Zelený_Drak komentáře u knih

(SPOILER) I Čaroprávnost jsem četla už potřetí. Ani Čaroprávnost ještě tak úplně není ta Zeměplocha. Je to určitě příběh z paralelní Zeměplochy, protože na té "naší" by se musel odehrát trochu jinak. Pozná se to snadno. Má jinou barvu. Je tam víc malachitové zeleně a malinové červeně. Je to tmavší (ne temnější) a kontury jsou ostřejší. Více pohádkové inspirace se odráží v barvě. Také Bábi Zlopočasná ještě není ta Bábi. S Bábi, tak jak ji známe, by se příběh nikdy neodehrál, protože Bábi by nikdo do řeči neskočil. A určitě ne dvakrát. Také Ostrúhel jaksi není Vzoromil Výsměšek, mág, který mohl být nejšťastnějším mužem na světě, kdyby se nerozhodl stát největším mágem a jeho děvče největší čarodějkou. Toto podání prostě musí pocházet z velmi paralelní Zeměplochy, kde Bábi skutečně přijme místo na univerzitě a nosí i trochu toho červeného hedvábu. A je tak nějak jasné, že Pratchett pořád ještě netušil, že se na Zeměplochu bude vracet až do konce života.

Přesto je Čaroprávnost dobrý příběh, který vychází ze skutečných událostí. Není to tak dávno, kdy žena nemohla být doktorem, ale povolání sestry nebo porodní báby bylo považováno za velmi vhodnou kariéru pro děvče... zde se specifiky britských ostrovů. Není to možná ta nejzábavnější a nejvtipnější zeměplošská kniha, ale je evidentě první, kdy Pratchetta napadlo, že Zeměplocha by nemusela být jen na jedno použití a dal by se na ní vyprávět i trochu vážnější příběh, než jakým je parodické dobrodružství prvního turisty.

***
„Ale ona s tím bude mít spoustu starostí.“
TAKOVÝ JE ŽIVOT, ALESPOŇ MI TO ŘÍKALI. SÁM TO POCHOPITELNĚ NEZNÁM.
***
„Jdeme se podívat na starou Zlopočasnou.“
„Ale ty s náma nemusíš.“
„Stejně bys nás jenom zdržovala a nakonec bys brečela.“
Esk se na ně z výšky zachmuřeně podívala. Málokdy plakala, protože brzo zjistila, že to celkem k ničemu nevede.
„No, když mě s sebou nechcete, tak já jdu,“ prohlásila. Takové reakce se u většiny sourozenců považují za logické.
„Ale jo, my budeme rádi, když s náma půjdeš,“ dodával spěšně Gulta.
„To ráda slyším,“ prohlásila Eskarina a seskočila na udupaný sníh.
***
Kozy mezi sebou používaly jména, to věděla, ale byla to jména typu: „koza, co je moje matka“, „koza, co je moje dítě“, „kozel, co je vůdce stáda“, a tucet dalších podobných jmen, mezi nimiž nechyběla ni taková jako „koza, co je tamta koza.“
***
„Co je to slon?“
„To je odrůda jezevce,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou. Nezískala si svou pověst přírodního znalce tím, že by každému přiznala, co neví.
***
„Je to čarodějnický klobouk, protože ho nosíš zrovna ty. Jenže ty jsi čarodějka taky proto, že nosíš tenhle klobouk. Hm.“
„Takže –“ pobízela ji Bábi.
„Takže lidé tě vidí přicházet v plášti a tomhle klobouku, podle toho poznají, že jsi čarodějka, a proto tvoje kouzla účinkují?“
„To je ono,“ přikývl Bábi. „Tomu se říká hlavologie.“
***
Bábi, která většinu svých vědomostí o Zeměploše načerpala ze stránek svého Kalendáře, si byla jistá, že míří do světa plného zemětřesení, přílivových vln, masových epidemií a masakrů, mnohé z nich dokonce budou rozličné, nebo ještě horší. Byla však pevně rozhodnuta, že je všechny překoná. Čarodějnice spoléhá na slova tak pevně a často, že se jich v takových případech nepoleká.
***
Potíž je v tom, že lidé, kteří se zajímají o magii a mysticismus, stráví dost času tím, že se potulují na Okraji světla. To má za následek, že si jich dříve nebo později všimnou stvoření z Podzemních rozměrů a pokusí se jich využít ve svých nekonečných pokusech proniknout do mentální skutečnosti.
***
„Nejdůležitější na celé magii je to, jak ji neužíváš,“ řekla Esk a vzala za paži Simona, jenž se rozhlížel kolem po rozpadajících se postavách.
...
„Dobrá,“ prohlásil a zaujal klasické postavení pomstychtivého mága. „Teď jim ukážu!“
„Ne, špatně.“
„Jak to myslíš? Proč by to mělo být špatně? Mám přece moc!“
„Ty Věci jsou vlastně jakýmsi odrazem nás samých,“ vysvětlovala mu Esk. „Nemůžeš porazit vlastní odraz, ten bude vždycky tak silný jako ty sám. Proto se k tobě začnou přisunovat, hned jak začneš používat magii. Nikdy se neunaví. Oni se magií živí, takže je magií nikdy neporazíš. Ne, je to v tom… prostě když používáš magii, protože to neumíš, není to k ničemu. Ale když nepoužíváš magii, když to umíš, hrozně je to rozčiluje. Nenávidí tu myšlenku. Kdyby lidé přestali používat magii, všechny Věci by zahynuly.“
...
„Ty tedy tvrdíš, že skutečná síla je v tom, že se pustíš přímo, projdeš magií a vyjdeš na druhé straně?“

