yenda1

Příspěvky

Čtyři dohodyČtyři dohodyD. M. Ruiz (pseudonym)

Bylo to před pěti lety. Těžké životní období, nebylo mi do zpěvu, na čtení jsem neměl chuť. Sáhnul jsem po knize, kterou bych v běžném provozu s klidem přešel.
Čtyři dohody mám před sebou. Pět let jsem ji neotevřel. Teď do ní juknu, jenom kvůli tomuto komentáři. Spousta poznámek, vpisků, z čehož vyplývá jisté zaujetí. Myšlenky, určité úryvky jsou výborné, to je třeba uznat. Ale proč jsou výborné? Zkrátka proto, že se jedné o jakousi moudrost lidstva jako takového. Myšlenky o "nebrání si ničeho osobně" najdeme v různých modifikacích všude na světě. Já osobně jsem se s tímto přístupem setkal u starých dobrých stoiků. A to je problém knihy, jakožto celého slavného New Age. Tak trochu vykradačka, tak trochu přežvykování dávno vyřčeného.

Nemám rád New Age. Vše je hrozně zkratkovité. Čtyři dohody nevyjímaje. Už zase čteme bláboly o rychlé proměně života. Do hajzlu s rychlým a snadným. Už to by mělo čtenáře varovat. New Age je instantní polévka pro ty, kteří chtějí přeskočit všechny ty knihy psané v rozmezí mnoha tisíc let, chtějí je smrsknout do knihy čítající ne více než několik desítek stran. Laciná cesta, jednoduchá cesta, falešná cesta.

Done Migueli, odnese to za všechny, poněvadž vím, že si to nebudete brát osobně a určitě nezhřešíte slovem. Svůj komentář jsem napsal tak, jak nejlépe dovedu a tím pádem si o Vás ani o knize už nikdy nevytvořím žádné falešné domněnky.

18.05.2016odpad!


Božská komedieBožská komedieDante Alighieri

"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."

Vladimír Mikeš o Komedii hovoří jako o nejmodernější, nejsoučasnější básni, jaká byla kdy napsána. Komedie je jeden obrovský jinotaj. Nic není jak se zdá, vše má svůj význam. Dante nás četbou nutí k důkladnějšímu studovaní poměrů ve Florencii. Bez toho není možné pochopit ty zástupy lidí defilující Peklem. Nutí nás probírat se jeho současníky, mýty, filosofií, teologií, politikou, literaturou a samozřejmě láskou.
První četba je takové demo, ukázka, seznámení. Není možné u něj zůstat a být spokojen. Není možné být tímto až nadpozemským dílem po jedné četbě zcela naplněn.
Četl jsem Bablerův překlad knihy s kresbami Botticelliho, který má naprosto masivní poznámkový aparát. V novém vydání byly poznámky trochu pokráceny, což zamrzí.

Čtěte Danta. Čtěte Komedii, později označenou za Božskou. Projít téměř 15 000 veršů je svým způsobem na počátku Peklo, po trochu zvyku Očistec a ke konci, kdy už Vás Beatrice táhne sférami vzhůru, se promění v Ráj.

A pokud chcete do Ráje musíte projít Peklem, o tom žádná.

24.01.2016


Boží bludBoží bludRichard Dawkins

Je tomu již několik let, co jsem se opakovaně přistihl při pokušení napsat konečně komentář k této knize. Vždy jsem to nechal být, většinou proto, že mi přišlo zbytečné se v něčem takovém angažovat.
I dnes nemůže být moje rozpolcenost větší. Richard Dawkins je důležitou postavou světové vědy a svým kromobyčejným intelektem se rozhodl vykročit směrem ke kritice náboženství, víry a hlavně křesťanství. Vím o co mu jde a vím, proti čemu brojí. Kreacionisté a celý „slavný“ Bible Belt nerozpalují do běla svou zabedněností pouze jeho. Arogance s jakou se tito „věřící“ dívají svrchu na teorii evoluce či vědu jako takovou už není ani k smíchu. Souhlasím s tím, že se věda víc než kdy dřív musí bránit proti vlně esoterických nesmyslů všeho druhu, halících se do závoje vědy, která je však pavědou. Pokud jde o to, brojit proti tomuto evangelikálnímu poblouzení, který hlásí, že Bible je učebnicí přírodovědy a svět je starý 6000 let, tak se bez váhání postavím na stranu Krausse, Dawkinse, Denneta a dalších. Ve svém zanícení se však tito lidé, kterých si jako vědců velmi vážím, dostávají jednu loď s kreacionisty – obě skupiny si často myslí, že oni jsou majiteli konečné pravdy.

Dawkins v úvodu knihy píše, že si náboženstvím a vírou nebude brát servítky. Tak dobrá, jistě by souhlasil, že já udělám totéž s jeho knihou. A ta je špatná. Opravdu mne až zaráží onen nekritický obdiv k této knize. Od lidí, kteří sami sebe hrdě nazývají ateisty, bych čekal větší míru onoho bájného kritického myšlení. Vůbec jim nevadí, že Dawkinsova představa náboženství a víry jako takové je přesně ten slaměný panák, kterého si Dawkins tak pečlivě a úzkostně staví, aby ho nakonec s velkou slávou zničil. O jeho intelektuální nepoctivosti v případě „důkazů“ existence Boží se vyjádřili fundovaně jiní.

Nový ateismus v podání Dawkinse se jeví jako nic než sekulární ideologie. Jste-li ateista, jste dobrý, kriticky myslící člověk, vy jste prohlédl. Věříte-li, jste bludař, naiva, nemocný člověk, máte v sobě virus. Je to černobílé vidění až hanba. Občas to opravdu vypadá, že se tyto myšlenky vylouply z času a prostoru. Sovětský časopis Bezbožnik tu již byl, možná začne vycházet znovu. Vědecký ateismus verze 2.0. Marxističtí lektoři 50. let si dali za úkol pomocí vědeckého světové názoru vyvrátit ten náboženský. Za nástroj si vzali učení marxismu-leninismu, pro ně jediné a nejlepší vědecké pojetí světa. A nevyvrátili.

Nejvtipnější věta celé knihy zazní v samém úvodu a sice, že svět bez náboženství bude místem bez mnoha válek, zla a nepokojů. Já opravdu doufám, že Dawkins tomu nevěří a doufám, že snad ani příznivci Božího bludu nejsou tak zabednění, aby si mysleli, že kořenem všeho zla je jen a pouze náboženství a bez něj by nám bylo hej.

Jednu hvězdu si kniha zaslouží a to jen proto, že odhaluje lidi pobožnůstkářské, kteří zaslepeni kultem velkého Dawkinse věří všemu, co jim jejich guru předloží. Typický, až krystalicky čistý příklad konfirmačního zkreslení. Kniha potvrzuje jejich světonázor, tudíž je báječná.

Cpát Boha do každé mezery, do které ještě věda nepronikla se rovná intelektuální lenosti. Napsat knihu zabývající se náboženstvím, o kterém má autor nedostatečné znalosti, a tak si je nucen stavět ty slaměné strašáky se rovná intelektuální lenosti. Nekriticky a s nadšením přijímat knihu jen proto, že mne škrábe po zádech a masíruje mé ego se rovná intelektuální lenosti.

