VikyKleinik komentáře u knih

Krvavé Země jsou popisným zmapováním let/desetiletí zmaru lidských životů v důsledku bezohlednosti, zákeřnosti a hlouposti škůdců na vrcholu moci. Určitě je to velmi kvalitní po informativní stánce, ale po většinu doby jsem moc zaujat nebyl. Stalinem uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině byla skvělá kapitola, která mě bavila a navíc mi utkvěla v paměti, protože lidské utrpení tam bylo líčeno nejbarvitěji, dopodrobna a vesměs po celou dobu. Po většinu těch cca 25 hodin mnou ale spíše procházela řada informací, z nichž jsem si vzal to obecné, ale řada podrobností mi v záplavě unikala, protože autor popisuje, co se dělo a jak se to dělo, ale nesnaží se široce pojmout i proč a v důsledku čeho (alespoň ne dostatečně). Chvílema jsem se ztrácel. Chvílema mnou informace jenom proplouvaly, ale uvnitř nic neutkvělo. Chvílema jsem se nudil protože mi to přišlo už moc monotóní.
Totální Rauš pojednávající o drogách ve Třetí Říši, byl mnohem zábavnější, více strhující i překvapující a uchopitelnější. To však proto, že Ohler nemusel pojímat tak obrovský prostor, téma je atraktivnější a postoupnost mnohem přehlednější. Krvavé Země dle mého u čtenáře předpokládají větší obeznámení s tématem, jinak hrozí, že ve čtenářově mysli vše dokonale nezapadne na příslušné místo.

Pokud bych potřeboval informaci, jistě bych po této knize šáhl a dohledal si ji mezi stránky. Je to opravdu mistrně zpracovaná práce a určitě by se jí mělo prolouskat, protože poskytne obraz o tom, co válka/moc v rukou zmrdů znamenala (a v budoucnu opět může znamenat) pro milióny lidí.
Poslouchat to (natož číst) však byla častokrát nuda, ze které mne vytrhávaly převážně podrobné popisy násilí, jenž zde v mých očích figurovalo jako prvek atraktivity, které zvyšovalo můj zájem.

1 11.06.2020

Koupil jsem si několik dystopických románů a tenhle jsem z nich otevřel jako první, protože prostředí, které si Weiss vyfantazíroval mi přišlo atraktivní. Umístit příběh do tisícipatrové budovy, které vládne jakýsi Velký Bratr, Muller.

Někde jsem četl, že je to alegorie kapitalismu, ale nejsem si tím jist, protože kniha je po všech stránkách plytká.
Weiss musel být fakt špatnej spisovatel, protože ten sloh nedovolí čtenáři vůbec proniknout do prostředí a dění. Je tak břidký, povrchní tak jednoduchý a levný, že mě to vůbec nebavilo číst. Někdo psal, že kniha zní, jakoby byla napsána mimo čas. Autor chtěl, aby kniha byla snová, ale plytkost jazyka tomu dle mého nedala pořádně vyniknout.
Do světa Mullerdómu nešlo proniknout, natož aby mě děj strhnul.
Samotné vedení narativu je otřesné. Detektivní příběh je slabý, zoufale naivní. Neni tu ani žádná postava, ke které lze přilnout, protože žádná postava nemá charakter, o kterém by šlo smýšlet v celé šíři a rozmachu lidkého ducha. Žádná psychologie, nic...jenom prázdno naplněné samoúčelnými scifi blbůstkami. Petr Brok uvidí, že Muller prodává hvězdy. Na jedné žijí třeba trpaslíci. Název hvězdy, kouzelného prášku nebo hračky a pár popisných slov.
Weiss se toho zajímavého sotva dotkl, ale zato dal čtenáři vědět, že v nějakém obchodě nabízí prodejce hodinky, které ukáží přesný čas na všech hvězdách. Podobných věcí tam jsou desítky. Zbytečné čtení.
Nevím, jestli finále mělo být "wow" a obrátit vše naruby. Asi ano, ale pochybuji, že to někoho zasáhne. Takovou sílu tahle kniha nemá. Nemá žádnou sílu. Nechala mě chladným kvůli své odosobněnosti. Vypadá to spíše jako nějaký hrubý nástin, ale není. Je to jenom špatné. Moudřejší bude ji střelit, ať zkazí náladu někomu jinému.

