zlovlk komentáře u knih

Na základě rozličných pochvalných reakcí, vzrušeně pištících fanyn i fanynek, absence špačkovitě nadávajících literárních estetů a samozřejmě i díky svému neomylnému literárnímu instiktu jsem usoudil, že Vampýrská akademie patří k tomu nejlepšímu v žánru nadpřirozených edukačních systémů, jakož i v žánru knihovny, která je stejně rudá jako onen poněkud slaný merlot, který její protagonisté s takovou vášnivostí popíjekí. Rozhodl jsem se si to ověřit a ukázalo se, že nedošlo k omylu.

Kupodivu nejde v první řadě o školní úspěchy ani o to, s kým, jak a kolikrát kdo stráví noc, a to i přesto, že hlavní hrdinka zásadně přemýšlí nejkudrnatější částí ženského těla. Je to spíše takzvaný příběh s tajemstvím, či lépe řečeno s tajemstvími. Něco na způsob detektivky, ale bez Sherlocka. V akademii se dějí divné věci a mezi spolužáky se potuluje mnoho podezřelých typů (což se rozumí samo sebou: když má někdo špičáky tvarem i velikostí podobné elfím uším v podání malířů mangy, už z principu věci nemůže podezřelý nebýt). Kromě toho se postupně odhaluje fungování upírské komunity. A obojí je kupodivu celkem dobře promyšleno a dávkováno ve správné míře: nejvíce různých odhalení přijde samozřejmě na konci, ale čtenář je na to připravován a fakta do sebe zapadnou. Mezi současnou bestsellerovou literaturou jev vskutku nevídaný.

Vampýrská akademie nadchne výrazně užší skupinu než takový Harry Potter, ale i to je logické: étos dítěte je vhodný víceméně pro kohokoliv, zatímco knihu podkreslenou povahou chlípné sedmnáctileté dívky snesou zase jen osoby podobného ražení (a případně nějací ti velkorysí zvědavci odjinud, jako třeba já). Sonda do života alkolohově a drogově činných mladistvých může být pro leckoho frustrující, obzvláště pro intektuály a moralisty (do obou skupin se počítám), ale tím vším prosakuje vlhký dech života a pravdivosti. Jaký opak proti mrtvě mramorovým svalům jistého Edwarda!

Jediné, co bych vytknul (ale co mě zároveň určitým zvráceným způsobem fascinuje), je jazyk. Nikdy bych nevěřil, že může existovat zcela bezpříznaková řeč: i ten, kdo se snaží psát objektivně a přísně oddělovat svou povahu od textu, stejně se nevyhne jisté subjektivizaci narativu. To jsem si myslel. Houby. Pravda je taková, že úmyslně to asi nejde, ale omylem to možné je. Autorka se o absolutní absenci jakéhokoliv uměleckého stylu nesnaží, ona na jakýkoliv umělecký styl prostě kašle. Vlastně nekašle, ta ignorace je tak dokonalá, že snad ani netuší, že jazyk by bylo možné použít i k něčemu jinému informačnímu přenosu po způsobu počítačů. Knížka je psána jako prosté sdělení. Jazyk neupozorňuje sám na sebe, jazyk je neviditelný, jazyk si nasadil Prsten. Ručička kontrolky umění-zábava je směrem k zábavě vychýlená způsobem, jaký jsem nepovažoval za možný. Fascinující. A zároveň děsivé.

(a nejlepší je stejně Christian!)

22 12.05.2013

Republikánská fantasy! A to v nejlepším smyslu tohoto termínu. Komu vadí svoboda, právo nosit zbraň a zlatý standard, ten ať to nečte, ledaže by byl až nezdravě tolerantní. Že autorem je křesťan z vojenské rodiny, to poznáte, ani si to nemusíte číst v jeho životopise na konci knihy. Kule cituplně sviští a nutnost milosrdenství nám Mlhy věčnosti tlačí s vervou rozvášeněného evangelisty. Ale žádný strach, všechno je to vcelku roztomilé. A rozhodně nečekejte stoprocentní cudnost; toto je spisek pro obveselení amerických vojáků v poušti, tady se bez sexu neobejdeme (ano, dočkáme se ho na jednom velmi nečekaném místě, které je ale jistými poťouchlými praktikami proslavené - nebudu říkat kde, přečtěte si to).

Maso knihy je silně prorostlé akčními scénami (podobně jako první díl série, Poslední strážce věčnosti) a občas je trochu obtížné vyznat se v tom, kdo právě koho zradil a kdo kde leží rozšmelcovaný na kousky. Zběsilost dorůstá do takových rozměrů, že snovost - jež je roztomilým poznávacím znamením obou knih z dilogie "Válka snů" - se stává deliričností. Po přečtení některých kapitol se i dokonalý střízlivec bude dožadovat dýchnutí do přístroje. Některé absurdity, obzvláště v posledních asi pěti kapitolách, jsou tak dokonale promyšlené, že hrdlem probublává smích a hlava se bezděčně kroutí. Vzpomeňte si na závěr filmu Tajemství hradu v Karpatech... a vynásobte to zhruba desíti. Zdařilé.

Podobná ztřeštěnost vládne v původech, jménech a motivacích postav. Smícháno je úplně vše: pradědek Tolkien, velekněz Lovecraft i mytologie všech možných kulturních okruhů. Snad jenom ti čeští hastrmani tam tak nějak chybí. Celkově to od čtenáře vyžaduje dost velký rozhled na to, aby poznal všechny narážky, a zároveň dost velkou intelektuální shovívavost, aby se v tom zbytečně nevrtal a nesnažil se dokázat, že to vlastně nefunguje. Je to hra, je to sen - a na ty přece taky nemůžete s logikou!

7 08.02.2013

U ohně sedím a přemítám, kdy mě nějaká kniha naposledy tak rozčílila jako právě Tess z d´Urbervillů. Pokud vůbec někdy. A není to tím, že by byla špatně napsaná! Vlastně naopak, je velmi čtivá; jakmile čtenáře jednou zaujme, hltá pak písmenka jako Moloch dětičky. A to i přesto, že obsahuje množství rozličných popisných pasáží, jež se zaobírají pracemi na anglickém venkově, mlékopudnými masážemi kravských vemen a podobnými půvaby prosté existence.

