woodward komentáře u knih

Pentalogie o Geraltovi a jeho princezně, naháněné kdekým a ohrožované mocenskými zájmy králů, elfů i čarodějů, je příběh spletitý, důkladně promyšlený, často náročný na paměť (všechna ta jména a názvy) i na trpělivost s košatými odbočkami, když se autor chystá své vyprávění vložit do úst novému vypravěči nebo prostě zaujmout nový úhel pohledu. Je to úchvatný příběh a autor nám ho předkládá v podobě jakési koláže, jako historii poskládanou z fragmentů posbíraných ze starobylých kronik, legend, písní i historických pojednání, z vyprávění potomků očitých svědků a z úvah badatelů. Skrze tyto "prameny" nás autorova fantazie přivádí k vlastním událostem a všechny ty "dochované úlomky" spojuje v jediný proud, v mohutný příliv jmen, vztahů, obrazů a barev, včetně konkrétních činů, myšlenek a dialogů konkrétních osob. Není to lehké čtení, ale ten proud vás strhne a nepustí, jako každá dobrá literatura. Sapkowski patří k Tolkienovým obdivovatelům a netají se tím, inspirace jeho dílem je v příbězích o zaklínači jasně patrná - ale je to jen inspirace, nic víc. Sága o Geraltovi z Rivie nevznikala tak dlouho jako příběhy o Středozemi, ale jedna zajímavá podobnost s Tolkienovým dílem tu je; tak, jako se Bilbo a Gandalf poprvé objevili v knize Hobit, kdy nejspíš autor (alespoň zpočátku) ještě vůbec nemyslel na sepsání velkého příběhu o válce o prsten, ani zaklínač svoje nestvůry nenahání jenom ve velkém pětidílném románu o princezně Ciri. Než se čtenář do pentalogie vůbec pustí, měl by "načíst" i povídky z úvodních dvou sbírek o Geraltovi. Vedle čistě zaklínačských historek o nebezpečných potvorách všeho druhu tu najdete i počátky velké ságy o princezně Ciri. Zejména povídky "Otázka ceny", "Meč osudu" a "Něco víc" jsou pro chápání vztahu mezi Geraltem a Ciri poměrně důležité (i když autor samozřejmě v románových příbězích všechno podstatné vysvětlí). A na rozdíl od Tolkiena má Sapkowského příběh i svoji "doušku" v samostatné povídce. Důležitá , aspoň pro ty čtenáře, kteří si potrpí na dobré konce, je určitě povídka "Něco končí, něco začíná", která vyprávění o Geraltovi, Ciri a Yennefer definitivně uzavírá.

20 26.06.2017

Přečetl jsem zatím prvních šest zeměplošských svazků a usoudil jsem, že je na místě učinit pauzu, aby si to hlava mohla trochu přebrat. Ne že bych se cítil přesycen, právě naopak, mám pocit, že této literatury není nikdy dost, ale byla by škoda zhltnout celou horu knih o Úžasné zeměploše naráz, stejně jako je hřích vyhulákat láhev dvacetiletého bordeauxského vína rovnou z flašky na jeden nátisk.
Toto první zastavení (mám na mysli svoje zastavení v nadšeném hltání příběhů o Zeměploše, nemyslím, že budu pokaždé připojovat i komentář na DK) mi umožnilo ověřit si, že nejsem sám, kdo má dojem, že Terry Pratchett byl nejspíš blízký příbuzný nebo aspoň kamarád naladěný na stejnou vlnu s Douglasem Adamsem. Internetových stránek, kde se spekuluje o možném příbuzenství obou autorů jsem našel hned několik - i když, jak se zdá, nikdo o tom neví nic konkrétního. Každopádně Adamsovo vyprávění o Stopařově průvodci po Galaxii (a o rozličných dobrodružstvích Arthura Denta a spol.) se vyznačuje humorem, který jako by historkám o Mrakoplašovi, Bábi Zlopočasné a jiných významných obyvatelích Zeměplochy z oka vypadl. Ať už je za tím princip nekonečné nepravděpodobnosti nebo vysoká koncentrace volně poletující syrové magie, jedno je jisté: V druhé polovině minulého století, zejména v posledních dvou dekádách, se ve Velké Británii rozvinuly dva zářivé literární talenty vládnoucí humorem a moudrostí v intenzitě, která by mohla být i nebezpečnou - zvlášť těm, kdo nevládnou smyslem pro humor a moudrosti se jim nedostává. Terry Pratchett se od svého chladnějšího a cyničtěji založeného kolegy liší bohatou pestrostí svých ztřeštěných vizí, a pod drsnou slupkou nemilosrdného kritika hlouposti a nenažranosti, cloumající lidstvem, skrývá srdce romantika. A obrázky na titulních stranách jeho knih - to je jen slabý odvar nepřeberného bohatství barev, které na člověka čekají uvnitř. Pět hvězd je žalostně málo; dám je všechny.

