Číhošť znám, jezdívám v létě do blízkého okolí. Příběh P. Toufara a Číhošťského zázraku jsem znala i dřív. Ale ne do takových podrobností. Chtěla jsem vědět, jak to vše bylo. A Miloš Doležal dokáže vyprávět i o těžkých událostech velmi poutavě.
Lehce stavitelné, krátké, velmi přístupně a vtipně psané kapitoly o původu a správném či nesprávném užití některých zajímavých českých slov. Pod povrch češtiny nahlédnuto s nadhledem. Díky!
Každý máme svůj příběh. A v naprosté většině případů jej v plném rozsahu vlastně zná jen člověk sám. Když máme štěstí, tak pár našich nejbližších. A ten příběh ovlivňuje každý náš krok. Člověk může chtít x-krát začít znova, ale minulosti neuteče. Ti silnější ji dokážou proměnit v něco dobrého, ti slabší...
Syrové a ponuré /část před staletími/ a trochu melancholické a šedivé /moderní doba/. Atmosféru dokresloval poslech vyprávění při mých zimních procházkách se psem, kdy slunce sotva vykoukne za kopec a světlo je většinou šedé a smutné. Knížka ve mně ale dlouho rezonovat nebude...
Asi to přichází s věkem, ale čím dál tím častěji si vybírám ke čtení (a poslechu) příběhy reálných osobností, nejraději z naší novodobé historie. Lídu Baarovou jsem měla ráda už jako dítě, když jsem se s rodiči dívala na filmy pro pamětníky, vybavuji si, že se mi líbila mnohem více než Adina Mandlová. Věděla jsem, že neměla úplně čistý profil, ale když to člověk čte v takovémto živém vyprávění, až zamrazí. O to víc, že jsem naopak vůbec netušila, že její sestra Zorka byla také herečkou, přestože jsem některé filmy s ní viděla.
Paní Štráfeldová má kromobyčejný dar sepsat opravdové lidské příběhy opravdu poutavě, to jsem si ověřila už na Toyen. Ani literární zpracování osudů dvou krásných sester tak nebude poslední knihou, kterou si od ní přečtu.
Zatímco od Zuzanina dechu jsem se nedokázala odtrhnout, s touto knihou jsem se bohužel vůbec "nepotkala". Možná jsem ji jen z knihovny nevytáhla ve správnou dobu. Dost jsem se ztrácela v jednotlivých postavách, měla jsem pocit, že další jmena a osudy se vynořují bez dostatečně vysvětlených souvislostí a jejich vztahu k již existujícím osobám. K dočtení už jsem se musela nutit. Ale možná to někdy v budoucnu zkusím ještě jednou.
Trochu mě to mrzí, ale musím dát nižší hodnocení, než ode mě dostala první knížka o vnímání umění. Zdála se nám oběma (mně i mé jedenáctileté dceři) o něco méně srozumitelná a stravitelná. Vidím tu v komentářích samé nadšení, ale nemůžu si pomoci, architektura se tak úplně do dětsky srozumitelné řeči přetavit nepodařila. A to je dcera o dva roky starší, než když jsme četly Umění. Nicméně, koncept rozhovorů je mi dost sympatický a trilogii završíme pořízením třetí knihy o designu. Snad nám sedne lépe.
Někdy je fajn přečíst si / poslechnout si nějakou knížku bez jakýchkoliv předchozích indicií či očekávání. Třeba jen proto, že je vám sympatický hlas toho, kdo knížku předčítá. A pak se zaháknete a potřebujete nutně vědět, jak to celé skončí. To byl přesně ten případ. Nic víc, nic míň.
Do poloviny knihy jsem si těžko zvykala na vyprávění hlavní hrdinky ve 2. osobě. Pak jsem to přijala jako jeden ze znaků knihy, ale zase mi začalo strašně vadit, jak je Marta negativní, jak jí všechno vadí, jak jde tu svoji vysněnou (?) pouť na sílu a vlastně tak trochu proti všemu jejímu smyslu. Nebo proti všem? Hlavně mám pocit, že proti sobě.