Omluvte délku příspěvku a jeho plytkost. Nelze jinak, když celá povaha „sporu“ mezi vědou a náboženstvím je vždy plytká.

27.08.2017


Konec civilizaceKonec civilizaceAldous Huxley

Minulost, budoucnost
to je jen pro žalost.
Somy si hleď
a zbude jen teď.

Pět hvězd mého hodnocení není za příběh, ale za myšlenku. Brave New World obsahuje momenty a tendence, které bez potíží vysledovat i v našich životech. Citové vazby na obtíž, láska a věrnost se nepěstuje, otec a matka za sprostá slova. Infantilnost, lidé coby "kusy masa", promiskuita, ekonomický zájem ve všem - "láska k přírodě neznamená žádnou továrnu, petrklíče a krajina mají jednu velkou chybu....jsou zadarmo!". Ufikněte vršek kříže a máte T. Geniální přechod, cosi starého zůstane a přerodí se v nové poselství - jeden velký výrobní pás, pro velkou továrnu jménem Svět, kde je vše spotřební, postradatelné, jedinec okamžitě nahraditelný.
Pneumatická Lenina nabízí své tělo komu se zamane. Bernard Marx trochu rebeluje, dovoluje si reflexi a příliš přemýšlí. Jakmile zažije úspěch, stoupne mu do hlavy, dokonale jej smiřuje se světem, který se mu zdál dříve neuspokojivý. !! Jakmile jej svět uznal za důležitého, byl řád věcí docela v pořádku !!

Neil Postman to vyjádřil přesně. Orwell a Huxley neprorokovali totéž. Orwell varuje před nátlakem vnějším, před postavou zakazující, přikazující, dohlížející. Huxley tvrdí, že Velkého bratra není třeba. Můžeme si ho zamilovat, stejně jako technologie odvádějící nás plně do světa snů, kde není bolesti.
Orwell se bál cenzury, indexu zakázaných knih. Huxley tvrdil, že žádné knihy netřeba zakazovat, nebude nikoho, kdo by je četl. Orwellova pravda je skrytá a v rukou mocných, v Huxleyho světě se pravda neskrývá, avšak topí se v moři bezvýznamnosti. Nejsme Orwellova kultura zajatců, připomínáme spíš diváky pocitového kina. Ovládá nás strach před bolestí nebo touha po slasti?

"Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět naší nenávisti. Huxley se obával, že nás zničí předmět naší lásky."

17.11.2015


Jako bychom dnes zemřít měliJako bychom dnes zemřít měliMiloš Doležal

"18. a 19. února je sobota a neděle. Soudruzi estébáci odjíždějí do tepla svých domovů a ke sváteční bábovce. Ve valdické kobce leží padlé, zbité tělo kněze plné podlitin a zaschlé krve, moči a špíny. Má tak rozbité nohy, že nemůže pořádně vstát ani popocházet. On, který pěšky v zimě v létě obcházel celou zahrádeckou a číhošťskou farnost. Začíná poslední dějství, ještě celý jeden týden Toufarova křižování."

Kdyby znal Dante Valdice v období února roku 1950 a k tomu měl možnost vidět zmučenou bytost, která byla v lepších časech páterem Toufarem, jistě by do svého Pekla přidal další kruh.
Kniha, která budí silné emoce zrcadlící životní fázi, ve které se Toufar nachází. Od veselého laškovaní pokročilého studenta až po trýznivé mučení, které je řádně a jistě se záměrem dopodrobna vylíčeno, aby si i čtenář řekl: Prosím už dost. Několikráte mne navštívily primitivní pudy, kdy jsem měl chuť stbákům taky servírovat „karlovarskou polívčičku“ (přesolená) a pak jim nedat pár dní vodu.

„Když mě hlava pěkně změkne potom hezky všechno řekne.“

Jedna s nejsilnějších pasáží (nejen této) knihy je Toufarovo kázání ke konci prosince 1949. Věnuje se pomíjivosti času a moudrým zacházením s ním. V perspektivě toho co bude probíhat v následujících dnech nabývá opravdu mystických rozměrů.

„Čas je drahocenným statkem, a proto ho musíme dobře užívat. Každé ráno je dar, který se nikdy nevrátí, a škoda, věčná škoda každého promarněného dne. Každý den je buď pramenem požehnání, nebo pramenem neštěstí, neboť žít v hříších znamená promrhat drahocenný čas, utíkat pravé radosti, aniž za živa si připravit zoufalé peklo.“

Naši zem tenkrát okupovali bestiální teroristé. Dostat se jim do prádla znamenalo průser kosmických rozměrů. Nešlo o nic menšího než o holé bytí.
Ještě za Toufarova života vznikl zločinný dokument Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení:

https://www.youtube.com/watch?v=msGdYUMZiNA&t=115s

Toufar tam měl být také, ale stbáčtí malíři v čele se soudruhem Máchou ho zmalovali způsobem, že hrál všemi barvami a cestou na kazatelnu zkolaboval.
Píši tento komentář příhodně v den narozenin pátera Josefa Toufara. Mé myšlenky se ke knize a k jeho osobě stále vracejí. A pár dní ještě budou.

(Knihu jsem zakusil ve vynikajícím zpracování jako audioknihu)

14.07.2018


19841984G. Orwell (pseudonym)

Hřmotný hlas ho vytrhl z poklidného spánku. Rozevřená kniha na prsou naznačovala, že usnul v průběhu čtení. Televize před ním zářila do potemnělé místnosti a vytvářela tak očím nepříjemný kontrast. Na vteřinu zapochyboval jestli televizi zapomněl vypnout. Ale vzápětí, když začal myslet jasněji se tím nezabýval. Televize totiž běží pořád. Člověk ji nemá jak ovládat. Nedívá se na ni. Ona se dívá na něj. Vždy to tak bylo.
Zadíval se na obrazovku. Výrazné logo bylo vytvořeno tak, aby ho divák nepřehlédl a především ho přečetl z každého úhlu. Rudá pěticípá hvězda a vedle ní nápis : TV Barrandov. Náhle mu vytanulo na mysl, že dřív bylo kanálů určitě víc a člověk je mohl svobodně volit. Rychle tu myšlenku zapudil. Je nebezpečné takto přemýšlet. Oni by to mohli poznat. TV Barrandov tady byla vždy a byl to vždy jediný kanál. Nikdy to nebylo jinak. A nikdy nebude.
Téměř celou plochu obrazovky zabírala tvář. Všem známá tvář. Vypadalo to, že nestárne. Kovový hlas začal: „Já mám vždy pravdu. I když se mýlím, tak mám pravdu. Když vám ukážu čtyři prsty a řeknu vám, že jich je pět, tak jich je pět. Protože mám vždy pravdu. Vždy jsem ji měl a vždy ji mít budu. Pokud vidíte prsty čtyři, jste nemocní a musíte se léčit. Nová éra Doublethinku praví: Jen idioti nemění své názory. Já je však neměním. Měl jsem je vždy. A i ta éra není nová. Byla tu vždy. A vždy tu taky bude.“
Ani si nevšiml, že mu kniha pomalu sjela dolu. Rozevřená dokořán. I na tu vzdálenost bylo možno číst: Miloval Velkého bratra. Všiml si, že slovo miloval je škrtnuté a pod tím je naspáno slovo nenáviděl. A k tomu dopsáno: Pryč s Velkým bratrem.
V ten moment se rozrazily dveře, tabulky oken se s tříštivým hlukem rozbily. Najednou s ním bylo v místnosti šest cizích postav. Jedna se lišila jak oblečením, tak chůzí i celkovým dojmem. Pravě on úsečně a klidně prohodil: „Jste nemocen Jene. Jste vážně nemocen. Nemějte obavy. My vás vyléčíme………….“