20 03.09.2016

Tahle knížka mi udělala radost, Konečně zase jednou někdo napsal detektivku, kde všechno není hnusný, černý a surový. Detektiv je chytrej, stejně jako konečné řešení záhady, postavy jsou zajímavý - včetně té potroublé policejní nešťastnice, která si každou chvíli ukopne palec, ale i ty její kopance posouvají případ k vyřešení. A jestli kanadskej venkov vypadá takhle, líbilo by se mi tam.

20 11.01.2016

Tenhle příběh mě potěšil. Je to detektivka i fantasy. Je to velmi anglické, prosvětlené lehkým humorem, i když se tam každou chvíli mluví o příšerných, krvavých skutcích. Má to šmrnc a originální "setup". Žádnej americkej velkovýrobce čarodějných krváků by nejspíš nic podobného napsat neuměl. Dávám pět hvězd a těším se na další díly.

19 28.12.2018

Kámen a bolest patří ke klenotům moderní české literatury. Místy nás autor zahrne záplavou slov, směšujících skutečnost viděného světa se zběsilostí obrazů míhajících se v mysli, místy postačí lakonická zkratka: "Slunce roztálo v šedivých mlhách, není."
A tento svůj dar využil Karel Schulz ke stvoření velkolepé fresky o životě umělce Michelangela uprostřed Itálie zmítané bouří. Renesance přinesla osvobození ducha, rozkvět umění, poznávání světa, jenže současně se vyrojily i zástupy ohyzdných démonů. Chamtivost a vládychtivost církevních i světských hodnostářů přinášejí vraždění, ničení, zmar - ale víra zůstává. Michelangelo ani v nejděsivějších chvílích svoji víru neztrácí, stejně jako Benátčan Ugo od sv. Cosimata.
Církevní hodnostáři byli románem Kámen a bolest pohoršeni. Arcibiskupské diecéze v Praze i Olomouci ho daly na lokální index zakázaných knih. Ale Schulzův román není odsudkem církve a už vůbec není namířen proti křesťanské víře. Je to dokonale zkomponovaný obraz země a doby jako pozadí života velkého člověka, který kromě protivenství zlých časů je pronásledován i svými soukromými démony a víra je jeho jedinou oporou.
Můžeme jenom litovat, že předčasná smrt autorovi nedovolila dokončit jeho dílo v původně zamýšleném rozsahu - román o Michelangelovi Buonarrottim měl být trilogií. Můžeme jenom spekulovat, jak by se v dalších dílech vyvíjel třeba Michelangelův pohled na Leonarda. Jejich prudký střet mladého, zarputilého vášnivce, posedlého úsilím vnutit svým dlátem kamenné hmotě otisk své duše, s moudrým mužem, který ani po padesátce neztratil touhu odhalovat tajemství přírody a hledat cesty, jak dosáhnout souznění, jež zpracovanému materiálu umožní vyjevit utajenou krásu, patří k nejsilnějším místům románu.

