vlkcz komentáře u knih
Jo, jo, jo!
Teď už jenom začít podle toho žít.
Malin mě baví čím dál víc. Ale to je možná tím, že autor využívá detektivní zápletku víceméně jen jako kulisu pro psychologický román s prvky sociální kritiky. A to mám rád. Navíc v Jarních mrtvých se objevilo několik tak silných momentů, že se mi vybavil Backman a já si říkal, jestli je to jenom řemeslo nebo jestli takováhle schopnost podat scénu, která vás chytne za srdce a natlačí slzy do očí bez nějakých velkých slov a gest je Švédům vlastní.
Pro mě lahůdka.
Zajímavé informace, i když na dvou místech jsem trochu pochybovačně zvedl obočí. Hodně hutně podané a bez nějakého základního povědomí už při začátku čtení asi i hůř stravitelné. Velice kvalitní grafická stránka.
Je fajn, když si člověk i v dospělosti uchová dětskou imaginaci a otevřenou mysl. A ještě lepší, když se o ní umí podělit jako Marka.
Hlavním tématem celé knihy je víra v sílu všednodenní lidské lásky, které pomáhá celý svět vyřešit běžné problémy. Ať už pomocí andělů jako při potulkách tatínka s dcerou po NYC v povídce Tak jdem! nebo při až Alenkovském putování malé Emy ze stejnojmenné povídky po mrakodrapu představujícím celý svět nebo samotných mrakodrapů ze závěrečné povídky, která dala celému triptychu jméno.
No a samotné zpracování obsahu celou tu hravost jen podtrhuje.
Závěr trilogie se mi zamlouval nejvíc. Calum ztrácí svou nezúčastněnost, trochu víc prostoru dostává i Fischer. A celé to není jen o tom, jak provést dokonalou vraždu, jako spíš o intrikách, ale ke slovu přijdou i obyčejné lidské emoce a složitost rozhodování v situaci, kdy si vybíráte jen nejméně špatné zlo.
Přesto plné hodnocení dát nemůžu. Ale není to o moc.
Pro člověka, který o tématu něco ví, se samozřejmě nejedná o nic fenomenálního. Ale pokud knihu člověk bere jako vstupní bránu k osobnosti Milady Horákové pro mladé "čtenáře", je udělaná výborně. Už jen tím, že se nevěnuje jenom Miladě Horákové, ale její příběh zasazuje do dobových souvislostí. A medailónky v závěru jsou třešničkou na dortu.
Navazuje dějově na první díl, ale už tam chybělo to překvapení z poněkud neobvyklého přístupu, kdy hlavní akcent je kladen na "záporáky" a policie se jen sem tam mihne. Závěr, přestože je očekávatelný, je překvapivý, ale kniha jako celek na mě působila jen jako lehký nadprůměr.
Spíš 4,5*.
Výborná polemika s převládajícím kultem utrpení v křesťanské církvi, a vlastně nejen tam. Protože ta tolik opěvovaná poslušnost a nezpochybňování autorit k utrpení nutně vede. Naproti slepé poslušnosti, možná vedle ní, autorka klade požadavek věnovat se nejenom formě a zdroji příkazu, ale pečlivě zkoumat i jeho obsah.
Klasický styl Zdeňka Svěráka, s nádhernou češtinou, lehkým humorem, ze kterého ale někdy, vzhledem k době, kdy se děj odehrává, mrazí.
Přesto je vidět, že jde spíš o scénář, takže mnohé epizody jsou spíš vizuálně nastíněné a nerozvinuté, což je trochu škoda.
Z nějakého důvodu se můj původní komentář nezobrazil ani neuložil, takže zkusím znovu.
Nerad dávám nízké hodnocení, tím méně to úplně nejnižší, ale u téhle knihy to jinak nejde, protože se v ní nahromadilo tolik prohřešků, že ten odpad prostě udělit musím.
I když jsem od začátku ke knize přistupoval s tím, že to je červená knihovna a nepůjde o žádnou "velkou" literaturu, očekával jsem, že autorka dodrží alespoň základní obecná pravidla.
1.) Anachronismy. Pokud už autor trvá na přesné dataci děje, měl by dodržovat reálie dané doby. Lékař na sklonku 50. let nemohl hrdince rozmlouvat hormonální antikoncepci už z toho důvodu, že se začala používat až na začátku 60. let, v Československu až v jejich druhé polovině. Obdobně i testy DNA se pro určení otcovství začaly používat až v 80. letech, takže o nich mohla hrdinka v šedesátkách těžko vůbec uvažovat. Walkmany nebyly běžnou výbavou středoškoláků ani za mých studií na začátku osmdesátek, tím spíš už o deset let dřív (opět z toho důvodu, že přišly až na samém konci sedmdesátek. Ve světě, u nás vůbec nemluvím). Představa Židů s dvojím československým a západoněmeckým občanstvím, kteří by na začátku padesátých let, charakteriských honbou za špióny a nepřáteli, dle libosti přijížděli z Německa do Čech na svou vilu jako na letní byt je také úsměvná. Nehledě k tomu, že jejich vilu by nejspíš už obýval nějaký zapálený soudruh. A to je jen výběr.