Potíže začínají s hlavními postavami. Jsem téměř v pokušení označit Tess z d´Urbervillů za fantasy, protože myšlenka, že by se Tess a Angel mohli - vzhledem ke svým vlastnostem a intelektu - dožít dospělosti, je zcela z říše zhůvěřilé obrazotvornosti. A pan autor prostoduchost svého literárního potomstva neskrývá, naopak! S exhibicionismem géniům vlastním ji vytahuje na světlo, staví na odiv a bez nejmenší pochyby se sadisticky pochechtává (během četby jsem jeho smích několikrát zaslechl, ale možná to byly jen krysy ve zdech). Nespočetněkrát se v románu zopakuje myšlenka, že všechno se mohlo v tu či onu chvíli zvrátit k dobrému, kdyby... (kdyby se Tess otočila, kdyby Tess něco řekla, kdyby Tess překonala svou hrdost, kdyby tamto tondlencto takto či vonakle, doplňte si dle libosti)

Na mnoha místech kniha balancuje na hranici mezi šarlatovou knihovnou, která se snaží z nešťastného čtenáře dojit emoce podobně jako hlavní hrdinka bělostnou šťávu z hovězího dobytka, a vážnou, přemýšlivou literaturou. Snad mě fanoušci Tomáše Hardyho nepřivážou k obětnímu kůlu, když prohlásím, že tento klasik je tak trochu britská Karolína Světlá. Jen její dobrotivou něžnost nahrazuje tou nejodpornější formou zlomyslnosti. Čtenářové, pojďte se nechat mučit! Vpravdě: kdyby se Hardy místo na spisovatelství dal na zubařinu, asi by nebylo na světě ničeho strašnějšího než padnout mu do rukou.

30 14.09.2012

Amen, pravím vám, toto jest romantika. Ne všechny ty plytké výlevy o nabušených svalovcích a tělesných tekutinách, které se hloupější polovině něžnější poloviny lidstva prodávají pod adjektivem "romantický".

Máj je dokonale tíživý a zároveň lehký. Nenechává se ničím svazovat, přestože školometské výklady samozřejmě zpětně stanovily tisíc a jedno pravidlo, bez kterých se romantismus nemůže obejít. Houby nemůže. Mácha psal tak, jak se mu to líbilo (nechci tvrdit, že i tak, jak to cítil, i když mám podezření, že zrovna on takový pošuk klidně být mohl). Žádné obavy z toho, že by něco mohlo vyznít přespříliš pateticky! Máj je lidská duše otevřená na pokraji sebezničení, se všemi svými touhami, hrůzami a pochybnostmi. Nesmírně dospělé dílo - klást otázky je totiž mnohem dospělejší než na něj jednoduše a schematizovaně odpovídat (ano, mnohé děti jsou vlastně dospělí - a naopak).

Kdyby to neznělo tak příšerně hloupě, napsal bych, že Karel Hynek byl nejen démonickým literátem, jenž se mohl směle měřit s kteroukoliv světovou romantickou hvězdou, ale i největším z rockerů devatenáctého století. Žil rychle, propadl kouzlu omamně dlouhých pěších výletů... a samozřejmě zemřel mladý. I kdybych o něm nic nevěděl, dal by se z jeho veršů vypozorovat kladný vztah k hudbě a zvuku vůbec. Máj je básnická povídka, která čtenáře neustále tahá za nohavici a škemrá, že chce být recitována.

Při hlasitém čtení se zdánlivě jednoduché verše promění v neuvěřitelně promyšlené celky; někdy si přeji zapomenout česky, abych viděl, jak by na mě slova Máje zapůsobila, kdybych nevnímal jejich význam. Fabuli bych z toho asi nerekonstruoval (ruku na srdce, ono to není úplně snadné ani když slovům rozumíme), ale atmosféru jednotlivých částí asi ano. Zřejmě by to bylo něco jako Smetanova Vltava - kosmopolitní umělecké dílo, které dokáže okouzlit mluvčí jakéhokoliv jazyka.

Samozřejmě bychom měli postát v tichém ustrnutí nad zkázou, jakou Máj vyvolal v řadách českých školáků. Nutnost naučit se prvních pár veršů přivodila strašné a neodčinitelné trauma celým generacím.

A na závěr nadhodím provokativní otázku: když exponentky genderové literární kritiky přisuzují autorství Shakespearových děl ženě, jak dlouho bude ještě trvat, než přijdou s tím, že Máj vlastně stvořila Lori?

43 15.07.2012

Slabší než první díl. Ne nějak dramaticky, ale znatelně. Fascinace z toho, že Sherlock Holmes má mladší a bystřejší sestřičku, již pomalu vyprchává - a kromě tohoto faktu se v druhém případu neobjevilo nic, čím by se milovník bizarností mohl opájet.

Dokonce mám dojem, že jsem stál - ó milosrdná hrůzo! - tváří v tvář autorské lenosti. Víte, neměl bych naprosto nic proti tomu, kdyby Enola své slavnější bratry přelstila díky nějakým hodně promyšleným a důvtipným trikům. Naopak, byl bych tomu rád, dokonce bych se určitě smál, až bych se za srst na břiše tlamou popadal, a cizopasníky z oněch míst si tak vybíral. Autorka si naneštěstí rozhodlat ulehčit práci a místo vymýšlení nějakých skutečně brilantních nápadů, který by se v hlavě slečny Enoly mohly vylíhnout, prostě udělala z Velkého detektiva strašlivého prosťáčka. Ani nemůžu říci "prosťáčka od koz", protože kozy by pod takovým vedením odmítaly žrát trávu. Ano, uvědomuji si, že Případ lidumilné levačky je kniha pro mládež. Ale i děti bychom měli spíše přeceňovat než podceňovat. Je to myslím nejlepší způsob, jak z nich vychovat budoucí génie (jiný způsob je nacpat je do lahví, ale o tom si povíme jindy).

