zanzara komentáře u knih

Není to jen pohádka z minulostí o tom, jak mizely lidové pověry a tradice, jak byli chudí lide na kopanicích, a co bylo základem folkloru regionu. Je to o silných, krásných ženách, jež neodolaly organizovanému režimoví fízlů a slabochů (německý Schwanz = čurák - nomen omen!), kteří dodnes nebyli potrestaní za svou hanebnou zlobivost, a jsou nadále chráněny před jejich oběťmi... Smutné. Ale kniha geniální. Hodně jsem se dozvěděl.
A možná už se domyslím kdo zabil. Nebo aspoň tohle, jakým směrem chce řídit naší myšlenky autorka. Ale vím taky, že ne prokletí, a reální lide stojí za vraždou. A "opravdové prokletí" zabijí, když někdo spáchá sebevraždu - střeli si do zad, anebo se oběsí se svázanýma rukama.
A co tohle dítě Švance? Ten by dneška udělal kariéru.

26 05.03.2019

Samotář Mácha, noční poutník v českých zemích, nachází v lese poblíž Bezdězu kříž, a když mu hostinský vypraví historii, odkud se tam vzal, popíše pak tento příběh svým způsobem, jako dějiny tragické lásky. Samozřejmě nejde jen o ní: vnímá přece posvátný chram přírody kolem sebe a chválí krásu českých zemí - věří pevně, že příště ty se kdysi vrátí Čechům. A přitom sám pro sebe nemá žádnou naděje... Strčí sám sebe do toho svého děje, a sám k sobě vola ke konci: "Hynku!". Přesně jako tyto dva volali jeden k druhému skrz jezero. A všechno marně...
Takže vůbec to není o tom, co se tam dělo původně, a z čeho Mácha si asi vzal tento celý příběh: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1252685-reporteri-ct-machuv-maj-je-inspirovany-skutecnosti
Je to o nešťastné lásce, samotě a smrtí, když člověk nevěří, že za hrobem ho ještě něco čeká.

22 07.01.2020

Kniha o důležitém problému, ale napsaná tak, aby vzbuzovala extrémní emoce, což samo o sobě vzbuzuje nedůvěru k autorčiným záměrům. Nesnáším novinářské dolaďování reality, aby byla zajímavější, tedy vzbuzovala větší emoce. Mám pak dojem, že nejde o portrétované lidi, ale o úspěch, tedy kvótová čísla, která se pak vyplácí spokojeností skrytého klienta, tedy i v penězích. Z autorů, kteří vidí nebo prezentují svět takto černobíle, se většinou rekrutují propagandisté, kteří štvou lidí proti jiným - proti jednotlivcům nebo celým sociálním skupinám. Zajímavý výtvarný postup je uvedení vran a poetický konec, ale také mi to přišlo příliš vtíravé...Skvělé ilustrace.

20 24.08.2022

Juraj Hordubal, hlavní hrdina tohoto románu, je vnímán sousedy jako příliš měkký pro svou nevěrnou ženu. Soudci si kvůli tomu myslí, že je prostě tupý. A on, zda se mí, je prostě citlivý chlap, asi miluje svou ženu a je dobrákem, který nechápe, že staré hodnoty selské poctivostí už neplatí. Že svět se změnil. On to odmítá přijmout. Když se vrátí z Ameryki, kde už viděl ten celý pokrok, chce žít, jako se žilo kdysi. Sám znám takového chlapa - v dnešní době. Nevydělá moc na rodinu, protože nestojí o peníze, nebo radši neumí a nechce bojovat za ně. Jedna věc, na které záleží, je dobře odvedená práce. Když takový najde tu správnou ženu - takový dva mohou být spolu šťastní. Ale musela by to být velmi trpělivá baba, navíc s porozuměním tradičním hodnotám. Měla by doma opravdového, věrného chlapa, ale žili by tak trochu v 19. století, skoro jako amišové. Mám pocit, že Čapkův Juraj je až trochu příliš jemný - chová se trochu jako hrdina středověkého dvorského románu. Jenomže v příběhu Tristana a Izoldy umírá žena, aby udělala místo pro milenku rytíře, tady zase toto je schopný pro ní udělat chlap...Hodnotím vysoce provedení zápletky a jazyk románu.