Jak je možné, že Velký bratr vidí vše? Jednoduše. Vidí vše i když se nedívá. Vidí vše i když má oči zavřené. Dívá se stále. A to očima všech, kdož ho milují. Divá se očima kolegů, náhodných kolemjdoucích, portýrů, uklizeček i úředníků. Ba co víc, používá i oči dětí, které se dívají za temných nocí klíčovou dírkou u ložnice rodičů. Velký bratr není a zároveň je všude. Je všude, kde najde lidi ochotné se na svět dívat jeho očima. My jsme Velký bratr a zároveň Velkým bratrem sledováni.

Dívá se i očima tvýma, když miluješ Velkého bratra.

01.07.2018


AlchymistaAlchymistaPaulo Coelho

Kniha své doby. Coelho přesně v duchu svých esoterních kolegů vybrakoval co se dalo, rozstříhal, slepil a vydal. Pokud ke knize přijdete s jistou čtenářskou zkušeností, nejednou vás napadne: "Tohle jsem už někde četl. A tamto už jsem u někoho viděl." Vaše tušení budou správná. Coelho je chytrý a jistě četl a zná. A moc dobře ví, že lidé se nechtějí probírat tuny náročného textu. Tak všechno zředí, zjednoduší, zahraje na strunu narcismu. Líbivých lží je však po mém vkusu až moc.

Všichni jste skvělí, úžasní. Hrajete hlavní roli v Historii světa. Následujte svůj Osobní příběh (ty vole!!?), dokážete všechno o čem sníte, prostředky k tomu máte ani to nevíte. Jste chudí? Osud. Jste bohatí? Osud. Jste slavní? Vosud přeci. Hvězdy to chtěli.... a taky vesmír.

Máte rádi horoskopy? Alchymistu budete milovat. Stejně jako zmíněné z prstu vycucané předpovědí, velmi umně skládá vágní a dostatečně "hluboké" myšlenky, aby se v tom našel každý. A co se nestane? Zázrak! Sedí to.

Tak pravil NEW AGE.

(Tento komentář zmizel. Napsal u uveřejnil jsem ho už 8.3. 2016. Nasral jsem Vesmír nejspíše , ten se spojil a smazal ho. Ale já tě krutě přechcal kosmíre.)

20.07.2018


Hovory s T. G. M.Hovory s T. G. M.Karel Čapek

Kniha čtená nepřetržitě, takže přečtena nemůže být nikdy. V určitých mne neznámých cyklech si ji bez okolků vytáhnu z knihovny a čtu. Stačí pár odstavců, pár vět, několik myšlenek. Například nedávno prožitý čtenářský okamžik při kapitolce Starý strom. Na malém prostoru tří stran mnoho podnětů k zamyšlení. Zde výňatek:

"A neztratit živý zájem: protože zájem, to je právě život sám, bez zájmu a bez lásky není života.
Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to jak život prodloužit, než na to, jak jej opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že oni sami a tolik jiných žijí de facto jenom položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti."

A to byl jen letmý kuk a námětů ke kontemplaci přehršel.

Naprosto klíčovou částí knihy jest je třetí část: Myšlení a život. Několik desítek stran, které nenechají po hloubavých myšlenkách hladové čtenářstvo v klidu. Zde nastupuje tvůrčí čtenář, diskutující, odporující. Kontinuální čtení, které knihu nedovolí odložit s pocitem ukončenosti dává čtenáři šanci nahlédnout vlastnímu myšlenkovému vývoji. Souhlasím s čím jsem souhlasil před lety? Vyvíjím se? Nestojím dlouho na místě?
Klíčovou pasáží jsem ji nazval pro koncentraci zásadních myšlenek, s kterými se bytostně ztotožňuji. Na samém vrcholu ční věta z diskuze o zlu světě:

"Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé cítí člověk silněji."

Mnoho let tuto větu, či pasáž, stále dokola převaluji ve své hlavě, promýšlím, odmítám, přijímám....
Pokud bych měl doporučit nějakou knihu, její konkrétní část, tak tuto třetí. A co rozmluvy o poměru k náboženství, církvi; teorie x praxe; víra x věda; láska x sentimentalita; život prodchnutý tajemstvím?
Víří mi hlavou mnoho dodatků, které bych zde rád vypsal, můj kručící žaludek však velí končit.

12.11.2015


Vědomí konceVědomí konceJulian Barnes

Otřesná kniha. Plná nejistot, proměnlivých situací, nestálých a nespolehlivých obrazů, výjevů, charakteristik. Kniha, ve které jsme svědky přerodu jistot v nejistoty.
Co se situací provádí paměť? Co provádí s lidmi v nich?
Adrian Finn pronese několik vět, cituje Camuse, Nietzscheho. Tony Webster si ho zařadí do kolonky filosof. Jakékoliv Adrianovo konání bude Tonym nahlíženo jako konání člověka, který má hloubku a musí mít přeci nějaký vyšší smysl. V kontrastu k Adrianovu činu stojí čin Robsona, který je už předem Tonym a jeho kamarády považován za „klidného chlapce bez špetky fantazie.“ Jejich představy o něm jsou jako brýle, kterými nahlíží jeho život a všechno co se v něm děje. A to dělá Tony za našeho svědectví neustále. S Veronicou, s jejími rodiči, s Margaret, se Susie. Z pouhých gest, útržků slov, rozmazaných obrazů a na základě své nejisté paměti nám předkládá svou verzi životního příběhu. Svou verzi o sobě samém, kterou si dobře vyfabuloval, aby byla v konfrontaci se svou vlastní minulostí v podobě svého vlastního dopisu, rozbita na prach.

Anita Brooknerová označila Vědomí konce za Barnesovu „nejtlustší knihu“. Z těch 150 stran se totiž klidně může stát, a patrně stane, klidně 600 a víc. Kniha jakoby předpokládala a vyžadovala opětovné čtení. A velká přednost je v její následné interpretaci, která může mít mnoho a mnoho rovin. V tomto multi-významovém pojetí, kde si je každý výklad roven, připomíná klasického zástupce postmoderní literatury.

Výborná kniha, protože způsobí otřes. Barnes totiž při všudypřítomných zamyšleních a reflexích vzbuzuje ve čtenáři, ve mně určitě, pocity, kdy se přistihnete, že přemítáte nad svým životem, nad svou historií, která také zavání fabulací. A ta je plná bolesti, kterou jsme způsobili druhým. Je plná chyb a přešlapů, trapných chvilek, návalů zlosti, přecitlivělosti, egocentrismu. Možná jsme je všichni tak trochu vytlačili, ale i když vás neznám, neříkejte mi prosím, že se vás to netýká.