(SPOILER) Fuks pečlivě poskládal slova jedno vedle druhého. Čte se to fakt pěkně. Z formální stránky je mi milejší než z té obsahové a to mám rád, když vypravěčem a protagonistou je záporná postava.
Mám totiž problém se záporným přerodem pana Kopfrkingla.
Ten je sice v knize lepší, než ve filmu, ale stejně se mi zdá nedostačující. Rozumím tomu, že Karel K. je pomatený už ze začátku. Vzhledek k tomu, jak se kniha vyvine, je nutno přisoudit jeho výstřednostem větší váhu, jinak by to an tomto poli fungovalo ještě méně.
Když hrdý Němec Wilhelm Reinke začne Karla ovlivňovat, tak apeluje an jeho jednu kapku germánské krve. Fuks naťukne skrz rozhovor mezi těmito postavami, že pravý Němec totiž cítí i tu jednu kapku a pokud né, tak je odroděnec. Pokud nechce pomoc Němcům, tak je slaboch.
Kdyby však na postavě Karla vytvořil komplex méněcenosti a přehnaný zájem o tom, co si o něm druzí myslí, tak by do sebe jednotlivé části krásně zapadly. Spolu s jeho názorem na utrpení, obdivem ke smrti samotné a podivností by to fungovalo dobře. Z hlediska narace mi takto změna z pozorného manžela a otce na udavače a vraha nesedí.

Ono na tom ale tolik nezáleží. Autor umí psát, takže kniha je to atmosférická. Dle mého ale nemá velký tah na branku, aby mě svým závěrem posadila na prdel. Přecijen je to krátká knížka a já do postav nebyl nikterak zainteresován.

Film je poměrně věrný, ale mně se líbil ještě o něco málo méně.

1 09.04.2020

Zemi sežehl oheň a ti, kdo přežili, za sebou nechávají stopy v popelu a Slunce jen mírně prosvítá přes kouřovou clonu. V noci pak není vidět vůbec. V takovém světě se lidskost vytrácí a většina přeživších se vraždí a jí navzájem. Do této postapokalyptické vize McCarthyho je zasazen vychrtlý otec a syn, kteří před zimou utíkají na jih a snaží se vyjít s nedostatkem zásob. Pochodují světem, dívají se na hrůzné výjevy, strádají, před sebou pravděpodobně smrt (a to mohou být rádi za tu rychlou), ale stále to nehodlají vzdát, stále žijí, ačkoliv tenhle život za to ani nestojí. Respektive by za to nestál, kdyby neměli jeden druhého. Oni se zdají být tím jediným normálním, co se zachovalo ze světa minulého.

Baví mě různé vize budoucnosti. Tato ukazuje, jak na katastofální nedostatek, bdělou noční můru a beznaděj zareaguje lidská přirozenost.
Snad se tomu lidstvo vyvaruje, ačkoliv podle historie lze soudit, že jsme docela tupouni. Tak snad to nepoděláme až takhle.

Větší rozměr však Cesta nenabízí.
Čte se to docela lehce. Je to strohé, ale nikoli tak moc, jako třeba faktický Krvavý Poledník, do kterého jsem se nutit musel, ačkoliv obsahově je mi atraktivnější.
Snad bych jen dodal, že pro otce by to čtení mohlo být zajímavé ještě o něco víc.
A film se mi líbil o úroveň méně.

3 09.04.2020

Platónovy dialogy mám rád a osobnost Sokrata dokáže být vzorovou. Mě osobně i velmi baví. Zde například poučuje své soudce (ba co víc, nepřímo z nich všech udělal kokoty) s takovou grácií, že mu nelze nefandit. Je ostudou starověkého řecka, že toho muže odsoudili.
Taky je to příklad toho, jak spolčení hlupců vzalo život hodnotnější nad ony všechny. A lidé od té doby nijak nezmoudřeli. Pan Sokrates by to s námi měl těžké i dnes.