19 08.06.2016

Paní Clarková napsala román o magii a není pochyb o tom, že sama vládne magickou mocí. Napsala vyprávění, jehož děj umístila do prvních dekád devatenáctého století, ale s tím se očividně nespokojila. Sebe samu přenesla do časů války s Napoleonem a napsala příběh, jehož styl a konstrukce, jistá zdlouhavá košatost i fyzická objemnost hotového díla připomíná veliké počiny anglických autorů té doby. Člověk by přísahal, že tahle dáma si zamlada chodila osobně pro rady k Jane Austenové a v pozdějším věku předávala moudrosti Charlesi Dickensovi. Je to fantasy se vším všudy, fantasy jako hrom, ale fantasy z počátku devatenáctého věku. Kdyby to takhle uměl Bram Stoker, byl by Dracula největším příběhem všech dob. Pět hvězd jako ocenění je žalostně málo, měla by dostat Řád Mléčné dráhy!

19 02.05.2016

Henry Kissinger toho v životě spoustu zažil, hodně dokázal a nasbíral hromadu zkušeností. Jako patnáctiletý židovský kluk, fotbalista z Fürthu nedaleko českých hranic, utekl s rodiči před nacismem přes Británii do USA, kde se po létech stal poradcem prezidenta pro otázky národní bezpečnosti a později ministrem zahraničí . Je třeba připomenout, že od doby jeho působení v těchto vrcholných funkcích do vydání této knihy uplynulo skoro 40 let. Ale nezdá se, že by mentální schopnosti starého pána s věkem jakkoliv ochabovaly. Hluboká erudice, rozsáhlé zkušenosti a pronikavý úsudek čiší z kažého slova, i když to vůbec není lehké čtení. Některé úvahy a dedukce člověk musí přelouskat několikrát, než porozumí jejich logice. Autor navíc ponechává spoustu věcí nedořečených nebo vyslovených jen v náznaku – počítá s poučeným čtenářem s dobrými základními znalostmi historie a politiky.
Nezabývá se však jenom věcmi minulými. V závěru upozorňuje na úskalí a rizika, plynoucí z prudkého tempa rozvoje nových technologií, za nimiž znalosti a schopnosti politiků (a nejen jich) jen těžkopádně pokulhávají. Říká o tom mimo jiné:

„V důsledku toho, jak snadno jsou informace dostupné a jak okamžitá je komunikace, klesá schopnost posoudit jejich význam anebo vůbec stanovit kritéria toho, co je významné. Tato dynamika může politiky vybízet k vyčkávání, až určitý problém vyvstane, namísto aby jej předjímali, a vést je k tomu, že okamžiky rozhodnutí vnímají jako sérii izolovaných událostí, nikoliv jako součást historického kontinua. Jakmile k tomu dojde, přestává být hlavním nástrojem formulování politiky úvaha a stává se jím manipulace s informacemi.“

A o pár řádků dál dodává:
„Hrozí, že komunikační technologie zbaví člověka schopnosti vnitřního hledání, protože zvýší jeho závislost na technice jakožto nástroji, jenž usnadňuje a zprostředkovává myšlení.“

To jsou opravdu zlatá slova – ale trochu z nich mrazí, žejo?

18 08.11.2018

Kterej čert vymyslel tuhle anotacI? Že Herriot pokračuje ve své venkovské praxi?
Tahle kniha je o tom, jak Herriot po dokončení studií přijede autobusem za svoje poslední peníze do Darrowby ucházet se o místo veterinárního asistenta u doktora Farnona. Je to úvod do celé Herriotovské ságy, končící, jak jinak, svatbou s Helen Aldersonovou. Po svatbě ho Farnon přijme za společníka, takže teprve od té chvíle lze hovořit o tom, že má Herriot nějakou venkovskou praxi.

18 15.02.2018

Vrátil jsem se k téhle prťavé knížce po několika desetiletích, což zřejmě bylo dobře. Chci říct, že bylo dobré se k ní vrátit, i to, že jsem ji odložil na tak dlouhou dobu. Sbírka aforismů starodávného mudrce Lao-c', jejíž finální podoba se dochovala ze 4. století př. Kr., je čtení moudré, velmi srozumitelné a nijak složité. Ovšem právě ta jednoduchost může být zrádná a mám pocit, že těch cca čtyřicet let, jež uplynula od doby, kdy jsem Tao-te-ťing otevřel poprvé, mé schopnosti vnímat a porozumět autorovým myšlenkám rozhodně prospělo. Je jisté, že od doby, kdy tyhle texty vznikaly se na světě leccos změnilo, takže autorovo volání po totálním návratu k přírodě, po zavržení veškeré kultury a všeho vědění, by dnes neokouzlilo ani ty nejzelenější ochránce životního prostředí. Nicméně některé úvahy, třeba o moci a vládnutí, jsou víc než živé a platné beze zbytku:

Vládneš-li tiše a nevtíravě,
je lid poctivý a upřímný.
Je-li tvá vláda rázná a tuhá,
je lid lstivý a nespolehlivý.

