Veru.nka komentáře u knih

Dva dny se snažím všechny dojmy z knihy vstřebat - dříve, než budu psát nějaké hodnocení a snad přišel ten čas.
Ke knize jsem přistupovala velmi skepticky a to především kvůli hromadě dobrých hodnocení. Už mockrát se stalo, že jsem si přečetla knihu nebo viděla film, který všichni chválili a právě kvůli vysokému očekávání mi dílo přišlo přeceňované a nedostatečné. A můžu s jistotou konstatovat, že kniha Hana není tímto případem.
Podle obálky jsem očekávala sáhodlouhé vyprávění z koncentračního tábora. Takových knih vychází v posledních letech hrozně moc a většinou si jsou velmi podobné. Jaké bylo ale překvapení, když děj začínal roku 1954 ve Valašském Meziříčí. To, že se nejedná o chronologické vyprávění děje podnítilo mou zvědavost a nutilo mě odkládat čas spánku a číst dál a dál. Životní osudy hlavních postav se postupně skládají a až na konci vidíte kompletní obraz.
Kladně hodnotím i to, že psychologie hlavních postav, jejich rozhodování i priority se odvíjí od jejich věku. Působí to přirozeně, až člověk zapomíná, že nečte o skutečných lidech a jejich životech.
Kniha ve mně vyvolávala hluboký smutek nad osudy lidí. Velmi mě překvapilo, že jedinou smutnou částí není vyprávění o koncentračním táboře, ale smutkem je protkaný celý příběh - ať už jde o menší životní omyly, obyčejná lidská zklamání nebo všudypřítomnou smrt. A i vzhledem k současné situaci mě asi nejvíc zasáhla část s epidemií tyfu v roce 1954.
Styl psaní paní Mornštajnové mi skutečně sedl. Neztrácela jsem se v postavách, v čase ani v místě děje. Knihu jsem přečetla za dva dny, což skutečně jen potvrzuje, jako moc jsem toužila po tom znát celý příběh. Průměrně mi trvá přečíst knihu týden, s ročním dítětem to moc rychleji nejde. Kvůli Haně jsem ale udržela oči otevřené, četla až do noci a odepřela si delší spánek.
Jde o jednu z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla. Paní autorce velmi děkuji.

32 13.10.2020

Ach jo. Když kniha vyšla, zařekla jsem se, že jí nebudu číst. Jakožto velký milovník Saturnina (ale i Jeevese) jsem se nechtěla nechat zklamat. Jenže čím jsem starší, tím jsem víc a víc naivní a bohužel jsem se rozhodla dát Saturninovi pana Macka šanci. Do čtení jsem se pustila vcelku bez předsudků, spíš jen se zvědavostí.
Musím říct, že po jazykové stránce mě kniha celkem mile překvapila. Líbily se mi i ilustrace.
Ráda bych napsala něco málo k ději, ale on tam prakticky vzato žádný nebyl. Po celou dobu se tam nedělo skoro nic. Saturnin (kterého bych považovala za ústřední postavu knihy) se v ní skoro nevyskytoval - nebo alespoň do "děje" nijak zvlášť nezasahoval. Saturnin (pana Macka) ztratil veškeré kouzlo, které dělalo Saturnina (pana Jirotky) Saturninem. Zbyla jenom jakási vedlejší postava sluhy, který sice všechno znal, ale vypravěč se ho raději nikdy nezeptal odkud...
Čím déle jsem četla, tím větší pocit trapnosti se mě zmocňoval. U původního Saturnina se velkou část knihy směju, u této jsem se zasmála asi dvakrát. Co hůř, některé "historky" v knize patří mezi dávno provařené vtipy, což jen umocní dojem "lacinosti".
V popředí "děje" se vyskytuje hlavně teta Kateřina, její manžel a Milouš. V těsném závěsu je pár (méně či více) vtipných historek vyprávěných někým z postav, věčná chvála na slečnu Barboru a opakování toho, co se stalo v původní knize. Dočkáte se i pár "vtípků", které mohl i nemusel udělat Saturnin (za předpokladu, že se ze Saturnina stal žák základní školy se sklony ke kanadským žertíkům).
Takže jaký mám celkový pocit z knihy? Nejsem naštvaná, rozladěná ani znechucená. Jsem z ní jen smutná. Nic víc.

