Zelený_Drak komentáře u knih

Tak ani na druhý pokus mě Drittzt nepřesvědčil. Hrdinové jsou sympatičtí, ale chybělo tomu napětí. Po týdnu už skoro ani nevím, o čem to bylo. Líbilo by se mi to, kdybych byla podstatně mladší, ale dostala jsem s k FR pozdě (ať už ve vztahu k věku nebo počtu přečtených generických fantasy knih). Nejvíce se mi líbí, jak u Drowů funguje, že magie a náboženství mohou pohnout rozdíly mezi pohlavími. To jsou určitě body k dobru, protože u řady děl je úsměvné, když stejně magicky obdaření jedinci různých pohlaví nemají ve společnosti stejné postavení. Naposledy jsem nad tím nevěřícně kroutila hlavou u Tchaikovského Stínů vědoucích.

1 10.02.2023

(SPOILER) První "opravdové" čarodějky. Za své dvanáctileté já, které bylo ze Soudných sester na té nejvyšší větvi lancerského pralesa, musím dát i teď po druhém čtení *****, i když bych nikomu nevymlouvala názor, že se to možná místy malinko vleče. Tehdy mi ten (vcelku předvídatelný) děj přišel neprokouknutelný. A zapomněla jsem, jakou tomu Pratchett na posledních řádcích nasadil korunu. Takový drobný detail mě obvykle potěší a ve dvanácti mi určitě připadal geniální. Od té doby jsem četla i viděla nějaké Shakespearovy hry, takže jsem teď ocenila zase jiné aspekty. Jen inscenaci samotných Soudných sester jsem, bohužel, ještě neviděla.

Od Pratchetta nečekám strhující akční děj, ale spíš zábavné a osvěžující uchopení tématu. Ta nenucenost, která mi chybí v Magickém prazdroji, tady funguje dobře. Líbilo se mi divadlo, byť ho tam někdy bylo na můj vkus skoro až moc. Líbilo se mi, jak měl vévoda problém pochopit lancerský lid a jak šašek vysvětloval vévodkyni, jak prodat lidem nepopulární změny.

A jak to vůbec Kantůrek myslel s těmi soudnými sestrami? Čeština disponuje slovem sudičky. Chtěl snad zdůraznit, že čarodějky zachovávají soudnost i tehdy, když ji ostatní ztrácí?

***

Výběrčí si odkašlal. „No, pane, víte, já jim vysvětlil, že potřebujete vybudovat stálou armádu a tak dále, ne? A on prý na co, a já že kvůli lupičům, ne? A ony že je lupiči nikdy neobtěžovali.“
„A co civilní sféra?“
„Vidíte, málem jsem zapomněl, ne? Dokazoval jsem jim, že musíte stavět a udržovat mosty, ne?“
„No a?“
„A ony na to, že je nepotřebujou.“
„Aha,“ prohlásil vévoda hlasem znalce. „Jenže jak se dostanou přes řeku? Tekoucí širokou vodu neobejdou!“
„Nejsem si tak docela jistý, pane. Já si myslím, že čarodějky obejdou cokoliv.“

***

Dole na pláních to bylo něco jiného. Tam když jste do lidí kopli, snažili se oni kopnout do vás. Jenže tady? Když jste kopli do lidí tady, tiše vám ustoupili z cesty a trpělivě čekali, až vám noha sama upadne. Jak se měl král dostat do historie, když vládl takovým lidem? Ty jste mohli utiskovat se stejným výsledkem jako matraci.

***

„Copak ty nechceš zemřít vznešenou smrtí pro spravedlivou věc?“
„Já budu pro tu věc raději tiše žít. S vámi čarodějkami je to jinak, vy si můžete dělat, co se vám zlíbí, ale moje možnosti jsou omezené.“

***

„Jsme povinny mluvit pravdu,“ řekla. „Ale nikde nebyla řeč o tom, že musíme všem vytroubit i věci, na které se nikdo neptal.“

8 30.01.2023

Přiznávám, že nemám ráda DragonRealm, DragonLance a to, co jsem četla z ForgottenRealms (od jiných autorů) se mi také nelíbilo. Přečtení čehokoliv z FR od Salvatora jsem se tedy dlouho vyhýbala. Neměla jsem odvahu pustit se do toho od Domoviny, tak jsem si vybrala díl, u kterého už je jistota, že autor je "vypsaný". Abych do začátku řekla něco pozitivního - ze všech těch autorů, kteří píší v uvedených světech, patří Salvatore k těm nejlepším.