4 05.04.2020

Rady pro vladaře, jak si za každou cenu udržet vládu (tzv. machiavellismus). V tom zajisté cítíme něco amorálního, ale přesto být dobrým vladařem neznamená být krutým tyranem.
Cením však, že se nejedná o univerzální návod. Různé okolnosti si totiž vyžádají různé přístupy, ale kdo oplývá takovou prozřetelností, aby věděl, jak konkrétně se přizpůsobit?

Machiavelli si z historie bere vládce a jejich jednání, na nichž prezentuje své myšlenky a staví je do kontextu, který vysvětluje jejich úspěch či neúspěch, z kterého následně buduje stanovisko, kterým je radno se řídit nebo kterému je radno se vyvarovat.

Ačkoliv to je psáno pro svou dobu, tak zde stále najít relevantní postoje.
Hlavně je to však zajímavé čtení po stránce kategorizace vládnutí dob minulých.

5 05.04.2020

Ryzí americkej román dvacátého století, pro který je typická "chlapskost".
Kdybych se zničehonič octnul v arizonské poušti, nebyl bych teď tak bezrazdný.

1 05.04.2020

Říkal jsem si, že si zprvu dám od Burroughse něco lehčího a jeho western se mohl zdát tím správným. Nemám sice nijak zvlášť rád šablony, ale pokud schopný tvůrce dokáže na žánrovou kostru navléci vlastní přirozenost, tak z toho může vypadnou skvělé dílko.

Místo Slepých Cest začalo velmi slibně. Prvních pár stran bylo dost zábavných. Autor představí protagonistu Kima Carsonse, jenž "...je vším tím, co by si měl podle výchovy normální americký chlapec hnusit. Je zlý, sprostý, rafinovaný. Jeho neřesti by se mu možná daly ještě odpustit, mimoto ale propadl rozvratnému uplatňování myšlení. byl totiž nevyléčitelně inteligentní."
Prvních 20 stránek se mi zcela trefilo do vkusu a kniha mi přislíbila sympatického antihrdinu a já si užival ty cynické historky z Kimova života.
Například tuto: Kim s poloretardovanym kámošem Jerrym zalezly do sklepa před tornádem, které odneslo celej dům i s Jerryho bábou, která byla uvázána na lůžku. To však přišlo vhod, že "ten starej smradu pytel," jak jí Jerry říkal zmizel, protože posledních 5 let jí hrabalo, kozy jí vožrala rakovina a neustále museli kupovat morfium, kterym jí nešlo ani oddělat, protože na něj byla tak navyklá, že to bylo jak krmit nějakýho nedožeru.
Takovýto text mi bylo radostí číst, ale v zápětí to asi na 100 stran začne být pětně monotóní a prázdné. Kim občas koupí bouchačky, nebo oprcá nějakýho kluka. O rafinovanosti nemohla být náhle řeč. Já tomu říkám "číst nudu".
Asi na stránce 130 se objeví několik stran, ve které Burroughs vylíčí motiv, pro který jsem se dokázal nadchnout. Kim začal po Americe budovat organizovanou síť tzv. Johnsonů.
"Jedná se o výraz, který měl označovat čestné tuláky a zloděje. Časem se jeho použití rozšířilo i na označení určitého kódu chování. Johnson dodřuje své závazky. Jeho slovo platí, při jednání nepodvádí. Johnson se stará pouze o sebe. Není to čmuchající, pokrytecké individuum, se kterým jsou jenom problémy. Když je třeba, Johnson pomůže.”
Johnsoni žijou v malých městech, která mají působit zcela nudně a typicky, aby každý přicházející byl odrazen pomyšlením si, že jinde bude život zajímavější.
Johnsonům šlo o cílenou likvidaci nepohodlných jedinců napríč státy, kteří svou podstatou zabraňují dosažení jednotného kosmického programu - tedy utopie, ve které štěstí bude vedlejším produktem činnosti. Člověk přikládající vyšší váhu lidskému životu, než je záhodno by řekl, že je to utopie zaplacená noční můrou. Já to chápu, protože vím, že jsou lidé kvalitní a nekvalitní, které dělím na akceptovatelné a na škodnou, kterou je dle mého třeba hubit. Burroughs škodnou názývá sráči, které v několika odstavcích dělí podle svého uvážení na obyčejné zmrdy, kteří přepadávají dostavníky (Jesse James) a na zaryté kriply, jenž jsou nakaženi buněčným parazitem, jenž okupuje centrum pravosti a oni se tedy stávají obligátními xindli prosazující vadné pravdy, jenž kladou klacky pod nohy kosmickému programu.
Toto celé jistě je nadsázkou, ale taky se pod toto autorovo "a dost, vy šmejdi!" podepisuji, protože veškerou příčinou špatností na světě jsou tupí lidé, jejichž omezenost a arogance určuje i životy druhých.

