woodward komentáře u knih

Tyhle verše dokážou přimět ke zpěvu i toho, kdo nikdy zpívat neuměl.

6 22.06.2015

Velmi pěkně podaný příběh největšího dobyvatele všech dob. Autor Džingischána nijak neidealizuje, spíš vysvětluje pohnutky jeho činů - "vzal si od světa, co potřeboval a učinil tak válkou, protože neznal jiných prostředků" - a srovnává jej s dobyvateli západního světa: "Pochody jeho hordy se netáhly na míle, ale na stupně zeměpisné délky a šířky..., Napoleon ponechal jednu armádu jejímu osudu v Egyptě, trosky jiné armády opustil na sněžných pláních Ruska a nakonec se vřítil do pohromy u Waterloo..., Alexandrovi generálové se po jeho smrti mezi sebou bili o království a Alexandrův syn z něj musel uprchnout..., ale Džigischánův vnuk Kublaj stále ještě vládl nad polovinou světa." Také připomíná, že "kočovník, lovec a pastýř stád překonává válečnou strategií moc tří císařství...; barbar, který nikdy předtím nespatřil města a neuměl vůbec psát, vydal zákoník pro padesát národů." Lambova kniha je zatím asi nejlepším faktografickým zpracováním tohoto tématu, alespoň pokud jde o knihy určené široké veřejnosti. Bylo učiněno několik pokusů o film, ale žádný z nich se ani nepokusil obsáhnout příběh Džingischánova života v celé šíři. Pět hvězd.

21.06.2015

Jedna z Knih s velkým K, které mě provázejí od poměrně útlého dětství. Naštěstí jsme měli doma vydání příběhu od Daniela Defoa z konce 40. let, protože většina mých vrstevníků četla paskvil od J.V. Plevy, který má s Defoovým dílem společné jenom jméno Robinsona a Pátka a to, že se odehrává na ostrově po ztroskotání. Původní Defoovo vyprávění člověka dokonale pohltí, ocitnete se v duši a mysli anglického středostavovského synka, který se vydal na moře za dobrodružstvím, jako to v jeho čase i v pozdějších dobách udělalo tolik jiných. Vidíte svět očima člověka omezeného nepříliš rozsáhlým věděním, přecpaného předsudky všeho druhu, ale opírajícího se o pevnou víru v boha a nadaného nezlomnou vůlí a dobrým srdcem. Je to zápas o holý život i o zachování zdravého rozumu a duše, sledovaný v přímém přenosu z trosečníkovy mysli. Svou dobu tato kniha předběhla o několik staletí. Pět velkých, zářivých hvězd.

13 21.06.2015

Většina komentátorů na této stránce si ani neuvědomuje, že Frederick Forsyth touhle knihou vlastně založil nový žánr, ve kterém se ho od té doby více méně neúspěšně snaží napodobit celý zástup autorů. Den pro Šakala je klasickým "thrillerem" napsaným v době, kdy tohle slovo ještě neexistovalo. Nechvalně proslulý Ramirez Ilyich Sanchez dostal přezdívku Šakal právě po nájemném vrahovi z Forsythova příběhu. Přečetl jsem všechny Forsythovy romány, některé jsou moc dobré, některé slabší, ale kvality Dnu pro Šakala už nedosahuje ani jeden z nich. Takhle to vypadá, když v sobě dobrý, poctivý novinář objeví spisovatelskou žílu. Všechna jeho díla jsou podložena kvalitní rešerší a znalostí problematiky. Konec studené války nicméně přinesl jistý pokles kvality; autor dokonce jeden čas dal najevo, že s thrillery končí. Nakonec se tak nestalo, a i když je pravda že některé tituly, jmenovitě třeba Boží pěst a Mstitel, ještě stále patří k tomu lepšímu co napsal, jeho starší skvosty, kromě Šakala k nim zajisté patří i Čtvrtý protokol a Žoldáci, se nacházejí o několik levelů výš. S velkou úctou dávám pět hvězd.