Na dobu vydání obdivuhodný počin, byť sovětských autorů nebylo málo. Nejvíce se mi líbily povídky Budeme stát za to?, Jako v mládí, Leonardo číslo dvě (ta byla v rámci toho, co se mi z dob sajuzu dostalo do rukou, nejlepší), ale i řada dalších stála za přečtení. Mám slabost pro blbinky typu Potěšení pro váz i celou Rodyna (Jaroslav Veis byl příjemným překvapením, škoda, že měl ve sbírce jen jednu povídku, bylo mi to bližší než Vykoupení od Zdeňka Volného), Sexploze nebo trochu vážnější Stroj, který vyhrál válku. O většině povídek ale nebudu za týden vědět, že existují. Jako obvykle mi na povídkách nejvíc vadily ani ne tak otevřené jako přímo utnuté konce. Mám ráda povídky, které obsahují krátký příběh, nápady na 10 stránek bez děje mě většinou moc neberou (když už mě to zaujme a chtěla bych si přečíst víc, tak je konec), pokud to právě není něco jako Potěšení pro váz i celou Rodyna (podobnou povídku jsem už četla, S počítači se nediskutuje, Dickson, 1965, ale ta Veisova je i humorná, ta Dicksonova ani ne). Dvakrát sbírku číst nebudu.

1 15.12.2022

V závěrečném dílu se našla řada zábavných absurdních situací, ale byla bych spokojenější, kdyby se příběh trochu zahustil, knih bylo jen 5 a autor se obešel bez milostného trojúhelníku, který mě nebavil ani trochu.

2 15.12.2022

Už je to natahované. Víc by se mi líbilo, kdyby se Mark vůbec neobjevil na scéně a místo "trojúhelníku" se řešily spíš nějaké "patálie" kolem plánované svatby Kostková-Laun.

1 15.12.2022

Taková vsuvka mezi ostatními díly.

1 15.12.2022

Mě to tedy nechytlo. Nesedl mi autorčin styl psaní, nebavil mě zdrogovaný poletucha, který se nejvíc ze všeho těší, až si zase šlehne, a nezajímalo mě, co se stane. Líbil se mi svět. Mělo to řadu zajímavých nápadů, kvůli kterým jsem knihu neodložila, ale když se neobjevilo nic dalšího, co by mě oslovilo, tak celkový dojem nic moc. Pěkné kulisy pro nic. Uznávám, že hlavní hrdina závislák není ve fantasy zrovna často k vidění, ale už asi nedokážu projevit nadšení jen pro to, že je něco neobvyklé.

