józi.odkudkam komentáře u knih

Liú Cíxīn nám v šedesátkových, lidově demokratických kulisách honu na gramotností postižené čarodějnice až do pravděpodobně nejryzejší formy kapitalismu současnosti (tedy pegingské korporátní vlády - nějak nechápu, proč si kapitalismus automaticky spojujeme s brzdou centralizace moci, s demokracií) servíruje čínskou variaci programu SETI. Právě atraktivní, dějinně místní prostředí a univerzální(?) jazyk vědy (jehož pravdivost si netroufám posuzovat- spíš jsem byl rád, když jsem místy rozuměl), zkrátka všechna ta obtěžující vata na kterou si někteří stěžují, tvoří páteř knihy. Bohužel na úkor estetiky - Liú pracuje s až násilně roubovanou, strojenou obrazností a herci - Wen ťie je lehká anomálie - na place, místo aby opravdu žili, jen šustí scénáři.
Nejsilnější motiv Tří těles však pro mě nepředstavuje samotný kontakt civilizací a jeho důsledky, ale způsob, jakým si autor pohrává s obecně uznávanou platností nejzákladnějších východisek podstaty bytí, totiž s předpokladem reálné existence pricipů; a ne, fakt není nutné si pěstovat rozcuchanou kštici a plazit jazyk na fotografy, aby jste po dočtení svedli ocenit enormní nesamozřejmost a požehnání kosmického řádu...je li tedy vůbec mimo naší mysl jaký. Škoda, že zrovna tenhle aspekt jen tak bokem smířlivě vyšumí do nikam a frčíme dál. O potenciálně zajímavé, žel totálně zazděné, příležitosti chopit se problematiky hledání styčných bodů s mimozemským „myšlením“ ani nemluvě; V ostrém kontrastu s počáteční, úvahově hutnou krmí tak o to víc zamrzí nedotažený konec, jenž sráží totální WTF moment SPOILER směšného využití znalostí a schopnosti manipulace s podstatou jinak krásného nápadu sofonů, kteréžto by samy o sobě byly levou zadní sto učinit celý děj zhola bezpředmětným! KONEC SPOILERU
S tím vším počítejte a dle vlastního naturelu si s žonglováním tří těles ne/zahrávejte. Mě ten exkurz za pár rozbitých vajec (jestli v něčem Tři tělesa vynikají, pak je to množství zcestí k bloudění) a hojné odbíhání k internetům asi stál a i když jsem byl v dílčím hodnocení výše příkrý, musím uznat, že mě epický příslib dílů dalších v houšť Temného lesa a Vzpomínku na Zemi láká. Uvidíme.

4 opatrné ****

19 31.12.2019

Život je v Durellově podání azurem obklopená skalka uzlovitých olivovníků, černých cypřišů, trsů barevných domečků, kamení, uliček, racků, sluncem rozpukaných lidiček, vrzání cikád, chodníčků a tajemných zákoutí, až by nejeden ukrajinec pod do běla načechraným mráčkem z ventilu unikající páry málem zapomněl, jak mu na radiátoru příšerně smrdí rozedrané ponožky...
...inu, laskavý humor není můj květináč rozmarýnu. Jenomže rodinka z téhle knížečky byla tak rozkošně hrozná, že jsem prostě dál číst musel a proti všem předsevzetím nakonec i seznal, že se usmívám.

Príma letní náladovka; 4 ze soli, půdy, vánku a slunce se radující ****...á co, za laskavou moudrost, která s odpovídající vážností a přesto odlehčeně neuhýbá ani před smrtí, jednu k dobru přičtu...a na třetí, citelně nastavovanou část prostě zapomenu.

18 19.12.2019

Když jsem v anotaci hned pod titulkem Spících obrů uzřel lokaci Jižní Dakoty, tak mi hlavou mrkla vize pánského tahu oživlých rezidentů Mt. Rushmoru napříč kontinentem. Nic tak apokalypticky blanického se naštěstí nekonalo. Spící obři jsou prostou alegorií neandrtálců, co vyhrabou orloj a čumí na něj jak němec na orloj. Tenhle nepřímý kontakt s mimozemskou civilizací prostřednictvím artefaktu je mi sympatický už od Rámy, či Gatewaye; důkaz je, zároveň ale nechává místo představivosti. Co se formy záznamů z výslechů, experimentů a deníků týče, splnila účel; já se jako bezpečnostní prověrku splňující úředník pověřený analýzou sebraných akt X cítil.
Akta X nezmiňuji náhodou; spolu s nosným motivem a panem tajemným s nimi totiž Spící obři žel sdílejí i závratnou naivitu a ve směru čtení klesající šipku zájmu. Další díly nebudu.

