yenda1 komentáře u knih

Vzácně se mi přihodí, že narazím na knihu, která mi způsobí stavy až smyslné. Nevím jak to přesně popsat. Žádné nízké pudy, vše se odehrává kdesi v říši myšlenek. O smyslu bytí k těmto knihám patří. Proč?
Kvůli myšlence, že vědecká práce se nesmí dělat kvůli její aplikaci, ale pro objevování samotné. Naše realita a okolí, to že svět je rotující koule, která přidržuje lidi na svém povrchu, to, že víříme kolem slunce, vnitřní ustrojení živého organismu, proteiny, kilometry a kilometry kuliček - atomů, vznik života samotného; to vše strčí do kapsy všechny fantasy a sci-fi dohromady.
"Zkoumejte cokoliv, když se budete dívat dostatečně pečlivě, uvidíte před sebou celý vesmír."
Mám obrovskou radost číst cokoli od člověka prodchnutého pokorou. Nemůžu dost zdůraznit větu: "Chci říct, nevadí mi, že jsou jevy, které jsou iracionální, nevědecké. Protože je něco nevědecké, není to ještě špatné. Je to jenom nevědecké."
Útlá kniha nabitá myšlenkami. Ne ledajakými. Myšlenkami, které podporují další myšlení, vnitřní dialog, pochybnosti, radost, hádku i přitakání. Já do kamene tesat neumím. Zvěčním těch pár slov alespoň tady.

"Četl jsem encykliku papeže Jana XXIII. a považuji ji za jeden z nejpozoruhodnějších
dokumentů naší doby a za významný počin pro budoucnost. Nevím o žádném lepším
vyjádření svých vlastních názorů na morálku, na povinnosti a odpovědnost lidstva, jakož
jednoho člověka vůči druhému. Nesouhlasím s některými argumenty, kterými papež různé
myšlenky zdůvodňuje, možná osobně nevěřím, že pocházejí od Boha nebo že jiné z těch
myšlenek jsou přirozeným pokračováním myšlenek předchozích papežů. Nesouhlasím s tím, ale nebudu to zlehčovat a nebudu s tím polemizovat, protože souhlasím s odpovědností a povinnostmi, které papež považuje za odpovědnost a povinnosti lidské rasy. A vidím v encyklice možný počátek nové budoucnosti, kdy snad zapomeneme na teoretická zdůvodnění, proč v to či ono věříme - vždyť koneckonců, pokud jde o činy, jsme všichni zajedno. Děkuji vám za pozornost. Bylo mi potěšením."

10 25.01.2016

Mé dojmy. Příběh, dle mého ne až tak podstatný, se dá shrnout do několika střípků. Pohlednice. Žert. Zemánek. Vyloučení. PTP. Ostrava. Lucie. Msta. Helena. Hořkost.

Důležitější mi přijdou jednotlivé úvahy nad situacemi. Nad časem a pamětí, která ráda konzervuje. Velmi mne zaujala linie první lásky, byť nenaplněné, k dívce Lucii. Spojeni smutkem, poněvadž ten pojí nejlépe. Sklon paměti vytvářet z lásky legendu ("první pohled"). A po mnoha letech ji Ludvík "potkává" znovu. Už to není ona, je neodmyslitelná od situace, v níž se spolu potkali, v níž se zamilovali. Nelze ji jen tak vyabstrahovat z minulosti a přesadit ji do "nyní zde". Živá v minulosti, mrtvá v přítomnosti. Miluje ji jako součást osobního příběhu. Postupem let přeměněna v legendu, mýtus. V těchto částech knihy je Kundera velmi silný.

A gigantická úvaha v závěru knihy pramení z toho, co bylo psáno v náznacích dříve. Msta, ten hybatel a pouto všeho dění již není. Čas z ní udělal osobní náboženství. Msta zůstala v paměti stejně silnou, lidi v ní nevyjímaje.
Ale život není statický. "Chodník je v ustavičném pohybu." Jiný Jahn svírá pěst před jiným Zemánkem. Msta proto v současnosti nabývá nezamýšlených významů. Je nesrozumitelná.

"Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno."

