vlkcz komentáře u knih

Uf. To teda byla nálož.
Vtipné, moudré, dokonale odpozorovaný život. Všechno skvěle vyvážené a stejně skvěle napsané. Sice jsem v poslední třetině několikrát propadal beznaději, když jsem musel sledovat všechnu tu nespravedlnost a bezmoc a uvědomil si, jak moc pravděpodobné tohle stádní chování je i ve skutečnosti. Ale to je moje chyba, ne Backmana.
Výborné.

43 05.04.2022

Moje první setkání s autorem a absolutní spokojenost.
"Nehledej cesty, po kterých se už šlo. Nehledej příběhy, které se už staly. Možná je v nich nějaká podobnost; vždycky je nějaká podobnost. Jenomže já vím, že jsem tady, abych cestu prošlapal, ne abych se k nějaké už prošlapané vracel."
Samozřejmě, že podobnost Eliho příběhu s Ježíšovým musí každého trknout. Ostatně sám Eli na to několikrát upozorňuje. Ale zároveň je jiný. Jinak nový. Evangelizační? Nevím. Odkazy na Ježíše nejsou příliš časté, vyskytují se zmínky i o judaismu a islámu a rozhodně nedávají jasné odpovědi, vždy je tam nějaká polemika. "Je mnoho cest k jednomu cíli. Tolik cest, kolik poutníků. Kdo by chtěl druhé přesvědčovat pro svou cestu, sám z té správné sejde." Takže evangelizace spíš ne.
"Budeme začínat od nuly. A pak: nemůže věda za to, co se děje teď? Přesto proti ní nic nemám. Musí být úžasné na něco přijít. Určitě to mohla být cesta. Jenomže se to nestalo."
Je mrazivé, jakou vizi kniha nabízí. A ještě mrazivější, když si člověk uvědomí, jak blízko by se realita k této vizi mohla dostat.
Kdybych byl objektivní, tak bych knize vyčítal nezáživný, až dokumentaristicky popisný styl. Ale myslím, že autor tuto formu volil úmyslně. On podává svědectví. O tom, co by se mohlo stát. Nedává odpovědi, jen klade spoustu otázek. Nevyslovených, o to naléhavějších. Odpovědi si musí najít každý sám.
"Lidé nevěří, že by zázrak mohl být součástí jejich života. A tak, čím blíž mu jsou, tím víc se mu brání."
A zdejší nízké hodnocení tohoto malého a nenápadného literárního zázraku, jako by to jenom dokazovalo. :-)

6 01.04.2022

Během první třetiny jsem se musel přemáhat, abych četl dál. Přeci kniha s takovým hodnocením nemůže být celá o ničem. Od druhé části se skutečně začínají objevovat i jiná témata než opilecké příhody a od třetí už je to skutečná jízda.
Jenže já tyhle příběhy, tak zřetelně směřující již od začátku k víceméně tragickému konci moc nemusím. Navíc mám dojem, že i korektor se konce nemohl dočkat, takže frekvence chyb a překlepů se k závěru výrazně zvyšuje.
Být první polovina řekněme o třetinu stručnější, nic by se nestalo a tu 4 hvězdu bych přihodil asi bez váhání. Takhle to jsou dobré 3*.

4 29.03.2022

Kam se na tohle hrabe Ranhojič.
Je pravda, že jde víceméně o medailonky dvou lékařů, kteří prošlapávali cestu moderní medicíně v českých zemích v druhé polovině 18. a první polovině 19. století. Takže není použit nijak květnatý jazyk a i vyprávění se drží faktů. Ale ta síla výpovědi.
Vyprávění o Janu Žagarovi sleduje příběh celého jeho života, se všemi vzestupy a pády.
U Jana Meliče se autorka zaměřuje na události kolem jeho snah o zlepšení veřejné zdravotní péče a provedení prvního císařského řezu v Rakousko-Uhersku na živé rodičce. Velice zajímavá je v tomto případě forma, kde příběh čtenář sleduje postupně očima a myšlenkami různých osob a celkový obraz si skládá sám.
Nesmírně zajímavé a poučné, autorce patří dík a uznání.