Příběh knihy se celou dobu pohybuje přesně na hraně mezi vcelku přijatelnou logikou a za kadeře přitaženými konstrukcemi. Dost pozoruhodný kejklířský kousek, že? Inu, provazochodectví. Každopádně musím ocenit, že zde nejde o vraždu, jak tomu bývá ve většině detektivek. Obor mordýřství je už natolik literárně vymačkán, že by vyžadoval skutečného umělce, aby ze sebe vydal několik dalších kapek oné mystické šťávičky, kterou my čtenářové tak rádi mlsáme.

Snad i proto držel Případ lidumilné levačky víceméně celou dobu moji pozornost, i když jsem nad ním občas trochu kroutil hlavou. Čtivost každopádně upřít nemohu, i kdybych byl ten nejkrutější démon z pekelných sfér literární kritiky. Pobavily mě občasné Enoliny úvahy nad demokracií nebo Kapitálem. Roztomilost sama. Škoda jen, že těchhle momentů se v knize našlo tak málo. Kdyby jich bylo víc, možná bych místo silných dvou hvězdiček hodnotil slabými třemi. Tak třeba u příštího případu, pokud u nás vyjde.

6 09.05.2012

Tato kniha je krok, řeknou asi mnozí. Někteří z nich dodají, že krok zpátky (do roztahanosti), jiní, že krok kupředu (do uměleckosti), další, že krok stranou (do něčeho úplně jiného). Já si dovolím přidat pár písmen a udělám z ní krokodýla. Crocodylus niloticus je zvíře, které pravděpodobně nechcete poznat příliš zblízka. Pokud se s ním utkáte v jeho přirozeném prostředí, budete sežráni, sežvýkáni a v závislosti na vaší chutnosti stráveni nebo vyplivnuti. Právě takový osud zřejmě čeká fanoušky, kteří upřednostňují nade vše rychlé střihy, zkratky, zvraty a další koření typické pro dobrou šestákovou zábavu a které dosud Martin využíval v hojné míře. V Hostině pro vrány se ho ale moc nenajde.

Krokodýl je na jinou stranu zvíře velmi ušlechtilé. Čím déle pozorujete jeho drsný hřbet připomínající masážní rohožku, jeho potměšilé oči a tlamu konstruovanou dle vzoru kancelářské sešívačky, tím více se vám líbí. Hostina je spíše jako Martinovy povídky než jako předchozí díly Písně ledu a ohně. Je atmosférická a smutná. Skoro nic se v ní nestane. Tedy, na první pohled. Možná i na ten druhý. Jakmile se ale nad některými událostmi zamyslíte (třeba i s odstupem nebo při opětovném čtení), zjistíte, že je ze všech dílů Písně ledu a ohně asi nejdramatičtější.

Martin dal prostě jen přednost pointám spíše motivickým než dějovým. Ty největší konflikty a zvraty jsou najednou zastrčeny mezi cézurami (hledejte je tam!). Souboj lásky a cti dostupuje výšin opravdu nevídaných. Cid by mohl závidět, skutečně. Velkým tématem je také náboženství a víra. Odpovědí na velké otázky všehomíra se ale samozřejmě nedočkáte - spíše vám v záhonku vašeho mozku, je-li ovšem pilně zalévaný a obhospodařovaný, zakoření několik dalších.

Je to všechno dobře, nebo špatně? Spíše špatně, ale kdoví. Takový způsob psaní se přece jen dost odchyluje od zbytku série a přinese nejedno zklamání. Možná i nenávist, hořkost, hněv, šílenství či dokonce konverzi k temné straně literatury. Obzvláště těm, kdož jsou odkojeni seriálem a očekávají hbitou akci, nemůžu Hostinu doporučit. Tenhle kousek byl totiž napsán pro nás, kterým není melancholie životním osudem jen proto, že na onom místě už trůní poezie. Na druhou stranu nemohu poplít kvalitní čtivo jen proto, že není v souladu se zbytkem série. Nu, a ono nakonec kdoví, jestli to celé není vychytralý autorský záměr - něco jako onen pověstný Ecův kopec, který musí každý čtenář zdolat, aby byl hoden vstoupit do kláštera. Takže víte co? Hostinu možná přece jen zkuste, ať jste, kdo jste. Třeba se na ten kopec vyškrábete, objevíte v sobě tklivého krasoducha a zjistíte, že se vám to celé vlastně docela líbilo.

Řekněme, že předchozí knihy série připomínaly svým spádem leckdy horskou bystřinu. Hostina pro vrány je také bystřina, copak o to, ale místo vodí v ní teče med. Myslím, že Martin si velmi dobře uvědomoval, že by asi bylo radno trochu zrychlit, jinak ho fanoušci svléknou z kůže. Rychlé poslední kapitoly a různé "cliffhangery" s nimi spjaté považuji ovšem paradoxně za největší slabinu knihy. Vzbudí sice prudké žilobití (ne nepodobné tomu, jaké čtenář pozná u Bouře mečů), avšak v konečném součtu tklivé a přemýšlivé náladě knihy spíše ubližují. Zde jste, pane Martine, měl být odvážnější a neohlížet se na chronické hltače děje! Vždyť takoví s vaší knihou budou zřejmě tak jako tak nespokojení, i když jste jim na závěr uchystal takový pamlsek!

25 09.05.2012

Nejlepší díl série? Ta slova svrbí na jazyku hůř než nějaký groteskní ústní parazit. Chce se to říci. Ale přesto tak nakonec asi neučiním, a když už ano, tak s nějakým tím falešným slovíčkem typu "zřejmě" či "patrně". S takovýmito majestátními sériemi je to totiž stejné jako s řekami. Kdo posoudí, jestli je půvabnější rozverná horská bystřina, líný střední tok vonící po hnoji a domově, kaskády vodopádů, nebo okázale rozvrkočená delta ověnčená krokodýly?
Píseň ledu a ohně zkrátka připomíná kvalitní prostibolo: nabízí lecjaké požitky.

