yellowbanna komentáře u knih

Jak lze tuto neskutečně těžkou dobu lidských dějin zachytit s takovou lehkostí? Jak popsat tolik zničených životů a nešťastných osudů tak čtivě, sugestivně a zároveň nezatratit naději...? Alena Mornštajnová je pro mě zjevením a já jí děkuju za její civilní, přesné a citlivé psaní. Pokud někdo sestavuje novodobé seznamy povinné četby, Hana by na nich rozhodně neměla chybět.

33 04.06.2019

Nestává se mi často, že bych čekala na novinku nějakého současného autora tak dychtivě. Vlastně se mi to nestává vůbec. Kupuji si knihy podle nálady, jak to přijde. Ale na Tiché roky jsem se opravdu moc těšila. A nezklamaly. Další "obyčejný" příběh, který však není ani trochu banální. Všechno v něm funguje. Dokonce tak, že mám chuť začít číst hned znovu od začátku, abych si teď už se znalostí souvislostí celý příběh vychutnala ještě jednou a jinak. A celou dobu si při čtení říkám, jak je důležité se svými blízkými mluvit, nedomýšlet si a neinterpretovat, nepodsouvat jiným své vlastní vnímání skutečnosti. A jak zatraceně těžké to někdy může být. Děkuji výtečné Aleně Mornštajnové za tento vhled.

*Čtenářská výzva 2019 - č. 3 Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj

25 21.07.2019

Život. Tak, jak plyne. Člověk míní, pánbůh mění. O tom ta kniha je asi nejvíc.

24 24.03.2021

Že zrovna po této knížce sáhnu jako po odlehčení, to se moc nepovedlo. Ale jinak to bylo výborně vystavěné čtení. Zezačátku mi to hodně připomínalo Do tmy od Anny Bolavé. Stejné propojení s přírodou, motiv sběratelství, zpeněžení znalostí a umu, stejně samotářská hrdinka s temnými hlubinami vlastní duše. Jen té temnoty tady bylo o poznání víc, chyběly teplé paprsky slunce, které by alespoň občas zasvítily do potemnělých a zaprášených koutů půdy. Houbařka přináší jen tmu, vlhkost, zimu a samotu. A na rozdíl od sběračky bylin, tady naprosto přesně víme, co je příčinou a o to těžší čtení to je...obzvlášť při vzpomínkách Sisi člověka mrazí, byť vše je jen naznačené, nedoslovené...možná právě proto. Skvěle vystavěné a vypointované. Ale těžké, přetěžké téma.

22 11.12.2020

Chvíli jsem se ke čtení Šikmého kostela odhodlávala, protože mě téma "hornického kraje" moc nelákalo. Ale pak jsem se přeci jen nechala přesvědčit nadšenými ohlasy a ani jednou jsem nezalitovala. Navíc hlas Vilmy Cibulkové k příběhu sedl naprosto dokonale a i díky ní a jejímu přednesu jsem měla z knížky úžasný zážitek.

21 04.08.2021

Velmi náladové, melancholické a tajuplné čtení prosycené vůní bylin a lidským smutkem. Přestože se příběh odvíjí v časném létě, náladou se mi hodil spíš k létu babímu. A rezonuje ve mě stále, i když bych vlastně nedokázala říct, o čem přesně je a jak dopadl. Ale vybavují se mi barvy, sluneční světlo probleskující korunami stromů, prach tančící v paprsku světla, který pronikl skrz škvíru ve střeše na půdu, vrzající kolo a poodhrnutá záclona v jednom z oken starého domu. A tím vším prochází žena nebo snad víla, která tu je a vlastně není a účtuje s minulostí.

19 15.10.2020

Téměř 700 stran napěchovaných fakty i krásnou literaturou. A člověk čte a skoro nedýchá. A za každou stránkou si říká, jak málo ví o historii a světě kolem nás. Knížky Kateřiny Tučkové ve mně vždy vyvolají kromě mnoha jiných pocitů i úctu k těm, kdo procházeli časy tak těžkými, že si to lze jen stěží představit, byť nad jejich popisem. A pokoru a vděčnost, že už si o těchto časech můžeme jen číst.

18 16.03.2023

Tentokrát mi to trvalo trochu déle, proposlouchat se celou knihou a v některých pasážích bylo trochu náročnější udržet pozornost. Týkalo se to hlavně doby po 1. světové válce a národnostních debat. Je to i tím, že jsem tomu jak místně, tak časově již velmi vzdálená. Ale na vypravěčském umu a schopnosti vykreslit postavy tak, že s nimi čtenář dýchá, to Karin Lednické nic neubralo.

17 18.11.2022

Knížka je tenká, ale čtení tíží. Nechci vypisovat obsah, nechci křehkost vyprávění rozbít obyčejnými slovy. Kdo knihu otevře, pochopí. A toho, kdo ""pamatuje někoho, kdo zapomínal", i u srdce trochu zabolí.