Když si teď pročítám svůj komentář beru si k sobě Vědomí konce. Vidím zástup poznámek, které ke knize mám. Mám chuť celý komentář smazat a začít znovu. Mám chuť mluvit o Proustovi, Kunderovi, o trasách po kterých jsem se nevydal, o změně minulosti ve vtipné historky, o tom jestli je možné slovy způsobit určitou událost...... Vidíte? Nemá to konce. Otřesná kniha.

17.01.2016


Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózyJeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózyAlexandr Isajevič Solženicyn

Jeden den Ivana Děnišoviče

Manuál přežití. Od samého rána až do večera se dovídáme plno užitečných informací, které se můžou v budoucnu hodit. Dík volebnímu úspěchu SPD nikdy nevíme.
Je třeba vědět že po táboře nesmíte chodit sami, vždy v houfu. Čepice se sundává pět kroků před dozorcem, nasazuje dva za ním. Jak pronášet věci při filcování, jak se vyhnout korekci, ta totiž znamená nemoc, ze které už se nevyléčíte. Pokud jdete do korekce již nemocní....kabátek z prken. Jak dostat nášup šlichty, kde ukrýt chleba. Parťák se poslouchá na slovo. Na něm závisí váš život.

Výborná záležitost, kterou si můžete v těchto dnech pořádně užít, když si při čtení otevřete okno a nebudete půl dne jíst. Lepší než virtuální realita.

Je až příznačné, že v těchto tragických chvílích, na místě kde se naděje hledá těžko, je tolik prostoru k humoru.
"Ale plivat kosti rovnou na zem, to se jaksi pokládá za ne zrovna vybrané."
"Nosit písek, na to člověk nepotřebuje rozum. Proto přiděluje Ťurin tuto práci někdejším vedoucím pracovníkům."

Mé myšlenky se občas zatoulaly a neodvratně jsem přemítal o tom, jaké peklo dokážeme vytvořit. Christopher Marlowe to vyjádřil překrásně ve své hře Tragický příběh doktora Fausta:

„Kde je peklo?“, ptá se doktor Faustus. A Mefistoles mu odpoví: „V útrobách země, vody, ohně, vzduchu. / Peklo je tam, kde věčně trpíme. / Je bez hranic a není vázáno / na jedno místo. Je tam, kde jsme my. / A my jsme navěky tam, kde je peklo.“

Nevím, nejsem si jistý, jestli dokážeme stvořit nebe. Peklo dokážeme stvořit určitě.

05.12.2017


Historie začíná v SumeruHistorie začíná v SumeruSamuel Noah Kramer

Zdeněk Mahler: Tehdy jsem si vzpomněl na amerického archeologa Samuela Kramera, který našel v Sumeru deset tisíc hliněných vypalovaných tabulek z doby tři tisíce let před Biblí. A na té nejstarší rozluštil větu: "Kamkoliv pohlédnu, všude na světě jsou stejní pitomci." Tak začíná lidská kultura.

19.12.2014


KyticeKyticeKarel Jaromír Erben

Půvabná Kytice, nejpoutavějším kvítkem pro mne Vrba. K dílu se dostatečně vyjádřil Neruda:

Zlato chtít snad pozlacovat,
slunce svící osvěcovat,
duhu barvou domalovat,
sopku ohněm podpalovat,
démantův chtít tvrdost zvýšit,
oblakův chtít rychlost spíšit,
toť by bylo, rozumnější,
nežli tvoje,pěvče Erbene,
písně chtít snad písní opěvovat.

26.02.2015


Tři mušketýři 1. dílTři mušketýři 1. dílAlexandre Dumas, st.

Karmínový přebal knihy patří k nejprvnějším vzpomínkám. Pokud vezmu knihu do ruky vidím spousty vrásek, má svá léta. Vnitřek však zůstal nedotčen.
A vy, kdož stále odmítáte připustit, že svět je plný záhad, slyšte. Otevřel jsem onehdá Tři mušketýry. Po chvíli čtení se můj nos bezděčně přiblížil k rozevřené knize. Na lusknutí prstů sedím ve svém pokoji. Je mi dvanáct let. V ruce držím Tři mušketýry. Nevnímám příchozí návštěvu. Chci být sám a číst. Je mi jedno, že je léto a venku je hezky. Chci číst, nerušte. První láska je jen jedna. Narodil se další čtenář.

21.01.2016


Mít, nebo být?Mít, nebo být?Erich Fromm

Až po mnoha letech jsem zjistil, že Fromm navazuje svou knihou, svým názvem, na mého milovaného Marcela. Ten byl první, který tyto dva mody, vztahování se ke světu znovu přivedl do širšího povědomí 20.století. (Jedná se samozřejmě o dlouhou tradici)
Jako mladík za časů malin nezralých jsem Fromma hltal. Každý řádek jakoby mi mluvil z duše. Kritika kapitalismu z marxistických, humanistických pozic (nelekejte se) byla trefná a v mnoha ohledech pravdivá. Rodák z Frankfurtu měl z Frankfurtskou školou mnoho společného.

Tržní charakter doby není sám o sobě problém. Jádro pudla je v tom, když tento tržní, předmětný, užitkový charakter vstoupí na pole kam nepatří. Třeba mezilidské vztahy. Asi cítíme, že vztahovat se k druhému jako k objektu, který vlastním (což je iluze z největších), není úplně košér. Je to strašně pohodlné. Druhý nás baví, dokud plní funkci, kterou po něm chceme. Je jako nástroj, který se používá do té doby, dokud slouží - k rozkoši, v kariéře, jako sluha. A pokud se takový nástroj ukáže být již dále nepotřebným, objeví se třeba hezčí, mladší a výkonnější objekt, tak tento starý vyhodíme. Bez výčitek, bez emocí. A tak pořád dále.

Když člověk slyší přívlastek "filosofická", padá do mdlob, nechce se mu pronikat houštinou slov a obratů autora, který dává na odiv svou "vzdělanost". U Fromma toto nehrozí. Text je psán čtivě, živě a žádných do nikam vedoucích dišputací se zde nedočkáme. Mám rád knihy, které nabádají k přemýšlení. A myšlenkami je nabitá.

Mít, nebo být je přesně tím typem knihy, která by v knihovně čtenáře chybět neměla. Není nutné ji číst od začátku do konce. Sem tam si ji vytáhněte a přečtěte pár odstavců. Vstřebejte pár řádků a klidně se s autorem pohádejte. Je to zcela na místě.

(Parafráze z knihy, z kapitolky o čtení)
Čtenáři, čtěte s vnitřní účastí, tvořivě. Nehltejte text jako televizní show, jako bramborové lupínky. Nečtěte ve modu spotřebním, v modu míti. Nepapouškujte učené věty z učených knih. Vykašlete se na tuhle lichou kulturní výbavu. Klaďte otázky. Nepřijímejte knihu, i třeba ceněnou, jako něco hotového. Nebojte se kritizovat. Včetně knihy této a Fromma též.