Pro mě to ale není. Za celou dobu jsem si stěží zapamatovala, jak se kdo jmenuje, protože kromě Dritzzta byli všichni jen takové křoví. Pěkně kvetoucí křoví, na tento druh fantasy. Líbilo se mi, jak byl věnován prostor postupně rostoucímu napětí mezi trpaslíky a lidmi, které dodávaly knize širší záběr a celek tedy byl něčím více, než jen prostým "hrr na orky". Příběh mě ale, bohužel, příliš nezaujal. Opakovaně jsem se dívala, kolik knihy už mám přečteno, abych odhadla, když už se do sebe tedy konečně pustí, pobijí se navzájem a já si budu moct odškrtnout Salvatora ze seznamu autorů, od kterých jsem nic nezkusila. Líbilo by se mi to před 20 lety, teď už to je jen "další obyčejná fantasy kniha". Abych si byla naprosto jistá, že se mi nechce číst celou sérii, plánuju ještě Bezhvězdnou noc. Pokud mě nebude bavit víc než Tisíc orků, s Dritzzem končím.

1 29.01.2023

Jako pro dospělého to pro mě bylo velmi předvídatelné, ale neumím v tomto případě odhadnout, jak moc by bylo jasné čtenáři z cílové skupiny, co se bude dít dál. Nejvíc se mi líbila část, kde se Cal dostal k uzamčeným vzpomínkám a vysvětlilo se, kdo tedy doopravdy je. To bylo super a jako dítě bych z toho byla nadšená. Z celé série si ale za chvíli budu pamatovat jen to, že tam byla spousta nelogického chování a nepovedené dialogy. Dočetla jsem s dojmem, že to je tedy taková vykrádačka Harryho Pottera, která se snaží být "americky" vtipná a akční jako Percy Jackson, ale nic nedělá pořádně. Percyho Jacksona si schovávám, Magisterium si nenechám.

29.01.2023

Tento díl, jakkoliv nabitý dějem, pro mě představoval spíš výplň před finální bitvou. Ty nejlepší kousky (o Nepříteli smrti a oživování) byly příliš uspěchané a už jsem se ani nesnažila přemýšlet nad tím, kdy a jak se Tamara zapojila do plánu na Calovu záchranu a jakto, že jí nikdo na nic nepřišel a v ničem nezabránil a proč to šlo tak hladce... Milostná linka je tam pořád dost na sílu. Hrdinům je 15, tak to se musí dát dohromady. V rámci série mi to nepřipadalo horší ani lepší a vzhledem k tomu, že jde o tenkou a předposlední knížku, jsem se rozhodla sérii dočíst (jsem zvědavá, jak to tedy autorky plánují uzavřít a už jsem skoro na konci).

1 29.01.2023

(SPOILER) Postupně jsem se jakž takž oprostila od sledování od toho, jak moc to je nebo není vykrádačka Harryho Pottra. Prostě se na to snažím nemyslet a vnímat na knize "to ostatní." A ta kniha sice je velmi čtivá a cílovou skupinu má čím nadchnout, ale pořád mě nepřestává rozčilovat, jak hloupě se postavy chovají. Většinu už toho popsala Elizza a nechci úplně opakovat, tak zkusím jen doplnit:

- Jediným kritériem pro výběr pedagogů na tuto zvláštní (pomocnou?) školu magie je, že uchazeč musí být jejím absolventem. Mistr Rufus se od prvního dílu akorát tváří záhadně a je nečitelný, s čímž působí mezi ostatními ještě jako génius. Nikoho nenapadlo, že by někdo mohl hlídat školu. Nikdo dospělý nehlídá Calla. Nikdo dospělý za celou dobu nepřijde s jediným dobrým nápadem. Spousta hloupostí se stane jen proto, aby bylo možné tam mít tu další cool scénku. Například přizvání hrdinů na poradu, kde je vylíčeno, jak překonat jistý zámek a následné brzké propuštění těchto naprosto bezúhonných dětí, které ještě nikdy nenapadlo porušit jakákoliv pravidla, aby měly dost času to jít omrknout zblízka.
- S Almou autorky ořou, jak se jim hodí. Zvířata posedlá chaosem? Super! Magie chaosu k tomu, abyste někoho knockoutovali (a s trochou štěstí mu nevyrazili duši z těla)? Prima! Mluvení s mrtvými? Jen do toho! Ještě pro vás ukradne dotyčného mrtvého. Ale tamto, no to už bylo přes čáru, to jste u ní najednou nejhorší na světě. Tomu se ovšem věří jen těžko.
- Velmi málo prostoru na zamyšlení postav nad čímkoliv a ve srovnání s tím až příliš mnoho prostoru pro milostné trable, kdy ale čtenář vůbec neví, zda by Call chtěl chodit s Celií, Tamarou, nebo vůbec s kýmkoliv. Je těžké v tomto ohledu hrdinovi nějak fandit, když není ani jasné, zda má o nějaké to vodění se za ruku vlastně zájem. Jestli to měla být takováta vnitřní nejistota, tak to moc nefungovalo.
- Závěr je opravdu strašně na sílu.

