yenda1 komentáře u knih

Othello jest krásnou postavou. Ač černý, což ho jaksi vyděluje, platí za lepšího člověka než se dá říct o většině bílých Benátčanů. Kam vkročí, tam zavládne klid a smír. Mluví krásným, vzletným jazykem, aby ne, je zamilován, čerstvě ženat. Láska ho potkala na prahu padesáti let a o to je vlastně celé vyústění hry tragičtější. Věří velkým slovům, věří v lásku, pravdu a čest. A tím je vlastně v určité nevýhodě oproti cynikovi a padouchovi z největších, oproti Jagovi.
Jago kam vkročí, tam je svár. Puch pomluv, lží a nedůvěry zamoří prostor kolem něho, na samotného strůjce se však nevztahuje. Othello věří, že jeho povolání je posláním, není žoldák. Jago oproti tomu chce nadělat prachy, naplnit měšec, tahat z blbců peníze. Čest je mu k smíchu, výborně ji však předvádí. Je velmi inteligentní, chytřejší než Maur. Brilantní pozorovatel a znalec lidí, v mžiku je má přečtené. Je to výkonný umělec čirého zla.

Ale proč ta nenávist vůči Othellovi? Představuje vše, co Jago nemá. Cítí se ukřivděn. Nafintěný panák Cassio, Othellem jmenovaný, mu vyfoukl post zástupce. Maur má krásnou, mladou ženu, navíc dceru významného Benátčana. A samozřejmě je tu důvod rasový, Jago s nelibostí nese, že mu vládne "ten negr pyskatej". Ovšem největší rozdíl a důvod k nenávisti je asi zakopán hlouběji. Setkávají se zde dva bytostně protikladné přístupy k životu. Největším z rozporů je přístup k lásce samé, Jago jí není schopen. Nedokáže pochopit, jak vůbec může někdo jako divoch černý někoho milovat. A maurova láska je opětována. Jago všechny tyhle nesmysly spláchne pod pojem chtíč. Vše je chtíč, postel, rychle použít a jít dál. Láska je zhovadilost....tato Jagova slova se ozývají s obměnou celá staletí v životech lidí mimo prostor divadla.

Othello není žárlivec. Naopak. Svou ženu miluje a věří ji. Ale má podstatnou "vadu". Je důvěřivý, věří v přátelství Jagovo, ač on je nebetyčným zlem, sketou. Věří v Jagovu čestnost, poctivost. Jago je velký rétor, geniální rétor. A tím se stává vládcem celého prostoru, lidé kolem něj jsou pimprlata, tahá s nimi umně po šachovnici. Plán mu vychází, postupně se zbavuje soupeřů. A tepe do duše Maura, rozleptá ji, nakazí, rozdrtí způsobem nevídaným.

Desdemonina láska k Othellovi je bezmezná. Na svatebním loži prosí Othella o odklad, vše se vysvětlí když posečká. On ji nedá ani minutu, ačkoliv, když na začátku hry Othello potřeboval její pomoc ona neváhala a vprostřed noci přišla svědčit v jeho prospěch.

Jago společně s Richardem III. je velkým padouchem. Ale Richarda ještě "překonává". Richard se v závěru vyznává ze svých vin ( "Nikdo mě nemá rád"). Když má však spoutaný Jago vysvětlit své pohnutky tváří tvář šílenému vyústění hry, pronese:

"Neptejte se. Co víte, víte.
Od této chvíle nepromluvím slovo."

11 29.12.2015

Bojme se přílišných konformistů. Bojme se lidí, kteří prostě jen dělají svou práci. Poněvadž pokud mají úkol, splní ho. Oním úkolem není nic menšího než "vyřešit" určité množství jednotek. A poněvadž se pyšní vynikajícími organizačními schopnostmi, dosahují "skvělých výsledků". Poslouchají, jsou pilní, otázky nekladou. Pokud takoví lidé dokážou škrtat, podepisovat a nedbají co; pokud jejich jedinou starostí jest technický problém spočívající ve "vyřešení" co největšího počtu jednotek, za co nejkratší dobu s minimem prostředků; pokud se dokážou po "pracovním" dnu vrátit k rodině a normálně fungovat a pokud je jim jedno, že ony jednotky jsou lidé, pak ano, můžou s klidem řídit továrnu na zpracování dřeva či továrnu na zpracování lidí. Rozdíl nepoznají, vinu cítit nemůžou.