10 24.03.2022

Možná ne plnohodnotných 5*. Začátek je trochu pomalejší a pokud se člověk trochu neorientuje v amerických reáliích, může se chvílemi ztratit.
Je pravda, že Mulder nenapsal nic originálního, nic, co by tu už nebylo. Ale všechny ingredience smíchal tak, že výsledek mě nadchnul. Vydržel balancovat na hraně přeslazené romantiky, cynického humoru a beznaděje celou knihu, aniž by spadl. A ani ten epilog mi nepřijde úplně špatný.

4 23.03.2022

Tak jestli byla první část divná, druhá už je jenom špatná. Ponechávám stranou úvahy o té skutečné události, podle které byly knihy napsány. Život opravdu umí přinést ty nejnepravděpodobnější situace, takže tomu klidně věřím. Ale ono je to skutečně mizerně napsané. Flashbacky do minulé knihy jsou v počtu větším než malém a aby toho nebylo dost, autor klidně vykrade sám sebe a ocituje celé pasáže z předchozí části. Postavy nikam nesměřují, dělají stále stejně stupidní rozhodnutí, pokud už si uvědomí, že žijí zbytečně, nemá to na jejich nelogické jednání žádný vliv. V textu je zmíněna výborná korektorka, která texty opravovala. Nevím samozřejmě, jak vypadal původní text, ale bezchybnou práci neodvedla, protože chyb tam pořád zůstalo dost.
A to stálé opakování autora, jak ho všichni, kdo četli první knihu, přesvědčují, že musí napsat i zbytek, jak je to skvělé, to už hraničí s trapností.
Není to ani dobré, natož skvělé. Hodně mi to připomíná knihy Jakuba Trpiše. Spousta práce a snahy, navenek skvěle provedené, ale obsahově amatérské a nedotažené.
Ta jedna * je tedy za snahu a úpornost, s jakou šel autor za vydáním (i když by se vůbec nic nestalo, kdyby tohle terapeutické psaní zůstalo jenom v nějakém šuplíku) a za to, že díky formě e-booku nemusel padnout žádný strom. A taky je to natolik krátké, že člověk času k přečtení tolik nelituje.

3 22.03.2022

Sice jde stále o deníkové zápisky, ale popisují v podstatě souvislý děj. Pan Boček už netlačí tolik na pilu a vůbec to nevadí. Pořád vévodí absurdní situace, kterým se člověk směje ještě dřív než je dočte, protože když si je představí, tak jinak než absurdně dopadnout nemůžou, ale objevuje se i dobře vypointovaný slovní humor. Možná to tu schytám, ale nedá mi to, abych Vlnu zločinnosti a Královský dvůr nepostavil na roveň Saturninovi. Sice některým čtenářům vadí vulgarismy, ale jednak jich není zas tolik a kdo z nás je nikdy nepoužije?
Jenom doufám, že Mariiny srdeční záležitosti autor dovede k závěru (a jsem opravdu zvědav, jak se z té kaše, kterou si navařil, dostane) a nenechá otevřený konec jako v Deníku kastelána.

24 19.03.2022

"Lepší 30 let o něčem, než 70 let o ničem." S tím se asi dá souhlasit. Jenže v tomhle případě hrdinovi knihy ještě těch 30 let evidentně zbývá. Protože popisovaný život s alkoholovými, drogovými a sexuálními dýchánky, bez obav o finanční krytí všech těch zábav je, aspoň z mého pohledu, o ničem.
Na druhou stranu jsou tam momenty, které za přečtení stojí. Ale zase podané tak divným stylem...
Uvidím, až se mi to trochu rozleží, jestli se dám i do pokračování.