3 YA oddechové *** víc ale určitě né.

PS: Obálka s proříznutým okénkem je sice trochu nepraktický, ale hezký designový kousek. Stejně jako, miniSPOILER, elegantní zápis čísla v onom okénku.

7 13.12.2019

Kdo si zkusil v uzavřené pětilitrové zavařovačce pěstovat vlastní mechový mikrokosmos (mě zplesnivěl, skončil v koši a někde možná plesniví dodnes) tak dobře ví, že je Země přerostlá zavařovačka s delikátně vybalacovanou eko-rovnováhou, kterou si ozlomvaz rozvracíme. Na takové blafy ale nemají nemytí obyvatelé již rozvrácené rovnováhy pomyšlení. Poněvač je ruku v ruce s hladem po vodě sužuje konstatní kocovina stíhaná deziluzí. Já spolu s nimi při čtení občas nemoh polknout taky; Bacigalupimu se do své mozaiky futurologických studií nedostatku (energie, jídla a teď i tekutin) povedlo zasadit další promyšlený a navýsost uvěřitelný kamínek, za což mu v mých očích 4 kvalitně zaprášené **** právem náleží.

Motto: Naděje se nestane.

PS: Argo se blýsklo hezkou grafickou úpravou - nemluvím jen o barevných obrázcích, ale i o detailech, jako jsou kapky u číslování stránek a vodních piktogramech na konci každé kapitoly. A provázková záložka je zkrátka provázková záložka.

9 09.12.2019

Majstrštyk starého dobrého syfilitika (osamělost zjevně triumfovala nad triumfem vůle a tak hodně vymetal bordely) strejdy Nietzscheho burácí neskutečným, ale opravdu neskutečným nábojem; je hněvem samým, do tváře společenskonáboženské hradby surově vraženým ultimátem (vedle nějž to Lutherovo vypadá jak školáček postavený do kouta) hlavně je ale těžce megalomanskou oslavou individualismu. V tomto smyslu je snad i první filosofií nového, krizí hodnot doteď zmítaného, věku.
Jo, ujo Zarathustra je antikrist jak se patří. Každá jedna jeho naléhavá kapitolka se mistrně rouhá nějakému tomu lidsky odvěkému tématu a jejich hutný text poutá mnoho rafinovaně smíšených, stejně jako určo Bible, pravdolží. Škoda, že jako alternativu svede mezi řádky nabídnout jen zákon silnějšího hnaný vysokooktanovým palivem nenávisti a opovržení (hle, jak hezky se do mě přelily).
Kardinální potíž Zarathustry je, že v tak šíleně extatickém rozpoložení hněvem z reality vytržené mysli, v jakém Nietzsche svůj opus jistojistě tvořil, může člověk existovat nanejvýš tak v okamžicích, kdy se sám sobě v kamrlíku nahlas chechtá a smolí něco obdobného.
Nikoli ho ale žít.
K hodnocení. Víte, ještě toho času na gymplu se nás jeden památný Učitel zeptal, co je nejhorší? Dobře napsaná správná kniha, špatně napsaná správná kniha, špatně napsaná špatná kniha, nebo dobře napsaná špatná kniha? Ano, D je správně; dobře napsaná špatná kniha vás dobře naučí špatným věcem.
Myslím, že měl pravdu, ergo: odpad přímo kafilérní.