15 15.04.2021

S knihou jsem se poprvé seznámila během práce v knihkupectví, zběžně jsem ji prolistovala, usoudila jsem, že pravděpodobně půjde o rozhovory s bezdomovci, opilci, feťáky a "spodinou společnosti" a (dnes již z nepochopitelného důvodu) jsem se jí dále nezabývala.
Ani nevím, co mě po víc jak roce donutilo si na tento titul vzpomenout, sehnat ho a celý přečíst. Možná to byl ten název, který mi utkvěl v hlavě a který jsem, při výletech do lesa, používala už víceméně jako "ustálené slovní spojení".
Ale byla to dobrá náhoda, pokud náhody existují, a já se do této knihy pustila bez jakýchkoliv předsudků.
Ne všechny rozhovory mi opravdu sedly. Filozofie některých lidí mi přišla zmatená a neúplná, ale počet lidí, jejichž postoje a názory mě takříkajíc "něco daly" převažoval. Jen dvěma rozhovory jsem se těžce prokousávala a říkala si, že je snad přeskočím - nakonec jsem ale i ty dočetla do konce.
Nechci a nebudu hodnotit postoje, názory a pohled na svět jiných lidí. Nepřísluší mi to, v jejich kůži nejsem a rozhodně jsem neprožila (a ani neprožiji) to co oni. Ale oceňuji, že do knihy byly vybráni vskutku inteligentní lidé se zajímavým životním příběhem i celkovou filozofií.
Dále velmi chválím fotografie - krásná práce.

12 23.10.2020

Želary jsou bezesporu jednou z nejtěžších knih, kterou jsem kdy četla. Z počátku jsem se u četby nemálo natrápila, ztrácela jsem se v postavách, v ději i v čase. A najednou (mám dojem, že někde v průběhu třetí povídky) to bylo jako vystoupit z mlhy. Už mi nechronoloické řazení povídek vůbec nevadilo, v postavách jsem se orientovala a náležitě si užívala každé další malé odhalení části života některé z postav.
Kniha je jako puzzle k němuž jste ztratili krabici i předlohu. Na začátku vidíte jenom rozsypanou hromádku puzzlíků, které vám do sebe vůbec nezapadají. Neumíte si představit obraz, který jednoho dne sestavíte. Zprvu je to dřina a nevíte čeho se chytit. Ale postupem času se dokonale zorientujete a nakonec máte dobrý pocit z odvedené práce. Přesně takhle tuto knihu vidím.
Ta atmosféra a vykreslení krajiny! Ta syrovost a opravdovost, která dává dojem, že si autorka nepotřebuje nic vymýšlet nebo přikrašlovat a prostě jen vypráví to, co sama zažila a zaslechla - jako když vám vypráví vlastní babička příběhy z jejího dětství. Žádné rozdělení postav na prvoplánově kladné a záporné - všichni jsou tak moc skuteční. Nádherná kniha. Složitá, ale nádherná.

9 30.11.2020

"Mám za přátele marnotratné muže.
Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže,
a po nás - což! ať přijde potopa!"

František Gellner se vyznačuje výraznou rytmikou básní, celkově odlehčeným stylem (i přes který se nedá opomenout jistá naléhavost) a rezignovanou opovržlivostí nad společností a světem.
František Gellner není jen jakýkoliv nějaký básník.
František Gellner je PAN BÁSNÍK.