Erik Tabery mne zajímá už delší dobu. Vážím si ho jako novináře i jako člověka o jehož morálních a lidských kvalitách nepochybuji. Respekt moc nečtu a občas se s Taberym názorově míjíme. Na jeho nejnovější knihu sem se chystal delší dobu, nakonec jsem se rozhodl pro audio verzi a dobře. Načtená je špičkově.

Opuštěná společnost je kniha poctivá. Je za ní cítit spousta přečtených textů. Je za ní cítit člověk z novinářské branže, který mnohé viděl z první řady. Je za ní cítit láska k tomuto národu. Poněvadž starost je důkazem lásky a onu starost Tabery touto knihou vyjadřuje.
Po historickém úvodu se těžiště knihy přesune k tématům, kde Tabery vystupuje jako advokát. Brání pravdu proti její relativizaci, brání fakta proti konspiracím, brání nevládní organizace proti jejímu znevažování, brání intelektuály i odborníky proti tmářům a populistům. A zároveň vše výše zmíněné kritizuje. Z podporou historie, konkrétních osob, jejich výroků i doložených činů.
Zvláště mne potěšil exkurz do politického života Miloše Zemana. Proměna z kdysi brilantního a trefného myslitele do hroudy prolhané a pomstychtivé beztvaré hmoty je až strašidelná. A také člověk zjistí proč Zeman tolik a rád lže. Poněvadž to funguje. I Odhalení lží trvá déle a většinou už je po volbách. Které Zeman díky lžím vyhraje. Jednoduchý příběh, který se opakuje od poloviny 90. let až po jeho poslední prezidentské kampaně. Jeho mozek už žije plně v totalitě a jede v autoritářském modu. Každým, kdo nemá hlavu v jeho rektu, opovrhuje, kdo si ho dovolí kritizovat, toho s podporou užitečných idiotů zničí. Z Peroutky chce (znovu pomocí nestoudné lži) udělat obdivovatele Hitlera, aby jako ukázal jak jsou ti novináři zkažení.
Stejným způsobem je zpracován Andrej Babiš. Další výrazná a úspěšná postava současnosti. Pokud slyšíte přímé citace a jeho pozdější činy chce se člověku brečet a smát zároveň.
Zdálo by se, že kniha člověka od politiky ještě více odradí, na mne měla opačný účinek. Ukázala mi, že se o ní nezajímám dostatečně. Musím přidat.

Ke knize se ještě v příštích dnech vrátím. Některé pasáže podrobím důkladnější analýze. Některé uváděné práce se pokusím obstarat.

9 30.10.2018

Pokud si má čtenář Sofoklovu Antigonu náležitě vychutnat je třeba znát pozadí tohoto příběhu, což přinejmenším počítá s bazální znalostí Antigoniny genealogie.
Na první pohled před námi neleží nic vyjímečného. Antigona chce pochovat svého bratra Polyneika, který se padl při souboji stejně jako Eteoklés. Kreón, vládce Théb však dovoluje řádně pohřbít pouze Eteokla. Zatímco Polyneikés musí zůstat ležet před branami, jakožto krmivo pro dravou zvěř a ptactvo.
Zlý, zlý Kreón a hodná dušinka Antigona. Tak jednoduché to není a těžko by toto triviální schéma zaujalo interprety Hegelem počínaje a třeba Patočkou konče.
Kreón nejedná příkře bez příčiny. Vždyť Polyneikés přivedl cizí vojsko před svou rodnou občinu. A zákony obce toto jednání řadí k nejnižším a nejhorším. Antigona marně chtěla přesvědčit sestru Ismenu, aby společně pohřbili bratra. Vydala se tedy sama, vědoma si následků, vykonat pohřební ritus, tak důležitý pro antického člověka. Antigona vinu, tedy porušení zákonů obce nepopírá, ale dodává, že jsou i jiné zákony a ty že se tyčí nad zákony obce a jejích lidských příslušníků. Zákony božské nepodléhající času ani prostoru. Antigonu čeká smrt. Král, vládce ji zabít může, ale její lidskost a lásku k bratru zabít nemůže.

Kdy má vládce sveřepě trvat na dodržení zákonů a kdy má naopak ukázat vlídnou tvář? Kdy má člověk povstat a postavit se sám proti obci a jejím zákonům, když vnitřně cítí, že je tu cosi jiného a snad i důležitějšího, čím by se jeho jednání mělo řídit?