17 19.04.2019

To se člověk po nezvykle dlouhém a chladném předjaří tolik těší na opravdové jaro a přechod k létu, až z toho začne poslouchat o polárních nocích :)) Zamilovala jsem se do lyrických popisů severské krajiny i zvláštně krásných pocitů osamělosti a vzdálenosti od veškerého "normálního" moderního světa. Kdybych nevěděla, že autorka byla na Špicberkách již ve 30. letech, lehce bych mohla vyprávění zařadit do současnoti, tak moderně znělo. Nejen po jazykové stránce, ale i obsahově - kdo by si byl pomyslel, že takové dobrodružství bude moci podniknout žena v době, kdy byla opravdová emancipace ještě hudbou vzdálené budoucnosti.

15 18.05.2023

Za mě nejdepresivnější a nejtísnivější kniha roku. Psaná typickým stylem, na který jsme si už u autorky zvykli. Příběh si jen tak plyne, vypadá hrozně obyčejně, ale pod povrchem slov se odehrávají velká osobní dramata. V této knize se společenským přesahem, ve společenském uspořádání, které si asi stále ještě dokážeme živě představit, ale už málo dokážeme docenit fakt, že jsme se jej už (snad nadobro) zbavili.

15 02.01.2022

A zase se s Cognettim toulám po horách a téměř fyzicky trpím tím, že jen na stránkách této útlé knížky. Nestrhla mě sice tak jako Osm hor, kterou jsem od něj četla první, ale provází ji stejné kouzlo. Cognetti skládá slova jedno ke druhému a čtenář se najednou ocitá na úzké lesní pěšině, nad hranicí lesa nebo uprostřed rozkvetlé alpské louky a shlíží do údolí na svůj život, který zanechal v minulosti. V této knížce už není spisovatel / vypravěč tak dětsky nadšený a zamilovaný do hor, v mnohém vystřízlivěl, ale přesto stále dokola v horských lesích hledá sám sebe, snaží se pochopit svůj životní příběh, dát mu nějaký smysl. Možná se to nedaří tak, jak si sám představoval, ale přesto se stává věrnější svému vlastnímu já.

15 22.06.2020

První dobrodružná kniha čtená s dětmi a dětem. Doteď se jakémukoliv napětí spíše vyhýbali. Ronju jsem četla mnohokrát, ostatně i toto vydání je mé původní. Ale teprve s dětmi jsem si uvědomila, kolik těžkých témat do svého vyprávění Astrid Lindgrenová lehce zakomponovala. Téma vzdoru dítěte proti rodiči, odchodu z domova, viny a odpouštění, ohrožení na životě i téma stáří a smrti. Od téhle malé loupežnické holky je děti přijímaly samozřejmě a věcně a já jsem moc ráda, že jsme se už spolu pročetli ke knížkám pro starší děti.

15 07.10.2019

Tuto knížku nejde číst za běhu. V šumu a hluku všedního dne. Musela jsem se s ní schovávat do ticha, zavírat před světem. Žádá si to poetický jazyk, který tuto drobnou prózu povyšuje na opravdové umění. A žádá si to příběh. Tak intimní a křehký, že se člověku až tají dech. Tak vzdálený naší uspěchané "normálnosti", a přesto jsem se do něj dokázala natolik ponořit, že jsem s oběmi hrdiny dýchala i tajila dech. A s každým otočením stránky, s každou novou zatáčkou na bezcílné cestě ostrovem i životem s roztoucí úzkostí podvědomě čekala dopředu netušené, ale nevyhnutelné vyústění.
********************************
Knížku jsem četla v originále. Původně jen jako "domácí úkol" na překladový seminář. Ale vtáhla mě. Získala si mě a okouzlila. Hlavně jazykem. Báseň v próze. Je to jedna z mála knih, ke které se chci vrátit a přečíst si i český překlad. Abych viděla, jak s ním překladatelka naložila. I když už tuším. Měla jsem tu čest na semináři na Trinity College v irském Dublinu potkat jak samu autorku, tak právě paní překladatelku. Jaké lepší doporučení, když sama autorka řekne, že český překlad je lepší než originál!?
A ještě poslední poznámka - je obrovskou výhodou, že překladatelka sama v Irsku již 30 let žije, proto věřte, že je překlad opravdu věrný a přenese vás na tento větry ošlehaný ostrov a tak trochu i do melancholické a trochu osamělé irské duše.