Také následující autorovo varování zazní povědomě dnešnímu čtenáři, oblbovanému věčnými mantrami o asertivitě a úspěchu:

Dnes jsou lidé udatní za cenu ztráty soucitu,
štědří za cenu ztráty střídmosti,
pány za cenu ztráty skromnosti.
Toť smrt!

Místy se Lao-c'ovy myšlenky pozoruhodně přibližují křesťanskému vidění světa; následující řádky jako by "vypadly" z evangelií - kdyby ovšem nepocházely z doby o tolik starší:

Pročpak si staří tolik cenili tohoto Taa?
Nebylo to proto, že lze o něm říci:
„Kdo hledá nalézá.
Kdo má hříchy, tomu jsou odpuštěny?“

Ústředním motivem všech úvah je úcta k životu, odmítání násilí v jakékoliv podobě, i všeho usilování a tužeb, které v důsledku k násilí mohou vést. Tolik let uplynulo od doby, kdy Lao-c' napsal následující řádky a bohužel ani dnes nelze říci, že jeho volání bylo vyslyšeno:

Strašit lid stále smrtí,
chytat a usmrcovat ty, kdo učinili něco strašného,
kdo by si troufal něco takového?
Neboť je kdosi, kdo je pánem usmrcování a usmrcuje.
Usmrcuje-li někdo místo něho,
je roven muži, který teše místo tesaře.
Teše-li někdo místo tesaře,
jen zřídkakdy se při tom neporaní.

V téhle knize mě jako překladatele zaujala hned první historka o farmáři, který každou sobotu vyrazí do hospody a když se po zavíračce vrátí domů, sedne si v kuchyni, nasává lahváče a zpívá až do rána. Herriot vypráví jak k němu jednou přijel v noci ze soboty na neděli podívat se na nemocnou ovci, už na dvoře uslyšel jeho hulákání a když mu ten strejc přišel otevřít, "informoval" ho z plna hrdla, že KOMU VÁŠEŇ V SRDCI HÁRÁ, TOMU NENÍ POMOCI! Četl jsem i originál, kde samozřejmě dotyčný vožbrunda zpívá nějakou anglickou nebo skotskou odrhovačku, ale musel jsem dát za pravdu paní Marxové, že zvolila českou píseň. Úkolem překladatele je zprostředkovat čtenáři především autentický dojem. V tomto případě by nějaký trapný překlad veršů o modrých skotských zvoncích prostě nebyl dost "úderný", zato když se kořalovi vloží do úst halekačka o hučící Niagaře, člověk ho nejenom vidí, ale dokonce i cítí, jak z něj táhne pivo. A je úplně jedno, že se jmenuje Harold Ingleby a je to Angličan z Yorkshiru.

17 22.11.2015

Egypťan Sinuhet byl svého času hit, na který se stály mnohahodinové fronty. Naštěstí jsem měl kámoše knihkupce, tak jsem frontu nestál. Ale zhltnul jsem to s týmž frenetickým zápalem jako všichni. Později jsem přečetl ještě pár dalších Waltariho románů a moje nadšení postupně poněkud opadlo. Ale při vzpomínce na tu vše prostupující posedlost Sinuhetem, na níž jsem byl cele účasten, nemůžu než dát pět hvězdiček.