To už je na každém z nás. Historie ukazuje, že tento konflikt „dvou pravd“ není pouhou literární fikcí. Tento střet, řečeno s Hegelem, jest významným momentem evropské dějinnosti a filosofie.

8 14.08.2017

Bojme se přílišných konformistů. Bojme se lidí, kteří prostě jen dělají svou práci. Poněvadž pokud mají úkol, splní ho. Oním úkolem není nic menšího než "vyřešit" určité množství jednotek. A poněvadž se pyšní vynikajícími organizačními schopnostmi, dosahují "skvělých výsledků". Poslouchají, jsou pilní, otázky nekladou. Pokud takoví lidé dokážou škrtat, podepisovat a nedbají co; pokud jejich jedinou starostí jest technický problém spočívající ve "vyřešení" co největšího počtu jednotek, za co nejkratší dobu s minimem prostředků; pokud se dokážou po "pracovním" dnu vrátit k rodině a normálně fungovat a pokud je jim jedno, že ony jednotky jsou lidé, pak ano, můžou s klidem řídit továrnu na zpracování dřeva či továrnu na zpracování lidí. Rozdíl nepoznají, vinu cítit nemůžou.

8 25.12.2015

5. listopad se blíží. Občasná tíha některých výjevů byla působivá. V jedné chvíli vidíme spořádanou rodinku na bohoslužbě, abychom vzápětí měli coby "Boží oko" možnost nahlédnout i za oponu, kde se zneužívá, bije, znásilňuje, mučí, zabíjí. Všichni žijí v systému, ve kterém žít nechtějí. Vládci jsou sami ovládáni. Hrají svou smutnou roli v té frašce. Slovutný vůdce, nejopuštěnější člověk na světě. A pod pokličkou to vře. Pan "V", bývalý rezident cely stejného čísla, katalyzátor systémem stvořený, pokličku jemně odklopí. Nechť započne chaos.

A už musím končit chlapci z Prstu už mi buší na dveře.....

8 02.11.2014

Celý příběh opravdu začíná omylem, botou, neobratností. Nechci se o něm nějak rozepisovat. Svůj komentář bych rád věnoval postavě, která pro mne nemá v literatuře příliš podobných. Ano, doktor Condor stojí v mých očích vysoko. Jenom rozbor této "anima candida" by zasloužilo samostatnou studii.
Ten jediný, který u ní vydržel. Kterého nezajímají běžné případy. Který nehledá velkou praxi. "Nemohu přirozeně tvrdit, že doktor Condor je lepší lékař než ti druzí... ale vím, že je lepší člověk než ti druzí." Condor jehož soucit nebyl vražednou slabostí. Jeho vyprávění příběhu Lepolda Kanitze patří k vrcholům knihy.
Dr. Condor, kterému matka připravila skvělou partii, dceru profesora a tím i pohodlný život, tak tento téměř polobůh se oženil se slepou dívkou, již nedokázal vyléčit, ale kterou se rozhodl zachránit. " Nikdo nechápal proč jsem se s ní oženil, a na všechno co se vychyluje z úzké a abych řekl normální linie, jsou lidé napřed zvědaví a pak jsou zlomyslní." Ano jedni myslí, že si ji vzal ze strachu, druzí pro peníze. Neobyčejný člověk. Nečekaně jsem v této knize narazil na jednu z nejkrásnějších, ne-li vůbec tu nejkrásnější postavu.

"....a mně bylo náhle dobře v jeho blízkosti...."

8 30.10.2014

Jako když vám to dějino vypráví děcko. Jde to přímo na čistej střed, žádný velký okecávání. Mrtvolky, sex v autě, žvejkačky, studenti a reklamy pěkně naskládáný za sebou, před sebou a vůbec jde všemi směry a číst tak můžete i pozpátku a v textu můžete přeskakovat, pořád to bude dávat nesmysl.
Vyprávění o 20. století předčí všechnu fikci a někteří se snaží to utrpení zlehčovat, páč prej můžete zabít pár lidí plus hodně nul k tomu, hlavně když to myslíte dobře jako Semelová.

