Kallocain

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kallocain, droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství, a její objevitel, loajální spoluvoják Světového státu Leo Kall, jsou hlavními hrdiny strhujícího antiutopického románu ze vzdálené budoucnosti, kdy o světovládu soupeří Světový stát a Univerzální stát.

https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21307/big_kallocain-Jy6-21307.jpg 4174
Žánr:
Literatura světová, Romány, Sci-fi

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Kallocain, 1940


více info...
Nahrávám...

Komentáře (42)

Kniha Kallocain

Camelot
16. srpna

Řekl jsem si před časem, že si pročtu (některá opakovaně, některá poprvé) významná díla tohoto žánru. Kallocain byl dosud jedním z těch opomíjených, byť jeho odeonské vydání mám snad od okamžiku, kdy vyšlo. Ostuda. Ale na dobré knihy nikdy není pozdě.
Autorka knihu napsala na počátku druhé světové války - v okamžiku, kdy více než půlka Evropy byla zachvácena Stalinským a Hitlerovským režimem. Nevím, zda na ni tato skutečnost působila tak depresivně, ale faktem je, že krátce po napsání knihy Karin Boyeová spáchala sebevraždu.
Velmi často, když dojde na povídání o dystopických dílech, dojde na porovnávání konkrétních děl. Znám Orwella, Bradburyho, Zamjatina, Atwoodovou, Huxleyho, Tevise… Asi bych se mohl pokusit o srovnání, ale nejsem si jist, zda by to mělo hlavu a patu. Všechny ty knihy mají něco společného – varování před odevzdáním se do rukou kolektivního „rozumu“, jenž je vektorem iracionálních rozhodnutí mnoha jednotlivců -, ale každá nám servíruje úplně jiný scénář našeho selhání.
Kallocain je svým tématem poměrně originální (pokud pomineme skutečnost, že i „Konec civilizace“ má jako téma psychofarmaka), ale na druhou stranu to není příliš velké fantazírování (odkazuji např. na knihu „Brainwash - Tajná historie ovládání mysli“ Dominica Streatfeilda). Podobný nápad mělo dříve nebo později mnoho mocenských pragmatiků.
Porovnávat zpětně literární formu je velmi ošemetné, neboť se při tom snadno zapomíná, kdy a za jakých okolností autoři svá díla tvořili. Literární kvalita mnohdy nebyla jejich hlavním měřítkem a neusilovali o úspěch. Vpřed je hnalo úplně něco jiného.
V době, kdy národ podléhá konspiraci, že vakcinace proti SARS-CoV-II je snahou světových elit o naše ovládnutí, se možná dočkáme zvýšeného zájmu o Boyeovou i Huxleyho, ale měli bychom umět kriticky posuzovat realitu a fikci.

ava.s
12. srpna

Výborná kniha...
80 let stará a přesto neskutečně aktuální, psychologie postav skvělá...kniha je a vždy bude aktuální a tím pádem i dosti děsivá.
40 let starý socialistický doslov také zajímavý, i když s ním nejsem ztotožněna, teda aspoň co se týče osobního názoru. Autorce je v něm vytýkán zbytečný pesimismus, ale autor doslovu je dle mě zase až moc optimistický...

Nezažila jsem válku, ani dobu po, ale když si vezmu co se teď děje ve světě, nemám pocit, že by Karin byla nějak zbytečně moc pesimistická, naopak i v jejím dystopickém světě dává Leovi nějakou víru v lepší zítřky...


deirdre
01. května

Totálna totalita, keď pomocou drogy pravdy sa vytiahnu na povrch aj najvnútornejšie myšlienky človeka. "Kallocain nám dává možnost kontrolovat, co se děje v lidských myslích." Dôležitý moment prichádza, keď si policajný prezident uvedomí, že " takto by se dal odsoudit kdokoliv" - nie pre motívy bežného chamtivca túžiaceho po moci, ale pretože, paradoxne, práve v tomto momente si môžeme uvedomiť, že žiadny režim, ani so všetkými svojimi prostriedkami a metódami totálnej kontroly ľudí, si nedokáže podmaniť ľudskú myseľ. Dobrá kniha, za mňa lepšia ako 1984 alebo My, pretože sa dotýka hlbších vrstiev človeka a ukazuje nám, kde je pravá sloboda. No ale, "všichni nejsou dost pravdiví na to, aby pravdu mohli slyšet..."