3 14.03.2022

Tak přesně a přitom vtipně jako Jizi to okomentovat neumím.
Stavba je podobná jako u Lesa mytág. První třetina (cca.) jako úvod a seznámení s osobami dobré, druhá excelentní, ale ve třetí jsem se občas ztrácel (a to jsem schopný se orientovat i v Dickovi). Nicméně pokud člověk vypne mozek a nechá na sebe slova a obrazy jenom působit, není zklamán.

7 12.03.2022

Tuhle knížku je snad hřích jenom číst, když je k dispozici v podání takových mistrů jako Jan Hartl a Boris Rösner.
Knížka mě překvapila. Přeci jen mám Twaina zařazeného především jako humoristu a satirika, který mi moc nesedí. A on najednou překvapí takovýmhle až filozofickým spiskem. Tím nadhledem nad všedním lidským pinožením, snahou nevybočit ze společenských stereotypů a podobně trochu připomíná Komenského Labyrint světa. Ale nenabízí Komenského záchranu v náručí pravé víry. Naopak, církev to taky dost schytává. A tam, kde Twain popisuje budoucí války, se člověku s jejich znalostí zatají dech nad přesností jeho postřehů.

20 11.03.2022

Výborné, i když je pravda, že mírné zestručnění (cca 30 stran) by vůbec nevadilo.Dobře vybrané ilustrativní případy, doplněné psychologickými výzkumy a někdy vedoucí nejenom k psychologickým, ale i sociologickým závěrům.
Tím, že jsem četl souběžně se Schacterovými Sedmi hříchy paměti, mi neodbytně naskakovala otázka, jak moc (nebo spíš málo) jsou svědectví u soudu opravdu důvěryhodná. Zejména v anglosaském soudním systému. A v obecnější rovině, že pravděpodobně opravdu každý žije ve své "realitě", která se s realitou těch druhých může krýt překvapivě málo.

11 10.03.2022

První část knihy rekapituluje Na cestě do sousední dimenze a vysvětluje, proč se autor rozhodl napsat tuto. V dalších částech pak podává návod, jak aktivovat samoléčící procesy a co za nimi stojí. Vzhledem k tomu, že vychází z vlastních zkušeností a výsledků absolventů svých kurzů, lze se na metodu asi spolehnout.
Jen mi, ve srovnání s knihou Na cestě do sousední dimenze, místy přišel styl poněkud těžkopádný. Ale to už je můj subjektivní názor.

8 06.03.2022

Ze začátku jsem měl problém se začíst. Prvních zhruba 50 stránek je tak depresivních, že se dají číst jen po kouskách. Jakmile se ale Cheryl dostane na PCT, celá ta bezvýchodnost najednou začne někam směřovat. V samotě přestává řešit nepodstatné věci a jde na dřeň sebe samé. Ostatně jí nic jiného nezbývá. Začíná vidět své démony a postupem času dochází ke smíření. Hlavně se sebou samou.
Literatura pro ženy? Určitě, ale ani náhodou jen pro ně.
Cestopis? Jistě, ale nejenom po americké divočině, také po vnitřních krajinách, jak už to tak u poutnictví bývá. Místy člověka dostane, jak ta vnější divočina rezonuje s tou vnitřní.
Psychologie, osobní růst, duchovno v tom nejširším slova smyslu.
I když nepředpokládám, že bych knihu někdy četl znovu, stoprocentně ve mně zanechala hlubokou stopu a ve vzpomínkách se k ní budu určitě vracet.

20 04.03.2022

Prostě Mládek. Překvapivě mu dost často kulhá rytmus, většinu vykládal i v próze a bylo to lepší.

5 23.02.2022

Graficky moc hezké. A vlastně i obsahově, pokud člověk předpokládá, že je kniha určena mladým (zejména dívkám). Alespoň autorky to uvádějí jako jednu z motivací, aby mladé dívky měly nějaké vzory. Jen mi v tom výběru pak přijde nepatřičná Němcová. Se svými milostnými avantýrami a zanedbáváním rodiny mi jako vzor moc vhodná nepřijde. A upřímně, i literárně je strašně přeceňovaná. Naproti tomu, z mého pohledu nepochopitelně, chybí medailón Berty Suttnerové. Chápu, že ten výběr je značně subjektivní, ale přijde mi, že nositelek Nobelovy ceny míru moc na výběr nemáme, takže ve výběru prvních a jedinečných by chybět neměla.
Celkově hodnotím asi tak 3,5*.