Ale zlo století minulého se nemůže rovnat peklu na zemi co máme my v historii nevídání infantilové lomeno narcisové a zažíváme ho každý den. Například PENIS řečený v radiu a je zaděláno na kulturní revoluci jak nás to strašně vystresne. A co teprva strach o to, aby nás někdo ocenil?

A proto dejte palce, nechte mne vyhřát na slunci mé zbytečnosti. Nebo se rozbrečim.

7 10.08.2018

Pokud rádi a často navštěvujete krajiny myšlení, krajiny obrazů, imaginace, pokud se rádi řídíte logikou, zdravým rozumem a nevadí vám paradox i nonsens, nemůžete nemít rádi Chestertona. Kniha je vlastně souhrnem citátů, myšlenek a postřehů, které Tomský vybral z desítek Chestertonových prací. Jedná se o jednu z těch vzácných knih, které se svou povahou hodí na noční stolek, na záchod,do veřejné dopravy, k čekání než Vám číšník přinese jídlo, ano i k pivu a cigárku, když čekáte než dorazí kumpáni.

Trochu ochutnejte: Víte jak se pozná hlupák? Jednoduše, hlupák mluví jako by byl vševědoucí. Jsou jenom tři věci, kterým ženy nerozumějí: volnost, rovnost a bratrství. Největší slabostí demokracie je smutná skutečnost, že máme v politice jen ty, kteří tam být chtějí, a přitom by tam měli být ti, kteří tam být nechtějí.

Knihu nevlastním, což se budu snažit napravit co nejdříve. Výborná kniha pro ty, kteří již s Chestertonem měli tu čest, pro připomenutí a šťastné shledání s jeho myšlenkami. Výborná i pro ty, kterým může posloužit jako úvod do hlubšího se ponoření do tvorby jednoho z největších myslitelů minulého století.

7 24.03.2016

Osm hvězd by této knize slušelo. V době četby mé nadšení neznalo mezí. Pokud se do ní začtu znovu po letech, přílišná revize není nutná. A není žádoucí se vším v knize souhlasit. Pokud píši, že jsem nadšený, tak především z toho, že Lorenz předkládá dílko se kterým lze dobře polemizovat, lze ho dále promýšlet, zkrátka vyzývá k myšlení.

Kniha začíná problémem přelidnění, ne náhodou. Z tohoto "hříchu" vycházejí všechny ostatní. Čím větší přelidnění, tím větší je třeba se stranit citové účasti, jsme vyčerpáni, tváře nám splývají. Nahuštění lidí na jednom místě vede k agresi.
Nechci zde vyjmenovávat všechny hříchy, spíše pár myšlenek, které mnou rezonují. Že zdroje této planety nejsou nevyčerpatelné netřeba zdůrazňovat, byť stojí za to stále opakovat. Lidstvo si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky. Vše nivelizující móda ničí lidskou individualitu paradoxně tím, že ji podporuje. Buďte jedineční, jako všichni ostatní. Ačkoliv si z většiny žijeme jako králové, stres, depky a duševní vyprahlost nezná mezí. Proč? Ceníme si především toho co přináší zisk, okamžitý zisk. Bezuzdně soutěžíme jeden s druhým o lepší auto, barák, práci,myšlenku případně inteligenci. Hlavně druhého přetrumfnout. Záměna prostředků za cíl znamená zničující spěch. Zničující spěch znamená ztrátu reflexe. Ztráta reflexe značí rozpad umění věci pojmenovat, zamýšlet se do hloubky a především značí ztrátu svědomí založené na odpovědnosti.
Chceme slast, žádnou strast. "Neochota snášet strast dělá z kopců roviny, ze světla a stínu jednotvárnou šeď a plodí smrtelnou nudu." Stále silnější a silnější podněty vedou k otupělosti. Co je nové je přitažlivé, avšak příliš brzy omrzí. Honba za stále novým hypertrofovala.

"Pro člověka nakaženého touto civilizační chorobou ztrácí přitažlivost vše co chvíli vlastnil ať už se jedná o boty, oblek, auto, přítele, partnera i vlast."