Na to, abych knihu hodnotila pozitivněji, by tam muselo být více o tom, jak funguje nesmrtelnost. Jak ji lze poskytnout a odebrat. Proč je nesmrtelných jen 50 + manželé? Je to rozmar nebo by nebylo možné udržet jich víc? Kde byla evoluce, když se vyvinulo cosi humanoidního, co má křídla a nelétá? To se zrovna dívala stranou? Vznikli Ptakkové někde v laboratoři? Byli původně schopní letu, ale postupně tuto schopnost ztratili a křídla jim dosud nezakrněla? Příliš mnoho otázek bez odpovědí.

15.12.2022

Od knihy jsem nic nečekala, takže mě mohla překvapit jen pozitivně. Myšlenka, že "dítě se chová jako dítě, protože to je dítě" mi úplně převratná nepřišla. Nebylo tam toho mnoho, co by člověk nevymyslel, ale našlo se pár zajímavých nápadů, jak si s dítětem hrát, aby mohlo formou hry uvolnit emoce a taky mě zaujala část o chválení. Že chválení škodí jsem poprvé náhodou slyšela letos ve videu, kde mluvila nějaká česká psycholožka. Znělo to rozumně, ale video bylo krátké a nebylo tam, co tedy dělat jiného. Tady je pár příkladů, které problematiku přibližují, myslím ale, že ještě více by mi v tomto směru mohla nabídnout kniha Rodičovština (zatím jsem nečetla). A i když je Aha rodičovsví hodně americké (a tedy krapet nafouknuté, mohlo by být stručnější) a hodně se ohání nějakým napojováním (některé matky se aktivně napojují i na ještě nenarozené děti a domlouvají si s nimi, kolik minut po západu slunce se dítě narodí a tak, takže pro mě trochu podezřelý pojem) je to asi takovéto opakování, které nemůže uškodit. Hodně dětí by určitě bylo šťastnějších, kdyby od nich rodiče (a jiní dospělí) neočekávali, že se ve 3 letech budou chovat způsobněji a kultivovaněji, než oni zvládnou ve 30.

3 15.12.2022

(SPOILER) Z dvojice Barva kouzel a Lehké fantastično dávám přednost Lehkému fantastičnu. Tady už se to od parodie konkrétních děl posouvá blíž k parodii univerzálních kýčů a Zeměplocha, která snad původně ani neměla být ničím víc než hrací deskou pro pár ne zrovna úplně nadčasových humoresek z Barvy kouzel, ožívá vlastním životem.

Poprvé jsem Lehké fantastično četla asi ještě ve 12 letech, protože když jsem ho teď ve 30 četla potřetí, viděla jsem, že tam je řada momentů, které byly významné pro můj vývoj.