Bavila mě naopak prokládaná vyprávění "vedlejších" postav, která Martin příběh dovysvětlovala a dodávala mu jinou perspektivu. Celkový dojem však zůstává spíše průměrný.
Knížku jsem z knihovny vytáhla jít podruhé, tentokrát kvůli Čtenářské výzvě (kniha, jejíž original vyšel mimo EU) a dobře jsem udělala. Od prvního čtení uběhlo více než 20 let a příběh obyčejného messengera Eda jsem četla úplně jinýma očima jak poprvé...
Hororové příběhy nevyhledávám, ale chtěla jsem si přečíst další titul od autorky a tohle byla právě její čerstvá novinka. Chvíli na svůj okamžik čekala, ale když přišel, nedokázala jsem se odtrhnout. Neustále jsem se vracela po svých stopách, stejně jako Květa a další, abych si ujasnila jednotlivé události. Stejně však příběh zůstal napínavý až do samého konce. I proto jsem byla ráda, že na ČRo zároveň vyšla rozhlasová hra podle této knížky, díky níž jsem si řadu věcí ujasnila a potvrdila. Nicméně - slyšet hru jako první bez znalosti knihy a podrobnějšího příběhu, zážitek by byl sotva poloviční!
Poslední z mozaiky čtyř příběhů byl asi ke čtení / poslechu nejtěžší. Ale všechna vyprávění nabízela spoustu momentů zamyšlení nad vlastním přístupem a pocitem z mateřství.
Nevím, jak je to možné, že snad všechny tyto povídkové sbírky na nejrůznější témata na mě působí úplně stejně. Vyberu si je většinou kvůli tématu, často proto, že v nich najdu povídky mých oblíbených autorů a pak...nic...v naprosté většině případů mi žádná z povídek nijak výrazně neutkví. A přitom delší romány těch stejných spisovatelů mám moc ráda.
Marka Tomana jsem měla tu čest potkat osobně, jako velmi zasvěceného průvodce po budově Černínského paláce. Jeho vyprávění o historii budovy mě natolik zaujalo, že jsem zajásala, když jsem zjistila, že je také spisovatelem. Cílila jsem na jeho nejznámější titul - Chvála oportunismu - ale ten v knihkupectví právě neměli, zato měli novinku. Začíst se trvalo opravdu jen chvilku a pak jsem se už jen kochala. Jazykem, stavbou vyprávění, reálnými historickými odkazy. Jen ten příběh je - ani nemůže nebýt - velmi smutný, až depresívní... a bratr Honza...o něm mě až fyzicky bolelo si i jen číst.
(SPOILER) Trochu jsem se po přečtení některých komentářů bála, jak moc poetika Hochů od Bobří řeky válečnými událostmi zdrsní...zároveň jsem na to byla zvědavá. Ale kromě neustálého připomínání hrozby ze strany Nepřítele a faktu, že hoši opakovaně přišli o klubovnu se vlastně nic konkrétního nestalo a dětská knížka zůstala i nadále dětskou knížkou. Ale protože jsem ji četla poprvé až v dospělosti, kouzlo už trochu vyprchalo. Na rozdíl od známějších Foglarových titulů.
Tentokrát mi čtení (poslech) trvalo trochu déle. Už jsem nebyla tak ponořená a fascinovaná jako u prvních dvou dílů. Ale i tak mě kniha bavila, jen jsem se nedokázala na děj tolik soustředit.
S touto knihou jsem se vůbec nepotkala. Druhá ze dvou povídek mě alespoň zaujala absurdním námětem a čekala jsem, jaké bude rozuzlení. Plavovláska mě ale úplně minula.
Dlouho jsem se na knihu chystala, ale než jsem si ji stihla koupit, objevila se na ČRo v audioverzi. Chvíli trvalo, než si pro mě příběh "sedl", ale od druhé poloviny jsem se už téměř nedokázala odtrhnout. Těším se na novinku.