2.) Jazykově mě nejvíc zarazilo používání nářečné češtiny i mimo přímou řeč. Nehledě k výraznému počtu překlepů, které ale padají na vrub vydavatelství.
3.) Stylisticky na úrovni průměrného žáka gymnázia.
4.) Samotná dějová stránka je i na poměry žánru také slabá.
Prostě Gaiman. Vezme vás na trip po nočních můrách a vy jste rádi.
Tak 4,5*, tu půlku ubírám za místy přílišnou "užvaněnost".
Mockrát během četby jsem se zamyslel nad tím, jak by s podobným tématem naložil P.K. Dick, protože téma hledání vlastní identity mu bylo vlastní. Pro Heinleina je ale jenom vedlejším motivem, jeho hlavním tématem je téma osobní svobody, spojené ovšem se zodpovědností, úcta k vlastnímu bytí a z toho vyplývající požadavek "žít a nechat žít". V mnohém se mi zdál navazovat na Cizince v cizí zemi, tou zdůrazňovanou sexualitou musel prudérní Američany strašně popuzovat. A když si člověk vezme, jak osvíceně "předvídal" naši současnost, tedy ne v technologické, ale morální a sociologické rovině, klobouk dolů. Zbytnělá moc státu a jeho byrokratických institucí (relativně snadno ovlivnitelných penězi), Hnutí za rovnoprávnost bílého muže, genderové hrátky (i když si vystačí pouze s 8 "pohlavími").
Všechno ozdobené několika dějovými veletoči, parádní kniha. Ale jak píše kuruteku (jeho komentář bych s klidným srdcem podepsal od N po u), jako vstupenka k Heinleinovi by asi moc nefungovala.
Překladatelce odpouštím i poněkud kreativní překlad titulu, kdy jsem celou dobu přemýšlel, proč se kniha jmenuje zrovna Vůně strachu (Nebudu se bát ničeho zlého nejen odpovídá originálnímu názvu, ale je pochopitelné i z pohledu děje). Neustálé přemýšlení, zda zrovna překládat v mužském nebo ženském rodě (komplikace, která v angličtině není) muselo být strašně vyčerpávající.
Těžko mi hodnotit. Myšlenkově určitě bohaté, i když mi tyto asketické formy duchovnosti přijdou poněkud přepjaté.
Ale ta forma. Suchopárné, školometské až apologetické. Bez životnosti, jako kdyby autor popisoval sochu nebo pomník. Pokud jsem si mohl o smýšlení otce Isidora z těch sto stránek udělat nějaký obrázek, tak jsem přesvědčen, že by autorovu snahu shovívavě ocenil, ale nejspíš by se v podaném obraze sám nepoznal.
Jako inspirace na cestování dobré, ale kniha trpí spoustou neduhů. I když asi všechny budou moje subjektivní.
I když se v anotaci píše o pomalejším cestování, itineráře představují turbo turistiku v nejryzejší podobě. Pokud bych ty cesty měl podstoupit v představeném tempu, budu po nich potřebovat měsíc na zotavenou. Stihnout za den prohlídku dvou i tří měst s neustálými přesuny, to je nejvýš pro dvacátníky nebo ty, kteří mají opravdu málo času a potřebují si v životě odškrtnout "prohlídku" co nejvíce pamětihodností.
Obrazová část je vybraná s citem, ale bez popisek, co na fotografii je (s jednou výjimkou) a ke které destinaci patří, působí jenom jako manýristický doplněk k nafouknutí objemu knihy.
Neustálený přístup ke geografickým názvům občas působí zmatek. Někdy překladatelka volí originální jméno, i když je v češtině ustálený jiný tvar, jindy postupuje opačně a počešťuje i tam, kde se běžně používá původní název (nejrušivější je to u názvů ulic).
Ale abych jen nekritizoval. Jako skvělý nápad vidím odkazy na zdroje informací k vlastnímu cestování. I když časy odjezdů jednotlivých vlaků mohly být změněny, stejně jako ceny a podmínky slevových programů, na uváděných webových stránkách člověk snadno zjistí aktuální situaci.