19 26.02.2020

Příběh vyprávěný metaforický, krásně, jako kdysi "Malý princ" od Saint-Exuperyho, se skoro stejným potenciálem, aby ho chápat jako paraboli člověčenství, i když hrdinové teto knihy žijí v opravdu těžkých časech a kvůli tomu i dehumanizovaném prostředí. Ke konci, po 400 stránkách, začal jsem mít ale pocit, že autor trochu přehnal se soucitem se všemi těmito lidmi, kteří s takovým nadšením hajlováli a nenáviděli...

18 31.10.2019

Velká parabole dospívaní člověka, aby byl schopný rozlišít, co je a co není v životě duležité. Pochopil jsem to až na posledních 20 strankach románu. \"Sova Minervina zahajuje teprve s počínajícím soumrakem svůj let\", psál Hegel pro vyvoj civilizacií: ty prý moudřejí až tehdy, když pádají. Hrabal použiva stejnou paraboli pro vnitřní vyvoj jednotlivce. Právě proto tolikrát opakuje: \"štěstí bylo vždycky v tom, že mne potkalo nějaké neštěstí\" - každý člověkův pád dava mu šancí uvidět oblohu, tehdy smysl života. Aby ho pochopít \"je třeba být sám\" a prozatím jen \"večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen z hluboké studny.\" Tehdy když dobíhame života, a nebo když jsme v tísní. A mám pocit, že Hrabal žil pravě timhle způsobem.

18 28.10.2017

Říkalo se kdysi: žena z vozíku, snadnější pro koně (das Weib vom Wagen, so haben die Räder leichter zu tragen aneb баба с возу, кобыле легче)... Tady je to naopak: když Pratchett do zápletky zapojí Bábi Zlopočasnou, jede to až frčí.

17 10.06.2020

Podivuhodné zajištění příběhu, který - když by se opravdu konal - mohl by mít skutečně takový dopad. Bohatý a spokojený Dan jede v 1949 roku do Sovětského Svazu, aby natočit tajemné rituály mizejícího sibiřského lidu. Neznající pořádně ruský jazyk a sovětskou realitu, ocitá se v pastí a nikdy se už nevrátí domů. Padesát let později po jeho stopach chystá se student etnologie, který ovšem něco zjistí, ale paradoxně žádná z postav románu, i ty nejbližší hrdinovi lide a sousedy, nedozví se (a to jen kvůli tomu, že v Rusku se žije v úplně dehumanizovaným prostředí) tolik, co čtenář.
Stejně důležitější, než samotná akce, která se skoro nepohybuje, je popsání vztahů ruských osadníků k žijícím v Sibiři domorodcům a kulturní tavící kotel zvyků, pověr a společenských i politických poměrů, který s velkou pravděpodobností určuje existencí a povědomí sovětského člověka (jež nezmizel!) v Sibiří dodneška.
Pozor! : kniha muže uzdravit z touhy cestování tim směrem...

17 19.04.2014

I když psaná jako postapo, kniha je v podstatě takový road book, pří čem nejde u toho o opravdové cestovaní, a radši o dospívání hlavního hrdiny. Je to žánrově něco mezi novou Odyseou (Homer) a Pouti do Země východní (Hesse)... Mladík Art'om začíná svou pout' jako skoro tabula rasa a cestou potkává různé lidi a ideologie - hledá mistra a víru. Od každýho se něčeho naučí - hlavně, že jích cesta není jeho cesta. I když na začátku si myslí, že život a svět nemá smysl a všechno se děje náhodou, přijde čím dal víc na to, že má nějakou osobní misí a životní cíl. Konečným cílem je ale smíření se s vlastním, vnitřním strachem před tmou a zlem v sobě, s vlastním divokým ego, jehož reprezentací jsou černí "divocí" lide. Všechny "víry", jaké poukazuje autor (včetně těch politických), jsou zakrnělé, a nejvíce (a právem) autor zesměšňuje komunismus, jež by měl být - i skrz své symboly - svoláním a středem všech zlých démonů.