V Bouři mečů většina čtenářů nejspíše ocení onoho splašeně ubíhajícího hřebce, jenž slyší na jméno Děj. To je asi v pořádku. Ovšem pozor! To, co je nejdůležitější, možná není tak docela neviditelné, ale rozhodně je to občas vybaveno dosti zákeřnými mimikrami. Vracejí se témata a motivy z minulých dílů: význam cti, konflikty přísah, láska proti věrnosti, neurčitost dobra a zla (nebo naopak jejich dost jasná určitost), lež milosrdná i nemilosrdná, vztah vazala a lenního pána... a tak dále. To všechno se rafinovaně proplétá celou knihou jako křečové žíly nohama penzionované kadeřnice.

Všechny tyhle věci ale budete vnímat spíše instiktivně. Při čtení asi nebude čas se nad nimi zamýšlet, i když jste možná přemýšlivé typy a možná byste dumali rádi. Dechberoucí scény, zvraty a převraty jsou zde zkrátka nakupeny příliš hutně. Musím se přiznat, že při každém otevření Bouře mečů jsem si musel vypomáhat plně automatizovaným respiračním přístrojem. A to jsem ji přečetl třikrát - vždy s otevřenou hubou (nebo lépe řečeno tlamou, ať zachovávám dekorum).

Fakt, že jde o třetí díl série, dost pomáhá. Martin umně zužitkovává půdu, kterou si připravil předchozími dvěma kusy: se sympatickou postavou, která vás provází už tři tisíce stran, nelze jinak než se sžít natolik, že pro vás budou její osudy skoro stejně důležité jako vaše. To je něco, čeho by se u povídky nebo i románu dosahovalo dost obtížně. Podobným případem jsou obraty, kdy zjistíte, že nenáviděný zloduch vlastně tak docela špatný chlapík není...

Kriticky zastřílet bych si mohl třeba na ne úplně obratný a přesný překlad (Martin si zaslouží víc než jen průměr!) nebo na občasné dráždění strachujících se čtenářů až na hranici únostnosti. Ale neudělám to: na to, jak moc je Bouře mečů vydařená, jsem vlastně chválil dost málo, takže začít hanět by asi nebylo fér. A jiní to jistě rádi udělají za mě.

GRRM o Tolkienovi jednou řekl, že mu nejvíce vyčítá Gandalfovo vzkříšení. Mohlo by se zdát, že se sám podobného prohřešku nevyvaroval. Ale než mu to půjdete vyčinit ozbrojeni meči, sekerami, válečnými motykami a vázanými Bouřemi mečů (přičemž tato poslední zbraň je vzhledem ke své velikosti a váze rozhodně nejvražednější), raději počkejte na to, co teprve přijde. Není dobré se unáhlovat, jak říkají páni entové, a obzvláště to platí u spisovatele, jehož druhé jméno je zákeřnost a třetí jméno intrika (a čtvrté jméno Raymond a páté jméno Richard).

Snad by bylo lepší, kdyby si autor některé dějové zvraty z konce knihy nechal až do Hostiny pro vrány, jež je - zejména po tomhletom paroxysmickém gejzíru akce - přece jen trochu pomalá. Na druhou stranu jsem rád, že Bouře mečů je taková, jaká je. Zažít toho tolik v jedné knize, to se mi asi hned tak znovu nepoštěstí.

21 05.02.2012

Jedno z největších zklamání, která jsem ve fantasy žánru zažil.

Malazská kniha padlých je u nás uctívána mnohohlavým zástupem fanoušků, a tak jsem se nechal přesvědčit, že to bude to pravé i pro mě. Měl jsem raději věřit zahraničním fórum, kde se většina čtenářů staví k Eriksonovi spíše rezervovaněji. Snad to je způsobeno tím, že u nás je fantasy stále ještě rejdištěm čtenářů triviální literatury, pro které je trochu komplikovanější Malaz takřka božským zjevením. Těžko říci.

Měsíční zahrady jsou kniha zmatená: děj začíná někde uprostřed, počká, až se plavci mezi písmenky začnou trochu držet nad vodou, načež je opět uvrhne na nějaké neznámé a podivné místo. Ač se to možná nezdá, je právě tohle jeden z mála kladů knihy. Nebo by byl, kdyby Erikson uměl psát a se zvoleným způsobem vypravování si poradil.

Chyběla mi osobitost. Jména postav a míst (a občas i dějové zákruty) na mě při čtení působily dojmem produktu nějakého náhodného generátoru. Při historickém bádání ani při četbě kvalitní fantasy takové dojmy nikdy nemívám; možná je to proto, že jedno vychází z druhého. Malaz, mám ten dojem, nestaví vůbec na ničem - to je sice odvážné a velkolepé, ale nutně vede ke zborcení chrámu fikčního světa. Přitom jsem fanouškem surrealismu a dadaismu, takže jsem zvyklý na ledacos: jenže zatímco slavná surrealistická díla jsou psaná lehkým perem, Erikson stvořil velmi křečovité, upocené a vykonstruované dílo.

Často jsem také zažíval pocit falešnosti. Měl jsem dojem, že se mě autor snaží přesvědčit, že je něco velmi komplikované a intelektuálské, jenže ve skutečnosti šlo prostě o nesmyslnou, neinspirovanou a vlastně docela hloupou změť. A věřte mi: rozlítěnější než podváděný manžel může být už jenom podváděný čtenář.

V kritice by se dalo pokračovat dál: mohl bych říci, že chybí psychologie postav, že styl je neohrabaný a mizerný a tak dále. Ale něco takového by bylo házení perel na zeď a hrachu sviním. Lepší bude, když si každý Měsíční zahrady půjčí a přečte si prvních padesát stránek: pokud bude nadšen, nechť se přidá mezi nadšené obdivovatele. A kdo se (stejně jako já) ocitne ve velmi silných rozpacích, ať raději dál nečte. Lepší to nebude. Veřte mi: já totiž dál četl.