Na severský humor musí být, myslím, člověk naladěný. S tím já problémy nemám, takže jsem si čtení užil. Ale není to nějaká třeskutá sranda od začátku do konce. Stejně tak, jako to není úplná detektivka, i když mrtvoly se v ději také najdou. A zároveň je tam hodně myšlenek, které člověka vyprovokují, aby nějak reflektoval vlastní život a konečnost. Všechno v tom správném poměru, okořeněné špetkou erotiky dává dohromady výbornou knihu.
Jedna hvězda za to, že autor nejede na vlně hrdinných husitů a jejich charakterního velitele. Naopak Žižku vykresluje jako pragmatického lapku, který je ochoten pro záchranu vlastního života a prospěchu klidně přejít k nepříteli a jediné, co ho žene je nenávist k Zmikundovi. A husity podává jako zmanipulovanou lůzu, která je v krutosti vůči nevinným a bezbranným stejně "vynalézavá" jako její protivníci. Celé období husitství pak vidí jako totální rozvrat českého království.
Druhá je pak za to, že i když se pár anachronismů vetřelo, historicky doložené události respektuje a nepracuje s nimi kreativně jako jeho grafomanský kolega Vondruška.
Jinak je ale kniha napsaná velice jednoduše, spíš než o souvislý děj jde o střípky, které ve výsledku ukazují celkový obraz. A také schématicky. Vždycky, když je třeba se nějaké postavy zbavit, nastupuje kat a je po problémech.
Zajímavé nápady, ale utopené ve spoustě balastu. Být to o třetinu kratší, mělo by to větší spád. A že prostor pro krácení by se našel snadno. Jenom kdyby se vynechaly zbytečné popisy toho, kterou ulicí kdo kam jde, na jaké obchody narazí cestou, atd. To by bylo stránek. Ale mám pocit, že to teď tak nějak patří k módě. :-(
Ukázkový průměr.
Nebýt několika naivních, takřka budovatelských textů (zejména Povinnost k radosti), nebylo by souboru co vytknout.
Jesenské eseje jsou psány svižně, zároveň ne povrchně, probíraná témata (nejčastěji vztahové otázky) nazírá z mnoha stran. V některých textech obhajuje tradici, jindy horuje pro modernost a i po téměř sto letech působí současně.
Jen feministkám by asi při čtení některých esejů vyskákala kopřivka (hlavně už z názvu ironický - O té ženské emancipaci několik poznámek velice zaostalých).
Vhodné ke čtení v dlouhém časovém rámci po jednotlivých textech, aby měl člověk čas, myšlenky vstřebat.
Kdyby to napsal někdo jiný než PKD (ale kdo by to tak asi mohl být?), tak s 5* neváhám. Ale možná, že už toho mám načteno moc, takže mi prostě přišlo, že už jsem skoro všechna témata někde četl. Předně se mi vnucovala myšlenka na to, že Dick rozpracoval svojí vlastní povídku "Svět, který si vysnila". Zároveň tam byly záblesky Mamlase z maloměsta a urputně se mi vybavoval Heinleinův Job (i když toho Heinlein vydal notně později).
Když pominu uvedené, ryze subjektivní výhrady, přeci jen je vidět, že jde o jeden z prvních Dickových románů a určitá nevypsanost je z textu cítit. Na druhou stranu, tahle přímočarost a nekomplikovanost (ve srovnání s pozdějším Dickem) může z Oka na nebi dělat ideální vstupní bránu k PKD. Protože přese všechno to Dick prostě je se vším všudy.
A velkou černou kaňku má tentokrát Argo za nezvykle vysoký počet gramatických chyb a překlepů.
Shrnuto: 4,5*
První dvě třetiny famózní. Ovšem v okamžiku, kdy začíná obecné principy ilustrovat na konkrétních příkladech, dostává celá konstrukce mírné trhliny. Přitom možná stačilo vybrat jiné příklady, takhle mi občas přišlo, že to potřebné a oslavované kritické myšlení autor používá k obhajobě předsudků, které jsou součástí politiky KDU-ČSL, k níž má blízko (např. fetišizace manželství a proč není možné tento posvátný svazek dopřát homosexuálům). Navíc je místy argumentačně nekonzistentní, když nejdřív po lékařích chce, aby vystupovali jako vědecké autority, aby vzápětí "doktorskou kliku" v parlamentu obvinil z prosazení "diskriminačního" protikuřáckého zákona. V těchto chvílích jsem litoval, že ho nemám po ruce, aby mi své argumenty vysvětlil blíž, protože takhle to vypadalo ne jako argumenty, ale jako čistá "dojmologie".
Přesto jde o knihu velice potřebnou a podnětnou.