16 09.06.2020

Lidém, kteří v této knize čtou pouze to, že svatá inkvizice mučila děti a navíc kněz obtěžoval nezletilou dívku už nepomůže, když si koupí nové brýle. Museli by si k něm koupit ještě mozky... Marquez zde krásně popisuje, že i ti nejvzdělanější funkcionáři katolické církve se bojí lásky a mají vůči ní stejné předsudky jako zaostalí otroci vůči vzteklině. V obou případech je to jen hloupá pověra. Jediný, kdo zde nepodléhá síle lásky, je doktor Abrenuncio - vědec a nevěřící, pro kterého je to prostě nemoc. Nebo snad umění, na které nemá talent? Muži v této knize jsou jaksi nezralí: nevěří citům, příliš se drží morálky a formálních pravidel života. Ale všechny zdejší ženy moc dobře vědí, že nejdůležitější v životě je láska, i když je nepochopitelná a nesmyslná. Marquez, to je cítit, váží si lásky. Ale také vůci vědě a myslícím lidém ma úctu, pokud se vědou slušně zabývají. A to bez ohledu na to, zda jde o medicínu nebo teologii. Je jen důležité, aby byli otevření životu, vědě, pravdě a argumentům. Několikrát ale opakuje, že nejlepší lék je štěstí, protože léčí lépe než jakýkoli léčivé byliny. A štěstí pochází z lásky. I když neštěstí občas taký, přidal bych od sebe.

15 11.03.2023

Čtu rád a často dokumentární prózu, reportáže, ale tato kniha není
průměrná: má úplně výjimečnou intenzitu vypravování. Mluvicí přímo k nám lide - vojáci, lékaři a sestřičky, členové ruského kontingentu v Afghánistánu, a jejích matky - svěřují se nám neuvěřitelně upřímně a emocionálně, jako by poprvé měli možnost říct pravdu, jako by se právě odtamtud vrátili. Částečně bylo to takhle. Neuvěřitelná krutost a lstivost tohoto boje - bez ohledu na to, jestli jsou to dětí, ženy anebo zvířata - a nelidské podmínky: nedostatek vody, jídla, medicíny (protože všechno se kradlo a prodávalo), nedostatek jakékoli morálky, na konci i disciplíny - a všechno jen aby přežit. Pohrdání ženami ve vlastní posádce - všichni velitelé a vojáci s nimi zacházejí jako s děvkami. Ohromuje přede vším falešné svědomí, v jakem žijí ti lide, což je výsledkem státní propagandy, a lež a cynismus systemu, jež se jích důvěrou živi. Stejně jako samotná kniha jsou zajímavé její dějiny: Alexijevič pro tuto knihu musela se mnohokrát dostavit k soudu. Byla obviněna z hanobení vojáků.15 tisíc padlých Rusů, a přes milion Afghánců... A toto falešné imperiální svědomí pořad a pořad ještě v Rusku žije.