20 % za to, že to není kopie Tolkiena číslo nekonečno a jedna.

29 25.11.2011

Tato kniha byla napsána v letech 1868 až 1869. Zdánlivě nevinná informace, že? Stačí si ale Zpěvy Maldororovy přečíst a porovnat je s tím, co se v jejich době (a před nimi) psalo. Budete kroutit hlavou tak, že si v lepším případě zablokujete krk, v tom horším si hlavu úplně ukroutíte. Avšak pozor: i taková oběť bude stát za to!

Mnohé moudré hlavy říkají, že Lautréamont předběhl svou dobu přinejmenším o půl století. Jiní tvrdí, že v téměř každé době jsou přítomny všechny umělecké proudy, rozdíl je jen v jejich síle. Přikláním se spíše k druhému názoru - to mi ovšem nebrání, abych necítil k Isidoru Lucienu Ducassovi (čili Lautréamontovi) úctu téměř posvátnou. Musel to být absolutní umělecký duch, když stvořil tak výrazné a svébytné dílo, aniž by čerpal z hromady umělecky podobných předchůdců a současníků.

Zpěvy Maldororovy jsou zpovědí duše ďábelské i božské. Už jen jméno přízračného hrdiny drnká na jakousi skrytou strunu naší niterné loutny, není-liž pravda? Apoteóza poezie, jinak tento opus nazvat nelze. Umělecký počin "krásný jako setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole", mám-li použít nejslavnějšího z citátů. Ale Zpěvy jsou víc než to. Každá věta je perla, temná perla, černá perla, perla pohlcující světlo i teplo i duši čtenářovu. Lautréamontovi se podařilo vyjádřit jazykem věci, které do té doby zřejmě nikdo nevyjádřil a nejspíše ani nevyjádří. Proto se sám nebudu pokoušet jeho dílo přiblížit - je nutno ho zkrátka přečíst. Je nutno se zažít úzkost smíšenou s pobavením, které Maldoror vyvolává. Tímto rozkošnýmočistcem si musí projít každý sám.

Chtěl bych se připojit i ke chvále audio verze - podání Igora Bareše dokonale souzní s náladou díla. Stačí se zaposlouchat do slov podbarvených občas znepokojivou hudbou, nechat si před očima defilovat nadreálné obrazy, nechat si potetovat fantazii symboly šílené mysli a pár zrůdně nekonečných okamžiků se přenesete do úplně jiného, pravdivějšího světa. Narozdíl od většiny jiných děl, o kterých se to říká, to Zpěvy Maldororovy opravdu dokážou.

11 31.10.2011

Majestátní a velikolepá kniha. Výzva i pro ostřílenější čtenáře. Jestliže jste nevzdělaní, naprosto ji nepochopíte. A pokud jste si do mozku injekční stříkačkou nějakou tu hodně koncentrovanou kyselinu vědomostní už aplikovali, nebude vám to tak jako tak nic platné. Ani v takovém případě totiž Mrázu neporozumíte. Zato se ale budete parádně bavit. A budete se smát. Nejspíš sami sobě, jak by řekl kolega Gogol, nicméně smích to bude upřímný.

Tato kniha je totiž guláš - v tom nejlepším slova smyslu. Plavou v něm kousky filosofických myšlenek, uměleckých vyjádření a naprostého šíleneckého blábolení. U některých pasáží si ovšem čtenář naprosto nemůže být jist, do které skupiny to, co čte, zařadit. "Je ztracen v temné hodině před úsvitem své obrovské hlavy," řekl by malíř, "a významy plynou nad ním, vedle něj a hluboko pod ním, chápete."

Ach ano, malíř, objekt šestadvacetidenního pozorování, které je hlavním tématem Mrazu. Člověk možná geniální, možná šílený, možná dokonce blbý, ale v každém případě osobnost silná jako devadesátiprocentní alkohol. Postupem času zjistíte, že si obtáčí kolem prstu nejen hlavního hrdinu (vypravěče), ale také vás. A to pak už knihu odložit nemůžete - ať už nad nechutností, negací a neuchopitelností prskáte jakkoliv.

7 26.10.2011

Myši a lidé patří mezi ty knihy, o nichž celý život slýcháte jeden kladný ohlas za druhým. V slzách pro ni prolitých by se možná utopil i Phelps. Když jsem ovšem s hlodavci a humanoidy seznámil sám, dojmy byly spíše rozpačité. Čímž samozřejmě nechci říci, že to je špatná kniha. Jenom své pověsti nešahá ani po holeně.

Nejspíše jsem cynik, protože dokonce ani vychvalovaný konec na mě nijak zvlášť nezapůsobil. Anebo ne, do temného cynického společenství se prozatím raději zařazovat nebudu - jiné knihy mě totiž srážejí na emocionální kolena celkem spolehlivě. Nejspíše jsem jen nedostatečně citlivý jen v některých ohledech. Tedy, to, že je někdo mentálně postižený, mě samo o sobě příliš nedojímá. Omlouvám se všem spasitelům a spasitelkám světa, ale je to prostě tak.

Určitým problémem pro mě snad bylo i to, že jsem celou dobu zůstával nad věcí. Poměrně jasně jsem viděl, jaké prostředky jsou v novele používány a jaký kalibr mají kulky, kterými se mě pan Steinbeck snaží zasáhnout do srdce. Skutečně vžít jsem se ale nedokázal. Viděl jsem, že je všechno přesně a svým způsobem dokonale vypočteno... ale právě tahle dokonalost mi neustále bránila v tom, abych do příběhu sám vstoupil. Preferuji spíše intuitivní typ psaní, kdy výsledek překvapí a dojme i samotného autora. Nemyslím si, že něco takového mohlo proběhnout zde, i když se samozřejmě mohu mýlit.

Doporučuji přečíst a udělat si vlastní názor.

