Víla
komentáře u knih
Carevnina dcera
Carolly Erickson
Jedna z autorčiných nejslabších knih, ne – li úplně nejslabší. Tam už bylo víc fantazie než reality.
Cesta na popraviště
Carolly Erickson
Nejčtivější autorčina kniha. Jen ten popis fiktivní cesty do Švédska a milování s Fersenem si mohla nechat.
Tři ženy krále Vladislava
Josef Macek
Hodně čtivá kniha. Velmi poutavým způsobem popisuje především, jak si vdova po Korvínovi dělala zuby na našeho neschopného, ale o to hezčího krále... Být to beletrie, vyznívala by komicky i přes všechnu dobovou drsnost.
Husitské revoluční hnutí
Josef Macek
Můj oblíbený autor s parádním vypravěčským stylem, tohle jsem však nedočetla a to jsem schopná přečíst kdejakou cizojazyčnou pitomost či návody k obsluhám praček. Na komunistickou dobu vzpomínám s láskou, o husitech čtu všechno... ale tenhle styl jsem nezvládla. Ze školy vím, jak to s panem Mackem dopadlo – pořád nadbíhal komunistům, až ho pro jistotu po lidské stránce naprosto odrovnali; v době čtení knihy jsem to netušila. Kniha komunisticko – propagandistickým stylem popisuje husitské revoluční hnutí. Už ta propaganda působí nevěrohodně, do historické literatury emoce nepatří. Možná to ještě někdy zkusím přelouskat kvůli tomu stylu, skončila jsem někde u začátku.
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
Kniha se mně líbila, umělecké nadání nezapře, i když tohle už postrádá genialitu autorčiny knihy Houbařka. Kvůli tématu bych Dlouhou trať nechtěla mít v knihovničce – prostě smrt a sebevraždy nebrat. Za mě je super především povídka Pozůstalost. V hlavní záporné roli zbabělec. Autorce zjevně dochází, co způsobí dosah takového jednání.
Hana
Alena Mornštajnová
Na knize se mně líbilo, že hlavní antihrdina byl zbabělec, který se neuměl pořáně vyjádřit. Kéž by takovým lidem došlo, jak obrovský dosah ta jejich sobecká pasivita má. Chlapům bych dala tuto knihu za povinnou četbu, možná by to některým z nich došlo. Celé to bylo promyšlené a vymakané, mě však zaujal tento bod.
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Lidsky podaná, brilantně napsaná detektivka. Je poznat, že autor byl hloubavý člověk, co se nedá opít rohlíkem.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Bomba. Stylem i námětem. Nejčtivější kniha, jaká mně v poslední době prošla rukama, to jsem jich četla hodně. Autorka úplně bravurně pracuje s jazykem i časem, plynule přechází v ději, ten zůstává celou dobu napínavý. Hlavními antihrdiny jsou diplomaticky se chovající pokrytci, schopní pořád předstírat, že se nic neděje. Kéž takovým lidem dojde, co jsou za pakáž. Kdo prošel sám traumatem a přečte tuhle knížku, tomu se hodně uleví, když uvidí, že lidé můžou projít něčím ještě horším a přežít to.
Bible
neznámý - neuveden
Vždycky se najdou lidé, kterým nepřipadá zvláštní, že dva tisíce let před vynálezem mikroskopu někdo znal hygienické zásady s tehdy neprokazatelným dosahem, zakázal příbuzenské křížení bez znalosti genetiky nebo přišel s vysoce funkčními univerzálními příslovími (třeba Po ovoci poznáš strom). Nejstarší opisy Bible pocházejí ze starověku, ale až ve 20. století se přišlo na to, že maso a mléko zkonzumované zároveň odbourává vápník (košer zásady ze Starého Zákona).
Jsou v ní nepřesnosti – například osm set lidí se kopím opravdu na jeden zátah zabít nedá. Jenže Bible sestává z mnoha knih a na její reprodukci se hodně podíleli opisovači.