9 18.08.2013

Narozdíl od těch, kteří očekávali "předchůdce Aristokratky" jsem od počátku věděla, že se má jednat o knihu na trochu jiný způsob s hororovým podtextem. Těšila jsem se na ni a těšila jsem se, že si po posledních dílech ze série Aristokratka zlepším na pana Bočka názor. Což se ale nestalo.
Kniha mohla mít potenciál. Ten byl ale naprosto zabitý. Přišlo mi totiž, jak kdyby pan Boček chtěl do jedné krátké knihy namíchat co nejvíc žánrů a zápletek - nic z toho ale nedotáhl do konce.
Forma deníkových zápisků, která mě u Poslední Aristokratky zase tak nerušila (mluvím o prvním díle, jelikož ty ostatní - převážně poslední dva vážně nestojí ani za řeč) zde zpomalovala děj - až ho naprosto utlumila. O nějakém strachu a mrazení tu nemůžeme ani mluvit.
Hlavní postava mi byla neskutečně nesympatická - tisíckrát o sobě zopakuje, že je komplikovaná osobnost (ačkoliv to mohlo vyplývat z textu), chová se sobecky a povýšeně vůči okolí a neustálé oslovování ženy zdrobnělinou mě vážně ničilo - navíc se mi kvůli zprvu pletla manželka a dcera.
Uznávám, že se mi to četlo hrozně špatně. Nemám moc ráda nedokončené věci (zápletky, myšlenky, konce) a ještě víc nemusím, pokud mě hlavní postava vytáčí tím způsobem, že si celý zbytek knihy přeji, aby na něj spadlo něco vážně těžkého - a tak jsem u toho neskutečně trpěla. Dočetla jsem to, ale přiznávám se, že nemít knihu do čtenářské výzvy, vzdám to po pár stránkách.
V knize najdeme nepřímou duchařinu, boj holčičky s leukémií, manželskou krizi, záhadná úmrtí i vyléčení, loupež, hádky, rvačky a duševní poruchy. Ale pouze v tom rozměru, který připomíná velmi odbytou skicu.
Hororové prvky narušuje někdy až nemístný humor, vulgární slova a únavné poznámky hlavní postavy.
Nebavilo mě to, bohužel.

7 03.11.2020

Slepá mapa se mi hodnotí velmi těžko. Možná je to tím, že mou první přečtenou knihou od této autorky byla Hana a příběh Slepé mapy mi přišel poněkud slabší.
Ke stylu psaní nemám výhrady, paní Mornštajnová vládne perem a má velký cit pro jazyk.
K obsahu... První část knihy jsem přečetla jedním dechem a vlastně až po období odsunu Němců z pohraničí jsem byla nadšená. Vím, že je chyba i na mé straně - nemám moc v lásce období socialismu a tak jsem se u dalších stránek nutila do čtení. Dalším problémem bylo, že ačkoliv Anna i Boženka mi byly charakterově sympatické a Alžběta mi nějak zvlášť nevadila, Anežka mě nijak nezaujala a chvílemi mě i značně vytáčela. Vlastně od chvíle, kdy přestala vyprávět o osudech předchozích generací a začal její životní příběh, můj zájem klesal. Knihu jsem ale i přesto dočetla, prokousala se věčným stěžováním na migrény, nezájmem o život a (pro mě) nepochopitelnými činy a omyly.
Konec mě trochu zklamal, čekala bych zajímavější ukončení.
Celkově ale hodnotím kladně. Ačkoliv mi Hana sedla víc, pořád se jedná o skvost současné české literatury a o krásné, procítěné a lidské dílo.

7 14.10.2020

Povídky Edgara Allana Poea jsou a navždy budou mou srdcovou záležitostí. Samozřejmě že v dnešní době (vývojem hororových filmů i literatury) už jeho díla nevyvolávají takovou hrůzu jako v dobách dávno minulých...
Poprvé jsem tyto povídky četla jako dítě. Tenkrát ve mně zanechaly hlubokou stopu a obávám se, že především díky nim se ze mě stal vášnivý divák hororových filmů. Stále se k povídkám ráda vracím - některé řadím k těm mnou oblíbenějším, jiné vynechávám nebo čtu velmi zřídka.
Celkově ale hodnotím kladně a (už jen proto, že se jedná o klasiku) četbu děl Poea doporučuji.

7 14.10.2020

Zápach mrtvých těl, kouř z krematorií a stud za sebe samotnou.
Jak odporně jednotvárné a zbytečné jsou naše problémy, ve srovnáním s životem v koncentračním táboře.

7 18.08.2013

Jelikož zbožňuji britský humor, u této knihy jsem si nemohla odpustit plné hodnocení. Po celou dobu jsem se od ní neodtrhla, dosti jsem se nasmála a upřímně řečeno, Jirotkův styl a způsob vypravování mi opravdu sedl i postavu Saturnina jsem si zamilovala. Vím jistě, že to není naposledy, co jsem jí četla.