15 21.12.2019

Zalíbily se mi před lety reportáže tohoto autora, kdy psal o Čechách, protože píše vždycky s tak rozkošným nadšením nováčka, že zarazí dokonce i čtenáře. Je to prostě natolík bezpodmínečná láska, že dokáže přesvědčit i zatvrdlého cynika a sukničkáře, že on si tuto čistou lásku prostě zaslouží. Ale u té knihy jsem moc zklamán. A vůbec ne kvůli tomu, že o Čechách jsou tady jen 2 texty na 30. Ty jsou ještě nejlepší (o Violi Fischerové a Müllerové vílí v Praze) - je to tady náš starý dobrý Stehlík. Jsou tam možná ještě 2 jiné dobře zpracované texty (zapomenutá literární dvojčata Wožnické a povídání o albánském malířovi Edim Hili), ale zbytek je, za prominutím, čiré blábolení, a nemění na tom vůbec nic okolnost, že je to prý povídání o smrtí a prázdnotě po smrtí. Povídá to člověk, který je ateista a má před smrtí a věčností strach. Proč? Nekonzistence? V podstatě tohle muže být přece dobrý základ pro literární zpracovaní. Strach před zubatou může být taky skvělou pobídkou k lepšímu a intenzivnějšímu životu. Ale ne pro Szczygla. On mota se jen v melancholických historkách svých příbuzných a známých, aby je tím způsobem "dostal do nesmrtelností"...v svých textech anebo v internetu. No tak na zdrávi. Ty texty jsou slabé, skoro o ničem. A? - řekněte - koneckonců, toto je titulní téma, ne? V podstatě jo. Každopádně NENÍ to už reportáž, jen taková žánrová kuriozita. Na místě autora nechal bych většinu těch kapitol radši na uzavřený blog pro fanoušky. NENÍ v tom smysl, NENÍ zamyšlení, NENÍ žádná důstojnost smrtí. A co je? Emoce. Emoce jsou život, píše autor v textu. Zda se, že ty jsou pro něho dokonce důležitější, než právo. Protože on, novinář (!), nechal se rozhýbat anonymní holce, aby pak otravoval život jedné ženě, která odpykala si trest a dožila se jeho vymazání. Ale on - kvůli emocím - pronásledoval jí zveřejněním její životní historií v časopise, což vyústilo v nenávist a vyhrožování jí od úplně cizích lidí (už poté, co odpykala za své činy!) a v ztrátu zaměstnání. Asi aby zažila před smrtí víc emocí, jež jsou tak důležitá? A dokonce nadávali jí i právníci (odkud autor to ví - jeho známí?), což ukazuje, jaký druh lidí muže pracovat v Polsku v teto profesí. V mých očích je takové chování novináře nehodné.
Na druhou stranu je možné říct, že přece se mu tato reportáž povedla. Tehdy pokud jde o Hrabalové kritérium dobré knihy, možná i já bych "vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku."

14 26.11.2020

Chtěl bych moct takhle se povidat s otcem...Akce knihy se mi během čtení tak skoro do půlky zdála triviální a nespolehlivá, a pak najednou byl jsem úplně zachycen krásou příběhů a situací. Prošel jsem tuto stezku syna a otce s autorem - zatím jen na mapě, ale dodělám to ve skutečnosti.

13 11.11.2014

Pán Smrtka se hrozně nudí - jmenuje se to pracovní vyhoření. Z te nudy hledá jinou práci. A přesto občas kniha doslova zabíjí. Smíchem...

12 03.06.2020

Básník svěřuje se, že nebyl ani básník, ani pisničkař, ani dokonce sukničkař... Asi nas trochu koketuje? Děla to ale hrozně půvabně. Propletají se tady smělé erotiky a smiření se se staří. Cohen překvapí i kreslením: opravdu pěkné akty. A má skvělý inkan - japonskou kaligrafickou pečeť: překrývajicí se dvě srdce ve formě židovské hvězdy se zaoblenými konci.

12 13.10.2019

Neuvěřitelný, ač krátký, pozdní (1872) román tehdy už 54-letného Turgeněva. Jako obvykle o lásce, ale přece jinak... Děj přípáda málem, jak na tohoto autora, schematický, nejsou tam něžné popisy přírody - možná proto, že miloval ruskou zemí, a Německo, kde se odehrává děj, je pro něj cizí? Je taky vidět, že si děla - i když jen letmo - legraci z Němců. Asi neměl je příliš rád, i když v Baden-Baden vlastnil dům a bydlel tam... Rytířský na první pohled ruský mladík zamiluje se do pěkné, mladé a nevinné Italky, Gemmy, ale hned, když se dostane do ruk dychtivé, zkoušené femme fatale a salonní lvicí, Marií Polosové, která je opravdový lovec trofejí, zapomene na svou lásku, a to i přes hanba zrady a zklamaní prý milované dívky. Turgeněv tady ukazuje skvělé postavy žen: jsou velmi silné, vášnivé a vědí co chtějí. A ještě umí odpustit. Naopak můží jsou slabí a nevěrní, jen se tváří, že máji čest. Ve všem jsou podlehlí ženám a vůbec nedokážou řídít svým osudem.
Marie přímo - otevřeně a čestně - říká Saninoví:
- "Chcete vědět co miluju ze všecho nejvíc? Svobodu. Nemyslete, že se tim chlubím - na tom není nic chvalihodného. Jenže je to tak, a bude to tak až do mé smrtí. (...) Mne se neprotiví přemýšlet - je to zábavné, a na to nam býl dán rozum. Ale o následcích toho, co sama dělám, nepřemyšlím nikdy. A když na to přijde, nelituju sebe ani takhle! Nemá to cenu. Vždyť na tomto světě mne nebude nikdo volát k zodpovědností. A tam? Tam ať mne soudí podle sebe!"
Je možné, že pro postavu Sanina a Marií autor použil své vlastní zkušenost s přátelství s Paulinou Viadrot - jeho dlouhodobou láskou a možná i milenkou, a taký vzpomínku ze své mladí: opravdové setkání s mladou Italkou, kterou poznal ve Frankfurtu nad Mohanem v 1841 roku.