Říkal jsem si, že konečně se autor něčeho chytí a začne vyprávět příběh či formovat vizi nebo větvit myšlenky. On to možná dělá, ale nejsem si tím vůbec jist, protože román se čím dál tím víc tříští a rozpadá. Přišlo mi, že odstavce na sebe nenavazují a jednotlivé kapitoly se neodehrávají ve stejném prostoru ani čase. Třeba jsem ale nevynakládal dostatečnou pozornost. Matně si vzpomínám na zmíňky o nějakém časoprostorovém cestování...
Když však čtu takovýto román, myslím na to, jak neschopným spisovatelem autor je.
Jsem názoru, že film, videohra i kniha musí čtenáže odměňovat a to jak zábavností (entertaiment), tak intelektuálním bohatstvím (vědomosti, estetická krása).
Místo Slepých Cest bylo trápením číst, jelikož se vytratil zábavnostní aspekt a já opět pod vlivem desítek stran roztříštěného a nudného textu ztrácel pozornost. Román se čím dál tím víc zmatenější a já byl čím dál tím víc otrávenější, znuděnější a tedy i přirozeně nepozornější. Zapomínal jsem stránky, kterém jsem přečetl, ale nutil jsem se do pokračování. Nepřekvapilo by mě, kdyby si člověk, který toto čte, řekl: "Měl ses na to vysrat, očividně nemělo cenu pokračovat," ale já chtěl mít relativně čísté svědomí, až se o té knize budu vyjadřovat. Když jsem pochytil, že Kim je na Venuši a jsou tam nějaké metrové stonožky, průhledný hmyz s lidskou hlavou a sosákem, kterým když se přisaje na člověka, tak ho zabijí současně s vlnou rozkoše tisíce orgasmů. Přeživší obět tvrdila, že věděla, že umírala, ale přitom se mu to líbilo. Takovýhle výplody mě po hodinách nudy už nedokázaly ani pobavit. Odškrtl jsem si jenom další vyhoněný a prázdný výjev samoúčelné perverze, jenž je svou přehnaností a nahodilostí spíše banální. Pokračoval jsem však hlavně proto, abych se přesvědčil, jestli to spisovatel opravdu sunul do nějakého sjednocujícího či sjednoceného závěru. Nesunul. Vyznělo to do prázdna.
Možná byl ale konec na začátku. Tam je Kim v přestřelce zastřelen. Jak to zapadá do zbytku opravdu netuším, takže...
...Zpátky k neschopnosti, o které nerad mluvím, jelikož si nemyslím, že Burroughs je špatnej spisovatel. Pravděpodobně jsem si mylně vybral jednu z těch čtenářstky nepřístupných knih.
Pokud jsem tedy nepochopil v důsledku vlastní nepozornosti, tak právě proto, že mě spisovatel nemotivoval pozorným zůstat. Pokud to však Burroughs psal pro sebe a druhé měl v piči, tak mu nic nevyčítám. Mnohokrát to bylo k dobru věci, ale Místo Slepých Cest není tím případem.
Toto bylo mé mírné zhodnocení, do kterého promítám pokoru.
Tvrdší hodnocení by bylo takové:
Horší práci s textem a vedením románu jsem ještě neviděl. Čtenář se nemá čeho chytit. Není linka, kterou lze následovat, Proč se tedy hodiny nudit a trápit u něčeho, co za to absolutně nestojí? Tohle neni kniha určená ke čtení.