17 17.08.2015

Většina komentátorů na této stránce si ani neuvědomuje, že Frederick Forsyth touhle knihou vlastně založil nový žánr, ve kterém se ho od té doby více méně neúspěšně snaží napodobit celý zástup autorů. Den pro Šakala je klasickým "thrillerem" napsaným v době, kdy tohle slovo ještě neexistovalo. Nechvalně proslulý Ramirez Ilyich Sanchez dostal přezdívku Šakal právě po nájemném vrahovi z Forsythova příběhu. Přečetl jsem všechny Forsythovy romány, některé jsou moc dobré, některé slabší, ale kvality Dnu pro Šakala už nedosahuje ani jeden z nich. Takhle to vypadá, když v sobě dobrý, poctivý novinář objeví spisovatelskou žílu. Všechna jeho díla jsou podložena kvalitní rešerší a znalostí problematiky. Konec studené války nicméně přinesl jistý pokles kvality; autor dokonce jeden čas dal najevo, že s thrillery končí. Nakonec se tak nestalo, a i když je pravda že některé tituly, jmenovitě třeba Boží pěst a Mstitel, ještě stále patří k tomu lepšímu co napsal, jeho starší skvosty, kromě Šakala k nim zajisté patří i Čtvrtý protokol a Žoldáci, se nacházejí o několik levelů výš. S velkou úctou dávám pět hvězd.

17 20.06.2015

Tuhle knížku vydanou v edici Karavana jsem si před mnoha a mnoha lety koupil na Libereckých výstavních trzích (čertví, kde se tam vzala, ale přesně si na to vzpomínám, dokonce si pamatuju, že stála 15 kaček.) Během let se ztratila bůhvíkam, ale mám ji aspoň v elektronické podobě, česky i francouzsky. Nepatří k mým nejoblíbenějším verneovkám, ale je to klasika, to zas jo.

16 21.04.2020

Velmi stručně bych shrnul to hlavní, co mi autor sdělil a s čím se v zásadě odjakživa ztotožňuji: Vědec by měl být - jak samo slovo napovídá - člověk zvídavý. Pročež by neměl vytěsňovat z oblasti svého zájmu a zkoumání předměty a jevy, o nichž současná věda neví nic moc anebo vůbec nic a to zejména proto, že někteří "velikáni" to či ono označili za nemožné, za fantasmagorii atp. a každý, kdo by se takovému bádání věnoval, riskuje, že se stane terčem posměchu a bude vyobcován z komunity "seriózních" badatelů.

Netvrdím, že souhlasím se vším, co se v té knize píše, ale nezaujatost a otevřenost mysli by měly patřit k základní výbavě každého vědce a myslitele. To je to hlavní, co jsem z té knihy vyčetl. Není to žádnej Daniken, Bergier nám nic nevnucuje, jen upozorňuje na události, skutečnosti, náznaky, možnosti, kterým příslušně erudovaní veleduchové nevěnují pozornost buď ze strachu, aby se nezesměšnili anebo proto, že je ani nenapadne požádat o radu odborníky z jiných vědeckých disciplín. Zejména "nepřekonatelná" propast mezi humanisty a přírodovědci působí v tomto ohledu škody možná nedozírné - to se nedozvíme, dokud se nějaká partička osvícených vědátorů z rozličných oborů neodváží naťuknout ten či onen problém současně, každý ze své strany.

16 20.07.2018

Plnokrevné dobrodružné vyprávění, opravdu mě potěšilo. Má to hlavu a patu, je vidět, že autor ví o čem píše, není to přeplácané temnotou a krví, jak bývá v poslední době módou, a hlavně je to velký příběh o dobrodružné cestě; to se dneska už moc nevidí, určitě ne v takové kvalitě

16 14.07.2016

Jsou knihy, které prostě do knihovny patří a nemá smysl je hodnotit. Jako nemá smysl hodnotit vyhlídku z okna, ze kterého člověk kouká už padesát let. Bez starých pověstí českých by knihovna nebyla úplná. Tečka.

Víra v Boha je vírou v řád, ve smysl který byl vesmíru a světu vrozen v momentu stvoření. Jinými slovy je to víra v odvěké, promyšlené a správné uspořádání všech věcí. A rozum je jejich neoddělitelnou součástí. Pokud jí přestane být, přestává být rozumem. Takhle to pan Chesterton nenapsal, ale takhle já jeho knize rozumím. A k tomu poznamenávám, že poznání a věda nemohou být odpůrci víry, protože poznáním se člověk může Bohu jedině přiblížit.