15 03.02.2018

Jako vždy za pět (hvězd). A možná bych právě k tomuto Ládíkovu titulu ještě jednu přidala. Přesto, že pro mě neobjevila žádné cizí kraje. Vlastně právě proto. Mohla jsem si pocestovat po vlastech českých (a moravských). O něco víc, než co vždy můžu stihnout za jeden krátký letní měsíc, kdy se do Čech vracím... Nadšeně jsem očekávala místa, která znám a mám ráda a vyhledávala o nich zmínky, stejně tak jsem se těšila do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Oceňuji, že to není průvodce po notoricky známých turistických destinacích, ale že jsou v knížce tipy často na lokální zajímavosti, o kterých zase tolik lidí neví. A to vše objevované s Láďovým typickým nadhledem, smyslem pro humor až absurdním a pozitivním přístupem ke všem a ke všemu, koho a co na svých cestách potká.
P.S. Často se v zahraničí setkávám s Čechy, kteří na svoji původní vlast žehrají a tvrdí, že "pár dní v ČR stačí a honem honem zpátky do zahraničí, kde žijí, protože už nesnesou tu "českou povahu, která jim ani trochu nechybí". Já tento názor nesdílím a vždycky mě překvapí, kolik takových komentářů je. A jsem ráda, že Láďa Zibura svými cestami potvrzuje moje přesvědčení, že Češi jsou národ stále ještě víc přátelský, vtipný a podnikavý, než zpruzený a negativní. Jestli to nebude tím, jak kdo k těm nejrůznějším situacím a interakcím už apriori přistupuje.

Čtenářská výzva 2022 - Kategorie 18 - Kniha, v níž hlavní hrdina pije kávu - "Teď ale přišlo další pondělí, které je pro výletníka dobou temna. Kamarádi jsou v práci a památky zavřené. V podstatě nezbývá než jen popíjet kávu na různých místech."

14 12.09.2022

V těchto dnech bylo z pochopitelných důvodů Boženy Němcové všude plno a když v Rozhlase zařadili babičku, docela ráda jsem si ji připomněla. Verze s Růženou Noskovou jako vypravěčkou ještě přiživuje atmosféru. Do diskuzí o povinné četbě bych se nerada mísila, ale stejně si myslím, že Babička patří k základnímu kulturnímu přehledu. A mě baví i obsahem, asi stárnu! :-D

*Čtenářská výzva 2020 - 1. Kniha, jejíž autor (by) letos oslavil kulatiny

Četba na pokračování ČRo - čte Růžena Nosková

14 11.02.2020

Adina Mandlová mě překvapila. Svou otevřenou zpovědí, v níž popisuje svůj život tak, jak jej opravdu prožila. Bez ohledu na to, že řada jejích zážitků a postojů nevrhá nejlepší světlo na její charakter. Nedělám si iluze o životě herecké smetánky (tehdy, ale ani nyní), i tak mě ale překvapilo, s jakou lehkostí procházela vztahy, jak se neohlížela na nic a na nikoho. Musím však ocenit, že tak nečinila z prospěchářství nebo ze strachu, ale prostě proto, že se vždy chovala tak, jak právě cítila, že se zachovat chce a neplánovala, neintrikovala, byla trochu jako buldozer. Alespoň takový pocit ve mě zanechalo její vyprávění. Připravila si tak mnoho problémů a její život nebyl doopravdy šťastný. Až ke konci přišlo smíření sama se sebou, s tím, co bylo a snad i vnitřní klid. (tedy podle knihy. Wikipedie hovoří jinak...)

*Čtenářská výzva 2020 - 1. Kniha, jejíž autor (by) letos oslavil kulatiny

Četba na pokračování ČRo2 - čte Simona Peková

14 04.02.2020

Jedno alpské údolí, jedna hora, dva muži a jedno přátelství v proměnách času. Jeden hledá sám sebe na druhém konci světa, ten druhý ve stínu úbočí té své jediné hory. Jednou za čas se jejich cesty protnou, protože ač tak rozdílní, jejich životy jsou již navždy propojeny. Knihu jsem četla v originále a ač je italština rozhodně mým nejslabším jazykem, je vyprávění tak poutavé a sugestivní, že jsem se hned s prvním otevřením knihy ocitla uprostřed alpských luk nebo ledovcových polí. Lidské charaktery jsou naopak popisovány velmi úsporně a bez zbytečného sentimentu, o to silněji však působí. Když jsem knihu zavírala (velmi neochotně) naposledy, měla jsem pocit, jako bych já sama znala Bruna i Pietra již celé roky a bylo mi líto, že mě opouštějí. Doporučuji všem, kdo milují divokou krásu hor i ryzí přímočarost horalů, kteří v nich (a jimi) žijí.

* Čtenářská výzva - 14. Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi

14 06.05.2019

V podání neuvěřitelné Báry Hrzánové získává kniha ještě extra pět hvězdiček navíc!

13 24.01.2023

Zasněná, melancholická, záhadná, smutná, tajuplná, zapomenutá, zvoucí. Taková je tato kniha, stejně jako zahrada, o které vypráví. Ač zcela jasně inspirována Zahradou Trnkovou, ta Čechova je méně doslovná, je víceznačná, plná hledání, vzpomínek, ale i zapomínání a opuštěnosti, dětských nadějí i nostalgie stáří. Já se při čtení dojala, děti zkoumaly dokonalé ilustrace a nechaly na sebe působit krásu slov, jejichž významu ještě možná tak docela nerozuměly, ale určitě se k nim jednou vrátí.

13 06.03.2019