woodward diskuze u autorů

Na verneovkách jsem vyrostl, je to moje láska a v některých si listuju dodnes jako zasloužilej penzista.
Mám ale jednu důležitou "faktickou poznámku". Po létech hloubání a občasného pátrání v rozličných mapách a atlasech jsem se konečně na francouzské wikipedii dočetl, že ostrov Tabor, neboli ostrov Maria-Theresa je jakési nepříliš důvěryhodné skalisko či mělčina které objevil jistý americký kapitán Taber (nikoliv Tabor) a pojmenoval je po své lodi Maria Theresa. Francouzská wikipedie existenci dotyčné lokality označuje hezkým slůvkem "douteuse", jelikož v roce 1957 se ji na místě označeném v lodním deníku objevitele nepovedlo najít a ani v roce 1983 poté, co poloha byla "recalculée" (bůhvíkým, bůhvíjak), čímž se původní předpokládaná poloha posunula asi o tisíc km, nepřineslo pátrání žádné výsledky. Takže všem, kdo stejně jako já hledali ten zpropadenej ostrov, kvůli jehož jménu si chudák pan Paganel uříznul ostudu, tímto sděluji, že tam nejspíš žádnej není!

Rex Stout toho napsal spoustu, ale do dějin literatury se zapsal výhradně jako tvůrce Nera Wolfa a Archieho Goodwina. Na rozdíl od jiných románových sérií o geniálních detektivech je zajímavé, že přijde-li řeč na wolfovskou ságu, každému, kdo Stoutovo dílo zná, naskočí automaticky obě jména, Wolfe a Archie. Není sice pochyb o tom, že génius je tu jen jeden, ale všichni vědí, že bez Archieho by Wolfe svých úspěchů patrně nikdy nedosáhl.
Dr. Watson nebo kapitán Hastings, které Sherlock Holmes a Hercules Poirot označují za své společníky, jsou jen trapnými přívěsky, uctivými, nechápavými obdivovateli blyštivých úspěchů svých geniálních partnerů. Jejich jediným úkolem je zprostředkovat čtenáři géniovy myšlenky takovým způsobem, že si sám nepřipadá jako blbec, naopak se tu a tam může shovívavě pousmát vypravěčově naivitě a připadat si skoro stejně geniální jako velikán, kterému vypravěč nesahá ani po kotníky.
Na rozdíl od těchto věrných, leč natvrdlých souputníků velkých mužů je Archie bystrý, vnímavý, nadaný představivostí a má vynikající paměť. Jeho styl vyprávění, jednoduchý, vtipný, bez příkras a velké popisnosti, vždy k věci, je jedním z důležitých atributů wolfovské série. Aby Archieho učinil nepostradatelným, vymyslel mu autor šéfa, k jehož hlavním charakteristikám patří nevůle k cestování mimo dům a k pohybu vůbec, nemluvě o občasných „recidivách“ lenosti, kdy ho Archie musí honit do práce.
Wolfovská série je také pohádkou o demokracii. Wolfovy půtky s newyorskou policií a někdy i se státním zastupitelstvím nakonec vždycky skončí Wolfovým triumfem a jakkoliv se to inspektoru Cramerovi občas velmi zajídá, nakonec se vždycky rád dostaví do domu na Západní 35. ulici, aby byl přítomen odhalení vraha mezi houfem podezřelých, kterého mu pak Wolfe milostivě dovolí odvést do basy. Americká demokracie sice má své kvality, ale nevěřím, že by policie kteréhokoliv města nebo státu dovolila soukromému detektivovi, i kdyby byl sebevíc geniální, aby z nich celá desetiletí dělal pitomce. Jenže v pohádkách je možné všechno a čtenář rád uvěří i tomu, že Wolfe si dovolí dělat šprťouchlata nejenom z policajtů a státních zástupců, ale i z FBI a J. Edgara Hoovera.
Koneckonců, detektivka má být pohádkou, kde dobro má zvítězit nad zlem, i když autoři záplavy dnešních černočerných surových krváků na to očividně dávno zapomněli.

qwill: já jsem je seřadil podle pořadí, jak jdou ty příběhy za sebou, ne podle toho, které mám nejradši. Pro mě jsou jednoznačně nejoblíbenější Trosečníci z Vlaštovky - i když to znamená jistej posun. jako kluk jsem měl nejradši Boj o ostrov.

Přečetl jsem skoro všechno - ale ne úplně všechno. Nikdy mě moc neoslovil Petr Kachna, to je podle mě úlet, který jako by do té řady skoro nepatřil. Taky Klub Lysek a Velká šestka jsou pro mě jen odbočka, kterou jsem přelouskal jen proto, že je to Ransome a už jsem se k nim nevracel (i když Klub lysek mám pořád v knihovně). A pozdější příběhy - Nechtěli jsme na moře, Záhadné vody, Velká severní... nemůžu si pomoct, ale mně tam prostě chybí to jezero a všechno kolem. Protože jenom tam jsou to ti praví cestovatelé a piráti. Na opravdovém moři jsou z nich jenom učedníci. Nic proti tomu, přečetl jsem a líbilo se mi to - ale to největší okouzlení je pro mne navždy spojené s pěti "jezerními" příběhy. Boj o ostrov, Trosečníci z Vlaštovky, Zamrzlá loď kapitána Flinta, Holubí pošta a Sekta Piktů. Slečnu Lee jsem nečetl a asi ani číst nebudu.

Od toho to autora jsem přečetl jen jeho knihu From Beirut to Jerusalem, která bohužel česky nevyšla, ale je to nejspíš to nejlepší, co o poválečné situaci na Blízkém východě bylo napsáno. Knížku Svět je plochý jsem nedočetl - nějak nesdílím autorovo nadšení nad outsourcingem a podobnými požehnáními věku globalizace.