18.02.2016


Farma zvířatFarma zvířatG. Orwell (pseudonym)

Příběh začíná idylicky. Zvířata svrhnou alkoholem nasáklého tyrana. Utvoří společnost, která chce býti soběstačnou, pracující pro sebe a nikoliv pro člověka, pro tvora, který konzumuje, aniž by produkoval.
Ono se to plíží pomalu, pomaloučku, skorem neslyšně že? Farma zvířat se proměnila v totalitní tábor strachu a smrti po třiceti stranách. Napoleon si stoupne na vyvýšené místo a pronese neblahou větu, která změní vše: DISKUTOVAT SE VŠAK JIŽ NEBUDE.
Napoleon je chytrý a dává návod všem mocichtivým. Odebral matce štěňata a potají je vychovával. Chápete? Vcelku snadný návod na vytvoření armády otroků. Oddělit děti od svých rodičů, indoktrinovat, proškolit, nalejt jim do hlavy ty "správné" postoje a názory.
Napoleon je chytrý, poněvadž umí číst a psát. Dává mu to jistou moc nad těmi, kteří se v abecedě dostali ne dále než k prvním písmenům.
Napoleon je velmi chytrý, drží si při sobě důležitý pilíř své absolutní moci – Pištíka. Geniálního řečníka, on je tím, který komunikuje, ohýbá, přepisuje, upravuje jak se to vládnoucím hodí a to dokonce do té míry, že v průběhu několika okamžiků je schopen tvrdit cosi, co vzápětí popírá. Ne nadarmo se již staletí říká, že vládnout znamená především vládnout slovem, řečí.
U Pištíka bych zůstal, nesmírně zajímavá postava. Jak je možné jeho mistrné žonglování, jeho výklady a různé interpretace? V textu se opakuje jedno důležité slovo v různých variantách: PAMĚŤ.
Jakmile začnou zvířátka brblat, odvolávat se na cosi řečeného v minulosti přicupitá kouzelníček Pištík a spustí: Ne, ne, ne, soudruzi, tak to není paměť vás klame. Špatně si pamatujete, Kuliš byl přeci nepřítel od počátku. Že jste ho viděli bojovat po našem boku? Ale kdež, co vás nemá! Ta vaše paměť děravá. Dokonce tak děravá, že si vepříci klidně vytřou věneček postupně se všemi přikázáními.

Nejhorší na tom všem je, že oni Majorové a Napoleoni mají v mnohém a v počátcích pravdu. Ano mají, jinak by nemohli vůbec fungovat, nemohli by se vůbec etablovat. Major měl pravdu, že trpí pod knutou krutých lidí. Napoleon měl pravdu, že nemusí trpět hladem. Tragicky smutné, že zvířata byla v tomto "ráji" hladovější a trpěla víc než kdy dřív.

Příběh o tom, jak se z Panské farmy stane Farma Zvířat, aby se vše ošklivě vrátilo k Panské farmě, brutálního to místa strachu, kde páchne krev a zrada, sliby křivé, kde zvířata otročí se strachem v očích a s hraným úsměvem na tváři. Farma, kde ti, co pracují každý den lépe a radostněji nakonec končí v rukou řezníků.

28.09.2016


Žízeň po životěŽízeň po životěI. Stone (pseudonym)

Nalezl jsem svůj komentář ke knize, který jsem si kdysi zapsal do deníku:

6.1. 2002
Dočetl jsem to. Už Vincentovi mnohem líp rozumím. Neměl to vůbec lehké. Zpočátku se bezhlavě zamiloval do zadané ženy, která nemohla být jeho. Jakoby tato citová tragédie předznamenala jeho život. Chtěl vždy něco nedosažitelného, a když náhodou něčeho dosáhl, nemohl tomu uvěřit.
Hodně dlouho hledal sám sebe. Až se konečně uzřel na plátně a barvách. Van Gogh - jméno proslavili především strýcové, kteří vlastnili síť malířských obchodů v Evropě. Jeho nazývali černou ovcí rodiny. Obchodník s obrazy, duchovní - nic z toho nevyšlo (jako obchodník mohl mít vystaráno do konce života), vždy se rozhodl po svém, přestal věřit v Boha ( po životě v Borinagi v Belgii). Jeho nejbližší a nejvěrnější bratr Theo ho podporoval celý život.
Zlom v jeho životě umělce přišel s návštěvou Paříže. Seznámil se zde se začínajícími umělci, kteří preferovali impresi (dojem) z přírody a života kolem nich. Theo ho seznámil s Cezánem, Seuratem, Gaugienem, Toulouse-Lautrecem a dalšími impresionisty.
Poslední roky a měsíce byly pro Van Gogha velice smutnými. Celou dobu žil pro malování, chtěl se vyjádřit. Ale jeho studna musela vyschnout. Ty doby, kdy stihl za den namalovat tři obrazy, byly pryč. Flóra a plenér už ho tak nezajímaly, nechtěl malovat to, co už jednou maloval. Nechtěl už být zátěží na bratrově hřbetě. Nešikovně si prostřelil bok. Dva dny umíral. Bratr Theo byl v posledních chvílích, stejně jako po celý život, s ním a držel ho za ruku. Vincent zemřel šťastný. Řekl co chtěl. Theo zemřel žalem o šest měsíců po něm. Pohřbili ho vedle Vincenta.

Slunečnice z Vincentova hrobu dopřávají Theovi nerušený odpočinek.

15.01.2016


ŽertŽertMilan Kundera

Mé dojmy. Příběh, dle mého ne až tak podstatný, se dá shrnout do několika střípků. Pohlednice. Žert. Zemánek. Vyloučení. PTP. Ostrava. Lucie. Msta. Helena. Hořkost.

Důležitější mi přijdou jednotlivé úvahy nad situacemi. Nad časem a pamětí, která ráda konzervuje. Velmi mne zaujala linie první lásky, byť nenaplněné, k dívce Lucii. Spojeni smutkem, poněvadž ten pojí nejlépe. Sklon paměti vytvářet z lásky legendu ("první pohled"). A po mnoha letech ji Ludvík "potkává" znovu. Už to není ona, je neodmyslitelná od situace, v níž se spolu potkali, v níž se zamilovali. Nelze ji jen tak vyabstrahovat z minulosti a přesadit ji do "nyní zde". Živá v minulosti, mrtvá v přítomnosti. Miluje ji jako součást osobního příběhu. Postupem let přeměněna v legendu, mýtus. V těchto částech knihy je Kundera velmi silný.

A gigantická úvaha v závěru knihy pramení z toho, co bylo psáno v náznacích dříve. Msta, ten hybatel a pouto všeho dění již není. Čas z ní udělal osobní náboženství. Msta zůstala v paměti stejně silnou, lidi v ní nevyjímaje.
Ale život není statický. "Chodník je v ustavičném pohybu." Jiný Jahn svírá pěst před jiným Zemánkem. Msta proto v současnosti nabývá nezamýšlených významů. Je nesrozumitelná.

"Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno."