6 25.07.2014

Co vedlo Merleho k ještě většímu očernění Rudofla Hösse? Lze to ještě víc? Nevypovídají skutky a historické souvislosti mnohem víc, než kniha, kterou můžeme zařadit spíš do historických románů než do literatury faktu? Ve své knize - Smrt je mým řemeslem předvádí Rudolfa jako psychopata - člověka bez citů a pocitů. Například incident se smrtí jeho rytmistra roku 1918. Neuvádí sám Rudolf Höss ve své autobiografii, že ho smrt jeho rytmistra velice zasáhla? Dále by bylo hodno podotknout, že sám Rudolf se vždy cítil být spíše vojákem a tuto práci si nevybral. Jak jste se mohli sami dočíst - několikrát podal odvolání na frontu, nikdo jeho přání nevyslyšel - uměl příliš mnoho v mašinérii smrti. Vzpoura proti této práci by ho stála život. Nechci být zlá, ale málokdo by zemřel sám, jen proto, aby ušetřil ostatní. Jistý pud SEBEzáchovy v sobě máme a ruku na srdce - přehnaná lítost nad lidmi nevykazuje ani známku důkazu, že by kdokoliv z vás jednali jinak. Navíc, kdybyste se vzbouřili, příjde na vaše místo někdo jiný...
Kniha byla sama od sebe dobrá a četla se lehce, když jsem se odprostila od skutečnosti, že se má jednat o Rudolfa H. Bohužel v honu za senzací Merle napsal historicky zcela bezvýznamnou knihu. A to ze dvou důvodů - prvním je, že už autobiografie Rudolfa existuje a je běžně sehnatelná. A druhým je, že jen málo informací z knihy se zakládá na historických faktech a reálných pramenech.
Asi jsem divná - nebo jen nemám potřebu tak děsně zveličovat, ale nic zase tak brutálního se tam nedělo. O lidech se mluví jako o jednotkách, nic přesně naturalistického se zde neodehrává...
Ale nehodnotím úplně negativně. Díky častému umístění v povinné četbě mají lidé alespoň nějaký náhled na události minulého století.

6 18.10.2013

Priepasť je druhá kniha, kterou jsem od pana Kariky četla. Díky ní jsem dospěla k závěru, že autor má neskutečný talent na vytvoření tak krajně nesympatické hlavní postavy, že v průběhu celého děje si ze srdce přeji její smrt. V Trhlině tento pocit rozptylovaly alespoň další tři (sympaticky nesourodé) postavy, zatímco v Propasti jsem se musela vypořádat pouze s myšlenkovými pochody "ukňouraného všeználka".
Prvních pár stran mě kniha i vcelku bavila - přibližně do té doby, než vyrazili na skalní plošinu. Pak přišla dlouhotrvající nuda naplněná opakováním stále toho stejného dokola a naředěná malým množstvím "prostřihů" na předchozí skokany a nějakou tou halucinací.
Líbí se mi ale, že Karika píše knihy, které se odehrávají na nám relativně známých místech a občas do nich i zakomponuje nějakou tu informaci, která je snadno ověřitelná na internetu. Ten přesah do reálna mi přijde hrozně fajn. Škoda jen, že děj této knihy byl tak moc zabitý.
No, když už nic, alespoň jsem si oprášila slovenštinu.
A jen tak pro zajímavost - dala jsem si tu práci a pokusila se spočítat, kolikrát se v knize objevuje slovo "sprunggeist" (berte to plus mínus autobus, mohla jsem nějaké přehlédnout) a vyšlo mi krásných 150 nálezů. To je průměrně 0,55 "sprunggeista" na jednu stránku - považuji to za celkem slušný výkon. :D

5 29.11.2020

Spalovač mrtvol pro mě byl spalující nudou. Většina lidí tvrdí, že právě konec je pro ně největším vyvrcholením a třešničkou na dortu, což je pro mě naprosto nepochopitelné. Po celou knihu jsem se modlila, aby právě výsledný dojem z knihy ve mě nezanechal tak trpkou stopu - bohužel se tak nestalo.
Od začátku mi postava Karla přišla nanejvíc nesympatická, viděla jsem v něm pouhého prosťáčka opakujícího to co kde slyšel, hrajícího si skrz názývání exotickými názvy na někoho víc než je. Obtěžovaly mě stále se opakující motivy, nekonečně ohrané věty a moudra spalovače mrtvol.
Když má dojít na vyvrcholení celé knihy, je popsané v jedné větě. Nepříjde mi to jako nějaká brutalita a už vůbec mi z toho nemrazilo. Jsem ráda, že mám knihu za sebou a již teď vím, že se k ní nevrátím.

