woodward komentáře u knih

Tohle vyprávění o dospívání, válce a smrti, se trochu vymyká pozdějšímu hrabalovskému "pábitelství". Je tu méně nadhledu, méně filozofování, příběh je sevřený, osudový, konečný. Už dlouho si myslím, že existuje jakási spřízněnost mezi Hrabalem a Faulknerem, ačkoliv Hrabal samozřejmě není mystik ani fatalista, ale oba dokážou vyprávět tragické příběhy, prokládané třeskutě zemitými historkami, a oba mají ve zvyku zahltit čtenáře proudem slov, složených v obrazy plné barev a vůní. Hrabalův svět je ovšem přece jen jasnější a barevnější - což je koneckonců s podivem, vzhledem k nekonečné šedi starých zlých časů, kdy jeho dílo vznikalo.

11 22.11.2015

Barvy a vůně Asie, sláva a síla Britského impéria vyvěrající z odvahy a drzosti dobrodruhů brázdících oceány, ať si o tom královští úředníci a důstojníci říkají a myslí co chtějí, trpělivá, nezlomná víra Číňanů, že jenom oni jsou nositeli té pravé civilizace a dřív nebo později to prostě celý svět bude muset uznat. Tohle všechno a ještě mnohem víc na čtenáře vychrlí tato kniha, zavalí ho a pohltí a on se nedokáže odtrhnout, jako ztroskotanec smetený bouří z paluby do běsnících vln se zoufale drží urvaného ráhna až do samého konce. Tchaj-pan je skutečným vrcholem Clavellovy asijské ságy a usvědčuje z omylu všechny, kdo tvrdí, že velká literatura a dobrodružství se spolu nesnesou.

11 21.11.2015

Trpící Poirot v péči roztomilé, totálně neschopné paní domácí. Samozřejmě je tam i vražda a nakonec odhalený vrah - ale nějak mám pocit, že paní Agatha ty útrapy pro Poirota vymyslela "naschvál".

11 17.08.2015

Pořád si říkám, jakej řev by se asi rozléhal po světě, kdyby v Německu vyšla kniha o tom, jak hrdinní příslušníci gestapa honí zpropadené Židy, prchající do Švýcarska. Nebo kdyby německá televize dávala film natočený za Adolfa podle takového románu. Ale když se na místo gestapáků nastrčí "lidová" armáda a na místo Židů nepřátelé socialismu, tak to zřejmě nikomu nevadí. Tomu se říká pokrytectví, přátelé!

Klasika všech klasik. Řešení podle mě nemá v detektivním žánru obdoby.
Ad kacaabba: Máš rozhodně pravdu, paní Agatha se nechová ke čtenáři fér. A není to jenom tím, že předkládá fakta úmyslně co nejzmateněji, ale především jde o to, že Hercule Poirot (nebo slečna Marplová či kterýkoliv jiný detekltiv) až v závěrečném exposé doplní známá fakta o nějakou velevýznamnou informaci, o které čtenář do té doby nevěděl. Jenže o to zas až tak nejde. Na Agatě Christie je úžasné právě to, jak na první pohled nedůležitá snůška banalit, letmých setkání, nevýznamných příhod, krátkých rozhovorů, v samém závěru zázračně zapadne na svá místa ve skládačce a člověk zjistí, že z těch nezáživných řečí na začátku nebylo ani jediné slovo zbytečné.

11 15.08.2015

Jedna z knížek, které bezpochyby patří do rukou českému dítěti nejpozději jakmile se naučí číst.

11 15.08.2015

Říká se, že Eduard Bass fotbal miloval a Karel Poláček ho nesnášel. Bass nám zanechal fotbalovou pohádku, již si rádi přečtou fotbaloví fandové v příslušném věku a někteří se k ní vrátí i později (včetně autora těchto řádků). Zato Karel Poláček stvořil nesmrtelnou Srandu, která už navždy patří do panteonu české literatury. Nerad ve svých komentářích mluvím o filmech natočených podle literárních předloh, ale zde učiním výjimku, protože Poláčkův literární pan Načeradec dozajista všem čtenářům souzní s jeho filmovým ztvárněním v geniálním podání Huga Haase. Nesmrtelné výroky jako "Pijou pomalu, ať jim to vydrží", "Numera mi neschnou", "Řeči se nevedou, nedochvilnost se netrpí", nebo "Tolik židovek pohromadě na ulici! To se nesmí trpět! Policie! Příbuzný, rozejděte se!", již dávno zlidověly, ať už si je pamatujeme z knihy nebo z filmu.
Mimochodem, příběh o mužích v offsidu obsahuje i jedno nerozluštěné tajemství: Jak jenom muž, přezdívaný Amplión, přišel na svoji podivnou hlášku "rozeberte je jako šrajbtiš svatýho Lukáše"? Proč, proboha, by měl být šrajbtiš (psací stůl; pozn. překl.) sv. Lukáše rozebrán, kdo ho rozebral a kdy? Ví to někdo? A jestli ne, najde se tu povaha dostatečně zvídavá a energická, aby tento literární ořech rozlouskla?