13.01.2023

(SPOILER) Magický prazdroj patří k prvním Zeměplochám, které jsem četla. Možná to byl úplně první Mrakoplaš (buď tohle nebo Zajímavé časy) a určitě se mi dostal do rukou dřív než první 4 Zempělochy. Bez znalosti předchozích (i většiny pozdějších) dílů se mi Magický prazdroj ve 12 letech moc líbil. Tehdy mi tam nic nechybělo.

O 19 let později jsem byla poněkud zklamaná. Mám raději Neviditelnou univerzitu s ustálenějším osazenstvem pod vedením Vzoromila Výsměška.

Taky je potřeba si přiznat, že Pratchett byl mimo jiné mistr ve vykrádání sama sebe. I když jsem vždy obdivovala schopnost vzít (svůj vlastní!) starý a už publikovaný nápad a odpublikovat ho znovu (což dělá velmi mnoha autorů) natolik obměněný, aby to čtenář spolknul i s navijákem (a to už je vzácnější), tak tentokrát mi to přeci jen vadilo, protože Lehké fantastično a Čaroprávnost jsem četla nedávno.

Obracení se na čtenáře je tady víc, než obvykle, a ty velmi dobré pasáže jsou na sebe našroubované mnohem násilněji a s mnohem nucenějším humorem, než je u Zeměplochy zvykem. Zároveň ještě chybí větší práce s postavami (která ale už byla v Mortovi). Conina a Nielt, to je spousta promarněného potenciálu. Jako kdyby si Pratchett někdy krátce po jejich seznámení řekl, že o nich už nikdy psát nebude (a taky to dodržel).

Samotná zápletka se věnuje vysvětlení, proč musí žít mágové v tom "nelíbátu". Aneb proč ve fantasy světech, kde funguje magie, nikdy nemůže být všemocná. Jakmile je všemocná, stává se otázka: "A proč mágové nevládnou světu?" velmi naléhavou a jakýkoliv autor, který se jí nezabývá, trochu směšným. Je to přímočará parodie na fantasy meče a magie (hlavně té magie), a to dokonce i na ty, které v době vydání ještě ani nebyly napsány (jako Dragonrealm), což zase dokážu ocenit. A dělá si legraci i z dračáku, což ale asi značnou část českých čtenářů mine.

V první čtvrtině knihy jsem si také užila rýpání do akademiků.

A Kantůrek přejmenoval Ipslorema na Faktradice :)

***

Arcikancléř Neviditelné univerzity byl oficiální hlavou všech mágů Zeměplochy. Kdysi to znamenalo, že musel být skutečně i nejlepším a nejmocnějším mágem, ale teď byly časy mnohem klidnější a abychom už přiznali vše, starší a staří mágové shlíželi na magii jako na něco, co je už tak trochu pod jejich úroveň. Předstírali, že se raději zabývají administrativní stránkou věci, což je bezpečnější a skoro stejně zábavné, a pak ještě velkými služebními obědy a večeřemi.

***

„Dnes nám patří jenom město, zítra celý svět,“ vykřikl někdo v pozadí skupiny.
Mykadlo přikývl. „Zítra svět a –“ v duchu rychle počítal, „v pátek vesmír!“
To znamená, že víkend bude volný, pomyslel si Pozinkl.

***

„Vy jste ale taky mág,“ řekl s obviněním v hlase.
„Jo, jenže úplně jinej druh než oni,“ odsekl mu Mrakoplaš.
„A jaký druh tedy jste?“
„Neškodnej.“

***

Situace začínala být krajně kritická. Magie se trhala ze řetězu. Sbohem, Univerzito, úrovně a řády; každý mág hluboko v srdci cítil, že přirozená jednotka magie je jeden mág. Věže se ještě rozmnoží a bude se bojovat, dokud nezůstane jediná z nich, a pak začnou bojovat mezi sebou zbylí mágové, až přežije jen ten nejsilnější.
A ten se pak pravděpodobně pustí do boje sám se sebou.

***

Mrakoplaš vyrostl v Morporku. Každý obyvatel Morporku měl rád na své straně, došlo-li k boji, přesilu alespoň dvacet ku jedné, ale všichni se drželi rčení, že lepší ponožka s polovinou cihly v ruce a temná ulička na číhání než kouzelný meč, který nemůžete vytáhnout z kamene.

