vlkcz komentáře u knih
Tahle knížka by mohla být ideální pro 5. téma ČV - Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou. Tady jsou totiž hráblý asi úplně všichni. A to jsem, myslím, dost tolerantní.
Ale celkově mě kniha nijak nezaujala. Vyprávění poměrně zmatené, zbytečně naturalistické.
Od čtení Geniální přítelkyně mě to, minimálně na nějakou dobu, odradilo.
Jedna z knih, ke které se opakovaně vracím. Hlavně Kovář z Wooton Major je prostě nepřekonatelný, Nimralův list je spíš filosofické pojednání vzdáleně mi připomínající Poslední bitvu z Letopisů Narnie, ale dal by se brát i jako polemika s Lewisovým Velkým rozvodem nebe a pekla. A Farmář Giles z Hamu je asi nejklasičtější pohádka souboru.
Závěrečný esej pak jen dokresluje Tolkienův pohled na pohádky a vlastně obecně fantasy literaturu.
Tak 4,5*
Ale upachtěné 3*. Hlavně za tu válečnou linku. Kdyby se autor soustředil jen na ní, udělal by lépe. Ale možná by ji svým slovním průjmem "zprasil" stejně jako tu současnou část. Ta je navíc na spoustě míst tak nepravděpodobná a nelogická, až to bolí.
A autorova fascinace různými tělesnými tekutinami, to už je skoro na diagnózu.
Zajímavý pohled na okultismus v Čechách. Respektive začátek jeho moderní historie od přímého účastníka.
Přečteno za den (i se spoustou přestávek na zažití), k pochopení mám zbytek života a na realizaci několik dalších :-)
Jen škoda chybějících korektur (gramatické chyby a občas absentující předložky místy ztěžovalo porozumění). Proto ta hvězda dolů.
Velice příjemné čtení. I když bych osobně k noir žánru řadil jen asi polovinu uvedených povídek, tak snad až na Stančíka (jestli tohle není parodie, na jejíž absenci si editor výboru v úvodním slově stěžuje, tak už fakt nevím) a Cigana se všechny četly samy. Výborné - a žánrově čisté - jsou povídky od Goffy, Procházky a Pilátové.
Vzdáleně mi připomínala Do tmy od Anny Bolavé. Stejně depresivní, ale mnohem bezútěšnější. Sester je vám líto, ale na sympatie to nestačí. Feministický manifest? Popis toho, kam vede vymývání mozků? Odsouzení fanatismu? Nebo naopak jeho oslava? Asi od všeho trochu, jenže po mně to steklo bez hlubšího zásahu. Nebo tomu jenom nerozumím. Ale je pravda, že to člověka nutí číst pořád dál.
Já jsem možná hnidopich, ale když už se autor rozhodne napsat knihu, kterou zasadí do historických kulis (a není jasné, že vytváří alternativní minulost), tak se musí, alespoň dle mého, držet historických fakt. V doslovu se autor přiznává k tomu, že použil pouze dvě historické postavy. Takže by nemělo být obtížné dodržet alespoň to základní, co se o nich ví. A ne že nechá Avicennu zemřít o několik let později. Například. Ale možná je to dáno tím, že vůbec s časovými údaji pracuje autor hodně volně. V tom případě si měl ale odpustit přesnou dataci děje.
Ale i odhlédnuto od těchto výtek mě Ranhojič zklamal. Rozhodně jsem knížku nezhltnul, naopak jsem se několikrát dostal do stavu, kdy jsem se do dalšího čtení musel nutit. Katalánec i Poslední Žid mě bavili mnohem víc.
A i film mi přišel v tomto případě povedenější než kniha.
Přečteno, teď to jen převést do praxe. Ale dvacet minut denně bych dát měl.
Asi tak 3,5*. Ale na to, jak detektivky moc nemusím, tahle mě zaujala a pobavila. Příjemná oddychovka.
Čím to, že se dystopiím tak daří právě v prostředí Británie (Irska)? Jenže tahle patří, dle mého, k těm slabším. Hlavní myšlenka není špatná, lidská posedlost cejchováním (ne tím rozpáleným železem, ale slovy) těch druhých, pocit, že jsme lepší než oni, ochota nechat si vymývat mozky, pokud nám to dá pocit nadřazenosti, popření lidskosti, to všechno je OK. Jenže svět, do kterého to autorka zakomponovala je příliš logicky nesoudržný a děravý a chování jednotlivých postav zrovna tak. Prostě ukázkově průměrná kniha.