*
„Oh. Myslíš, že bychom tady v lese našli něco k jídlu?“
„Jasně,“ odpověděl trpce čaroděj. „Nás.“
„Měl bych tady pár žaludů, pokud byste na ně měli chuť,“ nabízel vstřícně strom, pod kterým seděli.
Chvilku panovalo vlhké ticho.
„Hele, Mrakoplaši, ten strom řekl, že…“
„Stromy neumí mluvit,“ osopil se na něj Mrakoplaš. „To by sis měl zapsat za uši!“
„Ale vždyť jsi to musel slyšet sám, jak…“
Mrakoplaš si těžce povzdechl. „Podívej,“ řekl nakonec, „je to všechno otázka jednoduché biologie a botaniky, ne? Když chceš mluvit, potřebuješ k tomu výbavu, jako plíce a rty a –“
„Hlasivky,“ napovídal strom.
„Jo, ty taky,“ přikývl Mrakoplaš. Potom umlkl a upřel zachmuřený pohled do deště.
*
„Mohl bys nám alespoň říci, kde je Mrakoplaš teď?“
Smrť pokrčil rameny. Měl figuru přesně pro taková gesta.
V PRALESÍCH SKUNDU, POSMĚRNĚ OD HOR BERANÍCH HLAV.
„Co tam dělá?“
LITUJE SE.
*
Byl to také jediný prales v celém vesmíru, který se jmenoval – pochopitelně v jazyce domorodců – „Tvůj prst, ty pitomče“, jak zněl přesný překlad slova Skund.
Důvod této zvláštnosti je až k politování jednoduchý. Když první cestovatelé z teplých zemí kolem Kruhového moře dorazili do místních chladných oblastí, začali vyplňovat bílá místa na svých mapách. Dělali to prostě tak, že chytili nejbližšího domorodce, ukázali mu nějaký vzdálený orientační bod, mluvili na něj hlasitě a pomalu a zapsali si do mapy, co jim ten užaslý člověk řekl. Proto se do celých generací atlasů nesmrtelně zapsala taková jména jako „Hora, nevidíš?“, „Já nevím“, „Cože?“ a samozřejmě i „Tvůj prst, ty pitomče“.
*
„Jasně,“ začal nejmladší z nich, „ale kdo to na nás pořád mluví? Říká se, že je tenhle les kouzelný, plný skřetů a vlků a…“
„Stromů.“ Hlas, který se ozval odněkud z neproniknutelné temnoty, bychom mohli popsat jako dřevěný.
„Jo, to taky,“ přikývl nejmladší čaroděj. Zatáhl ze špačka své cigarety a otřásl se.
Vedoucí skupiny vyhlédl zpoza kamene a pozoroval chaloupku.
„Tak dobrá,“ rozhodl se nakonec a začal potichu vyklepávat dýmku o podpatek sedmimílových bot, který v protestu zavrzal. „Vlítneme tam, seberem je a pryč, jasný?“
„Víš určitě, že jsou tam jenom lidi?“ zeptal se nervózně nejmladší mág.
„Jasně,“ zavrčel vůdce. „Co sis myslel? Že jsou tam medvědi?“
„Mohla by tam být taky nějaká obluda. Tohle je přesně takový les, kde by mohly žít obludy.“
„A stromy,“ ozval se přátelský hlas odněkud shora.
„Jo, to taky,“ přikývl bezmyšlenkovitě soustředěný vedoucí.
*
„Zatím nejsme schopni najít Mrakoplaše,“ uvažoval nahlas, „a když nenajdeme Mrakoplaše, nenajdeme ani osmé Oktávovo Zaklínadlo. Jenže věřím, že k tomu, abychom odvrátili nadcházející katastrofu, je třeba přečíst všechna Oktávova zaklínadla – proč by ho tady jinak Stvořitel nechal?“
„Možná, že byl jenom sklerotický,“ nadhodil opatrně astrolog.
*
Uvědomil si, že najednou zoufale zatoužil po páchnoucích zakouřených ulicích Ankh-Morporku, který byl vždycky na jaře nejkrásnější. Chtěl vidět hladinu řeky Ankh, pokrytou silnou vrstvou špíny a duhovými světélky mastných skvrn, a slyšet písně ptáků, nebo alespoň jejich sípavé pokašlávání.
*
Mrakoplaš cítil, jak mu do ruky vklouzlo držadlo nože, a šeplavý hlas za ním prohlásil: „Už jši něčo takového někdy dělal?“
„Co jako?“
„No už jši někdy vnikl do chrámu, požabíjel kněže, ukradl žlato a žachránil krašaviči?“
„Takhle všechno najednou?“
„Ale tak še to dělá.“
*
Nejstarší čarodějové zemí Kruhového moře se zato vůbec neusmívali. Začali si totiž uvědomovat, že stojí proti něčemu novému a strašnému – proti mladému muži na postupu.
Po pravdě řečeno, žádný z nich nevěděl, jak je Trémon starý, ale vlasy, i když prořídlé, měl stále ještě tmavé a jeho kůže měla voskový vzhled, který mohl ve špatném osvětlení budit dojem květu mladosti.
*
„Je to blážen?“
„Trochu je. Myslím, že za to můžou peníze. Je bohatý.“
„Požor, v tom případě nemůže být blážen, je jenom trochu ekščentričkej.“
*
Muž zavrtěl hlavou. „To ta hvězda, příteli. Copak jste ji na nebi neviděl?“
„No nemohli jsme si jí nevšimnout, máte pravdu.“
„Říká se, že se s ní v Den Prasečí hlídky srazíme, moře že se začne vařit a království Plochy že budou rozdrcena, králové sraženi z trůnů a města se změní v lávová jezera,“ odpověděl mu muž. „Míříme do hor.“
„To pomůže?“ naklonil Mrakoplaš pochybovačně hlavu.
„Asi ne, ale bude tam mnohem lepší výhled.“
*
Zlatník odkudsi vytáhl velkou a ošklivou válečnou sekeru, která slibovala přidat ke všem válečným hrůzám ještě tetanus.
*
Dvoukvítek se vytáhl do celé své výšky, což za to ani nestálo.
*
„Takže ‚chlapče sem, chlapče tam‘, co? A ‚kdybych byl pokračoval ve studiu‘, jo? Mně se přece podařilo potulovat se po světě s jedním z Velkých zaklínadel v hlavě celé roky a nezbláznit se, mám pravdu?“ Nad svou poslední řečnickou otázkou se chvilku v rozpacích zamyslel. „Samozřejmě že máš pravdu,“ ujistil se nakonec. „Nebavil jsi se se stromy, ani když na tebe mluvily, jsi duševně úplně fit.“
*
Bylo hloupé představovat si, že stvůry Odjinud připochodují v zástupu po obloze a budou mávat kusadly a pařáty do rytmu. To bylo příliš staromódní a nebezpečné. Dokonce i bezejmenné hrůzy jdou s dobou. Stačilo jim ovládnout jednu hlavu.
*
Mrakoplaš bojoval jako vždycky – v boji nebyl ani zkušený, ani poctivý, ale vkládal do něj upřímné úsilí a pohyb jeho rukou by si nezadal s lopatkami větrného mlýna. Jeho taktikou bylo nepřipustit, aby si protivník uvědomil, že není ani silný, ani dobrý zápasník, a kupodivu, dost často to fungovalo.

