yellowbanna komentáře u knih

Tak tohle se úplně nepovedlo. Těšila jsem se na intimní vyprávění známých osobností o jejich láskách. Nic bulvárního, naopak, s citem a vkusem. Jen když jsem četla už třetí příběh, přišlo mi, že je to pořád stejné - plné vzletných slov, ale ať byla snaha jakákoliv, pořád je to takové nemastné neslané a neosobní. A pak jsem pochopila, že vyprávění herců a dalších umělců do psané podoby převedl autor celé kompilace, že to nebyla autentická vyprávění. Jeho vlastní příběh zařazený na konci knihy mi to celé jen potvrdil. Možná by nebylo od věci nechat mluvit přímo zpovídané...určitě by to vyznělo autentičtěji. Jedna hvězdička navíc za vložené nejznámější milostné básně. Bylo příjemné si je připomenout.

2 28.02.2021

Moje první kniha od Petry Soukupové. A dojem je opravdu velký. Nejdřív mě trochu odrazovalo, že se vlastně jedná o soubor tří povídek, i když dlouhých. Ale vyprávění mě tak vtáhlo a fascinovalo, že jsem to přestala vnímat. A že autorka dokáže psát opravdu sugestivně. Až člověku z těch pocitů není lehko. A musí si přiznat, že vlastně sledování tří osudů vytahuje často na povrch i jeho vlastní vzpomínky, pochyby a lítosti.

10 10.02.2021

První polovinu knížky jsem se nedokázala soustředit na tolik stále nově přibývajících postav. Když se to trochu ustálilo, začalo mě čtení bavit víc. Ale že bych byla nějak extra napnutá, kdo je vrah, to se říct nedá. Kapitán Exner baví svými vtipnými hláškami, bez něj by bylo ještě o hvězdu míň.

5 21.01.2021

Jednohubka tak akorát na tři dny (a to nemám čas na čtení), tak akorát aby si ji člověk mohl zapsat do Čtenářské výzvy. Až na povídku od jediného chlapa - Marka Epsteina, která mi přišla hůře stravitelná /pun intended/, mě všechny ostatní zaujaly a rychle jsem chtěla vědět, jaká bude pointa. Jak ironické, že kniha o bílých pláštích je poslední knihou tohoto podivného roku...

8 30.12.2020

Že zrovna po této knížce sáhnu jako po odlehčení, to se moc nepovedlo. Ale jinak to bylo výborně vystavěné čtení. Zezačátku mi to hodně připomínalo Do tmy od Anny Bolavé. Stejné propojení s přírodou, motiv sběratelství, zpeněžení znalostí a umu, stejně samotářská hrdinka s temnými hlubinami vlastní duše. Jen té temnoty tady bylo o poznání víc, chyběly teplé paprsky slunce, které by alespoň občas zasvítily do potemnělých a zaprášených koutů půdy. Houbařka přináší jen tmu, vlhkost, zimu a samotu. A na rozdíl od sběračky bylin, tady naprosto přesně víme, co je příčinou a o to těžší čtení to je...obzvlášť při vzpomínkách Sisi člověka mrazí, byť vše je jen naznačené, nedoslovené...možná právě proto. Skvěle vystavěné a vypointované. Ale těžké, přetěžké téma.

22 11.12.2020

Nikdy bych nečekala, že mě tato kniha tak pohltí. Fantasy není můj žánr, dokonce by se dalo říct, že se mu vyhýbám. Tento titul jsem zahlédla v nabídce Audiotéky a zaujalo mě téma. Zkusila jsem si poslechnout prvních pár minut a už nešlo přestat. Se zatajeným dechem jsem schválně jezdila nejdelší možnou trasou ( jen v autě mám na poslech opravdu klid) a hltala pokračování příběhu. Určitě chci znát další osudy Citry a Rowena, ale co si počnu, když Nibus ještě nebyl načten jako Audio? Hlas Vasila Fridricha už pro mě totiž ke Smrtkám neodmyslitelně patří!