30.10.2014


OthelloOthelloWilliam Shakespeare

Othello jest krásnou postavou. Ač černý, což ho jaksi vyděluje, platí za lepšího člověka než se dá říct o většině bílých Benátčanů. Kam vkročí, tam zavládne klid a smír. Mluví krásným, vzletným jazykem, aby ne, je zamilován, čerstvě ženat. Láska ho potkala na prahu padesáti let a o to je vlastně celé vyústění hry tragičtější. Věří velkým slovům, věří v lásku, pravdu a čest. A tím je vlastně v určité nevýhodě oproti cynikovi a padouchovi z největších, oproti Jagovi.
Jago kam vkročí, tam je svár. Puch pomluv, lží a nedůvěry zamoří prostor kolem něho, na samotného strůjce se však nevztahuje. Othello věří, že jeho povolání je posláním, není žoldák. Jago oproti tomu chce nadělat prachy, naplnit měšec, tahat z blbců peníze. Čest je mu k smíchu, výborně ji však předvádí. Je velmi inteligentní, chytřejší než Maur. Brilantní pozorovatel a znalec lidí, v mžiku je má přečtené. Je to výkonný umělec čirého zla.

Ale proč ta nenávist vůči Othellovi? Představuje vše, co Jago nemá. Cítí se ukřivděn. Nafintěný panák Cassio, Othellem jmenovaný, mu vyfoukl post zástupce. Maur má krásnou, mladou ženu, navíc dceru významného Benátčana. A samozřejmě je tu důvod rasový, Jago s nelibostí nese, že mu vládne "ten negr pyskatej". Ovšem největší rozdíl a důvod k nenávisti je asi zakopán hlouběji. Setkávají se zde dva bytostně protikladné přístupy k životu. Největším z rozporů je přístup k lásce samé, Jago jí není schopen. Nedokáže pochopit, jak vůbec může někdo jako divoch černý někoho milovat. A maurova láska je opětována. Jago všechny tyhle nesmysly spláchne pod pojem chtíč. Vše je chtíč, postel, rychle použít a jít dál. Láska je zhovadilost....tato Jagova slova se ozývají s obměnou celá staletí v životech lidí mimo prostor divadla.

Othello není žárlivec. Naopak. Svou ženu miluje a věří ji. Ale má podstatnou "vadu". Je důvěřivý, věří v přátelství Jagovo, ač on je nebetyčným zlem, sketou. Věří v Jagovu čestnost, poctivost. Jago je velký rétor, geniální rétor. A tím se stává vládcem celého prostoru, lidé kolem něj jsou pimprlata, tahá s nimi umně po šachovnici. Plán mu vychází, postupně se zbavuje soupeřů. A tepe do duše Maura, rozleptá ji, nakazí, rozdrtí způsobem nevídaným.

Desdemonina láska k Othellovi je bezmezná. Na svatebním loži prosí Othella o odklad, vše se vysvětlí když posečká. On ji nedá ani minutu, ačkoliv, když na začátku hry Othello potřeboval její pomoc ona neváhala a vprostřed noci přišla svědčit v jeho prospěch.

Jago společně s Richardem III. je velkým padouchem. Ale Richarda ještě "překonává". Richard se v závěru vyznává ze svých vin ( "Nikdo mě nemá rád"). Když má však spoutaný Jago vysvětlit své pohnutky tváří tvář šílenému vyústění hry, pronese:

"Neptejte se. Co víte, víte.
Od této chvíle nepromluvím slovo."

29.12.2015


O smyslu bytíO smyslu bytíRichard P. Feynman

Vzácně se mi přihodí, že narazím na knihu, která mi způsobí stavy až smyslné. Nevím jak to přesně popsat. Žádné nízké pudy, vše se odehrává kdesi v říši myšlenek. O smyslu bytí k těmto knihám patří. Proč?
Kvůli myšlence, že vědecká práce se nesmí dělat kvůli její aplikaci, ale pro objevování samotné. Naše realita a okolí, to že svět je rotující koule, která přidržuje lidi na svém povrchu, to, že víříme kolem slunce, vnitřní ustrojení živého organismu, proteiny, kilometry a kilometry kuliček - atomů, vznik života samotného; to vše strčí do kapsy všechny fantasy a sci-fi dohromady.
"Zkoumejte cokoliv, když se budete dívat dostatečně pečlivě, uvidíte před sebou celý vesmír."
Mám obrovskou radost číst cokoli od člověka prodchnutého pokorou. Nemůžu dost zdůraznit větu: "Chci říct, nevadí mi, že jsou jevy, které jsou iracionální, nevědecké. Protože je něco nevědecké, není to ještě špatné. Je to jenom nevědecké."
Útlá kniha nabitá myšlenkami. Ne ledajakými. Myšlenkami, které podporují další myšlení, vnitřní dialog, pochybnosti, radost, hádku i přitakání. Já do kamene tesat neumím. Zvěčním těch pár slov alespoň tady.

"Četl jsem encykliku papeže Jana XXIII. a považuji ji za jeden z nejpozoruhodnějších
dokumentů naší doby a za významný počin pro budoucnost. Nevím o žádném lepším
vyjádření svých vlastních názorů na morálku, na povinnosti a odpovědnost lidstva, jakož
jednoho člověka vůči druhému. Nesouhlasím s některými argumenty, kterými papež různé
myšlenky zdůvodňuje, možná osobně nevěřím, že pocházejí od Boha nebo že jiné z těch
myšlenek jsou přirozeným pokračováním myšlenek předchozích papežů. Nesouhlasím s tím, ale nebudu to zlehčovat a nebudu s tím polemizovat, protože souhlasím s odpovědností a povinnostmi, které papež považuje za odpovědnost a povinnosti lidské rasy. A vidím v encyklice možný počátek nové budoucnosti, kdy snad zapomeneme na teoretická zdůvodnění, proč v to či ono věříme - vždyť koneckonců, pokud jde o činy, jsme všichni zajedno. Děkuji vám za pozornost. Bylo mi potěšením."

25.01.2016


Podivný případ se psemPodivný případ se psemMark Haddon

Tohle je román o záhadné vraždě.

Kdo je náš vypravěč?
"Jmenuji se Christopher John Francis Boone. Znám všechny země na světě i jejich hlavní města a všechna prvočísla až do 7507."

Kniha je plná zajímavých informací,které se budou hodit. Christopher Vám bez zbytečných řečí vysvětlí původ svého jména, proč je v noci tma, co jsou prvočísla, proč nesnáší žlutou a hnědou, jak napsat knihu, že A. C. Doyle byl pošuk, proč je Marilyn vos Savantová génius.....atd.

Prý to nebude zábavná knížka. Možná, ale Christopher hláškuje, i když to neví.

PIVO
už 2000 let
pomáhá ošklivým lidem
se sexem

Podivný případ se psem je detektivní příběh, který neřeší Holmes, ale jeho velký ctitel. Těšte se na přísnou logiku, bystré glosy, na příběh o rodičích a jejich milostných problémech, příběh jedné velké lži, na nečekaná setkání, velký výlet a pudla Wellingtona probodnutého vidlemi.

08.02.2016


NonstopNonstopBrian Wilson Aldiss

"Naše neštěstí z nás udělalo myslitele. Teprve teď, když celá naše daleká pouť neznamená víc než návrat k temnotám, začínám uvažovat, zda mají mezihvězdné výpravy nějaký smysl."