UPOZORNĚNÍ: Následující text obsahuje mnoho morálky. Opravdu mnoho. Dokonce tak mnoho, že si možná po jeho dočtení budete mnout nohu a nebudete vědět, čí je.
Mechanický pomeranč čtenáře nenásilně vede k úvahám o hodnotě nesvobodného činu a asi by se dalo spokojit s prohlášením, že něčím podmíněný skutek ztrácí svůj morální rozměr, tečka.
Když ale vezmeme v potaz skutečnost, že je nám morálka od dětství vštěpována podmiňováním libostí/nelibostí, přijetím/odmítnutím a že na takovýchto základech zbudovaná emoční provázanost s morálním kodexem nás do značné míry životem provází i dál, tak se nabízí otázka, nakolik jsme vlastně jen otroky viny, trestu, touhy po spokojenosti, vnitřním klidu, štěstí („altruismus“ jakožto vrcholný úskok, klička sobectví)?
..Vlastně by šlo jít dál a říct, že jedinými opravdu svobodnými a v pravém smyslu slova morálními bytostmi by mohly být ty, co se zcela bez ohledu na odměnu či trest uvedou s morálním kodexem (pro abstrakci samu) v soulad, nebo se vůči němu principielně vymezí a zavrhnou jej. Mluvím o bezcitných otrocích morální logiky, o světcích a démonech.
Upřímně nevím, zda je skutečné přijetí kteréhokoli z obou extrémů (Segal v „Nico, víc, než zákon“ je pochopitelně mimo všechny kategorie) vůbec v lidských silách. Ani jestli by to bylo dobře.
A vůbec, když už salónně žvaním; ono takové to normální, obyčejcké otročení, kdy se po dobrém skutku i dobře cítíme a po špatném v nás červík razí nové linky metra, zas tak zle vymyšlené není; S Alexem a jeho frendíky bych si o tom moc rád popovídal, vysvětlil jim to, pak bychom se objali, poplácali po ramenou, slzička by jistě ukápla a pak by mě pověsili za nohu na kandelábr; pod svícnem je zimela.

14 09.11.2019

Don Quijot bojuje s větrnými mlýny, s rozličnými sudokopytníky i měchy vinnými a vše je trochu trpně úsměvné. Jenže pak začně Cervantez svou postavu ovíjet exempláři nejvybranějšího rytířstva a líbezných pannen, jejichž osudy jak zázrakem umně spletají se v hostinci, co od samé přepjatosti, šlechetnosti, slibů, cudné krásy a Bůh ví, čeho všeho ještě, jen z vůle nejmocnějších šamanů ještě drží ve švech. A tu stane se věc nevídaná; kde na začátku Quijotovo směšné, bláznivé a vůči svému okolí někdy i nebezpečné jednání působí jak politováhodná fraška, tam se na konci jeho bláznovství a pošetilost jeví jako jediné, co v románu fraškou není. Právě Quichotova trvdrdošíjnost s jakou se tváří v tvář vlastní ubohosti, všem svým dolámaným kostem, chybějícím zubům a výsměchu okolí domotaně drží vidiny mystéria svého grálu z něj činí podobu asi jediného skutečně možného rytíře.
Aby nebylo patosu málo, dovolím si návdavkem vlastní, jenž snad ducha Cervantesova ne/šťastného divouse, poustevníka, kazatele a blouda postihuje ze všeho nejlépe. Ehm, takže..
Až v strouze hloubi žalu, krás, tam chvěj se o naděj, zda kousek svitu ještě v nás. Tak snadné v jasu dobrých časů, tak snadné házet cetky mdlé, z rozmaru. Ze dna zdvihni perlu. Tu kam patří, na noc samu, přibij bez příkras.
Fakt nevim, nakonec snad i tu pátou * dam.

PS: Eschenbachův Parzival a Píseň o Nibelunzích (kupodivu obtížné jí někde bez všemožných registrací apod. stáhnout...až tady http://gioblo.blogspot.com/2015/09/pisen-o-niebelunzich-pdf.html) mě pomalu začínaj lákat.

16 09.11.2019

První světová? Druhá světová? Náš evropský Johnny Appleseed (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jonathan_Chapman ) je má obě těžce na párku a tak si chodí po horách, dělá pasáka houfu ovcí a sází stromy.
Kouzelně jednoduché podobenství o míru, jenž klíčí v duchu, co pýchy nezná, ni sváru.