9 22.11.2020

Teda obvykle nereaguji na komentáře přede mnou a než napíšu ten svůj, schválně je nečtu. Teď ovšem musím - koukám, že s VeruHorákovou nám dnes ruku vedla úplně stejná myšlenka! :-)

3 10.11.2020

Příběhů s námětem holocaustu jsem už viděla a četla víc a vždy mě zasáhly. K tomuto vyprávění jsem si ale dlouho hledala cestu. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, jako by jen klouzalo po povrchu, přestože silných scén v něm bylo dost. Nedostalo se mi ale tolik pod kůži jako třeba Hana od Aleny Mornštajnové. Teprve po dočtení, v bezpočtu různých doslovů a reálných informací, uprostřed dobových fotografií to na mě celé dolehlo. Čtyři hvězdy za reálný příběh, který se opravdu stal a jehož protagonista jej spisovatelce sám vyprávěl. Jen tři hvězdičky ovšem za zpracování. Myslím, že s příběhem šlo udělat mnohem víc.

10 10.11.2020

Překvapilo mě, jak dlouho mi trvalo se knížkou pročíst. Vzala jsem si ji jako svoji další každoroční letní klasiku. Možná jsem na ni jen neměla tolik času a klidu, kolik by si zasloužila. Nicméně i tak dokážu ocenit její kvality a některé myšlenky zastavily mé oči běžící po řádcích a přinutily mě si nad nimi popřemýšlet déle.

"Kdyby se člověk hrabal ve s vé minulosti, našel by, že v ní je dost látky na docela jiné životy. Jednou...buď omylem, nebo z náklonnosti...si vybral jenom jeden z nich a dožívá jej až do konce; ale nejhorší je, že ty druhé, ty možné životy nejsou tak docela mrtvé. A někdy se stane, že v nich pocítíš bolest jako v uříznuté noze."
Sbírka známek.

9 25.10.2020

Velmi náladové, melancholické a tajuplné čtení prosycené vůní bylin a lidským smutkem. Přestože se příběh odvíjí v časném létě, náladou se mi hodil spíš k létu babímu. A rezonuje ve mě stále, i když bych vlastně nedokázala říct, o čem přesně je a jak dopadl. Ale vybavují se mi barvy, sluneční světlo probleskující korunami stromů, prach tančící v paprsku světla, který pronikl skrz škvíru ve střeše na půdu, vrzající kolo a poodhrnutá záclona v jednom z oken starého domu. A tím vším prochází žena nebo snad víla, která tu je a vlastně není a účtuje s minulostí.

19 15.10.2020

Zachtělo se mi vyběhnout do divočiny. A protože letos jsem byla víc než kdy jindy připoutaná k civilizaci, zmocňovala se mě při poslechu (Audioknihu čte Aleš Procházka) lehká melancholie až smutek. Vyprávění o propojení člověka a přírody, nejintenzivněji zastoupené speciálním vztahem mezi musherem a jeho tažnými psy, mi dovolilo se alespoň na chvíli v mysli vydat do divočiny s nimi.

5 12.09.2020

Už jen hodnocení jedné dějové roviny - vyprávěné mladou, cynickou a vnitřně poněkud pocuchanou Bárou - by si zasloužilo čtyři hvězdy. Přesně takové psaní jsem od Markéty Lukáškové čekala - vtipné, ironické, s nadhledem, plné trefných postřehů. Ovšem druhá rovina z pohledu Bářiné babičky pro mě knížku vynesla k hvězdám pěti. Babička drží nad Bárkou ochranou ruku a přitom sama reflektuje své pocity, svůj odžitý a prožitý život, snaží se srovnat se svou minulostí a zachránit vnuččinu budoucnost. Takto popsané by to mohlo znít jako klišé, ale od něj příběh zachraňuje babiččina originální dějová linka a fakt, že oba příběhy dvou nejbližších žen jsou tak skvěle propojené a babiččiny úvahy a pocity jsou tak přesně a citlivě vystižené, že je až neuvěřitelné, že je takto empaticky a zároveň s humorem mohl napsat někdo o dvě generace mladší. Navíc představa, že by vše mohlo fungovat tak, jak je v knize popsáno, se mi neobyčejně líbí a skoro si přeju, aby to tak bylo. Minimálně pokaždé, když na mě z knihovny vypadne kniha... Pět hvězd u mě získá jen knížka, u které si kradu čas na čtení nebo poslech, i když ho vlastně nemám. To se u Lososa v kaluži stalo. A naprosto přesné hlasy a interpretace Jenovéfy Bokové a Libušky Šafránkové by zasloužily hvězdu šestou!

10 28.08.2020

Román z pro mě nezvyklého prostředí si na začátku dával trochu na čas, než mě zaujal. Ale pak příběh přeci jen upoutal mou zvědavost a podmaňoval si mě víc a víc. Vracela jsem se o krok i celé kapitoly zpátky, abych dokázala sledovat nit. Druhou polovinu jsem už téměř hltala, až .... neprozradím, vezměte jej do ruky i vy. Stojí to za to.