18 19.09.2011

Pro mě osobně o zlovlčí chloupek lepší než Hra o trůny. Bystřina děje, jež se přes peřeje prvního dílu zběsile hnala kupředu, se zde proměnila v mohutný a řvoucí tok s mnoha bočními rameny.

Troufám si říci, že ze všech dosud vydaných dílů Písně ledu a ohně má Střet králů nejlepší kompozici. Od začátku je pomalu stupňováno očekávání něčeho velkého - a ta velká výpravná smršť, kterou vidíme očima různých postav, na konci opravdu přijde. Odpovědí na mnoho otázek se pochopitelně nedočkáme, navíc přehršel dalších přibude; ale v druhé části sedmidílné série opravdu nelze očekávat prozraní a vyřešení všech důležitých zápletek.

Zima se blíží a na východě opět povstali draci. Už z toho lze vyvodit, že množství magie a nadpřirozena proti předchozímu dílu poněkud stoupne. Čáry, kouzla a rozličné náboženské kulty zde pomalu začínají vystrkovat růžky - a je asi jasné, že z toho nakonec bude pěkná korida, kterou některé postavy šeredně odhopkají. Do magie mistra Martina ovšem nepatří žádné laciné ohnivé kopačáky jako vystřižené z RPG hry či vyvolávání horotvorných procesů lusknutím prstu. Magie v Písni ledu a ohně je meč bez jílce, meč, který nelze uchopit tak, abychom se nepořezali. Mnohé hrátky s nadpřirozenými silami skončí trochu jinak, než by si ti, kteří se o ně pokoušejí, asi přáli.

Bohatství knihy nespočívání ani tak v spíše klasických fantasy postavách (zdivočelá uličnice Arya či vyvolená královna Daenerys) jako spíše v trochu méně obvyklých a čtenářsky asi méně vděčených hrdinech jako dospívající Sansa, jako rozervaně mateřská Catelyn, jako drsný spravedlník Stannis a jeho Rudá Eminence Melisandra nebo jako tragický Theon Greyjoy. Právě u nich se setkáme s lidskostí, s nutností volby, s popřením obvyklé gerojské černobílosti. Zkrátka a dobře: s realističností charakterů.

A právě kvůli ní - a nikoliv kvůli své čtivosti - vyčnívá nad všemi tuctovými fantasy romány. A dokonce většinou těch méně tuctových. Tuto knihu stojí za to číst.

25 19.09.2011

Z Ruska přišla spousta věcí krutých a zlotřilých (holomrazy, bolševici, voskové mumie a nezřízené pití vodky), ale stejné množství darů nadpozemských až božských. Literatura rostoucí jako choroše na onom východním dubisku zklame málokdy. Osip Mandelštam je jedním z nejlepších příkladů její krásy.

Tento reprezentativní výběr jeho veršů je rozdělen do tří oddílů. Do první části (verše z let 1909 - 1920) sice prosakují některé nápady a motivy z budoucích básní, je to však spíše vlažnější rozjezd s verši zatím spíše obyčejnějšími a lehkou hnátou psanými.

Žádný strach. Druhá část s sebou přináší rozmáchlost, vážnější tóny, a dokonce jistou velkolepost. Některé básně, zejména ty kavkazské, na mě působily nádherně orientálně. Ale pozor, Orient nejsou jen Arabové - tady vás uchvátí spodní proudy stepí a suchých trav, pohanské divokosti a hlíny a touhy po životě.

A jako správný heroj, který prošel ohněm, aby se znovuzrodil, se Osip Mandelštam ve svém posledním údobí (1930 - 1937) po krátké zastávce v Arménii vrací ke svým starým tématům, motivům lehce ironickým a bytostně ruským. Pod humorem a ironií se v této části nicméně skrývá umělecká síla tak děsivá, že si by si snad zasloužila pobronzovat a vyvýšit na tyč. Mandelštam je pro mě básníkem pravdy - málokdo ji umí zachytit tak, jako on.

Mohu vám zaručit, že z Osipa se rozhodně neosypete!

9 01.09.2011

Ke čtení mě kdysi přivedla pochvalná recenze v Dechu draka; od té doby jsem celou sérii četl třikrát. A vím, že to nebylo naposledy.

Po zhltnutí předkrmu jménem prolog jsem předpokládal, že půjde o fantasy klasického střihu a ze standardní látky. Chyba. Od napřirozena se rychle přesuneme mezi lidi obyčejné i neobyčejné, intrikány i rytíře, hlupáky a vychytralce, šlechtice i spodinu.

Autor je nejen bravurní vypravěč, ale také znalec duší - troufám si tvrdit, že by se uživil i jako psycholog. Díky tomu je většina postav nejen nezapomenutelná, ale hlavně úžasně lidská a nejednoznačná. Každý má své lepší i horší vlastnosti, o každém lze vést debaty dlouhé jako tasemnice. Tomu napomáhá i fakt, že na děj nahlížíme očima různých osob. Ty se střídají, takže na konci každé kapitoly zoufáte, že opouštíte některého ze svých oblíbenců, a zároveň jásáte, že se vracíte jinému hrdinovi, kterého už znáte.

Magie je zde spíše pomálu, ačkoliv se do příběhu vkrádá postupně víc a víc. V mnoha ohledech lze ale Hru o trůny a navazující knihy brát téměř jako historické romány - jsou koneckonců inspirovány Válkou růží. Ale nemyslete si, že když víte, jak to s těmi trnitými kytičkami bylo, umožní vám to předvídat všechny zvraty a zákruty tohoto příběhu. Právě naopak - George R. R. Martin si zjevně vybral fantasy právě proto, abychom dopředu nevěděli, co se bude dít, a on nás tak mohl neustále překvapovat.

Překlad byl načepován ze spíše slabšího soudku, ale síla vyprávění je taková, že se v ní některé nepovedenosti a neobratnosti snadno ztratí. A za některé originální termíny lze překladatelku pouze pochválit: například za zlovlka (direwolf) nebo za čarostrom (weirwood).