Nekritická poddajnost. Té se bojím velmi. Naše vědomosti, všechny informace o vnějším světě zprostředkované vnímáním jsou velmi zjednodušeným obrazem. Stává se, že čas od času přijde někdo tvrdíc, že prohlédnul, vidí vše a vidí správně, vidí daleko. A vytvoří kolem sebe masu, která názor bere za výchozí, za dogma. Kdo se s názorem neztotožní je ocejchován za kacíře, je očerněn a pokud možno zdiskreditován. Stává se terčem davové nenávisti.

Už jen při psaní komentáře vím, že si jdu knihu ihned přečíst. Možná v ní objevím, co jsem minul. Úžasná knížečka.

"Vždy při slavnostech satanových zášť stranická je právě tím, co vede k hrůzám nejzazším."

V devátém díle dvanácté série Simpsonů nazvané HOMR, se na rentgenu objeví zajímavá věc. Homer má v mozku pastelku. Vyjmou mu ji a světe div se jeho rozumové schopnosti poskočí o nějaký ten stupínek vzhůru. Ale s rostoucím IQ klesá štěstí, což vzápětí okusí na vlastní kůži. Přátelé se od něj odvracejí, většina toho co mu kdysi přinášelo potěšení se mu nyní zdá ploché, nudné a předvídatelné.

HOMR byl inspirován touto vynikající knihou. Je v tom mnoho tragiky. Charly Gordon se své role zvířátka pro pobavení ostatních nezbavil. Nejprve coby hračka pro své kolegy, ve střední části v laboratoři se svou myší kamarádkou, později už jako nadprůměrně inteligentní jest zvířátkem pro pobavení vědců.
Ona bytostná osamělost kape z textu nepřetržitě. Lidé hloupí bezpečně poznají chytřejšího, který je bohužel něco jako exotický pták a pokud ten chytřejší není svině, ale jest dobrým člověkem jako náš Charly, je k vyobcování jen kousek.
Připomíná to až archetypální příběh nadprůměrného, který ve světě průměrnosti musí být nutně izolovaný. A vyjmenoval by asi každý z nás.
Bohužel se najdou i tací lidé, a není jich málo a není třeba chodit daleko, kteří s chutí svou vyděděnost omlouvají tím ,že jsou géniové, nepochopeni však mrzkou lůzou. A to je možná ještě větší tragedie než tato kniha, poněvadž se jedná o holou skutečnost. Ne oni nejsou geniální, jsou to jen blbci.

7 18.12.2015

Člověk mne vždy zajímal. Úžasný tvor opravdu. Na poličce mám knihu o Michelangelovi, géniovi z největších, která sousedí právě s touto knihou, s oním důkazem že vedle mistrovských děl, ze kterých jdeme do kolen, jsme také schopni činů neuvěřitelné brutality, projevů čirého zla z něhož jdeme do kolen z úplně jiných důvodů.
Nesmírně sugestivní, nekompromisně naservírovaná porce četby, ze které opravdu čiší cosi až jiného světa. Při výpovědi vrahů samotných, při jejich detailním popisu svého činu krok za krokem, včetně všeho toho křiku, tupých ran kladivy, výstřely, škrcení, odřezávání částí těl a jejich následného pojídání, pachu krve a chrčení obětí, onanováním nad mrtvolami.....No ani se mi nechce pokračovat. Je to čtení při kterém tuhne krev žilách. Poznamenala mne. Od té doby nemůžu přijít na chuť všem těm "brutálním" detektivkám. Pro mě je to všechno pouze takový slabý odvar, hříčka, chabý pokus o hrůzu ve srovnání s reálnými případy. Reálnými proto, že nejsou z jiného, ale z tohoto světa, ve kterém žijí jak géniové, jejichž díla překlenou věky, tak tvorové, kteří v sobě probudili bestii, která prahne po krvi a nehodlá se omezovat

6 11.06.2016

Každá kniha, která člověka coby tvora značně sebestředného a pyšného z této pozice vystrkuje, stojí za přečtení.
Piknik u cesty úspěšně bourá přesvědčení, že se snad mimozemská civilizace cíleně vydala na naší planetu, že bažila po tom nás poznat a ze samé lásky nám tu nechala na spousty krásných předmětů.
Piknik je pořád jenom piknik. Ona civilizace prostě pádila jenom tak kolem. Modrá planeta posloužila za příhodné místečko k občerstvení, k neplánovanému občerstvení. A jako po každém pikniku, na místě jeho konání zbude nějaký odpad. Možná blyštivý, možná zvláštní a pro nás zázračný. Ale pořád odpad a zbytky.