8 25.12.2015

V devátém díle dvanácté série Simpsonů nazvané HOMR, se na rentgenu objeví zajímavá věc. Homer má v mozku pastelku. Vyjmou mu ji a světe div se jeho rozumové schopnosti poskočí o nějaký ten stupínek vzhůru. Ale s rostoucím IQ klesá štěstí, což vzápětí okusí na vlastní kůži. Přátelé se od něj odvracejí, většina toho co mu kdysi přinášelo potěšení se mu nyní zdá ploché, nudné a předvídatelné.

HOMR byl inspirován touto vynikající knihou. Je v tom mnoho tragiky. Charly Gordon se své role zvířátka pro pobavení ostatních nezbavil. Nejprve coby hračka pro své kolegy, ve střední části v laboratoři se svou myší kamarádkou, později už jako nadprůměrně inteligentní jest zvířátkem pro pobavení vědců.
Ona bytostná osamělost kape z textu nepřetržitě. Lidé hloupí bezpečně poznají chytřejšího, který je bohužel něco jako exotický pták a pokud ten chytřejší není svině, ale jest dobrým člověkem jako náš Charly, je k vyobcování jen kousek.
Připomíná to až archetypální příběh nadprůměrného, který ve světě průměrnosti musí být nutně izolovaný. A vyjmenoval by asi každý z nás.
Bohužel se najdou i tací lidé, a není jich málo a není třeba chodit daleko, kteří s chutí svou vyděděnost omlouvají tím ,že jsou géniové, nepochopeni však mrzkou lůzou. A to je možná ještě větší tragedie než tato kniha, poněvadž se jedná o holou skutečnost. Ne oni nejsou geniální, jsou to jen blbci.

7 18.12.2015

Minulost, budoucnost
to je jen pro žalost.
Somy si hleď
a zbude jen teď.

Pět hvězd mého hodnocení není za příběh, ale za myšlenku. Brave New World obsahuje momenty a tendence, které bez potíží vysledovat i v našich životech. Citové vazby na obtíž, láska a věrnost se nepěstuje, otec a matka za sprostá slova. Infantilnost, lidé coby "kusy masa", promiskuita, ekonomický zájem ve všem - "láska k přírodě neznamená žádnou továrnu, petrklíče a krajina mají jednu velkou chybu....jsou zadarmo!". Ufikněte vršek kříže a máte T. Geniální přechod, cosi starého zůstane a přerodí se v nové poselství - jeden velký výrobní pás, pro velkou továrnu jménem Svět, kde je vše spotřební, postradatelné, jedinec okamžitě nahraditelný.
Pneumatická Lenina nabízí své tělo komu se zamane. Bernard Marx trochu rebeluje, dovoluje si reflexi a příliš přemýšlí. Jakmile zažije úspěch, stoupne mu do hlavy, dokonale jej smiřuje se světem, který se mu zdál dříve neuspokojivý. !! Jakmile jej svět uznal za důležitého, byl řád věcí docela v pořádku !!

Neil Postman to vyjádřil přesně. Orwell a Huxley neprorokovali totéž. Orwell varuje před nátlakem vnějším, před postavou zakazující, přikazující, dohlížející. Huxley tvrdí, že Velkého bratra není třeba. Můžeme si ho zamilovat, stejně jako technologie odvádějící nás plně do světa snů, kde není bolesti.
Orwell se bál cenzury, indexu zakázaných knih. Huxley tvrdil, že žádné knihy netřeba zakazovat, nebude nikoho, kdo by je četl. Orwellova pravda je skrytá a v rukou mocných, v Huxleyho světě se pravda neskrývá, avšak topí se v moři bezvýznamnosti. Nejsme Orwellova kultura zajatců, připomínáme spíš diváky pocitového kina. Ovládá nás strach před bolestí nebo touha po slasti?

"Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět naší nenávisti. Huxley se obával, že nás zničí předmět naší lásky."