05.04.2020

Dost možná má nejoblíbenější kniha. Bukiho mě přivedl ke čtení a tenhle román mě od něj baví nejvíc, protože je neucelenější a nezábavnější. Jasně, je to detektivka, ale já proti schématu nic nemám, když ho dobrej autor použije jako kostru, na kterou navleče vlastní přirozenost. Snad díky tomu do knihy skvěle zapadly i ty fantaskní prvky.

Soukromej detektiv Belane z Los Angeles je skvělá postava. Zbožňuju jak se v té knize mezi sebou postavy baví. Ty dialogy, ten popis. To je ryzí Charles Bukowski, poslední chlap starýho Hollywoodu. Byl jsem baven každou stránkou.

Doufám, že někdy uvidím filmovou adaptaci Škváru, která se předlohy bude držet tak jako v případě Klubu Rváčů.

Trefilo se mi to do vkusu svým pivním frajerstvím, postavami i hospodskými kulisami. Je to taková hříčka české literatury.
Pasáže s Bondym mě rozesmívali, ačkoliv on sám tvrdil, že to, co o něm Hrabal psal, je smyšlené a jen minimum má co dočinění s pravdou. Přitom je to něco, na co má jistě každý umělec právo. Upravit skutečnost tak, aby lépe zapadla do uměleckého záměru.

/+

1 25.03.2020

Čtivé a velmi informativně pestré. Bohužel je to obsahově plné středověké teologie, takže dílo nepadlo na úrodnou půdu. Věřím však, že jiné Ecovi knihy mi sednou a já se na ně těším, protože jsem přesvědčen, že tenhle chlapík psát umí.

20.03.2020

malej cestopis bídy

2 20.03.2020

Ohler skvěle doplnil historickou skutečnost, o které se tak podrobně zatím nemluvilo. Je to neuvěřitelné a přitom tomu lze tak snadno uvěřit, prootže to do už známých skutečností pěkně zapadá.
Pro mě jako velkého fanouška drog to navíc byla slušná jízda.
Hrozně rád bych to i viděl zfilmované jako takovou faktickou drogovou grotesku. Párnem sjetej Wermacht dobývající křížem krážem Francii. Ano, blesková válka stála na amfetaminu. Já myslel, že jim elán dodal nacionalismus, ale nikoli. Byl to pervitin - ten zázračný všelék, který udrží člověka svěžího. Obecně je známo, že člověk na perníku dělá věci rychleji, ale méně přesně.
Hitler pak jako těžkej narkoman ujíždějící na eukodalu (krom jiného). Adolfův osobní lékař Theodor Morell svého pacienta číslo jedna dopoval zvířečími steroidy, vitamíny i tvrdými drogami, aby vůdce s jeho chatrným zdravím (zažívací potíže) udržel v běhu. Tedy spíš na megalomanském tripu. V iluzi, že průběh války lze zvrátit a tím stále nechávat umírat Němce, kteří musí mít druhý nejsilnější důvod, proč tu přefetovanou uprděnou trosku zavrhovat.

8 08.03.2020

Teď jsem dočetl Obratník Raka. Zanechalo mě to docela chladným, což mi velmi kontrastuje s tím povykem, který kniha vyvolala a jaké přízviska si drží.

Ve filmu Martina Scorsese, After Hours (1/5) z roku 1985 je o románu proneseno:
"To není kniha. Je to věčná urážka. plivanec do tváře umění. Rána zasazená pravdě, kráse i Bohu..."