6 22.05.2016

Nádherné myšlenky člověka, jehož intelektuální vhled, morální síla a kouzlo výřečnosti mi vyrazili dech. Silná kniha, nabitá silnými myšlenkami. Za vše malá ukázka(zkrácena):

Ditě jako zázrak

Bůh několikrát Avrahamovi slibuje početné potomstvo. A jaké je realita ? Avraham má mnoho stád, stříbra a zlata. Má vše – s výjimkou dětí. První zaznamenaná Avrahamova slova Bohu byla slova prosby o děti. Prosba o budoucí generace. První Žid se bál, aby zároveň nebyl i posledním.
Pak se narodil chlapec. Sára dala Avrahamovi svou služebnou Hagar s nadějí, že jim porodí syna. Stalo se a syn dostal jméno Jišmael (Bůh vyslyšel). Avrahamovy modlitby byly vyslyšeny. Jišmael se však neměl stát synem osudu Avrahamova.
Co se děje? Bůh tvrdil, že Avraham bude mít syna se Sárou. Oba se smáli. Jakže ? Oba jsme staří. Sára už byla dávno za menopauzou. Přesto se jim syn narodil a oni mu dali jméno Smíšek – Jicchak
Zdá se, že příběh má happy-end. Po všech slibech a modlitbách se Avraham a Sára dočkali syna. V tu chvíli přichází ledová sprcha, která mrazí i po staletích.
Bůh řekl Avrahamovi: „Avrahame !“, a ten odpověděl: „Zde jsem.“ „Vezmi svého syna, svého jediného syna, Jicchaka, kterého miluješ, a jdi do země Moria. Tam mi ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, kterou ti ukážu.“
Avraham bere svého syna. Tři dny putuje, vyleze na horu, připraví dřevo, sváže syna, vezme si nůž a napřáhne ruku. V tu chvíli se ozve nebeský hlas: „Nevztahuj na toho chlapce ruku !“ Zkouška je u konce. Jicchak přežil.

Naše tradice má mnoho odpovědí, ale jedna všechny přesahuje. Říká, že si ceníme právě toho, na co čekáme, vážíme si toho, co jsme málem ztratili. Život je plný podivností. Narození dítěte je zázrak. Právě proto, že je to tak přirozené, bereme to často jako samozřejmé.
To je důvod, proč na úsvitu židovské historie zkoušel Bůh Avrahama a Sáru dlouhým čekáním, nenaplněnou nadějí a obětováním syna, aby jejich potomci nikdy nebrali své děti jako samozřejmost. Každé dítě je zázrak. Být rodičem může být způsobem, jak se nejtěsněji přiblížit Bohu – stvořením života aktem lásky.

6 18.02.2016

Zkusil jsem smaženou tlačenku. Výsledek? Žádná extra pochoutka, žádná tragedie. Z kuchařky ještě něco určitě vyzkouším a pustím si k tomu Babovřesky, ať je to řádně stylový.

Celoživotní četba.

6 14.10.2014

Opakuji stále a stále dokola, že každá kniha, která nás vystrkuje z našich pohodlných pozic je hodna pozornosti. A hned z kraje prozradím, že Myšlení přírodních národů se do této skupiny knih řadí.

Jsme jakožto majitelé počítačů, mobilních telefonů, aut a letadélek opravdu diametrálně odlišní od lidí, kteří žijí zabydleni v mýtech, chodí (polo)nazí a jejichž bytí by nadutec označil za "jednoduché" ?

Lévi-Strauss se zaměřil především na mýtus a pomocí nástroje strukturální analýzy odkryl v mýtu logiku, která se dá těžko označit za „primitivní“. Pokud bychom přesto chtěli nějaké rozdíly zmínit, tak určitě nebudou spočívat v kvalitě intelektuálních operací, ale spíše budou spočívat v povaze věcí, k nimž se tyto operace vztahují. Tohoto vztahování se k odlišným objektům si všimli například technologové. Pokud se zaměříme na způsob zhotovení železné a kamenné sekery zjistíme, že jedna není lépe vyrobena než druhá. V podstatě jsou vyrobeny obě stejně dobře, ale liší se pouze materiálem.