Kniha čtená nepřetržitě, takže přečtena nemůže být nikdy. V určitých mne neznámých cyklech si ji bez okolků vytáhnu z knihovny a čtu. Stačí pár odstavců, pár vět, několik myšlenek. Například nedávno prožitý čtenářský okamžik při kapitolce Starý strom. Na malém prostoru tří stran mnoho podnětů k zamyšlení. Zde výňatek:

"A neztratit živý zájem: protože zájem, to je právě život sám, bez zájmu a bez lásky není života.
Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to jak život prodloužit, než na to, jak jej opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že oni sami a tolik jiných žijí de facto jenom položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti."

A to byl jen letmý kuk a námětů ke kontemplaci přehršel.

Naprosto klíčovou částí knihy jest je třetí část: Myšlení a život. Několik desítek stran, které nenechají po hloubavých myšlenkách hladové čtenářstvo v klidu. Zde nastupuje tvůrčí čtenář, diskutující, odporující. Kontinuální čtení, které knihu nedovolí odložit s pocitem ukončenosti dává čtenáři šanci nahlédnout vlastnímu myšlenkovému vývoji. Souhlasím s čím jsem souhlasil před lety? Vyvíjím se? Nestojím dlouho na místě?
Klíčovou pasáží jsem ji nazval pro koncentraci zásadních myšlenek, s kterými se bytostně ztotožňuji. Na samém vrcholu ční věta z diskuze o zlu světě:

"Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé cítí člověk silněji."

Mnoho let tuto větu, či pasáž, stále dokola převaluji ve své hlavě, promýšlím, odmítám, přijímám....
Pokud bych měl doporučit nějakou knihu, její konkrétní část, tak tuto třetí. A co rozmluvy o poměru k náboženství, církvi; teorie x praxe; víra x věda; láska x sentimentalita; život prodchnutý tajemstvím?
Víří mi hlavou mnoho dodatků, které bych zde rád vypsal, můj kručící žaludek však velí končit.

Erotická narativní báseň Venuše a Adonis proslavila mladého Shakespeara více než jeho první divadelní hry. Právem. Dynamická báseň, která čtenáři nedá vydechnout, obraz střídá obraz, pádící koně, dravý orel, animální sexualita, Venuše pronásledující svou lásku, no spíše objekt chtíče. Ledově chladné pohrdání tentokrát v opačném gardu - chlapec pohrdá dívkou. Co povídám dívkou, bohyní a ne ledajakou, samotnou personifikací lásky.
Venuše se snaží, nabízí se mu kde může, Adonis radši loví kance. A tak to Venuše zkouší přes děti:

Sám sebe vraždíš. Nemáš z toho strach?
Celý svůj rod chceš zřejmě vyhubit,
když počínáš si jako sebevrah,
co vlastním dětem nedá šanci žít.
Ukrývat zlato? Což to stojí za to?
Investuj je! Vždyť zlato plodí zlato.

Adonis to demaskuje, věří, že ji jde pouze o požitek:

O lásce nemluv! Ta je dávno pryč.
Ve jménu lásky mladou krásu teď
užírá sprostý upocený chtíč
jak nakažlivá, hnusná, zhoubná sněť.
A chtíč je lačný, dravě sebejistý
jak housenka, co plení čerstvé listy.

A pokračuje nejkrásnější distinkcí lásky a chtíče:

Láska je slunce, bouři přežije,
chtíč je jak smršť, co zháší všechen jas,
láska je jaro, pořád svěží je,
chtíč setne léto jak předčasný mráz.
Láska je střídmá, chtíč se cpe až k smrti,
láska je pravda, chtíč nás ke lži nutí.

Rok co rok se to opakuje. Neobyčejná chuť podniknout výpravu do světa, který se jen zdánlivě skládá z černé a bílé. Pokud trávíte skloněni na šachovnicí desítky minut ponořeni v nekonečné propočítávání variant, podobá se to hluboké meditaci, kdy přestáváte vnímat okolní svět a pomyslný kužel světla míří k jedinému bodu zahrnující 64 polí, kolem kterého se v danou chvíli otáčí veškerentsvo.
Pliska se pak stává věrným průvodcem poutníkovým. Diagramy, romantické partie starých mistrů i moderních šachových strojů i jejich stručné biografie.
A nyní mne omluvte, musím se věnovat teorii otevřených her v podání Paula Morphyho.