LenysekC
09. dubna

"Tak to bychom měli, řekl - tak to bychom měli. Tak jsem tu. Jinak to dopadnout nemohlo. Byla to otázka času. Abych mluvil pravdu. Dovedete vy vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je na tom to smutné. Mohla by být mostem mezi lidmi - pokud by byla dobrovolná, ano - pokud by ji dávali jako dar a přijímali jako dar. Není to zvláštní, že všechno ztrácí hodnotu, jakmile to přestane být darem - dokonce i pravda? Ne, toho jste si přirozeně nevšimli, protože to byste si museli všimnout, že jste chudí jak kostelní myši, svlečení až na kost - a kdo takový pohled vydrží? Kdo chce vidět vlastní ubohost, dokud ho k tomu někdo nedonutí! Aniž ho k tomu donutí lidé. Aniž ho k tomu donutí prázdnota a chlad - třeskutá zima, která hrozí nám všem. Pospolitost, říkáte - pospolitost? Semknutí? A to křičíte každý ze své strany propasti."

Mrazivé. Opravdu obrovská depka, která nejvíc pramení z toho, jak samozřejmě bere vypravěč veškerou absurditu svého světa.
Ale je tam i spousta naděje, a ta zase pramení z toho, že jsou lidi schopni vnímat rozpory mezi skutečností vnější a tou niternou. Že umí "pocítit, že jeho tep je hnán srdcem vesmíru."

evickakyticka
05. března

Zajímavé. Jako výpověď člověka, který stvořil něco nemyslitelného, který nakonec bojuje hlavně sám se sebou.

vlkcz
10. února

Dokonalé. A přesně to vystihla Hanka_Bohmova, nemám co dodat.

thorir
30. května

„Neměl snahu docílit ničeho jiného, než ženu odhalit jako nositelku soukromosentimentálních a asociálních citů, postavit ji na pranýř, jakmile by propukla v pláč nebo se dala vyvést z rovnováhy a ohradila se, ukázat na ni a prohlásit: Podívejte se, koho ještě musíme strpět mezi sebou! – Z tohoto hlediska bylo mužovo snažení nejenom pochopitelné, ale přímo chvályhodné, a souboj mezi ním a napadenou ženou dostal nový, principiální obsah.“

„Chápeš snad, že dobrého spoluvojáka nedělá neomylnost, a už vůbec ne neomylnost v takových otázkách, kde se státní etika teprve rodí. Za prvé a především je to schopnost vzdát se vlastního názoru a převzít názor správný.“

Poněkud zapadlá a neprávem opomíjená dystopie, která se, věřím, dočká jistého obnoveného zájmu, neboť autorka zde v detailu zkoumá jeden zcela nepostradatelný atribut všech myslitelných tyranií, totiž vznik konformního jedince, vynucením nezávadného, dogmatického, konformního myšlení. A právě tlak na vynucenou konformitu myšlení, tlak mít „ty správné, autoritativní, názory“ je v posledních letech patrný ve všech sférách společnosti, zejména pak v podobě boje s mýtickými „fake news“, bojem proti nedefinovatelným zločinům z nenávisti, mazáním názorových oponentů – „cancel culture“, manipulací s jazykem – inkluzivní projev, a samozřejmě dnes již naprosto zprofanovanou klasickou politickou korektností, vybičovanou však zcela ad absurdum. Vše jsou to zřetelné znaky odklonu od individualismu a klasického liberalismu.