O televizoraci současného světa žel hodně vypovídá i to, že před natočením seriálu inspirovaného knihou to se Hrou o trůny byl ochoten zkusit málokdo; nic nepomáhala doporučení a vysoká hodnocení těch, kdo ji četli. A dnes? Písn ledu a ohně se žene po žebříku popularity vzhůru jako babka prchající před vilným pitbulem. Nu což.

Doporučuji fanouškovské stránky www.icefire.cz, ale nejlépe až po dočtení všech dosud vydaných knih.

50 15.08.2011

Každá správná rodina z devatenáctého století by měla vyslat přinejmenším jednoho svého člena na kněžskou dráhu. Rougon-Macquartovi nejsou výjimkou. Jejich příspěvkem do armády kléru je abbé Serge Mouret - zvláštní mladý muž, genetickými vadami a dědičnými podivnůstkami předchozích generací zatížený tak silně, až si říkáte, že to s ním ani v nejpoklidnější vesnici celé Francie nemůže dopadnout dobře.

Hraje se zde ztrátou paměti, což dle mého vždy patřilo mezi ožehavější pomůcky k nakopnutí děje. Nedá se to uchopit tak, aby se autor alespoň trochu nespálil; Emilu Zolovi se to nicméně podařilo tak, že mu nenaskákaly dokonce ani puchýře.

I tak se děj vleče spíše líně, podobně jako den na horkém francouzském jihu. Nic pro netrpělivé čtenáře! Stránky knihy, zejména ty, které se zabývají procházkami zdivočelým parkem Paradou, jsou přímo gravidní sedmimílovými popisy. Motiv země, těžké, svůdné, chlípné a projevující se věčným koloběhem života, země svádějící člověka v osidla živočišnosti, je zde, potom, co byl naznačen ve Štěstí Rougonů a rozvinut ve Štvanici, doveden do náruživého vrcholu. Park plný květin, stromů, výparů a zelené touhy se stává sám o sobě postavou, která svou nespoutanou vůlí ovládá osudy ostatních a svou osobitostí je téměř zastiňuje.

Poklesek abbého Moureta se ze Zolovy tvorby nevymyká tak silně, jak by napovídala anotace, ale přesto proti dogmatům naturalismu hřeší stejně jako pan abbé proti církevní reguli. Možná je to jen můj dojem, ale zejména v pojetí vypravěče pociťuji prvky modernějších, teprve se rodících literárních směrů. Snový a zvláštní nádech celé knihy připisuji tomu, že do světa vesničky Artaud, jak ji vidíme my, se částečně vyluhovala Mouretova duše. Duše nervózní, neklidná, devótní, dětská, chorobná a protkaná sotva znatelnými žilkami šílenství. Možná, že to tak sám autor nezamýšlel, ale pokud náhodou ne, vůbec to nevadí. Podařilo se mu to totiž geniálně.

6 08.08.2011

Pozor, past na čtenáře! Myslíte si, že držíte v ruce kdovíjak tlustou knihu, ale pak ji přečtete za pár hodin. Protože prostě nemůžete zastavit a hltáte jednu kapitolu za druhou.

Totiž, on je to vlastně brak. Ale takový ten kvalitně napsaný brak, jestli mi rozumíte. Brak ze staré školy, brak, který je hrdý na to, co je, a ví, že my ho za to máme rádi. Spojení současného Chicaga s magií a nadpřirozenými tvory funguje překvapivě dobře. Tenhle Harry není žádný ufňukaný středoškolák, tenhle Harry je drsný chlápek v teplákách a dlouhém čarodějnickém plášti. Většinou to dost schytá, ale když už se do případu zakousne, nerozdělíte mu čelisti ani heverem.

Doufám, že si na mě nepočíhá nějaký mafioso s baseballovou pálkou za to, že jsem dal jenom tři hvězdičky. Příběh Bouřkové fronty byl na můj vkus přece jen trochu moc předvídatelný a klasický; a nenašel jsem dostatek zapamatovatelných scén, ze kterých by tekla šťáva jako z raritního steaku.

Přesto jsem si hned po dočtení pořídil další díly s tím, že jimi budu prokládat náročnější literaturu. Byl by kardinální hřích, kdybych si v tomhle spojení starosvětské atmosféry a břitkého vtipu pořádně nevyráchal čenich!

11 11.07.2011

Okouzlující kniha! Přinejmenším, co se týče typografie a výzdoby vůbec. Vevnitř je osrstěna listnatými ornamenty, písmo je vybráno s citem a grácií... takže četba je téměř fyzickým potěšením. Pokud se tedy zrovna náhodou nesoustředíte na obsah. Možná vám připadne zvláštní vybírat si materiál k duševnímu obohacování zrovna podle těchto kritérií, ovšem každý máme právo okořenit se pár kapičkami povrchnosti, ne?

Dobrá, tak jsme si řekli, že les má krásné listy a roztomile štíhlounké kmeny. Jaký však je, když do něj vstoupíme? Kdybych tvrdil, že průměrný, asi bych knize přece jenom trochu lichotil, a to i v rámci žánru četby pro náctileté dívky. Chybí nějaký výraznější nápad, který by knihu odlišil od davů jiných. Na atmosféře by bylo také možné popracovat ještě trochu důkladněji, myslím si.

Hlavně zpočátku jsem hodně vzpomínal na film Vesnice, do kterého jsem svého času vkládal velké naděje a který je naneštěstí z velké části nenaplnil. S velmi slibným prostředím vísky zapomenuté uprostřed lesa temnoty a hrůz (a zubů a kostí) si však ani Carrie Ryan neporadila tak, jak by se mi to líbilo. Vlastně se jí podařilo popsat některé docela děsivé scény tak, že jsem se vůbec necítil ohrožený, což je svým způsobem také umění.