16 19.08.2015

O deštivých letních prázdninách jsme byli na horách. Máti z nás byla nešťastná, protože držet tři školou povinné děti doma když venku celý týden lije, to je zážitek pro silné povahy. Televize tam nebyla a tak nám ze zoufalství navrhla, jestli bychom nechtěli, aby nám z anglického originálu předčítala česky detektivku, kterou měla s sebou ze cvičných důvodů. To bylo moje první setkání se Psem baskervilským. Bylo mi sedm a byl jsem očarován. Asi proto je pro mě Pes baskervilský nejenom detektivkou, nebo dobrou detektivkou, ale Tou Jedinou, Prvotní a Nejlepší Detektivkou Všech Dob. No jo, každej jsme ňákej. Takže pět hvězd.

16 23.06.2015

Tenhle Bassův román se poněkud vymyká všemu, co moderní česká literatura zatím přinesla. Je to příběh o Evropě a o Češích v Evropě. A také je to příběh o profesi, o práci a o úspěchu. Čeští spisovatelé, dramatici a scénáristé nám v posledních desetiletích předkládají převážně vyprávění o touhách, cílech a snaženích českých lidí neúprosně rozmašírovaných parním válcem světodějných událostí. Anebo hořké, švejkovské komedie, kterých je opravdu "za korunu tucet". Eduard Bass vypráví o klukovi ze šumavské vísky, který dokonale zvládl všechna úskalí povolání cirkusáka, porval se se životem a vyhrál. To všechno je doprovázeno úžasnými vhledy do cirkusového světa, které jsou pro laika hotovým zjevením, a zasazeno do rámce světového bratrstva kejklířů, artistů, cirkusových umělců všeho druhu a všech národností, kteří se spolu vždycky domluví "pátou řečí". Když táta Malina vypráví, jak starý Humberto "umluvil konstábla od grencvachy, že si vzal urláb a vlastnoručně nám propašoval šest vozů přes hranice" nebo když seržán Vosátka konstatuje, že "contra gusto no hay disputa", případně volá "qué cagada!" může někomu přijít vhod i slovník, ale právě tahle babylonská změť vytváří nádherně plastický obraz života v Evropě mnoha národů, kde všude žijí lidé, kteří spolu dokážou komunikovat bez ohledu na jazykové odlišnosti. Občasné zmínky o velkých politických událostech té doby vytvářejí jen pochmurný kontrapunkt k ústřednímu tématu o těžkém, ale pestrém a plném životě Václava Karase, řečeného "Vašku", kterému na sklonku jeho profesionální kariéry celý artistický svět neřekl jinak než papá Karas. Jak již bylo řečeno, takových postav a takových příběhů je v moderní české literatuře jako šafránu.

16 20.06.2015

Tahle série - přečetl jsem všech deset dílů včetně těch, co ještě nevyšly česky - je opravdu moc zvláštní. Vypráví o světě na začátku padesátých let dvacátého století, jenže autor si v podstatě vymyslel svůj vlastní svět, i když se tomu skutečnému velmi podobá. Mám na mysli třeba to, že hlavní hrdinka (a vypravěčka všech příběhů), Flavia De Luce je chytrá, samostatná, v některých směrech i vzdělaná holka - ale nechodí do školy, stejně jako její sestry (13 a 17 let). V celé sérii, která se odhrává převážně na anglickém venkově, není o škole v podstatě ani zmínka. Jen v sedmém díle (který ještě česky nevyšel) Flavii pošlou do kanadské internátní školy, kde kdysi studovala její matka, ale za několik měsíců je už zase zpátky a věnuje se dál svým zálibám - chemii, toxikologii a vyšetřování zločinů. Zpočátku mi tyhle "úlety od reality" šly na nervy, ale zvykl jsem si. Autor je velký vypravěč, Flavia je chytrá, vtipná, samostatná fajn holka, ty příběhy jsou napínavé, místy i tochu drsné (ale ne moc); je to skvělý čtení a rozhodně to nejsou knížky určené jenom dětem. Za celou sérii pět hvězd.