Nádherný příběh, jeden ze dvou vrcholů Dumasovy tvorby (tím druhým jsou samozřejmě mušketýři). Ve světové literatuře nejspíš nenajdeme román stejně dlouhý, složitý a přitom tak strhující. Dumasovo vypravěčské umění je dovedeno k dokonalosti a jména jako Danglars, Villefort a Morcerf jsou dodnes synonymem výrazů "zloduch" a "padouch".

11 23.06.2015

Když jsem tuhle knihu četl poprvé, byl jsem nadšen. Až mnohem později jsem se dověděl, jak dalece Clavell využil pro svůj příběh "kulis" skutečné historie Japonska. Místo Tokugawy je tu Toranaga, Micunariho Išidu nahrazuje Išido a místo kapitána Adamse, který zřejmě s děním v Ósace a s politickým vývojem té doby neměl nic společného, potkáme Johna Blackthorna. Ale to hlavní, politické šachy, složitá jednání o spojenectvích a sbírání sil k závěrečné bitvě u Sekigahary, která Toranagovi - Tokugawovi vynesla šógunát, jenž setrval v rukou jeho rodu až do druhé poloviny devatenáctého století, to všechno je skutečné. James Clavell zavedl západní čtenáře do středu historických událostí, které pro Japonsko měly klíčový význam a ovlivnily jeho vývoj na více než dvě stě let. V době, kdy román vznikl, o těchto věcech na západě věděli jenom historikové, kteří se studiu japonských dějin věnovali "z profese". Děkujeme, pane Clavelle.

11 23.06.2015

Moc příjemné čtení - a to platí o celé sérii Případů bratra Cadfaela. Opět se potvrzuje, že autorova erudice, znalost prostředí, problematiky, doby atd. hraje velikou roli - samozřejmě pokud dotyčný autor umí psát. Paní Pargeterová to umí, kromě příběhů o bratru Cadfaelovi napsala řádku detektivek pod pseudonymem Ellis Peters, nemluvě o jejích vážných historických románech. K tomu má vzdělání historičky a navíc píše o historii rodného kraje. Shrewsbury a anglicko-velšské pomezí důvěrně zná. Překlady Zuzany Ceplové, Stanislavy Pošustové a Zory Wofové taky nemají chybu - což vzhledem k námětu není v dnešní době zcela samozřejmé. Plný počet hvězdiček.

11 20.06.2015

Připouštím, že mám možná dlouhé vedení, ale stejně se zdá, že se autor se svým hrdinou sžíval jaksi postupně. První příběh o hlasu pro princeznu jsem vnímal "jen" jako lehké, zábavné čtení s občasnými záblesky legrace. V druhé knize se už autorův bezmála cimrmanovský humor rozjel naplno. Není to třeskutá sranda jako na Pratchettově Zeměploše, je to velmi jemné, John Moressy dvě základní ingredience - humor a napětí - odvažuje s pečlivostí lékárníka, který se dal na výrobu výbušnin, aby žádná z obou substancí nezahltila tu druhou. Už za první díl jsem dal pět hvězd - a stojím si za tím. Škoda jen, že tady nemůžu přidat něco navíc.

10 08.04.2019

Bývalý expert královského letectva na Rusko a rusky mluvící země, který v padesátých letech strávil dva roky ve východoněmeckém vězení, napsal knihu, kterou měl někdo napsat - a hlavně vydat - už dávno. Je to kniha o tom, že ruská zahraniční politika měla vždycky jen jediný cíl: expanzi. Příběh začíná v desátém století, za knížete Svjatoslava, možná potomka samotného Rurika, jehož skandinávští nájezdníci zakládali na území dnešního Ruska první trvalá sídliště, a táhne se až do dnešních dnů. Svjatoslavův syn Vladimír, Ivan Hrozný, Petr Veliký, Kateřina Veliká, Lenin, Stalin, Brežněv...je to dlouhé vyprávění a místy až trochu jednotvárné. Nejvýznamnější částí příběhu jsou samozřejmě obsáhlé pasáže věnované studené válce.