A proč se v anotaci mluví o Celestine North, když v knize hrdinku oslovují slečna Westová, to mi taky není jasné.
V knize sebrané články ukazují Junga jako myslitele, mnohdy vizionáře. Nejde o odborné práce, spíše o osobní reflexe vybraných témat. Pro mě asi nejzajímavější "Nadaný", "Manželství jako psychologický vztah", "Po katastrofě".
Několik zajímavých okamžiků ukrytých v záplavě zbytečných slov a vedlejších příběhů. Místy mi to připomínalo Na paměť mým smutným courám, (některé motivy, myslím, použil v obou knihách) ale ty aspoň odsýpaly. Tohle bylo opravdu užvaněné. Chybí magické prvky, které ozvláštňovaly Sto roků samoty, příběh je prvoplánový, v podstatě bez překvapení. Ale kdo má rád jihoamerické telenovely, může být spokojen. Vzhledem k tomu, že já mám obecně problém s pochopením hispánské mentality, tak mě tohle "veledílo" minulo a skutečnost, že jsem ho dokázal dočíst, beru jako vykoupení z nějakých svých dřívějších menších hříšků.
Předesílám, že nejsem lékařsky vzdělán, ale i tak mě těchto 24 krátkých příběhů o lidech, kteří trpěli nějakou poruchou mozku, nadchlo. Dá se číst po kouskách, možná je to i lepší. Hlavní "vtip" téhle knihy je v tom, že se nezabývá primárně diagnózou a možnostmi léčby, ale jednotlivé případy autorovi slouží jako podklady k zamyšlení nad podstatou lidství.
Vysoce humanistická kniha.
Škoda toho konce nekonce. Jinak velice příjemné čtení. I když člověk některé situace zná z Aristokratky, nejde tentokrát o prvoplánovou srandu. Humorné okamžiky se střídají s mrazivými a po dočtení v člověku zůstávají otázky.
I když psáno v roce 1943, jde o knihu stále současnou. Možná by některé věci dneska napsal trochu jinak (jak ostatně ukazují Dodatky z 60. let), ale humanistické poselství by určitě zůstalo. Bohužel, Platón, Aristoteles a Hegel stále vládnou v myslích mnoha lidí. I když o těchto jménech možná nikdy neslyšeli.
Nevím, jestli kvůli posledním zhruba 100 stránkám stojí za to přetrpět ty předchozí 3 stovky. I když si dovedu představit, že spousta lidí to bude vidět obráceně. Každopádně ale úvodní text je notně zavádějící. Žádná apokalypsa se nekoná, jen náznak na pár stránkách, byť zajímavě pojatý.
Do toho pár historických nesmyslů a nelogičnosti v textu (na jedné straně hrdinka hodnotí stáří matčina počítače, že by nezvládl ani modem, aby ho o pár stránek dál ze stejného počítače vymontovala nebo konstatuje nepřítomnost řidiče v autonomním autě a o dva odstavce dál na něj kývne, aby jel).
Ale ten závěr je zajímavý. Trochu mi připomínal závěr z 2001:Vesmírná odysea. Místy i Spielbergovu AI.
Celkově dost nevyrovnané a trochu nevyzrálé asi tak na 3,5*.
Logicky chybí naivita malé Helenky, místo ní nastupuje pubertální idealismus hlavní hrdinky. Tím ubývá komických situací, které se zde také nacházejí, ale jejich vyznění je mnohem mrazivější.
Vzhledem k tomu, že jsem jen o pár let mladší než autorka a začátek 80. let jsem taky prožil v gymnaziálních třídách, nemůžu jinak, už z určité nostalgie za mládím, než dát plný počet.
Já tu Latinskou Ameriku prostě nechápu. V podstatě jeden idiot vedle druhého. Ani k jedné postavě jsem nebyl schopen si vytvořit nějaký pozitivní vztah. Vlastně vůbec žádný. Ještěže to není dlouhé.
Časem asi zkusím ještě Lásku za časů cholery, ale mám pocit, že se španělsky psanou literaturou na dlouho končím.
Tohle, že je kniha, které je už přes půl století? A pořád je současná.