Poněvadž jsem ke knize přistupoval informacemi o ní zcela nedotčen, snadno jsem se vžil do pozice Roye Complaina. Veškerá tajemství jsem odhaloval spolu s ním, má fantazie kreslila příběhy tak neuvěřitelné a divoké, jako díla malíře Mellera. Žízeň po odpovědích sílila a nebyla ukojena, dokud jsem neuzřel poslední písmeno.
Jsem bídný čtenář sci-fi/fantasy, řekl bych až negramot v těchto žánrech, ale Nonstop mne chytil řádně.

Neuvěřitelně atmosferické prostředí, jehož uzavřenost a stísněnost bičuje touhu vzít do rukou svářečku, propálit si otvor a podívat se za oponu do míst, kam už dlouho nevkročila lidská noha.

Ale opravdu nevkročila?

10.04.2017


Opuštěná společnostOpuštěná společnostErik Tabery

Erik Tabery mne zajímá už delší dobu. Vážím si ho jako novináře i jako člověka o jehož morálních a lidských kvalitách nepochybuji. Respekt moc nečtu a občas se s Taberym názorově míjíme. Na jeho nejnovější knihu sem se chystal delší dobu, nakonec jsem se rozhodl pro audio verzi a dobře. Načtená je špičkově.

Opuštěná společnost je kniha poctivá. Je za ní cítit spousta přečtených textů. Je za ní cítit člověk z novinářské branže, který mnohé viděl z první řady. Je za ní cítit láska k tomuto národu. Poněvadž starost je důkazem lásky a onu starost Tabery touto knihou vyjadřuje.
Po historickém úvodu se těžiště knihy přesune k tématům, kde Tabery vystupuje jako advokát. Brání pravdu proti její relativizaci, brání fakta proti konspiracím, brání nevládní organizace proti jejímu znevažování, brání intelektuály i odborníky proti tmářům a populistům. A zároveň vše výše zmíněné kritizuje. Z podporou historie, konkrétních osob, jejich výroků i doložených činů.
Zvláště mne potěšil exkurz do politického života Miloše Zemana. Proměna z kdysi brilantního a trefného myslitele do hroudy prolhané a pomstychtivé beztvaré hmoty je až strašidelná. A také člověk zjistí proč Zeman tolik a rád lže. Poněvadž to funguje. I Odhalení lží trvá déle a většinou už je po volbách. Které Zeman díky lžím vyhraje. Jednoduchý příběh, který se opakuje od poloviny 90. let až po jeho poslední prezidentské kampaně. Jeho mozek už žije plně v totalitě a jede v autoritářském modu. Každým, kdo nemá hlavu v jeho rektu, opovrhuje, kdo si ho dovolí kritizovat, toho s podporou užitečných idiotů zničí. Z Peroutky chce (znovu pomocí nestoudné lži) udělat obdivovatele Hitlera, aby jako ukázal jak jsou ti novináři zkažení.
Stejným způsobem je zpracován Andrej Babiš. Další výrazná a úspěšná postava současnosti. Pokud slyšíte přímé citace a jeho pozdější činy chce se člověku brečet a smát zároveň.
Zdálo by se, že kniha člověka od politiky ještě více odradí, na mne měla opačný účinek. Ukázala mi, že se o ní nezajímám dostatečně. Musím přidat.

Ke knize se ještě v příštích dnech vrátím. Některé pasáže podrobím důkladnější analýze. Některé uváděné práce se pokusím obstarat.

30.10.2018


Smrt je mým řemeslemSmrt je mým řemeslemRobert Merle

Bojme se přílišných konformistů. Bojme se lidí, kteří prostě jen dělají svou práci. Poněvadž pokud mají úkol, splní ho. Oním úkolem není nic menšího než "vyřešit" určité množství jednotek. A poněvadž se pyšní vynikajícími organizačními schopnostmi, dosahují "skvělých výsledků". Poslouchají, jsou pilní, otázky nekladou. Pokud takoví lidé dokážou škrtat, podepisovat a nedbají co; pokud jejich jedinou starostí jest technický problém spočívající ve "vyřešení" co největšího počtu jednotek, za co nejkratší dobu s minimem prostředků; pokud se dokážou po "pracovním" dnu vrátit k rodině a normálně fungovat a pokud je jim jedno, že ony jednotky jsou lidé, pak ano, můžou s klidem řídit továrnu na zpracování dřeva či továrnu na zpracování lidí. Rozdíl nepoznají, vinu cítit nemůžou.

25.12.2015


Netrpělivost srdceNetrpělivost srdceStefan Zweig

Celý příběh opravdu začíná omylem, botou, neobratností. Nechci se o něm nějak rozepisovat. Svůj komentář bych rád věnoval postavě, která pro mne nemá v literatuře příliš podobných. Ano, doktor Condor stojí v mých očích vysoko. Jenom rozbor této "anima candida" by zasloužilo samostatnou studii.
Ten jediný, který u ní vydržel. Kterého nezajímají běžné případy. Který nehledá velkou praxi. "Nemohu přirozeně tvrdit, že doktor Condor je lepší lékař než ti druzí... ale vím, že je lepší člověk než ti druzí." Condor jehož soucit nebyl vražednou slabostí. Jeho vyprávění příběhu Lepolda Kanitze patří k vrcholům knihy.
Dr. Condor, kterému matka připravila skvělou partii, dceru profesora a tím i pohodlný život, tak tento téměř polobůh se oženil se slepou dívkou, již nedokázal vyléčit, ale kterou se rozhodl zachránit. " Nikdo nechápal proč jsem se s ní oženil, a na všechno co se vychyluje z úzké a abych řekl normální linie, jsou lidé napřed zvědaví a pak jsou zlomyslní." Ano jedni myslí, že si ji vzal ze strachu, druzí pro peníze. Neobyčejný člověk. Nečekaně jsem v této knize narazil na jednu z nejkrásnějších, ne-li vůbec tu nejkrásnější postavu.

"....a mně bylo náhle dobře v jeho blízkosti...."

30.10.2014


V jako VendetaV jako VendetaAlan Moore

5. listopad se blíží. Občasná tíha některých výjevů byla působivá. V jedné chvíli vidíme spořádanou rodinku na bohoslužbě, abychom vzápětí měli coby "Boží oko" možnost nahlédnout i za oponu, kde se zneužívá, bije, znásilňuje, mučí, zabíjí. Všichni žijí v systému, ve kterém žít nechtějí. Vládci jsou sami ovládáni. Hrají svou smutnou roli v té frašce. Slovutný vůdce, nejopuštěnější člověk na světě. A pod pokličkou to vře. Pan "V", bývalý rezident cely stejného čísla, katalyzátor systémem stvořený, pokličku jemně odklopí. Nechť započne chaos.

A už musím končit chlapci z Prstu už mi buší na dveře.....

02.11.2014


Vaříme s Láďou HruškouVaříme s Láďou HruškouLadislav Hruška

Zkusil jsem smaženou tlačenku. Výsledek? Žádná extra pochoutka, žádná tragedie. Z kuchařky ještě něco určitě vyzkouším a pustím si k tomu Babovřesky, ať je to řádně stylový.