Takže jsem trochu brouzdal v kontextu.
Miller prostě psal o živote bez příkras. Psal o něm tak, jak ho zná, tak jak ho žije.
Američan, co neměl ani vyndru. Využívající přízně všemožných podivínů, kteří ho jsou ochotni pozvat na večeři. Inteligentní, ale unášející se pudy. Sex je v literatuře vítán, ale tohle není žádná pornografie. Vlastně bych řekl, že je ho tu málo a autor se v těch scénách ani moc nerýpe. Většinou je odstřelí dvěma větama. Mě baví to pomyšlení, že Obratník Raka vypovídá o morální šedi. Nejsou mantinely slušnosti, žádné "to se nedělá". Dělat se to může, když se naskytne příležitost. Proč by Miller neměl třeba okrást ženskou, které zrovna zaplatil za sex, když se naskytne příležitost učinit tak nezpozorován? Tato vykroucenost je mnoha lidem blízká. Je to ve světě přítomné.
Upjatá společnost žijící v nějaké načančané iluzi byla strašně popuzena. Asi i tím, že člověk, který v nic moc nevěří, je vlastně docela štastnej. Jistě došlo ke střesu idejí a světonázorů.

Ať už ale mám o kontextu sebevětší ponětí, tak to nic nezměí na tom, jaké potěšení z díla mám dnes.
Obratník Raka je takové roztříštěné pásmo. Jen výjímečně v tom plynoucím textu byl odstavec nebo pár stránek, které mne vytrhly z nudy. Většinou šlo o nějakou situaci, v níž účinkují Millerovi potřeštění přátelé. Častokrát jsem však přestával vnímat a musel jsem opakovaně uvádět mozek do provozu a nutit se pokračovat, jak mě text nudil.

2 08.03.2020

Jistě zajímavá vize budoucnosti o tom, jak se z Francie stane muslimský stát, ale mě to přišlo nepřesvědčivé. Politické dění je čtenáři zprostředkováno levicovým intelktuálem, mužem citově vyprahlým, kterému už ani sex nijak zvlášť nenaplňuje. Musel jsem však vyprsknout, když tahle mírná postavička začně zprostředkovávat svůj milostný život:

Miriam mi řekla: "Vykouřím tě. Moc pěkně tě vykouřim," tak jsem si sedl an gauč a ona mi začala lízat anál.

Nemůžu se zbavit toho, že téma je prostě dobré, vzbudí zájem a diskuzí, ale jako dílo mi to přišlo jenom jako pokus, který na mě osobně nikterak nezapůsobil. Možná kdybych měl větší přehled o politice Francie, možná kdybych četl Huysmanse... Možná kdyby byly politické změny v knize zprostředkovávány pohledy více různých lidí a postupně by to do popředí vynášelo nějaké větší dění v narativu (To však na autora klade vyšší nároky a já nevím, jestli by tohohle byl zrovna Houellebecq schopný, takže možná dobře, že to mělo jen 250 stran a je to takovou načrtnutou kritikou západního Evropada, vyhoření a úpadku hodnot s ním spojenými.

6 26.02.2020

Narazil jsem na Otroky Sexu v podobě audioknihy. Zprvu to vypadalo, že se v ní budou řešit nejrůznější oblasti sexu z hlediska historického a možná i filosofického. Kniha se však skládá hlavně z výpovědí lidí, kteří jsou otroky své chlípnosti. Mě ty životní příběhy úchylů, deviantů či obětí zneužití fascinovali. Někdy jsem se divil, jaké příběhy píše sám život. Někdy jsem byl znechucen (živá spíž), někdy udiven (dětské homosexuální orgie, zrod zoofila) a někdy pobaven (povýšený sběratel moči). Hlavně však bylo zajímavé podrobně nahlédnout pod pokličku takových jedinců.
Poskytlo mi to jistou perspektivu.

Viděl jsem zde názor, který knihu odsoudil, protože se mu zdála vylhaná.
Výpovědi jsou častokrát natolik podivuhodné až šokující, že člověk z omezeným ponětím o lidských perverzích může setrvat v nedůvěryhodnosti. Já však viděl na webech jako "Návrat do reality", čeho se lidé dopouští a mám poměrně nastudovanou odvrácenou stránku lidství. Některé podivuhodné případy jsem znal i osobně (Roman Zaytsev), tudíž pro mě nebyl problém uvěřit.

