woodward komentáře u knih
Prvorepubliková klasika posunutá do zlých časů padesátých let. To prostě nemůže fungovat. Původní Klubíčko byl rozmarný excentrik, což se do nudné strohosti komoušských esenbáků nedalo vecpat. Jeho kamarád, novinář Arne Maurin, by v šedivé realitě Beraního dvora nejspíš skončil v base. Je mi líto, že Vachek tuhle knížku napsal.
Konec studené války zastihl Forsytha v nedbalkách. Kdyby něco podobného napsal dneska o Putinově Rusku, asi by to byla docela jiná píseň, ale Ikona se prostě nepovedla. Nejspíš proto, že se ještě nestačil vymanit z dlouholeté neměnnosti studenoválečných časů. Napsat takový román v době, kdy se situace ve světě měnila každých pár měsíců, bylo poněkud zbrklé.
Jak tady čtu ostatní komentáře asi jsem měl štěstí, že všechny Forsythovy špionážní klasiky z doby studené války jsem přečetl dřív, než studená válka skončila. Byl jsem v emigraci a zpočátku jsem hodně chodil do knihovny, abych neutrácel za knížky. Ďáblova alternativa asi nepaří k absolutním vrcholům Forsythovy tvorby, ale pořád je to solidní thriller opírající se o autorovo "novinářské" vidění reality i o jeho schopnost domýšlet do důsledků politickou danost tehdejšího rozděleného světa.
Jedna z nejlepších detektivek D. Sayersové. Je to chytré, složité, zábavné.
pro kattyV: ještě lepší omeletu najdete v "Literárních vraždách" (orig. Plot it Yourself) od Rexe Stouta.
Je to klasika trochu ve stylu inspektora Frenche. Složité úhybné manévry pachatele skrze falešné alibi, odevzdané či neodevzdané jízdenky atd. Já mám detektivky rád především jako příběhy o pátrání a logických dedukcích, takže mi to až tak nevadilo, i když prodleva mezi odhalením vraha a jeho zatčením, protože lord Petr nejdřív musí prozkoumat všechny jeho kličky a posbírat důkazy, je zde přece jenom dost dlouhá. Tři hvězdy.
(SPOILER) Není to nezábavné čtení, i když se nakonec člověk jaksi nemůže zbavit dojmu, že tenhle příběh paní Sayersová vymyslela jen proto, aby si lord Petr tu svou krasavici konečně vzal.
Parádně zpracovaný příběh největšího dobrodružství dvacátého století. Občas si v ní listuju dodnes a vždycky si znovu vzpomenu na to dusno a napětí, když Borman a spol. v Apollu 8 zmizeli poprvé za odvrácenou stranou, i na velmi těžko definovatelný pocit, který jsem měl, když jsem v televizi koukal na Armstronga, jak seskakuje z poslední šprušle na povrch Měsíce. Tohle už se znovu nezažije, ani kdyby přistáli na Marsu.
Archie Goodwin by byl v šoku, kdyby se tu dočetl, že tenhle příběh je anoncován jako "román o práci detektiva" - zvlášť když hned pod tím je tučným písmem vyvedené jméno Nera Wolfa. Všichni přece vědí, že Wolfe práci nenávidí... Nicméně je to jeden z nejlepších příběhů o vládci pískovcového domu se skleníkem na střeše v Západní 35. ulici.
O vývoji vztahů, o válkách a vzájemně pomlouvačných kampaních mezi křesťanstvem a islámským světem se toho v knize Andrewa Wheatcrofta dozví člověk spoustu, i o mnoha jiných věcech - například pasáže o historii knihtisku v muslimských zemích jsou opravdu velmi zajímavé. Jistý nedostatek spatřuji v tom, že autor ve snaze tvářit se nestranně místy poněkud "přepadává" na stranu mírného zastánce muslimských stanovisek a vidění letitého střetu dvou kultur muslimskýma očima, ale dá se to snést. V každém případě je tahle kniha velkou studnicí informací o dějinách křesťansko-muslimských vztahů a konfliktů.
Tuto knihu napsal autor na objednávku podle filmu. A upozorňuji Kedulera že vůbec nebyla napsána podle skutečné události. Přístroj enigma získali Britové dávno předtím, než o jeho existenci vůbec Američanům pověděli. Typickej, nablblej Holywood.
Ruská literatura spíš není můj šálek čaje. Až na pár výjimek. Vedle Puškinových básní a Kapitánské dcerky a Tolstého Vojny a míru k nim docela určitě patří Prišvinovy zvláštně zasněné povídky o lese a lovu. Nevím, je-li ta kniha vůbec v Česku k mání, ale docela rád bych ji měl. Ta moje, kterou jsem našel kdysi dávno pod stromečkem, nenávratně zmizela v hlubinách času.