Abych jen nehaněl, musím pochválit jistou nepředvidatelnost, co se osudů hlavních postav týče. Jsou to prostí lidé, z masa, kostí a inkoustu. Dopředu jsem neuhodl, kdo přežije a kdo ne. Orákulum ze mě tedy asi nebude. Výtku nepropracovanosti lze ale uplatnit i zde - je sice krásné (ba přímo nádherné), že se mají či nemají rádi, ale trochu lidštější motivace by občas neuškodily. Možná trochu chyběla přímá řeč - bylo jí vlastně docela málo a téměř vždy se týkala otázek hlavního děje. Většinu samotného textu zabírají úvahy hlavní hrdinky, ty jsou ale jalové jako kráva před otelením a neustále se točí kolem několika nepříliš objevných myšlenek.

Les rukou a zubů mohu tedy doporučit jen jako velmi oddechovou četbu. Smrt ani psotník z toho asi mít nebudete, ale na světě je spousta jiné literatury, která dušinku potěší víc.

5 10.07.2011

Představte si, laskaví čtenáři mého komentáře, že musíte na dvě hodiny strčit ruku do terária plného hladových, neklidných obřích pavouků chlupatých zhruba jako hrudník průměrného Balkánce. Zhruba takto jsem se já cítil při čtení Candida. Ale pozor - neucukl jsem!

Již dříve jsem se zařekl, že díla klasická nebudu hodnotit nejnižším možným způsobem - jsou klasická a doporučovaná z nějakého důvodu; pro mě nechť je výzvou po něm pátrat. Prozatím jedinou výjimku jsem nicméně musel udělat právě u Voltairova opusu. Protože je prostě úděsný. Nemůžu souhlasit s názorem, že jde o utrpení - ten, kdo řve trýzní, má ve srovnání se čtenářem Candida ještě docela přívětivý osud.

Co říci o knize samé? Bylo by ji možno shrnout do zhruba půlstránkové anekdoty. A tím myslím anekdotu spíše podprůměrného ražení. A protože vás mám rád, shrnu ji dokonce do jedné jediné věty (bacha! spoilery!): "Církev je zlo, víra je zlo a veškerá filosofie kromě té voltairovské je taky zlo."

Možná si říkáte, že na takových úvahách přece není nic špatného. Do jisté míry by se s nimi dalo i souhlasit nebo nad nimi přinejmenším uvažovat, že? To je pravda. Ale aby k něčemu takovému došlo, musely by být předloženy alespoň trochu přesvědčivé argumenty. Co přesvědčivé, alespoň malinko zajímavé kdyby byly! Místo toho se dočkáme nekonečné kolovrátkové variace na téma "Candidovi se stalo něco špatného, a proto... (viz věta na konci předchozího odstavce v tomto komentáři)".

Pan Goebbels údajně řekl, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Pan Voltaire mi svoje přesvědčení zopakoval dokonce sto osmdesátkrát, ale kromě vyvalených bulv, zaťatých pěstí a pěny stékající od úst až někam na pupek ničeho nedosáhl.

Samotná osobnost autorova tomu ještě nasazuje korunu. Proč věřit někomu, kdo bojuje proti "tmářství" a "reakci", ale sám je ve své samolibosti, ješitnosti a bohorovnosti horší než všechny tyto tepané nešvary? Ba ne, Voltaire, ty pokrytče, ropucho nafouknutá metanem, děláš svým ideám službu nejen medvědí, ale přímo kodiakovskou.

Tuhle knihu doporučujte všem psovitým šelmám, aby nemusely žrát trávu, až si budou chtít pročištit žaludek.

Opravdu podařený výběr a nutnost pro každého, kdo by si chtěl potřást rukou se surrealismem, ale zatím se k tomu neosmělil. Kniha se může pochlubit nejen širokým výběrem geografickým (osa zla: Evropa - Česko - Slovensko), ale i časovým. Že je Rimbaud surrealističtější než sami surrealisté, to je asi obecně známo - avšak to, že podobné prvky najdeme třeba už u Máchy nebo v gotických románech asi bude pro leckoho větším překvapením než krysa v záchodové míse.

Musím pochválit i rotschildovsky bohatou obrazovou výzdobu. Podivné entity, které se promenádují po stránkách, je možné jinak vidět nanejvýš ve snu, pokud tedy máte hodně nepokojné a hravé podvědomí. S většinou jmen, jež se v knize vyskytují, jsem rozhodně ještě neskočil - a nezbývá mi než politovat, že antaoogie není třikrát delší, tedy taková, jakou podle původních záměrů měla být.

9 10.06.2011

Šikovně vystavěný a zkomponovaný příběh z doby, kdy takzvaná krásná epocha pomalu sklouzávala do žumpy První světové války. Ale nebojte se, přestože dějinné události občas zatřesou příběhem drsněji než vdavekchtivá dívka bezem, má tady zasazení do onoho krásného chronotopu spíše ozdobnou funkci. Půjde hlavně o lidské nitro - a to může prožívat svá dramata kdykoliv.

Musím přiznat, že mám určitou slabost pro problematizaci toho, co je zdánlivě nedotknutelné. Musí se to ovšem provádět s citem a rukou vyzrálého chirurga, aby to nevyznělo lacině. Zpochybňovačů hodnot máme spoustu. Těch, kteří to dovedou zaonačit tak, aby to opravdu přivedlo čtenáře k zamyšlení, naopak zoufale málo.

G.R.R. Martinovi se takhle povedlo v povídce Píseň pro Lyu zpochybnit cit zvaný láska; pan Zweig se bojechtivě pustil zase do soucitu. Nekritizuje ovšem toto hnutí v jeho ryzí podobě - spíše dokládá, jak může soucit degradovat, když je znečištěn jinými typicky lidskými vlastnostmi. Například zbabělostí nebo pohodlností.

Málokdy jsem viděl takto monumentální zdar autorem vytyčeného cíle. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, po formální stránce nemohu nic vytknout. Stefan Zweig byl beze vší pochybnosti švec, který dokonale ovládal své kopyto. Přesto plné hodnocení nedávám - tohle dílo se mě z nějakého důvodu nedotklo tak hluboce, jak zřejmě bylo zamýšleno. Možná mám přece jen radši knihy, ve kterých jsou trhliny - těmi trhlinami totiž často dohlédneme netušených hlubin...

13 27.05.2011