždycky nervy, když si hlavní hrdinka vybere toho druhého, kterého já nechtěla. Ale jak už jsem psala v recenzích k minulým dílům, autorka jejich scény měla opravdu vyšperkované, a tak jsem si ten trojúhelník vlastně i užila.

V tomto díle si Layla v podstatě hned na začátku už definitivně vybere. Nemuselo mě tak mrzet, že jsem si nedávno vyspoilerovala, který z nich vyhrál (i když jsem to stejně tušila), protože bych se to stejně dozvěděla téměř okamžitě. A tady se to ve mně začíná bít.

V prvním díle u mě vyhrál jednoznačně Roth, ve druhém ho převálcoval Zayne. Kdo to vyhrál u Layly, komentovat nebudu. Musím ale přiznat, že tím, jak si vybrala už na začátku, ta romantická linka pro mě ztratila takové to napětí. Layla je tedy celou dobu už jen s tím pravým, a i když jsem ráda, že měli tolik prostoru, tak už mi v těch jejich scénách chyběla taková ta jiskra. Byly perfektně napsané, ale jakoby ztratily nějaké svoje kouzlo. Jakoby jim najednou něco chybělo.

Navíc mi přišlo, že ten pravý díky tomu vztahu z ní jaksi „změknul”. Ano, bál se o ni, chránil ji, ale zároveň jsem měla pocit, že před tím by některé situace řešil úplně jinak. A nad tím druhým mi zase srdce usedalo. Když se zpětně podívám na celý ten příběh, tak já bych si vybrala právě toho druhého.

Ohledně zápletky s Lilinem, tam jsem čekala nějaké epičtější finále. Nechci říct, že to bylo špatné, jen po těch několika dramatických scénách s ním, byla ta poslední taková „snadná”. Jak kdyby on to najednou vzdal a Layla měla volnou cestu. A to samé pak i s Lilith. Chápu, proč se tak rozhodla, ale taky mi to přišlo jako rychlé vzdání se.

Co mi nejvíc ale trhalo srdce, bylo to s Bambi. Překvapilo mě, že se to nijak nevyřešilo. Myslela jsem, že se to dá ještě nějak udělat a Roth získá zpátky to, co mu patří. Stejně tak mě mrzelo, že tam nebylo víc scén Bambi a Robina v jejich pravé podobě. Jen za tu krátkou chvíli jsem se u nich maximálně pobavila.

Tato trilogie byla pro mě prvním setkáním s autorkou a věřím, že ne posledním. A i když mě finálový díl uchvátil ze všech nejméně, můžu vám tento příběh s krásně napsaným milostným trojúhelníkem, démony a strážci, vřele doporučit.

Genevieve je ve věku, kdy je většina jejích vrstevnic už vdaná s minimálně jedním dítětem anebo je to první už aspoň na světě. Stejně je na tom i její sestra Patricia, která jí často způsob jejího života vyčítá s tím, že už by měla dospět. Gen totiž i po třicítce jen vymetá kluby se svými nejlepšími přáteli Jimmym a Kaylou, nebrání se ani nějaké té jednorázovce a kromě práce tatérky jí volný čas zabírá už jen hraní na péesku. Je takhle spokojená. V lásce se zklamala a nechce už něco podobného zažít podruhé. Proto jí ani nic neříká tikání biologických hodin. Jenže to se všechno změní, když jednoho dne do jejího tetovacího studia vejde Dylan.

Ani Dylan toho nemá se svými vrstevníky moc společného. Nestojí o to se pravidelně vylít jak váza nebo řešit, která ze spolužaček má větší prsa. Je to cílevědomý kluk s vizí, že se jednou stane pediatrem. Inteligenčně je na tom úplně jinde, protože v jeho minulosti se něco stalo a on musel rychleji dospět. A to ho celkově poznamenalo.