V knize tyranie k zajištění konformity dostává geniální prostředek – absolutní sérum pravdy. Totální kontrola myšlení, mokrý sen každého autokrata. Je to nevyřčený motiv, nicméně je natolik jasný, že ho nelze přehlédnout. Důraz na ten jediný správný, státem posvěcený, názor je zřejmý od prvních stránek v podobě vnitřních monologů protagonisty. Protagonista není příliš sympatický. Ano, má svědomí, miluje svou ženu a děti, avšak přesně v mezích dovolených a kontrolovaných státem. Časem se sice objeví pochybnosti, prasklinky v nablýskané výzbroji dogmatismu, ze „správné“ cesty však nesejde, právě naopak. Jeho proměna po získání podílu na moci je zcela předurčena jeho vlastní ideologickou čistotou. Jeho fanatismus je strašidelný – on sám žádné sérum nepotřebuje – nepodobá se ničemu, co zná a jak uvažuje svobodomyslný jedinec vychovaný ve svobodné společnosti. Častokrát jsem si při čtení říkal, že to přece musí být hraná ironie, takto přece nikdo nemůže vědomě uvažovat. Absurdní hraný idealismus – jak dlouho může jedinec vydržet tento zjevný sebeklam? Naneštěstí i dnešní světová realita ukazuje, jak krutě se v tomto mýlím a kolik že to vlastně existuje milovníků nesvobody a kolektivistického stylu řízení společnosti.

Jistou syrovostí je dílko atmosférou velmi podobné Orwellově 1984, přestože, uznávám, kvalit této ikony žánru zdaleka nedosahuje – jakkoliv to pro mě nebyl důvod udělit nižší než absolutní hodnocení. Styl psaní je čtivý a příběh mě zaujal od prvních stránek, ta brutální šedivost a hrubost diktatury z textu přímo čiší. Detailně popisovaná byrokracie orazítkovaných povolení, domovních důvěrníků, státem posvěcených špehů, ale například též státem organizované zábavy, pak jen dokresluje hrůznou realitu policejního státu. Ještě jednu věc bych vyzdvihl, totiž geniálně zakomponovanou dehumanizaci protivníků, tentokrát absolutně nutné podmínky umožňující rozpoutání genocidy, zajišťující sjednocení „tyranova panství“ proti společnému, „nelidskému“, nepříteli.

Autorka v jedné chvíli přesně vystihuje, ústy jedné z vedlejších postav, ten rostoucí strach, tu spirálu bez konce, klesající do stále hlubší a hlubší temnoty, do propasti beznaděje, nenávisti, násilí a smrti: „Neustále jsme zpřísňovali dozor – ale nezískali jsme pocit bezpečí, jak jsme doufali, naopak jsme čím dál bázlivější.“ Kdo tohle nevidí na dnešním Západě, je slepý.

Neodpustím si obecnou poznámku. Ač dílo mělo být varování proti fašismu a nacismu, autorka jasně ukazuje základní podobnost všech tyranií, jejich původ v materiálním komunismu a kolektivismu. Přestože se nacismus a fašismus striktně vymezili proti komunismu, základní idea je stejná, absolutní opovržení individualismem, pohrdání jednotlivcem, aneb jednotlivec je zbytný a ideální příslušník nového řádu rád obětuje svůj život pro blaho kolektivu, společnosti, státu, společenské třídy, nebo dnes vyhraněné, často arbitrárně stanovené, politické identity. Všechno jsou to fundamentálně levicové myšlenkové rámce.

Knihu důrazně doporučuji, silně mi připomněla dnešní polarizovanou dobu. Ne, samozřejmě nemáme absolutní sérum pravdy, přesto se zdá, že se nám tu nesvoboda myšlení, jako jakási zhoubná rakovina společnosti, opět pomalu, ale jistě rozlézá. Zakončím výzvou v duchu Solženicyna: pojďme opět nežít ve lži!

freejazz
08. února

pokračujem v deštruktívnom čítaní a tak som po 1984 vzal do ruky Kallokain. prečítal som ho, ale musel som si hodiť na preloženie niečo odľahčené, lebo na mňa padala chandra. hoci bola kniha napísaná ešte pred 1984 vyzerá skôr ako jej pokračovanie, do absurdnosti dotiahnutý detailný pohľad na praktiky vlády... a nijako ma nepotešil ani ten nejasný záver, hoci som si mohol vydýchnuť, že fyzická likvidácia už nie je cieľom ani prostriedkom, že momentálne stačí človeka umlčať a jeho myšlienky zamknúť... ale dosť, nechcem tu spoilerovať.
nečudujem sa, že to autorka nezvládla. ak mala hlavu plnú takýchto myšlienok, nemala šancu.
takže ešte Huxley a potom 451. ale určite s mnohými prestávkami.
a potom sa asi dám do upratovania knižnice...

1