K tomu, že Zápaďané dnes o Putinově mocenské politice hovoří jako o nové studené válce autor podotýká:
Nejde o novou válku, ale o stále stejnou. A nezačala v roce 1945, jak udává obvyklé pojetí dějin, ale lze ji velice jasně vysledovat až do roku 1919, kdy Lenin založil Komunistickou internacionálu...
Vzápětí však dodává:
Kominterna představovala Leninův způsob, jak dát nový kabát rozpínavým choutkám carských předchůdců, jejichž vhodným následovníkem je Vladimir Putin a jeho klika...

Celou knihu pak uzavírá postřeh lorda Palmerstona, který samozřejmě studenou válku nezažil, ale očividně věděl již ve své době, co se dá od ruských vládců čekat:

Politikou i praxí ruské vlády odjakživa bylo rozšiřovat hranice tak rychle, jak apatie nebo bojácnost sousedních států dovolí, ale obvykle se taky tváří v tvář rozhodnému odporu zastavit či stáhnout A VYČKAT NA PŘÍŠTÍ VHODNOU PŘÍLEŽITOST KE SKOKU NA ZAMÝŠLENOU KOŘIST.

docela z toho mrazí, žejo?

10 10.09.2016

V téhle knize se pan Chesterton vypořádal se vším, co mu v tomto světě připadalo falešné, hloupé, nelogické. Vzal to z gruntu, začal u oponentů, které počítal mezi své přátele, pak probral ty ostatní a vůbec všechno, co v tomto světě „falíruje“. Hledá pravdu a nebere si servítky. A jaksi mimochodem trousí zábavné paradoxy.

„Pravda samozřejmě musí nutně být podivnější než fikce, protože fikci jsme si vytvořili sami tak, aby nám vyhovovala.“

Je to chytré, náročné na koncentraci, je to bojovné, se spoustou humoru, příměrů a přirovnání a logických dedukcí třeskných jako bič. Člověk má pocit, že ta záplava slov se sama od sebe řadí do odstavců; zapadnou na své místo a vytvoří jednolitý povrch jako mramorové dlaždice v katedrále.
Zdravý rozum, víra v Boha a obdiv ke všem obyčejným, každodenním věcem, jež jsou součástí běhu světa, odvěkého uspořádání, to jsou hlavní charakteristiky bouřného proudu autorovy výmluvnosti. Nikdy nezapomene poukázat na nevšední krásu všedních věcí a velmi ostře vystupuje proti doktrínám a úvahám, které pod praporem rozumářství a vědeckých metod vnášejí do života stres a potlačují všechno radostné a přirozené.

„Vadou všech těch doktorských řečí je to, že spojují představu zdraví s představou péče a opatrnosti. Co má zdraví společného s opatrností? Zdraví je bezstarostné. Ve zvláštních, výjimečných případech je třeba poskytnout péči. Je-li naše zdraví výrazně oslabeno, může nastat nutnost být opatrný, abychom se uzdravili. Ale i pak se snažíme uzdravit jen proto, abychom mohli být bezstarostní… všechny základní životní funkce člověka by měly být vykonávány radostně a pro radost; rozhodně ne opatrně či z opatrnosti. Člověk by měl jíst proto, že má zdravou chuť k jídlu; ne proto, aby udržoval své tělo v chodu. Měl by se věnovat tělesným cvičením, protože rád šermuje nebo má v oblibě koně či vysoké hory – a má všechny ty věci rád pro ně samotné. A muž by se měl oženit, protože se zamiloval; určitě ne proto, že je třeba zalidňovat svět.“

Kdykoliv čtu Chestertona, vzpomenu si, jak o něm Jiří Suchý zpívá, že
„…rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn…“
To fakt sedí.

10 16.03.2016

Je to fakt koncert. Jednou jsem si zkusil umíchat "mléčný koktejl s pivem" podle doktorova receptu. Souhlasím, že to nebylo zas až tak špatné. Ale sedmnáct let bych to pít nechtěl...
A zaujala mě větička o tom, že akcionáři konzerváren by byli nejradši, kdyby se sardinky daly konzervovat účetní knihou - tuhle "moudrost" někteří dnešní podnikatelé posunuli k dokonalosti a pokoušejí se dokázat, že jakékoliv podnikání může žít jenom z marketingových keců, pokud se chrlí do světa v dostatečném množství a dost hlasitě.