3 20.02.2022

Titul mi přijde trochu zavádějící. Občas se sice objeví připomínka toho, že by člověk měl myslet i na sebe, ale celkově jde spíš o příručku spokojeného života. Pro dvacátníky asi zbytečné, ti mají zdravou dávku sebestřednosti většinou nějak přirozeně v sobě, padesátníci už k tomu zase dospějí životními zkušenostmi. Takže asi pro čtenáře někde mezi. A zřejmě spíš pro čtenářky, styl mi připomínal ženské časopisy. Kladně hodnotím, že na konci každé kapitoly je seznam "doporučené četby", pokud by se někdo chtěl dozvědět víc.
Pro někoho možná užitečné, já jsem se ale s knihou moc nepotkal.

3 15.02.2022

Gaiman napsal skvělý příběh. Craig Russel dodal kresbu, která tomu příběhu slouží a pozvedá ho tak ještě výš. A přitom nemusí hledat nějakou zkratku, kterou by knižní předlohu zhustil.

5 13.02.2022

Labutí písně mě zasáhly víc, tady mi u některých textů přijde, že by Magor sám váhal, zda je zařadit. Ale i tady nezbývá, než se sklonit před autorovou svéráznou poetikou, vycházející z víry, ale projevující se v naprosto všedních kulisách.

4 10.02.2022

Připouštím, že moje hodnocení je asi do značné míry zatíženo tím, že jen velice těžko hledám porozumění pro národy, které bez špetky sebereflexe jako své největší svátky mají připomínky událostí, které vedly ke statisícům mrtvých doma a dalším miliónům v Evropě a ve světě, kam se, vědomy si svojí historické vyvolenosti, rozhodly svojí představu svobody exportovat.
Ale ona tahle knížka za moc nestojí ani objektivně.
Začátek ještě jde, věřím autorům, že Francouzi jsou srdeční, družní atd. Má to jen jeden háček. Musíte ovládat tu divnou řeč. Těžko jako zahraniční návštěvník chápu zmiňovanou vstřícnost, když i v řadě muzeí jsou popisky pouze ve francoužštině. Ale budiž, jde o rys, který aspoň nějak ilustruje to, co je uvedeno v titulu. Záhy se z knihy stává něco mezi turistickým průvodcem a ódou na velikost a nedostižnost Francie. Jenže i jako průvodce selhává. Skáče od jednoho tématu k druhému naprosto nahodile, někdy se opakuje a celkově je naprosto zmatený. Ale dna spisek dosahuje, když se ve snaze dokázat dokonalost Francie sníží ke lžím a polopravdám. Fondue vymysleli Francouzi, do Itálie nemá cenu jezdit, protože kromě antických památek tam není, co vidět, čipovou kartu vymyslel Francouz (ano, ale na základě německých výzkumů a pro americkou firmu Honneywell), a britský přínos k vývoji a výrobě Concordu byl nepochybně tak mizivý, že ho není třeba zmínit ani okrajově. Jen tak namátkou.
Nicméně pokud je člověk nekritický obdivovatel Francie, jistě ho kniha potěší.
Za mě ale určitě nebrat.

Za to, že to je napsáno čtivě, bych možná i čtvrtou hvězdu přihodil. Jinak ale jde o převyprávění legendy o Romulovi a Removi, přičemž místy jsem se nemohl zbavit dojmu, že je vedené snahou o její vylepšení podle dnešní morálky. Ve skutečnosti by většinou váhající a o intriky nestojící král asi dlouho nepřežil.
Takže asi 3,5*

4 07.02.2022