***

„On vám přece pomohl,“ obrátil se najednou Mrakoplaš k ostatním mágům. „Všem. Dal vám všechno, co jste chtěli, nebo snad ne?“
„To mu nikdy nebudeme moci odpustit,“ odpověděl Zovce.

Je mi úplně jedno, jak geniální přehled o světě autor má, je to sjeté. Ať už se do takového vražedného tempa jeho mozek dostal samovolně nebo po drogách, či medikaci, nebo prostě jen má nápady, ale neumí psát... není to pro mě ničím zajímavé a nic bych si z toho nepamatovala. Přečtena 1/4 knihy (první 4 povídky).

(SPOILER) Hodně mi to připomínalo Brave New World, ale optimističtější. Je to vlastně až utopická dystopie. Hrdinové nedojdou zásadnější úhony, jen se postupně vymaňují z toho, co považovali za svůj normální život. Bohužel, práce s charaktery není až tak tip top, ale v rámci sci-fi z 20. století je to pořád spíš nadprůměr. Jestliže jsem o Hauxlyho vizi napsala "Společnost jako perfektně fungující stroj.", tak tady bych měla napsat "Kniha o tom, jak to vypadalo delší dobu poté, co se ten Hauxlyho stroj porouchal.". Líbilo se mi to např. víc než nedávno přečtený (a mnohem slavnější) Den trifidů (přitom, kdyby se mě někdo zeptal, jestli mi přijde jako zajímavější svět s pokročilými roboty nebo svět, kde exitují rostlinní predátoři, hlasovala bych pro druhou možnost).

Nevím, co víc bych napsala, abych neopakovala klady i zápory z předchozích 154 komentářů. Snad jen takovou zajímavost (a možná už ji někdo napsal), která třeba není známá každému. Mockingbird (drozd) je doslova "napodobující pták", proto je v angličtině oblíbeným symbolem dystopií, kde se "jen napodobuje to skutečné". Překladem se tento detail částečně vytrácí, pokud si čtenář nevzpomene, že drozd je známý imitátor.

11 08.01.2023

Řekla bych, že tady ta vykrádačka už není tak do očí bijící, ale kdo hledá najde. Zápletka je lepší než v prvním díle. Pořád mi vadí, jak málo spolu hlavní postavy komunikují (třeba během prázdnin... je zvláštní, když máte dva nejlepší kamarády a jeden u vás bydlí, zatímco druhému celé léto ani pořádně nezavoláte nebo nenapíšete, ačkoliv mu žádný Dobby nekrade dopisy). Celkově to bylo vtipnější, ale v příběhu jsou i hluchá místa, což je při vysokém tempu docela znát.

08.01.2023

Vzdala jsem to po 13 kapitolách (více než 1/4 knihy). Příběh mě nezaujal a postavy také ne. Takových příběhů pro děti je nepřeberně a tomuto chybí "něco navíc", díky čemu by mezi nimi vynikl (třeba v podobě humoru a nadsázky). Naopak, napsáno je to velmi jednoduše a magie funguje jako instantní řešení jakýchkoliv potíží, takže ani jako YAF bych to neoznačila. Knížka je tak pro první stupeň a i tak si myslím, že se najde mnoho lepších knížek pro stejnou cílovou skupinu.

Nepotěšilo mě také toto:

To je Sofie a její dvojče Josh.“
„Dvojčata?“ Dívka přistoupila se zájmem blíž. Prohlédla si zblízka oba dva a řekla: „Nejsou identičtí, ale je vidět určitá podoba.“

Tak samozřejmě, že nejsou identičtí! Na to si je nemusela prohlížet zblízka, vždyť jsou opačného pohlaví, identická dvojčata opačného pohlaví neexistují. Na dětské knížce by si autor měl dát natolik záležet, aby tam neměl takovéhle zbytečné a nesmyslné repliky.

Smaragdový atlas má hodně problémů, ale pokud je cílovou skupinou dítě mezi 6-10 lety, tak to není nejhorší kniha.

Postavy: Trojice sourozenců a jejich pouto mi neustále připomínalo Řadu nešťastných příhod (byť tam je nejmladší sestra teprve batole) říznutou Narnií.

Akce: Autor neumí akční scény zrovna dobře popsat, takže ve chvíli, kdy se konečně něco dělo, se mi často stávalo, že než jsem si stihla všimnout, že mám být napjatá, bylo po akci.

Děj: Taková klasika na téma "vyvolení musí získat věc x dřív než tajemný záporný záporák".