19 08.10.2019

I průměrný divák Ordinace v růžové zahradě ví, že rozdělaný špalek masa na operačním stole skýtá ideální platformu k šíření nejčerstvějších klepů a vtípků, rozebíraní plánů na víkend, domlouvání si směn a podobně.
Stejně tak i v efektivně zaběhnuté čekárně na smrt, jakou se po doladění mušek stala Březinka (ó ano, Tatér z Osvětimi se odehrává převážně mimo Osvětim, a sice v jejím satelitu, Březince), musela obdobná místa, skýtající prostor různým neprofesionálním aktivitám, vztahům, kšeftíkům a protislužbám nutně vznikat taky. V jedné z takových skulin se uchytil i hrdina našeho románu a my díky němu můžeme být svědky poněkud méně tendenčního pohledu (za drzost, s jakou si přeživší Ludvík Eisenberg, aka Lale Sokolov, dovolil pilníčkem na nehty sotva co přejet hranu hýčkané modly striktně černobílého zla, by, soudě dle reakcí některých uživatelů, zasloužil prohnat komínem taky...přitom se do prkýnka jenom snažil přežít...což by mi, nehledě na to, že údajně pomáhal i druhým, jako motivace stačilo; sakra, dyť já skoro beru na milost i postavu Jakuba) na jednu z nejsmutnějších kapitol lidského ducha.
Jak nepřístojné!
Co je ale ještě horší; Morrisová nevyužila potenciál věcného a/nebo moralizujícího tónu (kterážto stylistická dvojice určuje etickou normu psaní o holokaustu; rozuměj, umožňuje nám pod záštitou společensky přijatelné masky historického bádání/pohoršení+varování ukájet svou fascinaci krutostí) k legitimnímu chrlení co pokud možno největšího množství šťavnatých popisností.
Jako dobře, o mrtvolu se tu a tam zakopnout dá. Je jich ale „málo“ a jsou pohřbené tunou fakt festovně osolené romantiky.
Jaké zklamání!

Přesto jen 3*** Proč? Protože na ploskou levého chodidla tlapkaný (byť bych zde asi úplně literární kvality hodnotit neměl; o dodatečnou, fabulací kolorovanou, scénografii Laleovy strohé zpovědi autorce nešlo; naopak se, jak předmluva tvrdí, sama sebe snažila upozadit - chápu, ale...) děj mě neužije; na druhou stranu, jestli chcete nějakou náctiletou pipku citlivě seznámit s genocidou, bude Tatér vhodným dárkem pod stromeček.

TIP na kérku: „Když se ráno probudíte, je to dobrý den.“

10 07.10.2019

Arthur Machen, přísedící Stokera a Yeatse, arcikníže ďábelské fantastiky a zasvěcenec minimálně třetího kruhu čtvrté třídy poddodílu lambda, jehož jméno s úctou zmiňuje i Jitro kouzelníků, nechává čtenáře ve virtuózní hře náznaků bloudit šerosvitem katedrál děsu se vší rafinovaností Stop Hrůzy: „Co vím, je dost zvláštní a hrozné, ale to, co existuje mimo tyto mé vědomosti, jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější a neuvěřitelnější, než o jakých vyprávěla kterákoli hrůzostrašná historka u krbu za zimních nocí...I strach a hrůza z přicházející smrti, myšlenky člověka, který stojí v ostrém ranním povětří na černém lešení, svázaný, a ohlušen duněním zvonu čeká na popravu – to vše je ničím ve srovnání s tímto zde.“
Vskutku.
Jádro povídky ovšem znepokojivé je. A to odvěce; „...všechno jsou jenom sny a stíny. Stíny, co zakrývají našemu zraku skutečný svět. Existuje reálný svět, ale ten je za tímto klamným přízrakem..“

éééé, takže 3 ***?

8 07.10.2019

Alten spáchal nekompromisní a nebojím se říci, kultovní Béčko!
Rychlá črta; Sedmdesát megalet před Kristem sní Megalodon Tyrannosaura rexe. Pak se schová do tepla sopouchů v Mariánském příkopu. O sedmdesát megalet později se podmořský profesor Jonáš (!) Taylor (s atletickou postavou) rozejde se svou atraktivní blond ženou, protože jí na zadek sahá jiný. Na scénu přichází atraktivní asiatka; Dá to s atletickým profesorem dohromady? A co Megalodon?
Ano, „Meg, teror pochází z hlubin“ je špatný. Je ale špatný takovým tím neodolatelným způsobem každého skutečně kvalitního guilty pleasure, kdy lze mezi řádky zcela vážně míněného příběhu o lásce, zradě a krvelačném monstru, sledovat i příběh jiný, neméně strhující; mluvím o autorově sysifovské lopotě, s níž se balvanu své imaginace snaží propůjčit křídla, zatímco mu na ropnou havárií znečištěné pláži v křečích hynou vyplavení pelikáni.
Meg je prostě dáreček....a má tři pokračování a vlastní film!!!

