zanzara
komentáře u částí děl
Neuvěřitelně jazykové mistrovství autora a nevšední příběh tematicky předcházející mnohem později napsanou knihu "Kouzelný vrch". Autoru bylo 27, a píše o smrtí a hořkým dojmů promarněného života. A také o důležitostí hudby a umění vůbec. Přecitlivělý a rozmazlený umělec jež ulita na hudbu, a smrtelně nemocná měšťanka, matka a žena, jen se slabou touhou po zapomenutých ideálech mládí. Existuje místo, kde ti dva se mohou setkat? Ale je hudba něco, co v životě má význam? Poskytuje skutečnou podporu, anebo je jen sen, jež pokračuje jen tak dlouho, pokud zní hudba? A opravdu zlomyslně hezký autor ukazuje spisovatelův postoj k životu - je to snílek. Ale také obraceně poznáváme postoje normálních lidí k literatuře, k úmění. Je to tak skutečné, že najednou baví a bolí. Úplně jedinečná pasáž popisující Wagnerovu hudbu z opery "Tristan a Isolda".
O Polakách ze Slezska v Pařiží ve dvacatých letech... A o tom jak je těžko splnít slíb, když člověk, místo řidít se vlastním rozumem, dáva přednost společností: děvkam a soudruhům.
Mýší národ, ve kterým děti nemájí čas být dět'mi, který se hemží, stará se jen o přežití a vůbec nema tušení o hudbě - všichni jen řvaní a píská - má přece Jozefinu, málou, křehkou ženu, jež je nadaná zpěvačka, a její zpěv schromažd'uje davy posluchačů. Jen tehdy všichni mlknou, protože tento zpěv je schopný vyjadřit přiběhy a osud celeho národa. I když skoro nikdo nevěří, že ona opravdu umí zpívát, že si jen tak, jako oní, píská.
Připada mi, že myši národ je metafora pro národ Židů, kterou pozdějí - kdo ví, možna od Kafky z teto povidky? - převzal Art Spiegelman pro svůj komiks "Maus"...
Apologie necestování? V podstatě chapu: když by se člověk měl vážně zajmout rodinou, vzdalování se od ní je nepřijatelné plytvaní časem...
Návštěva 9 mládých inženýrů v dolní části dolu vzbuzuje zájem horniků. Jsou dole cizí, každy se chova jinak, ale pro horniky - divně, a žádný z nich nedůvěřuje, že mladicí něco umí.
Žijeme v období, kdy vzdání se něčeho (tady jídla, tehdy jde o umění hladovění) není už považovano za jakoukoliv obdivuhodnou dovednost - nikdo o to nestojí, nikdo nemá zájem - všichní touží radší po tom, aby se nažrat. "Snažte se někomu vysvětlit umění hladovění" - komentuje s rezignací autor, když veřejnost nemá zájem o zřeknutí se něčeho, naopak zájem budi jen touha po životě, i když by byla krvavá.
Je to zajímavé vidět, na kolik způsobů může být někdo s někým nespokojený, aniž by se opakoval... Že by vzpomínka autora na vlastního otce?
Co by bylo, když bys byl mostem někde daleko, vysoko... A co když na tebe kdysi někdo doupně?
Dobrý popis toho, jak to chodí ve vědě. Není duležité, co jste objevili, ale kdo je vaším propagátorem. Skvělý jazyk - mistrné dílo.
Blumfeld je starší (asi čtyřicátník), trochu osamělý mládenec, ale příliš pedant čistoty, aby si vzít psíka. Pes je vždycky šťastný z tebe a mužeš ho nehat spát na ulicí. Jiný zvířata a rostliny nechce - je potřeba se o ně starat - to je dobré pro ženy. Pak jedneho dne se v jeho bytě objeví dvě veselé koule (Kafka vynalezl tamagoči!). Ty jsou přece přiliš vtíravý, proto je předává dětem, a běži do práce, kde rozděluje práci mezí švadleny. Myslí si, že je nenahraditelný a nikdo ho neumí ocenit. Je velmi pečlivý a přesný, proto pohrdá mladými učedníky, kteří občas přijdou pozdě, nudí se a hrají si v práci.
Tři hlavné postavy: noční, pouliční vrah Schmar (Schmarrn - švábský mj. nesmysl), obět' Wese (Wesen - bytost?) a pozorujicí scenu Pallas (v řecké mytologií Pallás je titán, muž Stygy a otec božstv svazaných s valkou, jako moc, násilí). Možna, že motivem je závist (o ženu Wese, Julií?). Zájimavý postřeh, když žena vrhne se na tělo zabitého: "její tělo patří manželovi, když její kožešina patří davu", který sleduje scénu. Je zima, ale "Kde všechno ztuhne, hoří Schmar"...
Závěr z historie jako sen: když Jednou následuješ falešný poplach nočního zvonu - už nikdy nejde to opravit. Fatalismus Kafky. Pocít ze snu, že jsi byl podveden, zrazen a že nemužeš si a nikomu pomoct, i když jsi lekař.
Dvě odlišné perspektivy diváka z galerie cirkusu na jezdkyní - tehdy na někoho, kdo byl na záčatku 20. století vnímán jako mistr umění života. Má jiné pocity, když jí vnima jako nedůležité kolečko v neustálém koloběhu reality, jinák když ona je mazlíčkem ředitele cirkusu.
Popis síly přesvědčivostí vzduchu po bouřce: jsem odtud a jsem zodpovědný za všechno, co se kolem děje, a mám tak skvělou minulost a perspektivy na budoucnost, že jediná věc, na co bych se mohl stěžovat, je asi nespravedlnost prozřetelnosti, že je to tak. Pouze v domácnosti člověk začina rozjimát, a nic už mu nepomaha...Ozón jako antidepresivum, ale i červ pomíjivosti.
Roztržitý, mladý snílek prý vidí dál a víc než všichni, snaží se (samozřejmě jen slovy) záhranít svět, i když věcí kolem vyřeší za něho vždycky nějaký deus ex machina. Hlavně, aby hrdina byl št'astný... Bohužel hodně naivní přiběh: pro mě odpad. Při tom vyprávěč děla stejnou chýbu, co topič, když se stěžuje kapitánovi - příliš mnoho detailů.
O těch, co se nemichají lidem do života, protože se bojí, jsou přiliž koncentrovaní na sobě anebo žijí jen vnitřním životem, kteři necití se zodpovědný za vnější svět...a možna jen ospravedlňují se, že přiliš moc vypili. Dokud jím svět sam kdysi nezaklepe na dveře.
Ano, pouhé zdání. Pak se ukázalo, že přijdou bouřky, kdy se odsunou i celé lesy...
Obraz, který - v jedné jediné větě - spojuje dětský sen o amerických indiánech s touhou mladého muže po svobodě.