8 18.08.2020

Krásný jazyk... ale pocit chladu a marnosti... což nic nezbylo?

3 07.08.2020

Nakonec to byla úplně jiná knížka, než jsem si představovala, když jsem ji poprvé brala do ruky. Michaela Třeštíka jsem až dosud znala jen z velmi vtipných zkratek na FB. Z mnoha knih, které napsal, jsem si tuto vybrala víceméně namátkou a očekávala vtipné, odlehčené čtení. Že se vlastně jedná o historii jeho rodiny, pro mě bylo překvapením. Ale jakmile jsem se do čtení ponořila, nedala se knížka odložit! Rodinu Třeštíkových sleduji jako soubor velmi zajímavých osobností a obdivuji její jednotlivé členy pro to, co ve svých oborech dokázali. Teď se můj obdiv rozšířil o další generaci. Maminka Libuše byla velmi zajímavou ženou, v jejímž životě se často velmi dramaticky zrcadlily dějinné události. Přesto kniha nepůsobí jako literatura faktu, ale jako nesmírně zajímavý román, ve kterém však vystupují naprosto reálné postavy. Působivě sepsaná rodinná kronika. Moc by se mi líbilo moci si něco podobného přečíst o vlastní rodině.

9 25.07.2020

Vždy s létem na mě přijde touha přečíst si něco hodně starého a klasického. Audiotéka nabídla Petrolejové lampy a já jsem tomu ráda. Ještě si musím doplnit klasické filmové zpracování.

6 15.07.2020

Četla jsem večer dětem a jediné, co bych knize vytkla, je to, že nemám hlas pana Nárožného, který Macourkovy nekonečné věty přes celý odstavec dovedl svým čtením k dokonalosti.

3 07.07.2020

A zase se s Cognettim toulám po horách a téměř fyzicky trpím tím, že jen na stránkách této útlé knížky. Nestrhla mě sice tak jako Osm hor, kterou jsem od něj četla první, ale provází ji stejné kouzlo. Cognetti skládá slova jedno ke druhému a čtenář se najednou ocitá na úzké lesní pěšině, nad hranicí lesa nebo uprostřed rozkvetlé alpské louky a shlíží do údolí na svůj život, který zanechal v minulosti. V této knížce už není spisovatel / vypravěč tak dětsky nadšený a zamilovaný do hor, v mnohém vystřízlivěl, ale přesto stále dokola v horských lesích hledá sám sebe, snaží se pochopit svůj životní příběh, dát mu nějaký smysl. Možná se to nedaří tak, jak si sám představoval, ale přesto se stává věrnější svému vlastnímu já.

15 22.06.2020

Mám teď psí období. Příjemný, pohodový poslech. Hvězdička za Trojana.

6 06.06.2020

Neobyčejný vhled do motivace chování a myšlení psů, ale i jednoho svérázného chlapíka. Cesta R. Desenského k psychologii a terapii psů se zdá být od začátku přesně nalajnovaná, prostě si ho k sobě psi přitáhli. A jsem ráda, že se nakonec rozhodl opustit samotářský život se psy a rozhodl se své znalosti a pochopení psí duše sdílet i s dalšími lidmi. Líbí se mi styl, ve kterém si nebere servítky, ale přitom je bez pochyb, že ví, o čem mluví a psi jsou u něj (v dobrém!) na prvním místě. Jen ten, kdo hledá konkrétní, praktické rady pro své konkrétní problémy, může být zklamán. Přestože jsou jednotlivé kapitoly napěchovány dotazy a odpověďmi, které proběhly webovou poradnou, konkrétních doporučení se člověk dohledá jen mezi řádky. Ono to nakonec dává smysl a je to zcela v souladu s Rudovou filozofií - každý pes je originál, každé chování má svůj důvod a ten často bývá na opačné straně vodítka. Proto je nutné vidět psa i jeho pána osobně, při společné (inter)akci. A to se z žádné knihy vyčíst nedá. Zdá se ale, že tento přístup rezonuje s velkým počtem lidí. Jinak by knihy pana Desenského nebyly všechny úplně beznadějně rozebrané.

*Čtenářská výzva 2020 - 8. Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu (Vzhledem k tomu, že mi tu u nohou spí tříměsíční štěně, byl výběr kategorie Výzvy jasný)

11 23.05.2020