6 06.12.2022

Barvu kouzel jsem četla už potřetí. Kdybych měla ukázat prstem na nejslabší kousek z celé Zeměplochy, byla by to právě Barva kouzel. Samostatně totiž obstojí jen těžko. Příběh se skládá spíš z volně navazujících povídek a směřuje tak nějak odnikud nikam, což samozřejmě musí rozčilovat řadu lidí, kteří se ve fantasy neorientují nebo neocení parodii. Tentokrát mě kupříkladu oslnil motiv, který jsem dříve víceméně ignorovala - hra bohů. Taková jasná parodie na dračí doupě a já to přešla téměř bez povšimnutí. I když fungování magie je úplně jasný dračák, zase jsem zapomněla, že tam Pratchett dal i ty hráče. Cthulhu je dost jasný, ale Fafhrd a Šedý Myšilov (Brav a Lasička) u nás nejsou tak známí (jakože třeba já jsem to nečetla, a to je co říct). Taky pochybuji, že každý četl nejdřív Drakeny z Pernu (Wyrmberg), ke kterým jsem se dostala náhodou až několik let po prvním přečtení Barvy kouzel a vůbec se mi to nespojilo. Hrun je parodie nějaké jiné parodie na Conana a mluvící meč, to bude nějaký Moorcock, který psal asi v 60. letech? Naivní turista, který cestuje po Zeměploše, to je výborná legrace pro každého, komu fantasy psaná před rokem 1983 už lezla krkem, ale těžko to oslní někoho, kdo se narodil po roce 2000 a nejen, že nečetl nic moc staršího (proč by to taky dělal, kromě těch Drakenů z Pernu to nestojí za řeč), ale ani nevyrostl na seriálech jako Xena nebo Herkules a jméno Arnold Schwarzenegger si spojuje spíš s politikou než s Conanem. Se Zeměplochou bych prostě nikomu nedoporučila začít prvním dílem, který skutečně je jen sérií volně provázaných vtipů a celý se nese v tomto duchu:

„To chceš utéct a nechat Hruna s tou věcí samotného?“
Mrakoplaš se na něj nechápavě podíval. „Proč ne?“ zeptal se. „Vždyť je to jeho zaměstnání!“
„Ale ono ho to zabije!“
„No, mohlo by to dopadnout hůř,“ zakýval hlavou Mrakoplaš.
„Cože?“
„Mohlo by to zabít nás,“ zněla Mrakoplašova logická odpověď.