12 02.02.2019

V příběhu "Srdce temnoty" říká kapitán Marlow při plavbě na jachtě po Temži se svými přáteli, že i tato řeka viděla to, o čem jim chce vyprávět, a je to divokost a genocida. Temže viděla invazi údajně slavné římské civilizace, která vraždila domorodce a byla úplně pohlcena "jejich divokostí". Conrad píše, že zarazila je divokost bývalé Anglie, ale opravdu si myslí, že jejich vlastní barbarství, protože divokost skrytá pod tenkou vrstvou civilizace je horší. Marlow bude pak přátelům vyprávět o genocidě, kterou viděl vlastními očí na své cestě po řece Kongo. 2000 let po řimskym nájezdu na Anglií budou totiž evropské obchodní společnosti a organizace jako smyšlená "Společnost pro potlačování divošství ve jménu civilizace" vraždit stejně jako Římané pouze kvůli kořisti, totéž pod rouškou humanismu, civilizace a velké myšlenky. Vždycky snadněji se vraždí pod heslem "vznešených idei" - klidnější je svědomí vrahů. V Kongu byly to Travail et Progrès (Práce a pokrok), jindy: Svoboda, rovnost, bratrství; Práce vás osvobozuje; Každému podle jeho potřeb, od každého podle jeho schopností...
Kurtz, jeden z hrdinů románu, má příjmení, jakým se v Polsku označovalo d'ábla: Kusy (Conrad je původem Polak a utekl před ruskou armádou). Ale Marlow se s ním spřátelí. Proč? Asi chce ho zachránit jako člověka, jeho duší. Chce, aby se viděl v tom, čím se stal. A Kurtz je dost chytrý a upřímný, aby přiznal: tohle, co dělal je nechutné, odvratné. Ale on je přece, což je velmi příznačné, talentovaný, charismatický muž, který by se mohl stát velkým politikem nebo umělcem. Asi Belgickým Hitlerem? Protože ve svém "úžasném článku" pro výše jmenovanou Společnost vidí jedno řešení pro civilizační pokrok: "Zabijte je všechny!" Všechny ty černé, jiné, necivilizované. Genocida jako "velíkolepá civilizační idea" již v devatenáctém století...
Conrad opravdu to všechno viděl - byl v Kongu v roku 1890, a devět let poté napsal "Srdce temnoty". Napsal v teto povídce, že její smysl "není v pecce, ale v její dužině": popisech a atmosféře příběhu. Tehdy jde hlavně o popis teto genocidy. Ale pecka má smysl taky: proč civilizovaní, kultivovaní lidé, jako Kurtz, tak snadno podlehnou těm nejhorším divokým instinktům? A hned v textu najdeme odpověď: "protože jeho nitro bylo prázdné." A to je správná diagnóza.
Symptomatická je v příběhu postava ruského akolyty Kurtze, syna pravoslavného kněze. Co je to za postavu? Symbol? Literární proroctví? Skrytá zpráva o Rusech jako prosťáčcích zejících z obdivu k tyranii? Nebo jen skutečná vzpomínka na Kongo? Těžko dnes soudit.
Ale je to bezpochyby jedna z nejvýraznějších povídek Conrada.

V druhém příběhu tohoto svazku nás čekají tři zajímavé problémy: stáří a ztráta síly muže činu, epochální změna světa - doba přechodu z éry plachetnic na parníky a tím pád étosu lidí moře (Massy a Sterne), který Conrad vždy tolik chválil, a v neposlední řadě ideální tehdy láska muže k ženě, jakou cítí kapitán Whalley ke své manželce a dceři. Je to láska beze slov, která mluví činy, ale až do konce, k sebeobětování. Láska nesmyslná a nemyslitelná v době bující emancipace žen, kdy jsou muži vnímáni pouze jako násilníci a patriarchát.