Na začátku mě autor mile překvapil, vypadalo to, že kniha bude napsaná příjemným odlehčeným tónem s trochu toho humoru, ale pak se dost střídaly zdařilé a obyčejné části a uvažovala jsem, že knihu nedočtu (resp. nedoposlechnu). Hodně mě rušilo, že hrdinové každou chvíli někomu vyprávějí celý svůj životní příběh, ale to je zřejmě částečně míněno k pobavení (cestování časem vede k tomu, že se opakovaně představují stejné osobě) a k rekapitulaci pro malé děti, kterým třeba knihu někdo čte po kapitolách. Vadilo mi, že když někdo něco ví, tak nikdy nemá čas to sdělit hrdinům a vždy se vymluví, aby děj mohl pokračovat tak, jak má (i když je to třeba záměr té postavy, něco zatajit, bylo to prostě moc často). Nejlepší byli trpaslíci. Nemám úplně chuť si přečíst další dva díly, ale v těch 10 letech bych to asi viděla o dost růžověji.

05.01.2023

(SPOILER) Morta jsem četla už 3x a považuju ho za první díl Zeměplochy, který se dá doporučit jako vstupní. Osobně se mi moc líbí, jak se strefuje do klišé o mistrovi a jeho učni, které ve své četbě potkávám nerada. Zároveň je to kniha, u které asi nikdy nepřijdu na to, kolik toho měl Pratchett vymyšleného dopředu, protože samostatně funguje dobře, ale při čtení dalších příběhů se Smrtěm se jeví jako velmi reálná možnost, že Smrť byl o pár tahů napřed, což by dobře sedělo jeho charakteru. Jako dítěti mi Mort učaroval (i když moje první Zeměplocha to nebyla). Samotná zápletka možná není zrovna překvapivá a bez znalosti toho, co přijde později, bych asi byla závěrem trochu zklamaná, ale když pak člověk zná pokračování, už si prostě musí klást otázku, co všechno bylo pečlivě naplánované už tady a co byly původně jen takové parádičky. A slabost pro jména typu "filozof Li-tin O’Wevidle" nebo "meče ko-nam" mi už asi zůstane trvale.

***

Krátce řečeno, Mort byl jedním z těch lidí, kteří byli nebezpečnější než pytel chřestýšů. Byl rozhodnut proniknout na kloub logice, která leží v pozadí vesmíru.
To ovšem bylo velmi těžké, protože tam žádná logika nebyla. Když dával Stvořitel svět dohromady, měl spoustu skvělých nápadů, ale rozhodně k nim nepatřil záměr, aby svět byl srozumitelný.

***

„Tisíce chlapců na světě by bylo otci vděčných za takové pěkné a teplé, é, to –“ začal Lezek, ale pak se zarazil a dodal, „oblečení, jako máš ty, hochu.“
„Nemohl bych se o ně s těmi chlapci podělit?“ zeptal se Mort hlasem plným naděje.

***

AHA. STÁJ. Smrť se odmlčel s rukou na hřbetě silného svazku. PROČ SI MYSLÍŠ, ŽE JSEM TĚ POSLAL DO STÁJE, CO? PŘEMÝŠLEJ DOBŘE.
Mort zaváhal. Mezi počítáním koleček ve stáji opravdu přemýšlel. Napadlo ho, jestli mu ta práce má procvičit koordinaci ruky a oka, nebo ho naučit poslušnosti. Pak chvíli myslel, že je to proto, aby si uvědomil, že i malé úkoly jsou důležité nebo že i největší lidé museli začít od podlahy. Ani jedno z těch vysvětlení se mu nezdálo to pravé.
„No já si myslím…“ začal pak váhavě.
NO?
„No, já si myslím, že proto, že jste byli po kolena v hnoji, abych řekl pravdu.“
Smrť se na něj dlouze zadíval. Mort začal nejistě přešlapovat z nohy na nohu.
NAPROSTO SPRÁVNĚ, přikývl nakonec Smrť. JE VIDĚT, ŽE MÁŠ JASNÉ MYŠLENKY A REALISTICKÝ PŘÍSTUP K VĚCEM. TO JE V NAŠEM ZAMĚSTNÁNÍ VELMI DŮLEŽITÉ.