8 06.12.2022

A mně to nepřišlo nijak zvlášť zdařilé. Zejména proto, že svět je lepený bez ladu a skladu, jak se autorovi zrovna hodí. Pavouci a kudlanky třeba jednoznačně přejímají určité pohlavní rozdíly svých hmyzích předloh. Zato vosy, národ záporáků, jsou kupodivu patriárchální kmenová společnost (něco jako muslimo-nacisté), kde jsou ženy majetek otce a následně manžela. Vosy mají císaře. Přitom vosí muži i ženy jsou vybaveny "žihadlem" (dar předků aneb nějaká magie, protože kdyby na nepřátele nalétávaly zadky, čtenář by asi neudržel vážnou tvář) a obě pohlaví jsou stejně vznětlivá (vosy jsou podceňované, protože si všichni myslí, že jejich hlavní zájem je řezat si vzájemně hlavy při kmenových potyčkách), takže by minimálně mělo být velmi nesnadné držet v područí část vlastní populace. Ale jedno pohlaví má horší postavení a navzdory tomu, jak to vypadá u pavouků a kudlanek, jsou to ženy. Proč? No asi proto, že zlý matriarchát s císařovnou, by byl moc revoluční. Přitom by se to dalo vymyslet tak pěkně. Tisíce vosích mužů-vojáků, kteří se předhání v tom, kdo více zaimponuje císařovně, protože by to byl pro vosy stejně danný rys jako pro mravence, že jejich telepatie. A možná by se to dalo svést na nějaké ty feromony. Ale ne, autor si řekl, že žánr potřebuje ještě jedno nelogické impérium, protože takových má málo. Umím si představit oslnivější pojetí hmyzích lidí.

Postavy a zápletka mi přišly vesměs průměrné. Občas to mělo nádech dračího doupěte. Když jsem o knize zrovna moc nepřemýšlela, tak mě docela bavila a zvažovala jsem, že bych si přeci jen přečetla i další díl, ale pak jsem si asi 50 stran před koncem uvědomila, že už mě to vůbec nezajímá.

06.12.2022

Knihu jsem jen proskákala a přečetla jsem si jen nejzajímavější pasáže. V roce 1962 a kdyby mi bylo 14, asi by mi kniha přišla jako úplně nejúžasnější. O 60 let později můžu říct jen to, že z propagandového sci-fi je to ještě jedna z těch lepších a v nouzi bych si to pořád přečetla radši než Květy nebo Vlastu, ale nezestárlo to dobře.

Tato kniha pro mě byla příjemným překvapením. Sice neměla kdovíjakou zápletku a děj nebyl vystavěn tak, aby se stupňovalo napětí, ale draci se mi líbili, i když nebyli šupinatí ale chlupatí. Styl také není úplně dokonalý, přesto jsem se byla skoro stále zvědavá, co bude dál. Snad jen na začátku, v té časti, kdy je hlavní hrdina na útěku, jsem moc nevěděla, co si myslet. Na jedné straně jsou tu Kamínek, Mrakožrout a pláže na ostrovech, které navozují příjemnou prázdninovou náladu, na druhé straně je tu najednou hutná atmosféra školy pro mágy - s nevěstincem, intrikami a naprostým nezájmem co a jestli se studenti naučí. Překvapilo mě, jak nesourodou sbírkou jsou jednotlivé části knihy, ale samozřejmě se ukázalo, že u nás vyšlo rovnou pohromadě několik původně samostatně vydaných děl. Těším se na Kámen na vrcholu.

24.11.2022

Jak vysvětlit, že z knihy nejsem tak nadšená, jako ostatní? Tak něco napovídá to, že jsem ji měla rozečtenou skoro dva roky. Prostě prvních 100 stran mi přišlo jako nesmírně detailní rozbor něčeho, co se dá zábavněji odpřednášet za 90 minut. Postupně mě kniha bavila víc a víc, až jsem v ní nakonec našla i pár informací, které jsem neznala nebo zapomněla. Prostě se mi většinu času nelíbilo číst zlouhavé odpovědi na otázky, když jsem je už znala. Na konci kapitol mi navíc velmi chybělo shrnutí v bodech a seznam literatury (jasně, že je na konci, ale v populárně naučných knihách mám ráda i průběžné seznamy k jednotlivým kapitolám). Skvělé shrnutí je ale doslov. Pro mě návod na čtení této knihy, pro případ, že bych ji četla znovu:
1. Přečíst si vysvětlivky. Pokud mě tam nic nepřekvapí (jakože ne), pokračovat k bodu 2
2. Přečíst si doslov.
3. Nalistovat vybrané kapitoly, kde je podrobně rozepsáno něco, co mě v doslovu zaujalo.
Celkově je to moc pěkná kniha o mitochondriích (i když srozumitelnost nemohu posoudit), jen by se mi lépe četla v době, kdy jsem o nich nic nevěděla.