17 20.06.2015

Moc příjemné čtení - a to platí o celé sérii Případů bratra Cadfaela. Opět se potvrzuje, že autorova erudice, znalost prostředí, problematiky, doby atd. hraje velikou roli - samozřejmě pokud dotyčný autor umí psát. Paní Pargeterová to umí, kromě příběhů o bratru Cadfaelovi napsala řádku detektivek pod pseudonymem Ellis Peters, nemluvě o jejích vážných historických románech. K tomu má vzdělání historičky a navíc píše o historii rodného kraje. Shrewsbury a anglicko-velšské pomezí důvěrně zná. Překlady Zuzany Ceplové, Stanislavy Pošustové a Zory Wofové taky nemají chybu - což vzhledem k námětu není v dnešní době zcela samozřejmé. Plný počet hvězdiček.

11 20.06.2015

Moje nejoblíbenější Čapkova kniha, i když i po několikátém čtení člověku naskakuje husí kůže. Snad nejvýmluvnější je nenápadná scénka, kdy po založení Mločího syndikátu spolu mluví dva bafuňáři, jeden má nějaké pochybnosti, jestli ten obchod s mloky je správná věc a druhý mávne rukou, že jsou to zbytečné řeči. "Mloci jsou mloci" povídá. "No, před časem se říkalo, že negři jsou negři" na to ten první. "A nebyla to snad pravda?" uzavírá druhý.
Zajímalo by mě, jestli v polistopadových vydáních odstranili cenzorské zásahy z bolševických dob. Například v poslední kapitole, když pan Povondra rekapituluje, které země už mloci potopili pod hladinu moře, v totalitních vydáních chybí věta: "I na Rusko si troufli; a taková to byla veliká země, to Rusko."
Pět hvězdiček je zcela na místě.

22 20.06.2015

Arthura Upfielda mám moc rád už proto, že jeho knihy jsou v podstatě velkým průvodcem po Austrálii. Dočetl jsem se někde, že svého času vedl dokonce výpravu geografů do pouště, aby ohledali a popsali místo dopadu velkého meteoritu (to místo později využil v románu Vůle kmene, který u nás pokud vím vyšel jenom slovensky).
Bony je zábavný, zápletky a řešení záhad mají logiku, všechny ty příběhy čtu hrozně rád, ale jak říkám, hlavní roli všude hraje australská příroda a rozličné způsoby života lidí, kteří v ní žijí a jsou s ní nějak spjatí, hlavně skrze svá povolání. Chovatelé dobytka, letci, dřevaři, prospektoři, ti všichni se tak či onak musí popasovat se zvláštnostmi a někdy nebezpečnými úskoky buše, pouští, pastvin a hor v australském vnitrozemí. Tohle všechno pan Upfied důkladně a důvěrně zná, a jeho Napoleon Bonaparte nás ve svých příbězích uvádí do dalších a dalších krajů té podivuhodné země. Dávám pět hvězd za všechny zde uvedené Upfieldovy detektivky i za ty, které se na tyto stránky ještě nedostaly.

2 20.06.2015

Pro ty, kdo Rexe Stouta neznají, je tahle detektivka napoprvé zřejmě příliš velké sousto. Ale pro zkušené milovníky příběhů o gargantuovském pěstiteli orchidejí ze Západní 35. ulice historka o tom, jak Nero Wolfe "vyběhnul" s celým FBI i s Johnem Edgarem Hooverem, představuje dokonalý majstrštyk. Je pravda, že pátrání po vrahovi se tu vede jaksi po vedlejší koleji a vyvrcholením příběhu tentokrát není usvědčení a zatčení pachatele, ale sklapnutá past nalíčená na zlotřilé agenty, jakož i široký úsměv na líci inspektora Cramera, když mu o tom Wolfe vypráví. Pro mne je "U dveří zazněl zvonek" absolutní jedničkou celé Wolfovské ságy.

4 20.06.2015

K téhle knížce se opakovaně vracím už dlouhá léta. Je to chytré, je to zábavné, paní Sayersová s očividnou chutí využila své znalosti prostředí reklamní agentury, a navíc mě vždycky potěší aspoň na čas nakouknout do těch idylických let po Velké válce, kdy ještě nikdo netušil, že za rohem už číhá druhá, ještě větší a hroznější.