Někomu nic neříká slovo "podobenství". Humorné jsou příklady z historie, kdy se lidé hádali, či přímo vraždili (5. přikázání "Nezabiješ") zda přijímat či nepřijímat "tělo Páně" (myslím, že Ježíš mluvil v podobenstvích).
Příběh o Adamovi a Evě je podobenství (co připomíná strom, co had? Co se stalo, když se strom a had octli u sebe? Eva neodolala). Starý Zákon je psán velmi decentně, jen IQ lidí se od Starověku zas tak moc nezvýšilo, jak lze pozorovat. Docela by mě zajímalo, co má u toho příběhu co dělat dovětek k hadovi, že se bude plazit v bídě po zemi. Holt opisovači...
Sýr a červi
Carlo Ginzburg
Komu to myslí, ten často dopadne jako hlavní hrdina této knihy – nakonec se samozvaným vůdcům bez mozku musí ještě omlouvat, že jejich úkol udělal za ně, protože oni to nepochopí. Velmi realistický děj. Podle skutečné události.
Na knize mně překážel jen poznámkový aparát, člověk nerad skáče sem a tam.
Jan Žižka
Petr Čornej
Pana Čorneje si velmi vážím. Už kvůli tomu, co všechno musel prozkoumat, aby se mu vůbec mohlo podařit dát knihu dohromady, vím, co ta práce obnáší. Zatím nejobsáhlejší a nejpřesnější kniha o husitech, jakou jsem kdy četla, bez emocí, jak to má u historické literatury být. Víc než o Janu Žižkovi jsem se v ní však dověděla o husitech samotných, jak počáteční nadšení postupně upadalo, takový ten spirálovitý vývoj, typický pro každou válku, tam vyplynul z pečlivě vypracovaného kontextu událostí. Taky se tam bez nějakého přikrašlování Jana Žižky věnuje bitvě u Strauchova Dvora – ta o husitech vypovídá jako žádná jiná, zbavuje práce o nich toho fanatického přikrašlování, které způsobuje války. Přitom jsem o nich četla skoro všechno a tuhle bitvu většina autorů přešla či se v porovnání s panem Čornejem vyjádřila poněkud nepřesně, asi aby nepoškodila obraz velkého válečníka a vyhnula se kritice.
Legenda o Ostojovi
Zdeněk Smetánka
Doporučili nám ji na jedné VŠ a v rozporu s očekáváním se četla parádně. Jedna z nejlepších sond do historie a bežného života u nás, ne-li úplně nejlepší, jakou jsem kdy četla.
Rodina Moskatova
Isaac Bashevis Singer
U čtení tohohle příběhu se mně stala zvláštní náhoda; v době, kdy jsem ho četla, u nás pořádali zájezd do Osvětimi. Autor však román psal podle skutečných postav, tedy lidí z meziválečné Varšavy a ti v té Osvětimi skončili. Rozhodla jsem se tam jet a byl to, stejně jako obsah románu, hodně silný zážitek.
Královnina sokyně
Carolly Erickson
Od téhle autorky čtu všechno; řekla bych, že daleko lépe jí jde popis reality, než vymýšlení fikce. Název může být zavádějící, protože připomíná červenou knihovnu. K té má však daleko. Co se týče vstřebávání faktů, kam se na takové poutavé příběhy hrabe jaká učebnice.
Vášeň pro broskve
Věra Chase
Tohle se mně dostalo do ruky, když jsem se uzdravovala ze zánětu mozkových blan, třeskuté bolesti s ataralginem, do toho práce v knihovně – podle doktorů zdravá, nadále však unavená k smrti a hlava bolela jak střep, dokud se člověk nenapil kafe a těmi prášky vyloženě nezfetoval. Tohle byla jedna z prvních knih, kterou jsem při rekonvalescenci začla číst a parádně se k těm stavům hodila. Jak z jiné dimenze. V MHD, kde jsem ji četla cestou do práce, mě div nepřekvapilo, že je tam takový klid, člověk už automaticky čekal ty surrealistické proměny i v realitě.