Když tenhle plachý kluk s nulovými zkušenostmi začne s Gen nesměle flirtovat, přijde jí to roztomilé. I když z jejích slov často odkapává sarkasmus, s ním to nějak nejde. I když si je vědoma jejich věkového rozdílu, postupně se jí Dylan, co má stejné zájmy, jako ona dostává do hlavy. Čeká na každou další jeho zprávu a culí se nad ní jak puberťačka. A pomalu se jí tak i z hlavy, přesouvá její Bledulka do srdce. A ona si uvědomuje, že zatímco pro něj jsou všechny ty vztahové věci poprvé, pro ni svým způsobem taky. Vůbec poprvé se totiž skutečně zamiluje a podlehne tomu citu tak, jak si nikdy nedokázala představit. A v té chvíli si přiznává, že i ona vlastně touží po tom rodinném stereotypu, když poznala toho pravého. Jenže ten pravý má kus dospělého života teprve před sebou. Její biologické hodiny se nezastaví a věkový rozdíl je nakonec jen jednou z překážek, které se jim postaví do cesty.

Tenhle příběh mě emočně semlel už podruhé. Poprvé jsem ho četla v momentě, kdy ještě vůbec nebylo jisté, jestli spatří světlo světa. A i z toho důvodu mu vždy budu říkat familiérně “Tatérka a Zajda”, protože tak jsem ho poznala a tak jsem si ho zamilovala. A i když jsem si myslela, že v některých věcech budu nad věcí, když už příběh znám, všechny moje pocity byly snad podruhé ještě intenzivnější.

V první polovině knihy jsem se jen smála, culila a hlavně zamilovala. Dylanovi nepodlehne jenom Gen, ale i vy. Je to úplně obyčejný kluk, ale s tak citlivou a nádhernou duší, že mu dovolíte vstoupit do vašeho srdce a už z něj neodejít. Je to prostě ťuťánek. Kolikrát měl víc rozumu než Gen, a i proto jejich vztah fungoval. Učili se od sebe navzájem. Jejich chatové konverzace, nesmělé oťukávání, “stalkování”, přiznání vzájemných citů a každá jejich scéna, kdy zahodili veškeré starosti a předsudky a prostě spolu byli - to všechno bylo naprosto dokonalé. Vymazlená romantika přesně podle mého gusta.

Navíc když mezi nimi nastalo nějaké nedorozumění, komunikovali spolu. Ne třeba hned, ale vše si vysvětlili tak, aby pochopili, co toho druhého trápí. Tady mnohokrát opět exceloval Dylan, když ve svém věku uvažoval nad věcmi, které by neřešil, ani kdejaký dospělý muž. A Gen tím pravidelně odrovnával a ona se zase zamilovala o to víc.

Když se ale přiblížite do druhé poloviny, z pohádky se stává realita. A nebudu vám lhát. Když jsem to četla poprvé, ta realita mi uštědřila takovou facku, že jsem chytila hysterák jak rozmazlenej fracek, co se válí v obchodě na zemi, protože mu maminka nechce koupit hračku. A od té doby ta jedna postava ode mě dostávala pořádnou sodu (i když paradoxně neprováděla nic tak hroznýho). Na podruhé jsem si myslela, že to celkově budu zvládat líp. Nezvládla. Protože už jsem zase věděla další věci a paradoxně jsem se vztekala ještě víc. ALE…

To, co se všechno v tomhle příběhu stane, ho diametrálně odlišuje od klasických romantik. Tenhle příběh v sobě skrývá tolik pocitů a tolik myšlenek, že když dočtete, musíte si ho v hlavě celý rozebrat. Jisté je, že skončil tak, jak měl. Možná si řeknete: „Ale kdyby se ty postavy rozhodly nějak, mohlo to skončit jinak.” Ano, mohlo. Ale v tu chvíli začnete znovu polemizovat a uvědomíte si, že ať se na ten příběh díváte z pohledu kterékoli postavy, dojdete k tomu stejnému závěru, co je tady.

Tady to totiž není nalajnované od začátku až do konce a vy jen čekáte až ten konec přijde. Tady je spousta kliček, výhybek, které tvoří další a další otázky, co by kdyby. A přesně to by měl kvalitně napsaný příběh vyvolat. Nejen ho dočíst, ale pokračovat s ním v myšlenkách ještě dlouho potom.