25.12.2014


Růže pro AlgernonRůže pro AlgernonDaniel Keyes

V devátém díle dvanácté série Simpsonů nazvané HOMR, se na rentgenu objeví zajímavá věc. Homer má v mozku pastelku. Vyjmou mu ji a světe div se jeho rozumové schopnosti poskočí o nějaký ten stupínek vzhůru. Ale s rostoucím IQ klesá štěstí, což vzápětí okusí na vlastní kůži. Přátelé se od něj odvracejí, většina toho co mu kdysi přinášelo potěšení se mu nyní zdá ploché, nudné a předvídatelné.

HOMR byl inspirován touto vynikající knihou. Je v tom mnoho tragiky. Charly Gordon se své role zvířátka pro pobavení ostatních nezbavil. Nejprve coby hračka pro své kolegy, ve střední části v laboratoři se svou myší kamarádkou, později už jako nadprůměrně inteligentní jest zvířátkem pro pobavení vědců.
Ona bytostná osamělost kape z textu nepřetržitě. Lidé hloupí bezpečně poznají chytřejšího, který je bohužel něco jako exotický pták a pokud ten chytřejší není svině, ale jest dobrým člověkem jako náš Charly, je k vyobcování jen kousek.
Připomíná to až archetypální příběh nadprůměrného, který ve světě průměrnosti musí být nutně izolovaný. A vyjmenoval by asi každý z nás.
Bohužel se najdou i tací lidé, a není jich málo a není třeba chodit daleko, kteří s chutí svou vyděděnost omlouvají tím ,že jsou géniové, nepochopeni však mrzkou lůzou. A to je možná ještě větší tragedie než tato kniha, poněvadž se jedná o holou skutečnost. Ne oni nejsou geniální, jsou to jen blbci.

18.12.2015


Osm smrtelných hříchůOsm smrtelných hříchůKonrad Lorenz

Osm hvězd by této knize slušelo. V době četby mé nadšení neznalo mezí. Pokud se do ní začtu znovu po letech, přílišná revize není nutná. A není žádoucí se vším v knize souhlasit. Pokud píši, že jsem nadšený, tak především z toho, že Lorenz předkládá dílko se kterým lze dobře polemizovat, lze ho dále promýšlet, zkrátka vyzývá k myšlení.

Kniha začíná problémem přelidnění, ne náhodou. Z tohoto "hříchu" vycházejí všechny ostatní. Čím větší přelidnění, tím větší je třeba se stranit citové účasti, jsme vyčerpáni, tváře nám splývají. Nahuštění lidí na jednom místě vede k agresi.
Nechci zde vyjmenovávat všechny hříchy, spíše pár myšlenek, které mnou rezonují. Že zdroje této planety nejsou nevyčerpatelné netřeba zdůrazňovat, byť stojí za to stále opakovat. Lidstvo si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky. Vše nivelizující móda ničí lidskou individualitu paradoxně tím, že ji podporuje. Buďte jedineční, jako všichni ostatní. Ačkoliv si z většiny žijeme jako králové, stres, depky a duševní vyprahlost nezná mezí. Proč? Ceníme si především toho co přináší zisk, okamžitý zisk. Bezuzdně soutěžíme jeden s druhým o lepší auto, barák, práci,myšlenku případně inteligenci. Hlavně druhého přetrumfnout. Záměna prostředků za cíl znamená zničující spěch. Zničující spěch znamená ztrátu reflexe. Ztráta reflexe značí rozpad umění věci pojmenovat, zamýšlet se do hloubky a především značí ztrátu svědomí založené na odpovědnosti.
Chceme slast, žádnou strast. "Neochota snášet strast dělá z kopců roviny, ze světla a stínu jednotvárnou šeď a plodí smrtelnou nudu." Stále silnější a silnější podněty vedou k otupělosti. Co je nové je přitažlivé, avšak příliš brzy omrzí. Honba za stále novým hypertrofovala.

"Pro člověka nakaženého touto civilizační chorobou ztrácí přitažlivost vše co chvíli vlastnil ať už se jedná o boty, oblek, auto, přítele, partnera i vlast."

Nekritická poddajnost. Té se bojím velmi. Naše vědomosti, všechny informace o vnějším světě zprostředkované vnímáním jsou velmi zjednodušeným obrazem. Stává se, že čas od času přijde někdo tvrdíc, že prohlédnul, vidí vše a vidí správně, vidí daleko. A vytvoří kolem sebe masu, která názor bere za výchozí, za dogma. Kdo se s názorem neztotožní je ocejchován za kacíře, je očerněn a pokud možno zdiskreditován. Stává se terčem davové nenávisti.

Už jen při psaní komentáře vím, že si jdu knihu ihned přečíst. Možná v ní objevím, co jsem minul. Úžasná knížečka.

"Vždy při slavnostech satanových zášť stranická je právě tím, co vede k hrůzám nejzazším."

30.12.2015


Obchod na korzeObchod na korzeLadislav Grosman

„Za účelom invent-
arizácie zatvorené!!“

Anton Brtko a stará Lautmanka. Dvě dobračiska, které šílená doba svedla dohromady v prostorách malého obchůdku na korze, obchůdku jenž nevydělává, nefunguje jak má. Mám rád výrazně lidské postavy, takové ty dobráky, které mají ostatní za blázny a naivky. Všechny, kteří se o Rozálii starají, třeba Kucharský, "bílý žid", který je horší než žid, protože židem není, ale pomáhá židovi. Holič Katze. V knize je vše načrtnuto, naznačeno, proto někdy trochu nejasné.

Ovšem rád bych zde upozornil na kombinaci, která se přímo nabízí. Ihned po dočtení jsem viděl onen slavný film. Řekl bych, že je to nejenom žádoucí, ale snad i nutné k celkovému zážitku z díla jménem "Obchod na korze". Kroner s Kaminskou vytvořili nesmrtelnou dvojici světové kinematografie. Jeden z těch filmů, které je dobré vidět, poněvadž vyprávění ho přiblížit nedokáže.

Kniha je tak na čtyři z pěti, film na sedm z pěti.

09.03.2017


Europeana: Stručné dějiny dvacátého věkuEuropeana: Stručné dějiny dvacátého věkuPatrik Ouředník

Jako když vám to dějino vypráví děcko. Jde to přímo na čistej střed, žádný velký okecávání. Mrtvolky, sex v autě, žvejkačky, studenti a reklamy pěkně naskládáný za sebou, před sebou a vůbec jde všemi směry a číst tak můžete i pozpátku a v textu můžete přeskakovat, pořád to bude dávat nesmysl.
Vyprávění o 20. století předčí všechnu fikci a někteří se snaží to utrpení zlehčovat, páč prej můžete zabít pár lidí plus hodně nul k tomu, hlavně když to myslíte dobře jako Semelová.

Ale zlo století minulého se nemůže rovnat peklu na zemi co máme my v historii nevídání infantilové lomeno narcisové a zažíváme ho každý den. Například PENIS řečený v radiu a je zaděláno na kulturní revoluci jak nás to strašně vystresne. A co teprva strach o to, aby nás někdo ocenil?

A proto dejte palce, nechte mne vyhřát na slunci mé zbytečnosti. Nebo se rozbrečim.

10.08.2018


1