6 20.06.2015

Nebudu spisovat komentáře ke všem třinácti dílům Merlovy historické fresky; vyjádřím se k celé epopeji zde u prvního dílu. Autorův záměr je zřejmě především didaktický. Formou čtivých příběhů seznamuje čtenáře s obdobím dramatických zvratů v dějinách své země a je fakt, že díky Dědictví otců (nebo Osudům Francie - Fortune de France, jak se celá série jmenuje v originále) mám celé to složité období nejenom francouzských, ale západoevropských dějin poměrně přehledně srovnané v hlavě. Úvodní díl byl pro mne zjevením. Námět i zpracování, použitý jazyk, to všechno mi připadalo téměř dokonalé. Mnohem později jsem ve Francii dostal do ruky dalších pět dílů příběhu o Petrovi ze Sioraku a okouzlení pokračovalo. Báječně propletené dobrodružné příhody hlavního hrdiny bez bázně a hany s líčením převratných událostí, otřásajících tehdejším západním světem, to všechno podané archaickou francouzštinou (nebo češtinou ve skvělém překladu Miroslava Drápala) působí vskutku monumentálním dojmem. Musím připustit, že poslední díly druhé série o Siorakovi mladším již vyznívají trochu šablonovitě a autorův záměr předat čtenáři poučení odlehčené historkami o milenkách, soubojích a tajných posláních, se stává poněkud do očí bijícím. Nicméně za celou epopej Dědictví otců uděluji zasloužené čtyři hvězdy.

7 20.06.2015

Je dost zřejmé, proč tenhle román většina nakladatelů odmítla a na první vydání kompletního znění musel počkat až do sedmdesátých let. Je to první Faulknerův příběh o okrese Yohnapatawpha a pro zkušené čtenáře Faulknerových románů je v něm jasně patrná autorova přehnaná snaha vměstnat do jedné knihy všechno, co měl na srdci a co chtěl o své zemi čtenářům povědět. Dějových linií je nejméně o jednu víc, než je únosné. Jinak je to ale typický Faulkner, zacházející se slovy jako s malířským náčiním. Když čtete o spřežení klusajícím po prašné cestě za horkého odpoledne, cítíte zvířený prach tak intenzivně, že musíte potlačit nutkání ke kašli. Záplava slov vytváří obraz za obrazem, až vnitřní čtenářův zrak přechází a ve chvíli, kdy už to začíná být poněkud únavné, z té úchvatné změti zvuků, pachů a barev vytryskne příběh - nebo spíš historka, jakou by možná napsal Bohumil Hrabal, kdyby žil ve Faulknerově době a v jeho zemi. Vyprávěnky starocha Fallse o tom, jak plukovník Sartoris převezl jankejskou hlídku, nebo o "asistovaném útěku" jankejských zajatců, pro které jejich přemožitelé neměli žádné využití, protože se potřebovali postarat o svoji úrodu. Vyprávění slečny Jenny o statečné smrti jejího bláznivého manžela pro ančovičky generála Popea. A potom zase barvy a vůně, mystika a fatalismus... Je to prostě Faulkner jak má být a na jakého jsme zvyklí. Určitě stojí za přečtení.

4 20.06.2015

Tenhle Bassův román se poněkud vymyká všemu, co moderní česká literatura zatím přinesla. Je to příběh o Evropě a o Češích v Evropě. A také je to příběh o profesi, o práci a o úspěchu. Čeští spisovatelé, dramatici a scénáristé nám v posledních desetiletích předkládají převážně vyprávění o touhách, cílech a snaženích českých lidí neúprosně rozmašírovaných parním válcem světodějných událostí. Anebo hořké, švejkovské komedie, kterých je opravdu "za korunu tucet". Eduard Bass vypráví o klukovi ze šumavské vísky, který dokonale zvládl všechna úskalí povolání cirkusáka, porval se se životem a vyhrál. To všechno je doprovázeno úžasnými vhledy do cirkusového světa, které jsou pro laika hotovým zjevením, a zasazeno do rámce světového bratrstva kejklířů, artistů, cirkusových umělců všeho druhu a všech národností, kteří se spolu vždycky domluví "pátou řečí". Když táta Malina vypráví, jak starý Humberto "umluvil konstábla od grencvachy, že si vzal urláb a vlastnoručně nám propašoval šest vozů přes hranice" nebo když seržán Vosátka konstatuje, že "contra gusto no hay disputa", případně volá "qué cagada!" může někomu přijít vhod i slovník, ale právě tahle babylonská změť vytváří nádherně plastický obraz života v Evropě mnoha národů, kde všude žijí lidé, kteří spolu dokážou komunikovat bez ohledu na jazykové odlišnosti. Občasné zmínky o velkých politických událostech té doby vytvářejí jen pochmurný kontrapunkt k ústřednímu tématu o těžkém, ale pestrém a plném životě Václava Karase, řečeného "Vašku", kterému na sklonku jeho profesionální kariéry celý artistický svět neřekl jinak než papá Karas. Jak již bylo řečeno, takových postav a takových příběhů je v moderní české literatuře jako šafránu.