***

„A proč to vlastně všechno dělal?“
Albert zabručel. „Víš, co se stane klukům, kteří jsou zbytečně zvědaví?“
Mort chvilku přemýšlel.
„Ne,“ řekl nakonec. „Co?“
Chvíli bylo ticho.
Pak se Albert narovnal a řekl: „K sakru, já taky ne. Ale asi jim někdo odpoví, a dobře jim tak.“

***

Kolem Cori Celesti se shlukla řada dalších hor. Ve srovnání s ústředním pilířem vypadaly jako termitiště, ale ve skutečnosti byla každá z nich majestátní kombinací propastí, hřebenů, vrcholů, kolmých stěn, ledovců a lavinových polí takových rozměrů, že by si každá normální hora považovala za čest, kdyby byla z příbuzenstva.
Mezi nejvyššími z nich, na konci protáhlého údolí podobného rukávu, sídlili Naslouchači.
Byla to jedna z nejstarších zeměplošských náboženských sekt, i když i mezi samotnými bohy občas docházelo ke sporům, jestli se jedná skutečně o náboženskou sektu. Jediné, co zachránilo Naslouchače před několika dobře mířenými lavinami, které by byly už dávno smetly jejich klášter z povrchu Plochy, byla skutečnost, že i bohové byli zvědaví na to, co vlastně Naslouchači slyší. Jedna z mála věcí, které dovede bohy opravdu namíchnout, je, když něco nevědí.

***

Byly tady zpočátku jakési problémy způsobené tím, že v údolí nebylo slyšet slaboučkou ozvěnu Prvních slov, ale zato všechny zvuky Zeměplochy. Aby byli mniši schopni rozeznat První slova, museli se nejdříve naučit poznávat všechny ostatní zvuky. To vyžadovalo určitý talent a k výcviku byli přijímáni jen ti novicové, kteří prostým sluchem poznali na vzdálenost devíti set metrů, kterou stranou dopadla na zem mince vyhozená do vzduchu. Do vlastního řádu je pak přijali teprve tehdy, až podle zvuku poznali, jakou měla ta mince barvu.

***

A co? Mágové přece to, neto – nechodí s děvčaty. Oni žijí v nelíbátu.
Nelíbátu?
No, předpokládá se, že nikdy nebudou… vždyť víš co.
Cože? Nikdy žádné vždyť víš co? Prohlásil jeden z jeho vnitřních hlasů a zněl, jako když se nevěřícně ušklíbá.
Totiž, je to prý špatné na magii, pomyslel si Mort zatrpkle.
Tak to se jim ta magie soustřeďuje na divném místě.

***

Ankh-Morpork koketoval s různými formami vlády a skončil nakonec u klasické formy demokracie, kterou tady nazývají jeden muž – jeden hlas. Patricij byl ten muž, a proto mu patřil i hlas.

***

„Když to jinak nepůjde,“ přikývl neochotně. „A když zvítězím –“
KDYŽ ZVÍTĚZÍŠ, BUDEŠ V POSTAVENÍ, VE KTERÉM SI BUDEŠ MOCI DĚLAT, CO CHCEŠ, odpověděl mu Smrť. NÁSLEDUJ MĚ.
Vyšel kolem Morta do chodby.
„Rozmyslel sis dobře, co děláš?“ zeptal se Dobrořez.
„Ne.“
„Mistra nemůžeš porazit,“ řekl Albert a těžce si povzdechl. „Dej si říci aspoň ode mne.“
„Co se stane, když prohraješ?“ zeptala se Keli.
„Já neprohraju, v tom je ta hrůza,“ usmál se na ni nejistě Mort.

(SPOILER) Neuvěřitelný plagiát. Míra přebírání konkrétních motivů mě zaskočila natolik, že jsem po dočtení hledala, zda proběhl soud. Odlišnosti pro mě byly naprosto nepodstatné, protože tam nebylo nic, co bych už tak jako tak nepotkala někde jinde. Jediná přijatelná obhajoba by byla, že autorky chtěly napsat spíš parodii, jenže to moc parodicky nepůsobí. Od Holly Black jsem četla výbornou trilogii Tithe-Valiant-Ironside a Magisterium (které ale je pro mladší čtenáře) nenaplnilo moje očekávání (tedy aspoň zatím).

Podobnosti s HP, které jsou úplně očividné:
- chlapec, který zůstal naživu
- má trvalé zranění
- kvůli jeho odlišnosti se s ním nikdy nikdo nekamarádil a občas ho někdo i šikanoval
- když ho někdo šikanoval, jeho magie se projevila
- jeho jediná rodina mu o něm neřekla pravdu
- v magické škole se stane oblíbencem největšího mága
- poprvé v životě má skvělé kamarády
- na začátku je docela outsider, protože nic neví o historii čarodějů
- osvobodí svého "Dobbyho"
- na konci se dozví, že je tím, čím od začátku tušíme, že je (a protože ten, kdo mu to prozradí, o tom očividně neví všechno, pravděpodobně to nebude přesně tak jak říká)
- neustálé popisování, co divného bylo k jídlu a jak to chutnalo
- škola, která je bludiště a žáci se v ní ztrácí (jen má loďky a řeky místo přesouvajících se schodišť)
- les kolem školy je strašně nebezpečný, ale aktivně do něj pošlou studenty

Kdybychom všechny ty podobnosti vyškrtli, zbyde prakticky jen Pohroma a přesouvání písku.