2 25.05.2015

Kousavé. Trefné. Občas trochu nadřazené. Kdo nerozumí latinsky, podobá se slepci v krásné krajině. Spisovatel postrádající latinskou průpravu brzy bude utlachaným holičským tovaryšem, píšícím pro blázny, takže nalezne mnoho čtenářů.
"Přijde také nová literatura, jež bude tak barbarským, plochým a nicotným spisováním, jaké tu ještě nebylo. Jazyk bude przněn nanicovatými skribeny dnešního "nynějška".

http://www.databazeknih.cz/blog/mala-rozsahem-hluboka-obsahem-o-spisovatelstvi-cteni-a-knihach-3744

3 03.05.2015

Čteno v originále.
Myslím, že není třeba se pouštět do zbytečných analýz. S šedesáti sešity vás čeká opravdová odysea rozprostírající se na ploše více jak 1200 stran. Dlouhý čas, který si The Last Man vyžádal se na konci projevil jistým druhem smutku. Což sebou nese každá činnost, do které investujete patřičnou dávku volného času. Čas strávený s tímto komiksem nebyl časem ztraceným.

http://jhoppipolla.blogspot.cz/2014/12/y-last-man.html

2 29.04.2015

Půvabná Kytice, nejpoutavějším kvítkem pro mne Vrba. K dílu se dostatečně vyjádřil Neruda:

Zlato chtít snad pozlacovat,
slunce svící osvěcovat,
duhu barvou domalovat,
sopku ohněm podpalovat,
démantův chtít tvrdost zvýšit,
oblakův chtít rychlost spíšit,
toť by bylo, rozumnější,
nežli tvoje,pěvče Erbene,
písně chtít snad písní opěvovat.

12 26.02.2015

Při poslední návštěvě hospody se Šmírbuchem jsem smíchy (naštěstí jen) brečel a všichni okolo taktéž. Opravdový skvost české literatury. Zábava, co zábava, hlína jak sviň a k tomu poučení, slovní zásoba. Schola ludus v křišťálové podobě.

4 12.01.2015

Zkusil jsem smaženou tlačenku. Výsledek? Žádná extra pochoutka, žádná tragedie. Z kuchařky ještě něco určitě vyzkouším a pustím si k tomu Babovřesky, ať je to řádně stylový.

Zdeněk Mahler: Tehdy jsem si vzpomněl na amerického archeologa Samuela Kramera, který našel v Sumeru deset tisíc hliněných vypalovaných tabulek z doby tři tisíce let před Biblí. A na té nejstarší rozluštil větu: "Kamkoliv pohlédnu, všude na světě jsou stejní pitomci." Tak začíná lidská kultura.

"Můžu vám dát krásně patetický příklad toho, jak k nám idea přichází z věčnosti? Věčnost ne v nějakém zásvětí, ale jako jevení. Nedávno jsem četl Jorge Semprúna, španělského spisovatele, který byl v koncentračním táboře Buchenwald. Ve svých pamětech zaznamenal příběh, který je velmi patetický, zní jako poezie, ale pro mne je to ontologie. Říká, že v táboře jednou viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě, všichni v něm umrzli. Když ve vlaku umírali – jeli dva dny –, do svého středu dali děti. I když všichni umrzli, uprostřed přežilo osmnáct dětí. Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jenom dvě. Jeden hošík asi šestiletý, druhý čtyřletý. Dozorci na ně pro zábavu pustili psy. Ti dva začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Ale druhý se k němu vrátil a chytil jej za ruku. V tu chvíli je psi dostihli a rozsápali. Semprún velmi hezky říká: „Jejich ruce se spojily pro věčnost.“ To je pro mne moment, toto zcela absurdní gesto, kdy víte, že zemřete, moment cti, pro který stojí za to zemřít."

4 05.12.2014

Vzpomínka pro paní X...
Kdykoli si ji přečtu hodí mě to zpět. Je mi 18 a posílám své milované, pasáže z Verlaina....

1 29.11.2014

George pobavil nedávným vyjádřením k "selfie". Každou chvíli je prý zastavován na každém rohu, aby zapózoval pro sběratele těchto fotografií. Jeho znechucení sahá až tak daleko, že kdyby měl tu moc a mohl tlesknutím spálit na prach všechny mobily s foťáky, udělal by to bez váhání.
V následujících knihách se tak možná setkáme s postavou jménem "Selfius", která bude stažena z kůže a následně upálena.