11 16.01.2023

(SPOILER) Bude to asi jiným kulturním prostředím, že Evropanovi tady v románu něco vadí? A možná kniha působí takhle kvůli tomu, že byla zamyšlená původně jen pro čínský trh? Myslím na tohle nadšení a čínský hurra-patriotismus: "jsme první světová velmoc!" a také příliš schematické nastínění postav - jejích povahy mají opravdu komiksovou hloubku. Hrdinové: major Sun Yin - generálova dcera a vědec Ding Yi - génius fyziky (ten se chová opravdu jako rozmazlený spratek) jsou jako dětí: udělají všechno, aby získat novou zbraň anebo nové znalosti. Obětí je nezastaví (v tom kontextu běžné, čínské experimenty s koronavírem jako zbraní neměly by nas zas tak divit). Morálka není pro ně - zastupuje jí jím komunistická strana, jež nese zodpovědnost za celý svět. Trochu jiný je Dr. Chen - možná je skrytým následovníkem buddhismu anebo šenízmu - čínské varianty taoismu (jeho návštěva hory Tchaj-šan - Nefritového císaře)? Každopádně Chen a Sun Yi jsou trochu jako čínský symbol celku: jin a jang (ženský a mužský). Ona je dost mužská, nebezpečná žena, on takový trochu ženský a snílek. I to jím nepomůže v romancí, že do sebe pěkně zapadají. Asi proto, že on necítí se jí hodný, tehdy má komplex nižší vlastní hodnoty. A jeho ztráta.

Jinak celé je to dost napínavé, a pokud jde o fyzikální teorie kulového blesku a experimenty svázané s jeho vlastnostmi, tento román řekne čtenáři víc (při čem autor si vyhrazuje, že používá stav znalostí o jevu, který měl v roce 2004), než běžně dostupné veřejné prameny dneška.

10 16.06.2020

Tato kniha není pokračování „Jako zabít ptáčka“, což, zda se, hodně lidem vůbec nedojde. Harper Lee napsala tohle nejdřív (1957), ale v roku 1960 bylo to pořád příliš aktuální (sociální nepokoje po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze "separate but equal" v 1954). Politický mainstream severních států a publikum velkých měst nebyly schopné nejen přijmout názory, ale vůbec naslouchat argumentům spoluobčanů jihu, odkud autorka pochází. A tamhle příliš rychle společenské změny ohrožovaly klid a bezpečí života, navíc byly v podstatě zlomením konstitucí... Kvůli tomu vydavatel požádal Harper Lee, aby knihu přepsala nově jako pro dětí: aby všechno bylo černo-bílé - jako ve westernu. Asi měl pravdu, protože se to (skoro) všem líbilo - tak určitě se to vyplatilo v dolarech. Až po 50 letech lide dospělí k tomu, aby se podívat na to, jak tohle viděli ti druzí. A je vidět, že ti byli pragmatičtější, že se řídili realitou, místo ideologickým násilím. Jenom když se ideologie chytí mocí, nikdo neposlouchá argumenty opačné strany, protože ideologie neberou v úvahu realitu. Což je v podstatě smutný. A dopadne to tak skoro vždycky, když velcí měšťané reformují život vesničanům, anebo když popřípadě laici snaží se věřícím organizovat kostel.

10 26.05.2020

Max Brod udělal Kafce edicí těchto zlomků pěknou medvědí službu... Představy o Americe autor vzal asi z filmů Bustera Keatona? Pravda, moc to nepřekáží - Kafka stejně pozoruje jen vztahy mezi lidmi. Ale tady je to všechno tak naivní: hlavní hrdina sám svým chováním prosi o potrestaní, a pak lituje sám sebe: "já jsem ideální a svět nespravedlivý". Možná je to mužská variace na "Justinu aneb prokletí ctnosti" de Sade'a, anebo současná parodie na Volterův "Candide, čili Optimismus"? Sice pěkné pozorování detailů, jako vždycky u Kafky, ale celé nemá to hlavu a patu. Protože neexistuje rozluštění, závěr, smysl. Že by jako v životě?

10 20.05.2019