16 20.06.2015

Jsem už starej chlap a občas se hádám se svým dospělým synovcem, že by si měl přečíst Harryho Pottera, ale on pořád tvrdí, že je to pro děti. Jakáž pomoc, neví, o co přijde. Mě ten příběh (a tím myslím celý příběh o boji s Voldemortem) naprosto okouzlil. Odjakživa jsem měl rád knížky pro děti od anglických autorů a paní Rowlingová zase jednou tenhle druh anglické literatury dovedla téměř k dokonalosti. Samozřejmě, nejrůznějších nesrovnalostí a nelogických protimluvů se v tomto díle najde habaděj, ale to se dá tak trochu čekat, když je řeč o studiu čar a kouzel; nicméně komu by to vadilo? Konstrukce celého příběhu bere dech. Směle se klene přes celých sedm dílů - z nichž každý má vlastní zápletku a rozuzlení - a přitom ani na okamžik nezapomínáte, co je tou hlavní zápletkou, a hlavní příběh o boji proti Pánovi zla se postupně rozvíjí a košatí v každé ze sedmi knih. Člověk má občas pocit, že celé to úchvatné vyprávění se zrodilo v autorčině hlavě docela naráz a ona ho pak jenom musela "hodit na papír". Pět hvězd, ani o jednu míň!

36 19.06.2015

To podstatné jsem řekl už v komentáři ke společenství prstenu. Dodám jen tolik, že druhý díl PP, zejména třetí kniha o válce v Rohanu je moje vůbec nejoblíbenější část celého Tolkienova díla.

2 19.06.2015

To, co tady čtu v některých příspěvcích, je jen dalším potvrzením, že pro dnešní svět je literatura uměním již téměř nepochopitelným. Tolkienův příběh o Středozemi vznikal skoro třicet let a každá stránka vypovídá o bezbřehé fantazii podpořené autorovou erudicí. V dějinách literatury nelze najít dílo, snad s výjimkou Bible, jehož zrod by trval déle a které by při tom ve všech svých částech vyprávělo v podstatě jeden jediný příběh o starobylé zemi a jejich obyvatelích. Přečetl jsem všechny Tolkienovy knihy v originále i v českém překladu a vždycky se k nim rád znovu vracím. A na mou duši mi ani trochu nevadí, že se autor občas věnuje obsáhlým popisům krajiny nebo hobitích zvyklostí a uspořádání Kraje. Pokaždé mám pocit, že jsem se z našeho bláznivého, uštvaného světa na čas uchýlil do světa, kde ještě všichni umějí rozlišovat mezi dobrem a zlem a jasně vnímat základní lidské hodnoty - přátelství, lásku, pokoru, statečnost a soucit - a vážit si jich. Asi to není takový "odvaz" jako film. Jenže ve filmu se uprostřed vší akce jaksi vytrácí to hlavní: duch příběhu. Když Gandalf a Galadriel vysvětlují hobitům nebo Boromirovi, proč si nechtějí a nemohou prsten vzít sami, aby s jeho pomocí Saurona porazili, to jsou vůbec nejdůležitější pasáže Společenstva prstenu. Bez nich by vlastně celý příběh ztratil smysl. Ve filmu se to odbude velmi rychle - v rámci porady v Roklince, která navíc ve filmovém "akčním" pojetí vyznívá jako zběsilá hádanice party jakýchsi podivínů za domem na dvorku. Úvod do Společenstva prstenu asi může někomu připadat rozvláčný, jenže tak to prostě musí být. Autor musí čtenáře seznámit se světem o kterém mu chce vyprávět. Ale i ti, kdo k Pánovi prstenů přistupují až po přečtení Hobita si úvodní vyprávění o čtyřech čtvrtkách vychutnají docela s potěšením - tedy pokud jsou zvyklí číst a nesáhnou po knize jen tehdy, když je zaujme holywoodské zpracování, určené spíš jednodušším myslím a povahám.

66 19.06.2015