S hřejivou blahosklonností v krutější z komor mého srdéčka uděluji 5 poctivých, solárkem do bronzova vytuněných *****

11 16.09.2019

Bůhvíjaké akční hody jsem nečekal. Taky jsem ale nečekal, že tihle Žoldáci budou, spíš než co jiného, připomínat zbeletrizovaný kurz podvojného účetnictví.
Z nějakého důvodu mi ale ani tato úctu nahánějící skutečnost neznemožnila se jejich četbou bavit; Forsyth umí a svou důkladnou znalostí bankovních meandrů, geo-politicko-historického kontextu a sériového čísla každé z, na půdu černého kontinentu dopadnuvších, nábojnic zvládl čtenáři předložit reálně působící obrázek šmeliny s nerostným bohatstvím, překreslováním hranic banánových republik a potažmo i šmeliny globální.
Jo, a nějakého toho „bum-prásk, uááá, maminko!“ se na pár posledních stránkách dočkáte taky.

4 řádně neproclené kalšnikovy z pěti

PS: Je pozoruhodné, jak moc se během několika málo dekád svět vlivem dostupnosti křemíkového stolního motoru, internetů a utrženého sluchátka změnil.

7 16.09.2019

Kde se mužští antiutopisté předhánějí v důmyslu technikálií útlaku, tam Boylové tyto slouží jako ryze druhotné kulisy předmětu jejího skutečného zájmu. Totiž nenaplněnosti osobních vztahů - jak vůči okolí, tak k sobě samé...
...rok po dopsání se udusila pilulema.
S trochou nadsázky je vlastně Kallocain takovou milou, černou, romance prostou, knihovnou.

Za mě 4 **** s přívětivou stopáží a citelným dotykem ženské ruky.

12 16.09.2019

Chudák Kerouac dostává od místních autorit slušnou deku; a při tom ten kluk jenom vcelku neškodně živí pubescentní dozvuky svejch představ o řácky krutohustym žití (což mimo jiný zahrnuje patolízalský velebení na svý pozlátko žárlivejch šmíráků skutečný nespoutanosti, raketovou inflaci slova milovat - Jack prostě MILUJE všechno, co je na max - a odmítání spořádanosti, páč ta je přece ze svý podstaty tolik nesvobodná!) a ve svym cestopise je spolu s tim, co se mu přihází, tak ňák bez ladu a skladu proplejtá...
...jestli mě hejsci v něm štvali? Jo. Ale tak zas ruku na srd*e; fakt byste měli koule na to, se bez svítilny, mapy a cestovního pojištění vystřelit na dobu neurčitou do totálního jinde? Já ne. No a tak sem zhrzenej a stavim před sebe štít planoucí hněvem zaprděně spravedlivejch (spíš než nějaké „roadtripí“ dobrodrůžo, mi bylo a je bližší si z domácích uhlíků vytáhnout bramboru a za doprovodu rádia Kiss si o ní dobrodružně popálit pusu); pět ani náhodou, nikdy!
4 živelně drzý, ale taky silně nestřízlivý ****

Motto č.1: „Víš, slovo obtíže je jen zjednodušený slovo prostředí, v kterým Bůh existuje. Důležitý je nenechat se otrávit.“

Motto č.2: „Už mu naprosto na ničem nezáleželo (stejně jako předtím), ale teď mu zároveň záleželo v podstatě na všem; zkrátka a dobře, nic se tím pro něj nezměnilo, byl součástí světa a věděl, že s tím nic nenadělá.“

Motto č.3: „Muzikanti se snažili, aby...rozjeli nějaký nový variace....Co chvíli jakoby čirej harmonickej vzlyk naznačil melodii, která by se jednoho dne mohla stát jedinou melodií na světě, která oblaží a povznese lidskou duši. Našli jí, zase jí ztratili, urputně hledali, zase jí objevili, smáli se, vzlykali.“

PS: „Na cestě - rukopisný svitek“ v překladu Jiřího Popela se od slabikování Jiřího Joseka liší nejen stylisticky (srovnávací vzorek čtyř prvních stran vykazuje krom paty i hlavu) ale i obsahově...a to dost.