Tulte se dívky jako bajadéry k svým rozmilým.
Kéž by však ztich' ten vítr od sierry, než zešílím.
Tohle je kniha básní, které se dají zpívat, stačí jen vzít do ruky kytaru a ono to přijde samo...
Oscar Wilde nejenom že vysvětlil, jak je důležité míti Filipa, ale vymyslel i důležité slovo "bunburizovat". Budiž mu za to dík a chvála na věčné časy.
Lakomce znám v podání Miloše Kopeckého, Misantropa jako Václava Vosku, jenom na Tartuffovi jsem v divadle nikdy nebyl. Moliere je mistr, Pan dramatik, doporučuji všem zdejším mláďátkům, která se o něm musela učit k maturitě, aby si tím nenechala jeho dílo znechutit. I tvůrci školních osnov někdy mohou mít pravdu.
Přemýšlivé, hluboce lidské povídání o pilotech a letadlech, jehož autor byl pilotem - a to v dobách, kdy vzlétnout s poštovní linkou bylo větším dobrodružstvím a hrdinstvím, než je dnes obletět planetu ve vesmírné lodi.
Kovbojka jako vyšitá. Někdy prostě člověk cítí, že je čas na pokleslý žánr, a je pak dobře mít po ruce třeba právě Maxe Branda.
Říká se, že Eduard Bass fotbal miloval a Karel Poláček ho nesnášel. Bass nám zanechal fotbalovou pohádku, již si rádi přečtou fotbaloví fandové v příslušném věku a někteří se k ní vrátí i později (včetně autora těchto řádků). Zato Karel Poláček stvořil nesmrtelnou Srandu, která už navždy patří do panteonu české literatury. Nerad ve svých komentářích mluvím o filmech natočených podle literárních předloh, ale zde učiním výjimku, protože Poláčkův literární pan Načeradec dozajista všem čtenářům souzní s jeho filmovým ztvárněním v geniálním podání Huga Haase. Nesmrtelné výroky jako "Pijou pomalu, ať jim to vydrží", "Numera mi neschnou", "Řeči se nevedou, nedochvilnost se netrpí", nebo "Tolik židovek pohromadě na ulici! To se nesmí trpět! Policie! Příbuzný, rozejděte se!", již dávno zlidověly, ať už si je pamatujeme z knihy nebo z filmu.
Mimochodem, příběh o mužích v offsidu obsahuje i jedno nerozluštěné tajemství: Jak jenom muž, přezdívaný Amplión, přišel na svoji podivnou hlášku "rozeberte je jako šrajbtiš svatýho Lukáše"? Proč, proboha, by měl být šrajbtiš (psací stůl; pozn. překl.) sv. Lukáše rozebrán, kdo ho rozebral a kdy? Ví to někdo? A jestli ne, najde se tu povaha dostatečně zvídavá a energická, aby tento literární ořech rozlouskla?
Velmi francouzské. Všechny pachy a vůně venkova v plném slunci. Kdo můžeš, přečti v originále.
Je obecně známo, že válka je zlá a také že severní Atlantik je drsný. Nicholas Monsarrat nám vypráví o pohnutých osudech mužů a žen, kteří válce čelili v severní části Atlantského oceánu. Ale jeho román ani zdaleka není jen o konvojích, ponorkách a vichřicích. Je to příběh posádky a dvou lodí zmítaných válkou a mořem. Román o povinnosti, profesionalitě a statečnosti, o hrůze a smrti. O vypočítavosti a zbabělosti. Také o rozdílnostech postojů a přístupu na straně Spojenců. Když fregata Saltash podstupuje údržbu a přezbrojení v newyorských docích, jeden z námořníků vypráví o svých zkušenostech s Američany: "Nejvíc ze všeho mě zarazil jejich povolávací systém. Tuhle byl na večírku člověk, který se naparoval, že má ženu a čtyři děti, a pro tohle mu znovu povolili odklad... Všude jinde na světě, v Rusku, v Anglii, v Německu - mít ženu a čtyři děti je důvod pro boj..."
Pokud jde o význam toho citátu, zdá se, že Amerika jako obyčejně předběhla zbytek světa. Procento Evropanů ochotných bránit svou zem prudce klesá.
Tato kniha potvrdila mé dřívější zjištění, že knihy o dějinách Francie nemá smysl číst, pokud je napsal Francouz.