Když je člověk dospělý, zpětně si uvědomí, jak je řada dospělých postav v HP o dost horší povahy než mu v dětství přišlo. Ale tady jsou o dost horší povahy úplně všichni.

1. Mezi mistry není jediná postava, o které bych po přečtení mohla napsat něco pozitivního. Mistrem musí být aspoň na čas každý, kdo dosáhne nějakých odborných kvalit a na pedagogické kvality se nijak nehledí. Je to trochu jako v PJ, kde je pan D. vedoucím tábora polokrevných za trest.
2. Svolat shromáždění a oznámit, že konečně našli nového mága chaosu, nebyl zrovna geniální tah. Jak by asi kniha pokračovala, kdyby mistr Rufus všem, kdo u toho byli, nařídil, že to musí držet v tajnosti ještě aspoň dva roky místo toho, aby mu dali barevně odlišnou uniformu? Měla mít na zádech ještě namalovaný terč.
3. Děti se k sobě chovají dost divně. 3 týdny spolu nemluví v situaci, kdy jsou většinu dne jen spolu. To by asi málokdo vydržel, pokud by nebyl v kómatu.
4. Všichni hledají ztraceného studenta. V noci. V zimě. V lese. I dvanáctiletí. To je skvělý způsob, jak ztratit víc studentů. (Asi jako v HP 1 poslat děti v noci za trest do lesa, kde je neznámé nebezpečné monstrum.)

Chystám se ještě aspoň na jeden díl a asi i na víc (jsou krátké a prý lepší). Napsané je to docela dobře, byť velmi jednoduše, a jsem zvědavá, zda se autorky dokážou odvázat natolik, aby vymyslely něco vlastního, co by nebylo jen variací na již známé knihy o magických školách (nejen HP). Co se magických škol týče, víc se mi líbila ta v Zeměmoří i ta v Kronikách Druhého Kruhu a Magisterium je zatím někde hodně vzadu a drží ho jen pár pěkných detailů (jako kino). Nebo zda se jim povede rozepsat charaktery tak, aby působily trochu reálněji. Dětem bych knihu klidně doporučila, ale třeba ten Percy Jackson mi tedy přišel po všech stránkách lepší.

31.12.2022

Body nahoru za tu experimentální botaniku před objevem struktury molekuly DNA. Kniha má dobrý rozjezd a trifidi jsou prima. Dost mě to bavilo, řemeslně to nebylo až tak marné (mám spoustu srovnání s méně uspěšným starým sci-fi, které jde jedním okem tam a druhým ven), ale že by to bylo dokonalé, to tedy nebylo. Umím si představit, že by to dnes někdo přepsal na román s lépe propracovanými postavami, více trifidy a kvalitnějšími dialogy. Námět totiž nezestárnul. Specializace "západního" člověka je taková, že opravdu málokdo si dnes umí obstarat vše sám. Jak je i v závěru knihy naznačeno, ono to ani není žádoucí. Čím více času se stráví zajišťováním základních potřeb, tím méně času zbývá na to něco vymyslet nebo se o někoho nemohoucího postarat. Řekla bych, že to je ne zrovna dokonalá, ale podnětná kniha, která se hodí k ukrácení případných přebytků volného času intelektuální diskusi (ať už se studenty, kteří to díky rozsahu zvládnou pochopit i z článku na Wikipedii a tvářit se, že si to přečetli, nebo u piva k rozhorlení se nad skutečností, že řada lidí má ve srovnání s diskutujícími obě ruce levé).

Typově patří Den trifidů ke knihám jako Příchod noci (Asimov o 10 let dřív, o tom, co se stane když na planetě se 6 slunci jednou za 2049 let nastane Noc) nebo Helikonie (Aldiss, nevím kdy o světě, kde rok trvá 2 500 pozemských let) a jejím největším přínosem tedy jsou právě ti rostlinní oportunisté. Je škoda, že si to autor neuvědomil a nevěnoval se jim víc (jakože hlavně botanicky, chtěla bych tam nějaké pasáže, které by měly blíž k Marťanovi třeba).

Bohužel jsem přehlédla relativně novou audioknihu a z praktických důvodů jsem sáhla po vydání z roku 1972 (i když doma mám z roku 1990) a až teď jsem si přečetla, v komentářích, že je poněkud cenzurované. Ale domnívám se, že nějakou úplně zásadní změnu dojmu by mi necenzurované vydání nepřineslo.