Edit: Seriál (hlavně první serie) je famózní, knižní předloha (logicky) dobrá, ale seriál lepší.

5. listopad se blíží. Občasná tíha některých výjevů byla působivá. V jedné chvíli vidíme spořádanou rodinku na bohoslužbě, abychom vzápětí měli coby "Boží oko" možnost nahlédnout i za oponu, kde se zneužívá, bije, znásilňuje, mučí, zabíjí. Všichni žijí v systému, ve kterém žít nechtějí. Vládci jsou sami ovládáni. Hrají svou smutnou roli v té frašce. Slovutný vůdce, nejopuštěnější člověk na světě. A pod pokličkou to vře. Pan "V", bývalý rezident cely stejného čísla, katalyzátor systémem stvořený, pokličku jemně odklopí. Nechť započne chaos.

A už musím končit chlapci z Prstu už mi buší na dveře.....

8 02.11.2014

Celý příběh opravdu začíná omylem, botou, neobratností. Nechci se o něm nějak rozepisovat. Svůj komentář bych rád věnoval postavě, která pro mne nemá v literatuře příliš podobných. Ano, doktor Condor stojí v mých očích vysoko. Jenom rozbor této "anima candida" by zasloužilo samostatnou studii.
Ten jediný, který u ní vydržel. Kterého nezajímají běžné případy. Který nehledá velkou praxi. "Nemohu přirozeně tvrdit, že doktor Condor je lepší lékař než ti druzí... ale vím, že je lepší člověk než ti druzí." Condor jehož soucit nebyl vražednou slabostí. Jeho vyprávění příběhu Lepolda Kanitze patří k vrcholům knihy.
Dr. Condor, kterému matka připravila skvělou partii, dceru profesora a tím i pohodlný život, tak tento téměř polobůh se oženil se slepou dívkou, již nedokázal vyléčit, ale kterou se rozhodl zachránit. " Nikdo nechápal proč jsem se s ní oženil, a na všechno co se vychyluje z úzké a abych řekl normální linie, jsou lidé napřed zvědaví a pak jsou zlomyslní." Ano jedni myslí, že si ji vzal ze strachu, druzí pro peníze. Neobyčejný člověk. Nečekaně jsem v této knize narazil na jednu z nejkrásnějších, ne-li vůbec tu nejkrásnější postavu.

"....a mně bylo náhle dobře v jeho blízkosti...."

8 30.10.2014

Mé dojmy. Příběh, dle mého ne až tak podstatný, se dá shrnout do několika střípků. Pohlednice. Žert. Zemánek. Vyloučení. PTP. Ostrava. Lucie. Msta. Helena. Hořkost.

Důležitější mi přijdou jednotlivé úvahy nad situacemi. Nad časem a pamětí, která ráda konzervuje. Velmi mne zaujala linie první lásky, byť nenaplněné, k dívce Lucii. Spojeni smutkem, poněvadž ten pojí nejlépe. Sklon paměti vytvářet z lásky legendu ("první pohled"). A po mnoha letech ji Ludvík "potkává" znovu. Už to není ona, je neodmyslitelná od situace, v níž se spolu potkali, v níž se zamilovali. Nelze ji jen tak vyabstrahovat z minulosti a přesadit ji do "nyní zde". Živá v minulosti, mrtvá v přítomnosti. Miluje ji jako součást osobního příběhu. Postupem let přeměněna v legendu, mýtus. V těchto částech knihy je Kundera velmi silný.

A gigantická úvaha v závěru knihy pramení z toho, co bylo psáno v náznacích dříve. Msta, ten hybatel a pouto všeho dění již není. Čas z ní udělal osobní náboženství. Msta zůstala v paměti stejně silnou, lidi v ní nevyjímaje.
Ale život není statický. "Chodník je v ustavičném pohybu." Jiný Jahn svírá pěst před jiným Zemánkem. Msta proto v současnosti nabývá nezamýšlených významů. Je nesrozumitelná.

"Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno."

Stále čítám, stále se k ní vracím. Nepřestávám se divit veškeré antické literatuře, jejím autorům. Vyhmátli mnohé z našich životů.

2 14.10.2014