14 16.09.2019

V úřadu se zauzlenou trubkou na štítě se toho po nuklární zimě mnoho nezměnilo; zásilky mají šestnáctileté zpoždění, listovní tajemství je i nadále ve slovníku cizích slov...hned naproti oxymóronu, osamělé paničky v ležérně sepnutých župáncích dál toužebně čekají na dvojí zazvonění a aby toho nebylo málo, tak pošťákovi v tomhle Pošťákovi otlouká bok brašna naditá nugety natolik ušlechtilých poselství, až má jeden chuť si na spravení chuti objednat DVD kolekci Pošty pro tebe.
Původně jsem myslel, že z pěti odbavovacích přepážek zavřu hned tři (ultrakorektní hrdina je nade vší pochybnost výsledkem devítiměsíčního experimentování Ol´Shatterhanda s Janou z Arku v prostém chlévě). Když jsem ale dočetl, bylo jasné, že tak mohu učinit maximálně s jednou; nosný motiv celé knihy je totiž natolik odzbrojující, že nelze jinak.

4 cílevědomé ****

16 23.08.2019

Když vietnamský veterán s kombinovaným bakalářem astronomie/fyzika napíše scífo obtěžkané Hugem, Nebulou i Locusem, očekávám tachyonovou bombu. A taky že jo. Je sice trochu jinačí, věcnější, ale jo; Věčná válka nás nejdřív za ručičku provede pustinami smrtícího Cháronského příjímače a pak už se vesele skáčou žabky po chřtánech černých děr, štve se světlo, o desetimilióno-kilometrový vlásek se uniká nepřátelským výpadům, přičemž se zhusta časově dilatuje.
Je tu ale jedno ale; a sice mezihra návratu domů, které by, i když letmo nastiňuje některá, nejen na svou dobu, neokoukaná témata (arkologie, kalorická měna) mocinky moc prospěla tak třetinová délka. Naprosto směšné „řešení“ přelidnění, které se pak bohužel vleče i dál, jí taky zrovna nepomáhá.

Suma sumárum, hlavně kvůli onomu návratu, jdu za 4,31407 ****

9 09.08.2019

Účty za Volejte věštce přesáhly únosnou mez. A tak jsem se rohodl pořídit Knihu proměn. Čím že ta Kniha je, ptáte se?
Nu, Olda Králů mohl v předmluvě odvést lepší práci, než košatit souvětí, která s wikipedií a slovníkem cizích slov naXkrát lámete v hlavě, než vyjeví jakýs takýs smysl (jeho komentáře Křídel a hexagramů jsou zas ale po hříchu hotovým darem z nebes). Nicméně to, co jsem z ní (připravte se na Bytí, Jsoucno, Parmenida, onto, episto, axio, apod.) dekódoval, bych shrnul následujícím způsobem. Nejstarší (čtyři tisíciletí) dalšími texty později opatřená, vrstva Knihy proměn je souborem binárních (- - a —) svisle kombinovatelných znaků, napojených na tok algoritmu skutečnosti (tedy realita coby odpovídající projev měňavého matrixu matiky a nikoli, jako později „u nás“, pouhý iluzorně vlající háv nehnutelných idejí). Znaků pomáhajících určit vaši polohu v tekutých píscích všeho, co je, bylo a bude, znaků pomáhajících se v tom bordelu najít a na základě kosmické GéPéeSky se pak rozhodovat; KNIHA PROMĚN ZA VÁS NEVĚŠTÍ (ona vlastně nevěští vůbec; osud není pevně dán) naopak vás přímo činí součástí poznávacího a rozhodovacího procesu. Je spíše partnerem a katalyzátorem vnitřního rozhovoru (neptejte se na ano/ne, vyjde/nevyjde, ale spíš jak k té které události přistupovat, čeho se vystříhat apod.: obecně vzato je sestavení dotazu klíčovým prvkem užívání Knihy)...zas mě jednou napálili!
V souladu s takovou formulací jsem se jí rozhodl degenerovat po svém a místo kdysi plánovaného jogínského ostrůvku klidu před spaním si teď občas „všeobecně“ věštím (správně si položit vážnou, konkrétní, a hlavně upřímně míněnou otázku s hrozbou odpovědi na ní je těžší, než by se mohlo zdát) na zítřek. A pak číhám, kde se ty mnohosnubné souřadnice s následujícím dnem protnou; taková minihra, extra vrstva prožitku bytí, umožňující vám od jeho mrzutých malicherností zaujmout odstup.
Paradoxně mě tak Kniha proměn ze všech poloh času učí nejvíc přítomnosti.
Hvězdovat asi nemá cenu.

PS: 1.)Vydání od Maximy (2008) má elegantní grafickou úpravu.
2.)Nečekejte víkendové čtení.
3.) Stvoly Řebříčku lze nakrásno uchovávat a přenášet v plochém plastovém pouzdru od řetězu motorové pily. Jen do něj hřebíkem propalte pár větracích otvorů.