9 31.12.2022

Posluchala jsem jako audioknihu. Na začátku jsem vydržela jen proto, že to dávalo tušit, že druhá půlka bude jízda. Normálně mám ráda, když se autor dostatečně věnuje soukromí postav i tam, kde to pro zápletku není nijak kritické, ale tady na mě všechna ta nešťastná manželství a partnerství byla trochu moc, chtěla jsem slyšet hlavně příběh o ponorce a ne kdo na koho žárlil během studií. Postupně se poměr zlepšoval a druhá polovina opravdu byla parádní. Takhle nějak si představuju knihu, kterou by si užil můj děda (i když tam nebyla žádná sranda). V podstatě od chvíle, kdy cvičení začalo jsem si říkala, že to by bylo něco pro něj. Je zvláštní, číst / poslouchat knihu, kterou byste nejraději po dočtení dali někomu, kdo už si ji nevezme.

2 30.12.2022

Tento měsíc jsem přečetla (nebo si poslechla) několik povídkových sbírek a tato z nich byla jednoznačně nejlepší. Možná mě trochu ovlivnilo, že je i výborně načtená, ale byla jsem překvapená, jak mě to bavilo. V 19. století ještě většina opravdu slavných autorů uměla psát. Přesto se mi líbila jen tzv. "menší polovina" povídek.

30.12.2022

Podruhé jsem si přečetla Maurice, první Zeměplochu pro mladší čtenáře. Je to jedna z knih, kterou doporučuji jako atypický, ale funkční vstup do světa Zeměplochy a není mi úplně jasné, proč se tu opakovaně objevuje názor, že se to neodehrává na Zeměploše, když
- se to odehrává v Überwaldu (což je na Zeměploše)
- kocour i krysy pochází ze smetiště za NÚ v Ankh-Morporku (což je na Zeměploše)
- objeví se Smrť i pochmurná krysa (což by snad mohlo být i jinde, ale sensu lato je to taky na Zeměploše).

Jsou tu na malém rozsahu typické pratchettovské prvky jako:
- sen o zemi Sedmihradské (ten tu mají krysy), který se ale střetává s Pratchettovým realismem (pokud jste ochotní říkat realismus tomu, co se odehrává v závěru)
- polemizování o tom, co musí mít dobrý příběh
- hrdina, který není žádný velký hrdina, ale udělá, co považuje za správné (i když to nemá vždy zrovna dobrý výsledek)

Humoru je o něco méně a chápu, že ne každého musí bavit zrovna mluvící krysy, které se jmenují podle nápisů, kterým nerozuměly. Je to ale pěkný, dobře zpracovaný příběh, srozumitelný a optimistický (tedy aspoň podle mne). Škoda toho otevřeného konce pro Maurice. I když to je pro kocoura asi normální, zachovat se takhle. Bohužel, druhého Maurice už Pratchett napsat nestihl a jeho disk s koncepty prý přejel parní válec nebo tak něco, a to už asi Maurice stálo i ty zbývající životy.

Sbírka byla spíše pozitivním překvapením, ale kromě povídky od S. Lema mě asi nic úplně neoslnilo. Pár dalších bylo fajn (a vyrovnalo se povídkám od mnohem slavnějších autorů, třeba Biohazard), pár bylo slabších. Dohromady nic, k čemu bych se chtěla vracet nebo, na co bych si vzpomněla i léta po přečtení. Nejsem moc povídkový typ.

1 30.12.2022

Kdysi v dávných dobách druhé poloviny 20. století, kdy ještě tatínci hlídali své vlastní děti, načerpala autorka knihy své vlastní osobní i profesní zkušenosti, které vtiskla do této útlé, ale trochu pozdě vydané knížky. Je vidět, že je zaměřena spíše na společenské vědy, protože sice její děti (moc) necupovaly knihy, ale jak se nezbláznit z toho, že batole nadšeně zkoumá chuť 167. kamene, který určitě bude jiný než těch 166 předchozích kamenů, zrovna nepřibližuje.

Za nejpovedenější považuji příklady konverzací a situací, ze kterých je vidět, jak málo stačí někdy k tomu, aby stejná záležitost měla naprosto odlišné vyznění v podání různých lidí. Ne každého napadne, jak nevhodná vlastně je otázka "Co chceš k večeři?", dokud mu na ni dítě neodpoví "Zmrzlinu se šunkou." a nemusí vyřešit dilema, zda to povolit nebo přiznat, že dítěti nemíní dát to, co chce, i když se na to zeptal.

2 23.12.2022