5 25.07.2014

Kdo tvrdí že povinná četba nemůže být skvělá? Já rozhodně ne.
Nelituji toho, že jsem tuto knihu vzala do ruky.

5 29.11.2012

Ale jo, jako audiokniha k úklidu to není úplně špatné. Člověk se na to nemusí moc soustředit. Nic moc se tam neděje a každý vtip - i ten nevtipný - je ještě pro jistotu dvakrát zopakován, a tak i když posloucháte na půl ucha, nemá vám moc co utéct.
Bylo jen málo situací, kdy bych si řekla, že to je fakt ze života (ale možná mám narozdíl od autora celkem hodné dítě). Přišlo mi, že autor s humorem až moc tlačí na pilu. Osobně příliš nemusím vtipy stavěné v první řadě na zvratkách, slintech a výkalech (a nepřijde mi, že život s dítětem je jen o tom).
Každopádně jak říkám. Jako zvuková kulisa k úklidu to celkem šlo.

4 30.11.2020

Ačkoliv komiksy nejsou zrovna můj "šálek čaje", Stínku jsem si opravdu zamilovala. Dozvěděla jsem se spoustu informací o Aspergerově syndromu (o kterém jsem do té doby věděla pouze to, že existuje), s hlavní hrdinkou jsem velmi soucítila a autorce držím palce i do budoucna.
Jenom upozorňuji, že spousta "knihomolů" a "introvertů" se může v určitých situacích velmi snadno nalézt a pokud jste tak trošku neurotičští a úzkostliví (jako třeba já) nebo pokud trpíte například mírnou hypochondrií, můžete pojmout podezření, jestli daným syndromem netrpíte také. :D

4 28.10.2020

Hned na začátku přiznávám, že filmovou verzi znám už dlouho, mám ji hrozně ráda a kniha se mi do rukou dostala až nyní.
Vcelku jsem se obávala, že budu příliš porovnávat knihu s filmem (který je především po vizuální stránce skvělý) a do knihy se pořádně nezačtu - protože děj už prostě nějakou dobu znám. Nakonec mi to nedělalo žádný problém, ale představa postav (a především hlasů postav) filmem ovlivněná stejně zůstala.
Jedná se o krátkou knihu, která se čte snadno a lehce. Nachází se někde mezi pohádkou a hororem a je určena spíš pro mladší čtenáře (nebo pro osoby stejně infantilní, jako jsem já).
Děj knihy má spád, hlavní hrdinka je sympatická a rozličnost vedlejších postav neomrzí, takže při četbě není čas se nudit. Na hluchá místa prakticky nenarazíte.
Takže jsem spokojená - velmi mě to bavilo. Už jenom dodám, že jak kniha, tak film mají něco do sebe a bohužel (nebo naštěstí) nedokážu porovnat, co se mi líbilo víc.

4 26.10.2020

Knihu jsem četla během mé práce v knihkupectví. Jeden čas patřila mezi "nejprodávanější" ženské čtení a kvůli všeobecnému přehledu v prodávaných titulech jsem po ní sáhla.
Nebyl to můj šálek čaje. Ale jednalo se o oddechové čtení a tak jsem knihu víceméně nějak přelouskala.
Po roce si z ní moc nepamatuji, protože mě nijak zvlášť nezaujala a neoslovila.

4 13.10.2020

Myslím, že zapojení žen do odboje ve Francii není zase tak časté a opakující se téma. Rozhodně dokázal autor skvěle vykreslit psychologii hlavní hrdinky, její rozpolcenost, všechny její osobnosti. Kniha byla čtivá a zajímavá...

4 01.01.2013

Jednoduchá kniha pro jednoduché lidi.

4 22.11.2012