Tělesný, krutý, živlům ohně, krve a bahna se voddávající třeštění australskýho vidláka (myslim jako autora, víte co) na dřevotřískovym kříži - formálně uhrančivý, ve výsledku únavný a žánrově ouplně minutý, páč na drámo moc lacný a na prču moc dramatický...že byste zas ale vod samý nudy museli topit krtky v plechovce ředidla, tak to taky né.

Jak povdám, víte co, tři, no.

15 21.04.2019

Když nějaký bezdětný chlápek pobije hodně jiných chlápků a napíše o tom, je jeho dílo nutně předurčeno stát se manuálem exekutivního managmentu...

...na druhou stranu, když někdo na svou filozofii vsadí vlastní život, šedesátkrát, tak by něco doopravdy skutečného nést mohla. Proto, a né kvůli touze opásat si krk puntíkatou kravatou, jsem v Levných učebnicích po Pěti kruzích sáhl taky.
Nuže, co jsem se dozvěděl? Předně že Musaši byl muž nevalného vzhledu a pak taky že si jako výchozí bod svého života zvolil boj; totiž že vše, co není on a zaujímá k němu nějaký vztah, lze chápat jako jistou formu boje, načež uvádí meta i nemeta šermířské postupy jak z oněch bojů odejít po svých (víceméně se povznést nad vlastní blahobyt/učit se kvůli harmonii s během světa a kašlat na vlastní smrt, potažmo se považovat za nicotu).

Hlavním rysem Musašiho závěti je výkladová vágnost. A to do takové míry, že se z ní místy, alespoň pro mě, stával nechtěný koán...když bych chtěl být hrubý, tak na rovinu řeknu, že si její autor neuměl srovnat myšlenky (..„to, co je zde zachyceno...je sepsáno tak, jak mi napadlo. Je to poprvé, co jsem psal o své technice a pořadí věcí je poněkud zmateno. Je obtížné vyjádřit to všechno jasně.“) a že překladatel v překladu tone (viz. wiki a kniha samotná).
Snad i kvůli oné pojmové rozvolněnosti (doteď pořádně nevím, co si pod Cestou [rozhodnutí vykročit a vytrvat?] a Strategií [indukce?] představit) se mi nejlíp četlo Musašiho závěrečné a díkybohu polopatické jedenaadvacetitero životních zásad s komentáři zenového mnicha Sandokai Sena.

Mottem Kruhů je za mě ale přeci jen výňatek z Knihy Vody; „..osvoj si ducha válečníka. Dnes zvítezíš nad svým včerejším já, zítra zvítězíš nad méně dobrými soupeři.“...překlad fakt bolí. A pak taky první a poslední pravidlo cesty strategie z Knihy Země: 1.)Neuvažuj, nemysli nepoctivě 9.)Nedělej nic, co je neužitečné.
Celkově vzato mě přečtení Pěti kruhů vyklidnilo a s odstupem času je ještě budu konfrontovat.

Potřebu hvězdovat necítím.

PS: Vydání od CADu (2011) má obálku(!), jeho dobrou sedminu tvoří reklamy na další CAD literatůru a je plná tiskových chyb, jimž vévodí celostránkový titulek měnící Knihu Ohně v Knihu Ohne. Jinak je text hutně opoznámkován, před samotnými kruhy nás uvede do „ducha doby“ a najdete v něm spoustu obrázků (včetně pár Musašiho umných tuší) a nějakou tu kaligrafii.

Komančové s šílenou jiskrou v oku olizují z talířů poslední mastná oka jakéhokoli zdání vniřní sebeorganizace, zatímco cizinci za oponou kynou, houbovatí a nekonečně žvaní; Les je vlastně dost frustrovaným, byť humorem tlumeným, výkřikem autorů o stavu jejich doby, o nemožnosti komunikace mezi oběma světy a zároveň jedinečně fantasmagoricky vztyčeným prostředníkem soudruhům na cenzůře, kteří Les spokojeně olepili nálepkou SF, čímž jeho stupidocidní spory rozprášili do světa.
Jen je tak čuchat i mimo papír, viď.

4 rozšafně ujeté, v jádru dost chmurné ****

PS: hvězda dolů za trestuhodně utnutý konec

16 03.04.2019