10 13.03.2016

Jedna moje známá, kterou jsem na to zavedl do divadla Na solidaritě, vůbec neměla tušení oč jde - ano, pamatuju doby, kdy něco takového bylo ještě možné. Takže nejdřív brblala, že jsem ji vzal na nějakou schůzi, když se k řečnickému pultíku důstojně přištrachal pan Vozáb a zahájil seminář. Sice se rychle chytla, ale málem si způsobila vážné zranění, jak sebou trhla ve chvíli, kdy Ludvík, alias inspektor Trachta, začal povstávat z lavice. Něco takového se dneska snad už ani zažít nedá.

10 11.02.2016

Přečetl jsem zatím čtyři díly vyprávění o Septimu Heapovi a musím říct, že pro všechny "absolventy" sedmiletého studia v Bradavicích je to naprosto nová, velmi osvěžující zkušenost. Čarodějové v podání Angie Sageové se příliš neliší od obyčejných jedinců. Pravda, umějí čarovat, ale do vznešené neomylnosti Albuse Brumbála či profesorky McGonagallové mají hodně daleko. V téhle knize jsou čáry a kouzla nezkrotným živlem, o jehož jakés-takés zvládnutí čarodějové usilují s jakýmis-takýmis výsledky. Nikdy nic nedopadne tak, jak je to naplánované, a za každým rohem na hrdiny číhá nějaké to překvapení. Většinou prostě proto, že se pořádně nedomluvili, že někdo neposlouchal, co se mu říká, nebo že někdo na něco zapomněl - v podstatě tak jako ve skutečném životě. Jestli je pravda, jak tu někteří komentátoři poznamenávají, že jde o příběhy určené spíš menším dětem, je taky na místě konstatovat, že autorka své malé čtenáře připravuje na opravdový život mezi skutečnými lidmi. Protože v našem nekouzelnickém světě člověk na každém kroku zakopne o popleteného flinka, který je ale v jádru dobrák, jako Silas Heap, nebo natrefí na trochu nafrněnou "expertku", která každou chvíli vyvede nějakou pitomost, ale nakonec vždycky, když dojde na lámání chleba, dokáže udělat to, co je správné, jako Marcia Overstrandová. Opět se zde prokazuje, že anglická literatura určená dětem patří ke světové špičce.

10 22.01.2016

Před dávnými lety jsem se učil ke zkoušce předpis L-2 - Pravidla létání a ve volných chvílích jsem hltal Let do nebezpečí. Moji blízcí si ťukali na čelo a radili mi, ať se jdu radši projít nebo si aspoň vezmu ke čtení něco jiného, ale já se nedal a nakonec mi to nijak neublížilo.

10 22.11.2015

Paní Sayersovou a její detektivky mám rád. Lord Petr jako detektiv nemá chybu; nejenom že mu to pálí, ale je to i vzdělaný člověk, což jaksi u dnešních čtenářů bývá spíš na škodu, ale čert je vem. Je to očividně sen všech paní a dívek, včetně autorky samotné, což je v pořádku; kde jinde by si člověk měl plnit své sny když ne ve vlastních knihách.
Ty příběhy jsou chytré, zábavné a vtipné, typicky anglické. Autorka nikdy neopomene čtenáři naznačit, že není třeba se nepřiměřeně rozrušovat, protože to není "doopravdy" ale jenom "jako". Například hned na začátku prvního příběhu lord Petr telefonuje se svou matkou, ovdovělou vévodkyní z Denveru, a volá na svého sluhu:
"Buntere, Její Milost mi tady povídá, že jeden počestný architekt z Battersea našel ve vaně mrtvolu."
Opravdu, mylorde? To je velmi potěšitelné!"
Typicky anglický přístup k příběhu, který má být napínavý, ale neměl by člověka vyděsit. Přesně ve stylu klasických filmových bondovek ze šedesátých let. Ovšem paní Sayersová tohle napsala o nějakých třicet let dřív.

10 28.09.2015

Další z mých oblíbených "Podivuhodných cest". Strašně jsem záviděl klukům, kteří mohli vyrazit na "školní výlet" na škuneru (i když to dopadlo trochu jinak). Představoval jsem si, jaká by to byla paráda, kdyby do holešovického přístavu připlul takový škuner a odvezl nás na pustý ostrov...
A taky jsem se díky téhle knížce od mámy dověděl, jak se vyslovuje "Auckland".

10 18.08.2015

Destilovaná krása nebeské češtiny. Nevím, jestli někdo jiný dovedl český jazyk jako hudební nástroj k větší dokonalosti - nebo jestli to někdo dokáže v budoucnu.

10 17.08.2015