2 24.11.2022

Hard SF si nepředstavuju tak, že autor zná pár odborných termínů a nepoužije je úplně špatně. Začátek mě docela bavil, ale jak to přestalo být o Vergilovi, už mě to nebavilo. Občas tam zase byly zajímavé momenty, ale od Grega Beara jsem měla větší očekávání. Bohužel mě to nebavilo tolik, aby se mi chtělo nějak zvlášť vrtat v tom, co tam biologicky dávalo a nedávalo smysl nebo to doknce porovnávat s úrovní poznatků v roce 1985. Tématicky to muselo být v době vydání super, aktuální to už není, i když asi záleží, na jaké aspekty se kdo zaměří. Některé budou aktuální ještě pár dekád, než naše západní ňoupání v etice převálcuje čínská věda.

1 16.11.2022

První v dospělosti přečtená Verneovka, která mě bavila. Konečně něco, kde hlavní hrdina není úplný záporák, postavy působí vcelku opravdově a občas se i dostanou do úzkých. Navíc tam byl pes. Dobrodružství kapitána Hatterase bylo konečně dobrodružství, které jsem od Verneovky čekala. Trochu mě to naladilo si přečíst nějaké další, které mám doma.

2 16.11.2022

Po roce jsem si přečetla druhý díl a líbil se mi v podstatě stejně, jako ten první. Lidská linka byla trochu poutavější než v předchozí knize (sledování mravence taxíkem, hledání konkrétního mravence ve městě apd.), ale stejně by mi docela dobře stačil mravenčí příběh bez lidí.

1 16.11.2022

Chtěla jsem si přečíst aspoň jednu z autorových detektivek a tato se namanula. Nebylo to špatné, ale ani tak poutavé, aby mě to navdadilo na další autorova díla (celkově detektivky moc nečtu). Rozuzlení mě nepřekvapilo.

16.11.2022

Neoslovilo mě to. Svého času asi poutavé šestákové čtení, ale dnes už je líbivé prostředí a pár chytlavých motivů trochu málo na to, aby to vyvážilo nepříliš propracované charaktery. Tedy alespoň u mě. Stačilo to na to, abych knihu dočetla, ale na dalších asi tak tisíc dílů se nechystám.

16.11.2022

Na začátku to vypadalo, že by se to mohlo rozjet, ale pak to byla nuda. Nudné postavy, nudný děj, nudný neumělý styl. Další díly číst nebudu. Podezřele to připomíná západ x východ. Jediné, co mě na knize bavilo a nutilo pokračovat, bylo neustálé řešení zpoždění. Kromě toho jsem se divila, jak s takovým přístupem mohli vůbec vést nějakou válku. Pravděpodobnější je, že by nedokázali opustit planety, protože by se hádali, kdo bude řídit, zatímco lodě by někdo rozebral na šrot. Je jasné, že zbytek série bude natahované nic, aby se na konci odhalilo něco o nějakých nelidech. A to bych asi radši zkusila Expanzi, to by mohlo být lepší než Black Jack Geary a jeho trauma z toho, že je legendárním hrdinou (byť ten motiv oživlé legendy je sám o sobě dobrý, zpracování mě neoslovilo, hodně se to opakuje a nikam neposouvá).

25.10.2022

Tak celá tato kniha je zábavnou přípravou na Korunu Élladu (tu ale nemám, takže se hned tak nedozvím, jak to dopadlo) a autorka zároveň předpokládá už i nějakou obeznámenost s předchozími knihami, takže není s podivem, že se kniha příliš nehodí k samostatnému čtení. Neumím posoudit, jak by se mi (ne)líbila, kdybych ji četla jako první, ale jako rozšiřující příběh je Sága o Wannovi, o kterém jsme už tolikrát četli (ten měl Wannův meč a onen Wannovu podkovu), velmi příjemné čtení. Pokud jsem dávala pozor, tak tam tentokrát ani nikoho nezamordovali nijak mimořádně hnusně. Ze všech knih série možná nejvhodnější pro mladší čtenáře. Wanne je ostatně trochu jako Herkules.

25.10.2022