PS: Knihy jsem poslouchal jako audioknihu a následně si ji i objednal, což mě vede k - Co je to za hnusnou obálku?

1 26.02.2020

Vonnegutovi je zde přikládána k dobru experimentálnost a nápaditost. Mně to však přišlo slohově i obsahově jednoduché natolik, že mě to nemělo šanci nijak okouzlit ani zainteresovat. Jedná s epřesně o případ Malého Prince. Exupéry taky napsal podivnou knihu plnou nápadů, ale já bych to dal číct jenom svému malému bráchovi. Hádám však, že ani ten by z toho nic moc neměl. Ony ty autorovi nápady vyjdou na prázdno, když jsou vykonstruované a přitom jednoduché až co celé vrhá jenom hloupost.
Je to blbina. Spíše fraška nežli groteska.
Vložím sem jeden konktrétní příklad: Hlavní postava se stane prezidentem a rozhodne vytvořit umělé rodiny po celé zemi, že přisvojí lidem prostřední jména, která je májí...já ani nevim. To je tak blbej nápad, že cokoliv dalšího v návaznosti na to je prostě blbý. Takových "nápadů" je tam celá řada.

Dobrodružnější díl série, ve kterém se vztahy i svět Středosvěta poměrně vyjasňují. Já však od Temné Věže čekal atypičtější počtení. Chvílema je to takovej mišmaš. Co se Kingovi hodí, to tam zrovna dá. Kybernetickej medvěd, šílenej počítač/vlak Blain, ztroskotané nacistické letadlo, roztomilé zvířátko brumlák...
Lituji, že Temná Věž je takové průměrné počteníčko pro puberťáky, které by si rádi přečetli nějaké fantasy. Očekával jsem temnější atmosféru, jasnější a komplexnější vizi autora v prostoru dění a atypičtější povahy postav. Ono to však zklouzává do kingovského průměru, ze kterého na mě občas zasvítí světlejší moment.

1 20.02.2020

Roland je po celou dobu knihy fyzicky neschopný. Bojuje o čas a snaží se přivést do svého světa své budoucí parťáky ve zbrani. Skrz portál dostane své vědomí do hlavy vězně heroinu a snaží se s ním domluvit, pomoci mu a dostat ho k sobě. Podobné případy se opakují. Dějově se to docela atraktivní, protože to většinou vytyčí nějakou vízvu. Postavy se ocitají v prékerních situací a musí se s ní nějak vypořádat - domluvit se, ačkoliv to né vždy jde hladce. Vznikají tak docela úsměvné situace.

Pistolník: "Zapomněl si tvář svého otce. "
Eddie: "Nech si ty kecy. Já na svýho otce seru."

Roland tedy sežene parťáky a v dalším díle se až bude pořádně pokračovat dál v cestě. Přesto mi byli Tři Vyvolení v jistých mezích atraktivnější než třeba dobrodružné Pustiny nebo prequelový Čaroděj a Sklo.

1 20.02.2020

Přijde mi, že zde se King snažil o něco jiného. Pistolník je trochu atypickej, stále neurčitej, ale přesto atraktivní tím, v jakym světě se odehrává. Mix vznešeného rytíře a kovboje divokého západu, jenž se kloubí na postavě Rolanda, mi je též sympatický.
Kámoš mi nadhodil, že je to asi dobrá sága, protože hned v prvním díle se ten pistolník sjede halucinogenem.
"Staří Bohové nachcali na poušť a tak vznikl meskalin"

Momentálně se chystál na pátý díl, ale série mě baví čím dál tím míň. Jednak knihy propadli poměrně průměrné kingovštině (jistému schématu skrz které autor píše) a svět i postava Rolanda mi už nepřijdou natolik atraktivní s tím, jak se věci vyjasňují.

1 20.02.2020