Pokud se tedy chcete zamilovat, zasmát, pobrečet si, možná i zanadávat (anebo taky ne, záleží v jakém budete romanticko-emočním rozpoložení )
a uvědomit si, že:
- není nic špatného na tom chovat se jak puberťáci, i když na to věk už nemáte;
- všichni máte právo dělat chyby;
- můžete nevidět, neslyšet a přehnaně reagovat, když vás pohltí emoce;
pak je tahle kniha pro vás. Není to jen romantika. Je to reálný příběh, který by mohl prožít kdokoli
z vás. Nechte se vtáhnout a projeďte se na téhle emoční horské dráze.

Být zamilovaný do zadaný holky je na nic. Ale být zamilovaný do holky svýho nejlepšího kámoše? To je sakra průser. A přesně tak je na tom John Logan. Nedokáže být v blízkosti Garretta ani Hanny, a aby zapomněl na svou frustraci, střídá holky jak ponožky. Pomáhá to? Ani trochu.

A pak jednoho dne narazí na Grace Iversovou. Nervózní prvačku, co mele páté přes deváté, jeden nesmysl za druhým, a jeho to nějakým podivným způsobem dává do klidu. Něco mezi nimi proběhne, ale i přes jeho určitou pověst, to není zlej kluk a v pravou chvíli to utne. Jenže hned poté prozře, jak je to s tou jeho zamilovaností, jaký to byl celé omyl a dojde mu, že to právě kolosálně zpackal. Dovolí mu Grace, aby to ještě napravil?

První díl jsem četla před nějakým rokem a půl a hned po prvních stránkách jsem si tu dlouhou pauzu zase vyčítala. Protože do téhle série vplujete úplně samovolně a nemáte pocit, že by nějaká pauza vůbec byla. Jako byste se s těmi postavami nikdy nerozloučili.

Logan je sice vykreslen, jak je vykreslen, ale já si ho zamilovala hned. Jeho trápení kvůli Hanně jsem prožívala s ním a o to víc se mi líbil jejich pozdější rozhovor, jak na něj dupla a pěkně mu to vytmavila.

Grace mi byla povahově docela blízká. Bavilo mě to její nervózní breptání (Teda Bundyho jí už nikdo neodpáře) a zároveň mě mrzelo, že se pak částečně vytratilo. Chápu, že u ní došlo k nějakému vývoji, ale v některých situacích by se to určitě ještě hodilo.

Chemie mezi nimi funguje od prvního setkání, ale ještě víc to mezi nimi zajiskří při jejich „druhém prvním setkání“ (a kdyby dal Logan na Deana a nevzal si to tričko, mohlo to jiskřit ještě víc). A tam pak nastane výborná fáze, kdy Logan plní Graciin seznam, aby jí dokázal, že si druhou šanci zaslouží. Co na tom, že si z něj všichni utahují? Svou urputností to dotáhne do konce. Lenoška z červenýho sametu a nechápavý Justinův výraz. To jen tak nezapomenu.

Byla jsem ráda, že autorka neudělala na konci takové to klasické rozdělení, protože přece jen byli od sebe předtím. Tam jsem trochu šílela u toho s Tori, a i když jsem byla vzápětí uklidněna, ten úmysl tam byl. Jo s Grace spolu v té době nebyli, ale prostě já a tyhle věci, to nejde dohromady.

Co mi úplně nesedlo, byla i závěrečná hádka. Přišla mi trochu zbytečná a měla jsem pocit, že je tam hlavně proto, aby mohl Logan udělat to velké gesto. Ano, Grace mu aspoň v té naštvanosti vmete do tváře to hlavní, ale možná to šlo i bez toho. Myslím, že ještě silnější by byl moment, kdy by mu s tátou pomáhala ona. Tam bych chápala ty jeho pochybnosti, že by toho byla svědkem a jemu by došlo, že tohle jejich vztah nemůže vydržet.

Musím ještě okomentovat Ramonu, které já osobně bych neodpustila. Tohle prostě kamarádky po tolika letech nedělají.

Jak už jsem psala, první díl to v mých očích nepřekonalo, ale rozhodně jsem ráda sledovala, jak Logan a Grace našli to, co oba hledali.