Západní myšlení označuje Lévi-Strauss jako „myšlení stejného“. Toto myšlení se vyznačuje tím, že nereflektovaně převádí to, co označí za „jiné“ na „stejné“. Vše se podřizuje západní logice, normám a hodnotám. Západní věda se díky tomuto přístupu chytila do pasti svého vlastního eurocentrismu a západního centrismu. Jak píše Naděžda Pelcová ve knize Vzorce Lidství: „Nepoznávala to jiné (kulturu, myšlení, jazyk, hodnoty ostatních kultur a civilizací) jakožto jiné, ale vždy už je vztahovala ke kultuře vlastní brané za absolutní kritérium srovnání, univerzální měřítko.“ Proto nás nemůže překvapit, že antropologie minulých dvou století neváhala, ačkoli si předsevzala za cíl objektivnost a nezaujatost, pro popis jiných kultur, používat slova se silně pejorativním nádechem, jako „divoši“,„primitivové“, „primitivní kultura“ nebo „primitivní jazyky“.

Snahou Claude Lévi-Strausse bylo především osvobodit západní myšlení od těchto předsudků eurocentrismu. Myšlení těchto přírodních národů nenazývá „divošské“, nýbrž „divoké“. Zatímco v západním myšlení vyznáváme racionální a logické struktury, tak ve světě divokého myšlení je pojem nahrazen obrazem. Při popisu reality se používá jiných výrazových prostředků, jako například symbolu či metafory. Západní způsob myšlení se zabývá abstrahováním a přesným vymezením pojmů. Divoké myšlení se řídí jinou, ale v žádném případě podřadnou, „logikou“ než je ta naše. Lévi-Strauss emancipoval „divoké myšlení“ od předsudků eurocentrismu, které toto „jiné“ nepoznává jako „jiné“, ale hodnotí jej podle svých měřítek.

Důležité je podle Lévi-Strausse to, že všichni tvůrci i příjemci mýtů mají společnou architekturu mysli a odlišují se pouze konkrétními podmínkami jejich uplatnění.

5 21.07.2017

Více než cokoliv jiného, jsou to geniální postřehy vyjádřené pár slovy, bez příkras a kudrlinek.
...................................
Milý Bože,
opravdu jsi chtěl, aby žirafa vypadala takhle
nebo jsi jí trochu zpackal? Dora
....................................

Milý Bože,
dělám co můžu.
Franta

5 14.06.2016

Franklova kniha je zázrak. Poněvadž autor sám přežil díky zázraku. Surový popis od příjezdu do Osvětimi, přes první selekce, hlad, výsměchy a nekonečné bití až po apatii, naději , hledání smyslu a osvobození, které se přeživším jeví více jako sen než skutečnost.

Frankl píše, že když člověku nezbude už nic, zachvátí ho představivost, kterou v běžném životě nepozná. Četli jsme o tom všichni, nelze tomu uniknout. Mysl se upíná k milované bytosti. A poněvadž onomu zvláštnímu citu nezáleží na tělesné existenci druhého, má svou ženu "u sebe", ačkoliv objektivně s ním není, možná ani nežije, ale to je v tu chvíli irelevantní.

"Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může byt blažený, byť jen na okamžik, když se ve svém nejhlubším nitru odevzdá obrazu milovaného člověka. V té nejtragičtější situaci, do níž je člověk postaven, kdy se už nemůže realizovat tím, co dokáže,
v situaci, v níž jeho jediný výkon spočívá v opravdovém utrpení, ryzím utrpení, v takové situaci je člověk schopen sám sebe naplnit láskyplným vnitřním patřením na obraz milovaného člověka, který nosí ve své duši."

5 26.05.2016

Když se do čtení musíte nutit, tak asi není vše v pořádku. V tomto případě evidentně se mnou, jelikož kniha asi má své kvality, jež mi však zůstaly skryty. Pro mne křečovité, zoufale prázdné, oděné do vzletných myšlenek, které mají za úkol onu chabost pokrýt. Uživatel RobertRoberts dílo vyjádřil dle mně naprosto přesně slovy, které s dovolením zopakuji : Navoněná bída.

5 20.05.2016